CÎNȚA proti Rumunsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 3891/19

Datum: 18. 2. 2020

Složení senátu: J. F. Kjǿlbro, předseda senátu (Dánsko), F. Vehabovic (Bosna a Hercegovina), I. A. Motoc (Rumunsko), C. Ranzoni (Lichtenštejnsko), S. Mourou-Vikström (Monako), G. Ravarani (Lucembursko), P. Paczolay (Maďarsko)

[§ 1.–3. Průběh řízení před ESLP]

 

I. Okolnosti případu

4. V roce 2007 se stěžovatel oženil se slečnou X. Potkali se dříve toho roku jako pacienti na Cavnické psychiatrické klinice. V roce 2014 se páru narodila dcera Y. Společně žili do 14. 6. 2018, kdy se X odstěhovala z domova a vzala Y s sebou. Dne 26. 6. 2018 požádala X o rozvod.

5. V době rozluky páru stěžovatel nepracoval a pobíral invalidní důchod. X pracovala jako učitelka ve škole a zástupkyně ředitele. V té době již nebyla vedena jako duševně nemocná.

6. Od rozluky bránila X jakýmkoli kontaktům mezi stěžovatelem a dítětem, ať přímým, či přes telefon. Stěžovatel mohl vidět svou dceru pouze při jedné příležitosti dne 5. 7. 2018 na půl hodiny.

7. Dne 30. 7. 2018 podal stěžovatel návrh na předběžné opatření (ordonanţă preşedenţială) k Okresnímu soudu v Baia Mare. Žádal, aby během řízení o rozvod bylo dítě navráceno do bydliště rodiny a žilo s ním, jelikož zde žilo od narození. Případně žádal, aby soud nastavil časový plán styku tak, aby mohl trávit čas s dítětem u sebe doma každé úterý a čtvrtek od 18 do 20 hodin a každý druhý týden od pátku od 18 hodin do neděle 18 hodin.

8. Dne 8. 8. 2018 přistoupila X na to, aby dovolila stěžovateli styk s jeho dcerou, ale pouze v úterý a čtvrtky na veřejných místech a v její přítomnosti. Dále požadovala, aby soud po dobu rozvodového řízení určil místo pobytu dítěte u ní a nařídil stěžovateli přispívat na peněžité potřeby dítěte. X objasnila, že opustila s dítětem bydliště rodiny, protože stěžovatel, který trpěl paranoidní schizofrenií, byl vůči ní fyzicky a psychicky agresivní, občas i v přítomnosti dítěte. X tvrdila, že byl stěžovatel vůči dceři násilnický a při několika příležitostech jí říkal, že nepotřebuje její lásku. Dále prohlašovala, že kvůli jeho nemoci nebyl nikdy stěžovatel s dítětem o samotě. Vždy byla přítomna buď ona, nebo babička z matčiny strany.

9. Okresní soud přezkoumal psychiatrickou dokumentaci stěžovatele (aktuální internaci stěžovatele na žádost jeho ženy od 6. do 25. 4. 2017 na psychiatrickém oddělení městské nemocnice v Sighetul Marmaţiei).

10. Soud rovněž vyslechl babičky dítěte a tetu X z matčiny strany. Teta prohlásila, že zná stěžovatele od té doby, co si vzal její neteř, a po celou dobu má pocit, že se vždy snažil kontrolovat svou ženu a mít v diskusích poslední slovo. Matka X uvedla, že se starala o Y v bydlišti stěžovatele od té doby, co se X vrátila do práce po mateřské dovolené. Když Y dovršila věk dvou let, zakázal jí stěžovatel styk s dítětem s tím, že Y týrá. Dále prohlásila, že podle jejího názoru nebude dítě s otcem kvůli jeho nemoci v bezpečí ani na pár dní. Matka stěžovatele tvrdila, že se stěžovatel o Y staral od narození a vztah mezi otcem a dítětem byl vždy výborný. Neslyšela o jakémkoli agresivním chování v rodině ani ho nebyla svědkem.

