GAUGHRAN proti Spojenému království

 

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížností: 45245/15

Datum: 13. 2. 2020

Složení senátu: K. Turković, předsedkyně senátu (Chorvatsko), A. Pejchal (Česká republika), A. Harutyunyan (Arménie), P. P. Vilanova (Andorra), T. Eicke (Monako), J. Ilievski (Severní Makedonie), R. Sabato (Itálie)

[§ 1.–4. průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1972 a žije v Newry.

A. Pozadí případu

6. Dne 14. 10. 2008 byl stěžovatel okolo 1:35 hod. v noci zastaven policejní kontrolou. Byl zatčen pro spáchání trestného činu řízení vozidla pod vlivem alkoholu, což je čin zapisovaný do rejstříku (a jehož pachateli hrozí trest odnětí svobody); jedná se o porušení nařízení o silničním provozu (Severní Irsko) z roku 1995. Stěžovatel byl odvezen na policejní stanici, kde poskytl vzorky dechu. Bylo zjištěno, že obsahují 65 miligramů alkoholu na 100 ml dechu, což je o 30 miligramů více, než je povolený limit. Téhož dne byly stěžovateli odebrány ještě tyto informace a osobní údaje: otisky prstu, fotografie a vzorek DNA ze stěru z bukální sliznice, ze kterého byl následně vytvořen genetický profil (tj. číselná informace o klíčových charakteristikách stěžovatele).

7. Dne 5. 11. 2008 se stěžovatel před Magistrátním soudem v Newry k řízení pod vlivem alkoholu doznal. Byl proto odsouzen k peněžitému trestu ve výši 50 liber (GBP) a zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání 12 měsíců, nebyl mu však uložen žádný podmíněný ani nepodmíněný trest odnětí svobody. V souladu s příslušnými právními předpisy bylo jeho odsouzení po pěti letech zahlazeno, tj. ke dni 5. 11. 2013. Kromě tohoto trestného činu byl stěžovatel odsouzen dne 6. 6. 1990 (bylo mu 17 let) pro narušení občanského soužití, za což mu byl uložen peněžití trest ve výši 25 liber (GBP).

8. Dne 15. 1. 2009, tedy dva měsíce po stěžovatelově doznání, se jeho právní zástupce obrátil na Policii Severního Irska (dále také „PSNI“) s tím, že získání fotografie, otisků prstů a genetického profilu bylo nezákonné. Žádal, aby tyto informace byly zničeny nebo vráceny stěžovateli. PSNI dne 27. 2. 2009 odpověděla, že právní důsledky rozhodnutí Soudu ve věci S. a. Marper proti Spojenému království jsou záležitostí vlády Spojeného království, a že pokud v právním řádu Spojeného království dojde k jakýmkoli změnám, bude je PSNI plně respektovat.

9. Vzorek stěžovatelovy DNA byl zničen v roce 2015. PSNI stále vlastní a hodlá v databázi nadále mít jeho genetický profil, otisky prstů a fotografii ze dne 14. 10. 2008.

B. Vnitrostátní řízení

1. Vrchní soud Severního Irska

10. Stěžovatel požádal o povolení podat žádost o soudní přezkum proti pokračujícímu uchovávání jeho biometrických údajů, tj. jeho otisků prstů, fotografie a profilu DNA ze strany PSNI. V tomto řízení stěžovatel požadoval:

„(a) prohlášení, že neomezené uchovávání údajů bylo protiprávní a představovalo neodůvodněný zásah do jeho práva na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy; a

(b) vydání zákazu, který by bránil odpůrci ve využívání příslušných údajů.“

11. Rozsudek Vrchního soudu byl vydán dne 13. 11. 2012. Soud konstatoval, že uchovávání biometrických údajů je zásahem do stěžovatelova práva na respektování soukromého života garantovaného článkem 8 Úmluvy, avšak tento zásah byl odůvodněný a nebyl nepřiměřený z těchto 11 důvodů (viz odst. 44):

„(i) Vytvoření databáze těchto údajů získaných od osob odsouzených za trestné činy poskytuje velmi užitečný a prokázaný zdroj v boji proti zločinu, neboť poskytuje pomoc při identifikaci jednotlivců. Je zřejmé, že čím větší je databáze, tím větší bude pomoc. Přestože by univerzální databáze byla nesmírně nápomocnou v boji proti zločinu, vyvažování soukromých práv jednotlivců proti dobru, kterého by bylo za pomoci takového univerzálního systému možno dosáhnout, vyžaduje nalezení spravedlivé rovnováhy. Zkušenost ukázala, že ti, kteří se dopustili trestných činů, mohou pokračovat v páchání jiných trestných činů. Rozhodnutí státu poukázat na ty, kteří byli odsouzeni za určitou kategorii trestných činů, je zcela racionální a sleduje legitimní cíl boje proti zločinu, a tím ochranu životů a práv ostatních.

(ii) Práva a očekávání odsouzených osob se výrazně liší od práv a očekávání neodsouzených. Dosažení rovnováhy mezi veřejným zájmem a právy odsouzeného nebo neodsouzeného jednotlivce bude nevyhnutelně odlišné. Štrasburk uznává, že časově omezené uchování (údajů) může být odůvodněno veřejným zájmem i v případě některých osob, které nebyly odsouzeny.

