B A C proti Švýcarsku

 

Typ rozhodnutí: rozsudek výboru (3. sekce)

Číslo stížnosti: 889/19, 43987/16

Datum: 17. 11. 2020

Složení senátu: P. Lemmens, předseda senátu (Belgie), H. Keller (Švýcarsko), D. Dedov (Rusko), G. Ravarani (Lucembursko), D. Pavli (Albánie), A. Seibert-Fohr (Německo), P. Roosma (Estonsko)

 

[§ 1. Průběh řízení před Soudem]

 

2. Stěžovatelé se narodili v roce 1974, respektive 1948. Registrované partnerství osob stejného pohlaví uzavřeli dne 23. 7. 2014. Společně žili až do 15. 12. 2019, kdy došlo k úmrtí druhého stěžovatele. První stěžovatel nadále žije ve Švýcarsku. (…)

I. Azylová žádost prvního stěžovatele

5. V roce 2008 první stěžovatel požádal pod jinou totožností, tvrdíc, že pochází z Mali, ve Švýcarsku o azyl. Poté, co byla jeho žádost zamítnuta a příkaz k jeho vyhoštění nabyl právní moci, zmizel a k jeho deportaci tudíž nedošlo.

6. Dne 24. 3. 2013 podal první stěžovatel druhou žádost o azyl, tentokrát pod svou pravou totožností s prohlášením, že je státním příslušníkem Gambie i Mali. Tuto žádost o azyl odůvodnil svojí homosexuální orientací a situací homosexuálů v Gambii. Tvrdil, že tam měl tajné vztahy s různými muži. V roce 2008 byl policií přistižen v hotelu při pohlavním aktu a zadržen. Obával se trestního stíhání a odsouzení k trestu odnětí svobody na čtrnáct let. Během převozu do věznice se mu podařilo uprchnout a okamžitě opustit zemi. Asi před dvěma lety potkal ve Švýcarsku svého partnera C.

7. Dne 20. 2. 2014 (tehdy) Federální úřad pro migraci zamítl jeho žádost o azyl a nařídil mu opustit Švýcarsko.

8. Dne 12. 12. 2014 Federální správní soud zamítl odvolání prvního stěžovatele v rozsahu, v němž se týkalo jeho žádosti o azyl. Soud se ztotožnil s názorem Federálního úřadu pro migraci, podle kterého nebyl popis událostí v žádosti prvního stěžovatele věrohodný. Mimo jiné měl za to, že v žádostech o azyl se stěžovatel dovolával zcela odlišných totožností i tvrzení. Ve své druhé písemné žádosti o azyl uvedl rizika spojená s odhalením jeho sexuální orientace v Gambii a událost z hotelu zmínil pouze při ústním jednání. Předložil gambijský pas se scanem svého podpisu vydaného ve městě Banjul v roce 2012, který pro něj údajně získala jeho sestra. Nebylo věrohodné, že by mu příslušné orgány vydaly cestovní pas, zatímco proti němu probíhalo trestní řízení. Z výše uvedených skutečností tedy bylo zjevné, že první stěžovatel neprokázal, že v době, kdy opustil Gambii, byl pronásledován nebo byl riziku pronásledování vystaven.

9. Federální správní soud dále shledal, že první stěžovatel rovněž neměl nárok na postavení uprchlíka na základě uzavření registrovaného partnerství s druhým stěžovatelem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by gambijským úřadům byla známa jeho sexuální orientace v době, kdy opustil zemi. Švýcarské orgány je o uzavření registrovaného partnerství neinformovaly. Stejně tak nic nenasvědčovalo tomu, že by první stěžovatel zveřejnil svou sexuální orientaci nebo byl ve Švýcarsku v úzkém kontaktu se skupinami a organizacemi osob stejného pohlaví. Byť byla situace v Gambii pro homosexuály složitá, homosexuální orientace sama o sobě nepostačovala k přiznání postavení uprchlíka. Žadatelé o azyl museli prokázat konkrétní riziko špatného zacházení, přičemž první stěžovatel tak neučinil.

10. V rozsahu, ve kterém se odvolání týkalo vyhoštění, Federální správní soud shledal, že toto se stalo bezpředmětným, neboť Federální úřad pro migraci v mezičase zrušil příkaz k vyhoštění, jelikož před kantonálními úřady, které měly pravomoc rozhodovat o vyhoštění prvního stěžovatele, probíhalo řízení o sloučení rodiny (viz § 14–15 níže).

11. Dne 4. 5. 2015 první stěžovatel podal třetí žádost o azyl, přičemž poukazoval na zhoršení situace homosexuálů v Gambii, ke které mělo dojít od doby rozhodnutí o jeho předchozí žádosti. Navíc se obával, že ho jeho rodina, které byla známa jeho sexuální orientace, udá. Ministerstvo pro migraci jeho žádost zamítlo dne 14. 8. 2015.

12. Dne 16. 11. 2016 Federální správní soud zamítl odvolání prvního stěžovatele co do rozhodnutí o neudělení azylu. Shledal věrohodným, že stěžovatel je homosexuál. Naopak měl za nedůvěryhodná tvrzení o jeho rodině, která byla plná rozporů. V prvním azylovém řízení stěžovatel tvrdil, že jeho rodiče zemřeli, když byl dítě, a že má dvě sestry žijící v Mali a Pobřeží slonoviny. Ve druhém azylovém řízení uvedl, že jeho otec zemřel v roce 2010 a že má pouze jednu sestru, která žije s matkou v Gambii. Ve třetím azylovém řízení tvrdil, že má v Gambii několik bratrů a dalších členů rodiny. Ve druhém azylovém řízení navíc tvrdil, že kromě události v hotelu neměl v Gambii nikdy žádné problémy. Ve třetím azylovém řízení tvrdil, že s ním jeho rodina špatně zacházela a byl z ní vyloučen. Nebylo tak možno považovat za věrohodné, že by druhý stěžovatel podporoval rodinu prvního stěžovatele měsíčními peněžními příspěvky, pokud by rodinná situace byla taková, jak první stěžovatel uváděl.

13. Federální správní soud se ztotožnil s hodnocením Federálního úřadu pro migraci, který shledal, že první stěžovatel nezveřejnil ve Švýcarsku ani v Gambii žádné informace, které by potenciálně upozorňovaly gambijské úřady na jeho homosexualitu. Zároveň pochyboval o tom, že by gambijské orgány podle peněžních převodů druhého stěžovatele a jejich společné adresy dovodily, že stěžovatelé jsou ve vztahu osob stejného pohlaví. Kromě toho první stěžovatel zároveň tvrdil, že o svém vztahu se svými příbuznými v Gambii nikdy nemluvil. Neudržoval ani blízký kontakt se skupinami či organizacemi osob stejného pohlaví. Na základě výše uvedeného bylo možno konstatovat, že nebylo nutno posuzovat situaci homosexuálů v Gambii. Rozhodnutí, zda by prvnímu stěžovateli mělo být umožněno zůstat ve Švýcarsku nebo zda by měl být vyhoštěn, navíc spadalo do pravomoci kantonálních úřadů.

II. Řízení za účelem sloučení rodiny

14. Dne 12. 8. 2014 druhý stěžovatel podal žádost o sloučení rodiny, tedy o vydání povolení k pobytu prvnímu stěžovateli z důvodu jejich registrovaného partnerství (viz § 2 výše).

15. Dne 10. 2. 2015 Úřad pro migraci v kantonu St. Gallen tuto žádost zamítl s ohledem na trestní rejstřík a chování prvního stěžovatele. Zároveň prvnímu stěžovateli nařídil opustit zemi s tím, že výsledku odvolacího řízení bude muset vyčkat v zahraničí.

16. Na základě odvolání druhého stěžovatele ze dne 21. 2. 2015 bylo řízení rozděleno na dvě: první se týkalo otázky, zda by prvnímu stěžovateli mělo být umožněno zůstat ve Švýcarsku po dobu řízení o sloučení rodiny (vedoucí ke stížnosti č. 43987/16) a druhé se týkalo rozhodnutí ve věci samé, tj. otázky, zda by prvnímu stěžovateli mělo být uděleno povolení k pobytu či nikoli (vedoucí ke stížnosti č. 889/19).

A. Řízení vedoucí k podání stížnosti č. 43987/16

17. Dne 4. 3. 2015 Úřad pro bezpečnost a spravedlnost v kantonu St. Gallen zamítl odvolání v rozsahu, v němž se týkalo povolení pobytu prvního stěžovatele ve Švýcarsku po dobu řízení o sloučení rodiny.

