Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že příslušné orgány neumožnily stěžovatelům na hraničním přechodu požádat o mezinárodní ochranu, a aniž by přihlédly k individuálním okolnostem jejich případů je s odůvodněním, že jsou ekonomičtí migranti, nevpustily na území státu a navrátily do Běloruska, kde stěžovatelé neměli přístup k účinnému azylovému řízení, došlo k porušení článku 3 (zákaz mučení) a článku 13 Úmluvy (právo na účinný prostředek nápravy), jakož i článku 4 Protokolu č. 4 (zákaz kolektivního vyhoštění cizinců).

Přehled

Text rozhodnutí
Datum rozhodnutí
23.7.2020
Rozhodovací formace
Významnost
Klíčové případy
Číslo stížnosti / sp. zn.

Anotace

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 23. července 2020 ve věci č. 40503/17 a 2 dalších – M. K. a ostatní proti Polsku

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že příslušné orgány neumožnily stěžovatelům na hraničním přechodu požádat o mezinárodní ochranu, a aniž by přihlédly k individuálním okolnostem jejich případů je s odůvodněním, že jsou ekonomičtí migranti, nevpustily na území státu a navrátily do Běloruska, kde stěžovatelé neměli přístup k účinnému azylovému řízení, došlo k porušení článku 3 (zákaz mučení) a článku 13 Úmluvy (právo na účinný prostředek nápravy), jakož i článku 4 Protokolu č. 4 (zákaz kolektivního vyhoštění cizinců).

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel ve věci M. K. proti Polsku pochází z Čečenska. V období od června 2016 do července 2017 přibližně 35krát přicestoval na hraniční přechod mezi Běloruskem a Polskem. Při každé příležitosti sdělil příslušníkům polské pohraniční stráže, že byl v zemi původu opakovaně vězněn a mučen, že v Bělorusku již nemůže zůstat, jelikož mu vypršela platnost víza a Bělorusko neuděluje ruským občanům azyl, a že si přeje o mezinárodní ochranu požádat v Polsku. Pohraniční stráž vždy vydala rozhodnutí, jímž stěžovateli odmítla vstup na území Polska s tím, že se snaží do země dostat z ekonomických a osobních důvodů. Odvolání proti jednomu z těchto rozhodnutí, které stěžovatel podal, Národní pohraniční stráž odmítla.

V červnu 2017 Soud vydal předběžné opatření, kterým polským orgánům uložil, aby stěžovatele nenavracely do Běloruska. Přesto byl stěžovatel v den vydání předběžného opatření poslán zpět do Běloruska, stejně jako při jeho několika dalších pokusech o vstup na území Polska. Nejméně při jednom takovém pokusu stěžovatel svou žádost o azyl poslal pohraniční stráži i v elektronické podobě a opět upozornil na předběžné opatření Soudu. Přesto byl navrácen zpět do Běloruska. Stěžovatel nakonec kvůli obavám z deportace do Čečenska Bělorusko opustil a v současné době pobývá na Sibiři.

Skutkové okolnosti dalších dvou současně projednávaných stížností jsou v podstatných rysech podobné.

Stěžovateli ve věci M. A. a ostatní proti Polsku je rodina s pěti dětmi, kteří byli stěžovateli též ve věci M. A. a ostatní proti Litvě (č. 59793/17, rozsudek ze dne 11. prosince 2018). Na hraniční přechod přicestovali dvakrát v průběhu dubna 2017, poté počátkem června 2017 v den, kdy Soud i v jejich věci vydal předběžné opatření, a následně ještě v nejméně pěti dalších případech. Vždy byli stejně jako stěžovatel M. K. vráceni zpět do Běloruska s tím, že jsou ekonomickými migranty a nemají povolení ke vstupu na území Polska. Stěžovatelé poté Bělorusko opustili a odcestovali do Ruské federace, kde byl otec rodiny zatčen, převezen do Čečenska, kde byl uvězněn a podroben mučení. Zbytku rodiny se poté v lednu 2018 podařilo dostat na území Polska a požádat zde o azyl, kde se k nim později připojil i otec.

Stěžovateli ve věci M. K. a ostatní proti Polsku je rodina s třemi dětmi pocházející také z Čečenska. V období od září 2016 do září 2017 stěžovatelé celkem 19krát přicestovali na hraniční přechod mezi Běloruskem a Polskem, z toho v osmi případech po vydání předběžného opatření Soudu v jejich věci, kde požádali o azyl z důvodu pronásledování v Čečensku. Pokaždé byli vráceni zpět s tím, že jsou toliko ekonomičtí migranti, kteří neuvedli, že by jim v zemi původu hrozilo nebezpečí. Ani jejich odvolání proti rozhodnutí o odepření vstupu nebylo úspěšné. Řízení před správním soudem dosud neskočilo. V nespecifikovaný den stěžovatelé opustili Bělorusko a v současné době se skrývají na neznámém místě.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K jurisdikci žalovaného státu podle článku 1 Úmluvy

Vláda namítala, že jelikož byli stěžovatelé na území Polska jen velmi krátce a jen na hraničním přechodu, přičemž jim nebylo povoleno vstoupit na území, nespadali ve smyslu článku 1 Úmluvy do polské jurisdikce.

Soud konstatoval, že hraniční přechody, na něž stěžovatelé přicestovali, se nacházejí na území Polska a jsou ovládány polskými orgány. Řízení o vstupu na území a přijetí azylových žádosti bylo vedeno výlučně polskými orgány a řídilo se polským a evropským právem. Předmětná rozhodnutí jsou zjevně přičitatelná žalovanému státu, který se nemůže jurisdikce nad stěžovateli ve smyslu článku 1 Úmluvy zbavit toliko s poukazem, že celý proces trval jen několik málo hodin. Soud proto rozhodl, že události, které vyvolaly namítaná porušení Úmluvy, spadaly ve smyslu článku 1 Úmluvy do jurisdikce Polska.

B. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatelé v prvé řadě namítali, že jejich navrácením do Běloruska byli vystaveni skutečnému nebezpečí špatného zacházení v Čečensku.

a) Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu

Soud úvodem připomněl, že je v zásadě na žadateli o azyl, aby vyložil důvody své žádosti a dodal důkazy, které mohou doložit, že existují vážné důvody se domnívat, že v případě návratu do země původu by čelil skutečnému nebezpečí špatného zacházení (F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 125). S ohledem na situaci, v níž se žadatelé o azyl nacházejí, je jim nicméně třeba při posuzování věrohodnosti jejich tvrzení a dokumentů přiznat výhodu pochybnosti (tamtéž, § 113). Přihlédnout je třeba k předvídatelným důsledkům návratu ve světle obecné situace panující v zemi původu a osobních okolností týkajících se žadatele (Vilvarajah a ostatní proti Spojenému království, č. 13163/87 a další, rozsudek ze dne 30. října 1990, § 108).

Pakliže stát zamýšlí žadatele o azyl vydat do třetího státu, ať již jde o členský stát Evropské unie, stranu Úmluvy či jiný stát, aniž by věcně přezkoumal jeho žádost o azyl, musí detailně ověřit, zda existuje skutečné nebezpečí, že v této třetí zemi bude žadateli odepřen přístup k adekvátnímu azylovému řízení, které by mu poskytlo ochranu před refoulement. Pakliže jsou záruky takového řízení v této třetí zemi nedostatečné, článek 3 Úmluvy zakazuje žadatele do této země vydat (Ilias a Ahmed proti Maďarsku, č. 47287/15, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2011, § 134).

b) Použití uvedených zásad na projednávanou věc

V projednávané věci, ač vláda tvrdila, že stěžovatelé na hraničním přechodu neformulovali obavy z pronásledování a nemohli být považováni za žadatele o azyl, se Soud přiklonil k verzi událostí, jak ji předestřeli stěžovatelé. Vyzdvihl přitom, že jejich výpovědi se shodují s mnoha svědectvími, která shromáždily vnitrostátní lidskoprávní orgány, zejména dětský ombudsman. Ty zdokumentovaly systematickou praxi zkreslování tvrzení žadatelů o azyl pohraniční stráží, což potvrdil v několika rozsudcích i nejvyšší správní soud. Žádosti o azyl stěžovatelů, které obsahovaly vylíčení jejich obav z pronásledování, byly nadto vnitrostátním orgánům zaslány i Soudem v okamžiku, kdy vydal předběžná opatření v jejich věcech. Vnitrostátní orgány si tedy musely být vědomy, že je stěžovatelé požádali o azyl.

Žádosti o azyl obsahovaly popis individuálních okolností jejich případů a stěžovatelé k nim přiložili i řadu úředních dokumentů či psychologických posudků. Stěžovatelé též uvedli důvody, pro které není možné Bělorusko v jejich případě považovat za bezpečnou zemi, jelikož z oficiálních statistik, které doložili, vyplývalo, že azylové řízení není ve vztahu k ruským občanům účinné.

Stěžovatelé tedy hájitelným způsobem doložili, že neexistují záruky, že jejich azylové žádosti budou v Bělorusku skutečně přezkoumány, a že jim v Čečensku hrozí porušení článku 3 Úmluvy. Tato tvrzení stěžovatelů byly polské orgány povinny přezkoumat. Stejně tak byly povinny stěžovatelům po dobu přezkoumání jejich tvrzení zajistit bezpečnost, zejména jejich vpuštěním na území. S ohledem na absolutní povahu práv chráněných článkem 3 Úmluvy tuto posledně jmenovanou povinnost polské orgány měly bez ohledu na to, zda měli stěžovatelé platné dokumenty pro překročení hranice či oprávnění k pobytu na území. Soud zdůraznil, že během řízení o žádosti o azyl stát nemůže žadateli, který se dostaví na jeho hranice a tvrdí, že se může stát obětí špatného zacházení, pakliže zůstane na území sousedního státu, odepřít vstup na území, ledaže by přijal adekvátní opatření k odstranění tohoto nebezpečí.

Soud dále konstatoval, že i unijní právo, včetně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, zakotvuje zásadu non-refoulement a vztahuje se i na osoby, které procházejí hraniční kontrolou předtím, než jsou vpuštěny na území státu. Účelem příslušných ustanovení těchto předpisů je zajistit žadatelům o azyl účinný přístup k azylovému řízení a to, že během řízení jim bude umožněno zůstat na území státu.

Soud proto učinil závěr, že stěžovatelé neměli k dispozici účinné záruky, které by je ochránily před skutečným nebezpečím špatného zacházení. Tím, že se stěžovateli nebylo zahájeno azylové řízení, když se dostavili na hraniční přechod a požádali o mezinárodní ochranu, došlo k porušení článku 3 Úmluvy. K porušení tohoto ustanovení došlo i tím, že polské orgány stěžovatelům neumožnily po dobu přezkoumání jejich azylových žádostí vstup a pobyt na území, čímž je vědomě vystavily vážnému riziku řetězového vyhoštění a zacházení zakázanému článkem 3 Úmluvy.

C. K tvrzenému porušení článku 4 Protokolu č. 4

Stěžovatelé dále namítali, že byli podrobeni kolektivnímu vyhoštění.

a) Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu

Soud uvedl, že vyhoštění ve smyslu článku 4 Protokolu č. 4 pokrývá jakékoli formální rozhodnutí či jiné jednání přičitatelné státu, kterým je cizinec donucen opustit území státu, a to bez ohledu na to, že daný úkon je vnitrostátním právem charakterizován jinými pojmy, např. jako odmítnutí vstupu na území (N. D. a N. T. proti Španělsku, č. 8675/15 a 8697/15, rozsudek velkého senátu ze dne 13. února 2020, § 185). Článek 4 Protokolu č. 4 se na rozdíl od článku 1 Protokolu č. 7 zakotvujícího procesní záruky při vyhoštění vztahuje i na nelegálně pobývající cizince (Sharifi a ostatní proti Itálii a Řecku, č. 16643/09, rozsudek ze dne 21. října 2014, § 210–213). Soud ho v minulosti použil např. i na případy osob, které byly při pokusu o vstup na území zadrženy na volném moři (Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, č. 27765/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012, § 182), či na osoby, které byly zadrženy při pokusu nelegálně překročit pozemní hranici (N. D. a N. T. proti Španělsku, cit. výše, § 187).

