J.L. proti Itálii

 

Věc: J.L. proti Itálii

Typ rozhodnutí: rozsudek soudu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 5671/16

Datum: 27. 5. 2021

Složení senátu: K. Turković (předseda senátu) (Chorvatsko), K. Wojtyczek (Polsko), A. Poláčková (Slovensko), P. Paczolay (Maďarsko), G. Felici (San Marino), E. Wennerström (Švédsko), R. Sabato (Itálie)

[§ 1. – 3. Úvod. Průběh řízení před ESLP]

I. Tvrzení o sexuálním násilí formulovaná stěžovatelkou

4. Stěžovatelka, která byla v té době studentkou dějin umění a divadla vysvětluje, že se večer 25. 7. 2008, kolem půlnoci, připojila k L.L. a jeho přátelům ve veřejném prostoru „Fortezza da Basso“ ve Florencii, umístěném v bývalé vojenské pevnosti, kde se pořádala představení.

[§ 5. – 6. Vyjádření stěžovatelky k seznámení se s L.L. a důvodům její přítomnosti v pevnosti.]

7. Kolem 1:30 ráno, údajně následovala na toalety v pevnosti D.S. – jednoho z přátel L.L., se kterým se již prý setkala, a se kterým měla před několika týdny příležitostný sex – který vyžadoval orální sex. Prohlásila, že chováním D.S. byla nepříjemně překvapená, ale pod vlivem alkoholu se mu nemohla bránit. Vysvětlila, že později ona a další lidé jeli na mechanickém býkovi postaveném poblíž stánku s občerstvením, pak se skupinou přátel tancovala na tanečním parketu. Vypověděla, že ke konci večera vypila koktejly, které ji postupně nabídl L. L. a jeho přátelé a barman ze stánku s občerstvením.

8. Kolem 3 hodiny ranní, když večer končil a pevnost se chystala zavřít, šest přátel L.L., včetně D.S., ji mělo doprovodit k východu a začít ji zneužívat tím, že ji hladili po prsou a dotýkali se jejich genitálií. Údajně se k nim připojil i L.L., který na ně čekal u východu poté, co před pár minutami odešel pryč, aby doprovodil svoji přítelkyni. Stěžovatelka se údajně bránila a vykřikla: „Co to děláš?”, poté se pokusila vyprostit a dostat se zpět ke svému kolu, ale byla zatlačena opačným směrem a nasměrována k vozu L.L., kde byla údajně nucena mít sexuální styk se členy skupiny.

9. Stěžovatelka uvedla, že si jasně pamatuje přítomnost sedmi můžu v autě, včetně D.S., který prý seděl na předním sedadle. Vysvětlila, že všichni muži se střídali v jejím znásilnění, jak vaginálním, tak i orálním. Že jí kousali do prsou a genitálií, znehybnili ji na úrovni paží a násilím tlačili nohy od sebe do té míry, že později měla pohmožděniny a bolesti, zejména v úrovni čelisti. Stěžovatelka dodala, že muži ejakulovali a zmínila přítomnost silného zápachu spermatu v autě. Dále uvedla, že během násilí byla zmatená a v šoku, neschopná reagovat. Stěžovatelka poté řekla, že se jí povedlo nabýt vědomí a osvobodit se z auta kolem 4 hodiny ráno. Upřesnila, že její útočníci byli „téměř ohromeni” z její náhlé reakce. Když vystoupila z auta, uvědomila si, že bylo přesunuto a že bylo zaparkováno na místě, které by v tu chvíli nepoznala, ale které by následně identifikovala jako ulici Cosseria. Stále v šoku údajně bezcílně chodila, poté vzala zpět své kolo (viz bod 21 níže) a vrátila se domů, kde ohlásila události svému partnerovi.

10. Odpoledne 26. 7. 2008 se stěžovatelka v doprovodu svého přítele a kamarádky vydala do Centra boje proti násilí ve fakultní nemocnici Careggi a vysvětlila, že se stala objetí skupinového znásilnění. Gynekologové z centra vystavili lékařské potvrzení, které ukázalo modřiny na obou předloktích, pěticentimetrový škrábanec na pravém stehně, podráždění dvorce levého prsu a zarudnutí v oblasti genitálií. Lékaři z Centra boje proti násilí vypracovali zprávu o událostech popsaných stěžovatelkou. Poté co ji podepsala, požádala o změnu pasáže zmíněné zprávy a upřesnila, že poté co byla znásilněna se vrátila ke kole pěšky a její útočníci ji nedoprovázeli autem, jak bylo napsáno v první verzi zprávy (viz bod 21 níže). Kopie zmiňované zprávy byla zaslána policii.

