LEVCHUK proti Ukrajině

 

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 17496/19

Datum: 3. 9. 2020

Složení senátu: S. O’Leary, předseda senátu (Irsko), G. Kucsko-Stadlmayer (Rakousko), G. Yudkivska (Ukrajina), M. Mits (Lotyšsko), L. Hüseynov (Ázerbájdžán), A. Seibert-Fohr (Německo), M. Guyomar (Francie)

[§ 1. Průběh řízení před Soudem]

I. Okolnosti případu

2. Stěžovatelka se narodila v roce 1982 a žije v Rivne. Je vedena jako osoba s invaliditou 3. stupně žijící z invalidního důchodu a výživného na dítě. (…)

[3.–4. Zastoupení vlády, shrnutí]

5. V roce 2002 se stěžovatelce narodil syn.

6. Dne 26. 5. 2006 si stěžovatelka vzala O. L. Pár se usadil v Rivne v bytě, který spoluvlastnil O. L. a jeho matka.

7. V lednu 2007 se stěžovatelce a O. L. narodila trojčata (tři dívky).

8. S ohledem na vícečetné narození dětí poskytla městská rada Rivne v lednu 2008 stěžovatelce a O. L. sociální bydlení – byt, který mohou užívat jako chránění nájemci společně s trojčaty a synem stěžovatelky.

9. Podle stěžovatelky se její vztah s O. L. soustavně zhoršoval, jelikož požíval alkohol a pod jeho vlivem začínaly hádky, obtěžoval ji a vyhrožoval jí i dětem a občas se uchýlil k fyzickému násilí vůči ní. Při různých příležitostech se stěžovatelka tak bála jeho agresivních výbuchů, že utekla a pobývala po určitou dobu u příbuzných nebo známých.

10. Dne 18. 3. 2009 krajská soudní kancelář v Rivne potvrdila, že měla stěžovatelka zlomený nos a krevní výrony kolem očí. Podle stěžovatelky byla tato zranění výsledkem jejích hádek s O. L. Ze spisu se ukazuje, že na tento incident nenavazovalo žádné řízení.

12. V dubnu 2015 zahájila stěžovatelka občanskoprávní řízení a stěžovala si, že O. L. nepřispívá na peněžité potřeby dětí.

13. V červnu 2015 Městský soud v Rivne vydal rozsudek, kterým stanovil, jakou částku má O. L. hradit stěžovatelce na výživném pro děti.

14. Dne 10. 6. 2015 podala stěžovatelka na policii trestní oznámení, že kolem deváté hodiny večerní dne 31. 5. 2015 ji O. L. během hádky doma kopnul.

15. Dne 11. 6. 2015 bylo zahájeno trestní řízení vůči O. L. podle čl. 125 trestního zákona ve vztahu k tvrzenému napadení stěžovatelky.

16. Dne 16. 6. 2015 krajská soudní kancelář potvrdila, že stěžovatelka má podkožní hematom na pravém stehně.

17. Dne 23. 9. 2015 bylo manželství stěžovatelky a O. L. rozvedeno. Děti byly svěřeny do péče stěžovatelky. Po rozvodu zůstali žít rodinní příslušníci a O. L. ve stejném bytě.

18. Dne 16. 10. 2015 policie v Rivne uzavřela trestní řízení proti O. L. z června, jelikož stěžovatelka vzala své oznámení zpět. Příslušné rozhodnutí uvádělo, že zatímco se jevilo, že chování O. L. spadalo do rámce čl. 125 trestního zákona, ve světle rozhodnutí stěžovatelky nepodávat jako poškozená trestní oznámení byly podklady případu zaslány jinému oddělení policie, aby rozhodlo, zda by měl být O. L. obviněn ze spáchání přestupku. Zdá se, že ve vztahu k tomuto incidentu nebylo vydáno žádné další rozhodnutí.

19. Dne 11. 11. 2015 podala stěžovatelka oznámení na policii v Rivne, že O. L. nehradí výživné na děti. Předložila potvrzení služby soudních vykonavatelů, které uvádělo, že O. L. je sedm měsíců v prodlení se splátkami výživného. Uvedla, že ačkoli je O. L. nezaměstnaný, ve skutečnosti příležitostně pracuje a tají své příjmy. Stejného dne bylo tedy s ohledem na uvedené zahájeno trestní řízení.

20. Když jej policie vyslýchala (v prosinci 2015), O. L. přiznal, že výživné na děti nehradí. Vysvětlil, že není schopen splátky hradit, jelikož je nezaměstnaný a nemá žádný příjem. Policii ujistil, že dluh by uhradil, jakmile by našel zdroj příjmů a získal nezbytné prostředky. Je patrné, že řízení proti O. L. byla následně buď uzavřena, nebo skončena.