Účelem článku 4 Protokolu č. 4 je zamezit státu v tom, aby vyhostil určitý počet cizinců, aniž by přezkoumal individuální okolnosti jejich věci a umožnil jim uplatnit argumenty proti vyhoštění (Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, cit. výše, § 177). Pakliže byly individuální okolnosti případu každého cizince přezkoumány, samotná skutečnost, že obdobné rozhodnutí bylo adresováno více cizincům, neznamená, že šlo o kolektivní vyhoštění (M. A. proti Kypru, č. 41872/10, rozsudek ze dne 23. července 2013, § 246 a 254).

b) Použití uvedených zásad na projednávanou věc

V projednávané věci Soud konstatoval, že se stěžovatelé nacházeli na území žalovaného státu, byť jen krátce, a spadali do jeho jurisdikce. Výsledkem jejich hraniční kontroly bylo, že jim nebylo vydáno povolení ke vstupu na území a byli posláni zpět do Běloruska. Dle Soudu tedy byli vyhoštěni ve smyslu článku 4 Protokolu č. 4.

Ačkoli stěžovatelé vždy obdrželi jim adresované rozhodnutí o nepovolení vstupu na území, jejich žádosti o mezinárodní ochranu byly ignorovány a rozhodnutí neodrážela důvody, které stěžovatelé uváděli na podporu svých obav z pronásledování. Stěžovatelům též nebylo umožněno se poradit s advokáty, a to ani tehdy, kdy tito byli přítomni na hraničním přechodu a žádali o možnost se stěžovateli mluvit.

Soud dále zdůraznil, že na rozdíl od stěžovatelů ve věci N. D. a N. T. proti Španělsku (cit. výše) se stěžovatelé pokoušeli využít prostředek k získání mezinárodní ochrany, který jim na základě vnitrostátní právní úpravy měl být k dispozici. Snažili se překročit hranice legálním způsobem na hraničním přechodu za podstoupení hraniční kontroly.

Nadto, jak dokládají nezávislé zprávy, případy stěžovatelů byly příkladem obecné politiky žalovaného státu spočívající v neumožňování vstupu do země cizincům přicházejícím z Běloruska bez ohledu na to, zda jde o ekonomické migranty či osoby mající obavy z pronásledování v zemi původu. Tyto zprávy dokládají praxi velmi krátkých rozhovorů, přehlížení obav z pronásledování, kladení důrazu na aspekty, které by mohly umožnit osobu označit za ekonomického migranta, a překrucování jejich výpovědí. Skutečnost, že šlo o širší státní politiku, dokládají i prohlášení polského ministra vnitra do médií, v nichž jasně vyjádřil nesouhlas s přijímáním osob pocházejících z Čečenska.

Soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí o nevpuštění stěžovatelů na území žalovaného státu nezohlednila řádně individuální okolnosti jejich případů a tvořila součást širší státní politiky spočívající v nepříjímání žádosti o mezinárodní ochranu od osob přijíždějících z Běloruska a jejich posílání zpět. Rozhodnutí tedy představovala kolektivní vyhoštění porušující článek 4 Protokolu č. 4.

D. K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy

Stěžovatelé také namítali, že neměli k dispozici účinný prostředek nápravy, jímž se mohli bránit namítaným porušením článku 3 Úmluvy a článku 4 Protokolu č. 4.

Soud konstatoval, že ani odvolání proti rozhodnutí o nepovolení vstupu na území, ani následná správní žaloba neměly automatický odkladný účinek vyžadovaný v těchto případech judikaturou Soudu (ve vztahu k článku 3 Úmluvy: M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 293; ve vztahu k článku 4 Protokolu č. 4: Čonka proti Belgii, č. 51564/99, rozsudek ze dne 5. února 2002, § 79). Došlo proto k porušení článku 13 Úmluvy.

E. K tvrzenému porušení článku 34 Úmluvy

Stěžovatelé konečně namítali, že tím, že žalovaný stát nerespektoval předběžná opatření Soudu, došlo k porušení článku 34 Úmluvy zakotvujícího právo individuální stížnosti.

a) Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu

Z ustálené judikatury vyplývá, že jelikož jsou předběžná opatření vydaná Soudem na základě článku 39 jednacího řádu Soudu určena pro zajištění účinného výkonu práva individuální stížnosti, nenaplnění předběžného opatření ze strany státu představuje porušení tohoto práva (Mamatkulov a Askarov proti Turecku, č. 46827/99 a 46951/99, rozsudek velkého senátu ze dne 4. února 2005, § 125). Soud podotkl, že předběžná opatření jsou vydávána jen ve výjimečných případech, kdy stěžovatelé čelí skutečné hrozbě pro jejich zdraví či život, a proto jejich nedodržení oslabuje ochranu těch nejzákladnějších práv chráněných Úmluvou a je neslučitelné s jejími hodnotami a duchem (Soering proti Spojenému království, č. 14038/88, rozsudek pléna ze dne 7. července 1989, § 88).

Státům nepřísluší v okamžiku, kdy je předběžné opatření vydáno, nahrazovat vlastním úsudkem posouzení Soudu, zda stěžovatelé čelí skutečnému nebezpečí okamžité a nevratné újmy. Pakliže se stát domnívá, že má dokumenty, které mohou přesvědčit Soud, aby zrušil předběžné opatření, má Soud o nich informovat (Paladi proti Moldavsku, č. 39806/05, rozsudek velkého senátu ze dne 10. března 2009, § 90). Stát má též možnost kdykoli Soud požádat o zrušení předběžného opatření.

Při přezkumu, zda stát splnil předběžné opatření, Soud zkoumá, zda respektoval znění a ducha předběžného opatření. K porušení článku 34 Úmluvy dojde, pakliže stát nepřijme veškerá opatření, která mohla být rozumně přijata k naplnění předběžného opatření. Že taková opatření přijal, musí stát Soudu doložit, případně prokázat, že existovaly objektivní překážky ke splnění předběžného opatření a stát přijal všechna rozumná opatření, aby překážky odstranil a Soud o situaci zpravil (Paladi proti Moldavsku, cit. výše, § 9192).

b) Použití uvedených zásad na projednávanou věc

V projednávané věci předběžná opatření Soudu žalovanému státu ukládala zdržet se navrácení stěžovatelů zpět do Běloruska. U první a druhé projednávané stížnosti Soud dále specifikoval, že pohraniční stráž má přijmout azylové žádosti stěžovatelů a předat je k vyřízení příslušným orgánům. Stěžovatelé však byli navráceni do Běloruska zpět nejen v den vydání předběžných opatření, ale v několika případech také později, a to i když stěžovatelé na hraničním přechodu pohraniční stráži předběžná opatření předali a jejich právní zástupci jí je zaslali elektronicky.

Žalovaná vláda setrvale toliko uváděla, že jelikož stěžovatelé nebyli vpuštěni na území státu, nemohou být ani vyhoštěni, a zpochybňovala, že existuje dostatečný skutkový základ pro vydání předběžných opatření. Tuto argumentaci opakovala i poté, kdy byla Soudem odmítnuta. V případě první a třetí stížnosti nebylo předběžným opatřením vyhověno nikdy. V případě druhé stížnosti sice nakonec stěžovatelé byli vpuštěni na území státu, avšak s velkým zpožděním, kterým byli vystaveni nebezpečí špatného zacházení, které se ostatně u pana M. A. zhmotnilo.

Soud proto rozhodl, že žalovaný stát porušil své závazky plynoucí z článku 34 Úmluvy.

III. Oddělené stanovisko

Soudce Eicke k rozsudku připojil nesouhlasné stanovisko směřující proti výši náhrady nemajetkové újmy, kterou Soud stěžovatelům přiznal. Konstatoval, že přiznání stejné částky jak jednotlivému stěžovateli ve věci první stížnosti, tak početným rodinám ve věci druhé a třetí stížnosti je ve zřejmém rozporu se zásadou spravedlnosti a s přístupem k otázce spravedlivého zadostiučinění zaměřeným na oběť.

Rozsudek

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

M. K. a ostatní proti Polsku

 

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 40503/17, 42902/17, 43643/17

Datum: 23. 7. 2020

Složení senátu: K. Turković, předsedkyně senátu (Chorvatsko), K. Wojtyczek (Polsko), A. Pejchal (Česká republika), A. Harutyunyan (Arménie), P. Pastor Vilanova (Andorra), T. Eicke (Spojené království), R. Sabato (Itálie)

[§ 1.–7. Průběh řízení před Soudem]


Ke skutkovému stavu


I. Okolnosti případu

8. Skutkový stav tvrzený stranami lze shrnout následovně.

A. M. K. proti Polsku, stížnost č. 40503/17

1. Situace stěžovatele před podáním návrhu na předběžné opatření

9. Stěžovatel, pan M. K., je ruský státní příslušník.

10. V období od července 2016 do 8. 6. 2017 přibližně třicetkrát cestoval na polsko-běloruský hraniční přechod v Terespolu. Tvrdil, že pokaždé když se dostavil na tento hraniční přechod, výslovně vyjádřil přání podat žádost o mezinárodní ochranu; alespoň při několika z těchto příležitostí předložil žádost písemně (kopie dokumentu byla předložena Soudu).

11. Stěžovatel rovněž uvedl, že jeho právní zástupkyně jednou (17. 3. 2017) byla rovněž na hraničním přechodu v Terespolu, ale nebylo jí dovoleno setkat se se stěžovatelem ani být přítomna jeho výslechu příslušníky pohraniční stráže. Přítomnost právní zástupkyně stěžovatele na hranici byla součástí širšího úsilí advokátů Varšavské advokátní komory spočívajícího v poskytování právní pomoci žadatelům o azyl. Téhož dne se na hraniční přechod v Terespolu dostavilo padesát jedna osob zejména čečenského původu. Na hranici bylo současně čtrnáct advokátů, kterým tyto osoby udělily plné moci a kteří požádali o povolení pomoci svým klientům během druhé fáze hraniční kontroly. Jejich žádost byla zamítnuta. Všechny tyto právně zastoupené osoby byly vráceny do Běloruska bez možnosti setkat se se svými zástupci.

12. Podle stěžovatele tento při pohovoru s příslušníky pohraniční stráže vyjádřil obavy o svoji bezpečnost. Příslušníkům sdělil, že pochází z Čečenska a před opuštěním tohoto území byl mnohokrát bez jakéhokoli právního důvodu zadržen. Řekl jim, že jednou byl během výslechu čečenskou policií mučen a přinucen podepsat souhlas s tím, že se stane policejním informátorem; následně se ho policie pokusila najít a zatknout. Pohraniční stráži předložil dokumenty potvrzující, že se u něho v důsledku mučení vyvinula posttraumatická stresová porucha. Rovněž sdělil, že v Bělorusku nemůže nadále setrvat, neboť jeho vízum vypršelo, a že je pro něj prakticky nemožné získat tam mezinárodní ochranu. Pohraničníci ho poté okamžitě odmítli a poslali zpět do Běloruska.