11. Soud kromě toho obdržel zprávu Generálního ředitelství sociálního zabezpečení a ochrany dítěte v Baia Mare („OSPOD“) týkající se materiálních podmínek ze strany každého z rodičů pro péči o dítě. OSPOD provedl pohovory s rodiči a přezkoumal prostředí v domácnostech. Shledal následující:

„V návaznosti na provedené šetření shledáváme, že rodiče jsou odloučeni a napětí mezi nimi způsobuje, že jakákoli zdvořilá komunikace ohledně korektního řešení situace dítěte je nemožná.

Dítě je zdravé a matka a babička z její strany o něj řádně pečují. Dítěti jsou čtyři roky a rozvinulo si úzký vztah se všemi dospělými ve svém životě (rodiče, prarodiče).

[Stěžovatel] má za to, že může nabídnout dítěti lepší bytové podmínky a mnoho lásky a náklonnosti, a proto požaduje, aby dítě mělo bydliště u něj.

Podle názoru [X] neposkytuje otec dítěte psychoemocionální stabilitu, protože si nepřizná, že je nemocný, a nebere léky.

Rodičům bylo doporučeno, aby upřednostnili nejlepší zájem dítěte před svým vztekem a pýchou, a byli upozorněni, jak moc je důležité dítěti nabídnout psychoemocionální komfort, aby se zohlednil harmonický vývoj jeho osobnosti.

Ve světle výše uvedených zjištění žádáme soud, aby přijal rozhodnutí s ohledem na nejlepší zájem dítěte.“

12. Dne 4. 9. 2018 soud na neveřejném zasedání (soudce a soudní úředník) vyslechl Y. Podle zápisu z pohovoru provedeného soudem řekla Y soudci, že se s matkou přestěhovaly k babičce, protože stěžovatel křičíval na její matku a občas na ni. Ráda bydlí u babičky, protože tam na ni nikdo nekřičí a každý se chová mile.

13. Okresní soud vydal rozhodnutí 4. 9. 2018. Stanovil týdenní styk stěžovatele s Y od 18 hodin do 20 hodin každé úterý a čtvrtek pouze na veřejných místech a v přítomnosti matky. Určil místo pobytu u matky do konce řízení o rozvod manželství a nařídil, aby stěžovatel hradil výživné na svou dceru. Relevantní části rozhodnutí uvádějí:

„… důkazy ve spise, tj. písemné důkazy, vyjádření svědků a zpráva OSPOD, nenaznačují oprávněný důvod pro zákaz styku stěžovatele a dítěte.

Avšak … [ve světle] medicínských důkazů ve spise, které ukazují na stěžovatelovu duševní chorobu, stejně jako prohlášení svědků a dítěte a za účelem ochrany zájmů dítěte musí být styk omezený a musí probíhat na veřejnosti v přítomnosti matky.“

14. Stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Maramureş, namítaje především, že okresní soud odkázal subjektivně a zaujatě pouze na jeho chorobu. Nikdy se nechoval hrubě ke své dceři a nic ve spise nenasvědčovalo tomu, že pro ni představuje riziko. Popřel, že by se kdy choval násilně vůči své ženě, a vyjádřil se tak, že to byla právě X, která mu opakovaně vyhrožovala, že použije jeho nemoc, aby jej dostala do psychiatrické léčebny a vzala mu Y. Opakovaně požádal, aby bylo dítě navráceno k němu do bydliště jeho rodiny.

15. Dne 18. 9. 2018 informovala psychiatrická léčebna v Baia Mare soud, že v posledních dvou letech užíval stěžovatel své léky a neprodělal žádné zhoršení psychického stavu v souvislosti se svou nemocí.

16. V konečném rozsudku ze dne 15. 11. 2018 zamítl krajský soud odvolání. Podstatné části rozsudku uvádějí:

„Ve shodě se soudem prvního stupně krajský soud podotýká, že medicínské důkazy ve spise se zbývajícími důkazy – prohlášení svědků, korespondence a postoj otce k matce – odůvodňují dočasné určení místa pobytu dítěte u matky, stanovení povinnosti otci hradit výživné a stanovení omezeného styku v přítomnosti matky.

…

Zprávy OSPOD odhalily, že současný vztah mezi rodiči činí jakoukoli zdvořilou komunikaci nemožnou (trestní oznámení podané [X] v roce 2018 o podezření ze spáchání trestného činu vyhrožování se prošetřuje); … dítě je emočně navázáno na oba rodiče.

