Shahzad proti Maďarsku

Věc: Shahzad proti Maďarsku

Typ rozhodnutí: rozsudek výboru (1. sekce)

Číslo stížnosti: 12625/17

Datum: 8. 7. 2021

Složení senátu: K. Turković (předsedkyně senátu) (Chorvatsko), P. Paczolay (Maďarsko), K. Wojtyczek (Polsko), A. Poláčková (Slovensko), R. Sabato (Itálie), L. Schembri Orland (Malta), I. Ktistakis (Řecko).

[§ 1. – 5. Průběh řízení před Soudem]

I. Okolnosti předcházející událostem, které jsou předmětem stížnosti

5. Stěžovatel podle svého tvrzení opustil Pákistán v roce 2008 nebo 2009 z důvodu opakovaného špatného zacházení ze strany členů pákistánských ozbrojených sil. Následně pobýval až do roku 2011 v Řecku, přičemž se pokusil vstoupit na území jiných evropských států, ale byl údajně navrácen ze Srbska zpět do Řecka.

6. Stěžovatel přicestoval do Srbska podruhé v dubnu 2016 cestou přes Severní Makedonii. Tvrdil, že se pokusil požádat o azyl v táboře Krnjača a Subotica, ale v obou případech byla jeho žádost bez řádného přezkoumání zamítnuta. Následně se stěžovatel pokusil vstoupit do Maďarska přes jednu z maďarských tranzitních zón a požádal muže (Afghánce), který v té době vedl pořadník čekatelů, aby zařadil jeho jméno na seznam. Údajně stěžovateli odmítl vyhovět s tím, že mu sdělil, že svobodné muže na seznam přidat nelze. Stěžovatel pobýval v Srbsku v oblasti Subotica. Občas mu bylo povoleno zůstat uvnitř tábora, ale většinu času byl sám bez dostatečného ubytování a jídla.

7. Během tohoto období se stěžovatel pokusil neoprávněně vstoupit do Maďarska, ale byl zadržen maďarskou policií a okamžitě poslán zpět za vnější stranu hraničního plotu.

II. Zadržení stěžovatele a jeho návrat do Srbska dne 12. 8. 2016

8. Dne 11. 8. 2016 večer stěžovatel opět neoprávněně překročil srbsko-maďarskou hranici tak, že spolu s dalšími jedenácti pákistánskými muži vystřihl díru do hraničního plotu. Šli asi osm hodin, než si odpočinuli v kukuřičném poli mezi Katymárem a Madarasem v okrese Bács-Kiskun. Dne 12. 8. 2016 kolem 11:00 hod. skupinu zadrželi maďarští policisté. Policisté muže obklíčili a požádali o vydání osobních věcí, které byly zkontrolovány a poté jim vráceny. Stěžovatel sdělil policistům, že chce požádat o azyl, ale jeden z nich odpověděl: „azyl je zavřený“. Následně dorazili dva vyšetřovatelé a také někdo, kdo mluvil urdu a maďarsky. Stěžovatel chtěl znovu požádat o azyl, ale bylo mu řečeno, že „o azyl žádat [nemůže]“. Jeden ze dvou vyšetřovatelů skupinu vyslechl, aby zjistil, zda se nejedná o pašeráky. Vyšetřovatelé a osoba, která mluvila jazykem urdu, poté z místa odešli. Skupina zůstala s ostatními příslušníky, kteří byli později ztotožněni (viz § 15 níže) jako policisté a příslušníci hraniční kontroly z Bácsbokodu a dva slovenští policisté v zelené uniformě provádějící hraniční kontrolu v rámci spolupráce mezi zeměmi Visegrádské skupiny (jmenovitě Českem, Maďarskem, Polskem a Slovenskem, známými také jako „Visegrádská čtyřka“ nebo „V4“).

9. Zadržení muži byli asi dvacet minut vezeni k hraničnímu plotu. Videozáznam, který byl poskytnut obhájci stěžovatele v rámci trestního vyšetřování (viz §15 níže), ukazuje stěžovatele čtoucího jakýsi dokument a dalších jedenáct mužů stojících před zelenou dodávkou. Jsou obstoupeni policisty v modrých a tmavě zelených vojenských uniformách. Poté, co stěžovatel dočte, jeden z policistů vezme dokument a je slyšet, jak někdo říká „rozumíte“ a o několik sekund později „jděte“. Stěžovatel a dalších jedenáct mužů pak překročí hraniční přechod. Podle informací zjištěných při následném trestním řízení (viz § 15 níže) se tak stalo v 15:25. Na druhé (vnější) straně hraničního plotu je vidět několik policistů v modrých uniformách obklopujících skupinu a vydávajících rozkazy. Podle trestního spisu (viz § 15 níže) byli tito policisté z okresu Baranya (zejména policejního oddělení Siklós). Jeden z policistů je na záznamu slyšet, jak po přejití za plot přikazuje mužům, aby se posadili. Videozáznam se zastaví, když poslední muž projde hraniční branou a na příkaz policisty se posadí. Podle stěžovatele maďarští policisté následně jeho a ostatní muže ve skupině zbili a poté jim nařídili, aby odešli do Srbska.

