Polat proti Rakousku

 

Věc: Polat proti Rakousku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 12886/16

Datum: 20. 7. 2021

Složení senátu: Y. Grozev (předseda senátu) (Bulharsko), T. Eicke (Spojené království), A. Harutyunyan (Arménie), G. Kucsko-Stadlmayer (Rakousko), P. Pastor Vilanova (Andorra), A. M. Guerra Martins (Portugalsko), I. A. Motoc (Rumunsko).

[§ 1. – 3. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

A. Narození a smrt syna stěžovatelky

4. Stěžovatelka otěhotněla v roce 2006 a byla ošetřována v Krajské nemocnici Feldkirch (Landeskrankenhaus, dále jen „nemocnice“), veřejné nemocnici.

5. Předporodní vyšetření v nemocnici odhalila, že plod vykazuje známky Prune belly syndromu, a dítě se tudíž pravděpodobně narodí postižené.

6. Prune belly syndrom je porodní vada, která je klasifikována jako vzácné onemocnění, jehož příčina není doposud známa, ačkoliv existuje několik teorií. Základní charakteristiky jsou, inter alia, zvrásněná kůže na břiše, nedostatek břišních svalů, mohou se vyskytnout vážné malformace těla. (…)

7. (…) [Stěžovatelka] byla seznámena s tím, že její dítě nanejvýš pravděpodobně nepřežije. Ošetřující lékař v nemocnici, doktor Sch., se stěžovatelkou hovořil o možné potřebě pitvy těla jejího dosud nenarozeného dítěte za účelem objasnění konkrétní příčiny smrti, ale rovněž kvůli posouzení, zda se může tato malformace objevit u dalšího dítěte (zejména u potomků již narozených sourozenců). Stěžovatelka a její manžel odmítli souhlasit s pitvou z náboženských důvodů. Uvedli, že v souladu s jejich muslimskou vírou si přejí před pohřbem rituálně omýt tělo. Z tohoto důvodu musí zůstat tělo nepoškozené, jak jen to je možné.

8. Stěžovatelka porodila svého syna Y. M. v nemocnici dne 3. 4. 2007. Jednalo se o předčasný porod, který nastal v 25. týdnu těhotenství. (…). Y. M. dostal intenzivní lékařskou péči, ale zemřel o dva dny později 5. 4. 2007 na krvácení do mozku.

9. Po smrti Y. M. byli stěžovatelka a její manžel dotázáni, zda by souhlasili s pitvou. Lékaři jí vysvětlili, že je to nezbytné pro stanovení přesné příčiny smrti. Navíc jelikož může být nejspíš nemoc genetická, bylo v zájmu již narozených dětí a budoucích sourozenců přezkoumat, zda je pravděpodobné, že se Prune belly syndrom objeví u jakýchkoli budoucích těhotenství. Stěžovatelka a její manžel odmítli souhlas dát. Lékař dr. S jim sdělil, že bude i tak provedena, aby objasnili diagnózu.

B. Pitva

10. Pitva byla provedena v nemocnici dne 6. 4. 2007. Příslušná ustanovení – § 25 nemocničního zákona (Kranken- und Kuranstaltengesetz, dále jen „nemocniční zákon“) a § 12 odst. 3 zemského zákona Vorarlberska o mrtvém těle a pohřbu (Vorarlberger Gesetz über das Leichen- und Bestattungswesen – dále jen „pohřební zákon“) nestanovují požadavek mít souhlas příbuzných zemřelého, aby mohla být provedena pitva, pokud je to nezbytné pro zajištění vědeckých zájmů (srov. § 38 a 42 níže).

11. Byla vypracována detailní pitevní zpráva. Uváděla, že rodiče měli výhrady proti zásahu, ale byl proveden jim navzdory z důvodu nejasné patologie několika orgánů, jíž nebyli schopni pediatři určit s úplnou jistotou. Zpráva potvrdila předporodní diagnózu – konkrétně že Y. M. trpěl Prune belly syndromem. (…)

12. Během pitvy byly prakticky všechny vnitřní orgány vyjmuty z těla dítěte a zakonzervovány v nemocnici pro komplexní zkoumání. Bylo to považováno za nezbytné, jelikož přesné odhalení patologických změn orgánu je považováno za jednodušší po provedení konzervace formalínem. Byla rovněž odstraněna značná část močových cest, takže pohlaví dítěte již nebylo zřejmé. Tělo bylo naplněno vatou, aby nasákla krev a další tělní tekutiny.