13. Pokaždé když se stěžovatel dostavil na hraniční přechod v Terespolu, byla vydána správní rozhodnutí o navrácení z polských hranic s odůvodněním, že nedisponoval žádnými doklady opravňujícími ho ke vstupu do Polska a že neuvedl, že by byl v domovském státě vystaven riziku pronásledování, ale že se ve skutečnosti pokoušel emigrovat z ekonomických nebo osobních důvodů. (…)

14. Stěžovatel podal alespoň proti jednomu z těchto správních rozhodnutí (vydanému dne 17. 3. 2017) odvolání. Dne 12. 6. 2017 vedoucí Vnitrostátní pohraniční stráže (Komendant Główny Straży Granicznej) dané rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel podal odvolání k Vojvodskému správnímu soudu ve Varšavě (Wojewódzki Sąd Administracyjny w Warszawie). Řízení před tímto soudem stále probíhá.

2. Předběžné opatření nařízené Soudem

15. Dne 8. 6. 2017, kdy se stěžovatel dostavil na hraniční přechod v Terespolu, podala jeho právní zástupkyně žádost o zabránění vyhoštění stěžovatele do Běloruska podle článku 39 Jednacího řádu Soudu. Uvedla, že jako ruský občan stěžovatel neměl žádnou skutečnou možnost požádat v Bělorusku o mezinárodní ochranu a byl nepřetržitě vystaven nebezpečí vyhoštění do Čečenska, kde by čelil hrozbě mučení nebo jiných forem nelidského a ponižujícího zacházení.

16. Dne 8. 6. 2017 v 10:52 hodin Soud (službu konající soudce) rozhodl o použití článku 39 Jednacího řádu Soudu a vyzval polskou vládu, aby nedošlo k navrácení stěžovatele do Běloruska do 23. 6. 2017. Vláda byla o nařízení předběžného opatření informována před termínem plánovaného vyhoštění. Stěžovatel byl nicméně vrácen do Běloruska v 11:25 hodin. Proti tomuto rozhodnutí se odvolal.

17. Dne 1. 9. 2017 vedoucí Vnitrostátní pohraniční stráže rozhodnutí potvrdil. Mimo jiné v něm uvedl, že podle vnitrostátního práva má být pohovor s cizincem nemajícím doklady umožňující mu překročení polské hranice veden pracovníkem pohraniční stráže bez účasti dalších osob, včetně právního zástupce daného cizince. (…)

18. Stěžovatel se odvolal k Vojvodskému správnímu soudu ve Varšavě (Wojewódzki Sąd Administracyjny w Warszawie). Řízení před tímto soudem stále probíhá.

3. Vývoj následující po podání žádosti o předběžné opatření

19. Dne 9. 6. 2017 se stěžovatel vrátil na hraniční přechod v Terespolu, přičemž měl u sebe kopii dopisu informující jeho právní zástupkyni o rozhodnutí Soudu týkajícím se předběžného opatření. Stěžovatel tvrdil, že byl příslušníky pohraniční stráže prohledán a dotazován na osoby, které mu pomohly a zajistily právní zastoupení, jakož i na to, jak byla hrazena odměna za toto právní zastoupení. Stěžovatel rovněž uvedl, že mu byla zabavena kopie dopisu od Soudu. Vláda tvrdila, že k žádnému takovému prohledání ani k zabavení uvedeného dokumentu nedošlo. Rovněž uvedla, že stěžovatel nebyl vyslýchán ohledně svého právního zastoupení. Dále konstatovala, že během pohovoru s příslušníky pohraniční stráže stěžovatel nevyjádřil žádnou potřebu mezinárodní ochrany; spíše prohlásil, že si přeje odejít do Německa, kde žije jeho rodina.

20. Stejného dne vláda podala žádost o zrušení předběžného opatření podle článku 39 Jednacího řádu Soudu. Namítala, že stěžovatel nikdy nepožádal o mezinárodní ochranu a ani neuvedl žádné důvody pro nezbytnost takové ochrany. (…)

21. Dne 14. 6. 2017 Soud (službu konající soudce) rozhodl, že předběžné opatření nebude zrušeno, ale prodlouženo až do odvolání, a vládu upozornil, že stěžovatelova podání předložená Soudu (…) lze posoudit jako žádost o mezinárodní ochranu. Soud objasnil, že výzva zaslaná vládě dne 8. 6. 2017, aby stěžovatel nebyl vrácen do Běloruska, má být chápána tak, že pokud se dostaví na polský hraniční přechod, jeho žádost o azyl bude přijata a zaevidována pohraniční stráží a předána k vyřízení příslušným orgánům. Až do rozhodnutí o azylové žádosti by stěžovatel neměl být vrácen zpět do Běloruska.

22. Stěžovatel se dostavil na hraniční přechod v Terespolu ještě alespoň třikrát. Pokaždé však byl odmítnut. (…)

23. Alespoň jednou, když se stěžovatel dostavil na hraniční přechod v Terespolu (19. 6. 2017), jeho právní zástupkyně zaslala kopii jeho žádosti o mezinárodní ochranu e-mailem, faxem a prostřednictvím internetové platformy ePUAP (…) Pohraniční stráži v Terespolu a Velitelství pohraniční stráže ve Varšavě. O této skutečnosti zároveň uvědomila oddělení pro řízení před mezinárodními lidskoprávními orgány Ministerstva zahraničních věcí (do kterého spadá i Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování před Soudem). Ve svém podání odkázala i na předběžné opatření nařízené Soudem podle článku 39 Jednacího řádu Soudu. Dne 22. 7. 2017 zástupce ředitele cizineckého odboru Velitelství vnitrostátní pohraniční stráže (Zastępca Dyrektora Zarządu do Spraw Cudzoziemców Komendy Głównej Straży Granicznej) uvedl v odpovědi na přípis právní zástupkyně stěžovatele, že žádost o mezinárodní ochranu může být podána pouze osobně stěžovatelem na polské hranici.

24. (…)

25. Blíže neurčeného dne stěžovatel opustil Bělorusko s tím, že se obává deportace do Čečenska. V současné době žije na Sibiři v Rusku.

B. M. A. a další proti Polsku, stížnost č. 42902/17

1. Situace stěžovatelů před podáním návrhu na předběžné opatření

26. Stěžovatelé, pan M. A. („první stěžovatel“) a paní M. A. („druhá stěžovatelka“), jsou ruští státní příslušníci. Jsou manželé. Ostatních pět stěžovatelů jsou jejich nezletilé děti, které je doprovázely.

27. V dubnu 2017 se stěžovatelé dvakrát dostavili na polsko-běloruský hraniční přechod v Terespolu. Podle svého tvrzení pokaždé vyjádřili úmysl podat žádost o mezinárodní ochranu.

28. Podle stěžovatelů tito při rozhovoru s příslušníky pohraniční stráže vyjádřili obavy o svoji bezpečnost. Příslušníkům pohraniční stráže sdělili, že pocházejí z Čečenska. První stěžovatel uvedl, že v roce 2005 začal mít problémy s příslušníky zvláštních služeb, protože jeho příbuzní se účastnili druhé čečenské války. Policisté přišli k němu domů a odvedli ho k výslechu na policejní stanici. Do jeho domu vpadli ozbrojení lidé v maskách. Následně se proto rozhodl opustit Čečenskou republiku a požádat o mezinárodní ochranu v Polsku. Později se přestěhoval do Rakouska. V roce 2010 se vrátil do Čečenska a začal pracovat na Ministerstvu ochrany (účastnil se některých protiteroristických operací a zajišťoval bezpečnost vládním úředníkům). Tuto práci následně opustil, ale předtím než tak učinil, byl dotázán, zda má v úmyslu připojit se k některé z nelegálních ozbrojených skupin v Sýrii. První stěžovatel uvedl, že při jedné příležitosti byl předveden do ústředí Ministerstva ochrany. Byl požádán, aby se stal informátorem čečenských bezpečnostních služeb, ale odmítl tak učinit. Při jiné příležitosti k němu domů přišli policisté a násilím ho odvedli na policejní stanici. Znovu byl požádán, aby se stal informátorem, ale odmítl. Uvedl, že poté byl mučen elektrickými šoky a bitím do bederní oblasti (dolní části zad), hlavy a dalších částí těla. Poté spolu s druhou stěžovatelkou a svými dětmi opustili domov a odjeli do Běloruska s cílem cestovat dále do Polska. Příslušníkům pohraniční stráže sdělili, že v Bělorusku nemohou nadále setrvat, neboť jim vypršela víza, a že je pro ně prakticky nemožné získat tam mezinárodní ochranu. Pohraničníci je však okamžitě odmítli a hromadně poslali zpět do Běloruska.

29. V obou případech, kdy se stěžovatelé dostavili na hraniční přechod v Terespolu, byla vydána správní rozhodnutí o vrácení z polských hranic s odůvodněním, že nedisponovali žádnými doklady opravňujícími je ke vstupu do Polska a že neuvedli, že by byli v domovském státě vystaveni riziku pronásledování, ale že se ve skutečnosti pokoušeli emigrovat z ekonomických nebo osobních důvodů. (…)

30. Stěžovatelé se proti těmto správním rozhodnutím neodvolali.

31. Zároveň se v dubnu a květnu 2017 pokusili vstoupit také na území Litvy a – podle svých tvrzení před Soudem – tam požádali o mezinárodní ochranu. Řízení před litevskými orgány bylo předmětem samostatné stížnosti, o které bylo Soudem rozhodnuto rozsudkem z konce roku 2018 (viz M. A. a další proti Litvě).

2. Předběžné opatření nařízené Soudem

32. Dne 16. 6. 2017, kdy se stěžovatelé dostavili na hraniční přechod v Terespolu, podal jejich právní zástupce žádost o zabránění vyhoštění stěžovatelů do Běloruska podle článku 39 Jednacího řádu Soudu. Uvedl, že jako ruští občané stěžovatelé neměli žádnou skutečnou možnost požádat v Bělorusku o mezinárodní ochranu a byli nepřetržitě vystaveni nebezpečí vyhoštění do Čečenska, kde by první stěžovatel čelil hrozbě mučení nebo jiných forem nelidského a ponižujícího zacházení.

33. Dne 6. 6. 2017 v 10:48 hodin Soud (službu konající soudce) rozhodl o použití článku 39 Jednacího řádu Soudu a vyzval polskou vládu, aby nedošlo k navrácení stěžovatelů do Běloruska do 30. 6. 2017. Soud objasnil, že výzva, aby stěžovatelé nebyli vráceni do Běloruska, má být chápána tak, že pokud se dostaví na polský hraniční přechod, jejich žádosti o azyl budou přijaty a zaevidovány pohraniční stráží a předány k vyřízení příslušným orgánům. Až do rozhodnutí o azylových žádostech by stěžovatelé neměli být vráceni zpět do Běloruska. Vláda byla o nařízení předběžného opatření informována před termínem plánovaného vyhoštění. Stěžovatelé byli nicméně vráceni do Běloruska v 11:25 hodin. Podle oficiální zprávy vyhotovené při této příležitosti pohraniční stráží měli stěžovatelé na hranici vyjádřit zájem vstoupit do Polska v úmyslu usadit se tam a vychovat své děti.

