ROTH proti Německu

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 22. října 2020 ve věci č. 6780/18 a další – Roth proti Německu

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že důkladnými osobními prohlídkami, které byly před či po přijetí návštěvy bezvýjimečně prováděny u každého pátého vězně, aniž by k nim existoval konkrétní důvod, došlo k porušení článku 3 Úmluvy. Týmž poměrem hlasů shledal porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy kvůli nemožnosti domáhat se přiznání peněžitého odškodnění, byť vnitrostátní orgány označily prohlídky za nezákonné.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody na doživotí ve věznici, kde byly prováděny na základě vězeňských předpisů u každého pátého vězně v souvislosti s návštěvami osobní prohlídky, včetně svlečení a kontroly tělních otvorů. V roce 2016 Spolkový ústavní soud označil prohlídky ve věznici za nepřiměřené, jelikož neumožňovaly zohlednit individuální okolnosti (například, že zneužití návštěvy bylo nepravděpodobné). Stěžovatel se poté obrátil na vnitrostátní soudy, aby i v jeho případě prohlásily 11 prohlídek, které musel v průběhu tří let podstoupit před návštěvami úředních osob a po nich, za nezákonné, čemuž bylo vyhověno. Následně požádal o poskytnutí právní pomoci, aby mohl žádat o peněžité odškodnění za nemajetkovou újmu. Vnitrostátní soudy mu však nevyhověly, když pochybení vězeňských orgánů nepovažovaly za závažné, konstatování nezákonnosti prohlídek bylo dostatečné a nehrozilo ani jejich opakování v budoucnu, aniž vzaly v úvahu individuální okolnosti.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Jelikož stěžovatele ve věznici navštěvovaly úřední osoby, namítal, že k prohlídkám neexistovaly bezpečnostní důvody, nebyly proto u něj nezbytné, nadto jejich provádění bylo ponižující.

a) K přijatelnosti

Vláda namítala, že stěžovatel nevyčerpal dostupné vnitrostátní prostředky nápravy, když nepožádal o přiznání peněžitého odškodnění.

Soud však zohlednil, že ve vztahu k poskytnutí právní pomoci stěžovatel prostředky řádně vyčerpal a vnitrostátní soudy již při přezkumu této žádosti uvedly, že neměl vyhlídky na úspěch. Své závěry založily na předběžném hodnocení odpovědnosti vnitrostátních orgánů dle spisového materiálu. Tytéž soudy by pak rozhodovaly i v odškodňovacím řízení. Za daných okolností tak nebylo pochyb o tom, jaký by byl výsledek odškodňovacího řízení, když soudy musely předem určit, zda došlo k natolik vážnému zásahu do práv stěžovatele, že jiná než peněžitá forma odškodnění nepostačovala. Nadto své závěry činily v situaci, kdy už disponovaly rozhodnutím o nezákonnosti prohlídek. Odškodňovací řízení by tedy už nic nezměnilo. Soud proto nepřisvědčil námitce vlády o nevyčerpání dostupných prostředků nápravy.

b) K odůvodněnosti

Stran hodnocení souladu prohlídek s článkem 3 Úmluvy Soud uvedl, že prohlídky zahrnující kontroly konečníku v ponižující pozici byly obtěžující. Jednalo se navíc o náhodné prohlídky bez zohlednění konkrétní situace. Stěžovatele přitom opakovaně navštěvovali soudní úředníci, přičemž žádné individuální bezpečnostní obavy vnitrostátní orgány nevznesly a ani vězeňské předpisy neumožňovaly zohlednit stěžovatelovo chování při posuzování, zda by (ne)měla být prohlídka nařízena. I vnitrostátní soudy uznaly, že u stěžovatele bylo zneužití těchto návštěv nepravděpodobné. Za daných okolností tak neexistovala konkrétní souvislost mezi prohlídkami stěžovatele a zajištěním bezpečnosti ve věznici či předcházením trestné činnosti.