[§ 11. Následné psychické problémy stěžovatelky]

II. Trestní řízení

[§ 12. – 19. Výslech stěžovatelky, zadržení podezřelých po incidentu a jejich vzetí do vazby. Nařízení znaleckých posudků, výslechů svědků a dalších skutečností rozhodných pro posouzení skutkového stavu, zahájení soudního řízení.]

[§ 20. – 21.Popis průběhu jednání a výslech svědků]

22. Soud... jako svědky vyslechl tři lidi, L.B, S.S. a S.L, kteří byli přítomni, když stěžovatelka opustila s obžalovanými pevnost. Zejména L.B. a S.S. – dva zaměstnanci pověření ostrahou a kontrolou vstupu do pevnosti – prohlásili, že při opuštění pevnosti byla stěžovatelka viditelně pod vlivem alkoholu, že nemohla sama chodit a že byla podpírána dvěma muži, kteří se dotýkali jejich intimních partií a že další muži byli kolem nich. L.B. a S.S. uvedli, že mladá žena nereagovala a nezdálo se, že by mohla klást sebemenší odpor. Znepokojení svědci pak požádali o vysvětlení mladé muže, kteří, než odešli údajně odpověděli: „Není to naše vina, že je tak špinavá.”

23. S.L. uvedla, že na konci večera se dozvěděla od pěti přátel – rovněž vyslechnutými soudem – že skupina mužů a mladá žena na sebe upozornili během večera svým nezávazným chováním a explicitním sexuálním jednáním. Muži mladé ženě opakovaně nabízeli sklenici alkoholu. Když opustila pevnost, obklopená skupinou mužů, kteří se jí dotýkali a líbali ji, vypadala, že je pod vlivem alkoholu. S.L. a její přátelé váhali zasáhnout. Tři z nich usoudili, že se mladá žena svobodně rozhodla odejít s muži, zatímco další dva se domnívali, že nebyla při smyslech ani schopná dát svůj souhlas. V obavě o mladou ženu se S.L. rozhodla přistoupit ke skupině a chvíli ji sledovat. Slyšela stěžovatelku žádat muže, aby přestali a nechali ji na pokoji („Ora basta! lasciatemi stare!”). Nabídla jí tedy pomoc, ale ona jí řekla, že se nemusí znepokojovat, že muži, kteří ji doprovázejí jsou přátelé a že ji vezmou domů. Po urážlivých komentářích skupiny mužů k ní („Odejdi! Starej se o svoje záležitosti! Kdo jako jsi? Někdo z ligy proti násilí?”), mladá žena dodala: „Omlouvám se, to je moje chyba, bývala jsem lesba a teď jsem heterosexuální”. Podle S.L., mladá žena, i když ji mužské komentáře pobavily, vypadala nepřítomně a situaci si plně neuvědomovala.

24. Během svého slyšení před soudem stěžovatelka prohlásila, že si na S.L. nepamatuje. Právníci obžalovaných se ji také dotazovali na její rodinnou a vztahovou situaci, stejně jako na její sexuální zážitky. Kromě toho byla dotazována na své rozhodnutí následovat dvacet dní po incidentu svého přítele do Srbska v období od 15. do 25. 8. 2008 a účastnit se uměleckého workshopu s názvem „Sex v přechodu”. Vysvětlila, že se rozhodla opustit Florencii, aby se vyhnula setkání s útočníky, ale byla nucena vrátit se dřív, než bylo plánováno, po těžkém záchvatu paniky, který si vyžádal hospitalizaci.

[§ 25. – 27. Vyjádření obžalovaných k průběhu celé události.]

III. Rozhodnutí soudu

[§ 28. – 36. Hodnocení prvostupňového soudu, který odsoudil šest ze sedmi obžalovaných. D. S. byl zproštěn viny.]

[§ 37. Odvolání odsouzených]

[§ 38. Zrušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím soudem, kterým byli odsouzení osvobozeni.]

39. Odvolací soud má za to, že četné nesrovnalosti, které prvostupňový soud zaznamenal ve stěžovatelčině verzi skutkového stavu (viz body 29 a 31 výše), podkopávají důvěryhodnost výpovědi jako celku. Měl za to, že soud prvního stupně pochybil, když provedl roztříštěné posouzení jednotlivých výpovědí stěžovatelky a připustil její věrohodnost v části skutku. V tomto ohledu upřesnil, že podle judikatury kasačního soudu v této věci, je roztříštěné posouzení výpovědí oběti sexuální násilí možné pouze v případech, kdy dané výpovědi odkazují na jiné a navzájem nezávislé skutky, například oddělené samostatné epizody zneužívání, některé podloženější než jiné. Soud dochází k závěru, že jelikož v tomto případě šlo o posouzení jedné epizody násilí, nebylo „roztříštěné hodnocení“ důvěryhodnosti oběti možné. Důvěryhodnost oběti bylo třeba posoudit ve světle všech jejích výpovědí.

40. Odvolací soud dodal, že tvrzení stěžovatelky nebyla podpořena jinými důkazy, naopak byla v rozporu se zprávou o gynekologickém vyšetření, která uváděla zranění neslučitelná s tvrzeními stěžovatelky, jakož i výsledky vyhledávání tělních tekutin, které bylo provedeno v autě, na oblečení a na těle stěžovatelky. Její odpověď S.L., spíše než volání o pomoc, nakonec považuje spíše za opětovné potvrzení její sexuální volby, nejprve homosexuální a poté heterosexuální.

41. Pokud jde o stav snížené způsobilosti jednání, v němž se stěžovatelka dle svých slov nacházela, odvolací soud má od počátku za to, že je nutné vyloučit jakýkoliv psychologický nedostatek stěžovatelky, který by mohl ovlivnit její souhlas. Dodal, že ačkoliv prožívala na rodinné a vztahové úrovni těžké období – její matka byla těžce nemocná, její otec byl pryč a ona sama nedávno zažila rozchod a právě začala vztah s obávaným mužem, poté co ho potkala – stěžovatelka byla mladá žena „sice křehká, ale také kreativní a bez zábran, schopná zvládnout svoji (bi)sexualitu a mít příležitostný sex, o kterém nebyla úplně přesvědčená,“ jako ten, které měla s L.L. uprostřed ulice a s D.S., které potkala několik dní před skutkem, nebo jako orální sex, který měla s posledně jmenovaným na toaletách pevnosti, následoval tanec a hry s mechanickým býkem.

42. Odvolací soud rovněž poznamenal, že několik svědků uvedlo, že stěžovatelka se chovala extrémně provokativně a vulgárně, že přitisknuta lascivně tančila s některými obžalovanými a po sexu s D.S. na toaletách, což byla skutečnost, která byla okamžitě skupinou přátel odhalena, předvedla své červené prádlo při jízdě na mechanickém býkovi. Odvolací soud také podotýká, že svědci L.B. a S.S. jednoduše uvedli, že stěžovatelka se zdála být pod vlivem alkoholu a že při odchodu z parku měla potíže s chůzí. Konečně měl odvolací soud za to, že svědectví S.L. ohledně reakce stěžovatelky, když zasáhla na její obranu naznačuje, že stěžovatelka nebyla obětí násilí, ale že se dokázala bránit, a dokonce si užívat poznámky skupiny přátel ohledně její nové sexuální orientace. Vzhledem k těmto skutečnostem, měl odvolací soud za to, že alkohol nesnížil její rozlišovací schopnosti.

43. Poté co odvolací soud vyloučil i latentní stav snížené způsobilosti jednání stěžovatelky, prohlásil, že mu zbývá pouze přezkoumat otázku „odvolání původně uděleného souhlasu“, který obžalovaní, právem či neprávem, s ohledem na průběh večera předpokládali, a to i s ohledem na ústní zprávu, kterou D.S. již „obdržel“ od stěžovatelky na toaletách. Až do opuštění pevnosti stěžovatelku neobtěžovaly doteky ani osahávání od skupiny přátel na tanečním parketu, nechala se doprovodit zpět do auta, kde při provádění sexuálních manévrů zůstala netečná, takže členové skupiny přátel byli „téměř ohromeni“, když se stěžovatelka rozhodla odejít. Odvolací soud má za to, že vzhledem k těmto skutečnostem by se dalo dovodit, že obžalovaní měli za to, že stěžovatelka souhlasila se sexuálním stykem na schůzce, což nakonec nikoho neuspokojilo. Dodal, že ze strany stěžovatelky následně nedošlo k žádnému významnému přerušení (ukončení) mezi jejím předchozím souhlasem a jejím údajným pozdějším nesouhlasem (nesouhlasit), protože přiznala, že během sexu zůstala netečná a vydaná na milost a nemilost skupiny.

44. Odvolací soud rozhodl, že jeho analýza založená na hlubokém zkoumání všech uvedených prvků vyplývajících z průběhu řízení byla potvrzena následnými úvahami: absence stop po škrábancích nebo potyčce na tělech obžalovaných, kteří byli zatčeni bezprostředně po incidentu a tím, že stěžovatelka ujela desetiminutovou cestu na kole po intenzivním násilí, které dle ní utrpěla. Tyto údaje dle odvolacího soudu nebyly slučitelné s intenzivním násilím, které dle tvrzení stěžovatelky probíhalo dvě hodiny (viz body 9 a 40 výše).

[§ 45. – 47. Soud na základě jednání stěžovatelky dospěl k závěru, že se stěžovatelka nenacházela ve stavu snížené způsobilosti jednání a osvobodil obžalované, protože trestný čin nebyl spáchán.]

[§ 48. – 51. Popis událostí následovaných po vydání rozhodnutí odvolacího soudu.]

Relevantní právní rámec a praxe

[§ 52. – 62. Relevantní vnitrostátní právo]

[§ 63. – 69. Relevantní mezinárodní právní podklady]

I. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

[§ 70. Namítané porušení článku 8. Úmluvy]

A. K přijatelnosti

[§ 71. – 91. Přijatelnost stížnosti]

A. K meritu věci

1. Stanoviska stran

[§ 92. – 116. Stanovisko stěžovatelky a vlády ke stížnosti]

2. Posouzení soudem

117. Soud podotýká, že článek 8, stejně jako článek 3, ukládá státům pozitivní povinnost přijmout trestní ustanovení usvědčující a účinně trestající jakýkoliv nedobrovolný sexuální akt, včetně případů, kdy oběť nekladla žádný fyzický odpor, a zavést tato ustanovení do praxe prováděním vyšetřování a účinných stíhání (výše uvedený M.C. proti Bulharsku, § 153 a 166).

118. Dále připomíná, že pozitivní povinnost státu podle čl. 8 chránit fyzickou integritu jednotlivce vyžaduje v tak závažných případech, jako je znásilnění, účinná trestní ustanovení, jež se tak mohou vztahovat na otázky týkající se účinnosti trestního vyšetřování prováděného za účelem implementace těchto ustanovení (M.N. proti Bulharsku, § 40). Ohledně povinnosti vést účinné vyšetřování, Soud opakuje, že se jedná o povinnost prostředků a nikoliv výsledku. Přestože tento požadavek nevyžaduje, aby všechna trestní řízení musela být ukončena odsouzením, nebo dokonce uložením konkrétního trestu, nesmí vnitrostátní soudní orgány v žádném případě ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob, aby byla zachována důvěra veřejnosti v zásadu legality, a aby se vyvarovaly jakémukoliv náznaku spoluúčasti či tolerování protiprávního jednání. V této souvislosti je rovněž implicitní požadavek na rychlost a náležitou péči. Nezávisle na výsledku řízení, musí ochranné mechanismy stanovené vnitrostátním právem, v praxi fungovat v přiměřené lhůtě umožňující dokončit meritorní posouzení konkrétních případů, které jsou předloženy příslušným orgánům (viz mimo jiné rozsudek M.N. proti Bulharsku, výše uvedený, § 46–49 a N.Ç. proti Turecku, § 96).

119. Soud již uvedl, že práva obětí trestných činů, které jsou účastníky trestního řízení, obecně spadají pod článek 8 Úmluvy. V tomto ohledu Soud připomíná, že ačkoliv je hlavním účelem článku 8 ochrana jednotlivce před svévolným zasahováním orgánů veřejné moci, nespokojuje se s tím, aby státu nařídil zdržet se takových zásahů: tento negativní závazek lze doplnit pozitivními povinnostmi spojenými s účinným respektováním soukromého nebo rodinného života. Tyto povinnosti mohou zahrnovat přijetí opatření zaměřených na respektování soukromého života i ve vztazích mezi jednotlivci (X a Y proti Nizozemsku § 23). Z toho vyplývá, že smluvní státy musí organizovat svá trestní řízení tak, aby nepřiměřeně neohrožovaly život, svobodu nebo bezpečnost svědků, a zejména obětí povolaných vypovídat. Zájmy obhajoby proto musí být porovnávány se zájmy svědků nebo obětí povolaných vypovídat (Doorson proti Nizozemsku, § 70). Co víc, trestní řízení týkající se trestných činů sexuální povahy, jsou často pro oběť utrpením, zejména, když je tato konfrontována proti své vůli s obžalovaným a také v případě zahrnujícím nezletilého (S.N. proti Švédsku, § 47; a Aigner proti Rakousku, § 35). Proto mohou být v rámci takových trestních řízení přijata zvláštní ochranná opatření k ochraně obětí (Y. proti Slovinsku, výše citované, § 103 a 104). Daná ustanovení zahrnují adekvátní péči o oběť v průběhu trestního řízení, s cílem chránit ji před sekundární viktimizací (Y. proti Slovinsku, výše citované, § 97 a 101; A a B proti Chorvatsku, § 121; a N.Ç. proti Turecku, výše citované, § 95).

120. Soud podotýká, že všechny tyto pozitivní povinnosti společně vyplývají rovněž z ustanovení jiných mezinárodních nástrojů (body 63, 64, 65 a 69 výše). Soud zvláště připomíná, že Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí zavazuje smluvní strany přijmout legislativní a jiná opatření nezbytná k ochraně práv a zájmů obětí, včetně ochrany obětí před riziky zastrašování a opětovné viktimizaci, aby mohly být vyslyšeny a předneseny jejich názory, potřeby a starosti, posoudit je a nakonec jim dát příležitost, jestliže to vnitrostátní právní předpisy umožní, vypovídat bez přítomnosti údajného pachatele. Kromě toho, evropská směrnice ze dne 25. 10. 2012 zavádějící minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu stanoví, že oběti násilí na základě pohlaví mají prospěch ze zvláštních ochranných opatření, protože jsou zvláště vystaveny riziku sekundární viktimizace, zastrašování a odvety.

121. Pokud jde o okolnosti projednávané věci, Soud nejdříve poznamenává, že italské právo penalizuje znásilnění, ať už je pácháno násilím, vyhrožováním, zneužíváním pravomocí, využitím stavu snížené způsobilosti jednání oběti nebo lsti. Kromě toho, trestní zákoník stanoví přísněji trestaný autonomní trestný čin sexuálního násilí ve skupině (viz body 52–54 výše). Italskému státu tedy nelze vyčítat absenci legislativního rámce na ochranu práv obětí sexuálního násilí.

122. Jedná se tedy o určení, zda stěžovatelka využívala účinné ochrany svých práv jakožto domnělá oběť, a zda byl v tomto případě mechanismus stanovený italským trestním právem natolik nedostatečný, že představoval porušení pozitivních povinností, které má žalovaný stát. Soud nemusí jít dále. Není povolán rozhodovat o chybných tvrzeních nebo opomenutích při vyšetřování; nemůže nahradit vnitrostátní orgány při posuzování skutkových okolností případu; ani nemůže rozhodovat o trestní odpovědnosti údajných agresorů (M.C. proti Bulharsku, citované výše, § 168).

123. Pokud jde o efektivitu vyšetřování, Soud na začátek poznamenává, že úřady v návaznosti na zprávu Centra boje proti násilí v Careggi, na které se stěžovatelka obrátila, okamžitě zahájily vyšetřování trestného činu čtyři dny po incidentu. Stěžovatelka byla neprodleně vyslechnuta a sedm mužů uvedených v jejích výpovědích, bylo okamžitě vzato do vazby, včetně D.S., jehož zapojení do spáchaného skutku bylo později vyloučeno. Vyšetřování pak probíhalo devět měsíců, nakonec byli podezřelí postaveni před soud. Vyšetřovatelé zejména zorganizovali postup pro identifikaci podezřelých a provedli několik technických expertíz, zejména s cílem nalezení biologických stop v autě a na oděvu stěžovatelky a rekonstruovat její pohyb a pohyb podezřelých, mimo jiné prostřednictvím přezkoumání telefonních záznamů a terminálů aktivovaných telefony zúčastněných (viz bod 14 a 15 výše). Poté byli během řízení vyslechnuti četní svědci předvolaní účastníky řízení, jakožto i znalci, sedm obžalovaných a stěžovatelka. Celkově trvalo trestní řízení kolem sedmi let ve dvou stupních soudního řízení.

124. S ohledem ke všem prvkům řízení Soud nemůže mít za to, že státní orgány byly pasivní nebo že nesplnily povinnost řádné péče a požadavky na rychlost vyžadované při posuzování všech okolností případu (viz naopak, mezi ostatními, M.N. proti Bulharsku, citované výše, § 49). V tomto ohledu Soud znovu opakuje, že je nutné posoudit dodržování procesních povinností na základě několika základních parametrů, jako je rychlé zahájení vyšetřování, jakmile se příslušné orgány dozvědí o spáchaném skutku, schopnost tohoto vyšetřování pečlivě, objektivně a nestranně analyzovat všechny relevantní prvky, vést ke zjištění skutečností a umožnit identifikovat a – v případě potřeby – sankcionovat odpovědné osoby. Tyto parametry spolu souvisí a izolovaně nepředstavují cíl samy o sobě. To vše jsou kritéria, která dohromady umožňují posoudit stupeň účinnosti vyšetřování (S.M. proti Chorvatsku § 312–320; a N.Ç. proti Turecku, citované výše, § 97).

125. Soud mimoto podotýká, že stěžovatelka neuvádí, že by vedení vyšetřování bylo poznamenáno nedostatky a zjevnými průtahy, nebo že by příslušné orgány zanedbaly vyšetřovací úkony. Ve svém výkladu stěžovatelka tvrdí, že způsob vedení vyšetřování a soudního procesu byl pro ni traumatizující a že postoj příslušných orgánů k ní poškodil její osobní integritu. Stěžuje si především na podmínky, za kterých byla po celou dobu trestního řízení vyslýchána a zpochybňuje argumenty, o které se v tomto případě soudci při svém rozhodování opírali.

a) K výslechům stěžovatelky

126. Pokud jde o výslechy stěžovatelky, Soud na úvod poznamenává, že soudní orgány se setkaly se dvěma protichůdnými verzemi skutkového stavu a že jim dostupné přímé důkazy v zásadě spočívaly na výpovědi stěžovatelky jako svědka. Také zdůrazňuje, že posudek o gynekologickém vyšetření a závěry všech četných technických expertíz provedených vyšetřovateli odhalily několik rozporů ve vztahu ke skutečnostem uvedeným stěžovatelkou jako hlavním svědkem (viz body 31–32 výše).

127. Za těchto podmínek má Soud za to, že požadavek spravedlivého procesu vyžadoval, aby obhajoba měla možnost výslechem ověřit či zpochybnit předchozí výpověď stěžovatelky v pozici hlavního svědka obžaloby, vzhledem k tomu, že nebyla nezletilá a že nebyla ve zvláště zranitelné situaci vyžadující zvýšená ochranná opatření (viz, mutatis mutandis, B. proti Rumunsku, § 50 a 57). V tomto ohledu připomíná, že existence dvou neslučitelných verzí skutkového stavu musí bezpodmínečně vést k posouzení věrohodnosti výpovědí získaných od obou stran s ohledem na okolnosti případu, které musí být řádně ověřeny (viz, mutatis mutandis, M.C. proti Bulharsku, citované výše, § 177).

128. Zbývá ověřit, zda se vnitrostátním orgánům podařilo dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi zájmy obhajoby, zejména právem obžalovaného předvolat a vyslechnout svědky uvedeném v článku 6 odst. 3, a zaručenými právy oběti dle článku 8 Úmluvy. Způsob, jakým je osoba, která byla pravděpodobně obětí sexuálních trestných činů vyslýchána, musí umožnit dosažení spravedlivé rovnováhy mezi osobní integritou a důstojností a právy na obhajobu garantovanými obžalovaným. Jestliže obžalovaný má být schopen bránit se tím, že zpochybňuje důvěryhodnost údajné oběti a zvýrazňuje případné nesrovnalosti v jejím svědectví, křížový výslech nesmí být použit jako prostředek jejího zastrašování nebo ponižování (Y. proti Slovinsku, citované výše, § 108).

129. Soud nejdříve konstatuje, že v žádném okamžiku, ani během předběžného vyšetřování, ani během soudního procesu, nedošlo k přímé konfrontaci mezi stěžovatelkou a údajnými pachateli násilí. Pokud jde o výslechy, kterým byla stěžovatelka podrobena během předběžného vyšetřování, Soud znovu opakuje, že stěžovatelka byla policií vyslechnuta dvakrát, tj. 30. 7. 2008 ve Florencii, kdy policisté získali její první výpověď a zaregistrovali její stížnost, a 31. 7. 2008 ve městě Ravenně, ve kterém byla stěžovatelka na dovolené a kdy musela pomocí fotografií identifikovat podezřelé. Kromě toho byla dne 16. 9. 2008 stěžovatelka předvolána státním zástupcem, který ji vyslechl a poté nařídil doplňující vyšetřovací úkony.

130. Soud se zabýval záznamy výslechů; neodhalil ani neuctivý ani zastrašující přístup vyšetřujících orgánů, ani jednání vedoucí k odstrašení stěžovatelky nebo směřování dalšího vyšetřování. Má za to, že otázky kladené stěžovatelce byly relevantní a směřovaly k získání rekonstrukce skutkového stavu, zohlednily její argumenty a její úhel pohledu a umožnily vytvoření kompletního vyšetřovacího spisu za účelem pokračování soudního řízení. Ačkoliv je to pro stěžovatelku vzhledem k situace bezpochyby bolestné, nelze mít za to, že způsoby výslechů vedených během vyšetřování vystavily stěžovatelku neodůvodněnému traumatu nebo nepřiměřenému zásahu do jejího intimního a soukromého života.

131. Pokud jde o soudní řízení, stěžovatelka byla vyslechnuta během soudních jednání dne 8. 2. a 13. 5. 2011. V tomto směru Soud poznamenává, že mohla využít článku 392 trestního řádu platného v rozhodné době a požádat o výslech v rámci hlavního líčení, konkrétně v ad hoc konaném neveřejné jednání (viz bod 55 výše). Jelikož stěžovatelka nebyla nezletilá a nepožádala o neveřejné zasedání na základě článku 472 trestního řádu, probíhalo řízení veřejně. Nicméně předseda senátu zakázal novinářům v místnosti natáčet, zejména kvůli ochraně soukromí stěžovatelky. Krom toho několikrát zasáhl během křížových výslechů stěžovatelky a přerušil obhájce, když kladli nadbytečné či osobní otázky, nebo řešili témata nesouvisející se skutkovou podstatou. Nařídil také krátké pauzy mezi výslechy, aby se stěžovatelka mohla vzpamatovat ze svých emocí.

132. Soud nepochybuje, že stěžovatelka celé řízení prožívala jako obzvláště namáhavé utrpení, tím spíše, že stěžovatelka musela své svědectví opakovat vícekrát, navíc po dobu více jak dvou let odpovídat na po sobě jdoucí otázky vyšetřovatelů, obžaloby a osmi obhájců. Soud dále poznamenává, že aby podkopali důvěryhodnost stěžovatelky, neváhali obhájci klást stěžovatelce otázky někdy nesouvisející se skutkovou podstatou týkající se jejího rodinného života, sexuální orientace a jejích intimních vztahů, což je rozhodně v rozporu nejen se zásadami mezinárodního práva, pokud jde o ochranu práv obětí sexuálního násilí, ale také v rozporu s italským trestním právem (viz bod 57 výše).

133. Avšak s ohledem na postoj žalobce a předsedy soudy, jakož i opatření, které předseda soudu přijal k ochraně soukromí stěžovatelky, s cílem zabránit obhájcům v očerňování a zbytečnému rušení během křížových výslechů, nemůže Soud orgánům veřejné moci odpovědným za procesní řízení přičíst odpovědnost za obzvláště namáhavé utrpení, které stěžovatelka zažila. Ani nelze mít za to, že odpovědné orgány nezajistily, aby byla v průběhu procesu náležitě chráněna osobní integrita stěžovatelky (a contrario Y. proti Slovinsku, citované výše, § 109).

b) Obsah soudních rozhodnutí

134. Soud musí nyní zkoumat, zda obsah soudních rozhodnutí přijatých v rámci řízení a v odůvodnění osvobození obžalovaných porušil právo stěžovatelky na respektování jejího soukromého života a sexuální svobody a vystavil ji sekundární viktimizaci.

135. Pokud jde o odůvodnění soudních rozhodnutí, Soud znovu připomíná, že jeho úkolem není vyjadřovat se ke konkrétním pochybením, kterých se příslušné orgány v řízení dopustily, ani rozhodovat o trestní odpovědnosti údajných pachatelů. V důsledku toho Soud nenahrazuje vnitrostátní orgány při posuzování skutkových okolností případu. Na druhou stranu je na něm, aby určil, zda odůvodnění soudů a použité argumenty vedly nebo nevedly k zásahu do práva stěžovatelky na respektování jejího soukromého života a její osobní integrity a zda neporušily pozitivní povinnosti vyplývající z článku 8 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, Sanchez Cardenas proti Norsku, § 33–39; a Carvalho Pinto de Sousa Morais proti Portugalsku, § 33–36).

136. Soud zaznamenal několik pasáží rozsudku odvolacího soudu ve Florencii, které pojednávají o osobním a intimním životě stěžovatelky, a které porušují její práva vyplývající z článku 8 Úmluvy. Zejména pokládá za neodůvodněné odkazy odvolacího soudu na červené prádlo „odhalené” stěžovatelkou v průběhu večera, jakož i komentáře týkající se bisexuality stěžovatelky, citových vztahů, příležitostných sexuálních styků před danou událostí (viz body 41 a 42 výše). Stejně tak Soud pokládá za nevhodné úvahy týkající se stěžovatelčina „ambivalentního postoje k sexu,” které odvolací soud mimo jiné odvodil z rozhodování se stěžovatelky v uměleckých věcech. Odvolací soud mezi tato pochybná rozhodnutí uvádí volbu stěžovatelky zúčastnit se krátkometrážního filmu L.L., navzdory jeho násilné a výslovně sexuální povaze (viz bod 46 výše), aniž by – a správně – skutečnost, že zmíněný krátkometrážní film napsal a režíroval L.L., jakkoliv komentoval či jej považoval za postoj L.L. k sexu. Soud má dále za to, že rozsudek na základě rozhodnutí stěžovatelky vypovídat skutečnosti, které by podle odvolacího soudu vycházely z touhy „stigmatizovat” a potlačit „kritický okamžik slabosti a křehkosti” stejně jako odkaz na „nelineární život” stěžovatelky (tamtéž), jsou rovněž politováníhodné a irelevantní.