3. Vývoj následující po podání žádosti o předběžné opatření

34. Dne 20. 6. 2017 se stěžovatelé vrátili na hraniční přechod v Terespolu, přičemž měli u sebe žádost o mezinárodní ochranu a kopii dopisu informujícího jejich právního zástupce o rozhodnutí Soudu týkajícím se předběžného opatření. Opětovně byli odmítnuti a vráceni zpět do Běloruska. Vláda namítala, že během pohovoru s pohraniční stráží stěžovatelé nevyjádřili žádnou potřebu mezinárodní ochrany; spíše prohlásili, že si z důvodu nedostatku pracovních příležitostí v Čečensku přejí usadit se v Evropě.

35. Zatímco stěžovatelé usilovali o podání žádostí o azyl, polská advokátka spolupracující s právním zástupcem stěžovatelů zaslala kopii žádosti prvního stěžovatele o mezinárodní ochranu e-mailem, faxem a prostřednictvím ePUAP Pohraniční stráži v Terespolu a Velitelství pohraniční stráže ve Varšavě. O této skutečnosti zároveň uvědomila (dopisem) oddělení pro řízení před mezinárodními lidskoprávními orgány Ministerstva zahraničních věcí (do kterého spadá i Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování před Soudem). Ve svém podání odkázala i na předběžné opatření nařízené Soudem podle článku 39 Jednacího řádu Soudu dne 16. 6. 2017 (viz § 33 výše). Dne 22. 7. 2017 zástupce ředitele cizineckého odboru Velitelství vnitrostátní pohraniční stráže uvedl v odpovědi na uvedený dopis, že žádost o mezinárodní ochranu může být podána pouze osobně stěžovatelem na polské hranici.

36. Dne 23. 6. 2017 vláda požádala, aby Soud zrušil předběžné opatření podle článku 39 Jednacího řádu Soudu. Namítala, že stěžovatelé nikdy nepožádali o mezinárodní ochranu a ani neuvedli žádné důvody pro nezbytnost takové ochrany. (…)

37. Dne 30. 6. 2017 Soud (službu konající soudce) rozhodl, že předběžné opatření nebude zrušeno, ale prodlouženo do 21. 7. 2017 (…). (…) Dne 3. 8. 2017 Soud (službu konající soudce) rozhodl o prodloužení předběžného opatření do odvolání.

38. V období mezi 3. 8. a 11. 12. 2017 se stěžovatelé dostavili na hraniční přechod v Terespolu ještě alespoň třikrát. Pokaždé byli odmítnuti. Vláda uvedla, že při jedné z těchto příležitostí stěžovatelé předložili dokument s názvem „Žádost o mezinárodní ochranu“ vypracovaný svým právním zástupcem v polštině, uvedla však, že jeho obsahu nerozuměli, neboť neovládají polštinu. Vláda rovněž tvrdila, že při výslechu pohraniční stráží stěžovatelé uvedli tvrzení v rozporu s údaji obsaženými v dané žádosti. Stěžovatelé Soudu předložili i ruskou verzi žádosti prvního stěžovatele o mezinárodní ochranu (datovanou v květnu 2017 a adresovanou litevským orgánům). Text tohoto dokumentu odpovídá tvrzením předloženým v polštině.

39. (…)

4. Žádost o nové předběžné opatření týkající se druhé stěžovatelky

40. Dne 13. 12. 2017 zástupce stěžovatelů informoval Soud, že předchozí den (12. 12. 2017) se stěžovatelé znovu pokusili podat žádost o mezinárodní ochranu na hraničním přechodu v Terespolu. Opět byla vydána rozhodnutí o zamítnutí vstupu. Cestou na vlak, kterým měli odcestovat zpět do města Brest v Bělorusku, však druhá stěžovatelka, která byla v té době v sedmém nebo osmém měsíci těhotenství, uklouzla a upadla. Zástupce stěžovatelů uvedl, že byla převezena do nemocnice v polské obci Biała Podlaska a zůstala pod dohledem pohraniční stráže. Dále uvedl, že u sebe měla písemnou žádost o mezinárodní ochranu, kterou se pokusila příslušníkům pohraniční stráže předat.

41. S odkazem na výše uvedené informace podal zástupce stěžovatelů novou žádost podle článku 39 Jednacího řádu Soudu, v níž požadoval, aby vládě bylo uloženo: 1) nevrátit druhou stěžovatelku do Běloruska, 2) nebránit podání žádosti o azyl druhou stěžovatelkou a 3) zajistit, aby druhá stěžovatelka a její plod byly řádně vyšetřeny kvalifikovaným lékařem a aby měly přístup k nejlepším dostupným zdravotnickým službám.

42. Dne 14. 12. 2017 Soud (službu konající soudce) žádost pod bodem 3 zamítl. Ohledně bodu 1 a 2 žádosti Soud připomněl vládě, že předběžné opatření ze dne 16. 6. 2017, které bylo dne 3. 8. 2017 prodlouženo do odvolání, bylo stále v platnosti.

43. Téhož dne byla druhá stěžovatelka propuštěna z nemocnice a vrátila se do Běloruska. Proti rozhodnutí ze dne 12. 12. 2017 (viz § 40 výše), kterým jí byl zamítnut vstup do Polska, podala odvolání. Podle informací poskytnutých Soudu je řízení týkající se jejího odvolání stále projednáváno vedoucím Vnitrostátní pohraniční stráže.

5. Zmizení prvního stěžovatele a řízení týkající se druhé stěžovatelky a jejích dětí

44. V období od října do prosince 2017 obdrželi příbuzní stěžovatelů žijící v Čečensku několik předvolání adresovaných prvnímu stěžovateli, aby se tento dostavil na policii. V prosinci 2017 byla tato předvolání doručena do běloruského Brestu, kde se stěžovatelé zdržovali. První stěžovatel byl předvolán na policii v Brestu, kde mu bylo sděleno, že musí s celou rodinou opustit Bělorusko. V opačném případě by byli deportováni a byl by jim zakázán vstup do země.

45. Stěžovatelé opustili Bělorusko a odcestovali do ruského Smolenska, kde byl první stěžovatel okamžitě zadržen policií a – podle informací, které jeho manželka získala od příbuzných v Čečensku – byl převezen do města Groznyj v Čečenské republice.

46. Druhá stěžovatelka se rozhodla vrátit se svými dětmi do Běloruska a pokusit se znovu podat žádost o mezinárodní ochranu. Po jednom neúspěšném pokusu obdržela pohraniční stráž v Terespolu dne 7. 1. 2018 její žádost a postoupila ji k vyřízení vedoucímu Cizineckého úřadu (Szef Urzędu do Spraw Cudzoziemców). Druhá stěžovatelka a její děti byly umístěny do přijímacího střediska pro uprchlíky.

6. Další pobyt prvního stěžovatele a jeho žádosti o mezinárodní ochranu

47. Dne 20. 5. 2018 zástupce stěžovatelů informoval Soud, že v únoru 2018 byl první stěžovatel v Čečenské republice propuštěn ze zadržení. Podle právního zástupce stěžovatel nevěděl, kde byl zadržován. Tvrdil, že byl personálem detenčního zařízení bit, což doložil fotografiemi výrazných podlitin na těle.

48. V březnu 2018 první stěžovatel opět opustil Čečensko a odcestoval do Běloruska. Dne 20. 3. 2018 odcestoval do Terespolu a podal žádost o mezinárodní ochranu. Byl mu umožněn vstup do Polska, kde se připojil k druhé stěžovatelce a svým dětem v přijímacím středisku pro uprchlíky.

7. Opuštění Polska stěžovateli

49. Dne 18. 5. 2018 stěžovatelé dobrovolně opustili přijímací středisko pro uprchlíky a odcestovali do Německa. Z tohoto důvodu bylo řízení týkající se jejich žádostí o mezinárodní ochranu zastaveno (…).

50. Dne 7. 6. 2018 německé orgány podaly žádosti o předání stěžovatelů zpět do Polska podle (…) („nařízení Dublin III“). Dne 14. 6. 2018 vedoucí Cizineckého úřadu souhlasil s posouzením jejich žádostí o mezinárodní ochranu. Podle informací předložených Soudu stěžovatelé doposud nebyli do Polska předáni.

51. Dne 29. 8. 2018 předseda senátu na základě žádosti podané žalovanou vládou rozhodl o zrušení předběžného opatření.

C. M. K. a další proti Polsku, stížnost č. 43643/17

1. Situace stěžovatelů před podáním návrhu na předběžné opatření

52. Stěžovatelé, pan M. K. („první stěžovatel“) a paní Z. T. („druhá stěžovatelka“), jsou ruští státní příslušníci. Jsou manželé. Ostatními stěžovateli jsou jejich tři nezletilé děti.

53. V období od září 2016 do července 2017 se stěžovatelé dvanáctkrát dostavili na polsko-běloruský hraniční přechod v Terespolu. Podle svých tvrzení pokaždé vyjádřili úmysl podat žádost o mezinárodní ochranu; alespoň v jednom z případů měli žádost připravenou v písemné formě (kopie tohoto dokumentu byla předložena Soudu).

54. Podle stěžovatelů byl jejich právní zástupce jednou (dne 17. 3. 2017) rovněž na hraničním přechodu v Terespolu, ale nebylo mu umožněno se s nimi setkat ani být přítomen jejich výslechu příslušníky pohraniční stráže. Přítomnost jejich zástupce na hranici souvisela s událostmi, které byly popsány výše v souvislosti s případem č. 40503/17 (viz § 11 výše).

55. Podle stěžovatelů tito při pohovoru s příslušníky pohraniční stráže vyjádřili obavy o svoji bezpečnost. První stěžovatel příslušníkům pohraniční stráže sdělil, že byl v Čečenské republice unesen, zadržen a mučen neznámými osobami, a to zřejmě kvůli údajné účasti na zmizení pracovníka (nebo spolupracovníka) místního pracoviště Úřadu pro potírání organizovaného zločinu, který byl příbuzensky spjat s osobami blízkými Ramzanu Kadyrovovi, vůdci Čečenské republiky. Stěžovatelé a jejich děti následně odcestovali do Polska a poté do Rakouska. Z Rakouska, kde neúspěšně požádali o mezinárodní ochranu, byli deportováni do Ruska. První stěžovatel se skrýval a druhá stěžovatelka se s dětmi vrátila zpět do své rodné vesnice v Čečensku. Uvedla, že po svém návratu byla vystavena obtěžování, bylo jí vyhrožováno a byla vyslýchána ohledně manžela. Při jedné příležitosti byla unesena a zadržována přibližně dvacet čtyři hodin, během nichž byla vyslýchána a bylo jí vyhrožováno sexuálním násilím. Byla dotazována na místo pobytu manžela. Stěžovatelé předložili příslušníkům pohraniční stráže dokumenty potvrzující, že se u nich v důsledku mučení vyvinula posttraumatická stresová porucha. Rovněž uvedli, že v Bělorusku nemohou nadále setrvat, neboť jim vypršela víza a je pro ně prakticky nemožné získat tam mezinárodní ochranu. Pohraničníci je však okamžitě odmítli a hromadně poslali zpět do Běloruska.

56. Pokaždé když se stěžovatelé dostavili na hraniční přechod v Terespolu, byla vydána správní rozhodnutí o vrácení z polských hranic s odůvodněním, že nedisponovali žádnými doklady opravňujícími je ke vstupu do Polska a že neuvedli, že by byli v domovském státě vystaveni riziku pronásledování, ale že se ve skutečnosti pokoušeli emigrovat z ekonomických nebo osobních důvodů. (…)

57. Stěžovatelé podali alespoň proti jednomu z těchto správních rozhodnutí (vydanému dne 17. 3. 2017) odvolání. Dne 12. 6. 2017 vedoucí Vnitrostátní pohraniční stráže (Komendant Główny Straży Granicznej) dané rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelé se odvolali k Vojvodskému správnímu soudu ve Varšavě (Wojewódzki Sąd Administracyjny w Warszawie). Řízení před tímto soudem stále probíhá.