18. Dne 7. 5. 2015 Správní soud v kantonu St. Gallen zamítl odvolání proti tomuto rozhodnutí. Měl za to, že první stěžovatel měl v zásadě právo bydlet s druhým stěžovatelem na základě jejich registrovaného partnerství. S ohledem na okolnosti případu však ze souhrnného posouzení nebylo zřejmé, že by cokoliv nasvědčovalo tomu, že udělení pobytu prvnímu stěžovateli značně převáží nad neudělením povolení k pobytu. Z toho důvodu mu soud odepřel právo zůstat ve Švýcarsku po dobu řízení o sloučení rodiny (…).

19. Dne 23. 12.2015 Federální nejvyšší soud toto rozhodnutí potvrdil. Poznamenal, že první stěžovatel byl recidivista, a i jinak zavdával důvody pro potíže. Dne 21. 12. 2012 ho trestní soud ve městě Lucern shledal vinným mimo jiné za pokus trestného činu vydírání za použití násilí, způsobení škody na majetku a neoprávněný vstup a pobyt ve Švýcarsku a odsoudil ho k trestu odnětí svobody na 18 měsíců. To byl důvod pro zánik platnosti práva na povolení k pobytu (…) (viz § 34 níže). Po dobu výkonu trestu prvního stěžovatele měli stěžovatelé pouze občasnou možnost žít společně. Vztah mohli udržovat prostřednictvím návštěv a moderních forem elektronické komunikace, alespoň po dobu řízení o sloučení rodiny. Požadavek, aby první stěžovatel vyčkal výsledku tohoto řízení v zahraničí, neporušil článek 8 Úmluvy.

20. Ani požadavek, aby první stěžovatel dočasně opustil Švýcarsko, nevedl k porušení článku 2 nebo 3 Úmluvy. Stěžovatel tvrdil, že je občanem Gambie i Mali, a mohl se tedy také do Mali přestěhovat, neboť neuvedl, že by tam měl čelit reálnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Federální nejvyšší soud připustil, že situace homosexuálů v Gambii byla obtížná a zopakoval klíčové úvahy z rozsudku Federálního správního soudu z 12. 12. 2014 (viz § 8 a 9 výše) a dodal, že vyšlo najevo, že první stěžovatel měl v Gambii sestru, u které mohl dočasně zůstat.

21. Toto rozhodnutí první stěžovatel napadl stížností č. 43987/16. Dne 2. 8. 2016 službu konající soudce vyhověl jeho žádosti o předběžné opatření podle článku 39 Jednacího řádu Soudu a nařídil Švýcarsku nevyhostit prvního stěžovatele po dobu trvání řízení před Soudem. Vláda byla o stížnosti informována výlučně v souvislosti se stížností prvního stěžovatele podle článku 3 Úmluvy.

22. Vláda ve svém vyjádření z roku 2017 uvedla, že stížnost podle článku 3 byla zjevně neopodstatněná a vyzvala Soud, aby stížnost prohlásil za nepřípustnou. V opačném případě vláda žádala přerušení řízení o stížnosti do doby, než bude skončeno vnitrostátního řízení o sloučení rodiny a nároku prvního stěžovatele na pobyt ve Švýcarsku.

B. Řízení vedoucí k podání stížnosti č. 889/19

23. Dne 7. 3. 2016 Úřad pro bezpečnost a spravedlnost v kantonu St. Gallen zamítl odvolání z 21. 2. 2015 (viz § 16 výše).

24. Dne 22. 11. 2017 Správní soud v kantonu St. Gallen rozhodnutí potvrdil.

25. Ve svém odvolání k Federálnímu nejvyššímu soudu stěžovatelé tvrdili, že vyhoštění prvního stěžovatele do Gambie bylo z důvodu rizika špatného zacházení pro jeho homosexualitu zakázáno článkem 3 Úmluvy. Kromě toho i tvrdili, že odmítnutí udělení povolení k pobytu vedlo k porušení článku 8 Úmluvy. Poukazovali přitom na těžké onemocnění druhého stěžovatele, jeho nemožnost přestěhovat se do Gambie a také na situaci homosexuálů, která tam panovala.