10. Z informací shromážděných při trestním vyšetřování (viz § 15 níže) vyplynulo, že v době provádění předmětného opatření bylo na vnitřní a vnější straně hraničního plotu přítomno nejméně jedenáct policistů.

11. Po tomto navrácení šli stěžovatel a další muži ze skupiny asi 10 až 15 km do srbské vesnice Bajmok, poté jeli autobusem a taxíkem do přijímacího střediska pro uprchlíky v Subotici. Odtud byl stěžovatel převezen sanitkou do nedaleké nemocnice. Později téhož dne večer ve 23:30 hod podal srbské policii na policejní stanici v Subotici výpověď, ve které popsal překročení hranice, následné zadržení a údajné bití a návrat do Srbska.

12. Podle informací získaných obhájcem stěžovatele od Policejního prezidia (NPH) došlo dne 12. 8. 2016 v okrese Bács-Kiskun ke třem případům „zadržení a eskorty“, které se týkaly třiceti sedmi osob. Mezi nimi bylo dvanáct pákistánských státních příslušníků, kteří byli zadrženi v 11:10 hod u Katymáru a maďarskou policií převedeni za vnější stranu hraničního plotu. Ve všech případech byly pořízeny obrazové a zvukové záznamy.

13. V oficiálních zprávách a korespondenci týkající se stěžovatelova trestního oznámení (viz § 15 níže) zúčastnění policisté uvedli, že skupina byla po opuštění maďarského hraničního přechodu nasměrována do maďarských tranzitních zón. Výpovědi podané v průběhu vyšetřování policisty, kteří stáli na vnější straně hraničního plotu a vydávali rozkazy, však naznačují, že skupina byla nasměrována na srbské území. Vysvětlili, že to, aby se posadili, a poté je nasměrovali od plotu, nařídili přistěhovalcům z bezpečnostních důvodů. Podle jednoho z policistů mohli přistěhovalci opustit oblast pouze ve stejnou dobu a ve skupině. Dva policisté vypověděli, že jim bylo jejich nadřízeným nařízeno, aby zajistili, že všichni navracovaní přistěhovalci odejdou jedním směrem – do Srbska, čímž jim mělo být zabráněno v tom, aby se rozešli podél hraničního plotu dvěma směry a případně se ho pokusili znovu překročit.

III. Vstup do tranzitních zón

14. V průběhu uvedeného policejního postupu byl stěžovatel donucen k překročení hraničního plotu u vesnice Katymár. Vzdálenost odtud do tranzitní zóny Tompa je přibližně 40 km. Poslední tranzitní zóna Röszke je vzdálena 84 km. Podle stěžovatele Maďarsko v době jeho vyhoštění zavedlo denní limity pro vstup – patnáct osob na tranzitní zónu. Kromě toho se ti, kteří do ní chtěli vstoupit, museli zaregistrovat na pořadníku vedeném jedním z přistěhovalců („správce seznamu“), který byl vybrán ostatními čekajícími přistěhovalci za pomoci srbského azylového úřadu. Správce seznamu předkládal seznam čekatelů úředníkům maďarského úřadu pro přistěhovalectví a azyl (IAO), kteří ho denně vraceli aktualizovaný s pokyny, komu by měl být ten den povolen vstup do tranzitní zóny. Správce seznamu sděloval tuto informaci čekajícím přistěhovalcům nebo srbskému azylovému úřadu. Výběr těch, kteří mohli vstoupit do jedné z tranzitních zón, byl založen pouze na tomto pořadníku a neexistovaly žádné jiné prostředky umožňující fyzický vstup do tranzitních zón nebo přístup k úředníkům maďarského úřadu pro přistěhovalectví a azyl.

IV. Následující události

15. Stěžovatel podal trestní oznámení pro údajné špatné zacházení. Trestní vyšetřování bylo zahájeno dne 24. 10. 2016 Krajským státním zastupitelstvím v Szegedu. Shromážděné důkazy potvrzují, že k „zadržení a eskortě“ stěžovatele a dalších mužů ze skupiny došlo dne 12. 8. 2016. V průběhu vyšetřování vypovídalo patnáct policistů, kteří se události účastnili, včetně dvou slovenských policistů. Dne 9. 2. 2018 bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím, oddělením pro potírání terorismu, legalizaci výnosů z trestné činnosti a vojenské záležitosti, potvrzeno rozhodnutí o skončení vyšetřování. Během vyšetřování nebyla vyšetřovacími úřady zpochybněna ani totožnost stěžovatele, ani jeho zranění. Podle názoru úřadů však nebylo možné prokázat mimo rozumnou pochybnost, že zranění byla způsobena maďarskou policií.

16. Po těchto událostech stěžovatel zůstal v Srbsku další tři měsíce. Údajně se neúspěšně pokusil o podání žádosti o azyl v Srbsku a vstup do maďarských tranzitních zón. V podání k Soudu upravil své původní tvrzení, že byl vystaven řetězovému refoulement do Severní Makedonie, a vysvětlil, že se ve skutečnosti koncem roku 2016 vrátil dobrovolně do Pákistánu.

Právní rámec a praxe

[§ 17. – 20. I. Vnitrostátní právo

§ 21. – 26. II. Právo Evropské unie a praxe

§ 27. – 28. III. Dokumenty Rady Evropy

§ 29. – 31. IV. Jiné mezinárodněprávní materiály]

I. Předběžné otázky

32. Vláda tvrdila, že stěžovatel neprokázal, že by byl namítaným opatřením poškozen. V Maďarsku o azyl nežádal a neprokázal tudíž ani pravděpodobnost, že by se dostal do postavení oběti ve smyslu čl. 34 Úmluvy. Nic také nenasvědčovalo tomu, že by byl v důsledku řetězového refoulement navrácen zpět do Pákistánu.

33. Dále tvrdila, že lékařská zpráva sepsaná v srbštině a předložená stěžovatelem neuváděla jeho jméno.

34. Stěžovatel namítal, že důkazy získané od úřadů a z vyšetřovacího spisu (viz § 15 výše) mimo rozumnou pochybnost podporují jeho tvrzení, že byl dne 12. 8. 2016 podle § 5 zákona o státních hranicích spolu s dalšími jedenácti muži odveden maďarskými policisty přes hraniční plot z Maďarska do Srbska. Později sdělil, že jeho jméno bylo na lékařské zprávě nesprávně napsáno.

35. Podle judikatury Soudu jsou rozložení důkazního břemene a míra přesvědčování nezbytná k dosažení určitého závěru vnitřně provázány s konkrétními okolnostmi, povahou vzneseného tvrzení a dotčeným právem zaručeným Úmluvou (viz mj. El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, cit. výše, § 151). V souvislosti s vyhoštěním přistěhovalců Soud již dříve uvedl, že pokud je jádrem stížnosti absence zjištění totožnosti a osobní zacházení ze strany orgánů žalovaného státu, je nezbytné zjistit, zda stěžovatel předložil prima facie důkazy na podporu své verze událostí. V takovém případě by se důkazní břemeno mělo přesunout na vládu (viz N. D. a N. T., cit. výše, § 85).

36. V daném případě Soud poznamenává, že zadržení stěžovatele a jeho odvedení za vnější stranu hraničního plotu bylo potvrzeno videozáznamem poskytnutým maďarskou policií a dalšími informacemi z oficiálních zdrojů (viz § 9, 10, 12 a 15 výše). I když je pravda, že stěžovatel změnil své tvrzení ohledně návratu do Pákistánu po událostech, které jsou předmětem stížnosti, sám uznal a opravil původní nesprávné informace (viz § 16 výše). Vzhledem k tomu, že jeho návrat do Pákistánu není předmětem projednávané věci, Soud konstatuje, že tuto skutečnost nelze samu o sobě považovat za dostatečnou ke snížení důvěryhodnosti jeho popisu opatření, která proti němu byla přijata dne 12. 8. 2016.

37. Za takových okolností má Soud za to, že stěžovatel předložil dostatečné důkazy o tom, že byl zadržen a převeden za vnější stranu hraničního plotu, což vláda nevyvrátila.

38. Pokud vláda tvrdila, že stěžovatel nepodal v Maďarsku žádost o mezinárodní ochranu, Soud poznamenává, že ve skutečnosti nenamítal, že takovou žádost podal. Naopak tvrdil, že žádost nemohl podat kvůli omezenému vstupu do tranzitních zón Röszke a Tompa. Soud uvádí, že otázka, zda nebo do jaké míry mu bylo v Maďarsku zabráněno v podání žádosti o mezinárodní ochranu, úzce souvisí s přezkoumáním merita jeho stížnosti podle čl. 4 Protokolu č. 4 a měla by tedy s ním být spojena.

39. Na posledním místě vláda rovněž poukázala na to, že hláskování jména v lékařské zprávě, která se měla týkat stěžovatelova vyšetření v nemocnici v Subotici, neodpovídalo hláskování jména stěžovatele (viz § 11 výše). Soud poznamenává, že projednávaná stížnost se týká čl. 4 Protokolu č. 4 a čl. 13 a že stěžovatel podal další stížnost, ve které tvrdil, že byl vystaven špatnému zacházení ze strany maďarské policie v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Z toho důvodu není v projednávané věci nutné zjišťovat, zda byla stěžovateli maďarskou policií způsobena zranění.

40. Závěrem Soud považuje za dostatečně prokázané, že stěžovatel byl zadržen a odveden za vnější stranu hraničního plotu dne 12. 8. 2016. Pokud jde o námitku vlády, že stěžovatel nebyl v postavení oběti, neboť nepodal žádost o mezinárodní ochranu, Soud ji spojí s přezkumem merita stížnosti podle čl. 4 Protokolu č. 4.

II. K tvrzenému porušení čl. 4 Protokolu 4

41. Stěžovatel tvrdil, že byl vystaven hromadnému vyhoštění v rozporu s čl. 4 Protokolu 4, který zní:

„Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno.“

A. K přijatelnosti

[§ 42. – 44. 1. Vyjádření stran]

2. Posouzení Soudem

45. Aby bylo možné určit, zda se na danou věc vztahuje čl. 4 Protokolu č. 4, musí Soud zjistit, zda byl stěžovatel maďarskými orgány „vyhoštěn“ ve smyslu tohoto ustanovení.

46. Soud odkazuje na obecné zásady shrnuté v rozsudku M. K. a další proti Polsku (cit. výše, § 197–200) a opakuje, že pojem „vyhoštění“ vykládá v obecném a v současnosti používaném významu („odsun z určitého místa“) („to drive away from a place“) (viz Khlaifia a další, cit. výše, § 243; a Hirsi Jamaa a další proti Itálii, cit. výše, § 174), který se vztahuje na jakékoli násilné navrácení cizince z území státu, bez ohledu na zákonnost pobytu takové osoby, dobu, kterou na území strávila, místo, kde byla zadržena, postavení přistěhovalce nebo žadatele o azyl a jeho jednání při překračování hranice (viz N. D. a N. T., cit. výše, § 185). Soud čl. 4 Protokolu č. 4 vztáhl také na ty, kteří byli zadrženi při pokusu o překročení pozemní hranice a byli okamžitě navrácení z území státu pohraniční stráží (tamtéž, § 187).

47. V daném případě Soud poznamenává, že stěžovatel vstoupil do Maďarska spolu s dalšími jedenácti pákistánskými státními příslušníky neoprávněně tak, že vystřihl díru do hraničního plotu mezi Maďarskem a Srbskem. O několik hodin později byl zadržen, když odpočíval na poli. Spolu s dalšími jedenácti muži byl podroben opatření podle § 5 odst. 1a) zákona o státních hranicích, tedy „zadržení a eskortě“. Toto ustanovení stanovuje, že do vzdálenosti osm km od státní hranice může policie zadržet cizí osoby neoprávněně pobývající na maďarském území a převést je přes nejbližší hraniční přechod. Po převedení za vnější stranu hraničního plotu se stěžovatel, který byl zraněn, dostal do přijímacího střediska v srbské Subotici, odkud byl převezen do nedaleké nemocnice.

48. S odkazem na zásady formulované v judikatuře (viz § 46 výše) Soud konstatuje, že skutečnost, že stěžovatel vstoupil do Maďarska neoprávněně a byl zadržen během několika hodin po překročení hranice v její blízkosti, nevylučuje použitelnost čl. 4 Protokolu č. 4. Navíc, pokud jde o argument vlády týkající se povahy použitého opatření a jeho právních následků (viz § 42 výše), je třeba poznamenat, že čl. 4 Protokolu č. 4 se použije, i když dotčené opatření není ve vnitrostátním právu klasifikováno jako „vyhoštění“ (viz M. K. a další, § 198, a Khlaifia a další, § 243 a 244, cit. výše). Zbývá přezkoumat, zda skutečnost, že stěžovatel nebyl navrácen přímo na území jiného státu, ale do pásu území patřícího Maďarsku – tedy území mezi hraničním plotem a skutečnou hranicí mezi Maďarskem a Srbskem – znamená, že napadené opatření nespadalo do působnosti čl. 4 Protokolu č. 4.