Ke způsobu provádění prohlídek Soud uvedl, že na straně jedné neobsahoval žádné další prvky, které by zbytečně ponižovaly stěžovatele. Na druhou stranu již samotné jejich provádění překračovalo míru strádání a ponížení jdoucí nad – nevyhnutelnou, a tudíž přijatelnou – úroveň spojenou s důkladnými osobními prohlídkami, když absence legitimního důvodu vzbuzovala pocity svévole, méněcennosti a úzkosti, jakož i znevážení důstojnosti spojené s povinností se svléknout před jinou osobou a nechat si prohlédnout konečník (Frérot proti Francii, č. 70204/01, rozsudek ze dne 12. června 2007, § 47). Prohlídky tak přesáhly nevyhnutelnou míru utrpení či ponížení spojené s danou formou přípustného zacházení. Soud proto dospěl k závěru, že prohlídky snižovaly lidskou důstojnost a představovaly ponižující zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.

Současně Soud odmítl, že by stěžovatel pozbyl postavení oběti. Mimo jiné připomněl, že porušení článku 3 Úmluvy má zpravidla vést k peněžitému odškodnění nemajetkové újmy. Pouze za výjimečných okolností lze již samotné konstatování porušení práv považovat za postačující spravedlivé zadostiučinění; jde především o méně závažná porušení či procesní nedostatky (viz Stollenwerk proti Německu, č. 8844/12, rozsudek ze dne 7. září 2017, § 49). U stěžovatele vnitrostátní soudy na straně jedné uznaly nezákonnost prohlídek a závažný zásah do jeho osobnostních práv v jejich důsledku. Na straně druhé při pozdějším posuzování žádosti o poskytnutí právní pomoci uvedly, že peněžní odškodnění nebylo nutné. Soud však neshledal důvod, pro který by opakované prohlídky měly být brány jako méně závažné porušení, aby odškodnění nebylo nutné. Stěžovatele tak lze stále považovat za oběť.

Soud proto konstatoval porušení článku 3 Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že neměl k dispozici účinný právní prostředek nápravy, jehož prostřednictvím by mohl dosáhnout náhrady za újmu způsobenou prohlídkami.

Jelikož Soud shledal porušení článku 3 Úmluvy, stěžovatel disponoval hájitelným tvrzením o porušení jeho práva ve vztahu k článku 13 Úmluvy. Stran účinnosti odškodňovacího řízení, které chtěl stěžovatel zahájit, aby mu bylo přiznáno peněžité odškodnění za nemajetkovou újmu, Soud připomněl, že při posuzování žádosti o právní pomoc dle vnitrostátních soudů k odčinění újmy postačovaly jiné formy nápravy. To i přesto, že již dříve shledaly provedené prohlídky jako závažný nezákonný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Soud pak s odkazem na svou judikaturu poznamenal, že podmiňovat přiznání peněžního odškodnění za opatření v rozporu s článkem 3 Úmluvy tím, že osoba bude schopná prokázat pochybení ze strany vnitrostátních orgánů a protiprávnost jejich jednání, může vést k tomu, že existující prostředky nápravy budou považovány za neúčinné (Burdov proti Rusku (č. 2), č. 33509/04, rozsudek ze dne 15. ledna 2009, § 109). U stěžovatele by přitom dle vnitrostátních soudů odškodňovací řízení nemělo žádné vyhlídky na úspěch, přestože prohlídky byly posouzeny jako protiprávní a přinejmenším potencionálně došlo k pochybení vnitrostátních orgánů.

Současně Soud znovu zdůraznil, že neshledal důvod, proč by u stěžovatele porušení článku 3 Úmluvy v důsledku opakovaných prohlídek mělo být považováno za méně závažné, aby se mu výjimečně nedostalo odškodnění. Nadto z judikatury Soudu nelze dovodit, že by pro přiznání odškodnění za způsobenou nemajetkovou újmu bylo rozhodující, aby si vnitrostátní orgány byly vědomy porušování Úmluvy nebo že v budoucnu stěžovatel již nebude vystaven takovému zacházení, které je v rozporu s jeho základními právy. Za okolností projednávané věci proto Soud konstatoval, že stěžovatel neměl k dispozici účinný prostředek nápravy, jehož prostřednictvím by byla posouzena podstata námitky porušení článku 3 Úmluvy.

Došlo tak rovněž k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy.