ĆWIK proti Polsku

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 5. listopadu 2020 ve věci č. 31454/10 – Ćwik proti Polsku

Senát první sekce Soudu rozhodl pěti hlasy proti dvěma, že použitím audionahrávky, na níž byla zaznamenána výpověď člena zločinecké skupiny pašeráků drog získaná jeho mučením, jako relevantního důkazu v trestním řízení proti stěžovateli odsouzenému za pašování drog došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces chráněného článkem 6 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel a K. G. byli členy organizované zločinecké skupiny pašeráků drog, která do Polska pašovala velké objemy kokainu z Hondurasu, Kolumbie a Spojených států. V roce 1997 se rozhodli začít pašovat do Polska drogy bez vědomí ostatních členů skupiny. Vedení však jejich záměr odhalilo a odvezlo K. G. do suterénu domu, kde byl mučen s cílem, aby prozradil místo úkrytu drog a peněz. Členové zločinecké skupiny drželi při „výslechu“ K. G. zbraň u hlavy, několikrát střelili mezi jeho nohy, kopali jej a lili na něj vařící vodu. Část „výslechu“ byla nahrána na audiokazetu. Policie následně K. G. osvobodila a zajistila audionahrávku.

V roce 2008 byl stěžovatel shledán vinným za pašování drog v letech 1995–1997 a odsouzen k trestu 12 let odnětí svobody. Soud se ve svém rozhodnutí opřel zejména o výslech dvou členů zločinecké skupiny, kteří se rozhodli spolupracovat s policií. Jako podpůrný důkaz využil rovněž záznam z audionahrávky, když konstatoval, že tato nahrávka potvrzovala zapojení stěžovatele do obchodování s drogami. Ve svém odvolání proti rozsudku stěžovatel namítal, že použití nahrávky bylo nezákonné, neboť na ní zaznamenané informace byly získány za cenu mučení, a jednalo se tak o nepřípustný důkaz, jelikož relevantní ustanovení trestního řádu vylučovalo použití důkazů získaných pod nátlakem. Odvolací soud tuto námitku zamítl s odkazem na to, že odkazované ustanovení se týkalo výhradně postupu orgánů činných v trestním řízení a nezahrnovalo jednání soukromých osob.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že trestní řízení vedené proti němu bylo nespravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož vnitrostátní soudy připustily audionahrávku s výroky K. G., které sdělil členům zločinecké skupiny za použití mučení. Porušení mělo být dále umocněno skutečností, že K. G. nebyl předvolán k soudu, a nebylo mu tak umožněno, aby se k nahrávce vyjádřil.

a) Obecné zásady

Soud předeslal, že ačkoli se věc týká čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jsou pro posouzení námitek stěžovatele vysoce relevantní zásady judikatury Soudu na poli článku 3 Úmluvy.

1. Ve vztahu k článku 3 Úmluvy

Soud předně připomněl, že článek 3 Úmluvy v sobě uchovává jednu z nejzákladnějších hodnot demokratických společností (Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 87), která je těsně spojena s úctou k lidské důstojnosti (Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek ze dne 28. září 2015, § 81, 89–90). Zákaz mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení je absolutní a nelze jej omezit ani za tak závažných okolností, jako je boj proti terorismu či organizovanému zločinu; to platí bez ohledu na chování dotčené osoby (Khlaifia a ostatní proti Itálii, č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016, § 158 a tam uvedené odkazy).

Soud dále připomněl, že v rámci povinností, které vyplývají z článku 3 ve spojení s článkem 1 Úmluvy, musí státy zajistit osobám ve své jurisdikci ochranu před špatným zacházením i ze strany soukromých osob (A. proti Spojenému království, č. 25599/94, rozsudek ze dne 23. září 1998, § 22). Rozsah pozitivních povinností státu se nicméně může lišit v závislosti na tom, zda jednání v rozporu s článkem 3 Úmluvy bylo způsobeno zástupci státu, nebo soukromými osobami (Beganović proti Chorvatsku, č. 46423/06, rozsudek ze dne 25. června 2009, § 69). Pozitivní závazek státu chránit osoby před špatným zacházením ze strany soukromých osob Soud dovodil například v případě nevlastního otce bijícího dítě rákoskou (A. proti Spojenému království, cit. výše, § 22–24), zneužívání a zanedbávání dětí ze strany rodičů (Z a ostatní proti Spojenému království, č. 29392/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001, § 73), znásilnění (M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 148) nebo domácího násilí a vyhrožování (Volodina proti Rusku, č. 41261/17, rozsudek ze dne 9. července 2019, § 74–75). V těchto případech Soud potvrdil, že článek 3 Úmluvy chrání jednotlivce před každým špatným zacházením bez ohledu na to, zda je jeho původcem stát či soukromá osoba. Nedávno Soud také potvrdil, že se požadavek minimálního stupně závažnosti pro použitelnost článku 3 Úmluvy vztahuje i na špatné zacházení ze strany soukromé osoby (Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku, č. 41720/13, rozsudek velkého senátu ze dne 25. června 2019, § 121).

Konečně, ochrany lidského života ani trestního odsouzení nemůže být dosaženo na úkor ochrany absolutního práva nebýt vystaven špatnému zacházení, neboť tento přístup by obětoval tyto hodnoty a zpochybnil výkon spravedlnosti (Gäfgen proti Německu, cit. výše, § 176).

2. Ve vztahu k čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivý proces, nezakotvuje pravidla přípustnosti důkazů, což zůstává úlohou vnitrostátního práva (Schenk proti Švýcarsku, č. 10862/84, rozsudek ze dne 12. července 1988, § 45–46). Úlohou Soudu tak není posuzovat přípustnost konkrétního důkazu, ale spravedlivost řízení jako celku (Khan proti Spojenému království, č. 35394/97, rozsudek ze dne 12. května 2000, § 34). Zvláštní přístup se však uplatní ve vztahu k použití důkazu, který byl získán v trestním řízení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Použití takového důkazu získaného v důsledku porušení jednoho z nejzákladnějších a absolutních práv Úmluvy vždy vyvolá závažné otázky ohledně spravedlnosti řízení, a to i tehdy, pokud tento důkaz nebyl klíčový pro odsouzení (İçöz proti Turecku, č. 54919/00, rozhodnutí ze dne 9. ledna 2003).

Důvody, proč jsou důkazy získané při mučení v systému Úmluvy i mezinárodního práva zakázané, vysvětil Soud v rozsudku Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království (č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 264). Použití těchto důkazů by nepřímo ospravedlňovalo druh morálně zavrženíhodného chování, které chtěli autoři Úmluvy zakázat. Mimoto důkazy získané při mučení je třeba považovat za nespolehlivé, nepoctivé, urážlivé vůči běžnému standardu lidskosti, slušnosti a neslučitelné se zásadami, které by měl dodržovat soud usilující o výkon spravedlnosti. Oběť mučení totiž řekne cokoli, pravdu či lež, jen aby co nejrychleji unikla soužení v podobě mučení. Žádný právní systém nemůže připustit použití důkazů – byť i spolehlivých – získaných takto barbarským způsobem. Soudní proces je základním kamenem právního státu. Důkazy získané při mučení nenapravitelně podkopávají tento proces. Panství práva nahrazují násilím a pošpiňují pověst jakéhokoli soudu, který je použije.

Důkazy získané při mučení jsou vyloučeny za účelem ochrany nedotknutelnosti soudního procesu i právního státu jako takového. Proto Soud vždy v případech zahrnujících špatné zacházení ze strany zástupců státu v rozporu s článkem 3 Úmluvy považoval přijetí výpovědí získaných v rozporu s tímto článkem za porušující právo na spravedlivý proces. Tento závěr byl nezávislý na důkazní hodnotě, kterou měly tyto výpovědi, i na tom, zda jejich použití bylo pro odsouzení stěžovatele rozhodující (Gäfgen proti Německu, cit. výše, § 166 a případy tam citované). Toto platí rovněž pro použití důkazů získaných jako přímý důsledek mučení (tamtéž, § 173). Přijetí důkazů získaných v důsledku jednání považovaného za nelidské v rozporu s článkem 3 Úmluvy, avšak nikoli za mučení, bude v rozporu s článkem 6 Úmluvy pouze za situace, kdy bylo prokázáno, že porušení článku 3 Úmluvy mělo vliv na výsledek řízení proti obžalovanému, tedy na jeho odsouzení nebo trest (tamtéž, § 178). Uvedené zásady se uplatní nejen v případech, kdy obětí mučení je obžalovaný, ale i v případě týkajících se třetích osob (Harutyunyan proti Arménii, č. 36549/03, rozsudek ze dne 28. června 2007, § 64).

b) Použití obecných zásad na projednávanou věc

Soud předeslal, že projednávaná věc se odlišuje od série případů, které vedly k formulování zásady, že přijetí výpovědi získané při mučení nebo jiným způsobem v rozporu s článkem 3 jako důkazu v trestním řízení způsobuje nespravedlivost řízení jako celku. Spojující linkou všech těchto případů byla účast zástupců státu na získání napadaných výpovědí od obžalovaného nebo třetích osob. Nově je Soudu předkládána otázka, zda se zmíněné pravidlo uplatní i tehdy, kdy výpověď byla získána od třetí strany v důsledku špatného zacházení způsobeného soukromými osobami, i když zde není informace o účasti či souhlasu orgánů státu.

Soud předně musel posoudit, zda bylo jednání, v jehož důsledku byla od K. G. získána předmětná výpověď, možné považovat za špatné zacházení zakázané článkem 3 Úmluvy. Zacházení bylo v rozsudku vnitrostátního soudu opakovaně označováno jako mučení nebo napadení. S ohledem na to Soud nepovažoval za nutné, aby si otázku zodpovídal sám. Podotkl však, že z jemu dostupných materiálů nemůže být sporu o tom, že jednání dosahovalo minimálního prahu závažnosti, aby spadalo do rámce článku 3 Úmluvy. Shrnul tak, že výpověď K. G. byla získána v důsledku špatného zacházení soukromých osob, a státu proto ve vztahu k tomuto zacházení vyplývají pozitivní závazky.

Soud poznamenal, že na záznam audionahrávky s vyjádřením K. G. odkazovalo v řízení se stěžovatelem státní zastupitelství; prvoinstanční soud jej přijal jako důkaz a odkázal na něj ve shrnutí skutkového stavu i v rozhodnutí o vině stěžovatele. Odvolací soud k námitce stěžovatele, že tato nahrávka získaná za pomoci mučení nemá dle vnitrostátních předpisů žádnou důkazní hodnotu, konstatoval, že ustanovení trestního řádu se uplatní výhradně ve vztahu k jednání zástupců státu, a nikoli soukromých osob. Shledal, že nahrávku zajistila policie zákonnou cestou.

Soud nově naznal, že zásada, že důkazy získané v důsledku zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy činí řízení jako celek nespravedlivým, se použije i tehdy, pokud byla třetí osoba vystavena špatnému zacházení ze strany soukromých osob bez ohledu na kvalifikaci takového jednání. Odvolací soud přijal výpověď získanou špatným zacházením jako důkaz, aniž zohlednil důsledky svého rozhodnutí na právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Soud tak učinil závěr, že použití napadené audionahrávky zakládá nespravedlivost řízení jako celku, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud s ohledem na tento závěr nepovažoval za nutné zkoumat námitku stěžovatele týkající se nepředvolání K. G. jako svědka k soudu.

III. Oddělené stanovisko

Soudci Wojtyczek a Pejchal ve svém nesouhlasném stanovisku vyjádřili názor, že zde nebyly dostatečné důvody, aby Soud na důkazy získané při mučení způsobeném soukromými osobami uplatnil obecné pravidlo nepřípustnosti důkazů získaných při špatném zacházení. Poznamenali, že posouzení přípustnosti jednotlivých důkazů v soudním řízení náleží vnitrostátnímu právu. V kontinentální Evropě se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů, kterou je dle jejich názoru nutné chápat jako připuštění veškerých dostupných důkazů a jejich následné zhodnocení. Podotkli, že důležitou okolností je rovněž skutečnost, že nahrávka nebyla v řízení rozhodujícím důkazem pro odsouzení stěžovatele. Kritizovali, že většina dostatečně nepoměřovala klady a zápory různého řešení nově vzniklé právní otázky a použitím analogie se vyhnula zodpovězení zásadního právního problému.