G.L. proti Itálii

 

Typ rozhodnutí: rozsudek výboru (1. sekce)

Číslo stížnosti: 59751/15

Datum: 10. 9. 2020

Složení senátu: K. Turković, předsedkyně senátu (Chorvatsko), K. Wojtyczek (Polsko), A. Pejchal (Česká republika), P. Koskelo (Finsko), T. Eicke (Spojené království), J. Ilievski (Severní Makedonie), R. Sabato (Itálie)

 

[§ 1.–3. Průběh řízení před Soudem]

4. U stěžovatelky byl diagnostikován neverbální autismus.

5. Z důvodu svého postižení stěžovatelka od svého nástupu do mateřské školy v roce 2007 využívala, v souladu s článkem 13 zákona č. 104 z roku 1992, doprovodu podpůrného vyučujícího v rozsahu 24 hodiny týdně a specializované pomoci.

6. Cílem specializované asistenční služby je pomoci dětem se zdravotním postižením rozvíjet jejich samostatnost, schopnost osobní komunikace a zlepšit jejich studijních dovednosti, společenský život a integraci ve škole, aby nedocházelo k jejich vyloučení na okraj společnosti. Specializovaný asistent tak byl zodpovědný za zlepšení inkluze a socializace stěžovatelky ve škole a ve třídě stejně jako její samostatnosti (viz § 18 níže).

7. Během prvního roku na základní škole (2010–2011) již stěžovatelka specializovanou pomoc nevyužívala. Na konci školního roku bylo rozhodnuto, že bude opakovat přípravný kurz (cours préparatoire).

8. S blížícím se návratem do školy žádali rodiče stěžovatelky dne 10. 8. 2011 na radnici v Eboli zajištění toho, aby jejich dcera mohla využívat specializovanou pomoc dle článku 13 zákona č. 104 z roku 1992. Vzhledem k tomu, že orgány obce neodpověděly, rodiče svou žádost dne 30. 1. 2012 zopakovali.

9. Dne 21. 2. 2012 si rodiče stěžovatelky v důsledku nečinnosti správního úřadu vyžádali nahlédnutí do spisu jejich dcery.

10. Do ledna 2012 platili soukromou specializovanou pomoc, aby jejich dcera mohla přesto přese všechno doprovodu ve škole využívat.

11. Dne 19. 3. 2012 jim správní úřad oznámil, že bude obtížné obnovit veřejnou specializovanou asistenci, která byla plánována pouze do konce roku 2011, avšak že doufají, že ji bude moci stěžovatelka využívat co nejdříve – což se nestalo.

12. Vláda konstatuje, že stěžovatelka obdržela podporu hrazenou školou. V tomto ohledu předložila dokument podepsaný ředitelem zařízení, ve kterém bylo uvedeno, že jelikož stěžovatelka nemohla využívat specializovaných vzdělávacích služeb během školních let 2010–2011 a 2011–2012, škola jí poskytla základní asistenci a fyzickou pomoc a pověřila některé své zaměstnance, aby poskytovali materiální pomoc vyučujícím. Na podporu svých tvrzení vláda přiložila fakturu ve výši 476,56 EUR.

13. Stěžovatelka má za to, že z dokumentů předložených vládou nelze ověřit pravost jejích tvrzení. Podotýká především, že dokumenty neupřesňují, jaký typ asistence byl poskytnut, jaké aktivity byly realizovány, ani zda byly dotčené osoby kompetentní a kvalifikované pro práci s dítětem s autismem. Zároveň konstatuje, že výše prokázaných výdajů (476,56 EUR na šest zaměstnanců, což činí v průměru 80 EUR na zaměstnance na rok) ukazuje, že tuto podporu jistě nelze považovat za trvalou.

14. Dne 15. 5. 2012 se rodiče stěžovatelky, jednající svým jménem a na svůj účet, obrátili na Krajský správní soud v Kampánii („TAR“). Stěžovali si na skutečnost, že jejich dcera nemůže využívat specializované pomoci, na kterou má dle článku 13 zákona č. 104 z roku 1992 právo, a žádali soud, aby rozhodl o porušení tohoto práva a uložil správnímu orgánu náhradu škody jejich dceři.

15. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2012 TAR jejich návrh zamítl. Uvedl, že obec podnikla nezbytné kroky včas, a vzal v úvahu skutečnost, že kraj musel čelit snížení prostředků přidělených státem.