21. Dne 23. 11. 2015 a 2. 2. 2016 opětovně volala stěžovatelka na policii a stěžovala si, že ji O. L. obtěžuje a týrá v jejich domově. Na základě toho policejní orgány navštívily obydlí stěžovatelky a O. L. a provedly preventivní pohovory.

22. Dne 23. 2. 2016 opět volala stěžovatelka na policii s tím, že se O. L. chová pod vlivem alkoholu agresivně.

23. Dne 12. 3. 2016 volala stěžovatelka na policii, že ji její manžel obtěžuje. Telefonát vyústil v další policejní prohlídku a další ústní varování O. L., jak uvádí policejní zpráva ze dne 16. 3. 2016.

24. Dne 18. 3. 2016 rozhodl velitel policie v Rivne, že jednání O. L. z 23. 2. 2016 (napadání a vyhrožování stěžovatelce a rozpárání deky nožem) lze podřadit pod psychické vydírání. Obvinil O. L. z přestupku domácího násilí podle čl. 173 odst. 2 přestupkového zákona a postoupil případ Městskému soudu v Rivne. Zdá se, že žádné další rozhodnutí nebylo ve vztahu k této zprávě vydáno.

25. Dne 14. 3. 2016 si stěžovatelka stěžovala k městskému orgánu ochrany rodiny, dítěte a mladistvých v Rivne (dále jen „orgán ochrany rodiny“), že její bývalý manžel se často chová násilně pod vlivem alkoholu, a žádala o pomoc při hledání strukturálního řešení.

26. Mezi 14. a 22. 3. 2016 provedla skupina pracovníků z orgánu ochrany rodiny šetření potřeb rodiny stěžovatelky, během něhož navštívila její byt a provedla pohovor s trojčaty. Podle záznamu z pohovoru jedna z dívek uvedla, že miluje oba rodiče, avšak je teď velmi zdeptaná, když přijde její otec domů opilý a začne se hádat s její matkou. Další dívka uvedla, že si otce neváží a nesnáší, když přijde domů opilý. Třetí z dívek uvedla, že miluje svou matku, a snažila se vyhnout rozhovoru o svém otci. Na základě dalších záznamů nebyli sociální pracovníci schopni provést pohovor s O. L., protože nebyl během jejich návštěvy doma. Jejich snahy o domluvu oddělené schůzky s ním selhaly, jelikož buď nezvedal telefon, nebo se odmítl se sociálními pracovníky setkat a říkal, že má moc práce. Výsledkem šetření byla zpráva sociálních služeb, která uváděla, že děti žijí v podmínkách nezbytných pro jejich výchovu. Avšak jejich otec zanedbává svou rodičovskou odpovědnost a pouští se do prudkých hádek s matkou, což dětem nahání strach a stresuje je to. Stěžovatelka dostala nabídku podpory formou poradenství, což v tu dobu odmítla.

27. Dne 24. 3. 2016 orgán ochrany rodiny požádal policii, aby nadále sledovala stěžovatelčinu rodinnou situaci, zejména aby prováděla preventivní rozhovory s O. L. a identifikovala případné důvody pro zahájení trestního stíhání pro páchání domácího násilí.

28. Dne 5. 4. 2016 policejní komisař, kterému byl případ přidělen, uvedl, že nebyl schopen kontaktovat O. L., aby si s ním dohodl schůzku.

29. V dubnu 2016 zaměstnanci základní školy trojčat – ředitel, školní psycholog a třídní učitel dívek – nahlásili orgánu ochrany rodiny, že se dívky ve škole a v sociálním životě dobře integrovaly. Jejich domácí prostředí je však stresující. Dívky uvedly, že jejich rodiče se často hádají. Měly dobrý a důvěrný vztah se svou matkou a jejími příbuznými. Co se týče jejich otce, uvedly, že pro ně bylo těžké mu věřit, a cítily, že často věnoval malou pozornost záležitostem, které se jich týkaly. Pravidelně jej viděly pod vlivem alkoholu, bály se jeho vzezření a jeho nepředvídatelného a někdy násilného chování. Zaměstnancům školy nebyly známy žádné případy, kdy by dívky otec fyzicky týral. Avšak měli za to, že kombinace jeho nezúčastněného přístupu a agresivních výbuchů vůči matce vedla k tomu, že byly dívky oběťmi psychického týrání.

30. Dne 13. 4. 2016 podala stěžovatelka na policii nové oznámení, že okolo 10. hodiny večerní toho dne měl O. L. nový agresivní výbuch: nadával jí, vyhrožoval jí a strčil ji.

