JURČIĆ proti Chorvatsku

 

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 54711/15

Datum: 4. 2. 2021

Složení senátu: K. Wojtyczek (předseda senátu) (Polsko), K. Turković (Chorvatsko), A. Poláčková (Slovensko), P. Paczolay (Maďarsko), G. Felici (San Marino), E. Wennerström (Švédsko), R. Sabato (Itálie).

[§ 1.–4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelka byla zaměstnána s krátkými přestávkami od roku 1993. Její poslední zaměstnání trvalo od 19. 8. 2006 do 31. 10. 2009. Od listopadu 2009 byla nezaměstnaná.

6. Dne 17. 11. 2009 podstoupila stěžovatelka umělé oplodnění. Sloužící lékař jí doporučil klidový režim (mirovanje).

7. Dne 27. 11. 2009 podepsala stěžovatelka pracovní smlouvu se společností N (dále jen „společnost“), jejíž ředitelství sídlilo poblíž Splitu, přibližně 360 km daleko od místa bydliště stěžovatelky. Podle smlouvy měla stěžovatelka téhož dne začít pracovat na plný úvazek v administrativě ve Splitu s měsíčním příjmem 4 400 chorvatských kun (přibližně 600 EUR).

8. Dne 11. 12. 2009 byla Chorvatskému institutu zdravotního pojištění (Hrvatski zavod za zdravstveno osiguranje) postoupena žádost stěžovatelky o registraci k povinnému zdravotnímu pojištění a stěžovatelka byla zaregistrována jako pojištěná zaměstnankyně.

9. Dne 14. 12. 2009 začala stěžovatelka pociťovat nevolnosti. Její lékař potvrdil, že umělé oplodnění bylo úspěšné a že stěžovatelka potřebuje odpočívat kvůli komplikacím souvisejícím s těhotenstvím. Vypsal jí proto potvrzení o pracovní neschopnosti.

10. Dne 17. 12. 2009 ultrazvuk potvrdil, že stěžovatelka čeká dvojčata.

11. Dne 28. 12. 2009 podala stěžovatelka žádost o vyplácení nemocenské během její pracovní neschopnosti z důvodu komplikací souvisejících s těhotenstvím (viz § 26 níže).

12. Dne 5. 1. 2010 zahájil příslušný úřad Chorvatského institutu zdravotního pojištění (dále jen „Institut“) z úřední povinnosti přezkum statusu zdravotního pojištění stěžovatelky.

13. Dne 16. 2. 2010 Institut obnovil řízení týkající se zdravotního pojištění stěžovatelky a zamítl její žádost o registraci jako pojištěné zaměstnankyně zároveň s její žádostí o nemocenskou z důvodu pracovní neschopnosti kvůli komplikacím souvisejícím s těhotenstvím. Své rozhodnutí odůvodnil zprávou interního odborníka, podle níž v době, kdy přijala pracovní místo u společnosti dne 27. 11. 2009, nebyla již zdravotně způsobilá k práci, jelikož podstoupila deset dní před tím umělé oplodnění. Mělo se tedy za to, že její zaměstnání bylo fiktivní a sledovalo čistě získání peněžitých výhod spojených se statusem zaměstnance včetně nemocenské po dobu pracovní neschopnosti kvůli komplikacím spojeným s těhotenstvím.

14. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla u Ústředního úřadu Chorvatského institutu zdravotního pojištění (dále jen „ústřední úřad“). Argumentovala, že se po umělém oplodnění cítila dobře a neměla ponětí, zda embryotransfer bude úspěšný. Nebyl tedy důvod, aby promarnila příležitost začít od 27. 11. 2009 pracovat.

15. Podle stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku odborníka na gynekologii a porodnictví ze dne 3. 3. 2010 v den, kdy nastoupila do zaměstnání u společnosti, byla stěžovatelka zdráva a očekávala výsledky jejího umělého oplodnění. Odborník rovněž zdůraznil, že ani stěžovatelka, ani její gynekolog nemohli předem vědět, zda bude umělé oplodnění úspěšné a jak se těhotenství bude vyvíjet.