(iii) Osobu lze identifikovat pomocí otisků prstů a vzorku DNA buď pouze odborníkem, nebo za použití sofistikovaného vybavení. Uskladněný materiál neříká nic o fyzickém vzhledu, vlastnostech nebo životě dotyčné osoby. Představuje objektivní identifikační materiál, který může být relevantní nebo použitelný pouze při srovnání se srovnávacím vzorkem odebraným od osoby, po které je ze zákonných důvodů požadováno, aby takový vzorek poskytla.

(iv) Případy, ve kterých lze materiál legálně použít, jsou právními předpisy přísně omezeny.

(v) Kromě toho, že materiál může prokázat vinu, může prokázat i nevinu, a být tak ve prospěch osob, jako je stěžovatel. Pokud napomůže k prokázání viny, jeho použití pomáhá při odhalování někoho, kdo byl pravděpodobně zapojen do trestného činu, což je záležitost důležitého veřejného zájmu.

(vi) Existuje výjimečný postup, který umožňuje, aby byla podána žádost o odstranění získaných dat.

(vii) Jakékoli rozlišování mezi kategoriemi odsouzených v rámci systému vyžaduje správní opatření a má potenciál stát se administrativně náročným. Lord Steyn vysvětlil, že pokud by docházelo k diferenciaci, zavdá to vzniku nekonečných a neúnavných sporů. I když to zdůrazňoval v souvislosti s rozlišováním odsouzených a neodsouzených osob (a tak se podle soudu ve Štrasburku mýlil), tento bod si zachovává svou platnost v rámci rozlišování mezi odsouzenými osobami. Lord Chief Justice Carswell zdůraznil v rozsudku ve věci McBride [1997] NI 269 až 274, že zákonodárce si přál mít co nejširší pokrytí databáze, aby policie měla nejlepší možnou šanci odhalit pachatele. Marper vyžaduje ochranu osob, které nebyly odsouzeny, a současná legislativa omezila uchovávání údajů na osoby odsouzené za trestné činy, které se zapisují do rejstříku. Povolení dalších výjimek by podle názoru příslušných orgánů narušilo účinnost procesu, jehož cílem je vytvoření databáze osob, které byly zapojeny do trestné činnosti, která by pomohla v boji proti zločinu. Takový závěr státních orgánů je legitimní a racionální.

(viii) Stávající politika ve skutečnosti rozlišuje mezi a) osobami, které nebyly odsouzeny, a těmi, které byly odsouzeny za trestné činy, které se nezapisují do rejstříku, a b) těmi, které byly odsouzeny za trestné činy, které se zaznamenávají v rejstříku. Jedná se o politický a legislativní záměr, který není plošný ani nerozlišující, ale o přístup, ale diferencuje mezi jednotlivými případy. Výběr tohoto řešení vychází z úvahy státních orgánů, které se snaží na jedné straně vyvážit velmi omezený dopad zadržení a použití takového materiálu na skutečný soukromý život člověka a na druhé straně přínos pro společnost plynoucí z vytvoření co nejefektivnější legálně získané databáze, která může pomoci v boji proti zločinu. Volba uchovat údaje o osobách odsouzených za zapisované trestné činy představuje vyvážený a racionální úsudek.

(ix) V tomto případě nelze spáchaný trestný čin označit, jak tvrdí stěžovatel, za méně závažný nebo triviální. Byl to trestný čin potenciálně nebezpečné, protispolečenské povahy. Jedním z cílů trestního práva je ochrana života ostatních a konzumace alkoholu řidičem ohrožuje lidský život. Stát musí v rámci svých procedurálních závazků podle článku 2 přijmout zákony, které chrání životy ostatních. Jedná se o trestný čin, který se zapisuje do rejstříku, neboť za jeho spáchání bylo možné uložit trest odnětí svobody.

(x) Některé země, jako například Nizozemsko, rozlišují délku uchovávání údajů pro konkrétní kategorie trestných činů (viz W. a Van der Velden). Různé země uplatňují v této oblasti různé politiky a některé další země postupují podobně jako ve Spojeném království. Jakékoli časové omezení je nevyhnutelně poněkud svévolné a je těžké poukázat na jakýkoli konkrétní důvod, proč by mělo být zvoleno jedno konkrétní období na rozdíl od jiného. Zavádění časových omezení pro některé trestné činy jednoduše proto, abychom se vyhnuli možnému obvinění z nepřiměřenosti politiky, silně připomíná vytváření obranných opatření v oblasti, která vyžaduje správné vyvážení zájmů veřejnosti proti důsledkům trestné činnosti. Zavedení různých časových období pro různé trestné činy nebo pro různé tresty by zvýšilo administrativní zátěž a vyžadovalo by změny a vymazání zaznamenaných údajů. Tato složitost by byla prohloubena v případě osob, které jsou pravidelně shledávány vinnými z opakujících se méně závažných trestných činů. Odstranění takových údajů by pachateli neposkytlo nic jiného než vědomí, že jeho údaje již nejsou zaznamenány. Jak již bylo uvedeno, uchovávání údajů představuje velmi malý zásah do jeho soukromého života.

(xi) Uchovávání údajů navíc odrazuje odsouzeného pachatele od opětovného páchání trestného činu, neboť ví, že policie má k dispozici údaje, které by mohly vést k jeho odhalení. Trvalé uchovávání těchto údajů tedy slouží v tomto ohledu užitečnému dlouhodobému účelu.

