SHIKSAITOV proti Slovensku

 

Typ rozhodnutí: rozsudek výboru (1. sekce)

Číslo stížnosti: 56751/16 a 33762/17

Datum: 10. 12. 2020

Složení senátu: K. Turković, předsedkyně senátu (Chorvatsko), K. Wojtyczek (Polsko), L. A. Sicilianos (Řecko), A. Poláčková (Slovensko), P. Paczolay (Maďarsko), E. Wennerström (Švédsko), L. Schembri Orland (Malta).

 

[§ 1. Průběh řízení před Soudem]

2. Stěžovatel se narodil v roce 1982 a žije ve městě Alvesta (Švédsko). (…)

5. Dne 12. 7. 2007 vydal Zavodský okresní soud ve městě Grozný (Čečenská republika) na stěžovatele mezinárodní zatýkací rozkaz k trestnímu stíhání pro teroristické činy, kterých se měl dopustit v roce 2004 v Grozném jako člen ozbrojené skupiny, a za které mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody na doživotí.

6. V letech 2010–2011 bylo proti němu na Ukrajině vedeno vydávací řízení, ale uprchl do Švédska.

7. Dne 6. 12. 2011 mu byl ve Švédsku udělen azyl pro zastávání určitých politických názorů a bylo mu uděleno i povolení k trvalému pobytu.

8. Dne 15. 1. 2015 ve 20:45 byl během cesty na Ukrajinu zadržen slovenskou pohraniční policií jako osoba uvedená v seznamu mezinárodně hledaných osob Interpolu; poté byl převezen na pohraniční policejní stanici Vyšné Nemecké. Příslušná policejní zpráva odkazovala na § 17b odst. 1 zákona o Policejním sboru (zákon č. 171/1993 Sb.).

9. Druhý den (16. 1. 2015) v 1 hod. ráno byl podle § 504 odst. 2 trestního řádu (dále jen „TŘ“) zadržen na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu ze dne 12. 7. 2007. V příslušné policejní zprávě bylo uvedeno, že košický krajský státní zástupce (dále jen „státní zástupce“) dal souhlas se zadržením v 1 hod. ráno.

10. Později téhož dne byl stěžovatel umístěn do cely předběžného zadržení v Košicích; krajským soudem v Košicích (dále jen „krajský soud“) mu byl ustanoven obhájce. Ve 13 hod. byl státním zástupcem vyslechnut a informován o důvodech zadržení. Při této příležitosti bylo uvedeno, že Interpol potvrdil, že stěžovatel je stále mezinárodně hledanou osobou (o jeho zadržení a vydání požádalo Rusko), které se zavázalo včas zaslat slovenským orgánům extradiční materiály. Stěžovatel popřel, že by v Rusku spáchal jakýkoli trestný čin, přičemž tvrdil, že byl pronásledován kvůli činnosti svého bratra v Čečensku. V reakci na jeho prohlášení, že mu byl ve Švédsku udělen azyl, státní zástupce sdělil, že skutečnosti vedoucí k udělení azylu byly ověřovány.

I. Předběžné zadržení stěžovatele (stížnost č. 56751/16)

11. Dne 17. 1. 2015 státní zástupce podal návrh krajskému soudu na vzetí stěžovatele do předběžné vazby podle § 504 odst. 3 TŘ. V něm bylo uvedeno, že v dané fázi nebylo postavení uprchlíka, které bylo stěžovateli přiznáno ve Švédsku a které bylo potvrzeno Interpolem Stockholm, překážkou zahájení předběžného šetření pro účely možného vydání, neboť azylová politika nebyla v EU sjednocena. Podle Evropské úmluvy o vydávání z roku 1957 a TŘ bylo proto nutné zajistit přítomnost stěžovatele na Slovensku do doby, než bude rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání do Ruska.

12. Dne 19. 1. 2015 byl stěžovatel vyslechnut krajským soudem, přičemž zopakoval, že mu byl ve Švédsku udělen azyl. Jelikož krajský soud uvedl, že řízení o udělení azylu je svým předmětem řízením odlišným od vydávacího řízení a že předběžné šetření v rámci řízení o vydání (podle § 502 TŘ) je vedeno státním zástupcem, považoval za nutné zajistit přítomnost stěžovatele na slovenském území do doby, než vyžadující stát podá žádost o vydání, jak stanoví § 505 odst. 3 TŘ. Podle § 505 odst. 1 TŘ soud vyhověl návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do předběžné vazby po dobu trvání extradičního řízení s účinností od 15. 1. 2015, 20:45 hod.

13. Stěžovatel podal odvolání, které později doplnil prostřednictvím nového obhájce, kterého si zvolil. Především namítal, že vzhledem k tomu, že mu byl ve Švédsku udělen azyl, není jeho vydání do jiné země podle § 501 písm. b) TŘ přípustné. Rovněž tvrdil, že k jeho zadržení dne 15. 1. 2015 byl nutný souhlas státního zástupce a že Rusko nepožádalo (jak stanovuje článek 16 Evropské úmluvy o vydávání) o jeho vzetí do předběžné vazby.

14. Státní zástupce požádal dopisem ze dne 27. 1. 2015 švédské orgány o poskytnutí informací o stěžovatelově postavení ve Švédsku.