26. Dne 5. 7. 2018 Federální nejvyšší soud zamítl odvolání stěžovatelů. První stěžovatel neměl nárok na povolení k pobytu na základě registrovaného partnerství, neboť byly splněny podmínky (…) cizineckého zákona (…): byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců (viz § 19 výše) a i za jiných okolností, mimo jiné ve vazbě, po uzavření registrovaného partnerství s druhým stěžovatelem a po propuštění z vězení prokazoval známky agresivity a sklony k násilí. Byl tak dán veřejný zájem na tom, aby první stěžovatel opustil zemi.

27. Vyhoštění prvního stěžovatele by bylo oprávněným zásahem do práva na respektování soukromého a rodinného života podle článku 8 Úmluvy. Do Švýcarska přicestoval v roce 2008 ve věku 34 let. Většinu svého života, zejména období dospívání, strávil v Gambii a v Mali a byl tedy dobře obeznámen s místními zvyky a tradicemi. Jeho tvrzení ohledně rodiny byla rozporuplná, každopádně ale měl rodinné zázemí, na které se mohl po návratu spolehnout. Nebylo věrohodné, že se ho jeho rodina zřekla, neboť jeho sestra pro něj údajně získala dokumenty nezbytné pro uzavření registrovaného partnerství. Rovněž se ukázalo, že druhý stěžovatel rodinu prvního stěžovatele finančně podporoval. Jelikož gambijské dokumenty byly vydány v roce 2012 a obsahovaly naskenovaný podpis, bylo pravděpodobné, že první stěžovatel byl v té době osobně v Gambii, a že tamní úřady neshledaly žádný důvod, aby proti němu zakročily. Ve Švýcarsku byl nedostatečně integrován, přestože tam žil téměř deset let, a teprve nedávno začal docházet na kurz němčiny pro začátečníky. Měl užší sociální, kulturní a rodinné vazby na zemi původu než na Švýcarsko, kde se jeho vazby omezovaly na jeho partnera, druhého stěžovatele. Bylo tedy opodstatněné, aby se první stěžovatel vrátil do země původu.

28. Federální nejvyšší soud uvedl, že druhý stěžovatel trpěl nevyléčitelnou formou rakoviny. Byl závislý na střednědobé a dlouhodobé léčbě. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nebylo možné, aby žil s prvním stěžovatelem v Gambii. Stěžovatelé však mohli udržovat svůj vztah prostřednictvím návštěv a využíváním moderní elektronické komunikace. Prvnímu stěžovateli by navíc mohl být pobyt ve Švýcarsku povolen později za předpokladu řádného chování v zahraničí. Co se týče nezbytnosti péče a podpory druhého stěžovatele, tu mu mohli poskytovat jeho synové a vnoučata; trvalá přítomnost prvního stěžovatele tudíž nebyla v tomto ohledu nezbytná. Nadto stěžovatelé doposud žili v registrovaném partnerství pouze příležitostně, protože první stěžovatel byl na čas ve výkonu trestu odnětí svobody. Díky finančním možnostem druhého stěžovatele bylo možné, aby první stěžovatel pravidelně cestoval do Švýcarska, i když by musel pokaždé získat vízum. Vzhledem k trestné činnosti prvního stěžovatele nemohli oba stěžovatelé očekávat, že v době uzavření registrovaného partnerství by ve Švýcarsku žili společně. Posouzením protichůdných zájmů dospěl Federální nejvyšší soud k závěru, že veřejný zájem spočívající ve vyhoštění prvního stěžovatele ze Švýcarska převažuje nad zájmem stěžovatelů žít ve Švýcarsku společně.

29. Lidskoprávní situace v Gambii nebyla bezproblémová. Podle různých zpráv byli homosexuálové před změnou vlády v prosinci 2016 pronásledováni a někdy i mučeni vojenskými nebo policejními jednotkami. Přestože zákony postihující homosexuální chování trestem odnětí svobody až na čtrnáct let zůstaly v platnosti, nebyly již po změně vlády uplatňovány. Nový prezident prohlásil, že homosexualita nepředstavuje problém, a média k tomu uvedla, že tuto otázku prezident považuje za osobní záležitost jednotlivců. Jeden z jeho ministrů údajně konstatoval, že prezident věří, že Gambijci mají právo na jakoukoli sexuální orientaci. Celkově se tak situace homosexuálů zlepšila.