2. Předběžné opatření nařízené Soudem

58. Dne 20. 6. 2017, když se stěžovatelé dostavili na hraniční přechod v Terespolu, podala jejich právní zástupkyně žádost o zabránění jejich vyhoštění do Běloruska podle článku 39 Jednacího řádu Soudu. Uvedla, že jako ruští občané stěžovatelé neměli žádnou skutečnou možnost požádat v Bělorusku o mezinárodní ochranu a byli nepřetržitě vystaveni nebezpečí vyhoštění do Čečenska, kde by čelili hrozbě mučení nebo jiných forem nelidského a ponižujícího zacházení.

59. Dne 20. 6. 2017 v 10:14 hodin Soud (službu konající soudce) rozhodl o použití článku 39 Jednacího řádu Soudu a vyzval polskou vládu, aby nedošlo k navrácení stěžovatelů do Běloruska do 4. 7. 2017. Vláda byla o nařízení předběžného opatření informována před termínem plánovaného vyhoštění. Stěžovatelé byli nicméně vráceni do Běloruska v 11:25 hodin. Podle oficiální zprávy vyhotovené při této příležitosti pohraniční stráží měli stěžovatelé na hranici vyjádřit zájem vstoupit do Polska z důvodu nedostatku pracovních příležitostí v Čečensku a v úmyslu usadit se tam a vychovat své děti.

3. Vývoj následující po podání žádosti o předběžné opatření

60. Dne 27. 6. 2017 vláda podala žádost o zrušení předběžného opatření podle článku 39 Jednacího řádu Soudu. Namítala, že stěžovatelé nikdy nepožádali o mezinárodní ochranu a ani neuvedli žádné důvody pro nezbytnost takové ochrany. (…)

61. Dne 4. 7. 2017 Soud (službu konající soudce) rozhodl, že předběžné opatření nebude zrušeno, ale prodlouženo do 21. 7. 2017, a vládu upozornil, že z dokumentů mu předložených (…) stěžovateli lze soudit, že tito se pokusili podat žádost o mezinárodní ochranu. Dne 21. 7. 2017 bylo předběžné opatření prodlouženo do odvolání.

62. Stěžovatelé se v období mezi 22. 6. až 6. 9. 2017 dostavili na hraniční přechod v Terespolu ještě alespoň sedmkrát. Jednou se také pokusili podat žádost o mezinárodní ochranu na jiném hraničním přechodu (Czeremcha-Połowce). Pokaždé však byli odmítnuti. Ve dvou případech se proti rozhodnutím o zamítnutí vstupu odvolali. Podle informací dostupných Soudu jsou řízení o odvolání v současnosti vedena vedoucím Vnitrostátní pohraniční stráže.

63. (…)

64. Alespoň třikrát, když se stěžovatelé dostavili na hraniční přechod v Terespolu a v Czeremcha-Połowce, jejich právní zástupkyně zaslala kopii žádostí o mezinárodní ochranu e-mailem a faxem příslušným odborům pohraniční stráže. Ve svých podáních odkázala i na předběžné opatření nařízené Soudem podle článku 39 Jednacího řádu Soudu.

65. (…)

66. Blíže neurčeného dne stěžovatelé opustili Bělorusko s tím, že se obávají deportace. Uvedli, že odcestovali na utajené místo a že se skrývají z obavy, že jsou sledováni čečenskými úřady.

[II. Příslušné vnitrostátní právo

§ 67. A. Ústavní normy

§ 68.–72. B. Zákon ze 13. 6. o poskytování právní ochrany cizincům na území Polské republiky

§ 73.–77. C. Zákon z 12. 12. 2013 o cizincích

III. Evropské právo

§ 78. A. Smlouva o fungování Evropské unie

§ 79.–80. B. Listina základních práv Evropské unie

§ 81.–82. C. Schengenská dohoda z r. 1985

§ 83.–84. D. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. 3. 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex)

§ 85.–88. E. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany

§ 89.–91. F. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany

IV. Příslušné mezinárodní právo

§ 92.–94. A. Úmluva o právním postavení uprchlíků ze dne 28. 7. 1951 (Ženevská úmluva)

§ 95.–96. B. Další dokumenty OSN

§ 97. C. Dokumenty Rady Evropy

V. Dokumenty popisující situaci na hraničním přechodu Terespol

§ 98.–105. A. Návštěvy ombudsmana

§ 106.–114. B. Návštěva zástupců dětského ombudsmana

§ 115. C. Prohlášení ministra vnitra a správy z 31. 8. 2016

§ 116.–117. V. Dokumenty popisující azylové řízení v Bělorusku]


Právní posouzení


[§ 118. I. Spojení stížností]

II. K přijatelnosti

[§ 119.–132. A. Otázka jurisdikce podle článku 1 Úmluvy

§ 133–148. B. Vyčerpání všech vnitrostátních prostředků ochrany]

C. Závěr k přijatelnosti

149. Soud poznamenává, že stížnosti nejsou zjevně nepřijatelné ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Nejsou ani nepřijatelné z žádného jiného důvodu, a musejí tedy být prohlášeny za přijatelné.

III. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

150. Stěžovatelé namítali, že v Čečensku by byli vystaveni riziku mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení, a to v důsledku toho, že byli vráceni do Běloruska, odkud by pravděpodobně byli navráceni zpět do Ruska, a že způsob, jakým s nimi bylo zacházeno polskými orgány, představoval ponižující zacházení. Dovolávali se článku 3 Úmluvy, který stanovuje:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

151. Soud podotýká, že námitky stěžovatelů se zaměřují na dva různé aspekty údajného porušení článku 3 Úmluvy: zaprvé na riziko, že by stěžovatelé byli vystaveni nelidskému a ponižujícího zacházení, kdyby byli navráceni zpět do Běloruska a následně do Ruska, a skutečnost, že i přes toto riziko je polské orgány navrátily zpět do Běloruska, aniž by řádně přezkoumaly jejich žádosti; a zadruhé na způsob zacházení se stěžovateli polskými orgány během takzvané druhé fáze hraniční kontroly. Co se týče druhého aspektu stížnosti, stěžovatelé tvrdili, že celá situace – tzn. že prohlášení jimi učiněná na hranici byla hrubě ignorována, že jim byla odepřena možnost postupovat tak, jak ukládá zákon, a namísto toho byli navráceni do Běloruska – představovala ponižující zacházení.

A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy z důvodu odepření přístupu stěžovatelů k azylovému řízení a jejich vystavení riziku nelidského a ponižujícího zacházení a mučení v Čečensku

[§ 152.–165. 1. Vyjádření stran]

2. Posouzení Soudem

a) Obecné zásady

166. Jak již Soud mnohokrát uvedl, zákaz nelidského nebo ponižujícího zacházení zakotvený v článku 3 Úmluvy je jednou z nejzákladnějších hodnot demokratických společností. Je také hodnotou civilizace úzce související s úctou k lidské důstojnosti, součástí samotné podstaty Úmluvy (viz Khlaifia a další, cit. výše, § 158, a Ilias a Ahmed proti Maďarsku, § 124). I za nejnáročnějších okolností, jako je boj proti terorismu a organizovanému zločinu, Úmluva absolutně zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Na rozdíl od většiny hmotněprávních ustanovení Úmluvy a Protokolu č. 1 a Protokolu č. 4 článek 3 nestanovuje žádné výjimky a podle čl. 15 odst. 2 není přípustná jediná odchylka – dokonce ani v případě veřejného ohrožení státní existence (viz Selmouni proti Francii, § 95; Assenov a další proti Bulharsku, § 93). Úmluva absolutně zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo trest bez ohledu na chování dotyčné osoby (viz Chahal proti Spojenému království, § 79; Labita proti Itálii, § 119).

167. Soud při mnoha příležitostech uznal význam zásady non-refoulement (viz například M. S. S proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 286; M. A. proti Kypru, § 133). Hlavním předmětem zájmu Soudu v případech týkajících se vyhoštění žadatelů o azyl je, „zda existují účinné záruky, a to přímé či nepřímé, schopné zamezit svévolnému navrácení žadatele do země, ze které uprchl“ (viz mimo jiné M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 286; Müslim proti Turecku, § 72–76; T. I. proti Spojenému království).

168. Soud připomíná, že smluvní státy mají právo, podle ustálené zásady mezinárodního práva a aniž by byly dotčeny jejich smluvní závazky, včetně závazků z Úmluvy, kontrolovat vstup, pobyt a vyhošťování cizinců (viz mimo jiné Hirsi Jamaa a další, cit. výše, § 113; Üner proti Nizozemsku, § 54). Vyhoštění cizince smluvním státem může vyvolat problém z hlediska článku 3, a tím založit odpovědnost tohoto státu na základě Úmluvy, pokud jsou dány závažné důvody, na jejichž základě je možné se domnívat, že dotyčná osoba, pokud bude vyhoštěna, bude v cílové zemi čelit skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3. Za takových okolností z článku 3 vyplývá povinnost nevrátit dotyčnou osobu do této země (viz Saadi proti Itálii, § 124–125; F. G. proti ŠvédskuIlias a Ahmed, cit. Výše, § 126). Jelikož je ochrana před zakázaným zacházením článkem 3 absolutní, nelze se od tohoto pravidla odchýlit (viz Saadi, cit. Výše, § 138).

169. V případech týkajících se navracení žadatelů o azyl Soud shledal, že sám nepřezkoumává samotné žádosti o azyl. Jeho hlavním zájmem je, zda existují účinné záruky, a to přímé či nepřímé, schopné zamezit svévolnému navrácení žadatele do země, ze které uprchl (viz M. S. S proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 286). Posouzení existence skutečného rizika Soudem musí být nutně důkladné (viz například F. G. proti Švédsku, cit. výše, § 113) a nevyhnutelně obnáší posouzení podmínek v přijímajícím státě v rozporu s požadavky článku 3 příslušnými vnitrostátními orgány a následně Soudem (viz Ilias a Ahmed, cit. výše, § 127).

170. V zásadě je na osobě, která žádá o mezinárodní ochranu ve smluvním státě, aby co nejdříve podala žádost o azyl a uvedla důvody na podporu svých tvrzení a předložila důkazy prokazující existenci podstatných důvodů domnívat se, že deportace do domovského státu by znamenala skutečné a konkrétní nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 (viz F. G. proti Švédsku, cit. výše, § 125). Soud však připouští, že vzhledem ke zvláštní situaci, v níž se žadatelé o azyl mnohdy nacházejí, je často nezbytné, pokud jde o posouzení důvěryhodnosti jejich tvrzení a dokumentů předložených na jejich podporu, přiznat jim výhodu pochybností (tamtéž, § 113). Takové posouzení se musí zaměřit na předvídatelné důsledky návratu žadatele do země určení s ohledem na tamní celkovou situaci a osobní situaci žadatele (viz Vilvarajah a další proti Spojenému království, § 108).

171. Soud navíc poznamenal, že přesný obsah povinností vyhošťujícího státu podle Úmluvy se může lišit v závislosti na tom, zda žadatele vyhošťuje do země původu, nebo do třetí země (viz Ilias a Ahmed, cit. výše, § 128). V případech, kdy se úřady rozhodnou vyhostit žadatele o azyl do třetí země, Soud konstatoval, že odpovědnost smluvního státu za povinnost cizince nevyhostit zůstává nedotčena, pokud jsou prokázány závažné důvody domnívat se, že takové opatření by je přímo (tj. v dané třetí zemi) nebo nepřímo (například v zemi původu nebo jiné zemi) vystavilo zacházení v rozporu zejména s článkem 3 (viz M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 342–343 a § 362–368).