13. Stěžovatelka byla informována, že byla provedena pitva. (…)

14. Nemocnice předala stěžovatelce a jejímu manželovi tělo jejich syna dne 8. 4. 2007. Nebyli obeznámeni s rozsahem pitvy. Stěžovatelka měla dojem, že byl proveden „malý řez“ (kleiner Schnitt). (…)

15. Stěžovatelka a její manžel proto věřili, že bylo tělo v přiměřeném stavu, aby jej vzali do Turecka, aby bylo pohřbeno v souladu s jejich muslimskou vírou. Zesnulé dítě vzali na pohřeb do jejich rodné vesnice. (…)

C. Pohřeb syna stěžovatelky v Turecku

16. Během pohřebního obřadu (…) bylo přítomno 100–300 hostů. Tělo dítěte svlékala žena Hodjy (turecky „vzdělaný muž“ – náboženská postava provádějící obřad) a sama stěžovatelka. Během procedury si obě ženy všimly, že zesnulé dítě podstoupilo pitvu celého těla – tj. celé tělo a hlava byly rozříznuty a opět sešity. Bylo rozpoznatelné, že vnitřní orgány dítěte byly odstraněny, jelikož celé tělo bylo vycpáno vatou. Pohlavní orgány nebyly rozpoznatelné (srov. § 12 výše). Kromě toho bylo tělo v žalostném stavu v důsledku probíhajícího rozkladu.

17. Při pohledu na stav těla dítěte byly obě ženy v šoku a stěžovatelka omdlela. Poté začala křičet a brečet a byla k neutišení. (…) Jelikož pohlavní orgány dítěte nebyly už identifikovatelné, rituál omývání se nemohl uskutečnit (protože existují dva rozdílné rituály omývání pro zemřelé ženy a muže) a pohřeb musel být zrušen. Hosté stěžovatelce a jejímu muži vyčítali špatný stav těla. (…)

18. Zemřelé dítě muselo být pohřbeno v jiné komunitě bez rituálu omývání a bez obřadu požadovaného muslimskou vírou stěžovatelky. (…)

D. Navrácení orgánů Y. M.

19. Poté, co se stěžovatelka vrátila do Rakouska, požádala nemocnici o vrácení orgánů svého zesnulého dítěte. (…) Po zásahu vorarlberského ombudsmana pro pacienty (Patientenanwalt) dne 24. 4. 2007 nemocnice souhlasila, že vrátí některé (ale ne všechny) z orgánů, aby mohly být pohřbeny se zbytkem těla.

20. Teprve až 1. 10. 2007 po dalším zásahu ombudsmana obdržela stěžovatelka zbytek orgánů. (…)

E. Následné civilní řízení o náhradu škody

21. Dne 30. 3. 2010 podala stěžovatelka civilní žalobu o náhradu škody proti Společnosti provozující vorarlberskou nemocnici s. r. o. (Krankenhaus Betriebsgesellschaft mbH), vlastníku nemocnice, konkrétně o náhradu nákladů na zastavený obřad pohřbu, cesty do Turecka za účelem pohřbu orgánů dítěte poté, co byly navráceny, a náhradu nemajetkové újmy v podobě duševní bolesti a utrpení stejně jako budoucí náklady psychologické léčby. (…)

[§ 22. Argumentace odpůrce v civilním řízení]

1. První kolo soudního řízení

23. V prvním stupni řízení Krajský soud ve Feldkirchu (Landesgericht) rozsudkem ze dne 9. 7. 2012 vyhověl žalobě stěžovatelky. Soud poznamenal, že je pravda, že pitva byla nezbytná pro bezpečné stanovení diagnózy Prune belly syndromu, protože jej lze zaměnit za jiné onemocnění na základě samotných symptomů. Předpokladem pro provedení pitvy na dítěti bez souhlasu rodičů však byla nejen diagnostická nejistota, ale i vědecký zájem na jejím provedení. Soud shledal, že v projednávaném případě však takový vědecký zájem neexistoval. Pitva byla provedena pouze proto, že lékaři chtěli ukojit svou zvědavost (Neugierde befriedigen) ohledně této vzácné nemoci, to ale nepředstavovalo náležité ospravedlnění pro provedení pitvy, aniž by byl nejprve získán souhlas blízkých příbuzných podle § 25 nemocničního zákona.

24. Znalecký posudek z oboru psychiatrie nařízený Krajským soudem ve Feldkirchu dospěl k závěru, že stěžovatelka trpí posttraumatickou stresovou poruchou související s pitvou jejího zesnulého dítěte a se způsobem, jakým se o ní dozvěděla. (…)

25. Odpůrce podal odvolání k Vrchnímu soudu v Innsbrucku (Oberlandesgericht) a ten odvolání dne 8. 11. 2012 vyhověl. Vrchní soud shledal procesní pochybení, protože soud prvního stupně neobdržel dva znalecké posudky, jejichž vyhotovení nařídil, a to z oboru patologie a neonatologie. (…)

2. Druhé kolo soudního řízení

[§ 26. Obdržení znaleckých posudků]

27. Dr. V., znalec v oboru pediatrie, poznamenal, že pro provedení pitvy byly dva důvody: zaprvé, určit, zda Y. M. skutečně trpěl Prune belly syndromem, nemocí, která nebyla doposud dostatečně prozkoumaná, a zadruhé, jako měřítko kontroly kvality s ohledem na intenzivní lékařské zásahy uskutečněné před a po narození. Dr. V. poznamenal, že ani pitevní zprávy, ani osobní složka neobsahovaly zmínku týkající se použitých metod nebo očekávání, jaké vědecké otázky mají být zodpovězeny. Nebylo známo, zda získané informace byly použity k podpoře vědy – například zda byly publikovány. Znalec dospěl k závěru, že nezbytnost provedení pitvy byla indikována kvůli potřebě zhodnotit opatření intenzivní péče poskytnuté pacientovi (…) Diagnóza Prune belly syndromu mohla být potvrzena pitvou. Nebylo však zjevné, zda se pitva dotkla konkrétních vědeckých otázek nebo sloužila výzkumu nových forem nemoci, jejich běžného vývoje nebo potírání dětské úmrtnosti.

28. Dr. L., znalec v oboru patologie, uvedl, že Prune belly syndrom je velmi vzácné, komplexní a nedostatečně prozkoumané onemocnění. Podle složky Y. M. bylo důvodem pitvy vyjasnění změn v břiše, na plicích a mozku, které nebyly jasně identifikovatelné. Podle rakouského práva byla pitva vyžadována za účelem vyjasnění kvality diagnostických a terapeutických kroků učiněných před jeho smrtí. Dr. L. nad to shledal, že pitva byla provedena vhodným a profesionálním způsobem a byla vyhotovena vyčerpávající zpráva. Naplnění těla vatou nebo podobným materiálem bylo po pitvě potřebné, aby pohltila krev a jiné tělní tekutiny. Vynětí orgánů bylo nezbytné z vědeckých důvodů, jelikož malformace bylo možné mnohem jednodušeji identifikovat, pokud byly dotčené orgány zakonzervovány mimo tělo, což zabralo jeden až dva dny. V případech posmrtných vyšetření plodů nebo zesnulých novorozenců, vynětí a zakonzervování orgánů byla nutná, a tudíž standardní praxe. Dr. L. dále vysvětlil, že v případech Prune belly syndromu nebyla dostatečně prozkoumána konkrétní role (Beteiligung) orgánů, a proto bylo stále potřeba ji dokumentovat. (…) Uzavřel, že provizorní vynětí orgánů Y. M. bylo součástí standardního pitevního postupu, a tudíž lege artis. Co se týče stavu těla při pohřbu, Dr. L. vysvětlil, že obrázky ve spise měly špatnou kvalitu a neumožňovaly jakékoli konkrétní posouzení. Avšak skutečnost, že tělo Y. M. bylo převezeno do Turecka, aniž by bylo zakonzervováno, a s ohledem na uplynutí několika dní mezi smrtí a obřadem muselo při něm již vykazovat známky rozkladu.

29. Dne 13. 8. 2014 Krajský soud ve Feldkirchu znovu vyhověl žalobě stěžovatelky (…). Aby mohlo být vyšetření provedeno bez souhlasu příbuzných, musel by na něm existovat vědecký zájem podle § 25 nemocničního zákona. (…) Soud shledal, že za předpokladu, že by pitva byla v souladu se zákonem, bylo by irelevantní, že muslimská praxe požaduje, aby tělo zůstalo nedotčeno. Dále shledal, že i kdybychom předpokládali, že existoval vědecký zájem, byl nemocniční personál stále povinen informovat stěžovatelku detailně o tom, jak bude pitva provedena (zejména o jejím rozsahu), a varovat ji před vnějším vzezřením těla. (…) Proto soud dospěl k závěru, že nezákonné jednání lékařů způsobilo šokovou reakci stěžovatelky, což je důvodem, proč je nemocnice odpovědna za škodu.

30. Dne 7. 12. 2014 Vrchní soud v Innsbrucku vyhověl odvolání nemocnice a žalobu stěžovatelky zamítl. (…)

3. Konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu

32. Nejvyšší soud (Oberster Gerichtshof) kasační opravný prostředek stěžovatelky dne 25. 9. 2015 zamítl. Poznamenal, že podle jasného znění § 25 odst. 1 nemocničního zákona a § 12 odst. 3 pohřebního zákona v tomto případě představoval nedostatek jasné diagnózy příklad druhu veřejného a vědeckého zájmu, který ospravedlnil pitvu i bez souhlasu příbuzných zemřelého. Poněvadž diagnóza v projednávaném případě mohla být konečně potvrzena pouze pitvou, Vrchní soud v Innsbrucku správně dospěl k názoru, že chyběla jasná diagnóza ve smyslu § 25 nemocničního zákona. Nejvyšší soud považoval relevantní právní ustanovení v tomto ohledu za jasná, a nevyžadovala proto další soudní výklad. (…)

33. Co se týče namítaného porušení čl. 9 Úmluvy, Nejvyšší soud shledal, že provedení pitvy proti vůli stěžovatelky představovalo zásah do jejích práv dle tohoto ustanovení. Avšak ve světle důležitosti rozvoje medicíny a za účelem posouzení kvality lékařské péče poskytnuté v projednávaném případě bylo v zájmu veřejného zdraví eliminovat diagnostické nejasnosti tím, že se provede pitva. Pitva tudíž přestavovala legitimní cíl odůvodňující možné omezení při výkonu náboženství ve smyslu čl. 9 odst. 2 Úmluvy. (…)

34. V otázce povinnosti lékaře informovat příbuzné o pitvě Nejvyšší soud poznamenal, že výkon a rozsah této povinnosti záleží na okolnostech individuálního případu. (…) Nejvyšší soud připustil, že způsob, jakým byla pitva provedena, a skutečnost, že byly vyňaty orgány z těla v případu pitvy novorozence, nebyly běžně známé, ale shledal, že se to ani nejevilo jako nepředpokládané nebo vysoce překvapivé. Shledal, že se lékaři tudíž správně zdrželi podání detailního popisu. Krom toho nebylo příliš pravděpodobné, že by neposkytnutí takto detailního vysvětlení – což by rovněž mohlo být pro příbuzného zatěžující – způsobilo zhoršení psychiky příbuzného zesnulého. Je třeba zohlednit stav těla syna stěžovatelky v momentu, kdy jí byl předán, což se ukazuje jako méně šokující než stav v době pohřbu. Specifické náboženské pozadí případu nemůže toto posouzení změnit.

[§ 35. Doručení rozhodnutí stěžovatelce]

II. Relevantní právní předpisy

[§ 36. – 45. Relevantní vnitrostátní právo a praxe]

K tvrzenému porušení čl. 8 a čl. 9 Úmluvy ve vztahu k pitvě

[§ 47. Citace dotčených článků]

A. K přijatelnosti

[§ 48. – 52. K přijatelnosti stížnosti]

B. K meritu věci

1. Došlo k zásahu do práv stěžovatelky?

53. Soud je toho názoru, že na pitvu těla zesnulého syna stěžovatelky, provedenou přes výhrady její a jejího manžela, lze nahlížet jako na zásah do její vztahové sféry takovým způsobem a do takové míry, která svědčí o zásahu do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy (srov. Solska a Rybicka proti Polsku, § 110).

54. Co se týče čl. 9 Úmluvy, Soud judikoval, že ve svých aktivitách dodržují náboženské komunity pravidla, která považují přívrženci za božského původu. Náboženské obřady mají svůj význam a posvátnou hodnotu pro věřící, jestliže je provádějí… duchovní zmocnění k tomuto účelu. Účast na životě komunity proto představuje konkrétní projev jejich náboženského vyznání, které je jako takové chráněno čl. 9 (viz Ýzzettin Dođan a další proti Turecku, § 111). Soud má za to, že stěžovatelka pohřbívající svého syna v souladu s její muslimskou vírou, která požaduje, aby bylo tělo nedotčeno, představuje projev její víry.

55. …Soud shledává, že pitva provedená na těle syna stěžovatelky proti její vůli a proti jejímu projevenému náboženskému přesvědčení představuje zásah do jejího „soukromého“ a „rodinného života“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy, stejně tak do jejího práva projevovat své náboženské vyznání podle čl. 9 Úmluvy.

2. Byl zásah odůvodněný?

[§ 56. Podmínky]

a) v souladu s právem

[§ 57. – 58. Tvrzení stran]

59. Soud opakovaně zdůrazňuje, že výraz „stanoven zákonem“ v čl. 8 odst. 2 a čl. 9 odst. 2 nejenom požaduje, aby napadané opatření mělo zákonný podklad ve vnitrostátním právu, ale odkazuje rovněž na kvalitu dotčeného zákona, který by měl být dostupný dotčené osobě a předvídatelný co do svých účinků. Avšak je primárně na národních orgánech, zejména soudech, aby vykládaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz mj. Delfi AS proti Estonsku, § 120).