31. Dne 18. 4. 2016 soudní kancelář v Rivne osvědčila, že má stěžovatelka hematomy na pravém zápěstí, paži a noze a podvrtnutí vazu na pravém chodidle.

32. Dne 5. 7. 2016 s ohledem na jednání ze dne 13. 4. 2016 shledal Městský soud v Rivne O. L. vinným z domácího násilí ve smyslu čl. 173 odst. 2 přestupkového zákona. O. L., jenž se účastnil jednání, se k činu doznal. Soud rovněž rozhodl, že může být O. L. zproštěn formální odpovědnosti za skutek a mohou mu uložit pouze ústní napomenutí vzhledem ke skutečnosti, že o to stěžovatelka požádala, jelikož strany již vyřešily své neshody.

33. V mezidobí dne 22. 6. 2016 zahájila stěžovatelka občanskoprávní řízení u Městského soudu v Rivne a požadovala vykázání O. L. z jejich bytu. S odkazem na čl. 113 zákona o bydlení namítala, že není možné s ním žít, jelikož systematicky požívá alkohol, týrá ji, vyhrožuje jí a obtěžuje ji i děti bez ohledu na jejich zájmy a má agresivní výbuchy vzteku. Pokračování soužití s ním by znamenalo, že ona a její nezletilé děti by byly vystaveny soustavnému nebezpečí psychického obtěžování a fyzického násilí. Stěžovatelka rovněž argumentovala, že vykázání nepřivede O. L. do nejisté situace, jelikož on a jeho matka spoluvlastní byt ve stejném městě.

34. Během jednání týkajícího se vykázání potvrdili tři soudem vyslechnutí svědci (sestra stěžovatelky a dva přátelé) stěžovatelkou vylíčené události a dosvědčili, že O. L. požívá alkohol a týral svou bývalou manželku a děti. Naproti tomu další tři svědci (bratr O. L. a dva lidé, kteří byli buď přátelé, nebo příbuzní) prohlašovali, že hádky vyvolávala stěžovatelka, která se chtěla O. L. zbavit, aby získala kontrolu nad bytem. Svědci rovněž tvrdili, že O. L. na dětech záleží a je pozorný otec.

35. Na svou obranu předložil O. L. dva posudky svého charakteru. První byl od správního orgánu budovy, ve které se nachází jeho a stěžovatelčin byt. Toto dobrozdání uvedlo, že si na něj nikdy nestěžoval žádný z obyvatel domu. Druhé dobrozdání bylo od společnosti s ručením omezeným s názvem R., které uvádělo, že je O. L. jako jeden z jejích nezávislých dodavatelů vysoce vážený jako pečlivý stavební dělník a je dobrým členem týmu.

36. Stěžovatelka citovala dokumenty, které se týkaly jejích předchozích oznámení o obtěžování a násilí, a nové potvrzení od státního exekutorského úřadu, které uvádělo, že je O. L. v rozhodné době 18 měsíců v prodlení s hrazením výživného na děti.

37. Dne 4. 4. 2017 Městský soud v Rivne vyhověl návrhu stěžovatelky a nařídil vykázání O. L. Ve svém rozsudku uvedl soud zejména následující:

„Soud, vyslechnuv [strany a jejich zástupce] a svědky… [a] přezkoumav písemné důkazy, dospěl k následujícím [závěrům]:

…

Odpůrce požívá alkohol, soustavně dělá scény a vyvolává hádky [a] zastrašuje [stěžovatelku] v přítomnosti dětí. [Odpůrce] se chová agresivně [a] vyhrožuje navrhovatelce fyzickým násilím. [Navrhovatelka] společně s nezletilými dětmi byla občas nucena přespat u svých známých, jelikož se bála zůstat doma s odpůrcem. Navrhovatelka se opakovaně obracela na donucovací orgány, aby ochránily její práva a práva jejích dětí… Vůči odpůrci za účelem napravení jeho chování byla přijata opatření ve formě preventivních rozhovorů a výstrah, které se týkaly nepřijatelnosti domácího násilí, a rozhodnutí Městského soudu v Rivne ze dne 5. 7. 2016 jej shledalo vinným z přestupku podle čl. 173 odst. 2 [přestupkového zákona]. Odpůrce byl rovněž stíhán pro trestný čin způsobení újmy na zdraví navrhovatelky.