Tyto aspekty dokládají, že politika uchovávání biometrických dat po neomezenou dobu není nepřiměřená, a proto musí být žádost zamítnuta.“

2. Nejvyšší soud

12. Stěžovatel podal odvolání k Nejvyššímu soudu, který rozhodl dne 13. 5. 2015. Nejvyšší soud na počátku připomněl otázku potvrzenou nižším soudem takto:

„SOUD POTVRZUJE, že napadené rozhodnutí obsahuje právní otázku obecného významu.

Je politika Policie Severního Irska spočívající v neomezeně dlouhém uchovávání profilu DNA, otisků prstů a fotografie osoby odsouzené za trestný čin, který lze zapsat do rejstříku, v rozporu s článkem 8 Úmluvy?“

13. Nejvyšší soud přezkoumal tvrzení stěžovatele a zjistil, že neomezené uchovávání jeho údajů bylo přiměřené. Na závěr dospěl k závěru, že fotografie stěžovatele byla uchována v samostatné databázi, která nemá schopnost srovnávat fotografie, ať už pomocí technologie rozpoznávání obličeje, nebo jinak.

14. Lord Clarke vypracoval odůvodnění většinového rozhodnutí. Zdůraznil, že rozsudek Soudu ve věci S. a Marper v. Spojené království se týkaly pouze „neodsouzených“ osob. Což neznamená, že systém v Severním Irsku (a ve Spojeném království), který se týká osob odsouzených, byl nezbytně přiměřený. Závažnost zásahu do práv stěžovatele podle článku 8 však byla nízká a při posuzování, zda je tento zásah oprávněný, musí být dosaženo rovnováhy mezi konkurujícími si veřejnými a soukromými zájmy. Spojené království dosáhlo této rovnováhy výběrem zapisovaných trestných činů, u kterých se budou data uchovávat, což se zdálo přiměřené a odůvodněné. Zohlednil skutečnost, že stěžovateli byl uložen toliko peněžitý trest, a ne trest odnětí svobody, ale zdůraznil, že řízení pod vlivem alkoholu je závažným trestným činem. Rovněž poznamenal, že princip 7 doporučení Výboru ministrů č. R (87) 15 poskytuje určitou podporu pro tvrzení, že skutečnost, že by mohlo dojít k zahlazení záznamu, je potenciálně relevantní, ale neshledal to jako rozhodující. Rovněž poznamenal, že přezkoumávaný režim se vztahuje pouze na dospělé, zatímco ve výše uvedeném rozsudku S. a Marper proti Spojenému království se režim vztahoval také na nezletilé.

15. V rámci své analýzy dále přezkoumal míru posuzovací volnosti, kterou mají vnitrostátní orgány k dispozici. V této souvislosti přezkoumal režimy uchovávání údajů v jiných státech Rady Evropy a konstatoval toto:

„Ve věci S. a Marper proti Spojenému království se ESLP při přezkoumávání míry posuzovací volnosti, která státům svědčí v případech osob zproštěných obvinění, opíral o argument, že Spojené království bylo jedinou nebo téměř jedinou zemí, která biometrické údaje těchto osob uchovávala. V případě odsouzených osob existuje mnohem širší řada přístupů. Ministr vnitra předložil soudu dokument, v němž jsou uvedena kritéria, podle kterých jsou data do databáze vkládána anebo z ní odebírána v jiných státech. Je připojen k tomuto rozsudku jako příloha B. Ukazuje, že v takových případech si mnoho zemí uchovává biometrické údaje po velmi dlouhou dobu. Kromě Anglie, Walesu a Severního Irska jsou jedinými dalšími zeměmi, které umožňují neomezené uchovávání dat, Irsko a Skotsko. Existuje však několik států, které umožňují uchovávání až do smrti. Jsou to Rakousko: pět let po smrti nebo do 80 let věku; Dánsko: dva roky po smrti nebo do 80 let věku; Estonsko: 10 let po smrti; Finsko: 10 let po smrti; Litva: 100 let po zařazení do databáze nebo 10 let po smrti; Lucembursko: 10 let po smrti; Nizozemsko: jak je uvedeno výše a 80 let po odsouzení nezletilého; Rumunsko: 5 let po smrti nebo do věku 60 let; a Slovensko: 100 let po datu narození. Zdá se mi, že v souvislosti s ochranou práv garantovaných článkem 8 existuje jen malý, pokud vůbec nějaký rozdíl mezi uchovávání dat na dobu neurčitou a na dobu do smrti či krátce po ní.