16. Rodiče stěžovatelky rozsudek rozporovali před Státní radou. Ta nálezem doručeným dne 26. 5. 2015 jejich návrh zamítla. Uvedla, že žádost o odškodnění byla vágní a nebyla z ní zřejmá příčinná souvislost mezi neposkytnutím specializované pomoci a tvrzenou škodou. Rozhodla rovněž, že odpovědnost kraje nemohla vzniknout, jelikož ten musel čelit snížení prostředků přidělených státem. Konstatovala, že nebylo namístě rodičům stěžovatelky přiznat náhradu nákladů, které museli vynaložit, aby zaplatili soukromou specializovanou pomoc, jelikož žádné pochybení nemohlo být správě přičteno. Konečně pokud jde o návrh, aby byla obci Eboli uložena povinnost poskytnout pomoc dle zákona, zopakovala, že soudce může vydat soudní příkaz vůči správě pouze tehdy, pokud věc spadá do výlučné pravomoci správního soudnictví, což projednávaný případ není.

Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 17.–31. Relevantní právní rámec a praxe

§ 17.–19. I. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

§ 17.–18. A. Vnitrostátní právní úprava

§ 19. B. Relevantní judikatura Kasačního soudu

§ 20.–31. II. Mezinárodní právo a praxe

§ 21.–25. A. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech

§ 26. B. Úmluva Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením

§ 27.–31. C. Rada Evropy]

K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1

32. Stěžovatelka namítá zásah do svého práva na vzdělání. V tomto ohledu uvádí, že během dvou školních let nemohla využívat specializované pomoci dle zákona. Rovněž tvrdí, že stát nesplnil svou pozitivní povinnost zaručit rovné šance osobám se zdravotním postižením. Dovolává se článku 2 Protokolu č. 1, který zní následovně:

„Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.“

33. Stěžovatelka rovněž namítá, že byla podrobena nerovnému zacházení z důvodu svého zdravotního postižení v rozporu s článkem 14 Úmluvy. Toto ustanovení zní následovně:

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

I. Předmět sporu

34. Soud má za to, že podstata stížnosti stěžovatelky leží v tvrzení, dle kterého utrpěla nerovné zacházení. Domnívá se tedy, že by věc měla být nejprve posouzena na poli článku 14 Úmluvy ve spojení se článkem 2 Protokolu č. 1 (viz, pro obdobný přístup, Oršuš a další proti Chorvatsku, § 143–145; a Ponomaryovi proti Bulharsku, § 45; viz také Enver Şahin proti Turecku, § 32), pokud jde o chápání, že oblast působnosti článku 14 Úmluvy zahrnuje nejen zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení (viz, například, Glor proti Švýcarsku, § 80), ale také povinnost států zajistit „přiměřené úpravy“ způsobilé napravovat faktické nerovnosti, které nemohou být odůvodněné a zakládají diskriminaci.

II. K přijatelnosti

[§ 35.–39] [§ 35.–39. Posouzení námitky vlády týkající se nepřijatelnosti stížnosti pro opožděnost]

40. Soud uvádí, že stížnost není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z jiných důvodů uvedených v čl. 35 Úmluvy. Stížnost tedy musí být prohlášena za přijatelnou.

III. K meritu věci

A. Vyjádření stran

[§ 41.–45. 1. Stěžovatelka

§ 46.–48. 2. Vláda]

B. Posouzení Soudem

1. Obecné zásady

49. Soud připomíná, že měl již příležitost zdůraznit, že v demokratické společnosti je právo na vzdělání klíčovým předpokladem uplatňování lidských práv a zaujímá přední postavení (Velyo Velev proti Bulharsku, § 33) a že školství je v moderním státě jednou z nejdůležitějších veřejných služeb. Taktéž nicméně uznává, že se jedná o službu složitou na organizaci a nákladnou na řízení a že prostředky, které na ni mohou úřady věnovat, jsou omezené. Je rovněž pravda, že při rozhodování o regulaci přístupu ke vzdělání stát musí nastolit rovnováhu mezi vzdělávacími potřebami osob ve své jurisdikci na jedné straně a omezené schopnosti na ně reagovat na straně druhé. Soud však nemůže ignorovat skutečnost, že na rozdíl od některých jiných služeb poskytovaných veřejnou správou, vzdělání je právo přímo chráněné Úmluvou (ibidem).