49. Soud v této souvislosti poznamenává, že hraniční plot, přes který byl stěžovatel přinucen přejít, byl zjevně postaven za účelem zabezpečení hranice mezi Maďarskem a Srbskem. Úzký pás území za vnější stranou tohoto plotu, kam byl stěžovatel převeden, měl pouze technický účel spojený se správou hranice (viz § 17 výše). Zdá se, že na tomto pásu území nebyla žádná infrastruktura, a jak potvrdila žalovaná vláda (viz § 42 výše), vyhoštění přistěhovalci museli za účelem vstupu do Maďarska vstoupit do jedné z tranzitních zón, což obvykle znamenalo přejít přes Srbsko. SDEU ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2020 rovněž konstatoval, že přistěhovalci vyhoštění podle § 5 odst. 1a) zákona o státních hranicích neměli jinou možnost než opustit maďarské území (cit. výše v § 25, § 255–58). Další důležitou, i když ne rozhodující úvahou je, že podle stěžovatele a výpovědí policistů, kteří stáli na vnější straně hraničního plotu, byl stěžovatel s ostatními muži ze skupiny nasměrován do Srbska (viz § 9 a 13 výše). S ohledem na povahu postupu, kterému byl podroben (viz § 9 výše), mohl pokyn policistů chápat pouze jako příkaz, který musel uposlechnout.

50. S ohledem na výše uvedené Soud shledal, že opatření, kterému byl stěžovatel podroben dne 12. 8. 2016, mělo za cíl a vedlo k jeho vyhoštění z maďarského území. Soud opakuje, že předmět a účel Úmluvy, nástroje na ochranu lidských práv, vyžaduje, aby její ustanovení byla vykládána a uplatňována způsobem, který činí práva praktickými a účinnými, nikoli teoretickými a iluzorními (viz Soering proti Spojenému království, cit. výše, § 87; a Hirsi Jamaa a další, cit. výše, § 175). S ohledem na tuto skutečnost Soud poznamenává, že spoléhání se pouze na formální status pásu země za vnější stranou hraničního plotu jako součásti maďarského území a přehlížení praktických problémů, na které bylo odkázáno v předchozím odstavci, by vedlo k neúčinnosti čl. 4 Protokolu č. 4 v případech, jako je tento a umožnilo by státům obcházet povinnosti vyplývající z tohoto ustanovení.

51. I když Soud připouští, že cílem předmětného opatření bylo zabránit neoprávněnému překračování hranic v době, kdy Maďarsko čelilo značnému přílivu přistěhovalců, zdůrazňuje, že problémy s řízením migračních toků nemohou ospravedlnit používání postupů neslučitelných se závazky státu plynoucích z Úmluvy (viz Hirsi Jamaa a další, cit. výše, § 179). Soud považuje za vhodné zopakovat, že zvláštní podmínky přistěhovalectví nemohou ospravedlnit oblast mimo působnost zákona, kde jednotlivec nepodléhá žádnému právnímu systému, který by mu zaručoval práva a jistoty chráněné Úmluvou, které se státy zavázaly zaručit každému v rámci své jurisdikce (viz N. D. a N. T., cit. výše, § 110).

52. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že vyhoštění stěžovatele za vnější stranu hraničního plotu představovalo vyhoštění ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 4. Toto ustanovení se tedy na předmětnou věc vztahuje. V souladu s tím by námitka vlády měla být zamítnuta.

53. Tato stížnost tedy není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z žádného jiného důvodu, než které jsou uvedeny v čl. 35 Úmluvy. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.

B. K meritu věci

[§ 54. – 57. 1. Vyjádření stran]

2. Posouzení Soudem

a) Obecné zásady

58. Soud odkazuje na zásady týkající se „hromadné“ povahy vyhoštění shrnuté v N. D. a N. T. (cit. výše, § 193-201). Opakuje, že rozhodujícím kritériem pro to, aby vyhoštění bylo kvalifikováno jako „hromadné“, je absence „náležitého a objektivního přezkoumání konkrétního případu každého jednotlivého cizince z této skupiny“ (tamtéž, § 195). V souladu s tím ve věci Hirsi Jamaa a další proti Itálii Soud shledal porušení čl. 4 Protokolu č. 4, protože stěžovatelé, kteří byli zadrženi na volném moři, byli vráceni do Libye bez toho, aby jejich totožnost nebo individuální okolnosti byly italskými úřady vzaty v úvahu.

59. V případech, kdy absence rozhodnutí o individuálním vyhoštění může být přičtena na vrub vlastnímu chování stěžovatele, byly shledány výjimky z výše uvedeného pravidla (viz Berisha a Haljiti proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, cit. výše; a Dritsas proti Itálii, cit. výše). V případě N. D. a N. T. (cit. výše) Soud shledal, že výjimka vedoucí k tomu, že stát nemůže být činěn odpovědným podle čl. 4 Protokolu č. 4, by se měla vztahovat i na situace, kdy chování osob, které neoprávněně překračují pozemní hranice, úmyslně těží ze svého velkého počtu a používají sílu, čímž vytváří zjevně rušivou situaci, kterou je složité kontrolovat a která ohrožuje veřejnou bezpečnost (§ 201). Soud dodal, že v takových situacích má být přihlíženo k tomu, zda za okolností daného případu žalovaný stát poskytl opravdový a účinný přístup k prostředkům umožňujícím zákonný vstup na jeho území, zejména hraničním postupům. Tam, kde žalovaný stát takový přístup poskytl, ale stěžovatel jej nevyužil, bude Soud hodnotit, zda pro to byly dány přesvědčivé důvody založené na objektivních skutečnostech, za které může být žalovaný stát činěn odpovědným (tamtéž).

b) Použití těchto zásad na projednávanou věc

60. V projednávané věci stěžovatel tvrdil, že své přání podat žádost o azyl vyjádřil během policejního postupu, který vedl k jeho navrácení, ale nebylo mu vyhověno (viz § 8 a 54 výše). I když vláda uvedla, že všem navráceným osobám podle § 5 odst. 1a zákona o státních hranicích byly stejně jako stěžovateli poskytnuty určité informace o možnosti podat žádost o azyl v některé z tranzitních zón (viz § 57 v souvislosti s § 20 výše), nebylo zpochybňováno, že stěžovatel byl vyhoštěn z Maďarska, aniž by maďarské úřady vzaly v úvahu totožnost nebo individuální okolnosti. To by mělo vést k závěru, že jeho vyhoštění mělo hromadnou povahu (viz Hirsi Jamaa a další, § 185 a 186, cit. výše), s výjimkou, kdy by absence individuálního přezkoumání situace stěžovatele byla důsledkem jeho jednání (viz § 59 výše). Soud proto přistoupí k přezkoumání, zda za okolností projednávané věci a s ohledem na zásady vytvořené judikaturou, zejména rozsudkem N. D. a N. T. (cit. výše, viz §59 výše), lze absenci individuálního rozhodnutí o vyhoštění přičítat jednání stěžovatele.

61. Soud bere na vědomí skutečnost, že stěžovatel spolu s jedenácti dalšími přistěhovalci nepovoleně překročili maďarské hranice. Vláda však netvrdila, že překročení hranice vytvořilo rušivou situaci, kterou bylo obtížné kontrolovat, nebo že by v důsledku toho byla ohrožena veřejná bezpečnost. Skupina včetně stěžovatele byla zadržena po několika hodinách chůze. Videozáznam předložený Soudu ukazuje přítomnost několika policistů, kteří muže obklíčili, převezli v dodávce a poté je převedli bránou v hraničním plotě. Podle trestního spisu bylo tomuto navrácení přítomno nejméně jedenáct policistů (viz výše § 9, 10 a 15). Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel nebo jiní muži ve skupině použili sílu nebo policistům kladli odpor. Videozáznamy naopak ukazují, že situace byla zcela pod kontrolou policistů a že přistěhovalci, včetně stěžovatele, se řídili příkazy policistů. Soud má proto za to, že kromě toho, že stěžovatel neoprávněně vstoupil na území, nelze tento případ srovnávat se situací ve věci N. D. a N. T., kde byli stěžovatelé zadrženi při pokusu o hromadné překročení pozemní hranice překonáním hraničního plotu (cit. výše, § 22, 166, 206 a 231). Bude nicméně dále zkoumat, zda stěžovatel neoprávněným překročením hranice porušil platná pravidla pro oprávněný vstup do země.

62. Soud opakuje, že pokud jde o smluvní státy, jako je Maďarsko, jejichž hranice se alespoň částečně kryjí s vnějšími hranicemi schengenského prostoru, účinnost práv zaručených Úmluvou vyžaduje, aby tyto státy poskytly opravdový a účinný přístup k prostředkům umožňující zákonný vstup, zejména hraničním postupům, těm, kteří dorazili na hranici. Tyto prostředky by měly umožnit všem osobám, které čelí pronásledování, podat žádost o mezinárodní ochranu, zejména na základě čl. 3 Úmluvy, a za podmínek, které zaručí, že jejich žádost bude vyřízena způsobem, který je v souladu s mezinárodněprávními normami, včetně Úmluvy (viz N. D. a N. T., cit. výše, § 209). Soud rovněž podotýká, že Úmluva státům nezakazuje, aby při plnění povinnosti kontrolovat hranice vyžadovaly, aby žádosti o mezinárodní ochranu byly podávány na stávajících hraničních přechodech (tamtéž, § 210). Důležité je, aby taková vstupní místa zajišťovala právo skutečně a účinně požádat o ochranu podle Úmluvy, zejména podle čl. 3 (tamtéž).

63. V projednávané věci je nesporné, že jedinou možností, jak mohl stěžovatel oprávněně vstoupit do Maďarska, byly dvě tranzitní zóny, Tompa a Röszke, které se nacházejí přibližně 40 km a 84 km od místa, odkud byl stěžovatel navrácen. Soud poznamenává, že jakmile osoba vstoupila do tranzitní zóny a podala žádost o mezinárodní ochranu, byla tato žádost vyřízena v souladu se zákonem o azylu (viz § 18 a 19 výše). Nemusí však posuzovat kvalitu tohoto řízení, protože stěžovatel tvrdí, že neměl reálnou šanci vstoupit do tranzitních zón a podat žádost o mezinárodní ochranu. Uvedl, že ačkoli se mohl fyzicky dostat do oblasti okolo tranzitních zón, nemohl z důvodu omezeného vstupu do tranzitních zón vyplývajícího z omezení denního počtu přijímaných žádostí využít azylového řízení. Přistěhovalci mohli do tranzitní zóny vstoupit pouze poté, co na ně podle čekací listiny, na kterou se museli předem zapsat, přišla řada. Trvalo několik měsíců, než byli podle čekací listiny ke vstupu vyzváni svobodní muži. Kromě toho stěžovatel tvrdil, že se pokusil na uvedenou čekací listinu zapsat, ale nebylo mu to umožněno s odůvodněním, že je svobodný muž (viz § 6, 16 a 54 výše). Soud poznamenává, že výše uvedená tvrzení stěžovatele nebyla vládou vyvrácena, navíc ani neposkytla žádné informace o tom, jak byly v rozhodné době organizovány a řízeny vstupy do tranzitních zón. Soud s ohledem na tvrzení stěžovatele podložená zprávami UNHCR konstatuje, že bylo prokázáno, že v době rozhodných událostí bylo do každé tranzitní zóny vpouštěno pouze patnáct žadatelů o mezinárodní ochranu denně, což bylo velmi málo (viz § 30 a 31 výše). Rovněž považuje za prokázané, že ti, kteří chtěli vstoupit do tranzitní zóny, se museli nejprve zapsat na čekací listinu – neformální nástroj pro stanovování pořadí vstupu do tranzitních zón – a poté čekat několik měsíců v Srbsku, než jim bude povolen vstup (viz § 25, 28 a 31 výše). Dále Soud bere na vědomí tvrzení stěžovatele, že ve skutečnosti nebyl na čekací listinu nikdy zapsán, i když o to požádal osobu, která seznam vedla. V tomto ohledu Soud uvádí, že jak UNHCR, tak Zvláštní zástupce generálního tajemníka Rady Evropy pro migraci a uprchlíky poukázali na nesrovnalosti a neprůhlednost v řízení přístupu do tranzitních zón a nakládání s čekacími listinami (viz výše § 28 a 30). UNHCR také poznamenal, že svobodní muži, kteří zjevně nepotřebovali zvláštní zacházení, byli aktivně odrazováni od vstupu do tranzitních zón (viz § 30 výše). S ohledem na výše uvedené a zejména neformální povahu tohoto řízení nelze stěžovateli vytýkat, že nebyl zapsán na čekací listinu.

65. Vzhledem k omezenému vstupu do tranzitních zón a neexistenci formálního postupu doprovázeného přiměřenými zárukami, které by upravovaly přijímání jednotlivých přistěhovalců, má Soud za to, že žalovaný stát stěžovateli neposkytl účinné prostředky k oprávněnému vstupu na jeho území. Absence rozhodnutí o individuálním vyhoštění nemůže být přičítána na vrub vlastnímu chování stěžovatele.

66. S ohledem na výše uvedené Soud konstatuje, že námitka vlády ohledně postavení stěžovatele jako oběti založená na tvrzení, že nepodal žádost o mezinárodní ochranu (viz § 32, 38 a 40 výše), musí být zamítnuta.

67. Jelikož maďarské orgány navrátily stěžovatele, aniž by jej identifikovaly a přezkoumaly jeho situaci, a s ohledem na výše uvedené zjištění, že neměl k dispozici účinné prostředky k oprávněnému vstupu na území, Soud dospěl k závěru, že jeho vyhoštění mělo hromadnou povahu (viz § 59 výše).

68. Čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě byl tedy porušen.