15. Dne 9. 2. 2015 pátý senát Nejvyššího soudu zamítl stěžovatelovo odvolání. Shledal totiž, že s ohledem na zatýkací rozkaz a dokumenty týkající se probíhajícího trestního stíhání stěžovatele zaslané ruskými orgány prostřednictvím Interpolu, byly podmínky stanovené TŘ pro předběžnou vazbu splněny. Skutečnost, že stěžovateli byl ve Švédsku udělen azyl (která měla být dále ověřena státním zástupcem s ohledem na výjimku podle článku 1F Ženevské úmluvy z r. 1951 – viz § 22 níže), nebyla překážkou vzetí stěžovatele do předběžné vazby. V této fázi bylo navíc nemožné posoudit, zda bude nakonec rozhodnuto o přípustnosti vydání či nikoli.

16. Dne 19. 2. 2015 stěžovatel podal proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost. S odkazem na své právo nebýt zbaven svobody bez právního základu namítal, že stát, který na něj vydal mezinárodní zatýkací rozkaz, nepožádal o jeho vzetí do předběžné vazby a že jeho postavení uprchlíka je důvodem nepřípustnosti vydání. Dále tvrdil, že v řízení o vzetí do předběžné vazby byla porušena některá jeho procesní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.

17. Po veřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2016 vydal Ústavní soud dne 28. 1. 2016 nález (sp. zn. II. ÚS 352/2015, doručený obhájci stěžovatele dne 22. 3. 2016), ve kterém rozhodl, že práva stěžovatele zaručená články 5 a 6 Úmluvy, nebyla porušena. Uvedl, že počáteční omezení svobody stěžovatele vycházelo ze zákona o Policejním sboru a nevyžadovalo souhlas státního zástupce; podle § 504 odst. 2 TŘ mohl být zadržen s předchozím souhlasem státního zástupce až poté, co úřady ověřily, že je stěžovatel stále v mezinárodním pátrání. Následné vzetí stěžovatele do předběžné vazby bylo podmíněno pouze podáním návrhu státního zástupce na vzetí do předběžné vazby podle § 504 odst. 3 TŘ; článek 16 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání nelze vykládat v tom smyslu, že takovou žádost musí podat stát žádající o vydání. Ústavní soud dále poznamenal, že překlad rozhodnutí švédských orgánů o přiznání postavení uprchlíka stěžovatel předložil až poté, co ve věci rozhodl Nejvyšší soud, a že podmínky přípustnosti jeho vydání byly předmětem předběžného šetření státního zástupce, jehož účel bylo možno zpochybnit, aniž by byl stěžovatel vzat do předběžné vazby.

II. Vazba stěžovatele pro účely vydání a vydávací řízení (stížnost č. 33762/17)

18. Dne 20. 2. 2015 podal státní zástupce podle § 505 odst. 5 a § 506 odst. 1 TŘ návrh na vzetí stěžovatele do předběžné, resp. vydávací vazby. Uvedl, že předběžná vazba nemůže trvat déle než čtyřicet dní, tedy do 23. 2. 2015, a záměru vazby bylo dosaženo, neboť dne 17. 2. 2015 podala Generální prokuratura Ruské federace žádost o vydání stěžovatele (obsahující potřebné záruky týkající se zacházení se stěžovatelem a řízení proti němu, pokud bude vydán). Státní zástupce poznamenal, že během následujícího řízení budou důsledně posouzeny okolnosti, které vedly k přiznání postavení uprchlíka stěžovateli ve Švédsku i jejich dopad na výsledek předběžného šetření, a že zároveň budou od slovenského Ministerstva zahraničních věcí a UNHCR vyžádány zprávy o bezpečnostní situaci v Rusku a o tom, zda je pravděpodobné, že poskytnuté záruky budou dodržovány.

19. Dne 23. 2. 2015 krajský soud vyhověl výše uvedenému návrhu podle § 506 odst. 1 TŘ, když konstatoval, že zatímco účelu předběžného zadržení bylo dosaženo doručením žádosti o vydání, účelu vydávacího řízení by nebylo možné dosáhnout bez toho, aby byl stěžovatel vzat do vydávací vazby a zabránilo se mu tak v útěku. Vzhledem k tomu, že švédské orgány během azylového řízení neověřily, zda je stěžovatel veden v seznamu osob hledaných Interpolem (podle jejich odpovědi na výše uvedený dotaz státního zástupce), soud uvedl, že rozhodné skutečnosti a jejich vliv na předběžné šetření budou řádně přezkoumány.

20. Stěžovatel podal odvolání, ve kterém s poukazem na směrnici 2011/95/EU tvrdil, že Slovensko bylo vázáno rozhodnutím švédských orgánů o udělení azylu.

21. Dne 10. 3. 2015 byl stěžovatel vyslechnut státním zástupcem a informován, že Rusko podalo žádost o jeho vydání; s vydáním nesouhlasil.

22. Dne 16. 3. 2015 pátý senát Nejvyššího soudu zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 23. 2. 2015. Poznamenal, že žádost o vydání (spolu s potřebnými doklady) Rusko podalo dne 17. 2. 2015, čímž bylo dosaženo účelu předběžného zadržení; propuštění stěžovatele by však v této fázi zmařilo dokončení předběžného šetření a v důsledku toho i celého vydávacího řízení. S odkazem na (i) vylučující klauzuli v čl. 1F písm. b) Ženevské úmluvy z r. 1951, podle které se ustanovení této úmluvy nevztahují na žádnou osobu, o níž jsou vážné důvody domnívat se, že se dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než jí bylo povoleno se tam usadit jako uprchlík a (ii) a podobnou vylučující klauzuli obsaženou v čl. 12 odst. 2, písm. b) směrnice 2011/95/EU, Nejvyšší soud rozhodl, že posledně uvedené ustanovení, přestože bylo Švédskem v řízení o udělení azylu stěžovateli opomenuto, znemožňuje, aby Slovensko přiznalo stěžovateli postavení uprchlíka (společně „vylučující klauzule“).