30. Federální nejvyšší soud měl za to, že Federální správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2014 (viz § 8–9 výše) shledal, že neexistuje žádný důvod předpokládat, že gambijské orgány věděly o sexuální orientaci prvního stěžovatele v době, kdy opustil Gambii, a že ani nic nenasvědčovalo tomu, že by se v mezidobí dozvěděly o uzavření jeho registrovaného partnerství. Federální nejvyšší soud převzal klíčové úvahy uvedeného rozsudku a uvedl, že Federální správní soud dospěl ke stejnému závěru jako v řízení týkajícímu se třetí žádosti o azyl (viz § 13 výše). S ohledem na změnu situace v Gambii a na rozpory v popisu okolností prvního stěžovatele, jak konstatoval Federální správní soud v azylových řízeních, dospěl Federální nejvyšší soud k závěru, že stěžovatel neprokázal závažné důvody domnívat se, že by v případě vyhoštění do Gambie čelil reálnému nebezpečí špatného zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Jelikož druhý stěžovatel žil ve Švýcarsku a první stěžovatel mohl vztah s ním udržovat prostřednictvím návštěv Švýcarska, pravděpodobně by v Gambii nedošlo k žádným homosexuálním aktům, které by k němu mohly přitáhnout pozornost gambijského obyvatelstva nebo úřadů.

III. Další vývoj

31. Dopisem ze dne 3. 10. 2019 byly orgány informovány, že se zdravotní stav druhého stěžovatele výrazně zhoršil. Podle lékařské zprávy nemocnice v kantonu St. Gallen byl léčen paliativní chemoterapií a zbývající délka jeho života byla krátká. V následujících týdnech a měsících bylo možné očekávat další zhoršení, přičemž za dané situace byla podpora ze strany prvního stěžovatele zásadní.

32. Dopisem ze dne 27. 11. 2019 Úřad pro migraci v kantonu St. Gallen potvrdil, že zdravotní stav druhého stěžovatele bude v případě potřeby zohledněn při stanovení data vyhoštění prvního stěžovatele, který nebude muset opustit Švýcarsko, pokud bude druhý stěžovatel potřebovat jeho pomoc.

33. Druhý stěžovatel zemřel 15. 12. 2019. Vláda i právní zástupce stěžovatelů informovali Soud o úmrtí dopisy ze dne 19. 12. 2019, respektive 2. 1. 2020.

 

Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 34.–39. Relevantní vnitrostátní a praxe]

[§ 40. I. Spojení stížností

§ 41.–42. II. Úmrtí druhého stěžovatele]

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

43. První stěžovatel s odkazem na článek 3 Úmluvy namítal, že by byl vyhoštěním do Gambie z důvodu své homosexuální orientace vystaven nebezpečí špatného zacházení. Dovolával se článku 3 Úmluvy, který stanovuje, že:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

A. K přijatelnosti

44. Soud poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z žádného jiného důvodu, než které jsou uvedeny v čl. 35 Úmluvy. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.

B. K meritu věci

[§ 45.–53. 1. Vyjádření stran]

2. Posouzení Soudem

54. Příslušné obecné zásady byly shrnuty Soudem ve věci J. K. a další proti Švédsku (cit. výše, § 77–105).

55. Jelikož první stěžovatel doposud nebyl vyhoštěn, je třeba zkoumat otázku, zda by po návratu do Gambie čelil reálnému nebezpečí, že bude vystaven špatnému zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, s ohledem na současnou situaci (tamtéž, § 83).

56. Dostupné zprávy ukazují výrazné zlepšení situace v oblasti lidských práv v Gambii, ke které došlo po změně vlády koncem roku 2016 a začátkem roku 2017. Soud má za to, že obecná situace v oblasti lidských práv nebrání vyhoštění jakéhokoli gambijského státního příslušníka. Musí tedy posoudit, zda jsou osobní okolnosti prvního stěžovatele takové, že by byl v případě vyhoštění do Gambie vystaven reálnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

57. Strany nerozporují, že první stěžovatel je homosexuál. Rovněž se shodují v tom, že sexuální orientace jednotlivce tvoří základní součást jeho identity, a že nikdo nesmí být nucen svou sexuální orientaci skrývat, aby se vyhnul pronásledování (viz I. K. proti Švýcarsku, cit. výše, § 24). Z těchto důvodů a bez ohledu na to, zda je sexuální orientace prvního stěžovatele v současné době orgánům Gambie nebo jejímu obyvatelstvu známa, má Soud za to, že může vyjít najevo, bude-li stěžovatel do Gambie vyhoštěn (…). Tak tomu bylo v době projednávání věci vnitrostátními orgány, stejně jako tomu je nyní po smrti druhého stěžovatele, což navíc může prvního stěžovatele přimět k hledání nového partnera. Soud nesouhlasí s názorem vnitrostátních orgánů, že by se orgány Gambie a její obyvatelstvo pravděpodobně nedozvěděly o sexuální orientaci prvního stěžovatele (viz § 30 výše).

58. Tvrzení prvního stěžovatele o minulém pronásledování bylo ve vnitrostátním řízení zamítnuto jako nedůvěryhodné (viz § 8 a 12 výše). Soud nevidí důvod k odchýlení se od takového závěru vnitrostátních orgánů, které mají nejlepší předpoklady k posouzení důvěryhodnosti jednotlivce, protože právě ony mají příležitost vidět, slyšet a posoudit jeho chování (viz např. F. G. proti Švédsku, cit. výše, § 118). V každém případě stěžovatel před Soudem netvrdí, že byl v minulosti v Gambii pronásledován. Otázka špatného zacházení v minulosti jako náznak reálného nebezpečí špatného zacházení v budoucnu tedy nevzniká (naopak viz J. K. a další proti Švédsku, cit. výše).

59. Co do stěžovatelova tvrzení o nebezpečí špatného zacházení ze strany orgánů, Soud poznamenává, že homosexuální činy jsou nadále podle gambijské legislativy postihovány přísnými tresty odnětí svobody. Zprávy – a vyjádření stran – naznačují, že stíhání LGTBI osob na základě těchto zákonů již za prezidenta Barrowa neprobíhá. Soud je v souladu s I. I. N. proti Nizozemsku (cit. výše) a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (viz § 35 výše) toho názoru, že pouhé trvání zákonů postihujících homosexuální chování v zemi určení nezpůsobuje v případě vyhoštění jednotlivce do takové země rozpor s článkem 3 Úmluvy. Rozhodující je, zda existuje reálné nebezpečí, že tyto zákony budou uplatňovány v praxi, což podle dostupných zpráv není v současnosti případ Gambie. Pronásledování z důvodu sexuální orientace a genderové identity ze strany státních aktérů může mít také podobu jednotlivých úkonů „nepoctivých“ úředníků (viz § 34 odst. 36 výše). I když v posledních zprávách o situaci v Gambii nejsou žádné takové úkony uvedeny, může to být podle Ministerstva vnitra Spojeného království způsobeno nedostatečným hlášením (viz § 39 odst. 5.3.1 výše) a tím, že LGBTI osoby otevřeně vyjadřující svou sexuální orientaci a/nebo genderovou identitu budou pravděpodobně čelit diskriminaci ze strany státních aktérů (tamtéž, 2.4.11 a 2.4.12).

60. První stěžovatel dále tvrdí, že by čelil reálnému nebezpečí špatného zacházení ze strany nestátních aktérů. Vnitrostátní orgány neshledaly jeho popis rodinné situace z důvodu protichůdných tvrzení věrohodným a dospěly k závěru, že mu ze strany rodiny nehrozí nebezpečí špatného zacházení (viz § 12 a 30 výše). Soud neshledal žádný důvod k odchýlení se od tohoto hodnocení.

61. Avšak ke špatnému zacházení může docházet i ze strany jiných nestátních subjektů, než jsou rodinní příslušníci (viz § 35 odst. 36 výše). Zprávy naznačují, že po letech nenávisti vyvolané bývalým prezidentem Jammehem dochází k rozsáhlé homofobii a diskriminaci LGBTI osob (viz § 39, body 2.4 a 6 výše). Vedlejší účastníci tvrdili, že toto nebezpečí ve skutečnosti vzrostlo po změně vlády (viz § 53 výše).