16. V návaznosti na odvolání stěžovatelky provedl ústřední úřad další vyhodnocení okolností zaměstnání stěžovatelky a jejího zdravotního stavu. Podle informací získaných od jejího zaměstnavatele měla stěžovatelka pracovat v sídle společnosti ve Splitu, ale část svých úkolů mohla vykonávat z domova. Zaměstnavatel potvrdil, že její pozice ve společnosti zahrnovala cestování po Chorvatsku i do zahraničí. Ústřední úřad rovněž obdržel další, interní znalecký posudek, jehož relevantní části uvádějí následující:

„V projednávaném případě nebyla [stěžovatelka] od 27. 11. 2009 způsobilá pracovat, protože jí gynekolog doporučil klidový režim v návaznosti na transfer dvou oplodněných embryí, tj. od 17. 11. 2009. Jinými slovy byl klidový režim doporučený deset dní před zaměstnáním stěžovatelky.

Zdůraznili bychom, že v den, kdy podepsala pracovní smlouvu, tedy 27. 11. 2009, nemohla [stěžovatelka] vědět, zda je těhotná, každopádně ale měla mít klidový režim do té doby, než bylo možné provést těhotenský test, ten byl naplánován na 3. 12. 2009. Je standardní praxí, že gynekologové doporučují klidový režim bezprostředně po umělém oplodnění a embryotransferu do té doby, než je možné zjistit výsledek (skrze těhotenský test, který prokáže, zda k otěhotnění došlo). Klidový režim v těchto případech s sebou nese nejen prevenci fyzického a psychického vypětí, ale zejména zabránění cestování vzhledem k jeho negativním mechanickým následkům (třesení) během citlivé fáze následující po embryotransferu a jeho možného uchycení. Kromě toho každá cesta s sebou nese možnou stresovou zátěž a může negativně ovlivnit výsledek těhotenství, protože podle zkušeností gynekologů podporuje psychická stabilita šanci na úspěšný výsledek umělého oplodnění.“

17. Na základě výše uvedených důkazů zamítl Ústřední úřad dne 30. 3. 2010 odvolání stěžovatelky s tím, že ačkoli těhotenství jako takové nemohlo být důvodem, aby nepřijala pracovní místo, konkrétní okolnosti případu stěžovatelky svědčí o tom, že její zaměstnání mohlo být fingované a zaměřené čistě na získání nemocenské hrazené zaměstnancům.

18. Stěžovatelka napadla rozhodnutí u Nejvyššího správního soudu (Visoki upravni sud Republike Hrvatske) a namítala, že byla diskriminována zejména proto, že je žena, která podstoupila umělé oplodnění. Stěžovatelka se výslovně opřela o zákon o prevenci diskriminace a o Úmluvu. Vyjádřila se jasně, že plánovala přestěhovat se do blízkosti Splitu, kde je její manžel hlášen k pobytu, a že většina ostatních zaměstnanců společnosti rovněž bydlí jinde, jelikož povaha práce ve společnosti umožňuje práci z domova, což stěžovatelka činila.

19. Dne 5. 12. 2012 zamítl Nejvyšší správní soud správní žalobu stěžovatelky a potvrdil odůvodnění správních orgánů. Zdůraznil, že ve světle jejího umělého oplodnění ze dne 27. 11. 2009 nebyla stěžovatelka způsobilá přijmout pracovní místo takto vzdálené od jejího místa bydliště a vyžadující cestování. Relevantní části soudního rozhodnutí uvádějí následující:

„Skutečnosti zjištěné během řízení, které vyústily v napadené rozhodnutí, vedou k závěru, že v den, kdy stěžovatelka uzavřela pracovní smlouvu, nebyla pro práci způsobilá, a v nejcitlivější fázi těhotenství s dvojčaty nebyla způsobilá naplnit povinnosti pramenící z jejího zaměstnání ve smyslu § 3 odst. 1 zákoníku práce, který stanovuje, že zaměstnanec osobně vykonává činnosti, ke kterým se zavázal v pracovní smlouvě, v případě [stěžovatelky] administrativní činnosti ve městě dosti vzdáleném od místa jejího bydliště s povinností cestovat vnitrostátně i do zahraničí. Tyto skutečnosti vedou k závěru, že nenastoupila do zaměstnání za účelem plnění vzájemných povinností zaměstnavatele a zaměstnance, nýbrž uzavřela pracovní smlouvu pouze za tím účelem, aby těžila z povinného sociálního pojištění zaměstnanců. Dle názoru soudu taková smlouva není podkladem pro získání statusu pojištěnce.