Výše uvedená opatření k napravení chování [odpůrce] nepřinesla kýžený výsledek…“

38. O. L. se odvolal. Namítal, že stěžovatelka vyvolávala hádky, aby jej separovala od dětí a získala peněžité výhody z bytu. Ze stejného důvodu situaci zveličovala a podávala šikanózní trestní oznámení obsahující obvinění, která neměla oporu v důkazech. Navíc čl. 116 bytového zákona upravuje vykázání rezidenta, jehož nevhodné chování bylo systematické, pakliže méně tvrdá opatření vůči tomuto rezidentu se jeví jako neefektivní. V jeho případě chybí důkazy o systematickém nevhodném chování a několik svědků svědčilo v jeho prospěch. Zatímco některé hádky příležitostně proběhly, veškeré důkazy vůči němu se vztahovaly buď k roku 2011, nebo 2015–2016. Žádné aktuální důkazy o jakýchkoliv hádkách mezi ním a jeho bývalou manželkou nebyly předloženy. Pokud se jedná o byt v jeho spoluvlastnictví, v něm žije jeho matka a rodina jeho bratra a není v něm pro něj žádné volné místo.

39. Dne 14. 6. 2017 Krajský odvolací soud v Rivne zrušil rozhodnutí Městského soudu a zamítl návrh stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že neexistují důvody pro tak radikální opatření jako vykázání a že podmínky, které požaduje čl. 116 bytového zákona, nebyly splněny. Relevantní část rozhodnutí soudu uvádí následující:

„Ze spisu je zjevné, že v určitém počtu případů volala stěžovatelka policii na svou domovskou adresu a obvinila odpůrce ze spáchání protiprávních činů vůči ní a členům její rodiny, avšak nebylo prokázáno, že by [O. L.] systematicky porušoval pravidla společného soužití a byl [v té souvislosti] shledán odpovědným.

…

Obracení se na příslušné orgány se stížností týkající se porušení pravidel společného soužití, aniž by tyto orgány přijaly opatření k nápravě chování [vinné] strany, není jako takové důvodem pro vykázání.

Poté, co soud zhodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti, dospěl soudní senát k závěru, že důkazy předložené stranami poukazují na existenci nepřátelského, konfliktního vztahu mezi bývalými manžely.

Za takových okolností má senát za to, že důvody pro přijetí natolik extrémního opatření jako vykázání odpůrce jsou nedostatečné. Zároveň považuje senát za nezbytné upozornit O. L., že je potřeba, aby změnil svůj postoj k pravidlům společného soužití se členy své rodiny po rozvodu manželství.“

40. Stěžovatelka podala kasační stížnost. Argumentovala zejména, že byl O. L. již shledán vinným z domácího násilí v přestupkovém řízení a byl stíhán podle čl. 125 trestního zákona pro trestný čin napadení její osoby. Namítala, že O. L. nezměnil své chování ani postoj a že život s ním vystavuje ji a její děti vážnému riziku obtěžování a násilí. Rovněž zopakovala, že má k dispozici jiné obydlí.

41. Dne 20. 8. 2018 Nejvyšší soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky a ztotožnil se se závěry odvolacího soudu.

[§ 42. Doručení rozhodnutí stěžovatelce

§ 43.–44. Přiznání vlastnických práv rodině, sdílení bytu

§ 45. Trestní oznámení stěžovatelky na O. L.

§ 46. K řízení o zbavení O. L. rodičovské odpovědnosti]

II. Relevantní právní předpisy

[§ 47.–54. Relevantní vnitrostátní právo

§ 55.–57. Relevantní mezinárodní podklady

§ 58.–61 Podklady týkající se násilí na ženách na Ukrajině]

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

62. Stěžovatelka namítala, že odmítnutí vnitrostátních soudů nařídit vykázání O. L. vystavilo ji a její děti pokračujícímu riziku obtěžování a násilí. (…)

A. Přijatelnost stížnosti

[§ 63.–64.]

B. K meritu věci

1. Stanoviska stran

a) Stěžovatelka

i. Informace týkající se násilí na základě pohlaví na Ukrajině

65. Stěžovatelka namítala, že problematika domácího násilí v ukrajinské společnosti bují, což ukazuje na vysokou toleranci tohoto fenoménu.

66. Podotkla, že podle průzkumu z roku 2014 provedeného GfK analytics na žádost Populačního fondu OSN (UNFPA) zažila jedna z pěti ukrajinských žen ve věku 15 až 49 let (19 %) fyzické násilí od chvíle, kdy dovršila 15 let věku. Polovina z obětí fyzického násilí – 9 % – zažila fyzické násilí v uplynulých 12 měsících předcházejících průzkumu.

67. Podle tiskového oddělení národní policie obdržela v roce 2018 ukrajinská policie od žen 89 500 trestních oznámení na domácí násilí.

68. Podle Jednotného státního rejstříku soudních rozhodnutí byla přijata soudní rozhodnutí v 58 trestních věcech týkajících se domácího násilí. Ve 23 z nich došlo ke smíru mezi obětí a obviněným. Ve zbylých 35 případech rozhodly soudy v meritu věci a uložily následující tresty: trest odnětí svobody (dva případy), podmínečné propuštění (pět případů), omezení na svobodě nebo krátkodobá vazba (sedm případů) a veřejné práce (20 případů). V praxi si ve většině případů pachatel odpykal trest doma, kde měl možnost blízkého kontaktu s obětí, která byla vystavena riziku dalšího násilí.

ii. Tvrzení týkající se osobní situace stěžovatelky

69. Stěžovatelka tvrdila, že sama trpěla opilecké scény a násilné výbuchy O. L. mnoho let předtím, než požádala o jeho vykázání, a pouze poté, co výstrahy a další opatření provedená státními orgány v reakci na ojedinělé incidenty nepřinesly hmatatelné výsledky. Uvedla, že v některých případech na nátlak stáhla oznámení proti O. L., orgány je nechtěly prošetřovat a přesvědčovaly ji, že je v jejím nejlepším zájmu usmířit se se svým bývalým manželem a uzavřít případ.

70. Jelikož však násilné incidenty přetrvávaly, byla nakonec stěžovatelka nucena požádat o vykázání O. L., poněvadž to bylo jediným účinným způsobem, jak ochránit svou bezpečnost a práva svá a svých dětí. Stěžovatelka namítla, že v jejím případě národní soudy selhaly v nalezení spravedlivé rovnováhy mezi jejími právy a právy jejích dětí na jedné straně a právy jejího bývalého manžela na straně druhé. Zejména soudy zaujaly excesivně formalistický postoj, když rozhodovaly, zda bylo nevhodné chování O. L. systematické, a nebraly v úvahu důležitost výstrah a dalších opatření, které orgány vydaly v reakci na jeho agresivní výbuchy. Stejně tak nevzaly v potaz skutečnost, že O. L. spoluvlastnil další obydlí a že ona byla invalidní ženou a matkou samoživitelkou mající ve výlučné péči čtyři děti. Stěžovatelka zdůraznila, že sporný byt ve skutečnosti poskytly městské orgány v prvé řadě ve prospěch dětí a zájem dětí vyrůstat v bezpečném a chráněném prostředí byl v tomto případě prvořadý.

71. Stěžovatelka dále poznamenala, že byla vděčná městským orgánům, že jí a jejím dětem daly v roce 2019 možnost stát se vlastníky sporného bytu. Ona však dobrovolně nevyslovila souhlas se spoluvlastnictvím s O. L. Jelikož jejímu návrhu na vykázání nebylo vyhověno a O. L. zůstal právoplatným obyvatelem bytu, podle zákona nebylo možné jakkoli nabýt vlastnictví bytu bez jeho účasti.

72. Stěžovatelka rovněž uvedla, že trvalo dva roky, než národní soudy projednaly její návrh na vykázání. Konečné zamítnutí tohoto návrhu po tak značném úsilí z její strany dodalo O. L. pocit totální imunity a vystavilo ji a její děti ještě většímu riziku opakovaného psychického obtěžování a hrozbě fyzických útoků. V té souvislosti stěžovatelka poznamenala, že byla nakonec nucena podat proti němu nové trestní oznámení a zahájit řízení o zbavení [O. L.] rodičovské odpovědnosti. Tato řízení v době podání jejích připomínek běží.

b) Vláda

73. Vláda namítala, že ve vztahu ke stěžovatelce nedošlo k porušení pozitivního závazku podle článku 8. Měla za to, že vnitrostátní orgány přijaly všechna nezbytná opatření k její ochraně a ochraně jejích dětí před domácím násilím.

74. Obzvláště policie a orgány ochrany rodiny promptně odpověděly na její oznámení o agresivních výbuších O. L. tím, že zahájily řízení, vydaly výstrahy a nabídly podporu poradenstvím. Vláda přihlédla k tomu, že si stěžovatelka nestěžovala na postup těchto orgánů u soudu ve vztahu ke svým obviněním o domácím násilí, což podle názoru vlády značilo uznání, že tento postup byl vlastně účinný. Navíc sama stěžovatelka opakovaně žádala o zproštění O. L. odpovědnosti, vzala zpět svá oznámení a odmítla nabídku psychologického poradenství, tudíž zabránila příslušným orgánům vykonávat jejich pravomoci.