62. Související otázkou je, zda by gambijské orgány byly schopny a ochotny poskytnout prvnímu stěžovateli nezbytnou ochranu před špatným zacházením z důvodu jeho sexuální orientace ze strany nestátních aktérů. Dostupnost takové ochrany ze strany státu by musela být prokázána švýcarskými orgány proprio motu (viz J. K. a další proti Švédsku, cit. výše, § 98). Avšak s ohledem na to, že není pravděpodobné, že by se o jeho sexuální orientaci dozvěděly gambijské orgány nebo obyvatelstvo – závěr, s nímž Soud nesouhlasí – a že mu tedy nehrozilo reálné nebezpečí špatného zacházení, se vnitrostátní orgány nezabývaly zkoumáním dostupnosti ochrany, kterou je stát schopen stěžovateli poskytnout před újmou ze strany nestátních aktérů. Strany se neshodují v otázce, zda by gambijské orgány byly schopny a ochotny poskytnout účinnou ochranu prvnímu stěžovateli před špatným zacházením ze strany nestátních aktérů, přičemž vedlejší účastníci jsou téhož názoru, jako stěžovatel. Z dokumentů Ministerstva vnitra Spojeného království plyne, že gambijské orgány obecně nebyly ochotny poskytovat ochranu LGBTI osobám a že by bylo vzhledem k pokračující kriminalizaci sexuálních činů osob stejného pohlaví v Gambii bezdůvodné očekávat, že LGBTI osoba bude žádat o poskytnutí ochrany u příslušných orgánů (viz § 39 výše, bod 2.5). Stejně tak UNHCR zastával názor, že zákony kriminalizující vztahy osob stejného pohlaví obvykle předznamenávají, že státní ochrana LGBTI osob neexistuje (viz § 36 odst. 36).

63. Na základě výše uvedeného Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy dostatečně neposoudily rizika špatného zacházení s prvním stěžovatelem jako homosexuální osobou v Gambii a dostupnost státní ochrany před špatným zacházením ze strany nestátních aktérů. Soud se proto domnívá, že vyhoštění prvního stěžovatele do Gambie bez nového posouzení těchto skutečností, by vedlo k porušení článku 3 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

64. Stěžovatelé původně tvrdili, že odmítnutí povolení k pobytu prvnímu stěžovateli a realizace výkonu rozhodnutí o jeho vyhoštění, je porušením jejich práva na respektování rodinného života, jak je zaručeno v článku 8 Úmluvy. Tvrdili, že nebylo možné, aby se druhý stěžovatel přestěhoval do Gambie, neboť potřeboval nepřetržitou léčbu rakoviny; za těchto okolností byla spíše rozhodující podpora poskytovaná mu prvním stěžovatelem. Aby se první stěžovatel v Gambii vyhnul pronásledování, musel by s druhým stěžovatelem udržovat tajný kontakt; přesto by po něm nemohlo být požadováno, aby jejich vztah zapřel. Kromě toho by vyžadování potlačení a skrývání jeho sexuální orientace znamenalo porušení práva na respektování soukromého života.

65. Po smrti druhého stěžovatele v průběhu řízení před Soudem první stěžovatel uznal, že otázka pravidelného kontaktu se zesnulým druhým stěžovatelem je nadále bezpředmětná. Jeho vyhoštění by přesto vedlo k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života: ztratil by příležitost být v místě spojeným se vzpomínkami na zesnulého partnera. Musel mít právo navštívit jeho hrob, udržovat kontakty, které prostřednictvím něj navázal, včetně jeho sester, a pohybovat se ve známém, společném prostředí. Ve Švýcarsku žil dvanáct let, dobře se začlenil do společnosti a začal i dokonale ovládat němčinu. Byl finančně nezávislý díky zabezpečení, které mu poskytl jeho zesnulý partner, včetně bytu a důchodových dávek, nicméně by rád pracoval. Odsouzení trestním soudem ve městě Lucern se týkalo trestného činu spáchaného v roce 2011, došlo k němu tedy ještě před začátkem vztahu se zesnulým partnerem; v posledních letech se choval řádně. V Gambii nemohl spoléhat na podporu rodiny, zejména jeho sestra mu nemusela být ochotna pomoci ze strachu, že bude sama napadena. Bylo třeba zohlednit situaci homosexuálů v Gambii. Vztah se zesnulým druhým stěžovatelem by musel držet v tajnosti a nemohl by vstoupit do nového vztahu. Posouzení protichůdných zájmů, které vnitrostátní orgány dostatečně neprovedly, vedlo k závěru, že mu mělo být povoleno zůstat ve Švýcarsku.