23. V květnu 2015 stěžovatel podal proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost. S odvoláním na čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tvrdil, že slovenské orgány byly vázány rozhodnutím švédských orgánů o udělení azylu a že neexistují žádné důvody domnívat se, že by se dopustil činů uvedených v čl. 12 odst. 2, písm. b) směrnice 2011/95/EU. Stížnost byla následně přijata k posouzení pod sp. zn. II. ÚS 53/2016 a konalo se veřejné zasedání Ústavního soudu.

24. Dne 9. 10. 2015 státní zástupce podal návrh krajskému soudu na povolení vydání stěžovatele do Ruska. Odkázal na (i) skutečnost, že švédské orgány před udělením postavení uprchlíka stěžovateli neověřily, zda je stěžovatel veden v seznamu osob hledaných Interpolem (ii) prohlášení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, podle něhož ochrana přiznaná stěžovateli z důvodu jeho postavení uprchlíka nebyla bezpodmínečná, a (iii) záruky poskytnuté Ruskem týkající se zacházení se stěžovatelem a řízení proti němu v případě jeho vydání.

25. Veřejné zasedání konané před krajským soudem 26. 1. 2016 bylo odročeno za účelem vyžádání dodatkových informací od ruských orgánů ohledně existence dalších písemných důkazů k doplnění žádosti o vydání. Ze spisu vyplývá, že ruská Generální prokuratura v odpovědi sdělila, že výše uvedená žádost o vydání byla založena především na skutečnosti, že předběžné vyšetřování vedlo k vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu; ruská Generální prokuratura dodala, že ruský zákon za účelem vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu nevyžaduje existenci přesvědčivých důkazů vedoucích k podezření ze spáchání trestného činu.

26. Dne 8. 9. 2016 krajský soud rozhodl, že vydání stěžovatele do Ruska je přípustné. Poznamenal, že uprchlíci automaticky nepožívají imunity před trestním stíháním, jak vyplývá z čl. 1F Ženevské úmluvy z r. 1951 a čl. 12 odst. 2, písm. b) směrnice 2011/95/EU. V daném případě, vzhledem k podezření, že stěžovatel spáchal závažný nepolitický trestný čin, posledně uvedené ustanovení znemožňovalo Slovensku – jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 16. 3. 2015 – přiznat mu postavení uprchlíka. Rusko navíc jako smluvní strana Úmluvy poskytlo konkrétní a přesně stanovené záruky, že stěžovatel nebude vystaven zacházení, které by bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

27. Ústavní soud nálezem ze dne 13. 10. 2016 zamítl ústavní stížnost stěžovatele (sp. zn. II. ÚS 53/2016). Poukázal na to, že záruka non-refoulement není bezpodmínečná, jelikož příslušné vylučující klauzule umožňují vyloučit z této ochrany osoby, které si nezaslouží požívat ochrany uprchlíka, a jako takové nepředstavují překážku pro dožádaný stát při provádění úkonů v průběhu vydávacího řízení (včetně řízení o vzetí do vydávací vazby) týkajících se těchto osob. Proto tedy čl. 14 odst. 3 písm. a) směrnice 2011/95/EU ukládá členským státům povinnost odejmout postavení uprchlíka, pokud zjistí, že dotyčná osoba měla být nebo je vyloučena z postavení uprchlíka podle článku 12. Vzetí do vydávací vazby tedy bylo procesním nástrojem umožňujícím proporcionální zvážení dotčených zájmů. V daném případě nebyl důvod nepřijmout závěry Nejvyššího soudu; obecné soudy byly nicméně v následném řízení vyzvány, aby před rozhodnutím, zda stěžovateli „odejmou“ postavení uprchlíka a rozhodnou o jeho vydání do Ruska, posoudily a zohlednily všechny rozhodné skutečnosti (včetně judikatury Soudu týkající se článku 3 Úmluvy).

Podle nesouhlasného stanoviska jednoho ze soudců měl Ústavní soud konstatovat, že práva stěžovatele byla porušena, neboť rozhodnutí švédských orgánů mělo být uznáno (v případě potřeby po podání žádosti Soudnímu dvoru Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce o uznání švédského rozhodnutí), a nebezpečí, že stěžovatel bude v případě vydání do Ruska vystaven špatnému zacházení, mělo být v každém případě posouzeno podle judikatury Soudu, konkrétně podle věci M. G. proti Bulharsku, rozsudek ze dne 25. 3. 2014, stížnost č. 59297/12.

28. Poté, co stěžovatel podal odvolání proti rozhodnutí ze dne 8. 9. 2016 (viz § 26 výše), čtvrtý senát Nejvyššího soudu zrušil rozhodnutí krajského soudu ze dne 8. 9. 2016 a dne 2. 11. 2016 a rozhodl, že vydání stěžovatele do Ruska bylo nepřípustné, zejména podle § 501 písm. b) TŘ. Jako hlavní důvod tohoto rozhodnutí uvedl skutečnost, že získáním azylu ve Švédsku stěžovatel požíval ochranu uprchlíka na území všech států EU, a to navzdory skutečnosti, že švédské orgány nevěděly o trestním obvinění, kterému čelil v Rusku. Rovněž dospěl k závěru, že se neuplatní vylučující klauzule obsažená v Ženevské úmluvě z r. 1951, ani klauzule obsažená ve směrnici 2011/95/EU. Dále po přezkoumání všech rozhodných skutečností (včetně obecné lidskoprávní situace v Rusku a spolehlivosti záruk poskytnutých Ruskem) poznamenal, že vydání stěžovatele by nebylo přípustné ani (i) z humanitárních důvodů, (ii) z důvodu nedostatku spolehlivých důkazů na podporu hodnověrnosti podezření proti němu a (iii) s ohledem na četné nepřesnosti a rozpory obsažené v extradičních materiálech. Nakonec Nejvyšší soud uvedl, že návrh sloužící jako prvotní podnět k trestnímu stíhání stěžovatele musí být považována za „politický“ a že jeho politické názory (společně s politickou činností jeho bratra) mohly vést k podjatosti orgánů vyžadujícího státu ve smyslu čl. 3 odst. 1 a 2 Evropské úmluvy o vydávání.