Příloha B ukazuje, že existují i jiné postupy: Belgie vymazává údaje 30 let po zařazení do databáze; Francie: 40 let po skončení trestu nebo po dosažení 80 let věku; Maďarsko: 20 let po výkonu trestu; Lotyšsko: ve věku 75 let; Polsko: 35 let po odsouzení; Německo: profily DNA se přezkoumávají po 10 letech a odstranění závisí na rozhodnutí soudu; Itálie: 20 let po události, ale žádný profil nelze uchovávat déle než 40 let; a Švédsko: 10 let po vydání rozsudku. Je vidět, že členské státy zvolily mnoho různých přístupů, ale podle mého názoru neexistuje společný hodnotový základ, podle kterého by bylo možné systém fungující v Severním Irsku považovat za nepřiměřený, zejména ve srovnání s významným počtem zemí, které uchovávají profily DNA až do smrti nebo do doby krátce po smrti. Proces přezkumu má jen velmi málo států.“

16. Soud následně shrnul jedenáct bodů, které uvedl Vrchní soud Severního Irska, a konstatoval:

„Souhlasím s tímto rozborem a odvolání bych zamítl. Na předmětnou otázku (odst. 12) bych odpověděl záporně.“

17. Lord Kerr vydal nesouhlasný rozsudek. Zvolil odlišný přístup k otázce, zda byl zásah oprávněný, analyzoval racionální souvislost mezi opatřením a jeho cílem; zda opatření nebylo více než nezbytné k dosažení cíle; a zda opatření bylo nejméně omezujícím prostředkem k dosažení uvedeného cíle. Na tyto otázky odpověděl:

„Je tedy třeba se vrátit k otázce, zda je možné najít diferencovanější přístup k otázce uchovávání biometrických údajů, než je tomu v současné politice PSNI, který by stále napomáhal k odhalování trestné činnosti a poskytoval pomoc při identifikaci budoucích pachatelů. Na tuto otázku lze podle mého názoru dát pouze jednu odpověď. Je zřejmé, že lze navrhnout mnohem jemnější a cílenější politiku. Vyžadovala by minimálně odstranění méně závažných trestných činů z její působnosti. Rovněž by bylo možné zavést systém přezkumu, v jehož rámci by se dotčené osoby mohly například na základě příkladného chování po odsouzení domáhat odstranění svých údajů z databáze. Podobně by bylo možné odstupňovat délku, po kterou jsou data uchovávána v závislosti na závažnosti daného trestného činu. Tímto způsobem by bylo možné zajistit, aby zásah nebyl větší, než je nutné.

V této souvislosti je třeba připomenout čl. 5 písm. e) Úmluvy o ochraně jednotlivců s ohledem na automatické zpracování osobních údajů. Stanoví se v něm, že „osobní údaje, které podléhají automatickému zpracování, se … uchovávají ve formě, která umožňuje identifikaci subjektů údajů nejdéle po dobu nezbytnou pro účel, pro který jsou požadovány“. Neexistuje důkaz, že by bylo zváženo, zda je pro účinný boj proti trestné činnosti nezbytné, aby byly dotyčné materiály v tomto případě uchovány na neurčito.

Vedlejší účastník ministr vnitra Eadie souhlasil s tím, že rozhodnutí o tom, jak dlouho a za jakých trestných činů by biometrické a jiné údaje měly být uchovávány, by mělo být nuancované. Argumentoval tím, že toho bylo dosaženo vyloučením nezapisovaných trestných činů a trestných činů spáchaných dětmi a skutečností, že se již neuchovávají údaje od osob, které nebyly odsouzeny. Nebyl však schopen poukázat na důkazy o tom, že byla zvážena otázka, zda je nutné po celou dobu uchovávat veškerá data od všech odsouzených za zapisované trestné činy. Bez takového zvážení a vzhledem k tomu, že je možné si představit opatření, která jsou méně invazivní, ale která by stále vedla k naplnění žádoucích cílů politiky, je jednoduše nemožné říci, že přístup ve své současné podobě je nejméně invazivním prostředkem k dosažení stanoveného cíle.“

18. Pokračoval v úvahách o tom, zda byla dosažena spravedlivá rovnováha a jak by se mělo v kontextu případu nahlížet na míru posuzovací volnosti státu. Co se týče posledně uvedeného, zdůraznil následující:

„Smluvnímu státu je přiznána určitá míra uvážení, protože Štrasburk uznává, že na danou otázku lze odpovědět různými způsoby slučitelnými s Úmluvou, přizpůsobenými místním okolnostem. Míra posuzovací volnosti, kterou má stát k dispozici, však neznamená, že může jednat způsobem, který není v souladu s Úmluvou. Ve věci Wingrove proti Spojenému království, v případě ‚s velkou mírou volného uvážení‘, Soud zdůraznil, že orgány v daném státě byly v lepším postavení než mezinárodní soudci, aby poskytli stanovisko ‚k přesnému obsahu těchto závazků s ohledem na práva ostatních a na «nezbytnost» takových «omezení»‘. Vnitrostátní soudy jsou tedy odpovědné za pečlivé přezkoumání přiměřenosti opatření, aniž by byly nadměrně ovlivněny úvahou, že by se štrasburský soud mohl při stejném výkonu cítit nucen dát smluvnímu státu prostor pro volné uvážení.