III. K tvrzenému porušení čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 4 Protokolu 4

69. Stěžovatel podle čl. 13 Úmluvy tvrdil, že neměl účinné právní prostředky nápravy, které by mu umožnily namítat porušení čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě. Čl. 13 zní:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné opravné prostředky před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

A. K přijatelnosti

[§ 70. – 71. Tvrzení vlády a stěžovatele]

72. Soud opakuje, že čl. 13 Úmluvy zaručuje ve vnitrostátním právu existenci právního prostředku nápravy, jehož prostřednictvím se lze dovolávat práv a svobod zakotvených v Úmluvě. Toto ustanovení ve svém důsledku vyžaduje vnitrostátní právní prostředek nápravy umožňující posouzení obsahu „obhájitelné námitky“ opírající se o Úmluvu a poskytnout odpovídající nápravu (viz Kudła proti Polsku, cit. výše, § 157).

73. Soud poznamenává, že stížnost se netýká právní úpravy jako takové, ale údajného nedostatku účinného právního prostředku nápravy proti opatření, kterému byl stěžovatel vystaven. Dále poznamenává, že rozhodnutí o porušení čl. 4 Protokolu č. 4 nebrání přezkoumání stížnosti podle čl. 13 ve spojení s čl. 4 Protokolu č. 4 (viz např. M. K. a další, cit. výše, § 219–20). Konstatování porušení (viz § 66 výše) naopak naznačuje, že stížnost podaná stěžovatelem je v tomto ohledu přezkoumatelná podle čl. 13 (viz například Hirsi Jamaa a další, § 201, a M. K. a další, § 219, oba cit. výše).

74. Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z žádného jiného důvodu, než které jsou uvedeny v čl. 35 Úmluvy. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.

B. K meritu věci

75. Stěžovatel tvrdil, že vzhledem k tomu, že při vyhoštění mu nebyla poskytnuta procesní ochrana a ani nebylo vydáno rozhodnutí, nemohl toto rozhodnutí nijak napadnout. Zákon o státních hranicích upravoval postup zkráceného a automatického vyhoštění, ale nikoliv opravný prostředek proti vyhoštění podle § 5 odst. 1a) tohoto zákona. Stěžovatel proto namítal, že měl mít před vyhoštěním právo na přezkoumání důvěryhodnosti svých tvrzení podle čl. 2 a 3 Úmluvy.

76. Vláda se k meritu této stížnosti nevyjádřila s výjimkou toho, že uvedla, že kromě námitky, která již byla vznesena podle čl. 4 Protokolu č. 4, nemá dalších připomínek.

77. Soud uvádí, že rozsah povinností smluvních států podle čl. 13 se liší v závislosti na povaze stížnosti stěžovatele. Právní prostředek nápravy požadovaný tímto ustanovením však musí být „účinný“ jak v praxi, tak podle zákona (viz Kudła, cit. výše, § 157). Pokud stěžovatel tvrdí, že vyhošťovací řízení mělo „hromadnou“ povahu, měl by mít účinnou možnost napadnout rozhodnutí o vyhoštění před nezávislým orgánem, který provede dostatečně důkladný přezkum (viz Khlaifia a další, cit. výše, § 279).

78. Ohledně skutkového stavu Soud poznamenává, že vláda v souvislosti s čl. 4 Protokolu č. 4 uvedla, že osoby vyhoštěné podle § 5 odst. 1a) zákona o státních hranicích byly poučeny o svém právu podat stížnost proti policejnímu opatření (viz § 57 výše). Nespecifikovala však, na jakém právním základu bylo možno takovou stížnost podat, ani nepoukázala na související vnitrostátní judikaturu. Vzhledem k tomu Soud konstatuje, že neprokázala účinnost opravného prostředku, na který odkazovala ve svém stanovisku (viz mutatis mutandis, Yarashonen proti Turecku, cit. výše, § 63). Soud dále poznamenává, že vláda neuvedla žádný jiný opravný prostředek proti rozhodnutí o vyhoštění z Maďarska, který by měl stěžovatel k dispozici, navíc se zdá, že zákon upravující takové vyhoštění opravný prostředek vůbec nezakotvuje (viz § 18 výše). V důsledku toho a s ohledem na zjištění, že stěžovatel neměl z důvodu omezeného vstupu do tranzitních zón přístup k řízení, ve kterém by byla přezkoumána jeho osobní situace, má Soud za to, že stěžovatel neměl k dispozici žádný opravný prostředek, který by splňoval podmínky čl. 13 Úmluvy.

79. Čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě byl tedy porušen.

[§ 80. – 87. IV. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. článek 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě byl porušen;

3. článek 13 ve spojení s článkem 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě byl porušen.

© Wolters Kluwer ČR, a. s.