50. Soud opětovně potvrzuje, že při výkladu a použití článku 2 Protokolu č. 1 je třeba mít na paměti, že Úmluvu je třeba číst jako celek a vykládat tak, aby byla podporována její vnitřní soudržnost a soulad mezi jejími jednotlivými ustanoveními (Stec a další proti Spojenému království, § 48; a Austin a další proti Spojenému království). Článek 2 Protokolu č. 1 musí být taktéž vykládán zejména ve světle článku 8 Úmluvy, který zakotvuje právo všech osob „na respektování soukromého života“ (Catan a další proti Moldavsku a Rusku, § 136 a 143).

51. Soud připomíná, že při výkladu a použití článku 2 Protokolu č. 1 je třeba brát v úvahu všechna pravidla a všechny zásady mezinárodního práva použitelného na vztahy mezi smluvními stranami a že Úmluva musí být, pokud možno, vykládána tak, aby byla v souladu s ostatními pravidly mezinárodního práva, kterého je nedílnou součástí (ibidem, § 136). Je proto třeba v tomto případě vzít v úvahu ustanovení týkající se práva na vzdělání stanovené v nástrojích, jakými jsou například revidovaná Evropská sociální charta nebo Úmluva Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením (Timichev proti Rusku, § 64; Catan a další proti Moldavsku a Rusku, § 136; a Çam proti Turecku, § 53).

52. Co se týče zákazu zakotveného v článku 14 Úmluvy, Soud připomíná, že diskriminace spočívá v rozdílném zacházení s osobami ve srovnatelné situaci bez objektivního a rozumného odůvodnění, přičemž toto rozdílné zacházení postrádá „objektivní a rozumné odůvodnění“, pokud nesleduje „legitimní cíl“ nebo pokud neexistuje „přiměřený vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným cílem“ (Biao proti Dánsku, § 90 a 93; Molla Sali proti Řecku, § 135–136; a Çam proti Turecku, § 54). Článek 14 však nezakazuje členskému státu zacházet se skupinami rozdílným způsobem, aby napravil „faktické nerovnosti“ mezi nimi; za určitých okolností totiž může neexistence rozdílného zacházení za účelem napravení nerovnosti, není-li založena na objektivním a rozumném odůvodnění, představovat porušení tohoto ustanovení (viz, mezi dalšími rozsudky, Guberina proti Chorvatsku, § 72). Kromě toho smluvní strany požívají určitý prostor pro uvážení při určování, zda a v jakém rozsahu rozdíly mezi situacemi v jiných srovnatelných ohledech odůvodňují rozdíly v zacházení (Vallianatos a další proti Řecku, § 76).

53. Při zkoumání případu z úhlu článku 14 Úmluvy musí Soud vzít v úvahu vývoj mezinárodního a evropského práva a reagovat například na konsenzus, který by se mohl na těchto úrovních objevit, pokud jde o normy, jichž má být dosaženo (viz, mutatis mutandis, Konstantin Markin proti Rusku, § 126; a Fabris proti Francii, § 56). V tomto smyslu zdůraznil význam základních zásad univerzálnosti a nediskriminace, které byly mnohokrát zakotveny v mezinárodních textech, při výkonu práva na vzdělání (viz relevantní mezinárodní právo § 20-31 výše). Upozorňuje dále, že tyto nástroje uznávají, že nejvhodnějším nástrojem k zajištění těchto základních zásad je inkluzivní vzdělávání, které se zaměřuje na podporu rovnosti šancí každého a zejména osob se zdravotním postižením (Çam proti Turecku, § 64, s odkazy zde citovanými). Inkluzivní vzdělávání je tak bezesporu součástí mezinárodní odpovědnosti států v této oblasti (Enver Şahin proti Turecku, § 62).

54. Soud taktéž připomíná, že pokud se omezení základních práv vztahuje na kategorii zvláště zranitelné populace, která v minulosti utrpěla významnou diskriminaci, prostor pro uvážení, který má stát k dispozici, je výrazně omezen a k uplatnění dotčeného omezení by jej měly vést pouze velmi vážné důvody. Soud již identifikoval řadu zranitelných kategorií, obětí rozdílného zacházení z důvodu svých charakteristik nebo situace, zejména z důvodu zdravotního postižení (Glor proti Švýcarsku, § 84; Alajos Kiss proti Maďarsku, § 42; Kiyutin proti Rusku, § 63, Guberina proti Chorvatsku, § 73). Nadto všechna opatření týkající se dětí se zdravotním postižením musí jako prioritu sledovat nejlepší zájem dítěte (§ 34 výše, čl. 7 § 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením). V každém případě je však, nezávisle na prostoru pro uvážení, který je státu svěřen, na Soudu, aby v krajním případě rozhodl o souladu s požadavky Úmluvy (viz, mezi dalšími, Konstantin Markin proti Rusku, § 126).

 

 

2. Použití obecných zásad v projednávaném případě

a) Vymezení rámce přezkumu

55. Soud na úvod podotýká, že italský právní systém zaručuje právo na vzdělání dětí se zdravotním postižením ve formě inkluzivního vzdělávání v běžných školách. V Itálii všechny děti po celou dobu povinné školní docházky navštěvují jediný typ zařízení: děti se zdravotním postižením jsou integrovány do běžných tříd veřejných škol a stát vytvořil psycho-pedagogické služby, které musí ve třídě zajistit přítomnost tzv. „podpůrného“ vyučujícího. Ten koordinuje činnost asistentů a spolupracuje s vyučujícím, který má třídu na starosti, a odpovědnost za třídu s ním sdílí. V případě, že to situace žáka vyžaduje, jsou přivoláni další odborníci, jako jsou asistenti pro samostatnost či komunikaci, kteří mají za úkol „odstraňovat percepční a senzorické bariéry“, a pedagogičtí asistenti, kteří žáka doprovází, aby podporovali jeho samostatnost a socializaci (viz § 18 výše).

56. V projednávaném případě stěžovatelka, neverbální dítě s autismem, namítá, že nemohla využívat specializované pomoci stanovené zákonem.

57. Rolí Soudu je tedy ověřit, zda vnitrostátní orgány ve věci stěžovatelky účinně splnily povinnosti, které jim dle článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 náleží, v rámci jejich prostoru pro uvážení a zda provedly přiměřené úpravy, aby jí zajistily možnost využívat svá práva zaručená článkem 2 Protokolu č. 1 ve spojení s článkem 14.

58. Soud tak musí posoudit míru úsilí, se kterou úřady reagovaly na situaci, na kterou byly upozorněny.

b) Odmítnutí poskytnutí specializované pomoci stěžovatelce

59. V projednávaném případě stěžovatelka tvrdí, že skutečnost, že nemohla využívat specializované pomoci během jejích prvních dvou let na základní škole, vůči ní představovala nerovné zacházení. V této souvislosti Soud konstatuje, že v rozhodné době různá legislativní ustanovení zakotvovala právo dětí s postižením na vzdělání a jejich ochranu před diskriminací (viz relevantní vnitrostátní právo § 17–18 výše).

60. Soud zdůrazňuje, že zavedením inkluze dětí se zdravotním postižením v běžných vzdělávacích zařízeních vnitrostátní zákonodárce učinil volbu v rámci svého prostoru pro uvážení. Konstatuje totiž, že v projednávaném případě z písemností ve spise vyplývá, že přestože právo abstraktním způsobem stanovilo zavedení přiměřených „úprav“, aniž by v tomto ohledu ponechalo správním orgánům prostor pro uvážení, příslušné vnitrostátní orgány neupřesnily, jak by konkrétně tyto úpravy měly být provedeny od roku 2010 do roku 2012, a stěžovatelka tedy v tomto období nemohla využívat specializovanou pomoc odpovídající jejím specifickým vzdělávacím potřebám.

61. Soud připomíná, že cílem Úmluvy je zaručit konkrétní a účinná práva, a opakuje, že v kontextu projednávaného případu musí vzít v úvahu vývoj mezinárodního a evropského práva a reagovat například na konsenzus, který by mohl na těchto úrovních vzniknout, pokud jde o normy, kterých má být v oblasti tohoto případu dosaženo (§ 51 a 53 výše).

62. Soud má proto za to, že článek 14 Úmluvy musí být vykládán ve světle požadavků stanovených ve výše uvedených textech, zejména v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením (viz § 26 výše). Podle tohoto nástroje „přiměřené úpravy“, které mají osoby se zdravotním postižením právo očekávat, znamenají „nezbytné a odpovídající změny a úpravy, které nepředstavují nepřiměřené nebo nadměrné zatížení“, prováděné „pokud to konkrétní případ vyžaduje“ s cílem zaručit těmto osobám „uplatnění nebo výkon všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními“ (článek 2, § 26 výše) a diskriminace na základě zdravotního postižení „zahrnuje všechny formy diskriminace, včetně odepření přiměřené úpravy“. Přijetí přiměřených úprav má totiž za cíl napravit faktické nerovnosti (§ 26 výše, viz také, mutatis mutandis, Çam proti Turecku, § 65 a 67; a Ţanlýsoy proti Turecku, § 60).

63. Je pravda, že Soudu nepřísluší definovat „přiměřené úpravy“ – které mohou mít různé podoby, a to hmotné i nehmotné – které mají být zavedeny v oblasti vzdělávání, aby odpovídaly na vzdělávací potřeby osob se zdravotním postižením; vnitrostátní orgány k tomu mají lepší pozici než on (viz, například, Çam proti Turecku, § 66). Je však důležité, aby státy věnovaly zvláštní pozornost svým volbám v této oblasti vzhledem k jejich dopadu na děti se zdravotním postižením, jejichž zvláštní zranitelnost nelze ignorovat (viz § 54 výše).

64. V projednávaném případě tak Soud musí ověřit, zda vzhledem ke skutečnosti, že stát předpokládal poskytovat inkluzivní vzdělání pro děti se zdravotním postižením, měla správa školy platné důvody k tomu, aby stěžovatelce specializovanou pomoc odepřela (viz § 34 výše).

65. Vláda své tvrzení založila především na argumentu, že z důvodu alokace finančních prostředků pouze pro potřeby osob trpící amyotrofickou laterální sklerózou, úřady neměly finanční zdroje, které by mohly být urychleně přiděleny na studijní podporu. Dále uvádí, že správa školy každopádně na své náklady zajistila specializovanou asistenci poskytovanou zaměstnanci školy. Neposkytuje však žádné informace o specifických kompetencích těchto osob nebo o poskytnuté pomoci, ani žádné podrobnosti o příslušných obdobích a hodinách. Soud nadto v tomto ohledu konstatuje, že podle informací, které mu byly poskytnuty, škola vynaložila 476,56 EUR na služby poskytnuté šesti osobami v průběhu jednoho školního roku.

66. S ohledem na vysvětlení poskytnutá vládou má Soud za to, že není pochyb o tom, že stěžovatelka nemohla pokračovat ve studiu základní školy za rovnocenných podmínek, jakých využívali žáci bez postižení, a že tento rozdíl v zacházení byl způsoben jejím postižením. Může pouze konstatovat, že během dvou školních let kromě soukromé asistence placené rodiči stěžovatelky a několika zásahů ze strany zaměstnanců školy, o kterých vláda neposkytla žádné podrobnosti, stěžovatelce nebyla poskytnuta specializovaná pomoc, na kterou však měla nárok a která jí měla umožnit využívat vzdělávacích a sociálních služeb nabízených školou za stejných podmínek, za jakých je využívají ostatní žáci.

c) Řízení před správními soudy

67. Správní soudy návrhy stěžovatelky zamítly. Měly za to, že nedostatek finančních prostředků odůvodňuje skutečnost, že jí nebyla poskytnuta specializovaná pomoc, aniž by zkoumaly, zda úřady nastolily spravedlivou rovnováhu mezi jejími vzdělávacími potřebami a omezenou schopností správy na ně reagovat, ani zda byla tvrzení o diskriminaci podložená. Zejména neověřily, zda rozpočtová omezení, na která se správa školy odkazovala, měla stejný dopad na vzdělání nabízené dětem s postižením a dětem bez postižení.

