N.Ç. proti Turecku

 

Typ rozhodnutí: rozsudek výboru (2. sekce)

Číslo stížností: 40591/11

Datum: 9. 2. 2021

Složení senátu: J. F. Kjřlbro (Dánsko) (předseda senátu), M. Bošnjak (Slovinsko), A. Pejchal (Česká republika), E. Kűris (Litva), B. Lubarda (Srbsko), P. Koskelo (Finsko), S. Yüksel (Turecko).

[§ 1. – 2. Průběh řízení před Soudem]

3. Stěžovatelka se dle občanského průkazu narodila dne 2. 1. 1990. Žije v Istanbulu a zastupuje ji R. Yalçýndađ Baydemir, advokátka.

4. Tureckou vládu zastupuje její zmocněnec.

5. Kolem července 2002 dvě ženy, E. A. a T. T., donutily stěžovatelku, aby se společně s nimi prostituovala.

I. Trestní řízení ohledně omezování osobní svobody a znásilnění

6. Dne 8. 1. 2002 se stěžovatelka obrátila na ředitelství státní bezpečnosti v Mardinu a podala stížnost na obě dotčené ženy i muže, se kterými měla pohlavní styk. Zdá se, že otec stěžovatelky ji doprovázel při odchodu z policejní stanice.

7. Státní zástupce v Mardinu zahájil trestní vyšetřování. Ve dnech 8., 13. a 19. 1. 2003 oznámení opět obdržela policie bez jakýchkoli pokynů. Policie přistoupila k identifikaci podezřelých, jejichž počet se vyšplhal na dvacet osm.

A. Lékařské zprávy týkající se stěžovatelky

8. Stěžovatelka podstoupila několik lékařských vyšetření. Většina níže uvedených zpráv byla vypracována jako odpověď na konkrétní dotazy položené příslušným porotním soudem (court d’assises, Assize court).

9. Lékařské zprávy ze dne 13. 1. 2003 z Mardinské nemocnice naznačovaly, že panenská blána stěžovatelky vykazovala známky dávné perforace. Rovněž ukazovala na přítomnost známek dlouhodobého análního styku na stěžovatelce, jako jsou petechie, modřiny a rozšířený řitní otvor. Druhá zpráva z téhož dne uváděla, že neurologický stav stěžovatelky byl normální.

10. Lékařská zpráva ze dne 16. 1. 2003 uváděla, že dle radiologického vyšetření byl k tomuto datu biologický věk žadatelky přibližně 14 let a 11 měsíců.

11. Další radiologická vyšetření ke zjištění věku stěžovatelky, provedená dne 28. 1. 2003, naznačovala zejména, že epifysární štěrbiny na rukou a nohou stěžovatelky byly uzavřeny a že zbývající růstové ploténky byly téměř zcela zformovány.

12. Zpráva ze dne 3. 2. 2003 vypracovaná zdravotními službami Forenzního institutu uváděla, že panenská blána stěžovatelky byla prstencová a neporušená, že anální tonus a svěrač byly normální, že stěžovatelka vykazovala vzhled, dle kterého bylo možno její věk zhodnotit mezi 15 a 16 lety, a že nevykazovala žádnou psychopatologickou dysfunkci, která by mohla ovlivnit její morální chování.

13. Zpráva ze dne 18. 3. 2003 z Mardinské nemocnice uváděla následující: „ačkoli bylo dne 13. 1. 2003 konstatováno, že se jedná o známky dlouhodobého análního styku, gynekolog nemohl provést vyšetření análního tonu a svěrače, jako by ho mohl učinit chirurg“.

14. Dne 9. 5. 2003 dospěla druhá komora Forenzního institutu k závěru, že tvar vaginy stěžovatelky se nedokázal přizpůsobit penetraci tak, aby nezpůsobila perforaci panenské blány, tudíž nebyla penetrována. Po dlouhém odůvodnění také dospěla k závěru, že zjištění ze dne 13. 1. 2003 nepostačují k tomu, aby bylo možno dospět k závěru o análních stycích, protože vyšetření proběhlo přibližně šest měsíců po posledním uvedeném análním styku.

15. Dne 28. 5. 2003 dospěla čtvrtá komora Forenzního institutu k závěru, že stěžovatelka je dostatečně duševně vyspělá, což ji umožňovalo postavit se proti projednávaným činům. Rovněž dospěl k závěru, že neexistovala žádná zdravotní překážka, pro kterou by nemohla být tvrzení stěžovatelky vzata v úvahu. Tato zpráva, stejně jako zpráva, kterou dne 3. 12. 2003 vypracovala šestá komora Forenzního institutu, potvrdila, že stěžovatelce bylo ke dni provedení radiologických vyšetření, tedy dne 28. 1. 2003, šestnáct let a že „v období požadovaném soudem, konkrétně „červenec 2002 a následující [týdny]“, stěžovatelka ještě nedovršila patnáct let.

16. Dne 31. 12. 2004 šestá komora Forenzního institutu opět totožným způsobem potvrdila věk stěžovatelky a uvedla, že lékařsky nelze určit, kdy jí bylo patnáct let. Rovněž uvedla, že stěžovatelka dne 27. 12. 2004 odmítla anální vyšetření, zopakovala zjištění z předchozích lékařských zpráv a uvedla, že absence známek dlouhodobé anální penetrace nemusí nutně znamenat, že pacientka nebyla vystavena více penetracím tohoto druhu.

17. Psychiatrická zpráva ze dne 9. 8. 2005 uváděla, že stěžovatelka byla sledována mezi 4. 6. 2003 a 1. 8. 2005 v Istanbulské fakultní nemocnici. Velmi podrobná zpráva uváděla zejména dva pokusy o sebevraždu a dospěla k závěru o chronickém posttraumatickém stresu vyžadujícímu následné sledování.

18. Dne 13. 7. 2010 zástupci stěžovatelky vložili do spisu zprávu sepsanou psychiatričkou. Tato lékařka ve své zprávě naznačila, že sledovala stěžovatelku od 14. 12. 2005, popsala utrpení, které prožívala, a zároveň v dlouhodobém horizontu vyjadřovala naději v možné uzdravení.

19. Stěžovatelka tvrdila, že během svého pobytu v istanbulském zařízení pro ochranu dětí podstoupila čtyři chirurgické operace střev a konečníku. Spis v tomto ohledu neobsahuje žádné lékařské údaje ani zprávy. Stěžovatelka poskytuje zveřejnění reportáže s ředitelem zařízení ze dne 3. 11. 2011, který na tyto chirurgické zásahy odkazoval.

[§ 20. – 53. B. Trestní řízení]

II. Ochranná opatření přijatá v souvislosti se stěžovatelkou

54. Dne 13. 3. 2003 byla stěžovatelka umístěna do specializovaného zařízení pro ochranu dětí v Malatye. Dne 14. 3. 2003 byla převezena do podobného zařízení v Adaně k psychiatrickému sledování a poté do Istanbulu. Toto opatření bylo uplatňováno, dokud byla stěžovatelka nezletilá. Strany v tomto ohledu neposkytly podrobnosti o následném vývoji skutkového stavu.

55. Ve svém vyjádření stěžovatelka uvedla, že již nemá možnost návratu do Mardinu, protože byla vyloučena svým okolím a obávala se, že jí budou obvinění nebo jejich příbuzní vyhrožovat. Také tvrdila, že zažila pocit ponížení, protože případ byl po léta medializován jako „případ N. Ç.“ nebo „ostudný soud“. Rovněž uvedla, že se ze stejných důvodů nemohla zúčastnit pohřbu svých rodičů.

56. Dne 13. 11. 2012 stěžovatelka dosáhla změny svého příjmení rozhodnutím vrchního soudu v Istanbulu.

[§ 57. – 67. Relevantní právní rámec a praxe]

68. Stěžovatelka se dovolává článků 3, 6, 8 a 13 Úmluvy a namítá, že během řízení týkajícího se jejího oznámení ohledně nucené prostituce jí nebyla poskytnuta odborná podpora, že byla vystavena ponižování tváří v tvář obviněným a že jí obvinění vyhrožovali před zraky soudních orgánů. Tvrdí taktéž, že z důvodu promlčení byly z obžaloby vyškrtnuty dva body a že obviněným byla za dobré chování během slyšení snížena pokuta. Na jedné straně má tedy za to, že během řízení nebyla chráněna, a na druhé straně, že předmětné řízení nebylo účinné jak z hlediska jeho trvání, tak z hlediska jeho výsledku.

69. Dovolávající se článku 14 Úmluvy, stěžovatelka rovněž tvrdí, že byla vystavena diskriminaci na základě pohlaví.

I. K přijatelnosti

[§ 70. – 74. A. Vyjádření stran

§ 75. – 86. B. Posouzení soudu]

5. Závěr

87. Soud ve světle souboru argumentů stran hodnotí, že stížnost vzbuzuje vážné otázky ohledně skutkového i právního stavu, které nemohou být v této fázi šetření stížnosti vyřešeny, ale vyžadují posouzení merita věci; z toho vyplývá, že stížnost nelze prohlásit za zjevně neopodstatněnou dle čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Žádné další důvody nepřijatelnosti nebyly vzneseny, a proto Soud stížnost prohlašuje za přijatelnou.

B. K tvrzenému porušení článku 3 a článku 8 Úmluvy

88. S odkazem na články 3, 6, 8 a 13 Úmluvy stěžovatelka namítá nedostatečnou ochranu v průběhu řízení týkajícího se jejího oznámení o nucené prostituci, jakož i neúčinnost předmětného řízení. Zejména vytýká, že se jí během řízení nedostalo odborné podpory a během slyšení byla ponižována a bylo jí vyhrožováno. Stěžuje si rovněž na výhodu přiznanou obviněným, a to jednak vyškrtnutí části obžaloby z důvodu promlčení, jednak uplatněním polehčující okolnosti dobrého chování během slyšení.

89. Vláda argumenty stěžovatelky zpochybňuje a odkazuje na účinné sankce uplatněné vůči dotčeným osobám.

90. Soud poukazuje na to, že stížnost se skládá ze dvou prvků: skutková tvrzení a právní argumenty. Na základě zásady jura novit curia není vázán žalobními důvody, které stěžovatelé uplatňují podle Úmluvy a jejích protokolů, a může rozhodnout o právní kvalifikaci, která má být přiznána skutkovému stavu tak, že ji posoudí na poli jiných článků a ustanovení Úmluvy, než kterých se dovolávají stěžovatelé (Radomilja a ostatní proti Chorvatsku, § 126). V projednávané věci Soud konstatuje, že stěžovatelka se článku 4 Úmluvy nedovolává výslovně ani nepřímo. Tento případ rovněž neobsahuje konotaci obchodování s lidmi, na které se článek 4 vztahuje, pokud úkony nebo donucovací prostředky vůči stěžovatelce nebo pohyb peněz (viz § 26 výše) nebo výběr jiných zisků souvisejících s předmětnými činnostmi nejsou zjevně prokázány (srov. S. M. proti Chorvatsku, § 241–242 a § 303). Soud dále poznamenává, že za okolností projednávaného případu převládají otázky týkající se věku stěžovatelky a její sekundární viktimizace nad ostatní body, a domnívá se, že je vhodné přezkoumat stížnost stěžovatelky na poli článků 3 a 8 Úmluvy, které zní:

Článek 3

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

Článek 8

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého života (…).“

[§ 91. – 92. A. Vyjádření stran.]

B. K meritu věci

1. Obecné zásady

93. Co se týče obecných zásad v tomto případě a zejména procesních povinností na poli článků 2, 3 a 4 Úmluvy, Soud odkazuje na svůj rozsudek S. M. proti Chorvatsku (§ 308–320).

94. Soud připomíná, že pozitivní povinnost státu podle článků 3 a 8 Úmluvy chránit fyzickou nedotknutelnost jednotlivce, a to i před jednáním soukromých osob, vyžaduje v tak závažných případech, jako je znásilnění a pohlavní zneužívání dětí, účinná trestní ustanovení, a může se proto rozšířit i na otázky týkající se účinnosti vyšetřování trestných činů, jehož cílem je vymáhání této právní úpravy (M. C. proti Bulharsku, § 148–166).

95. Dotčená ustanovení vyžadují poskytnutí odpovídající podpory oběti v průběhu trestního řízení s cílem chránit ji před sekundární viktimizací (Y. proti Slovinsku, § 97 a § 101; A. a B. proti Chorvatsku, §106–121).

96. Pokud jde o povinnost vést účinné vyšetřování, Soud připomíná, že se jedná o povinnost prostředků, nikoli výsledku. Přestože tento požadavek nevyžaduje, aby všechna trestní řízení končila odsouzením, nebo dokonce uložením konkrétního trestu, vnitrostátní soudní orgány nesmí být v žádném případě ochotné připustit, aby zásahy do fyzické a morální nedotknutelnosti osob nebyly potrestány, aby zachovaly důvěru veřejnosti v respektování zásady zákonnosti a vyloučily jakékoli zdání o spoluúčasti nebo tolerování nezákonných činů. V této souvislosti je rovněž implicitní požadavek na včasnost a náležitou péči. Bez ohledu na výsledek řízení musí ochranné mechanismy stanovené vnitrostátními právními předpisy fungovat v praxi v přiměřené lhůtě, aby bylo možné posoudit věcný přezkum konkrétních případů předložených úřadům (viz Ebcin proti Turecku, § 40; M. N. proti Bulharsku, §46–49; Stoev a další proti Bulharsku, § 48; S. Z. proti Bulharsku, § 42–47; M. G. C. proti Rumunsku, § 54–75; G. U. proti Turecku, § 59–66 a odkazy, které se v rozsudku objevují; viz také X. a další proti Bulharsku, § 84–93, případ předložen velkému senátu).