75. V každém případě i kdybychom předpokládali, že, bez ohledu na výše uvedené, zde existuje pozitivní závazek státu přijmout civilněprávní opravný prostředek, ten tomuto závazku dostál. Článek 116 zákona o bydlení, podle něhož podala stěžovatelka svůj návrh na vykázání O. L., byl v zásadě v jejím případě vhodným právním prostředkem nápravy. Stěžovatelka ve vnitrostátních řízeních nevyhrála, neboť neunesla důkazní břemeno. Zejména neprokázala, že by byl O. L. vinen trvajícím a nenapravitelným nevhodným chováním takové závažnosti, že by pro ni bylo nemožné s ním sdílet byt. Nesplnila tudíž podmínky předpokládané zákonem, aby mohlo být vykázání nařízeno, a odvolací soud správně vyvážil zájmy stěžovatelky na vykázání O. L. proti jeho zájmu na setrvání v bydlení v jeho domově.

76. Vláda rovněž poznamenala, že po skončení řízení o vykázání podali stěžovatelka, O. L. a jejich děti společnou žádost u městského úřadu o přiznání vlastnictví sporného bytu. Z jejího pohledu spolupráce stěžovatelky a O. L. v této záležitosti představovala další důkaz, že jejich soužití není objektivně nesnesitelné.

2. Posouzení Soudem

77. Soud hned z počátku poznamenává, že jak podotkla vláda, stěžovatelka si v tomto případě nestěžovala na kvalitu celkové reakce národních orgánů na její trestní oznámení ohledně domácího násilí. Stěžovatelka si pouze stěžovala, že vnitrostátní soudy zamítly návrh na vykázání jejího bývalého manžela, a tvrdila, že toto zamítnutí vystavilo ji i její nezletilé děti nebezpečí další viktimizace z jeho strany (srov. B. proti Moldavsku, § 31 a § 62). Soud tedy nebyl vyzván, aby v projednávaném případě přezkoumal kvalitu použitelného právního a správního rámce obecně. V zásadě se zaměří na reakci civilních soudů na návrh stěžovatelky na vykázání, i když na pozadí trestních oznámení o domácím násilí, o jejichž existenci není pochyb.

78. Soud opakovaně zdůrazňuje, že otázka domácího násilí, které může nabývat různých forem – v rozmezí od fyzického útoku po sexuální, ekonomické, emocionální a verbální týrání –, přesahuje okolnosti individuálního případu.

79. V různých případech v závislosti na individuálních okolnostech těchto případů se dříve zabýval otázkou domácího násilí podle článku 2, 3, 8 a 14 Úmluvy (viz zejména Talpis proti Itálii, § 100). Ve všech těchto případech Soud shledal, že orgány měly podle Úmluvy pozitivní závazek vytvořit a aplikovat adekvátní právní rámec, který poskytuje efektivní ochranu proti aktům domácího násilí (viz mj. Bevacqua a S. proti Bulharsku, § 65, a Hajduová proti Slovensku, § 46).

80. V té souvislosti Soud zejména shledal, že jestliže jedinec učiní důvěryhodné prohlášení, že byl vystaven opakovaným aktům domácího násilí, jakkoli triviální takové izolované incidenty mohou být, posouzení situace ve své celistvosti včetně rizika, že podobné incidenty by pokračovaly, spočívá na vnitrostátních orgánech (viz mutatis mutandis Irina Smirnova proti Ukrajině, § 71 a § 89). Toto posouzení by mimo jiné mělo zohlednit specifickou zranitelnost obětí – které jsou často závislé na svých útočnících emociálně, ekonomicky či jinak – a psychologický efekt, který riziko opakovaného obtěžování, zastrašování a násilí může mít na jejich každodenní život (viz mutatis mutandis Hajduová proti Slovensku, cit. výše, § 46, a Irina Smirnova proti Ukrajině, cit. výše, tamtéž). Jestliže je prokázáno, že konkrétní jedinec byl systematicky terčem, a je pravděpodobné, že týrání bude následovat i v budoucnu, mohou orgány, kromě reakcí na konkrétní incidenty, být vyzvány k přijetí vhodného opatření obecné povahy, aby potíraly skrytý problém a předcházely budoucímu špatnému zacházení (viz Đorđević proti Chorvatsku, § 92–93 a § 147–149, a Irina Smirnova proti Ukrajině, cit. výše, tamtéž).