Z důvodů, které jsem uvedl, jsem dospěl k závěru, že otázky, které je třeba posuzovat v rámci přezkumu proporcionality, nebyly řádně řešeny, a že pokud by tomu tak bylo, nevyhnutelně by to vedlo k přijetí diferencovanějšího přístupu. Prostor pro volné uvážení nemůže zachránit politiku PSNI od konstatování její neslučitelnosti s právem stěžovatele podle článku 8.“

19. Dospěl k závěru, že:

„… politika neomezeného uchovávání profilů DNA, otisků prstů a fotografií všech odsouzených za zapisované trestné činy v Severním Irsku je neslučitelná s článkem 8 Úmluvy.“

[II. § 20.–49. Vnitrostátní právní úprava a praxe]

[III. § 50.–52. Mezinárodní právní úprava a praxe]

[IV. § 53.–57. Srovnávací právo]

I. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

58. Stěžovatel tvrdí, že neomezené uchování jeho genetického profilu, otisků prstů a fotografie v souladu s politikou neomezeného uchovávání osobních údajů kteréhokoli jednotlivce odsouzeného pro jakýkoli trestný čin zapisovaný do rejstříku představovalo nepřiměřený a neodůvodněný zásah do práva na respektování jeho soukromého a rodinného života garantovaného článkem 8 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

[§ 59. A. K přijatelnosti]

B. K meritu věci

1. Vyjádření stran

60. S odvoláním na výše uvedený rozsudek S. a Marper proti Spojenému království stěžovatel tvrdí, že uchování jeho profilu DNA, otisků prstů a fotografie narušuje jeho práva podle článku 8 Úmluvy. Rovněž uvedl, že politika umožňující neomezené uchovávání jeho biometrických údajů a fotografií je nepřiměřená a nemůže být odůvodněna, protože k uchovávání nedojde pouze ve výjimečných případech a toto omezení je třeba uplatňovat úzce. Kromě toho tato politika nezohledňuje otázky rehabilitace ani skutečnost, že odsouzení mohou být zahlazena, jak je uvedeno v doporučení R (87) 15 (viz bod 51 výše). Podle výše uvedeného rozsudku S. a Marper proti Spojenému království jsou zásady uvedené v tomto Doporučení zásadní pro posouzení proporcionality.

61. Vláda připustila, že neomezené uchování profilu DNA žadatele, otisků prstů a fotografie stěžovatele představuje zásah do jeho práv podle článku 8, avšak uvedla, že tento zásah byl „velmi nízké intenzity“. Vláda tvrdila, že uchovávání jeho biometrických údajů bylo v souladu se zákonem a že právo a příslušné politiky byly přístupné a předvídatelné, pokud jde o jejich účinek. Rovněž uvedla, že uchovávání biometrických údajů a fotografie stěžovatele sledovalo legitimní cíl prevence a odhalování trestných činů uvedený v článku 8, a zdůraznila, že stěžovatel netvrdí opak.

62. Vláda tvrdila, že uchovávání biometrických údajů a fotografie žadatele bylo přiměřené, protože zde existuje široká míra posuzovací volnosti státu, a to ze tří důvodů. Zaprvé mezi státy neexistuje shoda, jak přistupovat k uchovávání biometrických údajů osoby usvědčené ze spáchání trestného činu. Zadruhé režim uchovávání v Severním Irsku není neobvykle invazivní, několik dalších evropských států si v některých případech uchovává biometrická data, včetně vzorků DNA odsouzených osob, na neomezenou nebo velmi dlouhou dobu (do smrti dotyčné osoby). Zatřetí režim v Severním Irsku znamená, že vzorky budou odebírány pouze od osob odsouzených za trestné činy zapisované do rejstříku, a to za trestné činy, které jsou trestány odnětím svobody. Režim uchovávání údajů tak zohledňuje míru závažnosti trestné činnosti. Vláda dále uvedla, že uchovávání biometrických údajů a fotografií má význam v boji proti trestné činnosti, statistiky pro Severní Irsko ukazují, že značné procento odsouzených dospělých osob je znovu odsouzeno za další trestný čin do jednoho nebo dvou let. Vědomí, že má policie tato data k dispozici, může pachatele odradit od páchání další trestné činnosti.

2. Posouzení Soudem

a) K existenci zásahu

63. Soud poznamenává, že vláda nezpochybňuje, že vzorek DNA je osobní údaj a že v projednávaném případě došlo k zásahu do práva stěžovatele na respektování jeho soukromého života. Soud s ohledem na svoji judikaturu, podle níž profily DNA bezpochyby představují údaje týkající se „soukromého života“ a jejich uchovávání představuje zásah do práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 odst. 1 Úmluvy (S. a Marper proti Spojenému království, cit. výše, § 67 až 77), nenalezl žádný důvod k tomu, aby nyní rozhodl jinak. Soud rovněž dříve konstatoval, že uchovávání otisků prstů představuje zásah do práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy (S. a Marper proti Spojenému království, § 77 a § 86). Uchování genetického profilu stěžovatele a otisků prstů tedy představovalo zásah do jeho soukromého života.

64. Vláda také uznala, že uchování fotografie stěžovatele představovalo zásah do jeho soukromého života. Přitom se částečně opírala o závěry Vrchního soudu ve věci RMC (viz odst. 33). Soud poznamenává, že v žádném stadiu vnitrostátního řízení neexistovaly žádné skutečné pochybnosti o závěru, že zadržení fotografie stěžovatele představovalo zásah do jeho práv.

65. I když se zdá, že tato otázka byla vyřešena ve vnitrostátní judikatuře a mezi stranami, zůstává z pohledu judikatury Soudu poněkud nová. Soud připomíná, že Komise dříve zjistila, že uchovávání a používání fotografií pořízených při zatčení donucovacími orgány nepředstavuje zásah do práva na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz X proti Spojenému království, Lupker proti Nizozemsku, Kinnunen proti Finsku a Friedl proti Rakousku).

66. Výše uvedený rozsudek S. a Marper proti Spojenému království se netýkal uchovávání fotografií, nicméně ve svém rozsudku velký senát přezkoumal výše uvedenou judikaturu (viz § 66) a konstatoval, že pojem soukromého života zahrnuje i aspekty vztahující se k vyobrazení osoby. Při určování, zda uchovávané osobní údaje zahrnují některý z výše uvedených aspektů soukromého života, bude Soud postupovat s ohledem na kontext, ve kterém byly sporné informace zaznamenány a uchovány, na povahu záznamů, na způsob, jakým se tyto záznamy používají a zpracovávají, a na výsledky, kterých lze díky nim dosáhnout (S. a Marper proti Spojenému království, § 67).

67. V této souvislosti je třeba poznamenat, že fotografie stěžovatele byla pořízena po jeho zatčení a uložena na dobu neurčitou v místní policejní databázi. V době svého rozhodování v roce 2014 Nejvyšší soud zjistil, že vazební fotografie stěžovatele byla uložena v samostatné databázi s omezeným přístupem pro oprávněný policejní personál, přičemž tato databáze neměla schopnost srovnávat fotografie, ať už prostřednictvím rozpoznávání obličeje, nebo jinak (viz odst. 13).

68. V návaznosti na rozsudek Vrchního soudu ve věci RMC však Ministerstvo vnitra vypracovalo zprávu pro Anglii a Wales [zpráva Ministerstva vnitra o používání a uchovávání snímků z vazby (viz body 36 až 37 výše)], která podrobně nastínila fungování příslušných databází a používání technologie rozpoznávání obličeje na obsahu těchto databází. Zpráva naznačila, že tato technologie se od rozhodnutí Nejvyššího soudu zdokonalila. Zpráva uvádí, že cílem národní policejní databáze („PND“) je usnadnit sdílení zpravodajských informací (viz oddíl 5, odstavec 6.11). Zařízení pro vyhledávání obličeje PND umožňuje oprávněnému uživateli (obvykle policistovi) prohledávat vazební snímky uložené v PND na základě obrázku, který dočasně nahrál do své místní databáze. Podle zprávy takto v PND vyhledávají i policejní síly v Severním Irsku.

69. Na otázku Soudu vláda tuto skutečnost potvrdila. Uvedla, že fotografie žadatele byla uložena v místní databázi, která neměla software pro rozpoznávání obličeje nebo mapování obličeje, ale že fotografie z této databáze mohou být nahrány do národní policejní databáze (PND), která takový software má.

70. Soud připomíná, že při posuzování, zda došlo k zásahu, bude přihlížet ke konkrétnímu kontextu, ve kterém byly sporné informace zaznamenány a uchovány, k povaze záznamů, ke způsobu, jakým jsou tyto záznamy použité a zpracované, a k výsledkům, kterých lze dosáhnout (viz odst. 66). Vzhledem k tomu, že fotografie žadatele byla pořízena při jeho zatčení a bude držena na neomezeně dlouhou dobu v místní databázi pro použití ze strany policie a že policie může na fotografii použít také techniky rozpoznávání obličeje a mapování obličeje, nemá Soud pochyb o tom, že fotografování a uchování fotografie žadatele představuje zásah do jeho práva na soukromý život ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

b) K otázce odůvodněnosti zásahu

71. Aby bylo možné zásah považovat za odůvodněný ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy, musí být proveden v souladu se zákonem, sledovat jeden z uvedených legitimních cílů a musí být nezbytný v demokratické společnosti (viz M. M. proti Spojenému království, § 191).

i. Zda byl zásah „v souladu se zákonem“

72. Vláda tvrdila, že zásah byl v souladu se zákonem.

73. Právním základem pro pořizování a uchovávání biometrických údajů žadatele je nařízení (Severní Irsko) o policejních a trestních důkazech z roku 1989 (odst. 28). Pravomoc uchovávat data je obsažena v čl. 64 odst. (1A) a je stejná jako u bývalého čl. 64 odst. (1A) zákona o policejních a trestních důkazech, který byl v Anglii a Walesu účinný do 31. 10. 2013 (viz bod 24 výše). Pokud jde o čl. 64 odst. (1A) zákona o policejních a trestních důkazech, o kterém se jednalo v rozsudku S. a Marper proti Spojenému království (§ 97), Soud konstatoval, že uchovávání otisků prstů a záznamů o DNA žadatelů mělo ve vnitrostátním právu jasný právní základ. Dále však poznamenal, že článek 64 byl mnohem méně přesný, pokud jde o podmínky pro uchovávání a použití těchto osobních údajů (S. a Marper proti Spojenému království, § 98). Celkově v tomto bodě Soud dospěl k závěru, že tyto otázky úzce souvisejí s širší otázkou, zda je zásah nezbytný v demokratické společnosti. V souladu s tím shledal, že není nutné rozhodovat, zda znění § 64 splňuje požadavky na „kvalitu práva“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy (viz S. a Marper proti Spojenému království, § 99). Ustanovení jsou v projednávané věci podstatně stejná jako ustanovení, která byla přezkoumána ve výše uvedené věci, Soud nezjistil žádný důvod k tomu, aby v projednávaném případě zaujal odlišný přístup.

74. Vrchní soud v rozsudku ve věci RMC zaujal podobný přístup při zkoumání článku 64A, pokud jde o uchovávání fotografií. Vrchní soud shledal, že toto ustanovení je příliš široké a nepřesné. Rovněž však dospěl k závěru, že by bylo vhodné zkoumat celou věc spíše z hlediska proporcionality než ze zákonnosti (viz RMC, § 45 až 46).

ii. Legitimní cíl

75. Pokud jde o legitimní cíl, Soud rovněž považuje za vhodné zaujmout stejný přístup, jaký byl použit v rozsudku S. a Marper proti Spojenému království (§ 100). V důsledku toho se domnívá, že uchovávání biometrických údajů a fotografií sleduje legitimní účel odhalování předcházení trestné činnosti, a tedy jejímu předcházení. Zatímco původní pořizování těchto informací sleduje cíl propojení konkrétní osoby s konkrétním trestným činem, jejich uchování sleduje širší účel pomoci při identifikaci osob, které se mohou v budoucnu dopustit trestného činu.

iii. Nezbytné v demokratické společnosti

76. Relevantní principy, na kterých stojí judikatura Soudu v této otázce, jsou shrnuty v rozsudku S. a Marper proti Spojenému království (§ 101 až 104). Na rozdíl od tohoto případu, který se týkal uchovávání osobních údajů osob, které nebyly odsouzeny, je v projednávaném případě otázkou, zda bylo uchovávání biometrických údajů a fotografie stěžovatele, který byl odsouzen za řízení pod vlivem alkoholu, odůvodněno ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy (viz a contrario S. a Marper proti Spojenému království, § 122, a Peruzzo a Martens proti Německu).

á) Míra posuzovací volnosti státu

77. Při tomto posouzení musí být příslušným vnitrostátním orgánům ponechán prostor pro samostatné uvážení. Rozsah této míry se mění a závisí na řadě faktorů, včetně povahy dotčeného práva Úmluvy, jeho důležitosti pro jednotlivce, povahy zásahu a cíle sledovaného zásahem. Míra bude zpravidla užší, pokud je dotčené právo rozhodující pro využívání klíčových práv jednotlivce. Pokud je v sázce zvláště důležitý aspekt existence nebo identity jednotlivce, bude rozpětí posuzovací volnosti státu omezené. Pokud však mezi členskými státy Rady Evropy neexistuje shoda, ani pokud jde o význam dotčeného zájmu nebo o to, jak jej nejlépe chránit, bude posuzovací volnost širší (viz S. a Marper proti Spojenému království, § 102).

K existenci konsenzu mezi členskými státy

78. Vláda uvedla tři důvody na podporu uchovávání biometrických údajů a fotografií a široké míry posuzovací volnosti na základě míry konsenzu mezi smluvními státy (odst. 62). Zaprvé že mezi státy neexistuje shoda, jak přistupovat k uchovávání biometrických údajů odsouzené osoby. Zadruhé že režim uchovávání údajů v Severním Irsku není neobvykle invazivní, protože několik dalších evropských států uchovává biometrická data, v některých případech včetně vzorků DNA odsouzených osob, na neurčitou nebo velmi dlouhou dobu. Zatřetí že režim v Severním Irsku znamená, že vzorky budou odebírány pouze od osob odsouzených za trestné činy zapisované v rejstříku, konkrétně trestné činy, za které lze uložit trest odnětí svobody. Režim uchovávání údajů tak zohledňuje stupeň závažnosti trestných činů.

79. Tvrzení vlády, že mezi smluvními státy neexistuje shoda ohledně přístupu k uchovávání biometrických údajů odsouzených osob, je založeno na předpokladu, že režim, který umožňuje uchovávat data po dobu života člověka či dobu života plus určitý počet let, je srovnatelný s režimem uchovávání dat na neomezenou dobu. Soud se však domnívá, že při rozhodování o tom, zda lze tyto dva typy režimů srovnat, je třeba zvážit povahu údajů a dopad uchování údajů o osobě po její smrti.

80. Pokud jde o otisky prstů, Soud již dříve zjistil, že neobsahují tolik informací jako profily DNA (S. a Marper proti Spojenému království, § 78). Navíc z otisků prstů a fotografií není možné identifikovat vztahy mezi jednotlivci. Soud proto uznává, že pokud jde o otisky prstů a fotografie, lze doby uchovávání, které končí smrtí nebo krátce po smrti, považovat za srovnatelné s uchováváním po neomezenou dobu; je si však vědom možnosti rychlého technologického pokroku v této oblasti, zejména pokud jde o technologii pro rozpoznávání obličeje a mapování obličeje (viz odst. 67 až 70). Jak pro otisky prstů, tak pro fotografie zavedla většina zkoumaných států režimy s omezenou dobou uchování.