97. V kontextu článků 2 a 3 Úmluvy Soud uvádí, že jakékoli selhání ve vyšetřování, které oslabuje jeho schopnost určit okolnosti případu nebo odpovědnosti, může vést k závěru, že nesplňuje požadovanou úroveň účinnosti. V tomto ohledu však není možné omezit rozmanitost situací, které mohou nastat, na jednoduchý seznam vyšetřovacích úkonů nebo jiná zjednodušující kritéria. Jinými slovy dodržování procesních povinností by mělo být posouzeno na základě několika zásadních parametrů, jako je rychlé zahájení vyšetřování, jakmile budou orgány upozorněny na rozhodné skutečnosti, způsobilost takového vyšetřovaní pečlivě a objektivně analyzovat všechny relevantních prvky tak, aby vedlo ke zjištění skutkového stavu a určení a v případě potřeby i potrestání odpovědných osob. Tyto parametry jsou vzájemně propojeny a samy o sobě nepředstavují cíl. Je mnoho kritérií, která dohromady umožňují posoudit míru účinnosti vyšetřování (S. M. proti Chorvatsku, § 313–320 a odkazy, které se v něm vyskytují).

98. Soud dále připomíná, že pojem „soukromý život“ uvedený v článku 8 Úmluvy zahrnuje fyzickou i morální nedotknutelnost osoby (X. a Y. proti Nizozemí, §22; M. P. a další proti Bulharsku, § 110; a V. C. proti Itálii, § 85; A. B. proti Chorvatsku, § 106).

2. Použití v projednávaném případě

99. Soud poznamenává, že se výtky v projednávaném případě týkají na jedné straně ochrany osobní nedotknutelnosti stěžovatelky v rámci trestního řízení o sexuálním zneužití, které jí bylo způsobeno, a na druhé straně účinnosti téhož vyšetřování.

100. V projednávané věci je nesporné, že ve vztahu ke stěžovatelce byl dosažen práh závažnosti, který je nezbytný, aby mohl být použit článek 3 Úmluvy. Soud potvrzuje, že vzhledem k jejímu nízkému věku v době událostí byla stěžovatelka ve zranitelné situaci. V této souvislosti je její sexuální zneužití, jak bylo prokázáno vnitrostátními orgány, jakož i obvinění ze sekundární viktimizace, tj. pochybení v trestním řízení k zajištění ochrany stěžovatelky, dostatečně závažné na to, aby vstoupilo do působnosti článku 3 Úmluvy. S ohledem na dopady obou výše uvedených aspektů stížnosti stěžovatelky na její fyzickou i morální nedotknutelnost spadají skutečnosti vypovězené stěžovatelkou rovněž do působnosti článku 8 Úmluvy (viz mezi dalšími, výše zmíněné rozsudky M. C. proti Bulharsku, § 167; a A. a B. proti Chorvatsku, § 106).

101. Soud proto musí zkoumat, zda dodržování příslušných procesních pravidel vnitrostátními orgány a také způsob, jakým byly uplatňovány trestněprávní mechanismy, byly natolik vadné, že by to znamenalo porušení procesních povinností žalovaného státu podle článků 3 a 8 Úmluvy. V tomto ohledu Soud ověří, zda úřady přihlédly k nejlepším zájmům dítěte jako primárnímu hledisku a zohlednily jeho zvláštní zranitelnost jako dětské oběti sexuálního vykořisťování, aby je ochránily před sekundární viktimizací (A. a B. proti Chorvatsku, § 121).

102. V této souvislosti Soud pro účely úplného přezkoumání všech aspektů projednávaného případu rovněž připomíná, že uvedl, že pokud jde o konflikty, které mohou být v kontextu trestního řízení v rozporu se zájmy obhajoby a zájmy svědků, řízení musí být vedeno tak, aby nepřiměřeně neohrožovalo život, svobodu nebo bezpečí svědků a zejména obětí předvolaných k výpovědi. Zájmy obhajoby tedy musí být vyvažovány se zájmy dotčených obětí a svědků. Trestní řízení týkající se trestných činů sexuální povahy je obětí často vnímáno jako utrpení, zvláště když je oběť proti své vůli konfrontována s obviněným. Tyto aspekty jsou ještě výraznější v případě, že se jedná o nezletilou osobu. V důsledku toho mohou být v takovém trestním řízení přijata určitá opatření k ochraně oběti za předpokladu, že je lze sladit s přiměřeným a účinným výkonem práva na obhajobu (Aigner proti Rakousku, § 35; a Y. proti Slovinsku, § 103–106).

a) Ochrana stěžovatelky během řízení

103. Soud je povinen přezkoumat, zda v rámci trestního řízení týkajícího se sexuálního násilí, jehož se stěžovatelka stala obětí, stát dostatečně chránil její osobní integritu. Nejedná se tedy o akt státu, nýbrž o údajnou nepřítomnost nebo nedostatečnost opatření na ochranu práv obětí v průběhu trestního řízení (Y. proti Slovinsku, § 101; A a B proti Chorvatsku, § 105 a 121).