81. Stěžovatelka v tomto případě učinila důvěryhodná prohlášení, že po delší dobu byla vystavena fyzickým útokům, zastrašování a výhrůžkám od O. L., svého bývalého manžela, s nímž stále sdílí byt. Tyto události ovlivnily její fyzickou a psychickou integritu, a náležejí tudíž do sféry jejího soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy (srov. Hajduová proti Slovensku, cit. výše, § 49, Eremia proti Moldavsku, § 73, a B. proti Moldavsku, cit. výše, § 71). Rovněž zasáhly do jejího práva na užívání obydlí zbaveného násilného rušení, taktéž chráněného článkem 8 Úmluvy (viz zejména Kalucza proti Maďarsku, § 59).

82. Soud bere v potaz skutečnost, že orgány, které si byly situace vědomy, intervenovaly několikrát v jednotlivých případech. Dále poznamenává, že stěžovatelka, která má za to, že tato opatření situaci nevyřešila, podala občanskoprávní žalobu podle čl. 116 zákona o obydlí, který přiznává možnost vykázat obyvatele ze sociálního bydlení pro systematické nevhodné chování. S přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem tohoto případu, znění čl. 116 a vysvětlením vlády má Soud za to, že občanskoprávní opravný prostředek byl v zásadě způsobilý odškodnit základ návrhu stěžovatelky, ačkoliv se nezdá, že by, na rozdíl od soudního zákazu styku, mohl být neprodleně v platnosti (srov. na rozdíl od Irina Smirnova proti Ukrajině, cit. výše, § 95–99).

83. Soud rovněž podotýká, že Městský soud v Rivne, který přezkoumal návrh stěžovatelky v prvním stupni, rozhodl v její prospěch. Následně bylo výše uvedené rozhodnutí změněno v odvolacím řízení, v zásadě na základě toho, že vykázání O. L. by představovalo neproporcionální zásah do jeho práva na respektování jeho obydlí (viz § 37 výše). Hlavním úkolem Soudu v tomto případu je tudíž stanovení, zda toto rozhodnutí nalezlo spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými soupeřícími zájmy (viz mutatis mutandis Pfeifer proti Rakousku, § 38, a B. proti Moldavsku, cit. výše, § 73). V tomto okamžiku Soud opakovaně uvádí, že je primárně na vnitrostátních soudech, aby vyřešily interpretační problémy vnitrostátní právní úpravy, a Soud není v pozici, aby je v této otázce nahrazoval (viz Söderman, Söderman proti Švédsku, § 102 a Bălşan proti Rumunsku, § 67). Přestože v zásadě respektuje vnitrostátní orgány ve výběru vhodných opatření, je však Soud povinen přezkoumat jejich závěry z pohledu Úmluvy (viz mutatis mutandis Valiulienë proti Litvě, § 76).

84. Soud již dříve naznačil ve své judikatuře, že vykázání je nejextrémnějším opatřením zásahu do práva jednotlivce na respektování obydlí, garantovaného článkem 8 Úmluvy (viz mj. Kryvitska a Kryvistkyy proti Ukrajině, § 41). Rovněž však konstatoval, že zásah vnitrostátních orgánů do práv jednotlivce podle článku 8 může být nezbytný za účelem ochrany zdraví a práva jiných (viz mj. mutatis mutandis Opuz proti Turecku, cit. výše, § 144, Eremia proti Moldavsku, cit. výše, § 52, a Volodina proti Rusku, cit. výše, § 86). Navíc v kontextu článku 2 Soud rovněž poznamenal, že v případech domácího násilí nemohou práva pachatelů převážit nad lidskými právy obětí, zejména nad fyzickou a psychickou integritou (viz mutatis mutandis Opuz proti Turecku, cit. výše, § 147 a Talpis proti Itálii, cit. výše, § 123).

85. S ohledem na argument vlády, že čl. 116 zákona o bydlení stanovuje v zásadě účinný prostředek nápravy ve vztahu ke stížnosti stěžovatelky, v projednávaném případě z pohledu Úmluvy byly vnitrostátní soudy, byvše konfrontovány s tvrzením stěžovatelky, že má O. L. opakovaně agresivní výbuchy během domácích hádek, povinny v kontextu řízení o vykázání zahájeného podle výše uvedeného ustanovení posoudit důvěryhodnost jejích tvrzení a nebezpečí budoucího násilí v případě, že strany řízení zůstaly bydlet pod jednou střechou. Z materiálů předložených Soudu není patrné, že by tyto prvky náležitě posoudil buď odvolací soud, nebo Nejvyšší soud.

