KARGAKIS proti Řecku

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 14. ledna 2021 ve věci č. 27025/13 – Kargakis proti Řecku

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení článku 3 Úmluvy kvůli nezajištění důstojných podmínek ve věznici invalidnímu stěžovateli, byť měl na cele více než 4 m² ubytovací plochy. Konstatoval též porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, jelikož stěžovatel neměl k dispozici účinný prostředek nápravy špatných materiálních podmínek ve věznici. Porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy z důvodu délky přezkumu vzetí do vazby (65 dnů) Soud neshledal.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel je diabetik, trpí srdečními obtížemi a pohybuje se na kolečkovém křesle. V lednu 2013 vnitrostátní soud rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby. Stěžovatel se v únoru odvolal. Poukazoval mj. na svůj zdravotní stav a podmínky ve věznici. V dubnu soud rozhodl o jeho propuštění z vazby. Stěžovatel pobýval ve věznici ve sdílené cele společně s dalšími čtyřmi spoluvězni – kuřáky. Odsouzení se stravovali v cele, neboť věznice neměla samostatnou jídelnu. Kvůli pohybu na vozíčkovém křesle stěžovatel neměl zajištěn přístup na dvůr. Po dobu pobytu ve věznici byl opakovaně hospitalizován pro různé zdravotní obtíže související s jeho zdravotním stavem. Byť mu lékaři předepsali kyslíkový přístroj, věznice mu ho nezajistila.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel poukazoval na porušení článku 3 jednak kvůli neposkytnutí náležité lékařské péče, jednak kvůli nevyhovujícím materiálním podmínkám ve věznici s ohledem na svůj zdravotní stav.

a) Tvrzené porušení článku 3 z důvodu nedostatečné lékařské péče

Soud konstatoval, že stěžovatel byl v době výkonu vazby opakovaně hospitalizován ve zdravotnických zařízeních, kde se podrobil různým vyšetřením a kde mu byla poskytována léčba odpovídající jeho stavu a zdravotním obtížím. Byť stěžovateli nebyl ve věznici zajištěn kyslíkový přístroj předepsaný lékaři, samo o sobě to dle Soudu za okolností dané věci nepostačovalo k závěru, že vnitrostátní orgány nedostály své povinnosti zajistit stěžovateli náležitou lékařkou péči. Soud proto tuto část námitky porušení článku 3 Úmluvy odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

b) Tvrzené porušení článku 3 z důvodu podmínek ve věznici

Soud připomněl, že má-li vězněná osoba k dispozici více než 4 m² osobního prostoru ve sdílené cele, nečiní tento aspekt z hlediska naplnění důstojných podmínek problém. To však neznamená, že ostatní aspekty, jako jsou hygienické podmínky, přístup k volnočasovým aktivitám, čerstvému vzduchu a dennímu světlu přestávají být z hlediska článku 3 Úmluvy relevantní (Muršić proti Chorvatsku, č. 7334/13, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2016, § 140).

Z dostupných podkladů Soud shledal, že celková podlahová plocha cely stěžovatele činila 24 m². 2 m² rozlohy připadalo na sanitární zařízení. V cele bylo umístěno pět osob, včetně stěžovatele. Velikost osobního prostoru pro jednu osobu tak činila 4,4 m². Jelikož věznice neměla k dispozici samostatnou jídelnu, odsouzení se stravovali na palandách v cele. Zároveň vláda nepopřela tvrzení stěžovatele, že osoby s pohybovými obtížemi neměly zajištěn přístup na dvůr, že strava neodpovídala jeho dietě kvůli diabetu a že celu i přes doporučení lékařů sdílel s kuřáky. Při zohlednění zejména délky trvání vazby a invalidity stěžovatele Soud shledal, že i přes dostatečný osobní prostor celkové podmínky ve věznici překročily nevyhnutelnou míru utrpění, která je zbavení svobody vlastní. Došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že neměl k dispozici účinný prostředek nápravy namítaných porušení článku 3 Úmluvy.

