MADĚROVÁ proti České republice

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 8. června 2021 ve věci č. 32812/13 – Maděrová proti České republice

Výbor první sekce Soudu rozhodl, že stížnost ženy nezákonně sterilizované v roce 1982 na porušení článků 6 a 8 Úmluvy z důvodu promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v rozporu s dobrými mravy a nepředvídatelnosti změny judikatury je zjevně neopodstatněná.

I. Skutkové okolnosti

V roce 1982 byla stěžovatelce v průběhu jejího druhého porodu císařským řezem provedena sterilizace. Stěžovatelka s tímto zákrokem předem nevyslovila souhlas, pouze dva dny po zákroku podepsala formulář, který uváděl, že se zákrokem souhlasila. Stěžovatelka tvrdí, že se o sterilizaci dozvěděla až v roce 2005 v rámci šetření provedeného veřejným ochráncem práv, kdy podala trestní oznámení na dva lékaře. Řízení bylo v roce 2006 zastaveno. V roce 2010 podala žalobu na ochranu osobnosti proti nemocnici, kterou se domáhala zadostiučinění ve výši 6 milionů Kč. V letech 2011 a 2012 krajský a vrchní soud dospěly shodně k závěru, že žaloba je důvodná, neboť sterilizace stěžovatelky nebyla provedena v souladu se zákonem. Stěžovatelce bylo přiznáno právo na přiměřené zadostiučinění v podobě písemné omluvy nemocnice, avšak její nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích byl zamítnut jako promlčený. Oba soudy dále shledaly, že námitka promlčení uplatněná protistranou nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatelka podala předmětnou žalobu téměř tři roky poté, co byl veřejnosti prostřednictvím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, sdělen závěr o promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Do té doby bylo právo na náhradu nemajetkové újmy jako součást jednotného osobnostního práva považováno za nepromlčitelné na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003. Vrchní soud nadto prokázal, že stěžovatelka byla o provedené sterilizaci informována nejpozději při kontrole před propuštěním z nemocnice. Včasnému uplatnění nároku stěžovatelky nebránily ani její majetkové poměry, neboť vlastnila řadu nemovitostí.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelka na poli článku 8 Úmluvy namítala, že došlo k porušení jejího práva na rodinný život, jelikož za nezákonnou sterilizaci obdržela pouze písemnou omluvu, a nikoli peněžitou náhrady nemajetkové újmy.

Soud předně uvedl, že stěžovatelka výslovně nepoukazuje na samotný zákrok v podobě nezákonné sterilizace, ale na absenci soudní ochrany práv zaručených článkem 8 Úmluvy. Státy mají pozitivní povinnost chránit fyzickou integritu pacientů a poskytnout obětem nedbalostních lékařských zákroků přístup k řízením umožňujícím jim v odůvodněných případech přiznat náhradu škody (Jurica proti Chorvatsku, č. 30376/13, rozsudek ze dne 2. května 2017, § 84). To platí tím spíše u úmyslných zásahů do fyzické integrity jednotlivce ze strany nemocnice nebo lékaře (Codarcea proti Rumunsku, č. 31675/04, rozsudek ze dne 2. června 2009, § 101). K takovému úmyslnému zásahu, nezákonné sterilizaci, došlo v roce 1982, tedy před vstupem Úmluvy v platnost pro Českou republiku. Ačkoli je nepochybné, že nezákonná sterilizace způsobila stěžovatelce fyzické a psychické útrapy s přetrvávajícími následky, stěžovatelka netvrdí, že se jedná o pokračující porušení. Soud tudíž není příslušný zkoumat jakoukoli hmotněprávní námitku vztahující se ke sterilizaci jako takové.

V procesní složce článku 8 Úmluvy mají státy povinnost vytvořit účinný a nezávislý soudní systém, který je způsobilý odhalit příčiny úmrtí pacientů v soukromých i veřejných zdravotnických zařízeních a případně též vyvodit odpovědnost konkrétních osob (Šilih proti Slovinsku, č. 71463/01, rozsudek velkého senátu ze dne 9. dubna 2009, § 192), a to rovněž ve vztahu k úmyslným zraněním, jako v případě stěžovatelky. Účinnost takového systému před datem vstupu Úmluvy v platnost pro Českou republiku („rozhodné datum“) je zjevně mimo pravomoc Soudu ratione temporis. Pokud jde o řízení zahájené po rozhodném datu, Soud se musí ujistit, že mezi sterilizací a rozhodným datem existovala „skutečná souvislost“, a to při splnění dvou kritérii. Zaprvé, mezi sterilizací a rozhodným datem musela být krátká doba v žádném případě nepřesahující deset let, a zadruhé, hlavní část procesních kroků musela být provedena po rozhodném datu (Jurica proti Chorvatsku, cit. výše, § 70). Soud podotýká, že časová prodleva činila cca 9 let a 9 měsíců od data sterilizace nebo od data, kdy se stěžovatelka o sterilizaci dozvěděla (nejpozději dne 6. června 1982), do vstupu Úmluvy v platnost (dne 18. března 1992). Druhé kritérium je jednoznačně splněno, jelikož trestní řízení bylo zahájeno v roce 2005 a občanskoprávní řízení v roce 2010. Soud má tedy pravomoc posoudit, zda byla splněna procesní povinnost státu ve smyslu článku 8 Úmluvy.

Stížnostní námitka ohledně trestního řízení proti dvěma lékařům přítomným u porodu zastaveného v roce 2006 byla vznesena po lhůtě šesti měsíců stanovené k podání stížnosti k Soudu, jelikož stížnost byla podána v květnu 2013.

Pokud jde o občanskoprávní řízení proti nemocnici, Soud podotkl, že bylo zahájeno v roce 2010, tj. 28 let po provedení sterilizace, čehož si stěžovatelka byla vědoma. Dle ustálené judikatury Soudu jsou promlčecí lhůty ve vnitrostátních právních systémech smluvních států obvyklé a sledují v případech újmy na zdraví zajištění právní jistoty a ochranu žalovaných před opožděnými žalobami, kterým by bylo obtížné čelit, a zamezení nespravedlnosti, ke kterému by mohlo dojít, pokud by soudy musely přezkoumávat skutečnosti nastalé v dávné minulosti na základě nespolehlivých a z důvodu plynutí času neúplných důkazů (Stubbings a další proti Spojenému království, č. 22083/93 a 22095/93, rozsudek ze dne 22. října 1996, § 51). V daném případě soudy třech stupňů uvedly, že zákonná promlčecí lhůta trvala tři roky a že v době podání žaloby byla tato otázka jasně stanovena judikaturou. Stěžovatelka měla možnost podat žalobu na náhradu škody již v roce 1982, kdy se dozvěděla o sterilizaci, a období 28 let před podáním žaloby jí lze přičíst k tíži. Soud neviděl důvod zpochybnit hodnocení vnitrostátních soudů, které se neodmítly zabývat posouzením nároku stěžovatelky, ale pouze dospěly k závěru, že nárok na finanční náhradu byl promlčen. Za těchto okolností Soud neshledal nesplnění pozitivních závazků podle článku 8 Úmluvy a stížností námitku prohlásil za zjevně neopodstatněnou.

B. K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatelka dále poukazovala na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy s tím, že promlčecí lhůta vztahující se k náhradě nemajetkové újmy je v rozporu s dobrými mravy a změna judikatury byla nepředvídatelná.

Dle Soudu je námitka stěžovatelky neodůvodněná, jelikož řízení bylo jednak zahájeno až po ustálení judikatury a jednak dle judikatury Soudu promlčecí lhůty přispívají k právní jistotě (Howald Moor a ostatní proti Švýcarsku, č. 52067/10 a 41072/11, rozsudek ze dne 11. dubna 2014, § 72) a v zásadě nejsou v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, sledují-li legitimní cíl a existuje-li proporcionalita mezi sledovaným účelem a přijatými prostředky (Stanev proti Bulharsku, č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012, § 230). Konečně dle Soudu není obecně obrat v judikatuře v rozporu s Úmluvou, jelikož je primárně na vnitrostátních soudech vykládat a uplatňovat vnitrostátní právní úpravu, není-li svévolná (Worm proti Rakousku, č. 22714/93, rozsudek ze dne 29. srpna 1997, § 38), a to zejména v systémech psaného práva jako v České republice. Soud neshledal v obratu judikatury rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a stížnostní námitku prohlásil taktéž za zjevně neopodstatněnou.