60. Soud podotýká, že pitva byla provedena na základě § 25 nemocničního zákona a § 12 odst. 3 pohřebního zákona. Vnitrostátní soudy založily své posouzení případu stěžovatelky na těchto ustanoveních (viz § 38 a 42 výše). S ohledem na to, že Soud nevidí důvod zpochybňovat výklad těchto ustanovení provedený vnitrostátními soudy, souhlasí s tím, že inkriminovaný zásah byl „stanoven zákonem“.

b) legitimní cíl

61. Zatímco stěžovatelka připustila, že pitva mohla sloužit účelu ochrany zdraví, zpochybňovala, že pitva jejího syna přispěla k rozvoji vědy nebo k dosažení nových závěrů, v konečném důsledku pouze sloužila k potvrzení jeho individuální diagnózy. A proto v projednávaném případě nebylo dosaženo legitimního cíle.

62. Vláda namítala, že § 25 nemocničního zákona slouží legitimnímu cíli – konkrétně ochraně zdraví…:

- zaprvé, pitva často představuje jedinou možnost, aby odpovědný lékař přehodnotil svou vlastní diagnózu a použitou léčbu. Navíc pitva může vést k nalezení důvodů, proč léčba selhala.

- zadruhé, systematicky prováděné pitvy připouští sběr zabezpečených dat zdravotnickými orgány, pokud se jedná o existenci a frekvenci individuálních nemocí a příčin úmrtí, což jim tak umožňuje přijmout obecně preventivní opatření a opatření k boji proti nemoci.

- zatřetí, výsledek pitvy může být konkrétně cenný pro příbuzné zesnulého, jelikož často poskytuje zásadní známky genetických predispozic ke konkrétním nemocem, tudíž umožňuje včasnou prevenci.

[§ 63. – 64. Další argumentace vlády rozvedená již výše]

65. Soud poznamenává, že Nejvyšší soud shledal, že cíle ochrany veřejného zdraví by mohlo být dosaženo také odstraněním jakýchkoli diagnostických nejasností (viz § 33 výše), což byl případ syna stěžovatelky. Soud tudíž uznává, že pitva byla provedena za účelem zajištění vědeckých zájmů a sloužila legitimnímu cíli ochrany zdraví ostatních, jak rozsáhle dokládají odůvodnění Nejvyššího soudu a výše uvedená tvrzení vlády.

c) proporcionalita zásahu

[§ 66. – 68. Argumentace stěžovatelky]

[§ 69. – 73. Argumentace vlády]

iii. Posouzení Soudem

Obecné principy

[§ 74. – 77. K předchozí judikatuře k požadavku nezbytnosti v demokratické společnosti]

78. Soud opakovaně zdůrazňuje, že je třeba vzít v úvahu množství faktorů, jestliže se stanovuje šíře míry posuzovací volnosti, kterou státy požívají při rozhodování případu podle čl. 8 Úmluvy (viz mj. S. H. a další proti Rakousku, § 94, a Hämäläinen proti Finsku, § 67). Pokud je v sázce obzvláště důležitý aspekt existence nebo identity jednotlivce, míra posuzovací volnosti daná státu bude obvykle omezena (viz Evans proti Spojenému království, § 77). Jestliže však mezi členskými státy Rady Evropy neexistuje shoda, ani ohledně relativní důležitosti ohroženého zájmu, ani ohledně nejlepšího způsobu jeho ochrany (…), bude míra posuzovací volnosti širší (ibid., § 77, viz rovněž A, B a C proti Irsku, cit. výše, § 232). Pokud se od státu požaduje, aby dosáhl rovnováhy mezi protichůdnými soukromými a veřejnými zájmy nebo právy Úmluvy, bude obvykle poskytnuta široká míra posuzovací volnosti (viz Evans proti Spojenému království, cit. výše, § 77, a Dickson proti Spojenému království, § 78, viz rovněž mutatis mutandis Vavřička a další proti České republice, § 275 a 280).

79. (…) Mohou existovat okolnosti, za nichž je exhumace oprávněná i přes nesouhlas rodiny (viz Solska a Rybicka proti Polsku, cit. výše, § 121).

Použití na projednávaný případ

80. Soud má za to, že projednávaný případ se týká regulace pitev ve veřejných nemocnicích a otázky, zda a v jakých případech by měli blízcí příbuzní mít právo brojit proti pitvě z důvodů souvisejících se soukromým životem a náboženským vyznáním, pokud zájem na veřejném zdraví zjevně takové opatření vyžaduje. Týká se proto citlivé morální a etické otázky a vyžaduje nalezení rovnováhy mezi soupeřícími soukromými a veřejnými zájmy. (…) Konečně míra posuzovací volnosti státu musí být považována za širokou.

81. Projednávaný případ vyžadoval konkrétně posouzení rovnováhy mezi ochranou zdraví dalších skrze provedení pitvy na straně jedné (viz § 65 výše) a ochranou práva stěžovatelky na respektování jejího soukromého a rodinného života (čl. 8) a jejího práva na projev náboženského vyznání (čl. 9) na straně druhé.

82. V tomto případě stěžovatelka nejdříve ze všeho namítala, že pitva jejího syna nebyla provedena lege artis. Avšak Soud poznamenává, že znalecký posudek vyhotovený patologem Dr. L. (viz § 28 výše) výslovně uvedl závěr, že pitva byla provedena lege artis. Soud nespatřuje žádný důvod tento závěr zpochybnit.

83. Zadruhé, stěžovatelka v zásadě namítala, že nemocnice měla vzít v potaz její náboženské přesvědčení, když se rozhodovala, zda provést pitvu. Stěžovala si, že použitelné právní předpisy nestanovují žádné posouzení rovnováhy, ani nemocnice toto posouzení neprovedla.

84. Soud podotýká, že rakouské zákony nepřiznávají ve všech případech blízkým příbuzným právo brojit proti pitvě z náboženských nebo jiných důvodů. Soud nevidí důvod zpochybňovat tuto legislativní volbu. Práva podle čl. 8 a 9 nejsou absolutní, a proto se po smluvních státech nepožaduje, aby přiznávaly absolutní práva na vznesení námitek v tomto směru.

85. (…) Podle § 25 nemocničního zákona, stejně jako příslušného § 12 odst. 3 pohřebního zákona (viz § 38 a 42 výše) v případu smrti ve veřejné nemocnici má být provedena pitva – nehledě na souhlas blízkých příbuzných – pokud je to nezbytné, inter alia, za účelem zajištění vědeckých nebo jiných veřejných zájmů. Pokud není nezbytné zajistit takové zájmy a nepoužijí se jiná kritéria stanovená v § 25 nemocničního zákona, může být pitva provedena pouze se souhlasem nejbližších příbuzných zesnulého. Zákon tedy orgánům neumožňuje provést pitvu v každém jednotlivém případě. (…)

86. Soud vyzdvihuje stanovisko vlády v tom smyslu, že rozvoj moderní medicíny byl částečně umožněn skrze posmrtná vyšetření, která stanovila příčinu smrti a přispěla k prevenci takto objevených chorob a nemocí u těch, kteří jsou stále naživu (viz rovněž přípravné práce k § 25 nemocničního zákona, cit. v § 39 výše) – nehledě na náboženské nebo jiné přesvědčení. Jinými slovy, mortui vivos docent – mrtví živé učí. V té souvislosti Soud rovněž poukazuje na dlouho a pečlivě zachovanou tradici pitevního práva v Rakousku, které je považováno za integrální součást ústavně zaručené svobody vědy (viz § 36 a 40 výše). Toto právo úzce souvisí s pozitivními závazky podle Úmluvy, zejména čl. 2 a 8, přijmout vhodná opatření k ochraně života a zdraví těch, kteří se nacházejí v jurisdikci státu (viz Vavřička a další proti České republice, cit. výše, § 282).

87. Soud proto má za to, že legitimní cíl citovaný vládou, zejména ochrana zdraví jiných skrze provedení pitvy, je obzvláště důležitý a má v projednávaném případě zvláštní váhu. Zároveň si je v tomto kontextu Soud vědom významnosti zájmu stěžovatelky zajistit, aby byly ostatky jejího zemřelého syna respektovány pro účely pohřbu, tedy obavy, kterou vyjádřila hned zpočátku (srov. § 7, 9 a 11 výše, srov. Solska a Rybicka proti Polsku, cit. výše, § 122).

88. Soud podotýká, že důkaz provedený během vnitrostátních řízení potvrdil zákonnost provedení pitvy. Dva nezávislé znalecké posudky shledaly, že pitva byla provedena za účelem potvrzení předchozí diagnózy (viz § 27–28 výše) a zjevně sloužila vědeckým účelům. (…) Soud je tedy spokojen…, že bylo dosaženo zákonného požadavku na vědecký zájem při provedení pitvy.

89. Avšak i přes to, že skutečně existoval vědecký zájem na provedení pitvy, Soud opakovaně zdůrazňuje, že § 25 nemocničního zákona předvídá, že pitva může být provedena za takových okolností, kdy je to „nezbytné“ pro zajištění takového vědeckého zájmu, který ponechává určitý prostor pro uvážení, včetně rozsahu nezbytného zásahu, lékařům, kteří rozhodují o tom, zda by měla být provedena pitva v každém jednotlivém případě. To proto nevylučuje, aby byly vyváženy soupeřící práva a zájmy. Soud shledává, že v případě stěžovatelky však nevzal personál veřejné nemocnice, odpovědný za toto rozhodnutí, v potaz její důvody k námitkám proti pitvě těla jejího syna (srov. § 9 výše). Ani odvolací soud, který zamítl žalobu stěžovatelky o náhradu škody (srov. § 30 výše), nezvážil důležitost vědeckého zájmu na pitvě oproti konkrétnímu soukromému zájmu stěžovatelky na zachování těla jejího syna co nejvíce nedotčeného pro náboženský pohřeb (srov. § 7 výše). Zatímco Soud přijímá širokou míru posuzovací volnosti vnitrostátních orgánů (srov. § 80 výše), v projednávaném případě se jeví, že neprovedly posouzení rovnováhy mezi soupeřícími zájmy.

90. Soud poznamenává, že stěžovatelka byla schopna předložit Nejvyššímu soudu své námitky o porušení jejích práv podle čl. 8 a 9, a ten se do jisté míry věnoval proporcionalitě zásahu do jejích práv a souhlasil s volbou zákonodárce a potvrdil vědecký zájem na materiálním provedení pitvy.

(…) Avšak důvodům, proč stěžovatelka brojila proti pitvě, věnoval malou pozornost. Nejvyšší soud se proto nedostatečně zaměřil na její individuální práva podle čl. 8 a 9 Úmluvy a „nezbytnost“ pitvy v jejich světle.

91. Výše zmíněné úvahy dostatečně umožňují, aby Soud dospěl k závěru, že orgány v tomto případě nenalezly dostatečně spravedlivou rovnováhu mezi ohroženými soupeřícími zájmy a nesladily na nejvyšší možnou míru požadavky na veřejné zdraví s právem na respektování soukromého a rodinného života (srov. Solska a Rybicka proti Polsku, cit. výše, § 121, viz § 79 výše), stejně jako nezvážily zájem stěžovatelky na pohřbení syna v souladu s jejím náboženským vyznáním. Opomenutí provedení takového vyvážení přestavovalo porušení čl. 8 a 9 Úmluvy.

II. K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy ve vztahu k povinnosti sdělovat informace

92. Stěžovatelka namítala, že nemocnice nesplnila svou povinnost ji informovat o rozsahu pitvy a vynětí vnitřních orgánů jejího zesnulého syna. Uvedla, že nedostatek informací o pitvě měl dopad na volbu pořádání jeho pohřbu, který si ona a její manžel výslovně přáli zorganizovat v souladu s jejich náboženským vyznáním.

[§ 93. – 99. A. K přijatelnosti]

[§ 100. – 102. 1. Stanovisko stěžovatelky]

[§ 103. – 104. 2. Stanovisko vlády]

3. Posouzení Soudem

[§105. Odpovědnost státu za jednání zaměstnanců veřejné nemocnice]

[§106. K existenci pozitivních závazků státu dle č. 8 Úmluvy a nalezení spravedlivé rovnováhy]

107. Při volbě, jak dostát svým pozitivním závazkům, požívají státy širokou míru posuzovací volnosti (viz A, B a C proti Irsku, § 249).

108. Obsahem stížnosti není, že stát jednal určitým způsobem, nýbrž že nijak nejednal (viz Airey proti Irsku, § 32); konkrétně stěžovatelka namítala, že nemocnice ji opomněla informovat o rozsahu pitvy a vynětí orgánů, čímž zasáhla do jejích práv garantovaných čl. 8 Úmluvy. Soud shledává jako vhodné posoudit tento případ z perspektivy pozitivního závazku státu odpůrce podle čl. 8 Úmluvy (viz k podobnému účinku Lozovyye proti Rusku, cit. výše, § 37).

109. Aby bylo možné stanovit, zda byly požadavky čl. 8 Úmluvy splněny v projednávaném případě, posoudí Soud zaprvé, zda v Rakousku existuje náležitý právní rámec týkající se možné povinnosti sdělovat informace blízkým příbuzným ohledně rozsahu a způsobu pitvy provedené na zesnulém (viz mutatis mutandis Lozovyye proti Rusku, cit. výše, § 39).

[§ 110. Nepoužitelnost jiných ustanovení o právech pacientů]

111. Soud poznamenává, že se ukazuje, že podle rakouského práva neexistuje jasné pravidlo upravující rozsah informací, které musí nebo nesmí být sděleny blízkým příbuzným zesnulého, jehož pitva byla provedena.

112. Nicméně podle názoru Soudu nedostatek jasného pravidla sám o sobě nepostačuje pro závěr, že by byl v tomto případu porušen pozitivní závazek státu podle čl. 8 Úmluvy (srov. Lozovyye proti Rusku, cit. výše, § 42).

113. Soud proto následně přezkoumá, zda rakouské orgány podnikly rozumné kroky, aby poskytly stěžovatelce informace o rozsahu provedené pitvy s ohledem na okolnosti.

114. (…) Dále uvedl, že v oblasti tak osobní a citlivé, jako je zvládnutí smrti blízkého příbuzného, musí orgány uplatňovat vysokou míru pečlivosti a obezřetnosti (viz Hadri-Vionnet proti Švýcarsku, cit. výše, § 56).

115. V projednávaném případě právě stěžovatelka ztratila dítě a setkala se se situací, že neměla žádné zákonné právo brojit proti pitvě provedené na jejím dítěti. Informovala personál nemocnice, že podle jejího náboženského vyznání je třeba, aby tělo zesnulého dítěte bylo, jak jen to je možné, neporušené pro pohřební obřad. Soud zvážil, že takto specifické okolnosti, stejně choulostivé jako v případu Hadri-Vionnet (cit. výše), vyžadovaly stejně vysokou míru pečlivosti a obezřetnosti ze strany nemocničního personálu při jednání se stěžovatelkou. S ohledem na fakt, že nemocniční personál si byl vědom důvodů stěžovatelky pro její nesouhlas s pitvou, má Soud za to, že o to významnější byla povinnost nemocnice poskytnout jí náležité informace stran toho, co je potřeba udělat a co se bude dít s tělem jejího dítěte. Soud poznamenává, že po smrti syna byla stěžovatelka informována, že pitva bude provedena i přes její nesouhlas (viz § 9 výše). (…) Avšak Soud má za prokázané, že nemocnice stěžovatelku o rozsahu pitvy neinformovala, což ji vedlo k přesvědčení, že rituální omývaní a pohřební obřad v souladu s jejím náboženským vyznáním je možné provést. (…)

116. Soud opakovaně zdůrazňuje, že Nejvyšší soud uvedl ve svém konečném rozhodnutí, že dotčení lékaři se správně vyvarovali poskytnutí detailního vysvětlení stěžovatelce a jejímu manželovi ohledně rozsahu pitvy (viz § 34 výše). Připustil zároveň, že rutinní vynětí orgánů během pitvy není běžně známo, ale shledal, že neposkytnutí detailního vysvětlení ohledně pitvy by potenciálně mělo být méně zatěžující pro příbuzné zesnulého. Soud má za to, že tento argument Nejvyššího soudu (…) může platit v některých situacích, ale nevzal v potaz specifickou situaci případu stěžovatelky: dala jasně najevo, že si přeje pohřeb dle její víry, což vyžadovalo, aby tělo jejího syna zůstalo co nejvíce neporušené. Podrobnosti o rozsahu pitvy byly pro ni obzvláště důležité, což při několika příležitostech nemocnici sdělila.

[§ 117. K vynětí a předání orgánů]

118. Stručně řečeno Soud shledává, že jednání nemocničního personálu ke stěžovatelce zjevně postrádalo pečlivost a obezřetnost, které si situace žádala. (…)

119. Soud dále poznamenává, že zatímco znalecké posudky jednomyslně shledaly, že byla pitva odůvodněná, aby bylo možné vyjasnit diagnózu, nijak nezmiňovaly jakoukoli potřebu ponechat si orgány z vědeckých nebo jiných důvodů po několik týdnů nebo měsíců (viz § 18 a 19 výše). Soud k tomu dospívá za specifických okolností případu; zatímco stěžovatelka informovala nemocnici, že tělo jejího syna by mělo zůstat co nejvíce neporušené pro pohřeb (viz § 7 výše), bylo povinností nemocnice stěžovatelku bez zbytečného odkladu informovat o vynětí a umístění orgánů jejího syna.

120. Výše uvedené úvahy dostačují pro to, aby Soud dospěl k závěru, že za specifických okolností případu byl porušen čl. 8 Úmluvy na základě opomenutí nemocnice poskytnout stěžovatelce dostatečné informace o rozsahu pitvy jejího syna a o vynětí a umístění jeho orgánů.

[§ 121. – 126. III. K namítanému porušení čl. 13 ve spojení s čl. 8 a 9 Úmluvy]

[§ 127. – 134. IV. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 9 Úmluvy ve vztahu k neprovedení vyvážení zájmů stěžovatelky a veřejného zájmu na provedení pitvy těla jejího syna byl porušen.

3. čl. 8 Úmluvy ve vztahu k neposkytnutí informací stěžovatelce o pitvě syna byl porušen.

 

[§ 1. – 12. K potřebě přezkoumat případ i podle práv vyplývajících z čl. 13 Úmluvy]

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.