Ve vztahu k tvrzené nedostatečné lékařské péči Soud námitku porušení článku 13 Úmluvy odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, jelikož stěžovatel v tomto ohledu nevznesl hájitelnou námitku porušení článku 3 Úmluvy.

Ohledně námitky prostředku nápravy špatných podmínek panujících ve věznici Soud připomněl, že článek 13 Úmluvy vyžaduje existenci vnitrostátního prostředku nápravy, který umožňuje projednání hájitelné námitky a zjednání adekvátní nápravy. S ohledem na rozmanitost námitek, jakož i prostor pro uvážení, kterým disponují státy, není vyžadována konkrétní podoba prostředku nápravy. Musí však být účinný, tj. existovat nejen z pohledu teorie, nýbrž i v praxi (McGlinchey a ostatní proti Spojenému království, č. 50390/99, rozsudek ze dne 29 dubna 2003, § 62).

V posuzované věci stěžovatel podal odvolání proti vzetí do vazby. V něm si rovněž stěžoval, že podmínky ve věznici nejsou slučitelné s jeho zdravotním stavem, který se ve věznici zhoršil, pročež musel být i hospitalizován, jakož i s jeho invaliditou, která dosahovala 80 %. Vnitrostátní soud však rozhodl toliko o propuštění stěžovatele kvůli tomu, že již neexistovalo riziko opakování trestné činnosti. Podmínkami ve věznici ve vztahu ke zdravotnímu stavu stěžovatele se nijak nezabýval. Dle Soudu proto odvolání podané stěžovatelem neposkytovalo účinný prostředek nápravy. Došlo proto k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.

C. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy

Stěžovatel konečně namítal, že odvolání proti vzetí do vazby nebylo přezkoumáno urychleně.

Soud připomněl, že obecné zásady výkladu požadavku urychlenosti dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy vymezil ve věci Ilnseher proti Německu (č. 10211/12 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2018, § 251–256). Urychlenost je třeba posuzovat ve světle konkrétních okolností věci, zejména složitosti případu, způsobu, jakým vnitrostátní orgány i stěžovatel v řízení postupovaly, a toho, co bylo pro stěžovatele ve hře. Pakliže bylo rozhodnutí o zbavení svobody učiněno soudem, Soud je připraven akceptovat, že řízení v druhém stupni trvá více času (Ilnseher proti Německu, cit. výše, § 255). Délka řízení 3 až 4 týdny, pakliže jsou za ni odpovědné vnitrostátní orgány, je nicméně i v těchto případech z pohledu čl. 5 odst. 4 Úmluvy problematická, ledaže je takto delší přezkum výjimečně odůvodněný (např. G. B. proti Švýcarsku, č. 27426/95, rozsudek ze dne 30. listopadu 2000, § 27 a 32-39).

V projednávané věci řízení o odvolání stěžovatele proti vzetí do vazby trvalo 65 dnů. Stěžovatel nijak podstatně nepřispěl k jeho délce. Soud však přihlédl k tomu, že jak k vzetí do vazby, tak i k propuštění došlo na základě rozhodnutí soudů, které jsou nezávislé a nestranné a mají plnou jurisdikci v otázce ponechání či propuštění osoby z vazby. Soud rovněž považoval věc za složitou, jak po skutkové, tak i právní stránce. Odvolací soud se musel zabývat zdravotními obtížemi stěžovatele, jeho invaliditou, hospitalizací a doloženými lékařskými zprávami. Konečně musel být před přijetím rozhodnutí spisový materiál přeposlán státnímu zástupci, aby se vyjádřil k trvání vazby, což přirozeně ovlivnilo i délku přezkumu.

Vzhledem ke složitosti řízení, jakož i k tomu, že uvalení vazby na stěžovatele a přezkum jeho odvolání bylo učiněno soudy, Soud shledal, že odvolací řízení naplnilo požadavek na urychlené projednání. K porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy proto nedošlo.