Soud má za to, že žaloba stěžovatelky na diskriminaci je nedůvodná, jelikož jí nebylo ani na základě pohlaví, ani těhotenství upřeno právo na práci nebo práva související (a především práva pramenící z povinného zdravotního pojištění). Těhotenství není překážkou přijetí zaměstnání a jakékoli omezení práva souvisejícího se zaměstnáním v případě zaměstnankyně, která ve skutečnosti uzavřela pracovní smlouvu během těhotenství (pokud to těhotenství neovlivňuje schopnost ženy pracovat), by přestavovalo zakázaný zásah do jejích práv. Avšak v projednávaném případě bylo zjištěno, že [stěžovatelka] podstoupila umělé oplodnění deset dní před uzavřením pracovní smlouvy a v důsledku toho, podle souhlasných znaleckých posudků (které nejsou v rozporu se zdravotní dokumentací ve spise), v momentě uzavření pracovní smlouvy nebyla [stěžovatelka] k výkonu práce způsobilá. Tudíž dle názoru soudu příslušné orgán nezasáhly do práv [stěžovatelky] podle systému povinného zdravotního pojištění v rozporu s Ústavou, [Úmluvou] nebo [použitelnou právní úpravou].“

20. Stěžovatelka poté podala ústavní stížnost u Ústavního soudu (Ustavni sud Republike Hrvatske) a zopakovala své předchozí argumenty a tvrdila, že byla diskriminována.

21. Mezitím podala stěžovatelka stížnost k ombudsmanovi pro rovnost pohlaví (Pravobraniteljica za ravnopravnost spolova) a namítala diskriminaci. Dne 18. 12. 2010 ombudsmanka informovala stěžovatelku, že institut upozornila, že jeho rozhodnutí v případě stěžovatelky porušilo zákaz méně příznivého jednání z důvodu těhotenství a že to představuje diskriminaci na základě pohlaví. Ombudsmanka zdůraznila, že interpretace situace stěžovatelky příslušnými orgány byla založena na předpokladu, že na každou ženu, která podstoupila umělé oplodnění, je třeba nahlížet jako na fyzicky nezpůsobilou pracovat a že ženy, které podstoupily umělé oplodnění, a těhotné by ve skutečnosti nebyly zaměstnané u žádného zaměstnavatele. Rovněž institutu doporučila, aby v obdobných případech opustil svou interpretaci příslušných směrnic, podle nichž žena, podstoupivší umělé oplodnění či jinak náchylná k vysoce rizikovému těhotenství, je nezpůsobilá vykonávat jakýkoli typ práce.

22. Dne 22. 4. 2015 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou a ztotožnil se se závěry správních orgánů a Nejvyššího správního soudu. Toto rozhodnutí, doručené právnímu zástupci stěžovatelky dne 29. 4. 2015, uvádí, potud, pokud je to relevantní, následující:

„Ústavní soud podotýká, že [v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka], která žije v Rijece, uzavřela pracovní smlouvu dne 27. 11. 2009 se [společností], jejíž ředitelství sídlí v Klisu a má jednoho zaměstnance.

Pracovní smlouva předpokládala, že [stěžovatelka bude vykonávat své pracovní povinnosti ve Splitu] a z vyjádření zaměstnavatele se ukazuje…, že pouze část z jejích pracovních povinností lze vykonávat z jejího domova v Rijece.

Ústavní soud poznamenává, že vzdálenost mezi Rijekou a Splitem je po silnici 360,82 km.

Ústavní soud tudíž má za to, že v projednávaném případě správní orgány… oprávněně přezkoumaly, zda sporná pracovní smlouva byla uzavřena proto, aby [stěžovatelka] nabyla práva plynoucí z povinného zdravotního pojištění, nebo aby založila pracovněprávní vztah.“

23. Mezitím podle informací poskytnutých institutem zaniklo pojištění stěžovatelky jako zaměstnankyně u společnosti ke dni 23. 12. 2009.

II. Relevantní právní předpisy

[§ 24.–32. Relevantní vnitrostátní právo a praxe]

[§ 33.–41. Relevantní ustanovení práva EU a jeho praxe]

[§ 42.–45. Relevantní mezinárodní podklady]

K tvrzenému porušení čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy

[§ 46.–54. I. K přijatelnosti stížnosti]

A. K meritu věci

1. Stanoviska stran

[§ 55.–56. Stanovisko stěžovatelky]

[§ 57.–61. Stanovisko vlády]

2. Posouzení Soudem

a) Obecné principy

62. Soud opakovaně zdůrazňuje, že při požívání práv a svobod garantovaných Úmluvou poskytuje čl. 14 ochranu proti rozdílnému zacházení bez objektivního a rozumného odůvodnění s osobami v obdobných nebo významně podobných situacích. Jinými slovy požadavek prokázání obdobné pozice neznamená, že srovnávané skupiny budou identické. Pro účely čl. 14 je rozdíl v zacházení diskriminační, pokud „nemá objektivní a rozumné odůvodnění“, tj. jestliže nesleduje „legitimní cíl“ nebo postrádá „odůvodněný vztah proporcionality“ mezi použitými prostředky a sledovaným zájmem, jehož má být dosaženo (viz Molta Salt proti Řecku, § 133 a 135).