68. Soud poznamenává, že vnitrostátní orgány v žádném okamžiku neuvažovaly o možnosti, že by mohly nedostatek zdrojů nebo mimořádnou potřebu poskytnout péči přednostně osobám trpícím závažnou patologií kompenzovat nikoliv změnou přiměřených úprav, které umožňují zajištění rovnosti příležitostí dětem se zdravotním postižením, ale snížením nabídky vzdělání tak, aby byla spravedlivě rozdělena mezi žáky bez postižení a žáky s postižením, přestože kasační soud již na tento aspekt ve svých rozsudcích upozorňoval (§19 výše). V tomto ohledu se domnívá, že s ohledem na inkluzivní model vzdělávání přijatý v Itálii na straně jedné a judikatuře kasačního soudu na straně druhé, musí mít jakákoli případná rozpočtová omezení stejný dopad na nabídku vzdělání pro žáky s postižením a pro žáky bez postižení.

69. Soud v této souvislosti připomíná, že podle článku 15 revidované Evropské sociální charty (§ 27 výše) státy musí „podporovat plnou společenskou integraci [osob se zdravotním postižením] a [jejich] účast na životě ve společnosti, zejména pomocí opatření zahrnujících technickou pomoc s cílem překonat bariéry komunikace a pohybu“ [viz rovněž v § 26 výše, čl. 24 odst. 2 písm. c) a d) a čl. 24 odst. 3 písm. a) Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením]. V projednávané věci měla mít stěžovatelka možnost využívat specializovanou pomoc zaměřenou na podporu její samostatnosti a osobní komunikace a na zlepšení jejích studijních dovedností, společenského života a integraci ve škole, aby se předcházelo riziku jejího vyloučení na okraj společnosti. Soud připomíná, že v doporučení Rec(2006)5 (§ 29 výše) Výbor ministrů zdůraznil, že „[v]ytváření příležitostí pro osoby se zdravotním postižením k začlenění do běžných škol je důležité nejen pro tyto osoby, ale napomůže i osobám bez postižení porozumět různorodosti mezi lidmi“.

d) Závěry Soudu

70. S ohledem na vše výše uvedené Soud uzavírá, že se v tomto případě úřady nepokusily zjistit skutečné potřeby stěžovatelky a řešení, která by je pravděpodobně mohla uspokojit tak, aby jí bylo umožněno navštěvovat základní školu za podmínek, jež jsou, pokud možno, co nejvíce rovnocenné těm, ze kterých se těší jiné děti, aniž by to neúměrně nebo nepřiměřeně zatěžovalo správu (viz, a contrario, Ţanlýsoy proti Turecku, ve kterém Soud rozhodl, že odmítnutí soukromé školy nadále vzdělávat sedmiletého stěžovatele s autismem nepředstavovalo systémové odepření jeho práva na vzdělání z důvodu autismu; ani nesplnění povinností dle článku 2 Protokolu č. 1 ve spojení s článkem 14 Úmluvy státem; a zároveň Stoian proti Rumunsku, ve kterém Soud uvedl, že vnitrostátní orgány přidělily prostředky škole stěžovatele, dítěte se zdravotním postižením, aby uspokojily jeho speciální potřeby).

71. Soud se dále domnívá, že diskriminace, kterou stěžovatelka utrpěla, je o to závažnější, že k ní došlo v rámci základního vzdělání, které poskytuje základ pro další vzdělávání a integraci do společnosti a první zkušenosti se společným soužitím – a které je ve většině zemí povinné (viz, mutatis mutandis, Ponomaryovi proti Bulharsku, § 56-57).

72. Na základě všech těchto skutečností Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci vláda neprokázala, že vnitrostátní orgány reagovaly s náležitou péčí, aby stěžovatelce zajistily uplatnění jejího práva na vzdělání na stejném základě jako ostatním žákům, aby byla nastolena spravedlivá rovnováha mezi dotčenými protichůdnými zájmy.

V důsledku toho došlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1.

73. S ohledem na tento závěr má Soud za to, že není nezbytné samostatně zkoumat stížnost na poli článku 2 Protokolu č. 1 (viz, mutatis mutandis, Darby proti Švédsku, § 35; Pla a Puncernau proti Andoře, § 64; a Oršuš a další proti Chorvatsku, § 186; a Çam proti Turecku, § 70).

[§ 74–76. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy ve spojení s článkem 14

§ 77.–86. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu 1 byl porušen;

3. není třeba samostatně zkoumat opodstatněnost námitek formulovaných na poli článku 2 Protokolu č. 1;

4. není třeba samostatně zkoumat opodstatněnost námitek formulovaných na poli článku 8 Úmluvy ve spojení s článkem 14.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.