104. V projednávaném případě Soud konstatuje, že vyšetřování bylo zahájeno rychle po oznámení stěžovatelky, a že navíc většina obviněných byla potrestána trestem odnětí svobody na dobu od dvou let a jednoho měsíce do třinácti let a sedmi měsíců (viz § 42, 50 a 51 výše). V tak závažném případě, který se týká sexuálního vykořisťování nezletilé osoby mladší patnácti let, se však Soud nemůže spokojit s tímto obecným zjištěním, aby mohl rozhodnout, zda žalovaný stát splnil či nesplnil své povinnosti podle článků 3 a 8 Úmluvy. Bude tedy zkoumat body vznesené stěžovatelkou a ty, které vycházejí ze spisu, s vědomím, že může zohlednit veškerá opomenutí vyšetřování, která považuje za relevantní pro své celkové posouzení procesní stížnosti vznesené navrhovatelem ohledně neúčinného uplatňování mechanismů trestního práva (S. M. proti Chorvatsku, § 225–228).

i. Neposkytnutí podpory stěžovatelce v průběhu řízení

105. Soud připomíná, že podporu pro dětské oběti sexuálního zneužívání a vykořisťování upravuje několik mezinárodních nástrojů na ochranu obětí zásahů do fyzické nebo duševní integrity a ochranu před sekundární viktimizací (viz § 66 a 67 výše). V projednávané věci Soud poznamenává, že od jejího oznámení podaného dne 8. 1 2003 nebyla stěžovatelka nikdy doprovázena sociálním pracovníkem, psychologem, ani žádným odborníkem, a to ani před policií, ani před žalobcem, ani během slyšení před porotním soudem, a to do 12. 5. 2004 (viz § 32 výše). Toto zjištění postačuje k závěru, že o stěžovatelku nebylo v předmětném řízení dostatečně postaráno.

ii. Neposkytnutí ochrany stěžovatelce před obviněnými

106. Situace stěžovatelky se během slyšení u Porotního soudu v Mardin zhoršila, protože nebyla přijata žádná opatření, a to ani praktické povahy, k oddělení stěžovatelky od obviněných. Během několika slyšení do 26. 6. 2003 se stěžovatelka ocitla tváří v tvář obviněným a byla nucena podrobně vysvětlit útoky, hrozby a znásilnění, kterým byla podrobena (viz § 25–28 výše), což pro ni bezpochyby představovalo mimořádně zastrašující prostředí. Spis nicméně neobsahuje žádný důkaz, který by naznačoval, že by si oběť tuto konfrontaci přála nebo že ta byla nezbytná pro odpovídající a účinný výkon práva na obhajobu, takže Soud nemůže dojít k závěru, že bylo v tomto ohledu dosaženo přiměřené rovnováhy (viz Aigner proti Rakousku, § 35; Y proti Slovinsku, § 103–106). S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že v tomto závažném případě prostituce a sexuálního zneužívání nezletilé osoby mladší patnácti let došlo při ochraně stěžovatelky před obviněnými k pochybení.

iii. Zbytečná rekonstrukce znásilnění

107. Soud konstatuje, že stěžovatelka musela před všemi obviněnými a jejich zástupci reprodukovat polohy, ve kterých došlo k sexuálním aktům (viz § 27 výše).

108. Spis neobsahuje žádný údaj, z něhož by bylo možné usoudit, zda předmětná rekonstrukce proběhla na žádost soudců, jak tvrdí stěžovatelka, nebo zda se sama stěžovatelka rozhodla vysvětlit skutečnosti tímto způsobem. Nic to ale nemění na tom, že porotní soud v této části řízení nepřijal žádná opatření k odvrácení ponížení, které v důsledku toho stěžovatelka oprávněně považovala za utrpěné.

109. Kromě toho nic ve spisu nevysvětluje ani to, proč byla rekonstrukce pozic, ve kterých došlo k sexuálním aktům, nezbytná pro zjištění nebo právní kvalifikaci skutkového stavu.

110. Pro stěžovatelku tedy traumatizující povaha tohoto řízení musela dosáhnout extrémní úrovně a ani jediné rozhodnutí přistoupit ke slyšení, při kterém bude zakázán vstup veřejnosti, nepostačovalo k ochraně stěžovatelky před zásahy do její důstojnosti a jejího soukromého života. Tato jednání měla negativní dopad na osobní integritu stěžovatelky a způsobila mnohem větší pocit studu, než jaký je spojen se samotným vypovídáním v pozici oběti sexuálního vykořisťování a zneužívání. Nemohla tedy být v žádném případě odůvodněna požadavky spravedlivého procesu vůči obviněným.

