V.C.L. A A.N. proti Spojenému království

 

Typ rozhodnutí: rozsudek výboru (4. sekce)

Číslo stížnosti: 77587/12 a 74603/12

Datum: 16. 2. 2021

Složení senátu: Y. Grozev (předsedkyně senátu) (Bulharsko), T. Eicke (Spojené království), F. Vehabović (Bosna a Herzegovina), I. A. Motoc (Rumunsko), A. Harutyunyan (Arménie), P. Pastor Vilanova (Andora), J. Schukking (Nizozemsko).

[§ 1–4. Průběh řízení před Soudem]

I. Odsouzení prvního stěžovatele

5. Dne 6. 5. 2009 byl první stěžovatel odhalen policií na adrese v Cambridge během protidrogového zátahu. Jednalo se o čtyřpokojový dům přestavěný na pěstírnu konopí, ve kterém bylo nalezeno 420 rostlin konopí s hodnotou přesahující 130 000 liber šterlinků (GBP). První stěžovatel byl v domě přistižen sám, u sebe měl pouze mobilní telefon s kreditem, a hotovost ve výši 100 GBP.

6. Po jeho zadržení byl první stěžovatel vyslechnut za přítomnosti obhájce a opatrovníka. Tvrdil, že je mu patnáct let (…), že byl do Spojeného království nelegálně přivezen svým adoptivním otcem a po příjezdu se setkal s dvěma osobami vietnamské národnosti, které ho odvezli na adresu v Cambridge. Když si uvědomil, že se tam pěstuje konopí, nevěděl, že je to nezákonné. Byl obviněn z neoprávněné výroby drog.

7. Orgán sociálních služeb posoudil věk prvního stěžovatele a dospěl k závěru, že mu v lednu 2010 bude osmnáct let. Soudce magistrátního soudu následně jako skutkové zjištění uvedl, že mu je nejméně sedmnáct let.

8. Při předběžném jednání před Korunním soudem dne 21. 5. 2009 byla věc odročena (…). O několik dní později organizace Refugee and Migrant Justice poskytující bezplatné právní poradenství sdělila tehdejšímu obhájci prvního stěžovatele, že existují domněnky, že první stěžovatel může být obětí obchodování s lidmi, na což poukázal i orgán sociálních služeb. Dále organizace uvedla, že orgán sociálních služeb by mohl usilovat o ukončení řízení před korunním státním zastupitelstvím (dále též „KSZ“), v opačném případě by věc musela být řešena soudem.

9. Dne 13. 8. 2009 první stěžovatel jednal s obhájcem. Žádné skutečnosti o obchodování s lidmi nevyšly najevo. První stěžovatel nejprve uvedl, že se cítí „nevinen“ a má obavy, ale na radu obhájce potvrdil, že má v úmyslu doznat „vinu“.

10. Dne 20. 8. 2009, v návaznosti na poradu s obhájcem, se první stěžovatel přiznal k výrobě drog třídy B.

11. Dne 4. 9. 2009 při poradě, na které prvnímu stěžovateli nebyl nápomocen opatrovník, mu jiný obhájce poradil, že může podat návrh na zpětvzetí doznání viny z důvodu, že je obětí obchodování s lidmi a nucené práce. První stěžovatel však obhájci sdělil, že se neobává údajných obchodníků s lidmi. Vynesení rozsudku bylo nicméně odloženo do doby, než orgán sociálních služeb doloží zprávu, ze které bude zřejmé, zda první stěžovatel může být považován za oběť obchodování s lidmi.

11. Dne 14. 10. 2009 KSZ přezkoumalo své rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a dospělo k závěru, že neexistují věrohodné důkazy prokazující, že první stěžovatel je obětí obchodování s lidmi. Následující den však KSZ obdrželo přípis Pohraniční služby Spojeného království, v němž bylo uvedeno, že okolnosti případu prvního stěžovatele jsou posuzovány jedním ze dvou příslušných orgánů (viz § 75–76 níže), který dospěl k závěru, že existují oprávněné důvody domnívat se, že první stěžovatel je skutečně obětí obchodování s lidmi. Z tohoto důvodu byl případ odročen (…).

13. Dne 27. 11. 2009 pohraniční služba zaslala dopis obhájci prvního stěžovatele. Uvedla v něm, že vyšetřování trestné činnosti týkající se obchodování s lidmi stále probíhá, nicméně určité skutečnosti již naznačují, že první stěžovatel může být obětí této trestné činnosti: byl nalezen v pěstírně konopí, přičemž uvedená trestná činnost se týká převážně dospělých osob; nebyl zapsán do školy; a nebylo mu dovoleno opustit danou budovu. Z těchto skutečností pohraniční služba dovozovala, že byl první stěžovatel do Spojeného království přivezen nelegálně.

14. Dne 8. 12. 2009 byl případ přezkoumán státním zástupcem KSZ, ale vrchní korunní státní zástupce následně rozhodl o pokračování v trestním stíhání prvního stěžovatele. Ačkoli toto rozhodnutí nebylo oficiálně odůvodněno, tehdejší vrchní státní zástupce v dopise jednomu poslanci ze dne 10. 12. sdělil, že stíhání nebylo zastaveno s ohledem na mimořádnou závažnost dané trestné činnosti, neexistenci obrany proti nátlaku a jasných důkazů o obchodování.

15. Na jednání dne 14. 12. 2009 KSZ tvrdilo, že být obětí obchodování s lidmi není obhajobou; rozhodnutí o zahájení stíhání bylo přijato na základě informací, které mělo státní zastupitelství k dispozici (…) První stěžovatel následně uvedl, že si přeje změnit své doznání.

16. Dne 16. 12. 2009 obhájce prvního stěžovatele naznačil jeho právním zástupcům, že orgán sociální služby „nehorázně“ prosazoval změny doznání. Zopakoval svůj názor, že skutečnost, že první stěžovatel nebyl vystrašený a staral se o rostliny výměnou za pomoc při hledání své rodiny, činila danou otázku nepodstatnou.

17. Na jednání dne 19. 1. 2010 první stěžovatel trval na svém doznání. Toto rozhodnutí podle všeho vzešlo z porady s jeho obhájci, podle kterých skutečnost, že byl přivezen nelegálně, nebyla s konečnou platností potvrzena; že KSZ nebylo povinno – a ani to nemělo v úmyslu – zastavit trestní stíhání; a že ačkoli rozhodnutí o zahájení stíhání bylo možné napadnout u Vrchního soudu, byl by to zdlouhavý proces s malou nadějí na úspěch. Podle Koruny důkazy naznačovaly, že první stěžovatel nebyl přivezen nelegálně. Zástupce Koruny podrobně zhodnotil veškeré skutečnosti, přičemž zdůraznil, že první stěžovatel byl nalezen v obyčejné budově, u sebe měl mobilní telefon s kreditem a hotovost. Při posuzování možnosti, že byl nelegálně přivezen, uvedl, že jeho rodina ve Vietnamu není nijak ohrožena; ve Vietnamu nikomu nic nedlužil; a před zadržením s ním nebylo špatně zacházeno. Na základě těchto skutečností nebyly shledány žádné důvody odůvodňující přezkoumání původního rozhodnutí o zahájení stíhání prvního stěžovatele ve veřejném zájmu. První stěžovatel byl odsouzen ke dvacetiměsíčnímu odnětí svobody v ústavu pro mladistvé pachatele.

II. Odsouzení druhého stěžovatele

18. Dne 21. 4. 2009 policisté na základě podezření z vloupání provedli prohlídku obytných prostor v Londýně. Byli informováni, že v zahradách v zadní části objektu bylo vidět velkou skupinu mužů, snažících se dostat dovnitř. Při vstupu do objektu policisté objevili pěstírnu konopí. Druhý stěžovatel byl s několika dalšími vietnamskými státními příslušníky nalezen poblíž objektu, kde se skrývali. Všichni byli zadrženi.

19. Při zadržení bylo u druhého stěžovatele zjištěno 70 GBP. Na policejní stanici byl za účasti tlumočníka vyslechnut. Jelikož původně jako rok narození uvedl rok 1972, bylo s ním zacházeno jako s dospělým (později bylo uznáno, že skutečný rok narození je 1992).

20. Při policejním výslechu uvedl, že do Spojeného království přicestoval z Vietnamu přes Českou republiku. Brzy po svém příjezdu se setkal s několika Vietnamci, včetně muže („H“), který mu poskytl ubytování, oblečení a jídlo na týden. Bylo mu řečeno, že „je pro něj nejlepší nechodit ven“; přesto na otázku, zda byl držen proti své vůli, odpověděl, že ne. Po týdnu byl převezen do pěstírny konopí vozidlem, které bylo „maskované“. Podle druhého stěžovatele byla okna pěstírny zazděná, jediné dveře byly zamčeny zvenčí a podle všeho byla střežena. Jeho práce zahrnovala zalévání rostlin a vaření. Spal, jedl a pracoval v pěstírně a za práci nedostával zaplaceno.

21. Druhý stěžovatel tvrdil, že zpočátku si nebyl vědom toho, že rostliny byly v pěstírně pěstovány nelegálně. Začal však mít podezření a chtěl odejít, neboť měl strach. Přibližně ve stejnou dobu mu H dovolil na několik dní opustit továrnu s několika dalšími osobami, ale když H telefonicky sdělil, že se nechce vrátit, H mu odpověděl, že pokud přestane pracovat, může být zabit. Poté byl s ostatními vyzvednut a vrácen do pěstírny.

22. Po výslechu byl obviněn z neoprávněné výroby drog třídy B, a sice marihuany.

23. Na jednání před magistrátním soudem dne 30. 4. 2009 druhý stěžovatel uvedl jako rok narození rok 1992. Případ byl poté projednáván s ohledem na jeho věk.

24. Státní zastupitelství přezkoumalo spis dne 1. 6. 2009. Dospělo k závěru, že je možné, že druhý stěžovatel byl do Spojeného království přivezen nelegálně, protože jeho rodiče cestu financovali s vidinou lepší budoucnosti.

25. Druhému stěžovateli byly poskytnuty bezplatné právní služby. V pokynech pro jeho právního zástupce je poznámka, že byl „do Spojeného království přivezen nelegálně“, ačkoli zdroj tohoto záznamu nebyl dohledán a stěžovatel později připustil, že tento výraz nepoužil.

26. Přidělený obhájce se s druhým stěžovatelem sešel dne 1. 7. 2009, komunikovali spolu prostřednictvím tlumočníka. Druhý stěžovatel mu sdělil, že uprchl z domova ve Vietnamu a do Spojeného království přicestoval nelegálně přes Českou republiku. Po příjezdu v Londýně kontaktoval svou sestřenici. Při hledání práce ho někteří Vietnamci představili H, který mu poskytl ubytování, jídlo a peníze. Poté byl převezen do pěstírny, o které si původně myslel, že vyrábí rostlinné léčivé přípravky. V pěstírně byl zavřený a nemohl vyjít ven. Asi po deseti dnech zjistil, že rostliny jsou konopí a požádal o možnost z pěstírny odejít. Bylo mu vyhrožováno, že pokud odejde, může nebo bude zabit. Ačkoli při jedné příležitosti odešel s některými spolupracovníky do domu jednoho z jejich příbuzných, H to zjistil a pod dalšími pohrůžkami se všichni vrátili do pěstírny.

27. Jelikož druhý stěžovatel připustil, že mohl uprchnout z domu příbuzného svého spolupracovníka, obhájce pochyboval, že námitka nátlaku bude úspěšná. Druhý stěžovatel doznal vinu v červenci 2009.

28. V návaznosti na jeho doznání byla zástupcem organizace „Youth Offending Team“ připravena předžalobní zpráva. Vyplývalo z ní, že druhý stěžovatel lituje svého rozhodnutí přijmout nabídku pracovat v pěstírně. Přiznal, že jeho motivací byl „finanční zisk“, která nebyla ani přijatelná, ani ospravedlnitelná. Přijal odpovědnost za své rozhodnutí a projevil lítost.

29. Dne 25. 9. 2009 byl druhý stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců a následnému dohledu a vzdělávání. Bylo přihlédnuto k jeho doznání, mladistvému věku, skutečnosti, že opustil Vietnam, aby si zajistil lepší život a „vynikající chování“ ve vazbě.

III. Další zjištění týkající se druhého stěžovatele jako oběti obchodování s lidmi

30. V dubnu 2010 se nový právní zástupce druhého stěžovatele obrátil s případem na Národní společnost pro prevenci týrání dětí Poradnu pro boj proti obchodování s dětmi (dále jen „Národní společnost pro prevenci“).

31. Při pohovoru se sociální pracovnicí Národní společnosti pro prevenci druhý stěžovatel uvedl, že jeho rodina za něj zaplatila cestu do České republiky poté, co byl napaden policií a málem zatčen během protivládního protestu v Hanoji. Do České republiky odletěl sám, kde se setkal s mužem, který mu vzal pas. V mužově domě zůstal asi dva týdny, přičemž během této doby musel zůstat ve svém pokoji, pokud nepral nebo neuklízel. Následně byl ještě se dvěma ženami převezen nákladním automobilem do Londýna. Po příjezdu je nějaký muž odvezl do domu, který měl patřit ženám, se kterými cestoval. Odtud zavolal své matce, aby získal kontaktní údaje své sestřenice v Londýně. Tuto následně kontaktoval a ženy, se kterými cestoval, ho dovedly na trh, kde bylo místo jejich setkání. Řekly mu, aby se druhý den vrátil na místo setkání a že mu zajistí práci. Druhý stěžovatel zůstal v domě své sestřenice jednu noc, ale protože ji dobře neznal – a jejího manžela neznal vůbec – nechtěl je nadále obtěžovat (…), vrátil se proto na místo setkání, kde potkal H.

32. Na základě tohoto pohovoru dospěla sociální pracovnice k závěru, že existují důvodné předpoklady domnívat se, že se druhý stěžovatel stal obětí obchodování s dětmi z Vietnamu do Spojeného království. Zejména poznamenala, že: lze usuzovat, že existují vazby mezi osobami, které mu zajistily cestu z Vietnamu, které ho držely v České republice a odvezly do Spojeného království, a těmi, které ho využily k práci v pěstírně konopí; nebylo mu umožněno opustit budovu, kde byl držen, nebo v ní byl zamčen; nebyl informován o protiprávnosti práce v pěstírně konopí; byl v ní držen a bylo mu vyhrožováno smrtí, pokud by pěstírnu opustil; a byl nucen žít v nezdravých podmínkách pěstírny a bez mzdy za odvedenou práci.

33. Případ druhého stěžovatele byl následně posouzen jedním ze dvou příslušných orgánů (viz § 75–76 níže). Dne 16. 11. 2010 mu pohraniční služba oznámila, že příslušný orgán dospěl k závěru, že se stal obětí obchodování s lidmi. (…) Podle jeho závěru popis nucené práce a cesta druhého stěžovatele z Vietnamu do Spojeného království splňuje definici obchodování s lidmi podle Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi. Rovněž byla shledána vazba mezi osobami, které mu zajistily cestu z Vietnamu, které ho držely v České republice a odvezly do Spojeného království, a těmi, které ho využily k práci v pěstírně konopí, byl v postavení závislosti a zranitelnosti (…).

34. Jelikož však dosáhl osmnácti let a neměl nárok na opatrovníka, pozbyl statusu osoby „v nouzi“. Jako takový již nebyl nadále považován za oběť obchodování s lidmi a neměl nárok na povolení k pobytu.

35. Jeho právní zástupce nechal v březnu 2011 vypracovat psychologický posudek. Tento posudek vycházel především ze zjištění vzešlých z pohovoru druhého stěžovatele se sociální pracovnicí Národní společnosti pro prevenci. Psycholog, který posudek zpracoval, dospěl k závěru, že druhý stěžovatel vykazuje narušení psychiky v důsledku mnoha traumatických zážitků, kterým byl vystaven jako nezletilý, včetně napadení policií ve Vietnamu a převezení do Spojeného království. Jeho příznaky splňovaly kritéria pro diagnózu posttraumatické stresové poruchy a závažné duševní poruchy. Podle názoru psychologa byly jeho příznaky konzistentní s popisem jeho minulosti. Psycholog dále konstatoval, že popis událostí, jak je druhý stěžovatel sdělil sociální pracovnici, byl „obecně v souladu“ s popisem sděleným policii poskytnutým policii, drobné nesrovnalosti lze vysvětlit posttraumatickou stresovou poruchou (…).

36. Dne 28. 6. 2011 specializovaná státní zástupkyně KSZ přezkoumala případ druhého stěžovatele s ohledem na aktualizované pokyny KSZ a závěry Národní společnosti pro prevenci a Pohraniční služby Spojeného království. Zejména s ohledem na skutečnost, že druhý stěžovatel nebyl malým dítětem, nesrovnalosti v jeho tvrzeních, to, že měl u sebe mobilní telefon a mohl zavolat o pomoc, že mohl navštívit svoji sestřenici a nebyl v pěstírně držen proti své vůli, že on ani ostatní „pěstitelé“ nevykazovali známky fyzického zranění, že měl při zadržení u sebe peněžní hotovost, a možnost, že mohl z pěstírny uprchnout, dospěla k jednoznačnému závěru, že druhý stěžovatel nebyl obětí obchodování s lidmi a že je ve veřejném zájmu, aby byl trestně stíhán. Při tomto uvážení měla státní zástupkyně za to, že původní tvrzení druhého stěžovatele (viz § 20 a 21 výše) byly pravděpodobně pravdivé.

37. Dne 7. 11. 2011 Národní společnost pro prevenci předložila doplňkovou zprávu. Sociální pracovnice, která vypracovala předchozí zprávu, v ní zohlednila další dokumentaci týkající se trestního řízení a zvážila, zda je nutné změnit názor uvedený v předchozí zprávě (viz § 31–32 výše). Konstatovala, že dané dokumenty neobsahují žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly přehodnocení jejího původního závěru. Naopak uvedla, informace obsažené v daných dokumentech a její dlouholeté zkušenosti z oblasti obchodování s dětmi ji utvrzují v závěru, že druhý stěžovatel byl v době zadržení obětí obchodování. (…).

IV. Odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí o vině a trestu

38. První stěžovatel podal proti rozhodnutí o vině i trestu návrh na povolení odvolání, avšak až po uplynutí zákonné lhůty. Namítal, že mu mělo být doporučeno, aby vzal zpět své doznání viny a podal návrh na zastavení řízení, neboť byl věrohodně obětí obchodování s lidmi, a proto neměl být stíhán. Rovněž namítal, že prohlášení o tom, že nevezme zpět své doznání viny, učinil bez přítomnosti opatrovníka, a že KSZ řádně neodůvodnilo veřejný zájem na jeho stíhání.

39. Jelikož se jednalo o jeden z prvních případů týkajících se obchodování s dětmi za účelem nucené práce, který napadl po vstupu v platnost Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi, soud podání odvolání povolil. (…).