137. Soud má na rozdíl od vlády za to, že uvedené argumenty a úvahy odvolacího soudu nebyly ani užitečné při posuzování důvěryhodnosti stěžovatelky, což je otázka, kterou bylo možné zkoumat ve světle mnoha objektivních výsledků řízení, ani nebyly rozhodující pro vyřešení případu (viz, mutatis mutandis, Sanchez Cardenas proti Norsku, citované výše, § 37).

138. Soud uznává, že v tomto případě byla otázky důvěryhodnosti stěžovatelky obzvláště zásadní, a je připraven připustit, že odkaz na minulé vztahy s tím či oním obviněným nebo na některé její chování během večera, by mohl být oprávněný. Nicméně nezjistil, jak by rodinný stav stěžovatelky, její citové vztahy, její sexuální orientace nebo dokonce její oblečení, jakož i předmět jejích uměleckých a kulturních aktivit, mohl být relevantní pro posouzení důvěryhodnosti stěžovatelky a trestní odpovědnosti obžalovaných. Nelze tedy mít za to, že výše uvedené útoky na soukromý život a obraz stěžovatelky byly odůvodněny potřebou zaručit práva obžalovaných na obhajobu.

139. Soud se domnívá, že pozitivní povinnost chránící oběti násilí na základě pohlaví, rovněž ukládá povinnost chránit jejich obraz, důstojnost a soukromý život, a to i prostřednictvím nezveřejňování důvěrných a osobních údajů nesouvisejících se skutkovou podstatou. Tato povinnost je rovněž vlastní funkci soudu a vyplývá z národního práva (bod 57 a 62 výše) a také z různých mezinárodních textů (viz body 65, 68 a 69 výše). V tomto smyslu je schopnost soudců svobodně se vyjadřovat v rozhodnutích projevem zásady nezávislosti soudnictví a diskreční pravomoci soudců, a je omezena povinností chránit obraz, soukromý život účastníků řízení před jakýmkoliv neoprávněným zásahem.

140. Soud dále podotýká, že sedmá zpráva Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen a zpráva GREVIO o Itálii upozornila na přetrvávání stereotypů týkajících se úlohy žen a odporu italské společnosti vůči příčině genderové nerovnosti. Jak uvedený Výbor OSN, tak GREVIO poukázaly na nízkou míru trestního stíhání a odsouzení v Itálii, což je jak příčinou chybějící důvěry obětí v systém trestního soudnictví, tak i důvodem nízké míry oznamování tohoto druhu kriminality v zemi (body 64–66 výše). Soud má za to, že jazyk a argumenty použité odvolacím soudem vyjadřují předsudky o úloze žen, které v italské společnosti existují a které pravděpodobně brání účinné ochraně práv obětí genderového násilí navzdory uspokojivému legislativnímu rámci (viz, mutatis mutandis, Carvalho Pinto de Sousa Morais proti Portugalsku, citované výše, § 54).

141. Soud je přesvědčen, že trestní stíhání a sankce hrají zásadní roli v institucionální reakci na genderově podmíněné násilí a v boji proti genderové nerovnosti. Je proto nezbytné, aby se soudní orgány vyhýbaly reprodukci sexistických stereotypů v soudních rozhodnutích, minimalizovaly násilí vůči pohlaví a vystavovaly ženy sekundární viktimizaci používáním moralizujících a pocit viny vyvolávajících slov, která by mohla odradit důvěru obětí ve spravedlnost.

142. V důsledku toho uznává, že vnitrostátní orgány v tomto případě sice zajistily, aby vyšetřování a jednání byly vedeny v souladu s pozitivními povinnostmi vyplývajícími z článku 8 Úmluvy, avšak práva a zájmy stěžovatelky vyplývající z tohoto článku Úmluvy nebyly dostatečně chráněny s ohledem na obsah rozsudku odvolacího soudu ve Florencii. Z toho vyplývá, že vnitrostátní orgány neochránily stěžovatelku před sekundární viktimizací v průběhu celého řízení, v němž sepsání rozsudku tvoří nedílnou součást největšího významu, zejména s ohledem na jeho veřejnou povahu.

143. Soud proto zamítá námitku vlády založenou na legitimaci stěžovatelky jakožto oběti a dochází k závěru, že v tomto případě došlo k porušení pozitivních povinností vyplývajících z článku 8 Úmluvy.

II. K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy

[§ 144. – 147. Skutečnost, zda došlo k porušení článku 14, považuje Soud s ohledem na výše uvedené za bezpředmětné.]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. Jednomyslně rozhodl, že stížnost je přijatelná;

2. Šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že čl. 8 Úmluvy byl porušen.

V bodech 1.–7. je uvedeno disentní stanovisko soudce Wojtyczeka, který nesouhlasí s porušením čl. 8 Úmluvy.

© Wolters Kluwer ČR, a. s.