Stejným rozhodnutím Nejvyšší soud nařídil propuštění stěžovatele z vydávací vazby s okamžitou platností.

29. Dne 2. 12. 2016 slovenský ministr spravedlnosti rozhodl podle čl. 510 odst. 1 TŘ o nepovolení vydání stěžovatele do Ruska.

III. Vyhoštění stěžovatele

30. Po propuštění stěžovatele z vydávací vazby dne 2. 11. 2016 pohraniční policie zahájila řízení o správním vyhoštění stěžovatele do Švédska a rozhodla o jeho správním zajištění podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 404/2011.

31. Dne 4. 11. 2016 pohraniční policie nařídila správní vyhoštění stěžovatele do Švédska, ke kterému došlo 1. 12. 2016.

32. Stěžovatel tento příkaz napadl, v důsledku čehož Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 22. 10. 2019 o zrušení rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele do Švédska a vrátil věc pohraniční policii k dalšímu řízení.

Relevantní vnitrostátní právo a mezinárodní právo

[§ 33.–37. I. Vnitrostátní právo

§ 38.–40. II. Mezinárodní právo

§ 41. III. Právo Evropské unie]

[§ 42. Spojení stížností]

K tvrzenému porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy

43. Stěžovatel namítal, že jeho právo na svobodu bylo porušeno z důvodu nezákonnosti jeho zadržení a následného vzetí do předběžné a vydávací vazby na Slovensku. Dovolával se článku 5 odst. 1 Úmluvy, který stanovuje, že:

„1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

(…)

(f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.“

A. K přijatelnosti

44. Soud poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z žádného jiného důvodu, než které jsou uvedeny v čl. 35 Úmluvy. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.

B. K meritu věci

[§ 45.–52. 1. Vyjádření stran]

2. Posouzení Soudem

a) Obecné zásady

53. Soud zopakoval, že čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy nevyžaduje, aby bylo zadržení osoby, proti které je vedeno vydávací řízení, důvodně považováno za nezbytné – například aby bylo osobě zabráněno v pokračování trestné činnosti nebo útěku. V této souvislosti čl. 5 odst. 1 písm. f) poskytuje jinou úroveň ochrany než čl. 5 odst. 1 písm. c): podle písmene f) se vyžaduje pouze to, že „opatření jsou přijímána za účelem vyhoštění nebo vydání". Pro účely čl. 5 odst. 1 písm. f) je tedy nepodstatné, zda je původní rozhodnutí o vydání odůvodněno vnitrostátními právními předpisy nebo Úmluvou (viz např. Umirov proti Rusku, cit. výše, § 135).

54. Zbavení svobody musí být rovněž „zákonné“. Pokud jde o „zákonnost“ zatčení, včetně otázky, zda bylo dodrženo „řízení stanovené zákonem“, Úmluva v zásadě odkazuje na vnitrostátní právo a stanovuje povinnost dodržovat hmotněprávní a procesní pravidla vnitrostátního práva. V tomto ohledu se tedy Soud omezuje na zkoumání otázky, zda byl výklad právních ustanovení dovolávaných vnitrostátními orgány svévolný nebo nepřiměřený (viz Nabil a další proti Maďarsku, cit. výše, § 31).

55. Samotný soulad s vnitrostátním právem však není dostačující: Článek 5 odst. 1 navíc vyžaduje, aby jakékoli zbavení svobody bylo v souladu s účelem ochrany jednotlivce před svévolným jednáním. Základní zásadou je, že žádné zadržení, které je svévolné, nemůže být slučitelné s čl. 5 odst. 1 a pojem ‚svévole‘ v čl. 5 odst. 1 jde nad rámec nedostatku souladu s vnitrostátním právem, takže zbavení svobody může být podle vnitrostátního práva zákonné, přesto stále svévolné, a tudíž v rozporu s Úmluvou. Aby zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) nebylo označeno jako svévolné, musí se uskutečnit v dobré víře; musí úzce souviset s důvody zbavení svobody uplatňovanými vládou; místo a podmínky zbavení svobody musí být přiměřené, a délka tohoto opatření nesmí překročit přiměřenou dobu požadovanou pro sledovaný účel (viz A. a další proti Spojenému království, cit. výše, § 164 s dalšími odkazy).

56. Soud nakonec opakuje, že zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) bude přípustné, pouze pokud bude probíhat řízení o vydání. Pokud takové řízení nebude vedeno s náležitou péčí, zbavení svobody přípustnosti podle čl. 5 odst. 1 písm. f) pozbude (viz Saadi proti Spojenému království, cit. výše § 72–74). Soud proto shledal porušení tohoto ustanovení v případech, kdy byl stěžovatel zbaven svobody navzdory existenci zjištěných okolností, které bránily vydání nebo vyhoštění podle vnitrostátního práva – například pokud vnitrostátní právo neumožňovalo vyhoštění do doby, než bude vydáno rozhodnutí o azylu (viz R. U. proti Řecku, cit. výše, § 88–96; a Ahmade proti Řecku, cit. výše, § 142–144), nebo pokud bylo vydání od počátku vyloučeno z důvodu státní příslušnosti stěžovatele (viz Garabayev proti Rusku, cit. výše, § 89; a Garkavyy proti Ukrajině, cit. výše, § 70 a 75) nebo z důvodu stěžovatelova postavení uprchlíka (Eminbeyli proti Rusku, cit. výše, § 7, 17 a 48), nebo pokud bylo zbavení svobody pro účely vydání svévolné od okamžiku, kdy se rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka stalo konečným a závazným (Dubovik proti Ukrajině, cit. výše, § 61 a 62).

b) Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

57. Soud konstatuje, že je mezi stranami nesporné, že stěžovatel byl zadržen za účelem jeho vydání ze Slovenska do Ruska, přestože stěžovatel zpochybnil skutečnost, že zákon takové vydání umožňuje. Zbývá zjistit, zda bylo zadržení odůvodněno ve smyslu druhé části čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.

i) Počáteční zadržení stěžovatele a jeho zatčení

58. Pokud jde o zadržení stěžovatele dne 15. 1. 2015 ve 20:45 hod., z policejní zprávy (viz § 8 výše) a prvního rozhodnutí Ústavního soudu (viz § 17 výše) plyne, že toto počáteční omezení svobody se opíralo o § 17b odst. 1 zákona o Policejním sboru, a že k jeho nařízení nebyl nutný souhlas státního zástupce. Stěžovatel byl zadržen, aby mohl být převezen na stanici pohraniční policie, jelikož jeho jméno bylo nalezeno v seznamu mezinárodně hledaných osob. Stěžovatel byl druhý den zatčen podle § 504 odst. 2 TŘ poté, co úřady ověřily, že je stále v mezinárodním pátrání a že Rusko potvrdilo, že žádost o jeho vydání bude včas zaslána (viz § 10 výše).

59. Soud je přesvědčen, že tato opatření sloužila k zatčení osoby „proti níž probíhá řízení o vydání“ ve smyslu druhé části čl. 5 odst. 1, písm. f) Úmluvy. V té době slovenským orgánům skutečně nebylo známo, že stěžovatel požíval postavení uprchlíka, a byl pro ně tedy pouze osobou, jejíž jméno bylo uvedeno v seznamu mezinárodně hledaných osob. Podle názoru Soudu tato fáze zbavení svobody stěžovatele nevykazuje žádnou svévoli.

ii) Další zadržení stěžovatele

60. Pokud jde o další zadržení stěžovatele, Soud poznamenává, že tvrzení stěžovatele podle čl. 5 odst. 1, písm. f) se týkají dvou časových období odpovídajících dvěma druhům zadržení: i) doby předběžného zadržení nařízeného dne 19. 1. 2015 (s účinkem od 15. 1. 2015), které trvalo do 23. 2. 2015, a ii) doby vydávací vazby, která trvala od 23. 2. 2015 do 2. 11. 2016. Stěžovatel nenapadl své následné správní zadržení pro účely vyhoštění do Švédska.

Zákonnost vazby stěžovatele

61. Pokud jde o předběžnou vazbu, stěžovatel tvrdil, že podle článku 16 Evropské úmluvy o vydávání nemohl být subjektem takového opatření, aniž by Rusko nejprve o jeho vzetí do předběžné vazby požádalo.

62. Soud bere na vědomí, že článek 16 Evropské úmluvy o vydávání (viz § 38 výše) stanoví, že o předběžné vazbě osoby, o jejíž vydání je žádáno, musí dožádaná strana rozhodnout v souladu s vnitrostátním právem. Tento mezinárodní právní nástroj tedy vyžaduje především dodržování vnitrostátního řízení (viz Shchebet proti Rusku, cit. výše, § 67).

63. Podle § 504 odst. 3 TŘ musel být návrh na vzetí stěžovatele do předběžné vazby podán státním zástupcem odpovědným za provádění předběžného šetření. Takový návrh byl podán dne 17. 1. 2015 (viz § 11 výše) – tedy do čtyřiceti osmi hodin od zadržení stěžovatele, jak to vyžaduje výše uvedené ustanovení – návrhu bylo soudem vyhověno podle § 505 odst. 1 TŘ.

64. V tomto směru Soud bere na vědomí výklad platných pravidel, jak jej stanovil slovenský Ústavní soud (viz § 17 výše), přičemž jednoznačně uvedl, že jedinou podmínkou pro vzetí stěžovatele do předběžné vazby bylo podání návrhu státním zástupcem podle § 504 odst. 3 TŘ; Ústavní soud dále rozhodl, že čl. 16 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání nelze vykládat v tom smyslu, že takovou žádost musí podat stát žádající o vydání.

65. Soud dále konstatuje, že – obdobně jako čl. 16 odst. 4 Evropské úmluvy o vydávání – § 505 odst. 4 TŘ obsahuje záruku proti nepřiměřené délce trvání předběžné vazby, ve které žádná osoba nemůže být držena déle než čtyřicet dní od zadržení.

66. Soud v tomto ohledu poznamenává, že – podle § 505 odst. 5 a § 506 odst. 1 TŘ (viz § 18 výše) – byl před uplynutím maximální stanovené doby státním zástupcem podán návrh na vzetí stěžovatele do vydávací vazby, kterému bylo krajským soudem v souladu s § 506 odst. 1 TŘ vyhověno (viz § 19 výše). Následně byl stěžovatel v souladu s § 506 odst. 3, písm. b) TŘ propuštěn z vydávací vazby poté, co Nejvyšší soud rozhodl o nepřípustnosti jeho vydání do Ruska (viz § 28 výše).

67. Výše uvedené úvahy jsou dostatečné k tomu, aby Soud mohl uzavřít, že příkazy ke vzetí stěžovatele do předběžné a vydávací vazby byly vydány v souladu s příslušnými ustanoveními vnitrostátního práva.

Tvrzené pochybení vnitrostátních orgánů náležitě zohlednit skutečnost, že stěžovateli bylo ve Švédsku uděleno postavení uprchlíka

68. Co se týče námitky stěžovatele, že jeho vazba byla bezpředmětná, neboť nemohl být vydán z důvodu získání postavení uprchlíka ve Švédsku, Soud poznamenává, že podle ustálené judikatury je vazba osoby pro účely jejího vydání protiprávní a svévolná, pokud existují skutečnosti, které podle vnitrostátního práva vylučují vydání této osoby (viz judikatura uvedená v § 56 výše). Na rozdíl od případů tam uvedených však nelze v projednávané věci tvrdit, že vydání stěžovatele bylo zcela vyloučeno, jelikož rozhodnutí švédských orgánů o udělení azylu automaticky nevylučovalo možnost slovenských orgánů stěžovatele vydat.

69. Soud v tomto ohledu poznamenává, že podle § 501 písm. b) slovenského TŘ je nepřípustné vydání osoby, která na Slovensku požádala o udělení azylu, anebo jí byl azyl udělen. V daném případě však bylo stěžovateli přiznáno postavení uprchlíka ve Švédsku – nikoli na Slovensku. Takové rozhodnutí je extrateritoriálně závazné v tom smyslu, že udělení postavení uprchlíka Švédskem, jako jedním ze smluvních států Ženevské úmluvy z r. 1951, by mohlo být Slovenskem zpochybněno pouze za výjimečných okolností, které by vedly k domněnce, že osoba, jíž se rozhodnutí týká, zjevně spadá do oblasti působnosti vylučující klauzule v čl. 1F Ženevské úmluvy z r. 1951, a nesplňuje tedy požadavky definice uprchlíka v ní obsažené (§ 40 výše). Mohla by tedy nastat situace, kdy skutečnosti týkající se osoby v postavení uprchlíka, které vyšly najevo v průběhu vydávacího řízení, mohou být důvodem přezkumu takového postavení. Skutečnost, že stěžovateli bylo ve Švédsku uděleno postavení uprchlíka, tedy automaticky neznamená, že by měl být považován za uprchlíka na Slovensku.

70. Jak je ovšem patrné z vnitrostátních rozhodnutí vydaných v případě stěžovatele, slovenské orgány nepovažovaly rozhodnutí o udělení postavením uprchlíka stěžovateli ve Švédsku za závazné; pokud by ho za závazné považovaly, automaticky by se uplatnilo ustanovení § 501 písm. b) TŘ o nepřípustnosti vydání osoby, které bylo uděleno postavení uprchlíka (srov. Eminbeyli, cit. výše, § 48), jak namítá stěžovatel. Namísto toho se slovenské orgány v průběhu vydávacího řízení rozhodly provést vlastní šetření, zda stěžovateli v případě vydání hrozí v Rusku nebezpečí pronásledování, a kontaktovat švédské orgány za účelem získání všech skutkových okolností jeho případu, i přestože byly upozorněny na stěžovatelovo zvláštní postavení a svou povinnost respektovat zásadu non-refoulement. V této souvislosti Soud opakuje, že pokud se žádost o vydání týká osoby, proti které je ve vyžadujícím státě vedeno trestní stíhání, je dožádaný stát povinen jednat s větší náležitou péčí, než když je žádáno o vydání za účelem výkonu trestu, a to z důvodu, aby byla zajištěna ochrana práv dotčené osoby (viz Gallardo Sanchez proti Itálii, cit. výše § 42).

71. Podle názoru Soudu bylo legitimní, aby slovenské soudy zkoumaly, zda se na stěžovatele může vztahovat vylučující klauzule – tím spíše, když bylo prokázáno, že švédské orgány během azylového řízení neověřily, zda je stěžovatel veden v databázi Interpolu a nezkoumaly povahu trestního obvinění vzneseného proti němu v Rusku. Slovenské orgány přitom musely posoudit všechny okolnosti stěžovatelova případu. Vzhledem k tomu, že vyžadujícím státem byl stát, ve kterém byl stěžovatel pronásledován (pravděpodobně kvůli své a bratrově politické činnosti), muselo být s veškerými předloženými důkazy nakládáno s velkou opatrností, aby mohlo být stanoveno, zda žádost o vydání byla či nebyla založena na vykonstruovaném obvinění nebo zda lze trestný čin, pro který bylo vydání žádáno, označit jako „nepolitický“ ve smyslu článku 1F Ženevské úmluvy z r. 1951 a čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95/EU. Jelikož slovenské orgány původně dospěly k závěru, že skutek bylo možno kvalifikovat jako „nepolitický“ trestný čin, byly povinny zkoumat, zda může být vydání nepřípustné z jiných důvodů, například z důvodu nedodržení formálních požadavků podle extradičního zákona nebo v projednávaném případě pro nedostatečné důkazy na podporu tvrzení v neprospěch stěžovatele.

72. S ohledem na výše uvedené nelze slovenským orgánům vytknout, že provedly předběžné šetření za účelem zjištění, zda existovaly právní nebo faktické překážky vydání stěžovatele, a že žádost o vydání přezkoumaly, přestože bylo stěžovateli dříve ve Švédsku uděleno postavení uprchlíka. Takový přezkum musí být považován za neodmyslitelnou součást opatření „přijatých za účelem vydání.“

73. V tomto směru Soud poznamenává, že podle příslušných vnitrostátních rozhodnutí byla stěžovatelova vazba odůvodněna (podle § 505 odst. 3 a § 506 odst. 1 TŘ) nutností zajistit jeho přítomnost na slovenském území (a zabránit tak zmaření dokončení předběžného šetření a naplnění účelu vydávacího řízení).

74. Soud nepřehlíží, že vydání stěžovatele do Ruska bylo nakonec prohlášeno za nepřípustné, především podle § 501 písm. b) TŘ – tedy protože i) i na slovenském území požíval ochrany uprchlíka, kterou mu poskytlo Švédsko a ii) bylo shledáno, že se na něj nevztahují vylučující klauzule. V této souvislosti opakuje, že zkoumání veškerých rizik a námitek souvisejících s možným vydáním osoby z území státu je neodmyslitelnou součástí opatření „přijatých za účelem vyhoštění nebo vydání“. I když přezkum prokáže, že rizika a námitky jsou opodstatněné a mohou zabránit vydání osoby, takový případný budoucí výsledek nemůže sám o sobě zpětně ovlivnit zákonnost vydávací vazby po dobu přezkoumávání extradiční žádosti (viz Khamroev a další proti Ukrajině, cit. výše, § 77).

75. V projednávané věci tedy neexistuje žádný důkaz, který by Soud vedl k závěru, že vazba stěžovatele byla v rozporu s vnitrostátním právem nebo s čl. 5 odst. 1 písm. f) z důvodu, že vnitrostátní soudy nezohlednily skutečnost, že mu bylo ve Švédsku uděleno postavení uprchlíka.

Zda celá délka trvání vazby stěžovatele byla odůvodněna „opatřeními přijatými za účelem vydání“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. f)

76. Zásadní otázkou je v projednávané věci tedy to, zda lze konstatovat, že opatření bylo po celou dobu trvání vazby stěžovatele přijímáno za účelem vydání stěžovatele, a tedy zda bylo odůvodněno ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Soud zdůrazňuje, že vazba „za účelem vydání“ může být odůvodněna, pouze pokud probíhá řízení o vydání a existuje skutečná možnost jeho realizace (viz Nabil a další, cit. výše, § 38).

77. Soud podotýká, že vydávací vazba stěžovatele celkem trvala od 15. 1. 2015 do 2. 11. 2016 – tedy jeden rok, devět měsíců a osmnáct dní.

78. Rovněž podotýká, že slovenské orgány již od 16. 1. 2015 věděly, že stěžovateli byl ve Švédsku udělen azyl, jelikož jim tuto informaci sám poskytl (viz § 10 výše) a Interpol Stockholm ji obratem potvrdil (viz § 11 výše). Prvotní snaha slovenských orgánů o zjištění okolností ohledně udělení postavení uprchlíka stěžovateli ve Švédsku byla vynaložena dne 27. 1. 2015, kdy byl švédským orgánům zaslán dopis (viz § 14 výše). Z rozhodnutí krajského soudu ze dne 23. 2. 2015 (viz § 19 výše) plyne, že k uvedenému datu již švédské orgány na daný dopis odpověděly.

79. V mezidobí (přesně 17. 2. 2015) slovenské orgány obdržely žádost o vydání od svých ruských protějšků, stejně jako dokumenty obsahující záruky poskytnuté ruskými orgány týkající se zacházení se stěžovatelem a řízení proti němu v případě jeho vydání. Rovněž je nutno podotknout, že státní zástupce ve svém návrhu ze dne 20. 2. 2015 na vzetí stěžovatele do vydávací vazby uvádí, že okolnosti, které vedly k udělení postavení uprchlíka stěžovateli ve Švédsku a jejich dopad na výsledek předběžného šetření, budou v následném řízení důsledně posouzeny, a že zároveň budou od slovenského Ministerstva zahraničních věcí a UNHCR vyžádány zprávy o bezpečnostní situaci v Rusku a o tom, zda je pravděpodobné, že poskytnuté záruky budou dodržovány (viz § 18 výše).

80. Jak však vyplývá ze spisu, po výslechu stěžovatele dne 10. 3. 2015 trvalo státnímu zástupci šest měsíců (do 9. 10. 2015), než podal krajskému soudu návrh na přípustnost vydání stěžovatele do Ruska (viz § 24 výše). Uplynuly další tři měsíce, než bylo před krajským soudem konáno dne 26. 1. 2016 jednání, které ale bylo odročeno za účelem vyžádání dodatkových informací od ruských orgánů; žádné takové informace však nebyly dodány (viz § 25 výše). Soud konstatuje, že vláda nepředložila žádné informace týkající se dalších podaných žádostí nebo zkoumaných skutečností, ani žádné podrobnosti týkající se následných kroků, s výjimkou toho, že dne 8. 9. 2016 proběhlo před krajským soudem nové jednání, při kterém bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele.

81. Soud nemůže nekonstatovat, že zatímco Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. 3. 2015 (viz § 22) rozhodl, že se na stěžovatele vztahuje vylučující klauzule podle čl. 12 odst. 2, písm. b) směrnice 2011/95/EU (neboť byl podezřelý ze spáchání vážného nepolitického zločinu, což Slovensku znemožňovalo uznat a přiznat mu postavení uprchlíka, které mu bylo uděleno ve Švédsku), jiný senát stejného soudu dospěl ve svém rozhodnutí ze 2. 11. 2016 k opačnému závěru (viz § 28 výše) – přestože v mezičase nebyly získány žádné nové informace (viz § 80 výše). Především ale informace o tom, že stěžovateli bylo přiznáno postavení uprchlíka (což bylo hlavním důvodem pro rozhodnutí ze dne 2. 11. 2016), jakož i dokumenty týkající se jeho trestního stíhání v Rusku (které umožňovaly posouzení – pro účely použitelnosti vylučující klauzule – politické/nepolitické povahy jeho skutků) byly slovenským orgánům k dispozici od února 2015 (viz § 78 a 15 výše).

82. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že žalovaná vláda neprokázala, že orgány při shromažďování všech nezbytných informací a rozhodování o právních otázkách vyvstalých v projednávané věci postupovaly aktivně a s řádnou péčí. Podle názoru Soudu nic nebránilo soudům v přijetí konečného rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele mnohem dříve, než tomu bylo ve skutečnosti.

83. S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že důvody pro držení stěžovatele ve vazbě nebyly oprávněné po celé dotčené období (jeden rok, devět měsíců a osmnáct dní), a že orgány řízení nevedly s náležitou péčí (viz M. a další proti Bulharsku, cit výše, § 75).

84. V důsledku toho došlo k porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 5 odst. 5 Úmluvy

85. Stěžovatel namítal, že jeho právo na odškodnění bylo porušeno, dovolával se článku 5 odst. 5 Úmluvy, který stanovuje, že:

„5. Každý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“

A. K přijatelnosti

86. Soud poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z žádného jiného důvodu, než které jsou uvedeny v čl. 35 Úmluvy. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.

B. K meritu věci

87. Stěžovatel namítal, že mu slovenské právo neumožňovalo žádat odškodnění za nepřiměřenou délku vazby, přestože nakonec bylo rozhodnuto o nepřípustnosti jeho vydání do vyžadujícího státu. To bylo v protikladu k trestnímu řízení podle slovenského práva, v němž má osoba v případě zproštění obvinění nárok na odškodnění za vazbu.

88. Stěžovatel zejména tvrdil, že podle § 8 odst. 6 písm. h) zákona o odpovědnosti státu za škodu (a vzhledem k tomu, že jeho vazba nebyla vnitrostátními soudy nikdy považována za neoprávněnou), mu bylo upřeno právo žádat odškodnění z důvodů stanovených tímto zákonem. Žádné rozhodnutí Soudu to nemohlo ovlivnit, protože podle vnitrostátního práva nebylo možné poskytnout náhradu, aniž by bylo nejprve zrušeno napadené rozhodnutí o vazbě.

89. Vláda tvrdila, že právo na odškodnění za jakékoli porušení týkající se zadržení a vazby pro účely vydání je obecně stanoveno zákonem o odpovědnosti státu za škodu. I když je pravda, že jeho čl. 8 odst. 6 písm. h), který zpřesňuje ustanovení § 3 odst. 1 písm. výslovně upravující rozhodnutí o vazbě, stanoví, že právo na náhradu škody nevznikne, jde-li o vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny, zároveň stanovuje výjimku z tohoto pravidla, pokud byla škoda způsobená nezákonným rozhodnutím anebo nesprávným úředním postupem. Možnost žádat odškodnění z těchto důvodů je upravena i v § 3 odst. 1, písm. a) a d) výše uvedeného zákona.

90. Pokud jde o vyjádření podle čl. 5 odst. 1, vláda tvrdila, že v projednávané věci byla rozhodnutí o vazbě stěžovatele zákonná, a že Ústavní soud navíc neshledal, že by práva stěžovatele byla porušena. Z tohoto důvodu nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu škody.

91. Soud opakuje, že čl. 5 odst. 5 zakládá přímý nárok a vymahatelné právo na odškodnění u vnitrostátních soudů (viz např. A. a další proti Spojenému království, cit. výše, § 229), kde je možné žádat odškodnění za zbavení svobody v rozporu s odstavci 1, 2, 3 nebo 4 uvedeného článku (viz Vachev proti Bulharsku, cit. výše, § 79; Michalák proti Slovensku, cit. výše, § 204). Právo na odškodnění zakotvené v odstavci 5 proto předpokládá, že došlo k porušení některého z předchozích odstavců článku 5, a to buď vnitrostátním orgánem, nebo Soudem. Takové vymahatelné právo musí být dostupné před vydáním rozsudku Soudu nebo po něm (viz Stanev proti Bulharsku, cit. výše, § 183-184).

92. V projednávané věci Soud shledal porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy (viz § 84 výše). Musí proto určit, zda stěžovatel měl či neměl vymahatelné právo na odškodnění za porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

93. Soud konstatuje, že žádný z vnitrostátních soudů neshledal, že by předběžná nebo vydávací vazba stěžovatele byla v rozporu s vnitrostátním právem a že příslušná rozhodnutí nebyla zrušena v souladu s požadavky zákona o odpovědnosti státu za škodu. Je tedy zřejmé, že stěžovatel neměl ani teoretickou možnost domáhat se během vnitrostátního řízení odškodnění. Současně znění zákona o odpovědnosti státu za škodu ani jakékoliv jiné ustanovení slovenského práva neobsahuje ustanovení o možnosti žádat odškodnění před vnitrostátními soudy na základě závěrů Soudu (viz mutatis mutandis, Osváthová proti Slovensku, cit. výše, § 83).

94. Výše uvedené úvahy jsou dostatečné k tomu, aby Soud dospěl k závěru, že ani před, ani po vydání jeho rozhodnutí, stěžovatel neměl vymahatelné právo na odškodnění za porušení jeho práv podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

V souladu s tím došlo také k porušení článku 5 odst. 5 Úmluvy.

[§ 95.–97. K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

§ 98.–107. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. stížnosti jsou přijatelné;

2. článek 5 odst. 1 Úmluvy byl porušen;

3. článek 5 odst. 5 Úmluvy byl porušen.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.