40. Druhý stěžovatel rovněž opožděně podal návrh na povolení odvolání proti rozhodnutí o vině a trestu. Jako odvolací důvody mimo jiné uvedl, že rozhodnutí o vině je nedůvodné, neboť jako nezletilému a oběti obchodování s lidmi a nucené práce v rozporu s čl. 4 Úmluvy mu náležela adekvátní ochrana a neměl tedy být trestně stíhán. Zejména tvrdil, že KSZ mělo provést mnohem důkladnější vyšetřování, zda byl do Spojeného království přivezen nelegálně a přinucen k práci v pěstírně konopí. Svá tvrzení částečně opíral o dokumentaci Národní společnosti pro prevenci, ze které s odkazem na pokyny KSZ a Asociace policejní ředitelů (viz § 74 níže) plynulo, že policie měla ihned po zadržení druhého stěžovatele v pěstírně konopí jeho případ postoupit příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Policie měla poté uvedenému orgánu poskytnout co nejvíce informací, aby bylo možno adekvátně zhodnotit, zda se jedná o nelegální obchodování s lidmi, a případně druhému stěžovateli poskytnout pomoc, která mu v rámci ochrany dětí náležela. Odvolací důvody se rovněž opíraly o instrukci Národního úřadu pro vyšetřování o Ochraně dětí před zneužíváním po internetu (viz § 81–83 níže), která uváděla, že navzdory skutečnosti, že jakékoli dítě nalezené v pěstírně konopí je pravděpodobně obětí obchodování s lidmi, jsou vietnamské děti nalezené v pěstírnách konopí spíše vystavovány trestnímu postihu nežli ochraně.

41. Druhý stěžovatel dále tvrdil, že obrana nátlaku podle obyčejového práva nebyla použitelná na případy dětských obětí obchodování, neboť dítě, se kterým bylo obchodováno, nemohlo podle zákona s obchodováním souhlasit.

42. Odvolání bylo povoleno a řízení o něm bylo spojeno s řízením prvního stěžovatele.

43. V rozsudku ze dne 20. 2. 2012 odvolací soud shledal, že čl. 26 Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi (tzv. „ustanovení o nepotrestání“ – viz § 103 níže) dopadá na rozdíl od procesních rozhodnutí na rozhodnutí odsuzující, a nelze jej tedy vykládat tak, že poskytuje imunitu obětem obchodování s lidmi, které byly účastny na trestné činnosti; nemůže ani rozšiřovat obranu nátlaku odstraněním omezení, která jsou s ní spojená. (…).

44. Za hlavní spornou otázku soud v odvoláních považoval to, zda bylo řízení před soudem nezákonné z důvodu rozhodnutí státního zastupitelství o zahájení trestního stíhání. Po důkladném zhodnocení veškerých skutečností obou případů soud jejich odvolání co do výroku o vině zamítl.

[45. Vyjádření soudu k prvnímu stěžovateli]

46. Soud však připustil odvolání prvního stěžovatele co do výroku o trestu, neboť shledal, že s ohledem na jeho věk a doznání viny je přiměřený trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.

[47. Vyjádření soudu ke druhému stěžovateli]

48. Soud rovněž vyjádřil pochybnosti o věrohodnosti znaleckých posudků, které byly předloženy po odsouzení druhého stěžovatele (viz § 30–37 výše). Soud nezpochybňoval dobrou víru znalců, ale spíše zdůraznil, že se jejich závěry odvozovaly ze skutečností, jak je popsal druhý stěžovatel. Nový materiál navíc nepodporoval tvrzení, že byl obětí nucené práce. Naopak naznačoval, že se rozhodl pracovat v pěstírně konopí, přestože měl k dispozici bezpečný domov u rodinného příslušníka, a důkazy naznačující, že byl „nucen“ pracovat v takových podmínkách, byly přinejlepším „mlhavé“. V důsledku toho nelze uzavřít, že by rozhodnutí o jeho vině bylo napadnutelné.

49. S ohledem na nízký věk druhého stěžovatele, doznání viny a krátkou dobu, po kterou pracoval v pěstírně konopí, soud rozhodl o snížení jeho trestu na čtyři měsíce odnětí svobody a následný dohled a vzdělávání.

[50. Vyjádření soudu na závěr]

51. Oba stěžovatelé podali návrh na povolení odvolání k Nejvyššímu soudu. První stěžovatel žádal o rozhodnutí o následujících právních otázkách: zda byly výkonem diskreční pravomoci KSZ o trestním stíhání dítěte, které příslušný orgán shledal obětí obchodování s lidmi, vyčerpány povinnosti Spojeného království podle vnitrostátního a mezinárodního práva týkající se tohoto dítěte; jaké jsou důkazní požadavky kladené na KSZ, aby shledalo věrohodnost dítěte jako oběti obchodování s lidmi a nebylo tak stíháno. Druhý stěžovatel se dovolával čl. 4 Úmluvy s tvrzením, že skutkové okolnosti případu vyvolaly otázku týkající se rozsahu, v jakém by KSZ mělo přikládat váhu pozitivním zjištěním těch, kteří jsou odpovědni za určení postavení dítěte, které mohlo být obětí obchodování.

52. Návrhy na povolení odvolání k Nejvyššímu soudu byly zamítnuty.

V. Následující řízení

A. Opětovné posouzení konečného rozhodnutí týkajícího se prvního stěžovatele

53. Dne 22. 11. 2014 právní služba vlády Spojeného království podala na základě zjištění obsažených ve spise KSZ a závěrů soudce o odsouzení prvního stěžovatele návrh na přezkum rozhodnutí příslušného orgánu o tom, že byl obětí obchodování s lidmi (viz § 13 výše).

54. V rozhodnutí ze dne 31. 7. 2014 příslušný orgán uvedl, že konečné rozhodnutí nebude změněno. Podle jeho názoru poskytnuté informace nemění podstatu věci, kterou bylo, že první stěžovatel byl jako nezletilý nalezen v pěstírně konopí. Podle Palermského protokolu a Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi musí být pro účely přiznání postavení oběti obchodování s lidmi splněny tři základní konstitutivní prvky: osoba musí být verbována, dopravena, převezena, ukrývána či převzata, při použití výhrůžek, síly, či jiných nezákonných prostředků, za účelem vykořisťování, včetně nucené práce nebo služeb. Avšak splnění prvku určitých „prostředků“ není požadováno, jedná-li se o dítě, které nemůže dát informovaný souhlas. Co se týče prvního stěžovatele, tento pracoval pro jiné jako pěstitel, tudíž byl zverbován. Kromě toho byl držen v budově, čímž je splněn prvek ukrývání. Konečně práce, kterou vykonával, byla nezákonná, a tudíž výhody, které za ni získal, nebyly úměrné práci, kterou měl vykonávat. Podle názoru příslušného orgánu bylo tedy zcela jasné, že první stěžovatel byl obětí obchodování. (…)

B. Další odvolání prvního stěžovatele

55. Dne 13. 12. 2013 první stěžovatel podal návrh na přezkum předchozího řízení, ve kterém byl odsouzen, a to na základě nových důkazů a skutečností. Jednalo se o novou lékařskou zprávu, ze které vyplývalo, že první stěžovatel pravděpodobně trpí Aspergerovým syndromem a má i příznaky posttraumatické stresové poruchy, což ho činilo sociálně zranitelnějším a snáze zverbovatelným. První stěžovatel také tvrdil, že pochybení státního zastupitelství zahájit vyšetřování obchodování s lidmi bylo v rozporu s čl. 4 Úmluvy, jeho trestní stíhání tak bylo nezákonné. Státní zastupitelství dále řádně nezohlednilo skutečnost, že první stěžovatel byl nezletilý a obětí obchodování s lidmi, jak uzavřela Pohraniční služba a orgán sociálních služeb.

56. Dne 14. 4. 2016 (…) bylo rozhodnuto, že věc bude vrácena odvolacímu soudu k novému projednání z následujících důvodů: byly k dispozici nové důkazy prokazující, že ho KSZ mělo považovat za věrohodnou dětskou oběť obchodování s lidmi, přičemž v přímé souvislosti s tímto postavením byl nucen k páchání trestné činnosti; že existovala reálná možnost, že odvolací soud přijme jeho zpětvzetí viny a shledá, že tím, že byl trestně stíhán, došlo k porušení povinností Spojeného království podle čl. 26 Úmluva o opatřeních proti obchodování s lidmi; a je tedy dána reálná možnost, že jeho odsouzení bude zrušeno. (…)

[57. Projednání odvolání prvního stěžovatele]

58. Odvolací důvody, které první stěžovatel uvedl, byly následující: (i) pokud by informace, které později vyšly najevo, byly známy KSZ před zahájením trestního stíhání a pokud by tyto skutečnosti byly posuzovány podle čl. 26 pokynů, odvolací soud by nutně nemusel dospět k závěru, že je stíhání ve veřejném zájmu; (ii) Koruna se dopustila právního pochybení tím, že přiznání statusu dítěte jako oběti obchodování s lidmi podle čl. 26 podmiňovala naplněním požadavku použití síly/nátlaku; (iii) při posuzování, zda se jedná o vykořisťované dítě, Koruna vzala v úvahu nedůležité skutečnosti, aniž by zohlednila ty závažné; (iv) Koruna neporozuměla zásadnímu významu toho, že se první stěžovatel stal obětí obchodování s lidmi v kontrastu s trestním stíháním ve veřejném zájmu, které proti němu bylo zahájeno; (v) rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání a nepoužití čl. 26 bylo protiprávní z důvodu neprovedení vyšetřování skutečností nasvědčujících tomu, že s ním bylo obchodováno – jak vyžaduje čl. 4 Úmluvy – což by vzbudilo veřejný zájem.

59. Před jednáním odvolacího soudu připravili obhájci prvního stěžovatele zprávu (…), jejímž účelem bylo podpořit odvolací soud při posuzování vzájemné provázanosti mezi identifikací potenciální oběti příslušným ústředním orgánem podle Vnitrostátního mechanismu pomoci obětem a tím, jak tato zapadá do právního rámce trestního soudnictví. Zpráva uváděla, že stát má procesní povinnost – která představuje procesní povinnost podle čl. 4 Úmluvy – vyšetřovat případy možného obchodování s lidmi. Jak příslušný ústřední orgán, tak místní orgán vyhodnotily a identifikovaly prvního stěžovatele jako dítě, se kterým bylo obchodováno. Tato skutečnost dala za vznik pozitivnímu závazku policie a Koruny provést vyšetřování obvinění z možného obchodování s dětmi v souladu s čl. 4. Oba tyto orgány měly řadu příležitostí tuto povinnost splnit, ale neučinili tak. Příslušný ústřední i místní orgán však jednaly v souladu se svými povinnostmi. V důsledku toho by se Koruna neměla odvolávat na to, že tyto orgány porušily čl. 4 a selhání policie, aby zpochybnila závěry příslušného ústředního a místního orgánu.