iv. Opakovaná lékařská vyšetření

111. Soud rovněž poznamenává, že stěžovatelka byla na žádost soudních orgánů vyšetřena desetkrát, a to buď za účelem zjištění jejího přesného věku, nebo za účelem zjištění následků spojených se znásilněním, kterému byla vystavena (viz § 9–16 výše). Spis neobsahuje důvody uvedené soudními orgány k odůvodnění těchto opakujících se lékařských prohlídek. V očích Soudu jde o nadměrný a nevysvětlený počet lékařských prohlídek, často mimořádně invazivních, což představovalo nepřijatelný zásah do fyzické a psychické integrity stěžovatelky.

v. Nedostatek bezpečí

112. Na konci slyšení musela stěžovatelka také čelit agresivitě příbuzných obviněných, a to do takové míry, že dne 24. 3 2003 byl k jejímu odjezdu z města nutný policejní doprovod (viz § 30 výše). Navíc se zdá, že úřady v tomto ohledu nepřijaly žádná preventivní opatření. Spis ani neumožňuje pochopit, proč porotní soud odmítl přemístit řízení, což je v citlivých trestních věcech běžná praxe (viz např. Aydemir proti Turecku, § 26) a mohlo by to přispět ke klidnějším slyšením a většímu bezpečí stěžovatelky.

vi. Posouzení souhlasu oběti

113. Soud poukazuje na to, že nezáleží na něm, aby se dozvěděl o skutkových nebo právních chybách, kterých se údajně dopustil vnitrostátní soud, kromě toho, zda a do jaké míry mohou porušovat práva a svobody zaručené Úmluvou (García Ruziz proti Španělsku, § 28). Nicméně pokud jde o skutečnost, že stěžovatelka zpochybňuje platnost svého souhlasu tím, že v rozhodné době zvyšovala svůj velmi nízký věk, musí Soud zkoumat, zda právní předpisy a jejich použití v projednávané věci související s údajnými nedostatečnostmi vyšetřování byly či nebyly natolik nedostatečné, že by představovaly porušení pozitivních povinností, které žalovanému státu náleží podle článků 3 a 8 Úmluvy, aniž by však při posuzování skutkového stavu nebo rozhodování o odpovědnosti obviněných za trestný čin nahradily vnitrostátní orgány (M. C. proti Bulharsku, § 167–168). V této souvislosti Soud připomíná, že pokud jde o dětskou oběť sexuálního zneužívání, lidská důstojnost a psychická integrita vyžadují zvláštní pozornost, a povinnosti státu podle článků 3 a 8 Úmluvy vyžadují účinné uplatňování práv dítěte. V takových případech musí převládat nejlepší zájem dítěte a vnitrostátní orgány musí odpovídajícím způsobem reagovat na potřeby vyplývající z konkrétní zranitelnosti dítěte. Neexistence významné snahy ze strany vnitrostátních orgánů zjistit všechny okolnosti související se skutkovým stavem a neprovádět kontextuální posouzení souhlasu oběti by mohlo vést k problémům s ohledem na dotčená ustanovení (Z. proti Bulharsku, § 68–70 a § 74).

114. Soud poznamenává, že jak vysvětluje porotní soud (viz § 39 a násl. výše), v praxi se v projednávané věci použil článek 414 odst. 1 bývalého trestního zákona, který zahrnoval pojem znásilnění (ýrzýna geçerse), který byl soudními orgány vykládán jako potlačování jakéhokoli sexuálního vztahu, dokonce i souhlasu, s nezletilou mladší patnácti let. Článek 414 odst. 2 uváděl jako okolnosti určující přísnost trestu donucení, násilí, vyhrožování nebo neschopnost odolat činu, zejména v důsledku fyzické nebo duševní nemoci nebo podvodných prostředků (viz § 58 výše). Tyto pojmy byly vnitrostátními orgány vykládány jako situace „nedostatku souhlasu oběti“ (viz § 39 výše), což bylo v tomto případě hlavním důvodem pro použití článku 414 odst. 1 trestního zákoníku.

115. Soud se však domnívá, že udělení souhlasu nezletilé osoby mladší patnácti let s váhou rovnocennou souhlasu dospělé osoby nemůže být v žádném případě v kontextu případu vykořisťování a sexuálního znásilnění přípustné. V takových případech se vyšetřování a jeho závěry musí v první řadě zaměřit na problém nedostatku souhlasu (M. C. proti Bulharsku, § 181; M. G. C. proti Rumunsku, § 72). Soud ve skutečnosti se zájmem konstatuje, že ve znění článku 414 trestního zákoníku chybí pojem „souhlas“ nebo „vůle“ nebo jakékoli synonymum (viz § 58 výše).

116. Zdá se, že tento přístup podporuje i čl. 416 posledního odstavce trestního zákoníku, který trestal konsensuální sexuální styky i s nezletilou osobou starší patnácti let (viz § 60 výše). Skutek byl podle článku 414 označen za „znásilnění“ (ýrzýna geçerse), zatímco článek 416 odst. 3 hovořil o „konsensuálním sexuálním vztahu“ (rýzasýyle cinsi münasebet), což je prvek, který dále podporuje nutnost nebrat v úvahu souhlas, pokud jde o nezletilého mladšího patnácti let.

117. Nicméně jak vysvětlil porotní soud (viz § 39 výše), vnitrostátní soudy přikládaly rozhodující váhu „souhlasu“ stěžovatelky, když dospěly k závěru, že byl použit první odstavec článku, aniž by však uvedly, proč v tomto případě jak výhrůžky a údajné bití ze strany E. A. a T. T., tak i platby provedené ostatními obžalovanými nebyly považovány za odpovídající kritériím uvedeným v druhém odstavci článku 414. Toto ustanovení ve skutečnosti počítalo s přísnějším trestem odnětí svobody s odkazem na „nátlak, násilí, vyhrožování“ nebo „podvodný prostředek, který by oběť dostal do stavu, který by ji nedovolil odolat činu“. Toto poslední kritérium nepopisuje žádné omezení fyzické, psychologické ani materiální povahy podvodných prostředků.

118. Kontroverzní výklad soudních orgánů dokonce zašel do extrému, pokud jde o obviněného R. B., který vyhrožoval stěžovatelce, že informuje její rodinu o jejích aktivitách, aby od ní několikrát získal sexuální styk. S odkazem na judikaturu kasačního soudu, podle níž by prvky představující hrozbu nebyly splněny, pokud by hrozba plynula z činnosti dotyčné osoby, porotní soud rozhodl, že jednání tohoto obviněného nelze kvalifikovat jako hrozbu, která znemožnila použití čl. 414 druhého pododstavce (viz § 40 výše). V očích Soudu by tento výklad mohl mít smysl ve vhodném kontextu, například hrozit zločinci, aby vyzradil svou činnost, aby získal nějakou výhodu. Soud má však za to, že je naprosto nepřijatelné dělat takovou analogii, pokud jde o hrozbu namířenou proti oběti v souvislosti se sexuálním vykořisťováním a znásilňováním dítěte (viz mutatis mutandis, M. G. C. proti Rumunsku, § 73–75).

119. Soud tedy poznamenal, že soudní orgány vyvinuly obrovské úsilí, aby se vyhnuly použití článku 414 odst. 2, který stanovil přísnější trest odnětí svobody, a v žádném okamžiku se neznepokojovaly zranitelností stěžovatelky, které v rozhodné době bylo méně než patnáct let. Tento restriktivní výklad, který nezohledňoval věk oběti, nijak neodpovídal objektivnímu posouzení citlivých souvislostí tohoto případu, ani ochraně dětské oběti před sexuálním vykořisťováním a zneužíváním.

b) Účinnost vyšetřování

120. Soud poznamenává, že turecké trestní právo kriminalizuje znásilnění a pohlavní zneužívání. Ustanovení starého trestního řádu, který platil v době skutkového stavu, i ustanovení nového trestního zákoníku trestají jednání vypovězené stěžovatelkou. Soud navíc netvrdí, že turecké orgány nevytvořily právní rámec pro ochranu.

121. Zbývá tedy posoudit, zda stát splnil svou povinnost provést dotyčná ustanovení účinným vyšetřováním, a zejména splněním kritérií přiměřené rychlosti a pečlivosti (viz § 96 výše).

122. V projednávaném případě Soud konstatuje, že trestní řízení trvalo přibližně jedenáct let, přičemž dva stupně jurisdikce se věcí zabývaly čtyřikrát. Přestože byl případ složitý jak z hlediska obtížnosti zjišťování skutečností, tak z hlediska počtu obžalovaných, Soud na úvod poznamenává, že žádné průtahy nelze přičíst chování stěžovatelky ani jejích obhájců.

123. Soud také konstatuje, že nevysvětlené množství lékařských prohlídek vedlo ke značným průtahům v řízení. Následně mezi červencem 2005 a červnem 2010 proběhlo nevysvětlitelné období nečinnosti (viz § 34 výše). Rovněž nejsou vysvětleny prodlevy ve spisu kasačního soudu (od 28. 9. 2010 do 19. 10. 2011 a od 16. 1. 2013 do 15. 1. 2014).

124. V podobném kontextu Soud poznamenává, že pokud jde o všechny obviněné, obvinění z omezení osobní svobody (viz § 37 a 51 výše) a v případě R. A. i obvinění z podněcování k prostituci (viz § 48 výše) byla vyškrtnuta z trestní obžaloby z důvodu promlčení.

125. Vzhledem k výše uvedenému Soud dospívá k závěru, že jednání soudních orgánů nebylo v žádném případě v souladu s požadavkem rychlosti a pečlivosti nezbytnými v tomto případě, který vyžaduje zvláštní pozornost a absolutní prioritu s cílem zajistit ochranu dítěte.

c) Ke zbývající části argumentů

126. Soud má za to, že námitka týkající se uplatnění důvodů pro zmírnění trestu za dobré chování během slyšení neměla dostatečně významný dopad na výsledek trestního vyšetřování (pokud jde o úvahy a dostupné prostředky soudců k zajištění hladkého průběhu slyšení, viz rozsudek Kyprianou proti Kypru). Soud si je vědom své podpůrné úlohy a s přihlédnutím k trestům odnětí svobody uloženým v tomto případě se domnívá, že tento poslední bod neměl za následek snížení odrazujícího účinku zavedeného soudního systému a úlohu, kterou musí hrát v předcházení útoků na fyzickou integritu zranitelné osoby.

127. Argument, že stěžovatelka byla po policejním výslechu předána svému otci, není podložený. I když je pravda, že v některých společnostech se členové rodiny dopouštějí útoků na život zvaných „zločiny ze cti“ proti oběti sexuálního napadení nebo znásilnění, stěžovatelka v tomto směru svůj argument nerozvinula. Rovněž neuvedla, že jí rodina vyhrožovala nebo byla rodinou ohrožována. Soud navíc poznamenává, že se zdá, že otec stěžovatelky ji dokonce doprovázel na jednání. Tento argument proto nevyžaduje další zkoumání.

128. Pokud jde o argument týkající se mediálního aspektu tohoto případu, který stěžovatelce způsobil ponížení, Soud poznamenává, že stěžovatelka nevysvětlila, zda byla její fotografie zveřejněna nebo zda bylo její jméno výslovně uvedeno či veřejnosti vyzrazeno jakýmkoli jiným způsobem, který by ji identifikoval. Rovněž neuvádí, zda ke zveřejnění došlo v důsledku nedbalosti nebo zavinění ze strany úřadů, ani zda v tomto ohledu podala odvolání nebo stížnost. Tato námitka proto není dostatečně odůvodněna, aby mohla být přesvědčivě posouzena.

129. Pokud jde o argument, dle kterého nebyli úředníci, kteří byli mezi obviněnými, předmětem správního šetření, Soud konstatuje, že k trestům vyneseným soudními orgány byl připojen zákaz činnosti na tři roky nebo doživotní zákaz zastávání jakékoli veřejné služby (§ 52 výše).

130. Pokud jde o podmínečné propuštění obviněných v roce 2003 a nedostatek významného pokroku ve vyšetřování poté, Soud se domnívá, že tento aspekt případu byl dostatečně pokryt jeho předchozími zjištěními (viz § 120–125 výše).

131. Soud proto dospívá k závěru, že výše uvedené body nenarušily účinnost vyšetřování.

3. Závěr

132. Soud má za to, že kritéria posuzovaná v bodech a) a b) výše, konkrétně nedostatek podpory poskytnuté stěžovatelce, její neochránění před obviněnými, nadbytečná rekonstrukce znásilnění, opakování lékařských prohlídek, nedostatek klidu a bezpečí během slyšení, posouzení souhlasu oběti, nadměrná délka řízení a nakonec promlčení dvou obvinění představovaly závažné případy druhotné viktimizace stěžovatelky.

133. V očích Soudu výše popsané jednání vnitrostátních orgánů neodpovídalo povinnosti chránit dětskou oběť před sexuálním vykořisťováním a zneužíváním. Primárně bylo na soudcích porotního soudu, aby zajistili, že během soudního řízení bude náležitě chráněna osobní nedotknutelnost stěžovatelky. Z důvodu intimní povahy projednávaného tématu a věku stěžovatelky případ nevyhnutelně nabyl zvláštní citlivosti, kterou měly úřady při trestním řízení zohlednit.

134. Pokud jde o zlepšení zavedená od roku 2005 do tureckého soudního systému (viz § 65 výše), na něž se žalovaná vláda odvolává, Soud má za to, že v projednávaném případě nejsou tato opatření účinná, protože kromě pomoci psychologa v době převzetí oznámení stěžovatelky ze dne 12. 5. 2004 nebyly tyto změny v případě stěžovatelky uplatněny.

135. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že v projednávaném případě způsob vedení řízení nezajistil účinné použití trestního práva proti porušování hodnot chráněných články 3 a 8 Úmluvy. Odmítá tedy výhradu týkající se nedostatku postavení oběti na straně stěžovatelky (viz § 86 výše) a shledává, že tato ustanovení byla porušena.

[§ 136. – 139. III. K článku 14 Úmluvy

§ 140. – 147. IV. K aplikaci článku 41 Úmluvy.]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil stížnost za přijatelnou co do námitek týkajících se článků 3 a 8 Úmluvy a ve zbytku za nepřijatelnou;

2. rozhodl, že články 3 a 8 Úmluvy byly porušeny.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.