172. V důsledku toho Soud uvedl, že pokud smluvní stát usiluje o navrácení žadatele o azyl do třetí země, aniž by přezkoumal věcnou podstatu jeho žádosti o azyl, hlavním úkolem vyhošťujících orgánů je zkoumat, zda daná osoba bude mít v přijímající třetí zemi přístup k odpovídajícímu azylovému řízení. Důvodem je skutečnost, že vyhošťující země jedná tak, že je na přijímající třetí zemi, aby přezkoumala věcnou podstatu azylové žádosti, pokud je taková žádost podána jejím příslušným orgánům (viz Ilias a Ahmed, cit. výše, § 131).

173. Soud dále objasnil, že ve všech případech navrácení žadatele o azyl ze smluvního státu do třetí prostřednické země bez věcného přezkoumání žádosti o azyl, nehledě na to, zda přijímající třetí země je, či není členským státem EU nebo smluvní stranou Úmluvy, má vyhošťující stát povinnost důkladně zkoumat, zda existuje skutečné nebezpečí, že žadateli o azyl bude v přijímající třetí zemi odepřen přístup k odpovídajícímu azylovému řízení, a chránit ho tak před refoulement. Pokud se prokáže, že stávající záruky nejsou v tomto ohledu dostatečné, z článku 3 vyplývá povinnost nenavrátit žadatele o azyl do příslušné třetí země (viz Ilias a Ahmed, cit. výše § 134).

b) Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

174. Soud nejprve podotýká, že vláda zpochybnila, zda stěžovatelé při svém opakovaném dostavení se na polské hranice vyjádřili úmysl podat žádost o mezinárodní ochranu nebo jakoukoli obavu o svoji bezpečnost. Vláda tvrdila, že stěžovatelé v tomto ohledu nevznesli žádná tvrzení, v důsledku čehož nemohli být považováni za žadatele o azyl. Soud přikládá větší váhu verzi událostí na hranici předestřené stěžovateli, neboť je doložena velkým počtem důkazů shromážděných od jiných svědků, jako jsou vnitrostátní lidskoprávní organizace (zejména ochránce práv dětí – viz § 109–114 výše). Zprávy těchto organizací naznačují existenci systematického zkreslování prohlášení žadatelů o azyl v úředních záznamech vypracovaných příslušníky pohraniční stráže působícími na hraničních přechodech mezi Polskem a Běloruskem. Nadto byly nesrovnalosti v provádění výslechů cizinců, kteří se v rozhodné době dostavili na polsko-běloruskou hranici, potvrzeny rozsudky Nejvyššího správního soudu (viz § 76–77 výše), a to včetně nedostatečného zkoumání důvodů, které vedly žadatele ke snaze vstoupit do Polska.

175. Písemná prohlášení stěžovatelů podaná na hranici jsou doložena řadou dokumentů předložených Soudu ve všech fázích řízení, zejména kopiemi žádostí o mezinárodní ochranu podaných žalobci v době, kdy se dostavili na hranici. Soud nepovažuje za věrohodné, že by stěžovatelé měli k dispozici tyto dokumenty (které předložili Soudu – zejména když žádali o nařízení předběžných opatření), ale nepředali je příslušníkům pohraniční stráže, kteří měli rozhodovat, zda je vpustí do Polska, nebo navrátí do Běloruska. Verze událostí podle stěžovatelů je v tomto ohledu navíc podpořena skutečností, že se několikrát pokusili o překročení hranice a usilovali o právní zastoupení polskými a běloruskými právníky, kteří jim byli nápomocni při vypracování jejich prohlášení a kteří byli zároveň – v případě stěžovatelů v případech č. 40503/17 a 43643/17 – jednou přítomni na hranici za účelem právního zastoupení stěžovatelů, ale nebylo jim dovoleno se s nimi setkat (viz § 11 a § 54 výše).

176. V každém případě Soud poukazuje na skutečnost, že žádosti stěžovatelů o mezinárodní ochranu, které obsahovaly přinejmenším obecný popis důvodů jejich obav z pronásledování, a dokumenty předložené na podporu jejich tvrzení byly vládě zaslány v době, kdy byla Soudem informována o nařízení předběžných opatření – konkrétně ve dnech 8. 6. 2017, 16. 6. 2017 a 20. 6. 2017 (viz § 16, § 33 a § 59 výše). Nadto Soud dne 14. 6. 2017, 30. 6. 2017, resp. 4. 7. 2017, informoval vládu, že s ohledem na to, že jí tyto dokumenty byly předány, má za to, že stěžovatelé podali žádosti o mezinárodní ochranu (viz § 21, § 37 a § 61 výše). Sdělení o podání žádostí stěžovateli byla následně elektronicky zaslána právními zástupci stěžovatelů přímo pohraniční stráži (viz body 23, 35 a 64 výše). Z toho vyplývá, že od tohoto okamžiku si vláda byla vědoma žádostí podaných stěžovateli a existence průkazních dokladů a byla povinna tyto dokumenty zohlednit při posuzování jejich situace.

177. Soud tedy nemůže přijmout argument polské vlády, že stěžovatelé nepředložili žádné důkazy o tom, že by jim hrozilo nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3. Stěžovatelé uvedli individuální okolnosti, které – podle jejich názoru – odůvodňovaly jejich žádosti o mezinárodní ochranu, a předložili řadu dokumentů (jejich svědectví o průběhu mučení nebo vyhrožování; psychologické posudky; oficiální dokumenty) dokládajících jejich tvrzení. Rovněž vznesli důvody, proč pro ně Bělorusko není bezpečnou třetí zemí a proč by podle jejich názoru návrat do Běloruska představoval riziko řetězového navrácení („chain-refoulement“). Tyto námitky byly doloženy oficiálními statistikami, podle kterých není azylové řízení v Bělorusku, co se týče běloruských občanů, efektivní.

178. Soud je proto přesvědčen, že stěžovatelé mohli důvodně namítat, že neexistuje žádná záruka, že by běloruské orgány řádně přezkoumaly jejich azylové žádosti a že by jejich návrat do Čečenska představoval porušení článku 3 Úmluvy. Posouzení těchto námitek mělo být provedeno polskými orgány v souladu s jejich procesními povinnostmi podle článku 3 Úmluvy. Polsko bylo navíc povinno zajistit stěžovatelům bezpečnost zejména tím, že jim umožní zůstat v polské jurisdikci do doby, než budou jejich žádosti řádně přezkoumány příslušnými vnitrostátními orgány. Vzhledem k absolutní povaze práva zaručeného článkem 3 nezávisel rozsah této povinnosti na tom, zda u sebe stěžovatelé měli doklady opravňující je k překročení polské hranice, nebo zda jim byl vstup na polské území legálně povolen z jiných důvodů.

179. Aby byla účinně splněna povinnost státu podle článku 3, musejí být, podle názoru Soudu, osobě žádající o mezinárodní ochranu poskytnuty záruky schopné zamezit jejímu navrácení do země původu předtím, než budou její tvrzení důsledně přezkoumána. Soud má proto za to, že až do přezkoumání žádosti o mezinárodní ochranu stát nemůže odepřít vstup na své území osobě, která se dostaví na hraniční přechod s tvrzením, že pokud setrvá na území sousedního státu, bude vystavena špatnému zacházení, ledaže budou přijata opatření odstraňující takové riziko.

180. Soud dále bere na vědomí argument žalované vlády, že odmítnutím vstupu stěžovatelů do Polska jednala v souladu s právními povinnostmi vyplývajícími z členství Polska v Evropské unii.

181. Soud však uvádí, že právo Evropské unie, včetně Schengenského hraničního kodexu a směrnice 2013/32/EU, jasně zahrnuje zásadu non-refoulement, zaručenou Ženevskou úmluvou, a rovněž ji vztahuje na osoby, které jsou před vstupem na území jednoho z členských států podrobeny hraničním kontrolám (viz § 78–84 výše). Ustanovení příslušných předpisů (i) mají za účel poskytnout všem žadatelům o azyl účinný přístup k řádnému řízení, ve kterém jsou jejich žádosti o mezinárodní ochranu přezkoumány (viz také Sharifi a další proti Itálii a Řecku, rozsudek ze dne 21. 10. 2014, stížnost č. 16643/09, § 169), a (ii) ukládají státu povinnost zajistit, aby osoby, které podají žádosti o mezinárodní ochranu, mohly v dotyčném státě setrvat do doby, než budou jejich žádosti přezkoumány (viz § 91 výše).

182. Soud tedy konstatuje, že pokud by polské orgány přijaly podle Schengenského hraničního kodexu žádosti stěžovatelů o mezinárodní ochranu a tyto řádně přezkoumaly, nemuselo by k navrácení stěžovatelů do Běloruska dojít. Soud má tudíž za to, že napadené opatření přijaté polskými orgány spadalo mimo mezinárodněprávní povinnosti Polska (viz obdobně M. S. S. proti Belgii a Řecku, § 340, a Ilias a Ahmed, § 97, cit. výše).

183. Soud rovněž poznamenává, že skutečnou povahu rizika špatného zacházení v projednávaných věcech dokládají údajné události po návratu prvního stěžovatele ve věci č. 42902/17 do Běloruska a následně do Ruska, když tvrdí, že byl zajat, zadržen a mučen (viz § 44–45 a § 47 výše).

184. S ohledem na shora uvedené má Soud za to, že stěžovatelům nebyly poskytnuty účinné záruky, které by zabránily jejich vystavení skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení a mučení.

185. Skutečnost, že řízení, ve kterém by byly žádosti stěžovatelů o mezinárodní ochranu přezkoumány, nebyla zahájena ani potom, co se stěžovatelé třicet pětkrát, osmkrát a devatenáctkrát a vícekrát dostavili na polský hraniční přechod, představuje porušení článku 3 Úmluvy. S ohledem na situaci v sousedním státě popsanou výše polské orgány navíc tím, že stěžovatelům neumožnily setrvat na území do doby, než dojde k přezkoumání jejich žádostí, stěžovatele vědomě vystavily vážnému nebezpečí řetězového navrácení (chain-refoulement) a zacházení zakázanému článkem 3 Úmluvy.

186. V důsledku toho také došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy z důvodu způsobu zacházení polských orgánů se stěžovateli během hraničních kontrol

187. Stěžovatelé rovněž namítali, že došlo k porušení zákazu ponižujícího zacházení z důvodu, jakým způsobem s nimi bylo zacházeno při hraničních kontrolách na hraničních přechodech Terespol a Czeremcha-Połowce (viz § 151 výše). Tvrdili, že se dostali do situace, kdy prohlášení jimi učiněná na hranici byla pohraniční stráží hrubě ignorována, a že jim byla odepřena možnost postupovat tak, jak ukládá vnitrostátní právo. Soud konstatuje, že tyto námitky úzce souvisejí s otázkou nezajištění přístupu stěžovatelům k azylovému řízení. V důsledku toho a s ohledem na závěr o porušení článku 3 z důvodu vystavení stěžovatelů nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení a mučení v Čečensku a nezajištění přístupu k azylovému řízení (viz § 186 výše) má Soud za to, že není nutné zkoumat, zda došlo k porušení článku 3, pokud jde o způsob, jakým bylo se žadateli zacházeno během hraničních kontrol.