63. Soud rovněž ve své judikatuře stanovil, že pouze rozdíly v zacházení založené na identifikovatelném znaku nebo statusu jsou způsobilé dosáhnout diskriminace ve smyslu čl. 14 (viz Fábian proti Maďarsku, § 113).

64. Široká míra posuzovací volnosti je obvykle státu podle Úmluvy přiznána, pokud se jedná o například obecná opatření ekonomické nebo společenské strategie (viz Fábian proti Maďarsku, cit. výše, § 115). Jelikož přímo znají svou společnost a její potřeby, jsou vnitrostátní orgány principiálně lépe schopné na rozdíl od mezinárodního soudce zvážit, co je veřejným zájmem v sociální a ekonomické oblasti, a Soud bude obvykle takovou volbu politiky zákonodárců respektovat, pokud není „zjevně bez rozumného opodstatnění“ (viz Carson a další proti Spojenému království, § 61). Jakákoli opatření přijatá z těchto důvodů včetně snížení výše důchodu běžně vyplácené oprávněnému obyvatelstvu musí být nicméně implementována nediskriminačním způsobem a splňovat požadavky proporcionality (viz Lakićević a další proti Černé Hoře a Srbsku, § 59, a Stec a další proti Spojenému království, § 55). Každopádně, nehledě na rozsah míry posuzovací volnosti státu, zůstává konečné rozhodnutí o splnění požadavků Úmluvy na Soudu (viz mj. Konstantin Markin proti Rusku, § 126).

65. Soud rovněž v mnoha případech zdůraznil, že podpora rovnosti pohlaví je ve smluvních státech Úmluvy hlavním cílem. To znamená, že mimo kontext přechodných ustanovení navržených k nápravě historických nerovností (viz J. D. a A proti Spojenému království, § 89) je třeba uvést velmi závažné důvody předtím, než by bylo možné považovat rozdílné zacházení na základě pohlaví za slučitelné s Úmluvou (viz Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, § 78, a Carvalho Pinto de Sousa Morais proti Portugalsku, § 46). Konečně, jestliže je rozdíl v zacházení založený na pohlaví, je míra posuzovací volnosti daná státu úzká a v takových situacích nevyžaduje princip proporcionality pouze to, aby zvolená opatření byla obecně vhodná k naplnění sledovaného cíle, ale rovněž je třeba prokázat, že jsou za daných okolností nezbytná (viz Emel Boyraz proti Turecku, § 51).

66. Soud ve své judikatuře uznal, ač nepřímo, potřebu ochrany těhotenství a mateřství (viz mutatis mutandis Khamtokhu a Aksenchik proti Rusku, § 82, Konstantin Markin proti Rusku, cit. výše, § 132; Alexandru Enache proti Rumunsku, § 68 a 76–77, a Petrovic proti Rakousku, § 36).

67. Pokud jde o důkazní břemeno ve vztahu k čl. 14 Úmluvy, Soud shledal, že jakmile jednou stěžovatel poukáže na rozdíl v zacházení, je na vládě, aby prokázala, že byl odůvodněný (viz D. H a další proti České republice, § 177, a Guberina proti Chorvatsku, § 74).

b) Použití těchto principů na skutečnosti projednávaného případu

i) Zda existoval rozdíl v zacházení

68. Soud podotýká, že stěžovatelka namítala, že s ní jednali rozdílně na základě jejího pohlaví a z důvodu způsobu, jakým otěhotněla.

69. Soud poznamenává, že pouze u žen může docházet k rozdílnému zacházení z důvodu těhotenství, a z tohoto důvodu takový rozdíl v zacházení dosahuje přímé diskriminace na základě pohlaví, pokud není odůvodněný (viz Napotniková proti Rumunsku, § 77). Soud dále podotýká, že podobný postoj zaujal i Soudní dvůr Evropské Unie (dále jen SDEU) ve své judikatuře (srov. § 35–41 výše) a je v souladu s vnitrostátním právem (srov. § 29 výše).

