LAMATIC proti Rumunsku

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 1. prosince 2020 ve věci č. 55859/15 – Lamatic proti Rumunsku

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal, že nedošlo k porušení článku 6 Úmluvy, když odvolací soud zvrátil zprošťující prvostupňový rozsudek v neprospěch obžalovaného, aniž by přitom osobně vyslechl obžalovaného a poškozenou, jelikož s ohledem na další faktory lze dané řízení jako celek hodnotit jako spravedlivé.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl obviněn ze tří skutků loupeže. Ke dvěma loupežím ze září 2014 se přiznal, avšak popíral, že se v červenci 2014 dopustil i třetí loupeže. Poškozená, která byla obětí červencové loupeže, poskytla policejnímu orgánu popis výzoru pachatele, při první rekognici vybrala ze sady fotografií tu, jež zobrazovala stěžovatele, při druhé rekognici určila ze skupiny mužů jako pachatele rovněž stěžovatele a při výpovědi před soudem prvního stupně taktéž za pachatele označila stěžovatele; její výpovědi stran okolností loupeže, výzoru pachatele a skutečnosti, že jím měl být stěžovatel, byly konzistentní po celou dobu. Červencová loupež byla rovněž zčásti zachycena na videozáznamu.

Soud prvního stupně na základě provedených důkazů, včetně výpovědi stěžovatele a poškozené, shledal stěžovatele vinným ze spáchání dvou loupeží v září 2014, avšak zprostil jej obžaloby ze spáchání loupeže v červenci 2014. Prvostupňový soud měl mimo jiné za to, že výpověď poškozené stran červencové loupeže nebyla dostatečně podpořena dalšími důkazy a s ohledem na skutkové okolnosti případu (zejména na skutečnost, že k loupeži došlo v noci, tudíž za ztížených světelných podmínek) je osamoceným a ne zcela spolehlivým důkazem o vině stěžovatele. Rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal odvolací soud na veřejném zasedání, na němž byl přítomen i stěžovatel. Ačkoli odvolací soud zopakoval část důkazů, přímo nevyslechl ani stěžovatele, neboť ten se vzdal práva vypovídat v odvolacím řízení, ani poškozenou, neboť měl za to, že její svědecké výpovědi jsou zcela konzistentní a její opakovaný výslech by nepřinesl žádné nové informace. Uvedený soud nicméně na veřejném zasedání znovu přehrál videozáznam zachycující část červencové loupeže a poskytl stranám možnost vyjádřit se k němu. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnosti zachycené na videozáznamu korespondují jak se svědeckou výpovědí oběti červencové loupeže, tak i částečně se skutečnostmi prokázanými ve vztahu k zářijovým loupežím (pachatel červencové loupeže měl na videozáznamu stejné boty a stejný batoh jako pachatel zářijových loupeží, tedy stěžovatel), napadený rozsudek prvostupňového soudu v části týkající se zářijových loupeží potvrdil a v části týkající se červencové loupeže změnil tak, že stěžovatele shledal vinným. V návaznosti na to mu navýšil trest odnětí svobody o 20 měsíců oproti původnímu rozsudku.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že jeho odsouzení za spáchání červencové loupeže je rozporné se zásadami spravedlivého procesu, neboť je založeno na důkazech, které nebyly přímo provedeny odvolacím soudem.

Soud předně uvedl, že obdobnou problematikou se již zabýval ve věci Júlíus Þór Sigurþórsson proti Islandu (č. 38797/17, rozsudek ze dne 16. července 2019, § 30 a 35–38), pročež toliko zopakoval zásady uvedené v tomto rozsudku. Článek 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání věci, avšak nezakotvuje žádné konkrétní požadavky stran přípustnosti a hodnocení důkazů. V rámci odvolacího řízení je z pohledu článku 6 klíčové, zda mohl odvolací soud řádně prozkoumat předmětnou otázku, aniž by přímo provedl důkaz (např. výpověď svědka nebo obviněného). Je přitom nutno rozlišovat mezi situací, kdy odvolací soud přehodnocuje posouzení důkazů, k němuž dospěl prvostupňový soud, aniž by tyto důkazy provedl, a situací, kdy odvolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného prvostupňovým soudem, avšak dospěje k odlišnému právnímu závěru. To platí i navzdory tomu, že hranice mezi změnou hodnocení důkazů a odlišným právním posouzením není vždy zřetelná. Soud dále připomněl, že z pohledu práva na spravedlivé projednání věci není přípustné, aby vnitrostátní soudy rozhodly o vině osoby, která tvrdí, že se daného skutku nedopustila, aniž by tuto osobu přímo vyslechly (Constantinescu proti Rumunsku, č. 28871/95, rozsudek ze dne 27. června 2000, § 55).

V projednávané věci Soud nicméně poukázal na to, že stěžovatel – doprovázen svým právním zástupcem – se osobně účastnil jednání před prvostupňovým i odvolacím soudem. V řízení před prvostupňovým soudem vypovídal a soud tu rovněž vyslechl svědky, přičemž stěžovatel nenamítal, že by jeho právnímu zástupci bylo znemožněno klást těmto svědkům otázky. V řízení před odvolacím soudem se stěžovatel svého práva vypovídat výslovně vzdal; jeho právní zástupce však i v tomto řízení mohl předkládat argumenty na jeho obhajobu. V této souvislosti Soud zopakoval, že článek 6 Úmluvy nevylučuje, aby se osoba dobrovolně – ať už výslovně nebo mlčky – vzdala záruk spravedlivého procesu, pokud tak učiní jednoznačným způsobem (Hermi proti Itálii, č. 18114/02, rozsudek velkého senátu ze dne 18. října 2006, § 73). Stěžovateli v projednávané věci se tedy dle Soudu dostalo spravedlivé příležitosti, aby v prvostupňovém i odvolacím řízení předložil soudům svou verzi událostí a rovněž zpochybnil výpověď poškozené.

Následně Soud posuzoval otázku, zda odvolací soud neporušil závazky plynoucí z článku 6 Úmluvy, když shledal stěžovatele vinným i ze spáchání červencové loupeže, aniž by v odvolacím řízení znovu vyslechl poškozenou. S ohledem na to, že poškozená byla vyslechnuta prvostupňovým soudem, stěžovatel měl možnost klást jí otázky a vyjádřit se k obsahu její výpovědi, a navíc svědecké výpovědi poškozené byly zcela konzistentní, Soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřistoupit k opakovanému výslechu poškozené není svévolné nebo nerozumné. Soud připomněl, že pravomoc odvolacího soudu změnit prvostupňový rozsudek v neprospěch obžalovaného bez osobního výslechu svědků není sama osobě v rozporu se zárukami spravedlivého procesu podle článku 6 Úmluvy (Júlíus Þór Sigurþórsson proti Islandu, cit. výše, § 34). V projednávané věci nebylo hlavním úkolem odvolacího soudu vyhodnotit to, zda byla výpověď poškozené věrohodná, nýbrž otázku, zda – tak jak to shledal prvostupňový soud – byla její výpověď osamoceným důkazem. Za tímto účelem provedl odvolací soud na veřejném zasedání důkaz videozáznamem červencové loupeže, z něhož dovodil, že pravdivost a věrohodnost svědecké výpovědi poškozené je podpořena jak tímto videozáznamem, tak nepřímo dalšími svědeckými výpověďmi. S ohledem na shora uvedené okolnosti Soud dospěl k závěru, že ačkoli odvolací soud zčásti dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než prvostupňový soud, tato nová skutková zjištění byla založena na důkazech přímo provedených v odvolacím řízení.

Ve světle uvedeného Soud konstatoval, že řízení jako celek lze hodnotit jako spravedlivé, a k porušení článku 6 Úmluvy tudíž nedošlo.