CARL JÓHANN LILLIENDAHL proti Islandu

Typ rozhodnutí: rozhodnutí (2. sekce)

Číslo stížnosti: 29297/18

Datum: 12. 5. 2020

Složení senátu: M. Bošnjak, předseda senátu (Slovinsko), R. Spano (Island), E. Kűris (Litva), I. Jeliă (Černá Hora), A. Bĺrdsen (Norsko), D. Pavli (Albánie), P. Roosma (Estonsko)

I. Okolnosti případu

1. Stěžovatel, pan Carl Jóhann Lilliendahl, je islandským státním příslušníkem, který se narodil v roce 1946 a žije v Reykjavíku. (…)

2. Skutkové okolnosti případu předložené stěžovatelem lze shrnout takto.

3. Dne 15. 4. 2015 schválila městská rada města Hafnarfjörđur na Islandu návrh na posílení vzdělávání a poradenství na základních a středních školách v záležitostech týkajících se těch, kteří se identifikují jako lesby, gayové, bisexuálové nebo transsexuálové. To mělo být provedeno ve spolupráci s národním sdružením LGBT Samtökin '78.

4. Rozhodnutí bylo oznámeno ve zprávách a vedlo k zásadní veřejné diskusi, mimo jiné na rozhlasové stanici Ú. S., kam mohli posluchači telefonovat a vyjadřovat své názory na rozhodnutí zastupitelstva. V následném on-line novinovém článku jeden z iniciátorů návrhu, Ó. S. Ó., kritizoval rozhlasové vysílání za to, že dle jeho slov umožnilo lidem telefonovat a vyjádřit „zjevné předsudky a nenávistné projevy“ bez kritiky od moderátora vysílání. Ó. S. Ó. dále vyjádřil přání přijít do vysílání a reagovat na kritiku rozhodnutí městské rady.

5. Stěžovatel byl jedním z těch, kteří se zúčastnili veřejné diskuse. 21. 4. 2015 reagoval na výše uvedený článek komentáři pod ním, v nichž uvedl následující:

„My posluchači [Ú. S.] nemáme zájem o žádné [neslušné slovo] vysvětlení této kynvilly [hanlivé slovo pro homosexualitu, doslova „sexuální deviace“] z [Ó. S. Ó.]. Je to nechutné. Poučovat děti o tom, jak kynvillingar [doslova „sexuální devianti“] eđla sig [„kopulují“, primárně používáno pro zvířata] v posteli. [Ó. S. Ó.] ať proto radši zůstane doma a nevnucuje se [Ú. S.]. Jak nechutné.“

6. Společnost Samtökin '78 následně oznámila komentáře stěžovatele na metropolitní policii v Reykjavíku s tvrzením o porušení § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku č. 19/1940 (viz § 20 níže). Dne 8. 9. 2015 byl případ zamítnut policejním státním zástupcem, ale toto rozhodnutí bylo dne 6. 11. 2015 zrušeno vedoucím státním zástupcem (Director of Public Prosecution), který nařídil metropolitní policii provést vyšetřování.

7. Následné šetření vedlo k obvinění stěžovatele dne 8. 11. 2016. Podle obvinění byly jeho komentáře citované výše považovány za veřejně vyhrožující, zesměšňující, hanobící a ponižující skupinu osob na základě jejich sexuální orientace a genderové identity, což je v rozporu s § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku.

8. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2017 Okresní soud v Reykjavíku stěžovatele osvobodil. S odvoláním se na svobodu projevu stěžovatele měl okresní soud za to, že komentáře nedosáhly meze, která je vyžadována, aby spadaly do působnosti § 233 písm. a), a že nebylo prokázáno, že stěžovatel měl v úmyslu toto ustanovení porušit.

9. Rozsudek byl napaden odvoláním vedoucího státního zastupitelství k Nejvyššímu soudu Islandu.

10. Rozsudkem ze dne 14. 12. 2017 Nejvyšší soud zrušil rozsudek okresního soudu a stěžovatele odsoudil.

11. Rozsudek Nejvyššího soudu se nejprve zabýval původem § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku a poukázal na to, že původně byl zaveden po ratifikaci Úmluvy OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace Islandem a následně změněn, inter alia, aby rozšířil svou ochranu na sexuální orientaci a genderovou identitu. Tyto změny byly provedeny s ohledem na severský vývoj, dodatkový protokol k Úmluvě Rady Evropy o počítačové kriminalitě o kriminalizaci činů rasistické a xenofobní povahy spáchaných prostřednictvím počítačových systémů, doporučení Výboru ministrů Rady Evropy členským státům týkající se opatření k boji proti diskriminaci na základě sexuální orientace a genderové identity a rezoluci Parlamentního shromáždění týkající se diskriminace na základě sexuální orientace a genderové identity.

12. Nejvyšší soud poté projednal obvinění vznesená proti stěžovateli a hned v úvodu poukázal na to, že i když stěžovatel požíval svobody projevu podle islandské ústavy a Evropské úmluvy o lidských právech, tato svoboda podléhala určitým omezením. Tato omezení by mohla být zejména omezeními nezbytnými k ochraně práv druhých, včetně práva homosexuálních osob na respektování soukromého života a na to, aby požívali lidských práv stejně jako ostatní, bez ohledu na jejich sexuální orientaci. Konstatoval, že § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku představuje jedno takové omezení svobody projevu jasně stanovené zákonem, a dále zdůraznil, že omezení stanovené tímto ustanovením je obecně nezbytně nutné k ochraně práv sociálních skupin, které byly v minulosti vystaveny diskriminaci. Uvedl, že ochrana poskytovaná těmto skupinám v § 233 písm. a) je slučitelná s vnitrostátní demokratickou tradicí nediskriminovat osoby na základě jejich osobních rysů nebo částí jejich osobních životů, zohledněnou v čl. 65 ústavy, a že je v souladu s mezinárodními právními nástroji a deklaracemi chránit takové skupiny proti diskriminaci cestou postihů.

13. Nejvyšší soud dále projednal podstatu ustanovení a uvedl následující:

„Pojmenování chování v § 233 písm. a), které je v něm sankcionováno, je formulováno jasným a srozumitelným způsobem. Toto ustanovení neuvádí pojem ‚nenávistné projevy‘, ačkoli se používá v obžalobě na začátku popisu obvinění proti [stěžovateli], jakož i ve výše uvedených přípravných pracích návrhu zákona, který se stal zákonem č. 13/2014 [kterým se mění § 233 písm. a), viz bod 19], a v mezinárodních doporučeních a rezolucích týkajících se právních předpisů v této oblasti. Tento pojem lze považovat za společného jmenovatele pro zesměšňující, hanobící, ponižující nebo vyhrožující chování, které toto ustanovení kriminalizuje, a současně jako mez požadované závažnosti projevu nezbytného k tomu, aby spadalo pod toto ustanovení. Projev tak musí vyjadřovat takové znechucení, antipatii, pohrdání nebo odsouzení, že jej lze považovat za nenávistný projev vůči předmětu projevu. Tuto podstatu ustanovení je nutno považovat za jasnou a předvídatelnou pro veřejnost.“

14. Pokud jde o komentáře stěžovatele, Nejvyšší soud poznamenal následující:

„Při zvažování diskuse, v níž [stěžovatel] komentář učinil, je zřejmé, že se vztahovala na homosexuální muže a homosexualitu jako takovou ve vztahu k myšlence zavedení vzdělávání o homosexualitě na základních a středních školách. Ačkoli slova kynvilla [sexuální deviace] a kynvillingar [sexuální devianti] mohla být v minulosti považována některými za vhodná k popsání homosexuality a homosexuálů, je nade vši pochybnost, že dnes tato slova zakládají poškozující urážku na cti a znevažování těch, proti nimž jsou uplatněna. To bylo ještě zostřeno vyjádřením znechucení stěžovatele z takového jednání a orientace. Jeho jednání tedy spadá pod § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku.“

15. Nejvyšší soud dodal, že komentáře byly učiněny veřejně, čímž byl splněn požadavek veřejného místa podle § 233 písm. a). Pokud jde o úmysl stěžovatele spáchat trestný čin, Nejvyšší soud uvedl:

„Podle znění § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku, srov. § 18, ustanovení obsahuje požadavek na existenci úmyslu. Takový úmysl se musí vztahovat na jednání vyjádřit se slovy, symboly, obrázky nebo jiným způsobem, ale to, zda takový projev představuje výsměch, hanobení, ponižování nebo vyhrožování osobě pro její státní příslušnost, barvu pleti, rasu, náboženství, sexuální orientaci nebo genderovou identitu, musí být posuzováno objektivním způsobem. Při tomto posouzení by se neměly zohledňovat motivy, které měla dotčená osoba pro takový projev dle svých tvrzení. Proto by se jednání [stěžovatele] mělo považovat za úmyslné, jelikož netvrdil, že komentář učinil z nedbalosti nebo nedopatřením.“

16. Poté, co Nejvyšší soud konstatoval, že komentáře stěžovatele spadají pod § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku, pokračoval Nejvyšší soud v posuzování, zda bylo nezbytné omezit stěžovatelovu svobodu projevu podle čl. 73 ústavy. Konstatoval, že podle ustálené judikatury jsou omezení této svobody odůvodněná pouze tehdy, pokud se týkají naléhavé sociální potřeby, a že přijímání takových opatření by mělo být činěno s opatrností; projev, který byl pouze urážlivý nebo zraňující, nedosáhl příslušné prahové hodnoty. Nejvyšší soud dále poznamenal, že komentáře stěžovatele byly učiněny v rámci veřejné diskuse na důležité téma výchovy a vzdělávání dětí a že diskuse se již do jisté míry vyostřila a přenesla do urážlivé roviny. Ačkoli komentáře nebyly přímo zaměřeny na děti, vzhledem k tomu, že diskuse proběhla na veřejném fóru a týkala se zájmů mladistvých, bylo třeba očekávat, že se děti mohou účastnit diskuse a přečíst si stěžovatelovy komentáře. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, které bylo předmětem diskuse, mělo pouze za cíl, aby Samtökin '78 působila jako poradce osob pověřených napsáním vzdělávacích materiálů a poskytováním poradenství, měly stěžovatelovy komentáře jen malou souvislost s předmětem diskuse. Nejvyšší soud poté uvedl:

„Komentář [stěžovatele] byl závažný, výrazně zraňující a předpojatý, přičemž ani jedno z nich nebylo nezbytné k tomu, aby vyjádřil svůj nesouhlas s takovým vzděláním. V rámci takové diskuse lze jen stěží rozpoznat rozumný účel [stěžovatelova] komentáře.“

17. Nejvyšší soud tak konstatoval, že zájmy soukromého života chráněné čl. 71 ústavy a § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku převážily nad svobodou projevu stěžovatele v rámci okolností tohoto případu a že omezení této svobody bylo jak ospravedlnitelné, tak nezbytné, aby byl potlačen tento druh předsudků, nenávisti a opovrhování vůči určitým sociálním skupinám, jež může takový nenávistní projev podněcovat. Odsoudil stěžovatele a s odkazem na jeho věk a čistý trestní rejstřík mu uložil pokutu 100 000 islandských krónurů (ISK, v té době přibližně 800 EUR).

18. Jeden ze tří soudců Nejvyššího soudu, kteří byli členem senátu v případu stěžovatele, uplatnil nesouhlasné stanovisko. Podle jeho názoru stěžovatelovy komentáře nedosáhly meze § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku. Zaujal menšinové stanovisko, že ačkoli byly komentáře hanlivé, nepředstavovaly ani výzvu k násilí, ani obvinění z trestného jednání. Vzhledem k tomu, že komentáře byly součástí veřejné diskuse a nikomu nic konkrétně nevnucovaly, měly by stěžovatelovy komentáře dle menšinového stanoviska být chráněny svobodou projevu a být potvrzen jeho osvobozující rozsudek.

A. Relevantní vnitrostátní právo

[§ 19.–20. Relevantní vnitrostátní právo]

B. Relevantní mezinárodní zdroje

[§ 21.–22. Relevantní mezinárodní zdroje]

Stížnosti

23. Stěžovatel namítal porušení článku 10 Úmluvy v tom, že jeho odsouzení porušilo jeho svobodu projevu. Dále namítal porušení článku 14 ve spojení s článkem 10 v tom, že nepožíval svobodu projevu stejně jako osoby s jinými názory.

I. K tvrzenému porušení článku 17 Úmluvy

24. Na počátku byl Soud vyzván k tomu, aby přezkoumal, zda by měla být stížnost zamítnuta jako neslučitelná ratione materiae s Úmluvou s odkazem na článek 17, který stanoví:

„Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.“

25. Rozhodujícím bodem podle článku 17 je, zda se prohlášení stěžovatele snažila vyvolat nenávist nebo násilí a zda tím, že je učinil, se pokusil dovolávat se Úmluvy za tím účelem, aby se zapojil do činnosti nebo vykonával úkony zaměřené na zničení práv a svobod stanovených v této Úmluvě (Perinçek proti Švýcarsku, § 113–115). Pokud jsou splněny podmínky použitelnosti, je smyslem článku 17 popření výkonu práva podle Úmluvy, které se stěžovatel snaží obhájit v řízení před Soudem. Jak Soud rozhodl ve věci Perinçek, článek 17 se použije pouze výjimečně a v hraničních případech. V případech týkajících se článku 10 Úmluvy by k němu mělo být přistoupeno pouze tehdy, když je okamžitě jasné, že učiněná prohlášení se snažila odchýlit tento článek od jeho skutečného účelu tím, že se právo na svobodu projevu použije k cílům, které jsou zjevně v rozporu s hodnotami Úmluvy (ibid., § 114).

26. Soud shledal, že nelze říci, že prohlášení stěžovatele dosáhlo vysoké meze pro použitelnost článku 17, jak je uvedeno ve výše uvedeném rozsudku ve věci Perinçek (ibid.). Ačkoli byly komentáře velmi předpojaté, jak je uvedeno níže, není okamžitě jasné, že se zaměřily na podněcování násilí a nenávisti nebo ničení práv a svobod chráněných Úmluvou [srov. Witzsch proti Německu (č. 1); Schimanek proti Rakousku; Garaudy proti Francii; Norwood proti Spojenému království; Witzsch proti Německu (č. 2); a Molnar proti Rumunsku]. Stěžovateli proto nic nebrání v tom, aby se v tomto případě dovolával své svobody projevu. Zbývá rozhodnout o tom, zda je jeho odsouzení v souladu s článkem 10 Úmluvy.

II. K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

27. Poté, co Soud konstatoval, že článek 17 není v projednávané věci použitelný, posoudí otázku, zda došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy, který zní takto:

„1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

28. Soud ustáleně judikuje, že svoboda projevu představuje jeden z nezbytných základů demokratické společnosti a jednu ze základních podmínek jejího pokroku a seberealizace každého jednotlivce. S výhradou odst. 2 článek 10 se vztahuje nejen na „informace“ nebo „myšlenky“, které jsou souhlasně přijímány nebo jsou považovány za neškodné nebo bezvýznamné, ale rovněž na všechny informace a myšlenky, které urážejí, šokují nebo znepokojují. Takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a shovívavosti, bez nichž neexistuje „demokratická společnost“. Jak je zakotveno v článku 10, svoboda projevu podléhá výjimkám, které však musejí být vykládány restriktivně, a potřeba jakýchkoli omezení musí být přesvědčivě odůvodněna [viz, inter alia, Von Hannover proti Německu (č. 2), § 101, a Bédat proti Švýcarsku, § 48].

29. Zásady týkající se otázky, zda je zásah do svobody projevu „nezbytný v demokratické společnosti“, jsou v judikatuře Soudu ustálené (viz, mimo jiné, Delfi AS proti Estonsku, § 131–132, a tam uvedené odkazy). Soud musí přezkoumat vytýkaný zásah s ohledem na celou věc a určit, zda byl „přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“ a zda jsou důvody, které uvedly vnitrostátní orgány k jeho odůvodnění, „relevantní a dostatečné“. Soud se přitom musí ujistit, že vnitrostátní orgány uplatňovaly normy, které byly v souladu se zásadami obsaženými v článku 10, ba co víc, že se opíraly o přijatelné posouzení relevantních skutečností. Kromě toho je důležitým faktorem, který je třeba vzít v úvahu při posuzování přiměřenosti zásahu do svobody projevu, povaha a přísnost uložených sankcí (viz, inter alia, Ceylan proti Turecku, § 37, a Vejdeland a další proti Švédsku, § 58).

30. Konečně Soud připomíná, že ustáleně judikuje, že při posuzování toho, zda je zásah do práva chráněného článkem 10 nezbytný v demokratické společnosti a přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, požívají smluvní státy určitou míru uvážení (viz Steel a Morris proti Spojenému království, § 87, a Stoll proti Švýcarsku, § 101). Jelikož však meze uvážení státu jdou ruku v ruce s evropským dohledem, je Soud oprávněn vydat konečné rozhodnutí o tom, zda je zásah slučitelný s článkem 10 (ibid.).

31. Požadavek „evropského dohledu“ neznamená, že při určování, zda sporné opatření nastolilo spravedlivou rovnováhu mezi relevantními zájmy, je nutně úkolem Soudu provést posouzení přiměřenosti znovu. Naopak, ve věcech týkajících se článku 10 Soud obecně chápe meze uvážení v tom smyslu, že pokud nezávislé a nestranné vnitrostátní soudy pečlivě přezkoumaly skutkové okolnosti, uplatňovaly příslušné normy v oblasti lidských práv v souladu s Úmluvou a její judikaturou a přiměřeně vyvážily osobní zájmy stěžovatele s obecnějším veřejným zájmem v dané věci, nepřísluší mu, aby nahradil svým vlastním posouzením skutkové podstaty (včetně zejména vlastního posouzení skutkových detailů přiměřenosti) posouzení příslušných vnitrostátních orgánů. Jedinou výjimkou z takového postupu je situace, kde se jeví, že k tomu existují pádné důvody [viz Von Hannover proti Německu (č. 2), § 107].

1. Existence zásahu

32. Odsouzení stěžovatele nepochybně představovalo zásah do jeho svobody projevu. Je tedy třeba určit, zda byl „stanoven zákonem“, zda sledoval jeden nebo více legitimních cílů stanovených v čl. 10 odst. 2 a zda byl „nezbytný v demokratické společnosti“ k dosažení těchto cílů. Soud se však nejprve bude zabývat povahou komentářů stěžovatele, zejména otázkou, zda komentáře dosáhly úrovně „nenávistných projevů“, jelikož tento pojem byl vytvořen judikaturou Soudu.

2. Dosáhly komentáře stěžovatele úroveň „nenávistných projevů“ ve smyslu judikatury Soudu?

33. „Nenávistný projev“, jak je tento pojem vykládán v judikatuře Soudu, spadá do dvou kategorií. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud rozhodl, že ačkoli pojem „nenávistný projev“ nebyl obsažen v § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku, z důvodové zprávy k ustanovení a z mezinárodních právních nástrojů, kterými byl inspirován, bylo zjevné, že pojem „nenávistný projev“ byl současně jak synonymem pro takové druhy vyjádření, které toto ustanovení sankcionovalo, tak mezí pro závažnost, kterou takové vyjádření musí dosáhnout, aby se na něj toto ustanovení vztahovalo (viz bod 13 výše).

34. První kategorie judikatury Soudu týkající se „nenávistných projevů“ se skládá z nejzávažnějších forem „nenávistných projevů“, o kterých Soud konstatoval, že spadají pod článek 17, a proto je zcela vyloučil z ochrany článku 10 (viz body 25–26 výše a tam uvedené věci). Jak bylo vysvětleno výše, podle Soudu nespadají stěžovatelovy komentáře do této kategorie (viz bod 26 výše).

35. Druhá kategorie se skládá z „méně závažných“ forem „nenávistných projevů“, o kterých Soud sice konstatoval, že nespadají zcela mimo ochranu článku 10, ale u kterých konstatoval, že je přípustné, aby je smluvní státy omezily (viz, inter alia, Féret proti Belgii, § 54–92; Vejdeland a další proti Švédsku, již citovaný, § 47–60; Delfi AS proti Estonsku, již citovaný, § 153 a § 159; a Beizaras a Levickas proti Litvě, citovaný výše, § 125). V posledně uvedeném případě Soud shledal porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 a porušení článku 13 z důvodu, že vnitrostátní orgány odmítly stíhat autory závažných homofobních komentářů na Facebooku, včetně neskrývaných výzev k násilí. V případě Delfi AS Soud neshledal porušení článku 10, pokud jde o konstatování odpovědnosti stěžovatelky (obchodní společnosti) vnitrostátními soudy, zejména z důvodu nedostatečnosti opatření přijatých stěžovatelkou k odstranění komentářů neprodleně po jejich zveřejnění na zpravodajském portálu, které dosahovaly úrovně nenávistných projevů a projevů podněcujících násilí, a k zajištění reálné šance, aby autoři těchto komentářů byli shledáni odpovědnými.

36. Do této druhé kategorie Soud nezařadil pouze projevy, které výslovně vyzývají k násilí nebo jiným trestným činům, ale rozhodl, že útoky na osoby spáchané formou urážek, podporováním zesměšňování nebo hanobení konkrétních skupin obyvatelstva mohou postačovat k tomu, aby umožnily vnitrostátním orgánům upřednostnit potlačení poškozujících projevů v rámci kontextu povolených omezení svobody projevu (viz Beizaras a Levickas proti Litvě, již citovaný § 125; Vejdeland a další proti Švédsku, již citovaný, § 55; a Féret proti Belgii, již citovaný, § 73). Ve věcech týkajících se projevů, které nevyzývají k násilí nebo k jiným trestným činům, ale u kterých Soud přesto konstatoval, že zakládají „nenávistné projevy“, byl tento závěr založen na posouzení obsahu výrazu a způsobu jeho pronesení.

37. Soud tak například ve věci Féret neshledal žádné porušení článku 10 Úmluvy ve vztahu k odsouzení stěžovatele, předsedy politické strany „Národní fronta“, za veřejné podněcování k diskriminaci nebo nenávisti. Soud považoval za významné, že stěžovatel učinil rasistické výroky jako politik v průběhu politické kampaně, kde je logicky vnímalo široké publikum a měly větší dopad, než kdyby je učinil člen obecné veřejnosti (Féret proti Belgii, již citovaný, § 75). Stejně tak v rozsudku Vejdeland a další Soud neshledal žádné porušení článku 10 ve vztahu k odsouzení stěžovatelů za šíření letáků považovaných soudy za urážlivé vůči homosexuálům. Zdůraznil, že letáky byly distribuovány ve školách, ponechány ve skříňkách mladých lidí ve snadno ovlivnitelném a citlivém věku (Vejdeland a další proti Švédsku, již citovaný, §56).

38. V projednávaném případě Soud nevidí žádný důvod nesouhlasit s posouzením Nejvyššího soudu, podle kterého byly komentáře stěžovatele „závažné, výrazně zraňující a předpojaté“. Jak bylo zdůvodněno Nejvyšším soudem, použití pojmů kynvilla (sexuální úchylka) a kynvillingar (sexuální devianty) k popisu homosexuálních osob, zejména pokud je spojeno s jasným vyjádřením znechucení, činí z komentářů stěžovatele takové, které podporují nesnášenlivost a nenávist vůči homosexuálním osobám.

39. Soud již konstatoval (viz bod 26 výše), že dotčené komentáře nepředstavují projev nejzávažnější formy „nenávistných projevů“, nespadající do oblasti ochrany článku 10 Úmluvy na základě článku 17. Soud se však domnívá, že je zřejmé, že dotčené komentáře, které jsou posuzovány přímo a věcně, spadaly do druhé kategorie „nenávistných projevů“ (viz body 35–36 výše), které mají být přezkoumány podle článku 10 Úmluvy. Způsob pronesení komentářů tento závěr nemění, i když je pravda, že komentáře, které byly učiněny veřejně, byly stěžovatelem vyjádřeny z pozice člena široké veřejnosti nevyjadřujícího se z významné platformy, která by mohla oslovit široké publikum. Navíc z pohledu závažnosti komentářů, jak je správně posoudil Nejvyšší soud, to nesnižuje výše uvedené zjištění Soudu, že komentáře nebyly zaměřeny zejména na zranitelné skupiny nebo osoby (srov. Vejdeland).

40. Konečně Soud konstatuje, že tento závěr, i když je relevantní, není jako takový rozhodující pro jeho posouzení, zda odsouzení stěžovatele splňovalo požadavky zákonnosti, legitimního cíle a nezbytnosti v demokratické společnosti, jak to vyžaduje čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

3. Zákonnost

41. Pokud jde o požadavek, aby byl zásah „stanoven zákonem“, Soud vyložil tento požadavek nejen tak, že zahrnuje to, že vykazované opatření by mělo mít právní základ ve vnitrostátním právu, ale také odkázal na kvalitu dotčeného vnitrostátního práva, které by mělo být dotčené osobě přístupné a předvídatelné, pokud jde o jeho účinky (viz, kromě jiného, Delfi AS, již citovaný, § 120, a tam uvedené odkazy). Jak je podrobně popsáno v rozsudku Nejvyššího soudu, § 233 písm. a) obecného trestního zákoníku postihuje veřejné zesměšňování, hanobení, ponižování nebo vyhrožování osobě nebo skupině osob za určité znaky, včetně jejich sexuální orientace nebo genderové identity.

42. Soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že § 233 písm. a) byl formulován dostatečně jasně, aby jeho použití bylo v případě stěžovatele rozumně předvídatelné (viz Delfi AS, již citovaný, § 120–122). Omezení svobody projevu stěžovatele tak bylo v souladu s požadavkem, aby bylo stanoveno zákonem.

4. Legitimní cíl

43. Nejvyšší soud ve svém rozsudku zdůvodnil, že účelem § 233 písm. a) je chránit právo na respektování soukromého života a právo požívat lidská práva stejně jako ostatní, jakož i zajistit práva sociálních skupin, které byly v minulosti podrobovány diskriminaci (viz body 12 a 20 výše). Účel zásahu tak splňuje legitimní cíl „ochrany práv druhých“ stanovený v čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