60. Organizace Anti-Slavery International před odvolacím soudem jako vedlejší účastník namítala, že za účelem dodržení mezinárodních smluv by měl soud upravit pravidlo nátlaku, aby osoby, které nespadaly pod čl. 45 zákona o moderním otroctví z roku 2015, který v dané době ještě nebyl účinný (a odrážel „ustanovení o nepotrestání“ obsažené v Úmluvě o opatřeních proti obchodování s lidmi – viz § 103 níže), měly stejné postavení jako ty, na které se uvedený článek vztahoval.

61. Rozsudek byl vydán dne 9. 2. 2017. Odvolací soud měl za to, že ještě před nabytím účinnosti zákona o moderním otroctví z roku 2015 byly zákony v praxi uplatňovány zcela v souladu s mezinárodními závazky Spojeného království. Odmítl proto jakýkoli návrh na změnu současného přístupu a přezkum případů, na které se daný zákon z roku 2015 nevztahoval – zejména pokud jde o obranu nátlaku. V případě nezletilých soud zopakoval, že jakmile bylo zjištěno, že se dítě stalo obětí obchodování s lidmi za účelem vykořisťování, základní otázkou bylo stanovit, zda existuje dostatečná souvislost mezi obchodováním a trestným činem; nebylo nutné prokazovat přinucení ke spáchání trestného činu (což by však bylo vyžadováno v případě dospělé osoby). Ačkoli soud připustil, že to není z pokynů KSZ z roku 2009 zcela zřejmé, pokyny z roku 2011 i 2015 o dané problematice pojednávaly výstižněji.

62. Pokud jde o vztah mezi příslušným ústředním orgánem (viz § 75–76 níže) a KSZ, soud poznamenal, že KSZ nebylo rozhodnutím příslušného ústředního orgánu vázáno. (…)

63. V případě prvního stěžovatele byl odvolací soud přesvědčen, že jeho trestní odpovědnost a zavinění nezanikly ani nebyly sníženy na takovou úroveň, která by neodůvodňovala zahájení trestního stíhání ve veřejném zájmu.

64. První stěžovatel požádal odvolací soud o osvědčení, že rozhodnutí ze dne 9. 2. 2017 obsahovalo právní otázky veřejného zájmu, které by měly být posouzeny Nejvyšším soudem. Tyto otázky se týkaly toho, zda by orgány činné v trestním řízení a soudy měly dané rozhodnutí vykládat tak, že je ve veřejném zájmu pokračovat v trestním stíhání, pokud existují domněnky, že podezřelý je obětí obchodování s lidmi; zda by KSZ a trestní soud měly být vázány zjištěním příslušného ústředního orgánu, ledaže by byl takový postup nepřiměřený; a zda by mělo být v případě dětských obětí obchodování s lidmi upuštěno od naplnění požadavku „nátlaku“.

65. Uvedený návrh byl dne 21. 3. 2017 odmítnut.

Relevantní právní rámec a praxe

[§ 66.–93. I. Vnitrostátní právo a praxe

§ 94.–105. II. Mezinárodní právo a praxe

§ 106. III. Právo Evropské unie]

[§ 108. I. Spojení stížností]

II. K tvrzenému porušení článku 4 Úmluvy

109. První stěžovatel na základě článku 4 Úmluvy namítal, že mu KSZ poté, co se stal obětí obchodování s lidmi, neposkytlo přiměřenou ochranu, a že čl. 26 Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi nebyl řádně uplatněn. Později své námitky upravil a tvrdil, že policie a KSZ nevedly trestní řízení v souladu s čl. 4, když neprovedly vyšetřování ohledně toho, zda s ním bylo obchodováno; a že nebyla přijata žádná opatření na jeho ochranu.

110. Druhý stěžovatel namítal, že jeho stíhání bylo v rozporu s čl. 4 Úmluvy, neboť policie, státní zastupitelství a soudy pochybily, když jej před pravomocným odsouzením neidentifikovali jako oběť obchodování s lidmi, z toho důvodu mu ani příslušné orgány neposkytly ochranu, kterou požadoval; že v té době platná právní úprava ve spojení s omezenou dostupností soudních zásahů jej zbavily ochrany, na kterou měl jako oběť obchodování s lidmi nárok; a že jeho stíhání, odsouzení a uvěznění znamenaly, že dokud nebyl po svém odsouzení identifikován jako oběť obchodování s lidmi, byl zbaven ochrany, na kterou měl nárok, a možnosti dočkat se toho, jak jsou jeho překupníci vyšetřováni a stíháni. Později své podání upravil a dále namítal, že Spojené království nesplnilo svoji povinnost trestně stíhat osoby, které s ním obchodovaly; že pochybilo, když poté, co úřady získaly poznatky o tom, že může být obětí obchodování s lidmi, ho jako takovou oběť neidentifikovaly; že dostatečně neověřily, zda je dětskou obětí obchodování s lidmi, a že odvolací soud použil test přinucení, který byl zákonem zakázán; a že byla porušena zásada beztrestnosti obětí obchodování s lidmi pro související trestnou činnost.

111. Článek 4 Úmluvy v relevantním rozsahu stanovuje, že:

„1. Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.

2. Od nikoho se nesmí žádat, aby vykonával své nucené nebo povinné práce.“

A. K rozsahu projednávaných stížností

112. Na úvod je důležité vyjasnit rozsah stížnosti podle čl. 4. Hlavní námitka stěžovatelů spočívá v tom, že tím, že stát vůči nim zahájil trestní stíhání pro trestnou činnost související s prací v pěstírně konopí, nesplnil svou povinnost poskytnout jim jako obětem obchodování s lidmi ochranu. Stěžovatelé netvrdí, že stát nezakázal nebo neuložil sankce za obchodování s lidmi, a přestože navrhli, že opatření přijatá za účelem vyšetřování a potrestání osob, které s nimi obchodovaly, byla sama o sobě nedostatečná, žádná z těchto námitek nebyla vznesena ani jedním ze stěžovatelů před vnitrostátními soudy a jako taková nyní nemůže být Soudem zohledněna.

113. Svá tvrzení stěžovatelé opírají o článek 26 Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi, který po smluvních státech požaduje, aby zavedly ustanovení umožňující neuložení trestu obětem za jejich zapojení do nezákonných činností v tom rozsahu, ve kterém k němu byly donuceny (viz § 103 výše). Zejména tvrdí, že žalovaný stát tuto povinnost nesplnil a že KSZ a vnitrostátní soudy nesprávně hledaly důkazy o tom, že byli ke spáchání trestných činů přinuceni, přestože Úmluva o opatřeních proti obchodování s lidmi i Směrnice o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí jasně stanoví, že děti mohou být uznány za oběti obchodování s lidmi, i přes neexistenci prostředků donucení. Podle Soudu však v projednávané věci nejde o to, že stát neučinil žádná opatření, která by zabránila potrestání obětem obchodování s lidmi, nebo že poté, co stěžovatelům bylo přiznáno postavení oběti obchodování, úřady neposoudily, zda byli ke spáchání trestných činů přinuceni. Spíše jde o to, že se KSZ v původním rozhodnutí o zahájení stíhání a/nebo při následných přezkumech tohoto rozhodnutí rozcházelo se závěry příslušného orgánu a uzavřelo, že stěžovatelé ve skutečnosti nebyli oběťmi obchodování s lidmi, přičemž odvolací soud považoval tento závěr za plně opodstatněný. Podle názoru Soudu tedy výše uvedené otázky ve skutečnosti nevyplývají ze skutkových okolností projednávaných případů. V každém případě je pravomoc Soudu omezena na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv. Nemá tudíž žádnou pravomoc vykládat ustanovení Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi ani hodnotit soulad žalovaného státu s normami v ní obsaženými (viz mutatis mutandi, National Union of Rail, Maritime and Transport Workers proti Spojenému království, cit. výše, § 106).

114. Soud se proto omezí na posouzení toho, zda podle okolností projednávaných případů žalovaný stát splnil své pozitivní závazky podle čl. 4 Úmluvy.

B. K přijatelnosti

[§ 115.–116. 1. Vyjádření stran

§ 117.–122. 2. Posouzení soudem]

123. (…) Soud poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z žádného jiného důvodu, než které jsou uvedeny v čl. 35 Úmluvy. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.

C. K meritu věci

[§ 124.–141. 1. Vyjádření stran

§ 142. – 147. 2. Vyjádření třetích osob]

3. Posouzení Soudem

a) Obecné zásady

i. Působnost čl. 4 Úmluvy

148. Je již zcela ustáleno, že vnitrostátní i mezinárodní obchodování s lidmi, bez ohledu na to, zda je či není spojeno s organizovaným zločinem, spadá do oblasti působnosti čl. 4 Úmluvy (viz S.M. proti Chorvatsku, cit. výše, § 296). Není tedy nutné určit, zda zacházení, které stěžovatelé namítají, představuje „otroctví“, „nevolnictví“ nebo „nucené [nebo] povinné práce“ (viz Rantsev proti Kypru a Rusku, cit. výše, § 282).

149. Vytýkané jednání může vést k otázkám podle čl. 4 Úmluvy, pouze pokud jsou naplněny všechny základní znaky definice obchodování s lidmi obsažené v čl. 3, písm. a) Palermského protokolu a čl. 4, písm. a) Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi (často označované jako „čin“, „prostředky“ a „účel“, přestože v případech týkajících se dítěte není nutné, aby byl znak „prostředků“ naplněn) (viz § 94 a 102 výše). Otázka, zda určitá situace zahrnuje všechny základní znaky, je skutkovou otázkou, kterou musí být posouzena s ohledem na všechny relevantní okolnosti případu (viz S.M. proti Chorvatsku, cit. výše, § 302). Stejně tak otázka, zda jednotlivec vykonává práci dobrovolně, je otázkou skutkovou, kterou je třeba zkoumat s ohledem na všechny relevantní okolnosti. Soud však objasnil, že pokud zaměstnavatel zneužije své pravomoci nebo využije zranitelnosti svých zaměstnanců za účelem jejich vykořisťování, má se za to, že takoví zaměstnanci práci dobrovolně nevykonávají. V tomto ohledu předchozí souhlas oběti nedostačuje k tomu, aby práce nebyla označena jako nucená práce (viz Chowdury a další proti Řecku, cit. výše, § 96).

ii. Pozitivní závazky státu podle čl. 4

150. Pozitivní závazky členských států podle čl. 4 Úmluvy je třeba vykládat ve světle Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi a je třeba je chápat nejen jako vyžadující předcházení obchodování, ale také ochranu obětí a vyšetřování. Soud se řídí Úmluvou o opatřeních proti obchodování s lidmi a jejím výkladem skupinou GRETA (viz Chowdury a další, cit. výše, § 104).

151. Článek 4 obsahuje zvláštní závazky členských států účinně potrestat a stíhat jakýkoliv čin směřující k držení osoby v otroctví, nevolnictví nebo nutící ji k nuceným nebo povinným pracím (Siliadin proti Francii, cit. výše, § 89 a 112). Za účelem splnění těchto závazků jsou členské státy povinny zavést legislativní a správní rámec obsahující mechanismy předcházení a trestání obchodování s lidmi a ochrany obětí (viz Rantsev, cit. výše § 285).

152. Stejně jako čl. 2 a 3 Úmluvy může čl. 4 za určitých okolností vyžadovat, aby stát přijal prováděcí opatření na ochranu obětí nebo potenciálních obětí obchodování s lidmi. Ke vzniku pozitivního závazku přijmout za okolností určitého případu prováděcí opatření, je třeba prokázat, že státní orgány znaly nebo měly znát okolnosti vedoucí k důvodnému podezření, že identifikovaná osoba byla nebo mohla být vystavena skutečnému a bezprostřednímu nebezpečí, obchodování nebo vykořisťování ve smyslu čl. 3 písm. a) Palermského protokolu a čl. 4 písm. a) Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi. V takovém případě dojde k porušení čl. 4 Úmluvy, pokud orgány nepřijmou v rámci svých pravomocí náležitá opatření k tomu, aby daná osoba nebyla takovému nebezpečí nadále vystavena (viz Rantsev, cit. výše, § 286).

153. Pokud jde o druh prováděcích opatření, která mohou být čl. 4 Úmluvy vyžadována, Soud považoval za relevantní, že Úmluva o opatřeních proti obchodování s lidmi vyzývá členské státy, aby přijaly řadu opatření za účelem předcházení obchodování a ochraně práv obětí. Mezi preventivní opatření patří opatření k posílení spolupráce na vnitrostátní úrovni mezi různými orgány činnými v boji proti obchodování s lidmi a snížení poptávky po všech formách vykořisťování osob. Ochranná opatření zahrnují usnadnění identifikace obětí náležitě vyškolenými osobami a poskytování pomoci obětem při jejich fyzickém, psychickém a sociálním uzdravení (viz Chowdury, cit. výše, § 110).

154. Avšak berouc v potaz problémy, které s sebou nese řízení moderních společností a prováděcí opatření, která je třeba přijmout, pokud jde o zájmy a prostředky, musí být povinnost přijmout prováděcí opatření vykládána tak, aby pro státní orgány neznamenala neúnosné nebo nepřiměřené břemeno (viz Rantsev, cit. výše, § 287).

155. Stejně jako čl. 2 a 3, čl. 4 také obsahuje procesní závazek vyšetřovat okolnosti možného obchodování. Závazek vyšetřovat není podmíněn návrhem oběti nebo jejích příbuzných: jakmile úřady takové okolnosti zjistí, musí jednat z vlastního podnětu (viz Rantsev, cit. výše, § 288).

156. Z výše uvedeného vyplývá, že obecný rámec pozitivních závazků podle čl. 4 zahrnuje: 1) povinnost zavést legislativní a správní rámec zakazující a trestající obchodování s lidmi; 2) povinnost za určitých okolností přijmout prováděcí opatření na ochranu obětí nebo potenciálních obětí obchodování s lidmi; a (3) procesní závazek vyšetřovat okolnosti možného obchodování s lidmi. Obecně lze první dva aspekty pozitivních závazků označit za hmotněprávní, zatímco třetí aspekt označuje (pozitivní) procesní závazek států (viz S.M. proti Chorvatsku, cit. výše, § 306).

iii. Stíhání obětí nebo potenciálních obětí obchodování

157. Soud doposud neměl příležitost projednat případ týkající se stíhání oběti nebo potenciální oběti obchodování s lidmi. Je to tedy poprvé, kdy je povolán k tomu, aby se zabýval tím, zda a kdy takové stíhání může vyvolat problém z hlediska čl. 4 Úmluvy.

158. Je zřejmé, že z Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi ani z jakéhokoli jiného mezinárodního nástroje nelze vyvodit žádný obecný zákaz stíhání obětí obchodování s lidmi. Ustanovení o „nepotrestání“ obsažené v čl. 26 Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi, čl. 8 Směrnice o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí a čl. 4, odst. 2 Protokolu k Úmluvě Mezinárodní organizace práce o nucené práci (viz § 103, 106 a 98 výše), obsahují dvě důležité podmínky: oběť obchodování s lidmi musela být ke spáchání trestné činnosti nucena; a pokud tomu tak je, měly by být vnitrostátní orgány oprávněny, ale ne povinny, nezahájit trestní stíhání. Ačkoli nátlak není nutnou podmínkou toho, aby dítě spadalo do působnosti čl. 26 Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi nebo čl. 8 Směrnice o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, v žádném z těchto nástrojů není obsaženo nic, co by bylo možné vykládat tak, že brání za jakýchkoli okolností stíhání dětské oběti obchodování.

159. Soud se nicméně domnívá, že stíhání obětí nebo potenciálních obětí obchodování s lidmi může být za určitých okolností v rozporu s povinností státu přijmout prováděcí opatření na jejich ochranu, pokud mu jsou známy nebo měly by mu být známy okolnosti, ze kterých plyne důvodné podezření, že s danou osobou bylo obchodováno. Podle názoru Soudu má povinnost státu přijmout prováděcí opatření podle čl. 4 Úmluvy dva hlavní cíle: chránit oběť obchodování s lidmi před další újmou; a usnadnit její zotavení. Je samozřejmé, že trestní stíhání obětí obchodování s lidmi by poškodilo jejich fyzické, psychické a sociální uzdravení a mohlo by je potenciálně ponechat zranitelnými vůči opětovnému obchodování v budoucnu. Nejen, že by byly vystaveny trestnímu stíhání, ale případné odsouzení by navíc mohlo vytvořit překážku jejich následnému začlenění do společnosti. Kromě toho může uvěznění bránit jejich přístupu k podpoře a poradenským službám, které předpokládá Úmluva o opatřeních proti obchodování s lidmi.

160. Aby stíhání oběti nebo potenciální oběti obchodování s lidmi respektovalo dodržování svobod zaručených čl. 4, má zásadní význam včasná identifikace oběti. Z toho vyplývá, že jakmile orgány zjistí nebo by si měly být vědomy okolností vedoucích k důvodnému podezření, že s podezřelým ze spáchání trestného činu mohlo být obchodováno nebo mohl být vykořisťován, měl by být bezodkladně posouzen osobami náležitě vyškolenými jednání s oběťmi obchodování s lidmi. Toto posouzení by mělo být založeno na kritériích stanovených v Palermském protokolu a Úmluvě o opatřeních proti obchodování s lidmi (zejména na tom, zda byla dotyčná osoba verbována, dopravena, převezena, ukrývána či převzata, při použití výhrůžek, síly, či jiných nezákonných prostředků, za účelem vykořisťování) se zvláštním zřetelem na skutečnost, že pokud se jedná o dítě, není nutné splnění podmínky hrozby silou nebo výhružkami (viz § 94 a 102 výše).

161. Navíc vzhledem k tomu, že postavení jednotlivce jako oběti obchodování s lidmi může ovlivnit, zda existují dostatečné důkazy pro zahájení trestního stíhání a zda je takový postup ve veřejném zájmu, mělo by jakékoli rozhodnutí o tom, zda trestní stíhání potenciální oběti obchodování s lidmi bude či nebude zahájeno, být vydáno, pokud možno, až po provedení odborného posouzení vyškolenou osobou, zda je dotyčný možnou obětí obchodování. To je zvláště důležité, pokud se jedná o děti. Soud uznal, že jelikož jsou děti obzvláště zranitelné, opatření přijatá státem na jejich ochranu před násilnými činy spadajícími do oblasti působnosti čl. 3 a 8 by měla být účinná a měla by zahrnovat jak předcházení špatnému zacházení, jehož by si příslušné orgány měly být vědomy, tak i účinné odrazení od páchání závažných porušení osobní nedotknutelnosti (viz např. Söderman proti Švédsku, cit. výše, § 81; M.P a další proti Bulharsku, cit. výše, § 108, ; a Z a další proti Spojenému království, cit. výše, § 73). Tato opatření musí zajišťovat respekt lidské důstojnosti a ochranu nejlepších zájmů dítěte (viz Söderman, cit. výše, § 81). Jelikož obchodování s lidmi ohrožuje lidskou důstojnost a základní svobody obětí (viz Rantsev, cit. výše, § 282), totéž platí i pro opatření na ochranu před činy spadajícími do působnosti čl. 4 Úmluvy.

162. Posouzení, zda bylo s dotyčnou osobou obchodováno, provedené kvalifikovanou osobou, musí být zohledněno při jakémkoliv následném rozhodnutí státního zástupce. Ačkoli státní zástupce nemusí být vázán zjištěními učiněnými při takovém posouzení, měl by mít jasné důvody, které jsou v souladu s definicí obchodování s lidmi obsaženou v Palermském protokolu a Úmluvě o opatřeních proti obchodování s lidmi, pro které s nimi nesouhlasí.

b) Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

i. První stěžovatel

163. Soud již uvedl, že jelikož byl první stěžovatel zajištěn policií v pěstírně konopí během protidrogového zátahu, úřady měly dbát zvýšené pozornosti na možnost, že on – a jakékoli další mladistvé osoby, které byly v pěstírně nalezeny – by mohly být obětí obchodování. Navzdory tomu, že neexistovaly zjevné pochybnosti, že byl první stěžovatel nezletilý (viz § 6 a 7 výše), ani policie, ani KSZ nepožádaly o provedení jeho posouzení ani jeden z příslušných orgánů Spojeného království. Místo toho byl obviněn z neoprávněné výroby drog (viz § 6 výše).

164. Orgán sociálních služeb, který provedl posouzení věku prvního stěžovatele, zřejmě „vznesl“ obavy, že by mohl být obětí obchodování s lidmi, a asi tři týdny po jeho zajištění organizace Refugee and Migrant Justice o těchto obavách informovala jeho obhájce (viz § 7–8 výše). Bez toho, aby došlo k jakémukoli posouzení příslušným orgánem, se však v srpnu 2009 na radu obhájce doznal ke spáchání trestného činu, ze kterého byl obviněn (viz § 10 výše). Případ byl však odročen za účelem posouzení, zda může být obětí obchodování (viz § 11 výše).

165. V tomto okamžiku KSZ přezkoumala rozhodnutí o zahájení stíhání, ale dospěla k závěru, že neexistují věrohodné důkazy, že s první stěžovatelem byl obětí obchodování s lidmi (viz § 12 výše). Soudu nebyly sděleny žádné další důvody tohoto rozhodnutí.

166. V návaznosti na „konečné rozhodnutí“ příslušného orgánu, ve kterém bylo shledáno, že první stěžovatel byl obětí obchodování s lidmi (viz § 13 výše), KSZ případ znovu přezkoumalo a potvrdilo své rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (viz § 14 výše). K tomuto rozhodnutí nebyly poskytnuty žádné oficiální důvody, ale v dopise členovi parlamentu KSZ vysvětlilo, že stíhání nebylo zastaveno, neboť se jednalo o velmi závažné trestné činy, nebyla vznesena námitka nátlaku a neexistovaly žádné jasné důkazy o tom, že by se jednalo o obchodování s lidmi (viz § 14 výše). I přes námitky KSZ dal soudce prvního stupně prvnímu stěžovateli možnost vzít zpět své doznání viny (viz § 15 výše). Znovu se však zjevně na radu právního zástupce, který návrh považoval za „pobuřující“, rozhodl na svém doznání trvat (viz § 16 výše). Tato rada alespoň částečně vycházela ze skutečnosti, že KSZ nemělo v úmyslu trestní stíhání zastavit (viz § 17 výše).

167. Ačkoli bylo později soudem vyhověno návrhu prvního stěžovatele na podání odvolání co do výroku o vině i trestu (viz § 38–39 výše), v únoru 2012 bylo jeho odvolání zamítnuto, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o zahájení stíhání bylo dostatečně odůvodněno. V tomto řízení se Koruna zaměřila na důkazy, ze kterých bylo podle jejího názoru možno dovodit, že první stěžovatel nebyl obětí obchodování s lidmi, včetně skutečnosti, že při zajištění měl u sebe hotovost mobilní telefon, pěstírna byla v domě a nikoli „provizorním vězení“, týdně mu byly poskytovány potraviny a z jeho tvrzení byly zřejmé určité nesrovnalosti (viz § 45 výše).

168. Téměř o dva roky později příslušný orgán přezkoumal své rozhodnutí s ohledem na skutečnosti obsažené ve spisu KSZ, ale dospěl k závěru, že tyto skutečnosti nemůžou mít vliv na jeho konečné rozhodnutí. Zejména konstatoval, že informace shromážděné KSZ nemění nic na tom, že byly naplněny dvě hlavní podmínky definice „obchodování“, jež jsou požadovány v případě nezletilé osoby („čin“ a „účel“). Podle jeho názoru byl první stěžovatel zverbován a ukrýván v budově (čin) za účelem vykořisťování (účel). Donucení (prostředky) nebylo v případě nezletilého požadováno, protože nemohl dát informovaný souhlas. Podle příslušného orgánu se skutečnosti, na které bylo v trestním řízení odkazováno soudcem, týkaly pouze okrajových otázek, a nikoliv základních aspektů, které tvoří definici obchodování (viz § 53–54 výše).

169. Případ prvního stěžovatele byl následně vrácen zpět k projednání odvolacím soudem, ale jeho odvolání bylo opět zamítnuto. V daném případě soud shledal, že s ohledem na věk stěžovatele, skutečnost, že nebyl zajatcem, měl u sebe značné množství hotovosti a telefon, a na nesrovnalosti v jeho tvrzeních, bylo ponecháno Koruně rozhodnout o tom, zda bude v trestním stíhání pokračováno, neboť nebyla zjištěna souvislost obchodováním a trestným činem (viz § 55–63 výše).

170. Koruna však měla za to, že mezi obchodováním a trestným činem nebyla zjištěna přímá souvislost; naopak opakovaně uváděla, že neexistují žádné jasné důkazy o tom, že s prvním stěžovatelem bylo obchodováno (viz § 12, 14 a 45 výše). Nadto v žádném stádiu řízení nepředložila důvody, ze kterých by bylo možno dovodit jiný závěr, než byl závěr příslušného orgánu, a pokud lze jakékoli důvody dovodit z informací poskytnutých členovi parlamentu (viz § 14 výše) a odvolacímu soudu (viz § 45 výše), příslušný orgán sám poukázal, že se tyto důvody týkají okrajových otázek, a nikoliv základních aspektů, které tvoří definici „obchodování“ (viz § 53–54 výše). Je zjevné, že odvolací soud, který dvakrát zamítl odvolání prvního žalobce, se zřejmě opíral o stejné důvody (viz § 45 a 55–63 výše).

171. Již v době zatčení prvního stěžovatele byli vietnamští nezletilí považováni za obzvláště zranitelnou skupinu (viz pokyny KSZ z prosince 2007 a 4. 2. 2009, § 72–73 výše; …). Jak navíc KSZ stanovilo ve svých pokynech z února 2009, děti, se kterými bylo obchodováno, by se mohly zdráhat uvést okolnosti jejich vykořisťování, a to buď ze strachu z odplaty, slepé oddanosti k obchodníkům, nebo proto, že jim to bylo nařízeno. Mohly být také vystaveny většímu psychickému nátlaku nebo vyhrožování, tím, že budou ohlášeny příslušným orgánům, že bude vyhrožováno jejich rodinám nebo budou drženy v sociální izolaci (viz § 73 výše). Proto skutečnost, že první stěžovatel měl u sebe hotovost a mobilní telefon, že pěstírna nebyla vězením, že mu byly poskytovány potraviny a že jeho tvrzení se rozcházela, nemohlo bez dalšího vyvrátit závěr, že se stal obětí obchodování s lidmi.

172. Bylo na KSZ, aby – na základě jasných důvodů, které byly v souladu s definicí obchodování s lidmi obsaženou v Palermském protokolu a Úmluvě o opatřeních proti obchodování s lidmi – nesouhlasilo s konečným rozhodnutím příslušného orgánu. Pokud by KSZ připustilo, že první stěžovatel byl dětskou obětí obchodování s lidmi, mohlo ho také stíhat, pokud mělo za to, že – v jazyce použitém odvolacím soudem – neexistuje přímá souvislost mezi trestným činem a obchodováním s lidmi. Ani jedna z těchto dvou situací zde však nestala. Místo toho, i když byl první stěžovatel nalezen za okolností, které samy o sobě vedly k důvodnému podezření, že se stal obětí obchodování s lidmi, nebyl jeho případ postoupen „National Referral Mechanism“. Místo toho byl obviněn z trestného činu, k jehož spáchání se na radu svého obhájce přiznal. I když mu následně bylo příslušným orgánem přiznáno postavení oběti obchodování, KSZ, aniž by poskytlo dostatečné důvody pro své rozhodnutí, s tímto posouzením nesouhlasilo a odvolací soud, opíraje se o tytéž nedostatečné důvody, dvakrát shledal, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nebylo oprávněné.

173. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že nelze říci, že stát splnil svou povinnost podle čl. 4 Úmluvy přijmout prováděcí opatření na ochranu prvního stěžovatele, a to jak zpočátku jako potenciální oběti obchodování s lidmi, tak i následně jako osobu, jíž bylo příslušným orgánem přiznáno postavení oběti obchodování s lidmi.

174. Soud proto shledal, že čl. 4 Úmluvy byl porušen.

ii. Druhý stěžovatel

175. Dne 21. 4. 2009 byl druhý stěžovatel objeven policií v blízkosti pěstírny konopí (viz § 18 výše). Bylo s ním zacházeno jako s dospělým, protože průvodně jako rok svého narození uvedl rok 1972, a bylo by mu tak třicet sedm let (viz § 19 výše). Vzhledem k tomu, že mu ve skutečnosti bylo sedmnáct let, není zřejmé, jak věrohodné jeho tvrzení, že je mu třicet sedm let, ve skutečnosti bylo. I když policie neměla důvod pochybovat o tom, že je dospělý, skutečnosti, který uvedl při svém prvním výslechu, měly vzbudit jisté pochybnosti. Zejména tvrdil, že dveře byly zamčeny zvenčí, a věřil, že pěstírna byla hlídána; že za svou práci nedostával odměnu; a že kdyby přestal pracovat, mohl být zabit (viz § 20 a 21 výše). Jeho případ však nebyl postoupen žádnému příslušnému orgánu. Místo toho byl obviněn z neoprávněné výroby drog třídy B (viz § 22 výše).