IV. K tvrzenému porušení článku 4 Protokolu č. 4

188. Stěžovatelé dále namítali, že byli podrobeni hromadnému vyhoštění cizinců. Dovolávali se článku 4 Protokolu č. 4, který stanovuje:

„Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno.“

[§ 189.–196A. Vyjádření stran]

B. Posouzení Soudem

1. Obecné zásady

197. Podle judikatury Soudu je hromadné vyhoštění třeba chápat jako „jakékoli opatření donucující cizince jako skupinu opustit zemi kromě případů, kdy je takové opatření přijato na základě důvodného a objektivního přezkoumání konkrétního případu každého jedince ze skupiny“ [viz Sultani proti Francii, § 81; Gruzie proti Rusku (I), § 167]. To však neznamená, že pokud je splněna druhá podmínka, pozadí rozhodnutí o vyhoštění nehraje žádnou roli při určování, zda je dán soulad s článkem 4 Protokolu č. 4. (viz Čonka, § 59; Khlaifia a další, § 237, cit. výše).

198. Soud již dříve rozhodl, že pojem vyhoštění uvedený v článku 4 Protokolu č. 4 by měl být vykládán v obecném smyslu, který se v současné době používá (tj. „odjezd z území“) („to drive away from a place“) (viz Hirsi Jamaa a další, cit. výše, § 174), a měl by se vztahovat na všechna opatření, která lze charakterizovat jako formální úkon nebo jednání přičitatelné státu, kterým je cizinec nucen opustit území tohoto státu, i když podle vnitrostátního práva jsou taková opatření klasifikována odlišně [například jako „odepření vstupu s navrácením“ („refusal of entry with removal“) spíše než „vyhoštění“ nebo „deportace“ – viz zejména Khlaifia a další, § 243]. Takové chápání pojmu vyhoštění bylo nedávno potvrzeno velkým senátem ve věci N. D. a N. T. proti Španělsku (cit. výše, § 185).

199. Pokud jde o rozsah použití článku 4 Protokolu č. 4, Soud poznamenává, že znění tohoto ustanovení, na rozdíl od článku 2 Protokolu č. 4 a článku 1 Protokolu č. 7, se nevztahuje na právní situaci dotčených osob. Z komentáře k návrhu Protokolu č. 4 navíc vyplývá, že podle Kolegia expertů nejsou cizinci, na které se vztahuje článek 4, pouze ti, kteří legálně pobývají na území státu, ale také „všichni, kdo nemají žádné skutečné právo na státní příslušnost daného státu, ať už jím pouze procházejí, pobývají v něm, nebo v něm mají místo trvalého pobytu, nehledě na to, zda jsou uprchlíky, nebo do země vstoupili z vlastního rozhodnutí, jsou osobami bez státní příslušnosti, nebo jiné státní příslušnosti“ [viz článek 4 konečného návrhu Kolegia, s. 505, § 34; viz také Gruzie proti Rusku (I), cit. výše, § 168].

200. V souladu s tímto výkladem Soud použil článek 4 Protokolu č. 4 nejen na osoby, které pobývaly na území státu, ale také na osoby, které přicestovaly na území žalovaného státu a byly zastaveny a navráceny na území státu původu (viz Čonka, § 63; Sultani, § 81–84, cit. výše), bez ohledu na to, zda do žalovaného státu přicestovaly legálně, či nikoli [viz, mimo jiné orgány, Sharifi a další, § 210–213; Gruzie proti Rusku (I), § 170, cit. výše]. Soud rovněž použil článek 4 Protokolu č. 4 na osoby, které byly zadrženy na volném moři při pokusu dostat se na území žalovaného státu a byly zastaveny a navráceny do státu původu (viz Hirsi Jamaa a další, cit. výše, § 182), jakož i na osoby, které byly zadrženy ve snaze překročit pozemní státní hranici a byly pohraniční stráží okamžitě navráceny z území daného státu (viz výše uvedený rozsudek N. D. a N. T. proti Španělsku, § 187).

201. Účelem článku 4 Protokolu č. 4 je zamezit státům v možnosti navrátit určitý počet cizinců bez přezkoumání jejich osobních poměrů, a tedy aniž by jim bylo umožněno uplatnit námitky proti opatřením přijatým příslušným orgánem (viz Sharifi a další, § 210; Hirsi Jamaa a další, § 177, cit. výše). Za účelem určení, zda došlo k dostatečně individualizovanému přezkoumání, je třeba posoudit okolnosti každého případu a prověřit, zda rozhodnutí o navrácení cizince zohlednilo konkrétní situaci dotčených osob (viz Hirsi Jamaa a další, cit. výše, § 183). Je rovněž třeba rovněž vzít v úvahu konkrétní okolnosti vyhoštění a „obecný kontext v rozhodné době“ („general context at the material time“) [viz Gruzie proti Rusku (I), § 171].

202. Jak již Soud dříve uvedl, skutečnost, že na řadu cizinců dopadají podobná rozhodnutí, sama o sobě nevede k závěru, že se jedná o hromadné vyhoštění, pokud byla každé dotčené osobě poskytnuta příležitost předložit námitky proti svému vyhoštění příslušným orgánům (viz mimo jiné M. A. proti Kypru, § 246 a § 254, a Khlaifia a další, § 239, cit. výše). V minulosti bral Soud při posuzování hromadné povahy vyhoštění v úvahu určité faktory, jako například že rozhodnutí o navrácení stěžovatelů neodkazovala na jejich žádosti o azyl (přestože azylové řízení ještě nebylo ukončeno), že úkony směřující k navrácení cizinců byly činěny za podmínek, které stěžovatelům téměř znemožňovaly kontakt s právním zástupcem, a že příslušné politické orgány oznámily, že takové postupy budou uplatňovány (viz Čonka, cit. výše, § 60–63). Soud rovněž posuzoval, zda žadatelé předtím, než byli podrobeni „automatickému navracení“ („automatic return“), měli účinnou možnost požádat o azyl (viz Sharifi a další, cit. výše, § 214–225).

203. Při posuzování ochrany poskytované podle článku 4 Protokolu č. 4 vzal Soud úvahu i vlastní chování stěžovatelů. Podle ustálené judikatury Soudu se nejedná o porušení článku 4 Protokolu č. 4, pokud lze nedostatky jednotlivého rozhodnutí o vyhoštění přičíst vlastnímu zaviněnému chování stěžovatele (viz Khlaifia a další, cit. výše, § 240). Soud rovněž konstatuje, že zejména nedostatek aktivní spolupráce stěžovatelů v řízení umožňujícím individuální přezkoumání jejich poměrů nebo uchýlení se k neoprávněným a zjevně narušujícím způsobům pokusu o vstup na území státu navzdory existenci oprávněných a účinných možností legálního vstupu na území by mohl vést Soud k závěru, že vláda nemůže být činěna odpovědnou za to, že poměry stěžovatelů nebyly individuálně zkoumány (viz N. D. a N. T. proti Španělsku, § 200).

2. Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

204. Soud se musí nejprve zabývat tím, zda rozhodnutí o odepření vstupu stěžovatelů do Polska vydaná na hraničních přechodech představovala „vyhoštění“ („expulsion“) ve smyslu článku 4 Protokolu č. 4. V této souvislosti Soud konstatuje, že v případě Hirsi Jamaa a další rozhodl, že článek 4 Protokolu č. 4 se vztahuje na migranty zadržené orgány státu na volném moři a jejich navrácení do zemí tranzitu nebo původu (cit. výše, § 180). Pokud by měl být zákaz hromadného vyhoštění cizinců obsažený v uvedeném ustanovení použitelný pro jednání státu, jehož účelem bylo zabránit migrantům v dosažení hranic tohoto státu, je ještě zřejmější, že se vztahuje na situaci, kdy se cizinci ocitnou na pozemní hranici a jsou odtud navráceni do sousední země (viz také N. D. a N. T. proti Španělsku, § 187).

205. Kromě toho, jak bylo uvedeno výše (viz § 129–132 výše), při hraničních kontrolách stěžovatelé spadali pod územní působnost polských orgánů. V důsledku rozhodnutí o odepření vstupu do Polska byli proti své vůli posláni zpět do Běloruska, odkud jim podle jejich tvrzení nadále hrozilo navrácení do Ruska. Soud proto dospěl k závěru, že byli vyhoštěni ve smyslu tohoto ustanovení (viz Khlaifia a další, § 243). Zbývá určit, zda toto vyhoštění mělo „hromadnou“ povahu.

206. V této souvislosti Soud bere na vědomí námitku vlády, že pokaždé když se stěžovatelé dostavili na polské hranice, byli vyslechnuti příslušníky pohraniční stráže a obdrželi rozhodnutí týkající se odepření vstupu do Polska. Soud však již uvedl, že má za to, že v průběhu těchto řízení nebyla zohledněna prohlášení stěžovatelů týkající se jejich úmyslu požádat o mezinárodní ochranu (viz § 174 výše), a že i když byla vydána individuální rozhodnutí týkající se každého stěžovatele, tato řádně neodrážela argumenty stěžovatelů odůvodňující jejich strach z pronásledování. Soud rovněž poukazuje na skutečnost, že se stěžovatelé nesměli poradit s právníky a byl jim odepřen přístup k nim, i když – pokud jde o stěžovatele ve věcech č. 40503/17 a 43643/17 – jejich právní zástupci byli na hraničním přechodu a požadovali, aby jim bylo umožněno setkávat se svými klienty (viz § 11 a § 54 výše).

207. Soud dále zdůrazňuje, že se stěžovatelé v projednávané věci pokoušeli využít postupu přijímání žádostí o mezinárodní ochranu, který jim měl být k dispozici podle vnitrostátního práva. Pokusili se překročit hranici legálním způsobem, použili k tomu legální hraniční přechod a podrobili se hraničním kontrolám podle příslušných právních předpisů. Skutečnost, že stát odmítl uznat jejich argumenty odůvodňující žádosti o mezinárodní ochranu, tedy nelze přičíst jejich vlastnímu jednání (srov. N. D. a N. T. proti Španělsku, § 231).

208. Nadto nezávislé zprávy o situaci (zejména na hraničním přechodu v Terespolu) naznačují, že případy stěžovatelů představovaly příklad širší politiky státu odpírající vstup cizincům pocházejícím z Běloruska, bez ohledu na to, zda se jednoznačně jednalo o ekonomické migranty, nebo zda vyjádřili obavy z pronásledování v zemích původu. Tyto zprávy popisovaly ustálenou praxi: provádění velmi krátkých pohovorů, během nichž nebyla zohledňována prohlášení cizinců týkající se odůvodnění jejich žádostí o mezinárodní ochranu; zdůrazňování argumentů, které umožňovaly cizince kategorizovat jako ekonomické migranty; zkreslování prohlášení cizinců v krátkých úředních zápisech, které představovaly jediný základ pro vydávání rozhodnutí o odepření vstupu a jejich navrácení do Běloruska, a to i v případě, že dotyční cizinci dali jasně najevo, že v Polsku chtějí požádat o mezinárodní ochranu (viz § 98–114 výše).

209. Závěr o existenci širší politiky státu o nepřijímání žádostí o mezinárodní ochranu k přezkumu a navracení osob žádajících o takovou ochranu do Běloruska podporuje rovněž prohlášení tehdejšího ministra vnitra a správy, na které se stěžovatelé odvolávají (viz § 115 a § 190 výše). Dané prohlášení ministra, který v té době dohlížel na pohraniční stráž, jasně vyjadřovalo nesouhlas s přijímáním migrantů z Čečenské republiky (viz mutatis mutandis El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, § 163).

210. Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o odepření vstupu do Polska vydaná v případech stěžovatelů nebyla přijata po náležitém posouzení individuálních poměrů každého ze stěžovatelů a byla součástí širší politiky nepřijímání žádostí o mezinárodní ochranu podaných osobami přítomnými na polsko-běloruské hranici a navrácení těchto osob do Běloruska v rozporu s vnitrostátním a mezinárodním právem. Tato rozhodnutí představovala hromadné vyhoštění cizinců ve smyslu článku 4 Protokolu č. 4.

211. Soud se proto domnívá, že v projednávané věci došlo k porušení článku 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě.

V. K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy ve spojení s článkem 3 Úmluvy a článkem 4 Protokolu č. 4

212. Stěžovatelé dále namítali, že jim podle polského práva nebyl poskytnut účinný právní prostředek nápravy, který by jim umožňoval podat stížnosti vnitrostátním orgánům podle článku 3 Úmluvy a článku 4 Protokolu č. 4. Dovolávali se článku 13 Úmluvy, který stanovuje:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné opravné prostředky před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

[§ 213.–218A. Vyjádření stran]

B. Posouzení Soudem

219. Soud již uzavřel, že navrácení stěžovatelů do Běloruska představovalo porušení článku 3 Úmluvy a článku 4 Protokolu č. 4 (viz § 186 a § 211 výše). Stížnosti podané stěžovateli v těchto bodech jsou proto „sporné“ ve smyslu článku 13 (viz zejména Hirsi Jamaa a další, § 201). Soud dále rozhodl, že se stěžovateli mělo být v projednávaných věcech zacházeno jako se žadateli o azyl (viz § 174 výše); stanovil rovněž, že jejich tvrzení týkající se rizika, že by v případě navrácení do Běloruska byli vystaveni zacházení v rozporu s článkem 3, nebyla vzata v potaz pohraničními orgány a že jejich osobní poměry také nebyly zohledněny (viz § 210 výše).

220. Kromě toho již Soud rozhodl, že odvolání proti rozhodnutí o odepření vstupu a další odvolání ke správním soudům nebyla účinnými opravnými prostředky ve smyslu Úmluvy, protože neměla automatický odkladný účinek (viz § 147 výše). Vláda neuvedla žádné další opravné prostředky, které by mohly splňovat kritéria podle článku 13 Úmluvy. Soud proto konstatuje, že došlo k porušení článku 13 Úmluvy ve spojení s články 3 a 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě.

VI. K tvrzenému porušení článku 34 Úmluvy

221. Nakonec stěžovatelé namítali, že vláda nerespektovala předběžná opatření nařízená Soudem v jejich případech. Dovolávali se článku 34 Úmluvy, který stanovuje:

„Soud může přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považujících se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou a Protokoly k ní jednou z Vysokých smluvních stran. Vysoké smluvní strany se zavazují, že nebudou nijak bránit účinnému výkonu tohoto práva.“

(…)

[§ 222.–228. A. Vyjádření stran]

B. Posouzení Soudem

1. Obecné zásady

229. Soud opakuje, že podle článku 34 Úmluvy se smluvní státy zavazují zdržet se veškerých jednání nebo opomenutí, která by mohla bránit účinnému výkonu práva na individuální stížnost, což bylo soustavně potvrzováno jako základní kámen systému Úmluvy (viz Mamatkulov a Askarov proti Turecku, § 102). Ačkoli je cílem článku 34 v zásadě ochrana jednotlivce před jakýmkoli svévolným zásahem orgánů, neukládá státům povinnost, aby se takového zásahu zdržely. Článek 34 obsahuje pozitivní povinnosti, které vyžadují, aby orgány poskytly veškeré možnosti k umožnění řádného a účinného posouzení stížností. Taková povinnost nastane zejména v situacích, kdy jsou žadatelé obzvláště zranitelní (viz Iulian Popescu proti Rumunsku, § 33; Amirov proti Rusku, § 65).

230. Podle ustálené judikatury Soudu má nesplnění předběžného opatření žalovaným státem za následek porušení práva na individuální stížnost, neboť předběžná opatření podle článku 39 Jednacího řádu Soudu jsou Soudem nařizována za účelem zajištění efektivity práva na individuální stížnost (viz Mamatkulov a Askarov, cit. výše, § 125; Abdulkhakov proti Rusku, rozsudek ze dne 2. 10. 2012, stížnost č. 14743/11, § 222; Paladi proti Moldavsku, § 88).

231. Zásadní význam předběžných opatření zdůrazňuje skutečnost, že je Soud zásadně vydává pouze ve výjimečných případech a na základě důkladného posouzení všech podstatných okolností. Ve většině takových případů stěžovatelé čelí skutečnému ohrožení života a zdraví s následným skutečným rizikem vážné a nevratné újmy v rozporu se základními ustanoveními Úmluvy. Zásadní role, kterou předběžná opatření v systému Úmluvy hrají, nejenže podporuje jejich závazný právní účinek vůči dotčeným státům, jak potvrzuje ustálená judikatura, ale také přikazuje, aby byla otázce dodržování nařízení Soudu smluvními stranami přikládána nejvyšší důležitost. Jakákoli laxnost v této otázce by nepřijatelně oslabila ochranu základních práv vyplývajících z Úmluvy a byla by neslučitelná s jejími hodnotami a duchem (viz Soering proti Spojenému království, § 88; Mamatkulov a Askarov, cit. výše, § 100 a § 125; Amirov, cit. výše, § 67).

232. Soud dále zdůrazňuje, že ze samotné povahy předběžných opatření vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda by měla být v daném případě nařízena, bude často nutné učinit ve velmi krátké době, aby se zabránilo bezprostřední možnosti způsobení škody. V důsledku toho nebude celý skutkový stav určen do doby, než bude o stížnosti vydán rozsudek Soudu ve věci samé, na kterou se opatření vztahuje. Taková opatření jsou nařizována právě za účelem možnosti Soudu vydat rozsudek po účinném posouzení stížnosti. Do té doby může být nevyhnutelné, aby Soud nařídil předběžná opatření na základě skutečností, (…) které jsou následně doplněny nebo zpochybněny do té míry, že opatření zpochybňují (viz Paladi, cit. výše, § 89).

233. V důsledku toho není smluvní stát při posuzování, zda v době, kdy bylo nařízeno předběžné opatření, byli stěžovatelé vystaveni skutečnému nebezpečí okamžité a nenapravitelné škody, oprávněn nahradit svůj rozsudek rozsudkem Soudu. Soudu přísluší ověřit dodržování předběžného opatření, zatímco stát, který se domnívá, že má k dispozici dokumenty způsobilé přesvědčit Soud o důvodnosti zrušení předběžného opatření, by o tom měl Soud informovat (viz obdobně Tanrýkulu proti Turecku, § 90). Zároveň může Vysoká smluvní strana kdykoli podat žádost o zrušení předběžného opatření.

234. Výchozím bodem pro ověření, zda žalovaný stát opatření splnil, je formulace samotného předběžného opatření. Soud proto přezkoumá, zda žalovaný stát vyhověl liteře i duchu předběžného opatření, které mu bylo nařízeno. Článek 34 bude porušen, pokud orgány smluvního státu nepřijmou veškerá opatření, která by mohla být přiměřeně přijata za účelem splnění opatření nařízeného Soudem. Je na žalované vládě, aby Soudu prokázala, že předběžné opatření dodržela (nebo že výjimečně nastala objektivní překážka bránící jeho dodržení) a že vláda přijala veškerá náležitá opatření k odstranění této překážky a Soud o situaci informovala. Při přezkumu stížnosti podle článku 34, která se týká údajného nesplnění předběžného opatření smluvním státem, však Soud nebude znovu zkoumat, zda jeho rozhodnutí o nařízení tohoto předběžného opatření bylo správné (viz obdobně Aleksanyan proti Rusku, § 228–232; Paladi, cit. výše, § 91–92).

2. Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

235. Soud zaprvé uvádí, že předběžná opatření nařízená ve věcech stěžovatelů dne 8. 6., 16. 6. a 20. 7. 2017 zahrnovala nenavrácení stěžovatelů do Běloruska. V případech č. 40503/17 a 42902/17 Soud dále upřesnil, že dotčená opatření by měla být vykládána tak, že – když se stěžovatelé dostavili na polský hraniční přechod – jejich žádosti o azyl měly být pohraniční stráží přijaty a zaevidovány a předány k vyřízení příslušným orgánům; Soud dále upřesnil, že do doby, než budou posouzeny žádosti o azyl, by žadatelé neměli být posláni zpět do Běloruska. Navzdory nařízení předběžných opatření byli stěžovatelé navráceni do Běloruska nejen ve dnech, kdy byla opatření nařízena (viz § 16, § 33 a § 59 výše), ale také alespoň několikrát poté (viz § 22, § 34, § 38 a § 62 výše). Je třeba poznamenat, že při několika těchto příležitostech u sebe stěžovatelé měli kopie dopisů informujících o nařízení předběžného opatření v jejich případech a že jejich právní zástupci zaslali kopie těchto dopisů přímo pohraniční stráži.

236. Soud dále podotýká, že žalovaná vláda nepřetržitě zpochybňovala možnost vyhovět předběžným opatřením tím, že uváděla – a to i poté, co Soud vysvětlil, jak mají být dotčená předběžná opatření vykládána –, že stěžovatelé nikdy nebyli legálně vpuštěni do Polska, a proto nemohli být navráceni. Vláda rovněž rozporovala legitimitu předběžných opatření nařízených v projednávaných případech; tvrdila, že pro jejich nařízení neexistoval dostatečný skutkový základ a že stěžovatelé tento nástroj zneužili, aby přiměli pohraniční stráž k povolení jejich vstupu do Polska. Soud zdůrazňuje, že žalovaná vláda argumentovala stejnými námitkami i poté, co Soud zamítl její návrhy na zrušení opatření (viz § 21, § 37 a § 61 výše).

237. Soud dále konstatuje, že ve věcech č. 40503/17 a 43643/17 předběžná opatření původně nařízená ve dnech 8. 6. a 20. 7. 2017 stále nebyla dodržena a zůstávají v platnosti. Pokud jde o případ č. 42902/17, byli stěžovatelé s konečnou platností vpuštěni do Polska dne 7. 1. 2018 (druhá stěžovatelka společně se svými dětmi) a dne 20. 3. 2018 (první stěžovatel) a řízení o jejich žádostech o mezinárodní ochranu byla zahájena. Z toho tedy vyplývá, že v jejich případě bylo předběžné opatření dodrženo; stalo se tak ale až se značným zpožděním, které vedlo k tomu, že stěžovatelé byli vystaveni riziku takového zacházení, proti kterému je opatření měla chránit (viz, zejména pokud jde o prvního stěžovatele, § 47 a § 183 výše).

238. Soud proto dospěl k závěru, že Polsko nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 34 Úmluvy.

[§ 239.–240. VII. Článek 39 Jednacího řádu Soudu

§ 241.–252. VIII. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. rozhodl o spojení stížností;

2. prohlásil stížnost za přijatelnou;

3. rozhodl, že článek 3 Úmluvy byl porušen z důvodu odepření přístupu stěžovatelů k azylovému řízení a jejich vystavení riziku nelidského a ponižujícího zacházení a mučení v Čečensku;

4. rozhodl, že není nutné přezkoumávat, zda došlo k porušení článku 3 Úmluvy z důvodu zacházení polských orgánů se stěžovateli během hraničních kontrol;

5. rozhodl, že článek 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě byl porušen;

6. rozhodl, že článek 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy a článkem 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě byl porušen;

7. rozhodl, že Polsko nesplnilo povinnosti vyplývající pro něj z článku 34 Úmluvy.

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.