70. V projednávaném případě byl stěžovatelce odepřen status pojištěné zaměstnankyně a v této souvislosti i příspěvek se zaměstnaneckým poměrem spojený (náhrada výdělku během nemocenské) z důvodu, že její zaměstnání bylo prohlášeno za fiktivní kvůli jejímu těhotenství. Soud poukazuje na to, že takové rozhodnutí mohlo být přijato, pokud jde o ženy, jelikož pouze ženy mohou otěhotnět. Proto má za to, že v případě stěžovatelky představuje takové rozhodnutí rozdíl v zacházení z důvodu pohlaví.

71. Mimo to, ve své níže uvedené analýze Soud rovněž zváží skutečnost, že stěžovatelka otěhotněla skrze umělé oplodnění (srov. Topčić-Rosenberg proti Chorvatsku, § 40).

ii) Zda byl rozdíl v zacházení odůvodněný

72. Zbývá posoudit, zda rozdílné zacházení se stěžovatelkou mělo objektivní a rozumné odůvodnění.

73. Vláda namítala, že rozhodnutí odejmout stěžovatelce status pojištěnky sledovalo legitimní cíl ochrany veřejných zdrojů před podvodným užitím a všeobecnou stabilitu systému zdravotní péče (viz § 59 výše). Soud by rád hned z počátku uvedl, že těhotenství ženy jako takové nelze považovat za podvodné chování. Nad to má Soud za to, že peněžní povinnosti kladené na stát během těhotenství ženy nemohou jako takové představovat dostatečně vážné důvody pro ospravedlnění rozdílného zacházení na základě pohlaví (viz § 65 výše, srov. rovněž judikaturu SDEU ve vztahu k zaměstnání těhotných žen, cit výše § 35–41 a relevantní standardy Mezinárodní organizace práce [dále jen MOP] cit. výše § 43). I za předpokladu, že by byl Soud připraven obecně přijmout ochranu veřejných zdrojů jako legitimní cíl, musí posoudit, zda v kontextu projednávaného případu bylo napadené opatření nezbytné k dosažení takového cíle s přihlédnutím k úzké míře posuzovací volnosti dané státům v případech, kdy je rozdílné zacházení založeno na pohlaví (srov. § 65 a 69 výše).

74. V projednávaném případě stěžovatelka krátce po nástupu do nového zaměstnání zažádala o určité dávky, především o výplatu náhrady výdělku během pracovní neschopnosti z důvodu komplikací spojených s těhotenstvím. Soud konstatuje, že jak připustila vláda, přesně z toho důvodu, že nastoupila do nového zaměstnání krátce předtím, než požádala o dávky související se statusem zaměstnance, zahájil příslušný správní orgán přezkum stěžovatelčina statusu pojištěnky s podezřením, že uzavřela pracovní smlouvu pouze proto, aby mohla požádat o uvedenou dávku (srov. § 26 a 58 výše).

75. Soud uznává, že podle použitelné právní úpravy byly příslušné orgány po celou dobu oprávněny ověřovat, zda skutečnosti, na jejichž základě jednotlivci vznikl status pojištěnce, stále trvají (srov. § 26 a 27 výše). Zároveň Soud podotýká, že z judikatury správních soudů, o níž se vláda opírala, by se mohlo zdát, že takový přezkum se v praxi často zaměřuje na těhotné ženy a že ženy, které uzavřely pracovní smlouvu v pokročilém stádiu těhotenství nebo s blízkými rodinnými příslušníky, automaticky spadnou do „podezřelé“ kategorie zaměstnankyň, jejichž zaměstnání zasluhuje ověřit (srov. § 30 a 31 výše), ačkoli podle vnitrostátního práva nesmí žádný zaměstnavatel odmítnout zaměstnat těhotnou ženu z důvodu jiného stavu (srov. § 25 výše). Soud shledává takový přístup příslušných chorvatských orgánů obecně problematickým (viz v té souvislosti závěry ombudsmanky pro rovnost pohlaví cit. výše § 32).

76. Vrátí-li se Soud k případu stěžovatelky, upozorňuje na závěr orgánů, že byla stěžovatelka nezpůsobilá pracovat v den uzavření pracovní smlouvy, protože jí doktor deset dní před tím doporučil klidový režim v návaznosti na umělé oplodnění. Úřady se konkrétně opřely o skutečnost, že měla stěžovatelka pracovat v sídle zaměstnavatele 350 km vzdáleném od jejího místa bydliště a cestování v jejím stavu mohlo snížit její šance na úspěšný výsledek oplodnění (srov. § 16 a 19 výše). V té souvislosti má Soud za to, že v zásadě platí, že i když je dostupnost zaměstnance předpokladem pro řádné plnění pracovní smlouvy, ochrana poskytnutá ženě během těhotenství nemůže záviset na tom, zda je její přítomnost v práci během mateřství nezbytná pro řádné fungování zaměstnavatele nebo tím, že jí dočasně brání ve výkonu práce, pro kterou byla přijata. Mimo to je Soud názoru, že zavedení opatření k ochraně mateřství je stěžejní za účelem udržení principu rovného zacházení mužů a žen v zaměstnání (viz mutatis mutandis judikatura SDEU cit. výše § 35–41). Stejně tak to reflektuje chorvatská právní úprava včetně Ústavy (srov. § 24 a 25 výše).

77. Soud konstatuje, že při rozhodování případu stěžovatelky se vnitrostátní orgány omezily na závěry, že kvůli umělému oplodnění nebyla zdravotně způsobilá nastoupit na uvedené pracovní místo, čímž předvídaly, že se musí zdržet nástupu do doby, než bude její těhotenství potvrzeno. Soud shledává, že tento závěr je v přímém rozporu s vnitrostátním a mezinárodním právem (srov. § 25, 35–41 a 43 ve spojení s § 75 výše). Nad to se to rovnalo zrazování stěžovatelky od hledání práce kvůli jejímu možnému budoucímu těhotenství.

78. Výše uvedené samo o sobě Soudu stačí k tomu, aby uzavřel, že byla stěžovatelka diskriminována na základě jejího pohlaví. Avšak považuje za nezbytné poukázat na další faktory, které učinily rozdíl v zacházení se stěžovatelkou ještě více patrný.

79. V té souvislosti Soud podotýká, že před nástupem do práce pracovala stěžovatelka přibližně 14 let, během nichž pravidelně přispívala na povinné zdravotní pojištění (srov. § 5 výše). Nelze tedy argumentovat, že nepřispívala na pojištění, z něhož následně zažádala o určité dávky, konkrétně výplatu nemocenské v době pracovní neschopnosti z důvodu komplikací v těhotenství.

80. Soud dále poznamenává, že při nástupu do zaměstnání si byla stěžovatelka velmi dobře vědoma skutečnosti, že podstoupila umělé oplodnění, ale v té době nemohla vědět, zda byla procedura úspěšná či zda se vyvine v těhotenství. Mimo to, v předmětném okamžiku nemohla tušit, že její budoucí těhotenství, pokud nějaké, vyústí v komplikace, které budou vyžadovat, aby nastoupila do pracovní neschopnosti na delší dobu.

81. Soud však konstatuje, že při posuzování případu stěžovatelky nebyly příslušné chorvatské orgány schopné poskytnout jakékoli vysvětlení, jak mohla stěžovatelka vědomě uzavřít podvodnou pracovní smlouvu, aniž by tušila, zda bude či nebude skutečně těhotná, zejména vezmeme-li v potaz, že neměla žádnou právní povinnost hlásit, že podstoupila umělé oplodnění nebo že může být v okamžiku podpisu pracovní smlouvy těhotná, a že vnitrostátní právo zakazuje zaměstnavateli požadovat informaci týkající se těhotenství ženy nebo nařídit jiné osobě, aby si takové informace vyžádala (srov. § 64 zákoníku práce, cit. v § 25 výše, viz rovněž § 35–41 a 43 výše). Ve skutečnosti je Soud toho názoru, že žádost, aby žena sdělila informaci o jejím možném těhotenství nebo plánování otěhotnění, nebo stanovení povinnosti nahlásit takovou skutečnost ve chvíli přijímání do zaměstnání by rovněž dosahovalo přímé diskriminace založené na pohlaví.

82. A co víc, Soud poznamenává, že úřady v případu stěžovatelky dospěly ke svému závěru, aniž by posoudily, zda vůbec dostála svým povinnostem a začala plnit své pracovní úkoly pro zaměstnavatele či nikoli (viz § 31 a 32 výše). Měly-li úřady jakýkoli důkaz o podvodu nebo neplatnosti zaměstnaneckého vztahu stěžovatelky, nic jim nebránilo v té souvislosti zahájit náležité řízení (srov. § 32 výše). Úřady rovněž nikdy neusilovaly o zjištění, zda umělé oplodnění, které podstoupila, vyžadovalo její nepřítomnost v práci ze zdravotních důvodů. Navíc nic neukazuje, že by ženy, které podstoupily umělé oplodnění, byly obecně neschopné v době léčby jejich plodnosti nebo v době těhotenství pracovat.

83. Konečně nemůže Soud jinak, než vyjádřit obavu z náznaku závěru vnitrostátních orgánů, který předpokládal, že by ženy neměly pracovat nebo hledat práci v těhotenství nebo při pouhé možnosti, že by mohly být těhotné (viz v tomto smyslu rovněž závěry ombudsmanky pro rovnost pohlaví, cit. v § 21 výše). Dle názoru Soudu představuje genderový stereotyp takové povahy vážnou překážku k dosažení skutečně podstatné rovnosti pohlaví, která, jak již bylo uvedeno, je jedním z hlavních cílů smluvních států Rady Evropy (srov. § 65 výše, srov. Carvalho Pinto de Sousa Morais proti Portugalsku, § 48–54). Nad to učinily vnitrostátní orgány takové úvahy nejen v rozporu s vnitrostátním právem (srov. § 32 výše), ba se dokonce jeví, že byly v rozporu s příslušnými mezinárodními standardy o rovnosti pohlaví (srov. CEDAW, Instanbulská úmluva, MOP a příslušné doporučení Výboru ministrů, vše cit. výše, § 42-45).

84. Celkem vzato by Soud chtěl opakovaně zdůraznit, že odmítnutí zaměstnat nebo přiznat dávku související s pracovním poměrem těhotné ženě na základě jejího těhotenství dosahuje přímé diskriminace na základě pohlaví, která nemůže být ospravedlněna finančními zájmy státu (srov. § 73 výše, viz rovněž pro obdobný přístup judikaturu SDEU ve vztahu k zaměstnání těhotných žen, cit. výše, § 35–41, a příslušné standardy MOP, cit. výše, § 43). Na základě výše uvedeného má Soud za to, že rozdílné zacházení, jemuž byla stěžovatelka vystavena jako žena, která otěhotněla skrze umělé oplodnění, nebylo objektivně odůvodněné nebo nezbytné za daných okolností.

85. Došlo tudíž k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

II. K namítanému porušení čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě

[§ 86.–88. Ke zbytnosti přezkumu dle výše uvedeného článku]

[§ 89.–96. K aplikaci čl. 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 byl porušen.3. čl.1 Protokolu č. 12 Úmluvy nebylo potřeba jednotlivě posuzovat.

 

1. Mám výhrady týkající se způsobu, jakým Soud chápe v projednávaném případě diskriminaci a rovněž s přihlédnutím k § 83 rozsudku.

2. Dle mého názoru jsou části odůvodnění, které vykreslují povahu diskriminace, zmatené. Soud uvádí inter alia v § 84 následující:

„Celkem vzato by Soud chtěl opakovaně zdůraznit, že odmítnutí zaměstnat nebo přiznat dávku související s pracovním poměrem těhotné ženě na základě jejího těhotenství dosahuje přímé diskriminace na základě pohlaví, která nemůže být ospravedlněna finančními zájmy státu. Na základě výše uvedeného má Soud za to, že rozdílné zacházení, jemuž byla stěžovatelka vystavena jako žena, která otěhotněla skrze umělé oplodnění, nebylo objektivně odůvodněné nebo nezbytné za daných okolností.“

Judikatura podle čl. 14 Úmluvy vyvinula přesnou metodologii pro chápání případů diskriminace. Jak Soud vysvětlil (viz Guberina proti Chorvatsku, § 69):

„(o)becně pro to, aby vyvstala otázka podle čl. 14, se musí jednat o rozdílné zacházení s osobami v analogických nebo podstatně podobných situacích (srov. X a další proti Rakousku, § 98). Avšak ne každé rozdílné zacházení dosahuje porušení čl. 14. Rozdílné zacházení je diskriminační, jestliže nemá žádné objektivní a rozumné odůvodnění, jinými slovy, jestliže nesleduje legitimní cíl nebo jestliže chybí rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo (srov. Fabris proti Francii, § 56, Weller proti Maďarsku, § 27 a Topčic-Rosenberg proti Chorvatsku, § 36).“

Aby bylo možné hovořit o diskriminaci, je nezbytné identifikovat skupinu osob, které jsou v podobné situaci, a skupinu osob, které jsou dotčené rozdílným zacházením. V projednávaném případě nebyla žádná z těchto skupin přesně definována. Odůvodnění nesprávně aplikuje metodologii vysvětlenou v zavedené judikatuře.