Odlišně od názoru [stěžovatele] krajský soud shledává, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo především opřené o jeho diagnózu, vzalo v úvahu veškeré důkazy ve spise. Je třeba uvést, že styk otce s dcerou nebyl zakázán, pouze byl dočasně omezen z důvodu jeho aktuálního zdravotního stavu a jeho postoje k dítěti a matce; konfliktní situace vyvolaná rozvodem způsobila, že se [stěžovatel] chová nevyrovnaně a nezaměřuje se na potřebu dítěte vyrůstat v prostředí oproštěném od napětí.

Skutečnost, že [stěžovatel] neprodělal zhoršení svého stavu, není sama o sobě nyní dostatečná, aby změnila výsledek.“

II. Relevantní právní předpisy

[§ 17.–34. II. Relevantní vnitrostátní právo a mezinárodní dokumenty]

 

I. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

35. Stěžovatel si stěžoval na délku a podmínky práva styku. Namítal, že úprava styku mu neumožňuje udržovat a rozvinout osobní vztah se svou dcerou a efektivně se podílet na jejím vzdělání, tedy zasahuje do jeho práva na rodinný život, jak stanovuje článek 8 Úmluvy (…).

A. K přijatelnosti

[36. K přijatelnosti]

B. K meritu věci

1. Stanoviska stran

[37.–39. Stanoviska stran]

2. Posouzení Soudem

a) Obecné principy

40. Relevantní principy týkající se zásahu do práva na respekt k rodinnému životu jsou shrnuty v Strand Lobben a další proti Norsku (§ 202 až 204):

„202. První odstavec článku 8 Úmluvy každému zaručuje právo na respektování rodinného života. Jak je dobře zavedeno v judikatuře Soudu, vzájemné požívání přítomnosti rodiče a dítěte představuje základní kámen rodinného života a vnitrostátní opatření bránící takovému požívání představují zásah do práva chráněného tímto ustanovením. Jakýkoli takový zásah znamená porušení tohoto článku, vyjma situací, kdy je v ‚souladu s právem‘, představuje legitimní cíle nebo cíle podle druhého odstavce a je možné ho považovat za ‚nezbytný v demokratické společnosti‘ (viz mj. K a T proti Finsku, § 151, a Johansen proti Norsku, § 52).

203. Při určování, zda je posledně jmenovaná podmínka naplněna, Soud posoudí, zda ve světle případu jako celku byly uvedené důvody odůvodňující rozhodnutí podstatné a dostatečné pro účely druhého odstavce článku 8 (viz mj. Paradiso a Campanelli proti Itálii, § 179). Pojem nezbytnosti dále předpokládá, že zásah koresponduje s neodkladnou společenskou potřebou a zejména je proporcionální k sledovanému legitimnímu cíli s ohledem na spravedlivou rovnováhu, které musí být dosaženo mezi soupeřícími zájmy.

204. Pokud jde o rodinný život dítěte, Soud podotýká, že existuje široký konsenzus, včetně mezinárodního práva, podporující myšlenku, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí mají jejich nejlepší zájmy nejvyšší důležitost (viz mj. Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, § 135). Soud jasně zdůraznil, že v případech zahrnujících péči o děti a omezení styku musejí zájmy dítěte předcházet všem dalším úvahám (viz Jovanovic proti Švédsku, § 77, a Gnahoré proti Francii, § 59).“

41. Dále Soud poznamenává, že pokud se omezení základních práv použije vůči tomu, jenž patří do zvláště citlivé společenské skupiny, která dříve trpěla značnou diskriminací, jako třeba duševně postižení, potom je míra posuzovací volnosti státu podstatně užší a stát musí mít velmi pádné důvody pro takové omezení. Důvodem pro takový pohled, který zpochybňuje určitou klasifikaci per se, je, že takové skupiny byly historicky předmětem předsudků s trvajícími důsledky vyúsťujícími v jejich společenskou izolaci (viz v kontextu omezení volebního práva osoby s maniodepresivní psychózou umístěné do částečného poručenství Alajos Kiss proti Maďarsku, § 42, s dalšími odkazy).

42. V kontextu přezkumu aktuálního případu nehodlá Soud nahradit své vlastní posouzení posouzením vnitrostátních soudů. Musí se nicméně přesvědčit, že rozhodovací proces vedoucí k přijetí napadených rozhodnutí domácích soudů byl spravedlivý a umožnil dotčeným osobám přednést plně svůj případ a nejlepší zájem dítěte byl hájen (viz X. proti Lotyšsku, § 102, s dalšími odkazy).

b) Použití na projednávaný případ

43. Mezi oběma stranami je nesporné a Soud to má za jasně prokázané, že rozhodnutí domácích soudů týkající se styku stěžovatele s jeho dítětem (srov. § 13 a § 16 výše) představují zásah do jeho práva na rodinný život podle prvního odstavce článku 8 Úmluvy.

44. Soud dále přijímá fakt, že tato rozhodnutí byla přijata v souladu s právem (viz § 19 a § 20) a sledovala legitimní cíl, zejména ochranu práv jiných.

45. Zásah tedy splnil dvě ze tří podmínek odůvodnění stanovených v druhém odstavci článku 8 (viz mutatis mutandis Strand Lobben proti Norsku, § 214). Spor v projednávaném případě se týká třetí podmínky, zda zásah byl „nezbytný v demokratické společnosti“.

46. K tomuto bodu Soud shledává, že domácí soudy, zejména okresní soud, neshledaly, že důkazy v jejich spise vyžadovaly zákaz styku stěžovatele a Y. Okolnosti projednávaného případu jsou rozdílné oproti těm v S. S. proti Slovinsku (§ 99), v němž Soud shledal, že odejmutí rodičovských práv stěžovatelky nebylo založeno na její psychiatrické diagnóze, nýbrž její neschopnosti se o dítě postarat, což potvrdily i všechny odborné zprávy vydané ve vnitrostátním řízení. V projednávaném případě má Soud za to, že neexistoval žádný důkaz, který by podpořil tvrzení, že stěžovatel je neschopen se postarat o svou dceru. Dále podotýká, že OSPOD, který hovořil s oběma rodiči, to ani ve své zprávě netvrdil, nýbrž pouze doporučil, aby vzal soud v úvahu nejlepší zájem dítěte (viz § 11 výše). Soud nenachází v domácích soudních rozhodnutích jakékoli odůvodnění, které by připustilo závěr, že se domácí soudy tvrzením X o neschopnosti stěžovatele pečovat o své dítě (srov. § 8 výše in fine) dostatečně zabývaly (viz mutatis mutandis X proti Lotyšsku, cit. výše, § 102 a § 106 in fine).

47. Bez ohledu na nedostatek důkazů o jeho neschopnosti postarat se o Y omezily domácí soudy stěžovatelovo právo styku s jeho dcerou. Přitom se přinejmenším částečně opřely o skutečnost, že trpí psychickou poruchou (viz § 13 a § 16 výše). Nijak však konkrétně nevysvětlily, jak tato skutečnost ohrožuje Y.

48. Soud si je vědom faktu, že měly domácí soudy k dispozici dopis od psychiatrické kliniky, který sděloval, že stěžovatel své léky pobírá nepřetržitě a že neprodělal žádné zhoršení psychického stavu v souvislosti se svou nemocí (srov. § 15 a § 16 výše). Dále podotýká, že OSPOD shledal, že si Y vytvořila pouto ke všem dospělým osobám ve svém životě, včetně stěžovatele, a ve své zprávě nezmínil žádné týrání, jehož by se měl dopustit ve vztahu k dceři (srov. § 11 výše). V té souvislosti nenalézá Soud ve vnitrostátních rozhodnutích žádný objektivní prvek, který by potvrzoval tvrzení, že stěžovatelova psychická porucha představovala pro jeho dítě riziko.

49. Především Soud neví, co za důkaz by býval stěžovatel měl předložit, aby před domácími soudy prokázal, že jeho psychický stav nepředstavuje žádnou hrozbu pro bezpečí jeho dcery (viz mutatis mutandis Kocherov a Sergeyeva proti Rusku, § 111).

50. V tomto ohledu Soud opakovaně poznamenává, že nehodlá nahrazovat vlastním posouzením to, které učinily domácí soudy (viz judikatura zmíněná v § 42 výše). Otázka posouzení konkrétní situace náleží přednostně nejprve národním orgánům státu, které mají inter alia výhodu přímého kontaktu s dotčenými stranami. Soud však nemůže jinak než podotknout, že v posouzení stěžovatelova duševního zdraví se soudy neopřely o žádný aktuální znalecký posudek.

51. Zatímco rozhodovat, že jsou potřeba znalecké posudky (viz mutatis mutandis Strand Lobben proti Norsku, cit. výše, § 223), by měly obecně domácí orgány, má Soud za to, že nedostatek takových posudků týkajících se stěžovatelova psychického stavu v době přezkoumávání jeho návrhu soudy značně omezil faktické zhodnocení jeho schopností péče, zranitelnosti a psychického stavu v rozhodné době.

52. Kromě toho nenachází Soud v domácích rozhodnutích žádné prvky, které by vysvětlily, jak soudy stanovily nebo posoudily nejlepší zájem dítěte. Například zatímco uznaly, že situace mezi rodiči byla v té době napjatá (viz § 16 výše), nepřikládaly tomu žádnou zvláštní váhu, když stanovovaly časový plán styku. Je tudíž nejasné, zda to soudy vzaly v potaz a usilovaly o snížení možného nepohodlí, kterým by dítě trpělo, pokud by jeho jediný kontakt se svým otcem probíhal za přítomnosti obou rodičů. Soud nenalézá v domácích rozhodnutích žádné důvody, které by svědčily o výhodách takového uspořádání styku pro dítě. Podání stěžovatele potvrzují, že místo toho, aby to byl smysluplně strávený čas otce s dítětem, končila setkání hádkami mezi dospělými (viz § 37 výše).

53. Navíc nenašel Soud jediný náznak, že by se soudy dostatečně zabývaly tvrzeními, že dítě v rukou otce trpělo (srov. § 12 výše). Soud poznamenává, že soudce provedl s Y soukromý pohovor bez přítomnosti psychologa – odborníka z OSPOD. Ze soudních rozhodnutí není jasné, do jaké míry byla tvrzení dítěte o negativním chování ze strany otce brána v potaz, a pokud byla, jak plán styku tuto hrozbu zohlednil.

54. V tomto bodě Soud shledává, že vnitrostátní právo zcela zakazuje fyzické tresty, stejně tak zesměšňující a ponižující zacházení (viz D. M. D. proti Rumunsku, § 21). Posouzení – respektive jeho nedostatek – hrozby pro Y je tudíž v rozporu se samotným zákazem domácího zneužívání dětí a vzbuzuje pochyby o rozhodovacím procesu.

55. Soud dále poznamenává, že se domácí orgány nezabývaly žádnými alternativními možnostmi, jako je například asistovaný styk za přítomnosti OSPOD. V tomto ohledu Soud opakovaně upozorňuje, že prvořadou rolí OSPOD je usnadnit styk a vyjednat mezi dotčenými stranami řešení s cílem prosadit nejlepší zájem dítěte. Soudy tudíž mohly zapojit OSPOD do řízení (srov. naproti tomu S. S. proti Slovinsku, § 91, cit. výše).

[56. K rychlosti řízení]

57. S ohledem na výše uvedené Soud shledává, že rozhodovací proces vedoucí k napadenému rozhodnutí ze dne 15. 11. 2018 (viz § 16 výše) nebyl veden tak, aby bylo zaručeno, že aktuální zdravotní stav stěžovatele byl řádně posouzen a byly náležitě zohledněny všechny názory a zájmy (viz § 42 výše a mutatis mutandis Strand Lobben proti Norsku, § 225, a X proti Lotyšsku, § 119, obojí cit. výše). Soud tedy není přesvědčen, že uvedený postup byl doprovázen zárukami, které by byly přiměřené závažnosti zásahu a vážnosti dotčených zájmů.

58. Z těchto důvodu Soud dospívá k závěru, že článek 8 Úmluvy byl ve vztahu ke stěžovateli porušen.

II. K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy

[59. Citace článku 14]

A. K přijatelnosti

[60.–62. Přijatelnost stížnosti]

B. K meritu věci

1. Stanoviska stran

[63.–64. Stanoviska stran]

2. Posouzení Soudem

a) Obecné principy

65. Důležité principy podle článku 14 Úmluvy byly v poslední době opětovně zdůrazněny v Molla Sali proti Řecku (§ 133 až 137).

„133. Aby mohla vyvstat otázka podle článku 14, musí se jednat o rozdíl v zacházení s lidmi v obdobných nebo významně podobných situacích (viz mj. Konstantin Markin proti Rusku, § 125, X a další proti Rakousku, § 98, Khamtokhu a Aksenchik proti Rusku, § 64, Fábián proti Maďarsku, § 113). Jinými slovy požadavek na prokázání obdobné situace nevyžaduje, aby srovnávané skupiny byly identické.

134. Avšak ne každý rozdíl v zacházení dosáhne porušení článku 14. Pouze rozdíly v zacházení založené na identifikovatelném znaku nebo ‚postavení‘ jsou schopné dosáhnout diskriminace ve smyslu článku 14 (viz Fábián proti Maďarsku, cit. výše, § 113 a odkazy v něm). V tomto kontextu Soud opakovaně zdůrazňuje, že dává ve své judikatuře sousloví ‚jiné postavení‘ široký význam (viz Carson a další proti Spojenému království, § 70) a jeho výklad není omezen na znaky, které jsou osobní ve smyslu, že jsou vrozené nebo přirozené (srov. Clift proti Spojenému království, § 56 až 59). Například vyvstala otázka diskriminace v případech, kdy postavení stěžovatelů, které sloužilo jako namítaný důvod diskriminačního zacházení, bylo určeno ve vztahu k jejich rodinné situaci, jako například k místu pobytu jejich dětí (Efe proti Rakousku, § 48). Z toho tudíž plyne, že ve světle svého cíle a povahy práv, které má zaručovat, článek 14 Úmluvy rovněž pokrývá případy, ve kterých se s jednotlivcem zachází méně příznivě na základě postavení jiné osoby nebo chráněné charakteristiky (viz Guberina proti Chorvatsku, § 78, a Škorjanec proti Chorvatsku, § 55, a rovněž Weller proti Maďarsku, § 37).

135. Soud rovněž opakuje, že při užívání práv a svobod zaručených Úmluvou, poskytuje článek 14 ochranu proti rozdílnému zacházení bez objektivního a rozumného odůvodnění s osobami v podobných situacích. Pro účely článku 14 je rozdíl v zacházení diskriminační, pokud nemá ‚objektivní a rozumné odůvodnění‘, tj. nesleduje ‚legitimní cíl‘ nebo postrádá ‚rozumný vztah proporcionality‘ mezi užitými prostředky a sledovaným cílem (srov. Fabris proti Francii, § 56).

136. Signatářské státy požívají určité míry posuzovací volnosti při posuzování, zda a do jaké míry rozdíly v jinak podobných situacích odůvodňují rozdílné zacházení. Rozsah této míry se bude lišit v závislosti na okolnostech případu a jeho pozadí (viz Stummer proti Rakousku, § 88).

137. Co se týče důkazního břemene ve vztahu k článku 14 Úmluvy, Soud shledal, že jakmile stěžovatel poukázal na rozdíl v zacházení, je na vládě, aby prokázala, že bylo odůvodněné (srov. Khamtokhu a Aksenchik proti Rusku, cit. výše, § 65, Vallianatos a další proti Řecku, § 85, a D. H. a další proti České republice, § 177).“

66. Kromě toho Soud shledal, že rozdíl učiněný ve vztahu k zdravotnímu stavu jednotlivce by měl pokrývat – buď jako handicap postižení, nebo jeho formu – termín „jiné postavení“ v textu článku 14 Úmluvy (srov. mutatis mutandis Kiyutin proti Rusku, § 57, stejně jako Guberina proti Chorvatsku, cit. výše, § 76, s dalšími odkazy, a Çam proti Turecku, § 69).

b) Použití na projednávaný případ

67. Přihlížeje k okolnostem aktuálního případu, Soud poznamenává, že duševní choroba stěžovatele se objevila v odůvodnění obou vnitrostátních rozhodnutích týkajících se úpravy styku s jeho dcerou (viz § 13 a § 16 výše).

68. Hned z počátku Soud akceptuje, že duševní onemocnění může být podstatným faktorem, který je třeba vzít do úvahy při posuzování schopnosti rodičů postarat se o své dítě (srov. mutatis mutandis S. S. proti Slovinsku, cit. výše, § 95, a K. a T. proti Finsku, § 167). Tudíž skutečnost, že se stěžovatelovo duševní zdraví objevilo v posouzení, je třeba přijmout a představuje podle článku 14 Úmluvy problém. Avšak dovolávání se duševního onemocnění jako rozhodného prvku, či dokonce jako jednoho z mnoha může dosáhnout diskriminace, pokud za určitých okolností případu nemá duševní onemocnění vliv na schopnost rodičů postarat se o dítě. V tomto případě ačkoli duševní choroba stěžovatele nebyla jediným prvkem, který soudy vzaly v potaz, se objevila ve všech stupních rozhodovacího procesu (viz § 13 a § 16 výše).

69. Soud dospívá k závěru, že je prokázán vliv stěžovatelova duševního onemocnění na posouzení jeho návrhu a s ohledem na dále uvedené bylo rozhodným faktorem, který vedl k rozhodnutí o omezení jeho styku s Y (viz mutatis mutandis a v rámci tvrzení diskriminace na základě sexuální orientace E. B. proti Francii, § 88 až 89).

70. Stěžovatel tedy trpěl rozdílem v zacházení na rozdíl od jiných rodičů usilujících o kontakt s jejich odcizenými dětmi. Tento rozdíl byl učiněn na základě jeho duševního onemocnění, důvodu, který je zahrnut v „jiném postavení“ (srov. § 66 výše).

71. Navíc Soud opakovaně upozorňuje, že při posuzování stížnosti podle článku 8 Úmluvy shledal, že vnitrostátní rozhodnutí omezující styk stěžovatele s jeho dítětem sledovalo legitimní cíl, konkrétně ochranu práv jiných (srov. § 44 výše). Nevidí proto důvod dospět k jinému závěru v kontextu článku 14.

72. Nakonec zbývá posoudit, zda rozdíl v zacházení byl důvodný (viz judikatura zmíněná v § 65 výše).

73. V souladu s principem subsidiarity není na Soudu, aby nahrazoval domácí orgány a rozhodoval, zda stěžovatelova duševní choroba narušila jeho schopnost se postarat o Y. Soud musí podle Úmluvy přezkoumat rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu jejich rozhodovací pravomoci (srov. mutatis mutandis K. a T. proti Finsku, cit. výše, § 154). Jinými slovy musí zvážit, zda domácí orgány poskytly dostatečné důvody pro to, aby při posuzování přihlížely ke stěžovatelově duševní chorobě.

74. Při přezkumu stížnosti podle článku 8 Úmluvy dospěl Soud k závěru, že opření se o duševní onemocnění stěžovatele nedoprovázelo skutečné vyhodnocení jeho aktuální situace (srov. § 57 výše). Ve skutečnosti není v rozhodnutí domácích soudů nic, co by Soudu naznačilo riziko, které stěžovatel údajně představoval pro své dítě. Stejně tak chybělo skutečné posouzení tvrzení, že projevoval negativní chování vůči Y (viz § 53 až 54 výše). Soud nemůže jinak než dospět k závěru, že na stěžovatele nahlížely jako na hrozbu kvůli jeho duševní chorobě, aniž by dále zvážily konkrétní okolnosti případu a rodinné situace. V tomto ohledu se případ odlišuje od situace, kterou Soud přezkoumával v S. S. proti Slovinsku, kde byla stěžovatelka zbavena rodičovské odpovědnosti nikoli kvůli své psychiatrické diagnóze, ale pro svou následnou neschopnost postarat se o dítě, což potvrdily všechny znalecké posudky pořízené v rámci řízení (viz S. S. proti Slovinsku, cit. výše, § 99 až 108, stejně jako § 46 výše).

75. K tomuto bodu Soud rovněž podotýká, že vnitrostátní právní úprava přiznává právo na osobní soukromý život a svobodný výkon všech občanských práv osobám s duševním onemocněním (srov. § 25 výše). Mimo to Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, jíž je stát odpůrce signatářem, uznává osoby s postižením jako plnohodnotné subjekty práv a jako držitele práv (viz § 30 a § 32 výše). To je rovněž případ osob trpících duševní chorobou.

76. Soud poznamenává, že mezinárodní společenství soustavně usiluje o lepší a více koherentní ochranu práv osob s duševním onemocněním a mentálním postižením. Mezinárodní standardy a doporučení (viz § 27 až 34 výše) podporují respekt k rovnosti, důstojnosti a rovným příležitostem pro osoby s mentálním postižením. Pro skutkové okolnosti projednávané věci má velký význam to, že osoby duševně nemocné musejí dostávat přiměřenou pomoc od státu při výkonu své rodičovské odpovědnosti a děti nesmějí být odděleny od svých rodičů bez náležitého soudního přezkumu věci příslušnými orgány (viz § 30 výše).

77. Soud ve své vlastní judikatuře rovněž uznal, že duševně nemocní představují zranitelnou skupinu, jejíž práva vyžadují zvláštní zřetel ze strany státních orgánů (srov. § 41 výše, stejně tak B. proti Rumunsku (č. 2), § 86 a § 114, a S. S. proti Slovinsku, cit. výše, § 84).

78. Soud opakovaně zdůrazňuje, že shledal, že domácí soudy náležitě neposoudily stěžovatelovo duševní zdraví (srov. § 57 výše). Navíc Soud nenalezl ve vnitrostátních rozhodnutích žádný prvek, který by umožnil rozhodnout, zda stěžovatelovo duševní zdraví bylo podstatnou otázkou, kterou je třeba zvážit (viz § 47 výše). V tomto směru a bez ohledu na princip subsidiarity (viz § 73 výše) má Soud za to, že skutečnost, že stěžovatel trpěl duševní chorobou, nemůže sama o sobě odůvodnit rozdílné zacházení s ním oproti ostatním rodičům, kteří usilují o styk se svými dětmi. Obzvláště Soud poznamenává, že v době, kdy byla rozhodnutí přijata, stěžovatel pravidelně bral své léky, a v předchozích dvou letech neprodělal žádné zhoršení psychického stavu v souvislosti se svou nemocí (viz § 15 výše). Konečně Soud dospívá k závěru, že tím, že omezily stěžovatelův kontakt s jeho dítětem, učinily domácí soudy na základě jeho duševního zdraví rozdíl, pro nějž neposkytly podstatné a dostatečné důvody.

79. Za těchto okolností může Soud přijmout, že se jednalo o případ diskriminace prima facie. Důkazní břemeno se tedy přenáší na stát jakožto odpůrce, aby odmítl důvod prima facie nebo aby jej odůvodnil. Stát jako odpůrce musí rovněž přesvědčivě prokázat, že rozdíl v zacházení nebyl diskriminující, tzn. že styk stěžovatele s jeho dítětem nebyl omezen na základě diskriminujících důvodů, nýbrž že jeho duševní onemocnění skutečně narušilo jeho schopnost postarat se o své dítě nebo že existovaly jiné vážné důvody pro takové omezení. S přihlédnutím zejména ke specifičnosti faktů a povaze tvrzení učiněných v tomto typu případu by bylo v praxi extrémně složité, aby stěžovatel prokázal diskriminaci bez tohoto přenosu důkazního břemene (srov. mutatis mutandis D. H a další proti České republice, cit. výše, § 189).

80. Avšak ve světle výše uvedených úvah dospívá Soud k závěru, že stát jakožto odpůrce nepřednesl přesvědčivé důvody, aby vyvrátil předpoklad diskriminace stěžovatele z důvodu jeho duševního zdraví (viz § 64 výše).

81. Článek 14 Úmluvy byl tudíž ve spojení s článkem 8 porušen.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že článek 8 byl porušen. Dále rozhodl pěti hlasy ku dvěma, že článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy byl porušen.

 

Jelikož na základě dostupných faktických informací poskytnutých v rozsudku jsme nemohli rozpoznat dostatečné prvky pro učinění závěru, že došlo k diskriminaci, cítili jsme se povinni hlasovat proti zjištění porušení článku 14 ve spojení s článkem 8.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.