86. Zejména, jak je zjevné z rozhodnutí odvolacího soudu, uznal, že došlo k určitému nevhodnému chování a považoval za vhodné „upozornit [O. L.], že je potřeba, aby změnil svůj postoj…“ (viz § 39 výše). Ačkoliv bylo zahájeno trestní i správní řízení proti O. L. z důvodu fyzických útoků proti stěžovatelce a byť s ním policie provedla „preventivní pohovory“ a v několika případech vydala „výstrahy“, soud rozhodující o návrhu na vykázání však shledal, že „nebylo prokázáno, že by [O. L.] systematicky porušoval pravidla společného soužití“ (viz § 39 výše, srov. B. proti Moldavsku, cit. výše, § 74). Soud v tomto bodě opakovaně zdůrazňuje, že jakmile jsou vnitrostátní orgány konfrontovány s důvěryhodným tvrzením o násilí, je na nich, aby posoudily situaci komplexně, včetně rizika budoucího násilí. Jak se ukazuje ze zpráv sociálních pracovníků a policie, O. L. se opakovaně vyhýbal jejich snahám s ním situaci projednat za účelem nalezení vhodného řešení a prevence rizika dalších násilných výbuchů (viz 26 a 28 výše). Není zjevné, že by to odvolací soud vzal v potaz a snažil se posoudit, zda existovalo riziko opakovaného násilí.

87. V zásadě odkázal na skutečnost, že O. L. nebyl nikdy podroben formálnímu trestu, aniž by se pokusil analyzovat zásadní důvody, které k tomu vedly, včetně případů, kdy se orgány vůbec nezabývaly nahlášenými incidenty (viz § 10, § 11, § 18 a § 24 výše) nebo kdy stěžovatelka vzala zpět svá trestní oznámení o skutcích, které mohly představovat závažné trestné činy (viz § 18 a § 32 výše). Soud by v tomto bodě poznamenal, že s ohledem na specifičnost domácího násilí je zpětvzetí trestních oznámení oběťmi opakujícím se fenoménem (viz zejména Opuz proti Turecku, cit. výše, § 138–139, Volodina proti Rusku, cit. výše, § 99, a B. proti Moldavsku, cit. výše, § 54). Má za to, že takové zpětvzetí by nemělo zbavovat vnitrostátní orgány povinnosti posoudit vážnost situace za účelem nalezení vhodného řešení. Navíc automatické spoléhání se na skutečnost, že údajné oběti vzaly zpět svůj návrh, bez náležitého posouzení rizik, v nichž nadále žijí, je neslučitelné s povinností státu vzít v potaz zranitelnost obětí domácího násilí při výkonu jeho pozitivních závazků v této oblasti podle článku 3 a článku 8 Úmluvy.

88. Soud dále podotýká, že jak se jeví ze spisu, O. L. a stěžovatelka získali předmětný sociální byt v souvislosti s narozením svých dcer. Po rozvodu byly dcery svěřeny do výhradní péče stěžovatelky, O. L. opakovaně nehradil výživné a pracovníci školy a sociální pracovníci naznačili, že je emociálně nezúčastněný na jejich výchově. Děti, které opakovaně byly svědky jeho hádek se stěžovatelkou, byly hlášeny jako vážně ohrožené (viz § 26 a § 29 výše). Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že zvážil dopad těchto okolností na oprávněnost trvajícího zájmu O. L. ponechat si sociální bydlení nebo posoudil, jak jeho násilné chování ke stěžovatelce zasahuje do nejlepšího zájmu dětí.

89. Nejvyšší soud hned nato zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu a ztotožnil se s jeho posouzením.

90. Ve světle všech faktorů popsaných výše má Soud za to, že zamítnutím návrhu stěžovatelky na vykázání O. L. podle čl. 116 zákona o bydlení, což, jak vysvětlila vláda, bylo v případě stěžovatelky v zásadě vhodným legislativním řešením, neprovedly vnitrostátní soudní orgány zevrubné posouzení situace a nebezpečí budoucího psychického a fyzického násilí, kterému by stěžovatelka a její děti čelily. Dále poznamenává, že řízení trvala přes dva roky ve třech jurisdikčních stupních a během nich stěžovatelka a její děti zůstávaly v ohrožení dalším násilím (srov. Bevacqua a S. proti Bulharsku, cit. výše, § 76). Nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi všemi dotčenými soupeřícími soukromými zájmy. Odpověď civilních soudů na návrh stěžovatelky na vykázání jejího bývalého manžela nebyla tudíž v souladu s pozitivním závazkem státu zajistit stěžovatelce účinnou ochranu před domácím násilím.

91. Došlo proto v projednávaném případě k porušení článku 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 6 a článku 13 Úmluvy

[§ 92.–93. Vyloučení posouzení případu podle článku 6 a článku 13 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. článek 8 Úmluvy byl porušen.

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.