176. Dne 30. 4. 2009 na jednání před magistrátním soudem uvedl jako svůj rok narození rok 1992. Od tohoto okamžiku se mělo za to, že mu bylo sedmnáct let (viz § 23 výše). Vzhledem k informacím o situaci vietnamských mladistvých pracujících jako pěstitelé v pěstírnách konopí (viz § 72–73 a 81–83 výše), má Soud za to, že od tohoto okamžiku si KSZ mělo být vědomo skutečností vedoucích k důvodnému podezření, že byl obětí obchodování (viz § 119 výše). Přestože KSZ dne 1. 6. 2009 danou věc přezkoumalo a dospělo k závěru, že druhý stěžovatel byl do Spojeného království přivezen nelegálně, protože cestu financovali jeho rodiče (viz § 24 výše), byl jeho případ předán Národní společnosti pro prevenci až v dubnu 2010 (viz § 30 výše); a příslušný orgán jej posoudil až v listopadu téhož roku (viz § 33 výše).

177. Mezitím se druhý stěžovatel doznal k trestnému činu, z jehož spáchání byl obviněn (viz § 27 výše). Přestože rovněž svému právnímu zástupci sdělil, že byl zavřený v pěstírně a bylo mu vyhrožováno zabitím, pokud by pěstírnu opustil, obhájce se nedomníval, že by obrana nátlaku byla úspěšná, neboť první stěžovatel měl příležitost utéct a nevyužil ji – totéž následně posoudil i příslušný orgán, který dovodil, že vysvětlení takového jednání lze spatřovat v tom, že první stěžovatel byl v závislém a zranitelném postavení (viz § 27 a 33 výše).

178. Dne 28. 6. 2011 specializovaná státní zástupkyně KSZ přezkoumala případ druhého stěžovatele ve světle závěrů Národní společnosti pro prevenci a příslušného orgánu. Vzhledem k určitým nesrovnalostem v jeho tvrzeních, skutečnosti, že z pěstírny mohl uprchnout, při svém zadržení měl u sebe hotovost a nebyl fyzicky zraněn, konstatovala, že nebyl obětí obchodování s lidmi (viz § 36 výše). Všechny tyto skutečnosti však byly zohledněny i příslušným orgánem, který na základě míry pravděpodobnosti dospěl k závěru, že druhý stěžovatel byl obětí obchodování s lidmi (viz § 33 výše) a nezdá se, že by specializovaná státní zástupkyně KSZ zdůvodnila, na základě jakých skutečností dospělo státní zastupitelství k opačnému závěru. Dne 7. 11. 2011 Národní společnosti pro prevenci navíc vypracovala doplňkovou zprávu, ve které sociální pracovnice zohlednila dokumentaci předloženou v trestním řízení. Mimo jiné v ní uvedla, že její názor, že druhý stěžovatel byl v době jeho zadržení obětí obchodování s lidmi, byl „posílen“. Rovněž zdůraznila, že popisy skutečností podávané potenciálními dětskými oběťmi obchodování s lidmi různým odborníkům v různých situacích jsou zřídka shodné (viz § 37 výše).

179. V rozhodnutí o zamítnutí odvolání druhého stěžovatele odvolací soud konstatoval, že výtky k řízení, které vyústilo v odsouzení druhého stěžovatele, opomíjely skutečnost, že druhý stěžovatel sám uvedl, že byl do Spojeného království „přivezen nelegálně“. Proto měl za to, že Korunní soud, KSZ ani obhajoba neměly žádné důkazy, které by naznačovaly, že byl do Spojeného království přivezen nelegálně (viz § 47–48 výše).

180. I přes respekt k odvolacímu soudu lze toto zjištění obtížně uvést do souladu s pokyny KSZ z února 2009, ze kterých plyne, že děti, se kterými bylo obchodováno, by se mohly zdráhat uvést okolnosti jejich vykořisťování a státní zástupci by si této možnosti měli být vědomi (viz § 73 výše). Podobný pokyn byl vydán i odvolacím soud v případě R. v. O., ve kterém odvolací soud jasně uvedl, že státní zástupci musí být obeznámeni s pravidly a obhájci by měli, pokud existují věrohodné materiály, provést šetření, zda jejich klient může být obětí obchodování s lidmi (viz § 77–78 výše). Rozhodnutí odvolacího soudu je i v rozporu se zjištěním Národní společnosti pro prevenci a příslušného orgánu, kteří konstatovali, že druhý stěžovatel by do Spojeného království přivezen nelegálně (viz § 32, 33 a 37 výše).

181. V tomto ohledu již Soud konstatoval, že od okamžiku, kdy byl druhý stěžovatel nalezen, měly určité skutečnosti vzbudit obavy, že by mohl být obětí obchodování s lidmi (viz § 175 výše). Tyto obavy měly zesílit, když vyšlo najevo, že je nezletilý (viz § 176 výše). Od tohoto okamžiku měl stát pozitivní závazek přijmout prováděcí opatření na jeho ochranu. Místo toho však bylo vůči druhému stěžovateli zahájeno trestní stíhání a na radu svého obhájce doznal vinu. Přestože následně jak Národní společnosti pro prevenci, tak i příslušný orgán shledaly, že byl obětí obchodování, KSZ tento závěr rozporovala, aniž by uvedla jasné důvody, které by se týkaly základních prvků nezbytných k ustanovení, zda se jednalo o „obchodování“, a odvolací soud na základě stejných důvodů shledal, že rozhodnutí o zahájení stíhání nepředstavuje zneužití řízení.

182. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že nelze říci, že stát splnil svou povinnost podle čl. 4 Úmluvy přijmout prováděcí opatření na ochranu prvního stěžovatele, a to jak zpočátku jako potenciální oběti obchodování s lidmi, tak i následně jako osobu, jíž bylo příslušným orgánem přiznáno postavení oběti obchodování s lidmi.

183. Soud proto shledal, že čl. 4 Úmluvy byl porušen.

III. K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy

184. Stěžovatelé namítali, že v důsledku porušení pozitivního závazku státu podle čl. 4 jim bylo odepřeno právo na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy.

185. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy v relevantním rozsahu stanovuje, že:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána… soudem…, který rozhodne… o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“

A. K přijatelnosti

186. Soud poznamenává, že stížnosti na poli čl. 6 nejsou zjevně neopodstatněné ani nepřijatelné z žádného jiného důvodu, než které jsou uvedeny v čl. 35 Úmluvy. Musí tedy být prohlášeny za přijatelné.

B. K meritu věci

[§ 187.–193. 1. Vyjádření stran]

2. Posouzení Soudem

194. Při rozhodování o tom, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musí Soud zodpovědět následující otázky: zaprvé, vyvolává pochybení včasně posoudit, tj. před tím, než byli stěžovatelé obviněni a odsouzeni za drogové trestné činy, zda se stěžovatelé stali oběťmi obchodování s lidmi, otázky podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy; zadruhé, vzdali se stěžovatelé svých práv podle uvedeného článku tím, že se doznali k vině; a nakonec, bylo řízení jako celek spravedlivé?

a) Vyvolává pochybení včasně posoudit, tj. před tím, než byli stěžovatelé obviněni a odsouzeni za drogové trestné činy, zda se stěžovatelé stali oběťmi obchodování s lidmi, otázky podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy?

195. Soud zdůrazňuje význam vyšetřování pro přípravu řízení před soudem v tom směru, že důkazy získané během této fáze řízení určují rámec, v němž bude trestný čin kladený obviněnému za vinu projednáván před soudem (viz Salduz proti Turecku, cit. výše, § 54; Dvorski proti Chorvatsku, cit. výše, § 108). Současně platí, že obviněný se v průběhu této fáze řízení často nachází v obzvláště zranitelném postavení, což je ještě znásobeno tím, že právní úprava trestního řízení má sklon stávat se čím dál tím složitější, zejména pokud jde o normy upravující shromažďování a používání důkazů. Ve většině případů lze tuto zranitelnost řádně kompenzovat pouze pomocí obhájce (viz Salduz, cit. výše, § 54). Spravedlivost řízení vyžaduje, aby obviněný měl možnost získat celou řadu služeb souvisejících s právní pomocí. V tomto ohledu musí být obhájce schopen plně zajistit základní aspekty obhajoby dané osoby: projednání případu, příprava obhajoby, shromažďování důkazů ve prospěch obviněného, příprava na výslech, podpora obviněného v tísni a kontrola podmínek zadržení (viz Dvorski, cit. výše, § 108).

196. Ačkoli oběti obchodování s lidmi nejsou vyňaty z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, postavení jednotlivce jako oběti obchodování může ovlivnit, zda existují dostatečné důkazy pro zahájení trestního stíhání a zda je takové stíhání ve veřejném zájmu (viz § 161 výše). Důkazy týkající se postavení obviněného jako oběti obchodování s lidmi jsou proto „základním aspektem“ obhajoby, který by měl obhájce být schopen zajistit bez omezení.

197. V projednávaných věcech je pravdou, že obhájci stěžovatelů mohli sami případy stěžovatelů předat „National Referral Mechanism“. Oba stěžovatelé byli od počátku právně zastoupeni, což je okolnost, kterou Soud obecně považuje za důležitou záruku proti jakékoli nespravedlnosti v řízení. Obhajoba druhého stěžovatele byla hrazena z veřejných prostředků (viz § 25 výše), a přestože Soudem v tomto smyslu nedisponuje žádnými důkazy, je pravděpodobné, že – alespoň zpočátku – byla prvnímu stěžovateli také poskytnuta právní pomoc. Přesto se zdá, že v obou případech obhájci stěžovatelů bez dalšího vyloučili možnost, že stěžovatelé byli oběťmi obchodování. V případě prvního stěžovatele to byl orgán sociální péče a organizace „Refugee and Migrant Justice“, kdo jako první vznesl domněnku, že se stal obětí obchodování (viz § 8 výše); avšak i poté, co obhájce prvního stěžovatele obdržel konečné rozhodnutí příslušného orgánu, považoval návrh na změnu doznání viny za „pobuřující“, neboť podle jeho názoru první stěžovatel nebyl obětí obchodování (viz § 16 výše). Ačkoli lze usuzovat, že obhájce druhého stěžovatele byl rovněž upozorněn na možnost, že druhý stěžovatel byl obětí obchodování s lidmi (viz § 25 výše), je zjevné, že obhájce v tomto směru neučinil žádné úkony.