5. Nezbytný v demokratické společnosti

44. V úvodu je třeba uvést, že islandský Nejvyšší soud ve věci rozsáhle zvažoval protichůdné zájmy: na jedné straně právo stěžovatele na svobodu projevu a na straně druhé právo homosexuálních osob na soukromý život, zaručené článkem 71 islandské ústavy, který odráží článek 8 Úmluvy. Nejvyšší soud rozhodl, že komentáře stěžovatele, které byly zveřejněny, byly „závažné, výrazně zraňující a předpojaté“ a že ochrana určitých skupin před takovými útoky, aby jim bylo zajištěno požívání lidských práv stejně jako ostatním, je slučitelná s národní demokratickou tradicí. Zdůvodnil rovněž, že komentáře měly nepodstatný, pokud nějaký, význam pro kritiku rozhodnutí městské rady a že jejich poškozující obsah nebyl v žádném případě nezbytný k tomu, aby se stěžovatel mohl zapojit do probíhající veřejné diskuse. Měl tedy za to, že zájmy soukromého života ve hře ve věci převažují nad svobodou projevu stěžovatele za okolností projednávaného případu a že omezení této svobody je jak odůvodněné, tak nezbytné k potlačení předsudků, nenávisti a pohrdání určitými sociálními skupinami, které by jeho komentáře mohly podpořit (viz body 16–17 výše).

45. Soud uznává konstatování Nejvyššího soudu, že komentáře stěžovatele byly „závažné, výrazně zraňující a předpojaté“. V této souvislosti Soud připomíná, že diskriminace na základě sexuální orientace je stejně závažná jako diskriminace na základě „rasy, původu nebo barvy pleti“ (viz, inter alia, Smith a Grady proti Spojenému království, § 97). Kromě toho oba statutární orgány Rady Evropy vyzvaly k ochraně pohlaví a sexuálních menšin před nenávistnými a diskriminačními projevy (viz body 21–22 výše) s odvoláním se na marginalizaci a viktimizaci, kterým byly historicky vystaveny a nadále jsou vystavovány.

46. Jak poznamenal Nejvyšší soud, zdá se, že poškozující a netolerantní povaha komentářů – které byly učiněny veřejně – nebyla odůvodněna ani vyvolána rozhodnutím obce, které původně rozpoutalo debatu. Ve světle tohoto kontextu a za okolností projednávaného případu Soud konstatuje, že Nejvyšší soud uvedl relevantní a dostatečné důvody pro odsouzení stěžovatele. Kromě toho je třeba uvést, že stěžovatel nebyl odsouzen k trestu odnětí svobody, ačkoli za trestný čin, z něhož byl uznán vinným, hrozí trest odnětí svobody až na dva roky. Místo toho mu byla uložena pokuta ve výši přibližně 800 EUR. Soud nepovažuje tento trest za daných okolností za nepřiměřený.

47. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Soud konstatuje, že Nejvyšší soud zohlednil kritéria stanovená v judikatuře Soudu a jednal v rámci svých mezí pro uvážení. Soud má za to, že posouzení povahy a závažnosti komentářů Nejvyšším soudem nebylo zjevně nepřiměřené (viz, a contrario, Egill Einarsson proti Islandu, § 52) a přiměřeně vyvážil osobní zájmy stěžovatele s obecnějším veřejným zájmem v případě, který zahrnuje práva genderových a sexuálních menšin. S ohledem na svou stávající judikaturu a zásadu subsidiarity (viz bod 31 výše) tedy Soudu nepřísluší, aby svým posouzením skutkové podstaty nahrazoval posouzení Nejvyššího soudu. Žádné pádné důvody tedy nepůsobí ve prospěch toho, aby Soud dospěl k jinému závěru.

48. Soud proto shledává stížnost podle článku 10 Úmluvy zjevně neodůvodněnou a zamítá ji v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.

III. K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 10

49. Pokud jde o stížnost stěžovatele podle článku 14 ve spojení s článkem 10, Soud s ohledem na všechny skutečnosti, které má k dispozici, shledává, že nevyplynulo porušení tohoto ustanovení. Soud proto shledává stížnost podle článku 14 ve spojení s článkem 10 Úmluvy zjevně neodůvodněnou a zamítá ji v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.

Výrok rozhodnutí

Z těchto důvodů Soud rozhodl jednomyslně, že:

stížnost je nepřijatelná.

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.