66. Relevantní část článku 8 stanoví:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života…

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

67. Vláda uvedla, že otázka fyzického odloučení a udržování kontaktu mezi stěžovateli a porušení práva na respektování rodinného života je po smrti druhého stěžovatele bezdůvodná. Zdravotní stav druhého stěžovatele byl švýcarskými orgány zohledněn při stanovení data, do kterého první stěžovatel musel opustit Švýcarsko. Výkon práva na respektování soukromého a rodinného života podle článku 8 se týká zejména vztahů mezi živými lidmi (viz Solska a Rybicka proti Polsku, cit. výše, § 104). Vazby prvního stěžovatele na Švýcarsko, jakož i na osoby, které znal díky vztahu se zesnulým druhým stěžovatelem, spadaly výlučně do rozsahu práva na respektování soukromého života.

68. Vláda dodala, že první stěžovatel, který dříve výlučně odkazoval na svůj vztah s druhým stěžovatelem, posléze tvrdil, že si ke Švýcarsku vytvořil vazby, naučil se německy a byl ochoten po smrti druhého stěžovatele pracovat. Jeho podání v tomto ohledu ale postrádala podrobnosti nebo byla dokonce v rozporu se zjištěnými skutečnostmi: program odborného vzdělávání byl přerušen z důvodu nedostatečné motivace z jeho strany a krátce před vydáním rozsudku Federálního nejvyššího soudu v roce 2018 zanechal kurzu německého jazyka na začátečnické úrovni A1, přičemž ve Švýcarsku žil deset let, z toho pět let žil ve vztahu s druhým stěžovatelem. Vzhledem k jeho finanční situaci a tomu, že vlastnil byt, by bylo pro prvního stěžovatele snadné cestovat do Švýcarska, aby navštívil hrob zesnulého druhého stěžovatele a udržoval kontakty s rodinou a přáteli; takový kontakt také mohl udržovat pomocí moderních komunikačních prostředků. Stejně tak mohl jednoduše přesídlit do Gambie. Životní podmínky, kterým by byl první stěžovatel v Gambii jako homosexuál vystaven, již byly zohledněny při posuzování podle článku 3 a byly podle názoru vlády slučitelné s tímto ustanovením; tyto podmínky nemohly samy o sobě představovat překážku jeho vyhoštění podle článku 8. Vzhledem k odsouzení a trestnímu chování prvního stěžovatele byl na jeho vyhoštění dán značný veřejný zájem. Vnitrostátní orgány protichůdné zájmy řádně posoudily.

69. S ohledem na skutkové okolnosti případu, zejména na skutečnost, že první stěžovatel zůstal během řízení před Soudem ve Švýcarsku – v souladu s předběžným opatřením nařízeným Soudem podle článku 39 Jednacího řádu Soudu – dále na to, že otázka fyzického odloučení se po smrti druhého stěžovatele stala bezpředmětnou, závěr, že vyhoštění prvního stěžovatele do Gambie by bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy, neboť vnitrostátní soudy dostatečně neposoudily rizika špatného zacházení s prvním stěžovatelem jako homosexuální osobou v Gambii a dostupnost státní ochrany před špatným zacházením ze strany nestátních aktérů, je Soud toho názoru, že není třeba samostatně rozhodovat o přípustnosti a o samotné podstatě stížnosti podle Článek 8 Úmluvy (viz Centre for Legal Resources jménem (on behalf of) Valentin Câmpeanu proti Rumunsku, §156).

[§ 70.–71. IV. Článek 39 Jednacího řádu Soudu

§ 72.–82. V. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. stížnost prvního stěžovatele na základě článku 3 Úmluvy je přijatelná;

2. vzhledem k tomu, že vnitrostátní soudy dostatečně neposoudily nebezpečí špatného zacházení s prvním stěžovatelem jako homosexuální osobou v Gambii, ani dostupnost státní ochrany před špatným zacházením ze strany nestátních aktérů, by jeho vyhoštění do Gambie bez nového posouzení těchto skutečností vedlo k porušení článku 3 Úmluvy.

 

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.