V případech týkajících se diskriminace není nezbytně pouze jediná cesta identifikace skupiny osob v podobné situaci, ale pokaždé musí být odůvodnění provedené precizně. Podle mého názoru v projednávaném případě skupina osob, které jsou v podobné situaci, zahrnuje všechny zaměstnance. Všechny tyto osoby mají příjem na základě pracovního poměru – buď pobírají mzdu, nebo dávky v pracovní neschopnosti jako kompenzaci výpadku příjmu.

Rozdílné zacházení se netýká pouze konkrétní osoby, ale celé skupiny osob, které mohou být v obecných konturách definovány následovně:

i. ženy, které nastoupí do práce během těhotenství, a

ii. ženy, které nejsou schopné během těhotenství pracovat, a

iii. ženy, které jsou zbaveny jejich finanční podpory jako kompenzace za výpadek příjmu, ačkoli

iv. nebyl zjištěn jakýkoli podvod ze strany dotčené osoby.

Úřady zavedly nedůvodné rozlišování mezi touto skupinou osob a skupinou sestávající ze všech ostatních zaměstnanců tím, že odmítly přiznat dávku související se zaměstnáním. Toto odmítnutí nebylo založeno ani na pohlaví jako takovém, ani na těhotenství jako takovém, nýbrž na údajném podvodu, který předpokládaly kvůli době, kdy byla pracovní smlouva podepsána.

Navíc skupina osob, která byla diskriminována, zahrnuje nejen ženy, které podstoupily umělé oplodnění, ale rovněž další těhotné ženy (viz informace poskytnuté v § 31 a 32 odkazující na případy diskriminace těhotných žen, které nepodstoupily umělé oplodnění). Na tento závěr nemá vliv názor ombudsmanky pro rovné příležitosti, citovaný v § 21, který odkazuje blíže na situaci osob, které podstoupily umělé oplodnění. Způsob, jakým žena otěhotněla, je irelevantní pro definici skupiny osob, které úřady přehnaně rozlišují. Odkaz na umělé oplodnění v závěrech odůvodnění může vyvolávat falešný dojem, že by mohla být dávka odejmuta, došlo-li by k oplodnění jinak.

3. V § 83 Soud formuluje následující pohled:

„Konečně nemůže Soud jinak, než vyjádřit obavu z náznaku závěru vnitrostátních orgánů, který předpokládal, že by ženy neměly pracovat nebo hledat práci v těhotenství nebo při pouhé možnosti, že by mohly být těhotné (viz v tomto smyslu rovněž závěry ombudsmanky pro rovnost pohlaví, cit. v § 21 výše).“

Tento pohled vzbuzuje určité výhrady. Zaprvé, Soud nespecifikuje, která vyjádření chorvatských orgánů má na mysli. Může to odkazovat na standardní doporučení gynekologů, kteří provádějí umělá oplodnění, uvedená ve znaleckém posudku shrnutém v § 16. Z popisu faktů (§ 2–23) a z podání stran (§ 55–61) se nejeví, že by veřejné orgány vydaly stanoviska s tak zřetelnými „náznaky“, jak naznačuje § 83. Kromě toho, jak bylo uvedeno výše, závěry ombudsmanky pro rovné příležitosti (cit. výše, § 21 a zmíněné opětovně v § 83) odkazují na konkrétní situaci žen, které podstoupily umělé oplodnění, ne na těhotné ženy obecně. Obdobně výroční zpráva (na níž odkazuje § 32 výše) vykresluje problém, který není identický jako ten zmíněný v § 83, ale týká se žen, které podepsaly pracovní smlouvu v době těhotenství. V tomto kontextu chybí dostatečné důvody, aby se mohly připisovat chorvatským orgánům konkrétní „náznaky“ zmíněné výše.

Zadruhé, všechna obecná pravidla staví nezbytně na určitých předpokladech, které se týkají typických charakteristik skupiny, jíž jsou adresována. Neoprávněně zamítnutá dávka vychází ze základního obecného předpokladu, že žena nemusí být schopna pracovat během těhotenství. Jeden může dodat, že rozsudek Soudu – který správně shledal projednávaný případ diskriminačním – je sám o sobě založen na nepřímo vyjádřeném předpokladu, že stěžovatelka (stejně jako další osoby v podobné situaci) neměla během těhotenství pracovat.

4. Závěrem bych rád podotkl, že čl. 14 Úmluvy ponechává Soudu široký prostor pro uvážení (viz např. částečně nesouhlasné stanovisko soudce Wojtyczka a Pejchala k rozsudku v případu J. D. a A proti Spojenému království). Je proto nutné ohraničit tuto posuzovací pravomoc mimořádnou metodologickou kázní a přesností odůvodnění.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.