198. Přestože by si obhájci měli nepochybně všímat ukazatelů obchodování s lidmi, jejich pochybení rozpoznat takové ukazatele nebo na jejich základě neučinit žádné kroky nemůže samo o sobě zbavit stát a jeho zástupce odpovědnosti. Jak již bylo uvedeno, obhajoba alespoň jednoho stěžovatele byla hrazena z veřejných prostředků a Soud rozhodl, ačkoliv v souvislosti s čl. 6 odst. 3, písm. c) Úmluvy, že příslušné vnitrostátní orgány jsou povinny zasáhnout v případě zjevného pochybení obhájce poskytnout účinnou obhajobu (viz Daud proti Portugalsku, cit. výše, § 38). Ačkoli se ani jeden ze stěžovatelů tohoto článku nedovolával, z příslušné judikatury vyplývá, že stát se nemůže schovávat za pochybení obhájce, pokud tato pochybení představují „zjevné neposkytnutí účinné obhajoby“.

199. V projednávaných případech není nutné určovat, zda výše uvedená pochybení obhájců dosáhly této míry. V kontextu čl. 4 Úmluvy je to stát, který má pozitivní závazek jak chránit oběti obchodování s lidmi, tak i vyšetřovat případy možného obchodování s lidmi, a tento pozitivní závazek vzniká, nastanou-li okolnosti, které vedou k důvodnému podezření, že s osobou bylo obchodováno, a nikoli tehdy, když potenciální oběť nebo někdo jiný v jejím zastoupení, podá stížnost (viz § 152 a 155 výše). Stát se proto nemůže dovolávat jakéhokoli opomenutí obhájce nebo obžalovaného – zejména je-li obžalovaným nezletilý – sdělit policii nebo obhájci, že se stal obětí obchodování s lidmi. Jak stanoví pokyny KSZ z roku 2009, dětské oběti obchodování s lidmi jsou obzvláště zranitelnou skupinou, které si nemusí být vědomy toho, že s nimi bylo obchodováno, nebo mohou mít obavy sdělit tuto informaci příslušným orgánům (viz § 73 výše). V důsledku toho od nich nelze požadovat, aby se samy identifikovaly, nebo je postihovat za to, že tak neučinily.

200. Soud již konstatoval, že pochybení státních orgánů včas posoudit, zda se stěžovatelé skutečně stali obětí obchodování, vedlo k porušení jejich pozitivních závazků podle čl. 4 Úmluvy (viz § 174 a 183 výše). V rámci čl. 6 Úmluvy má za to, že absence takového posouzení jim znemožnila zajistit důkazy na jejich obhajobu.

b) Vzdali se stěžovatelé svých práv podle čl. 6 Úmluvy?

201. Je pravdou, že ani znění, ani podstata čl. 6 Úmluvy nebrání tomu, aby se osoba ze své vlastní svobodné vůle, a to výslovně nebo mlčky, vzdala práva na záruky spravedlivého řízení. Aby toto vzdání se práva bylo pro účely Úmluvy účinné, musí být jednoznačně prokázáno, nesmí být v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a musí být spojeno s minimálním počtem záruk odpovídajících jeho závažnosti (viz Poitrimol proti Franci, cit. výše, § 31; Hermi proti Itálii, cit. výše, § 73; Sejdovic proti Itáli, cit. výše, § 86; a Dvorski, cit. výše, §100). Kromě toho nesmí být poznamenáno omezeními (viz Deweer proti Belgii, cit. výše, § 52–54). Ohledně sjednávání dohody o vině a trestu Soud uvedl, že pokud stěžovatel nezpochybní obvinění, která proti němu byla vznesena, může se vzdát svého práva na projednání věci samé. Rozhodnutí o schválení dohody o vině a trestu však musí splňovat následující podmínky: a) dohoda musí být sjednána zcela dobrovolně, po obeznámení se s okolnostmi případu a právními důsledky; a b) obsah dohody a spravedlivost způsobu, jakým byla mezi stranami sjednána, musí podléhat soudnímu přezkumu (Natsvlishvili a Togonidze proti Gruzii, cit. výše § 92).

202. V projednávaných věcech bylo doznání viny stěžovatelů bezpochyby „jednoznačné“ a jelikož byli právně zastoupeni, muselo jim být jistě známo, že v takovém případě nebudou jejich případy ve věci samé projednávány. Jelikož však nebylo provedeno posouzení toho, zda s nimi bylo obchodováno, a pokud ano, zda by tato skutečnost mohla mít dopad na jejich trestní odpovědnost, doznání viny nebyla učiněna „s plným vědomím všech okolností“. Navíc vzhledem k tomu, že obchodování s lidmi ohrožuje lidskou důstojnost a základní svobody obětí a není slučitelné s demokratickou společností a hodnotami obsaženými v Úmluvě (viz Rantsev, cit. výše, § 282), nebylo-li provedeno žádné takové posouzení, jakékoli vzdání se práv učiněné stěžovateli by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem na boji proti obchodování s lidmi a ochraně jeho obětí.

203. Je pravdou, že po doručení konečného rozhodnutí dal soudce příslušného soudu prvnímu stěžovateli možnost vzít své doznání viny zpět (viz § 15 výše), a že se první stěžovatel rozhodl neučinit tak. K tomuto rozhodnutí dospěl na radu svého obhájce, který tvrdil, že i kdyby byla žádost o zpětvzetí doznání úspěšná, KSZ by trestní stíhání nezastavilo. Rovněž mu sdělil, že jakýkoli soudní přezkum rozhodnutí o zahájení stíhání by měl jen malou naději na úspěch (viz § 17 výše). Podle názoru Soudu nelze mít za to, že se první stěžovatel, který byl nezletilou osobou zatčenou a stíhanou v zahraniční podle trestních předpisů cizího státu, a který se doznal k trestnému činu za okolností, které nepředstavovaly vzdání se práv podle čl. 6, následně vzdal těchto práv, a to i přes doporučení svého obhájce.

204. Soud proto nedospěl k závěru, že se stěžovatelé vzdali svých práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

c) Zda bylo řízení jako celek spravedlivé?

205. Jak již Soud mnohokrát konstatoval, dodržování požadavků spravedlivého řízení musí být v každém případě zkoumáno s ohledem na vývoj řízení jako celku, a nikoli na základě izolovaného posouzení jednoho konkrétního aspektu nebo jedné konkrétní skutečnosti, i když nelze vyloučit, že konkrétní okolnost může být tak rozhodující, že umožní posouzení spravedlivosti řízení v jeho dřívější fázi (viz např. Beuze proti Belgii, cit. výše, § 121).

206. V tomto ohledu Soud podotýká, že i když stěžovatelé doznali vinu, KSZ přesto přezkoumala své rozhodnutí o jejich stíhání poté, co příslušný orgán shledal, že se stěžovatelé stali oběťmi obchodování s lidmi. Navíc jim bylo oběma následně povoleno podat opožděně odvolání a případ prvního stěžovatele byl (…) vrácen zpět odvolacímu soudu k dalšímu projednání.

207. Jak však již Soud poznamenal, důvody nesouhlasu s příslušným orgánem, které uvedlo KSZ, byly v případech obou stěžovatelů zcela nedostatečné. Pokud byly uvedeny vůbec nějaké důvody, neodpovídaly definici obchodování s lidmi obsažené v Palermském protokolu a Úmluvě o opatřeních proti obchodování s lidmi (viz § 170, 172 a 177–181 výše).

208. Kromě toho se odvolací soud v obou příležitostech zabýval především otázkou, zda uplatněním diskreční pravomoci státního zástupce zahájit trestní řízení došlo ke zneužití řízení, a v rozhodnutích o zamítnutí odvolání stěžovatelů vycházel ze stejných důvodů, které byly předloženy KSZ a ohledně kterých již Soud konstatoval, že nejsou v souladu s definicí obchodování s lidmi podle mezinárodního práva (viz § 170, 172 a 177–181 výše). Ačkoli se stěžovatelé dovolávali čl. 4 Úmluvy, odvolací soud neposuzoval jejich případy z hlediska pozitivních závazků státu plynoucích z uvedeného článku. Naopak se omezil na relativně úzký přezkum; v rozhodnutích o zamítnutí odvolání obou stěžovatelů odvolací soud jasně uvedl, že obžalovanému je poskytnuta jedna příležitost dát pokyny svému obhájci a že by soud pouze „ve výjimečných případech“ považoval za vhodné umožnit obžalovanému, aby udělil obhájci nové pokyny o skutečnostech důležitých pro podání odvolání proti odsuzujícímu rozsudku (viz § 50 výše). Podle názoru Soudu by takový přístup ve skutečnosti postihoval oběti obchodování s lidmi za to, že se původně neidentifikovaly, a umožnil by orgánům, aby vlastním pochybením naplnily závazek podle čl. 4 Úmluvy přijmout prováděcí opatření na jejich ochranu. V důsledku toho se Soud nedomnívá, že odvolací řízení napravilo vady řízení, které vedly k obvinění stěžovatelů a jejich následnému odsouzení.

209. Výše uvedené úvahy jsou dostatečné k tomu, aby Soud mohl dospět k závěru, že v případech obou stěžovatelů nelze řízení jako celek považovat za „spravedlivé“.

210. Proto došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

[§ 211.–213. IV. K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

§ 214. –223. V. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. stížnosti budou spojeny;

2. stížnosti podle čl. 4 a 6 odst. 1 Úmluvy jsou přijatelné, ve zbytku nepřijatelné;

3. čl. 4 Úmluvy byl porušen;

4. čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.