81. Soud se však domnívá, že situace je odlišná, pokud jde o profily DNA, a že existuje rozdíl mezi uchováváním profilů DNA na neomezenou dobu a stanovením limitu doby uchovávání, a to i v případě, že je předpokládaná doba uchovávání dlouhá. Je tomu tak proto, že uchovávání genetických údajů po smrti subjektu údajů nadále ovlivňuje jednotlivce, kteří jsou s ním biologicky příbuzní. Soud připomíná, že při posuzování povahy zásahu do soukromí způsobeného uchováváním profilů DNA bylo zjištěno, že použití profilů DNA pro rodinné vyhledávání s cílem identifikovat možný genetický vztah mezi jednotlivci je vysoce citlivé povahy, a v tomto ohledu je zapotřebí velmi přísných kontrol. Podle názoru Soudu je schopnost profilů DNA poskytovat prostředky k identifikaci genetických vztahů mezi jednotlivci sama o sobě dostačující k závěru, že jejich uchovávání zasahuje do práva na soukromý život dotyčných jednotlivců. Frekvence využití rodinných šetření, záruky, které lze poskytnout, ani pravděpodobnost újmy v konkrétním případě nejsou v tomto ohledu významné (S. a Marper proti Spojenému království, § 75). Vzhledem k tomu, že rodinné šetření lze v DNA profilech provádět i po smrti subjektu údajů, nemůže Soud přijmout za správné tvrzení, že je možné srovnat uchovávání biometrických údajů po určitou dobu s jejich uchováváním na neomezenou dobu.

82. V rozsudku S. a Marper proti Spojenému království Soud shledal, že Spojené království bylo jedinou zemí, která umožňovala uchovávání DNA neodsouzených osob na neomezenou dobu, a dospěl k závěru, že takto silný konsenzus mezi smluvními státy má velký význam, a omezil míru posuzovací volnosti státu při posuzování přípustných limitů zásahu do soukromého života v této oblasti (viz S. a Marper proti Spojenému království, § 112). Situace v nyní posuzovaném případě není úplně stejná, neboť mezi sledovanými zeměmi existuje malý počet států, které umožňují časově neomezené uchovávání informací (odst. 53). Soud se nicméně domnívá, že tyto státy jsou ve výrazné menšině. Většina států má režimy, ve kterých je stanoveno omezení doby pro uchovávání údajů. Soud zohledňuje i skutečnost, že vláda ve svých vyjádřeních odkazovala na právní režimy umožňující neomezené uchovávání biometrických údajů odsouzených v Rakousku a Litvě. Tyto režimy však byly následně pozměněny s cílem stanovit časové omezení uchovávání dat (viz bod 53 výše).

83. Vláda předložila samostatný argument týkající se míry posuzovací volnosti státu, který spočíval v tom, že v Severním Irsku jsou vzorky DNA odebírány (a profily DNA zachovávány) pouze od osob odsouzených za trestné činy zapisované do rejstříku, a to za trestné činy, za které je možno uložit trest odnětí svobody. Režim proto zohledňuje stupeň závažnosti spáchaného trestného činu. Soud poznamenává, že velký senát již dříve zamítl obdobné tvrzení (S. a Marper proti Spojenému království, § 26, § 110 a § 119), a nevidí důvod, proč by nyní měl posoudit věc jinak.

84. S ohledem na výše uvedené nemůže Soud dospět k závěru, že by míra posuzovací volnosti státu byla tak široká, jak požaduje vláda. Spojené království je jedním z mála států Rady Evropy, které umožňují neomezené uchovávání profilů DNA, otisků prstů a fotografií odsouzených osob. Míra konsenzu mezi smluvními státy zúžila prostor pro volné uvážení, který má žalovaný stát v otázce uchovávání profilů DNA (viz odst. 81 až 82).

Soudní kontrola

85. S ohledem na rozsáhlou soudní kontrolu na vnitrostátní úrovni vláda tvrdila, že otázka, zda je nezbytné uchovat údaje stěžovatele, spadá do posuzovací volnosti státu, a proto Soudu nepřísluší rozhodovat. V tomto ohledu Soud připomíná, že ve věcech podle článku 8 obecně chápe tento institut tak, že pokud nezávislé a nestranné vnitrostátní soudy důkladně prozkoumaly skutečnosti případu a aplikovaly příslušné lidskoprávní normy v souladu s Úmluvou a judikaturou Soudu, přičemž zároveň vyvážily osobní zájmy stěžovatele oproti obecnějšímu veřejnému zájmu, není namístě, aby nahrazoval toto rozhodnutí svým vlastním posouzením meritu věci (včetně zejména vlastního posouzení faktických údajů o proporcionalitě), pokud se neprokáže, že k tomu existují závažné důvody (McDonald proti Spojenému království, § 56 až 57).

86. Soud má však za to, že v projednávané věci k tomu důvody existují. Přiměřenost opatření byla přezkoumána vnitrostátními soudy, včetně Nejvyššího soudu. Soudy nicméně provedly své posouzení ohledně uchování fotografie stěžovatele na základě toho, že byla uložena v místní databázi a nemohla být vyhledávána porovnáním s jinými fotografiemi, což je závěr, který byl technologickým vývojem zneplatněn (viz odst. 69 výše). V tomto ohledu Soud připomíná důležitost kontroly dodržování zásad plynoucích z článku 8, pokud jsou pravomoci svěřené státu nejasné a vytvářejí riziko svévolnosti a zejména pokud je příslušná technologie neustále sofistikovanější (viz Catt proti Spojenému království, § 114). Nejvyšší soud také ve své analýze vycházel z toho, že jen velmi málo států má proces přezkumu, zatímco z analýzy provedené Soudem vyplývá, že ze států, které byly předmětem průzkumu, jich většina disponuje určitou formou správního a/nebo soudního přezkumu (odst. 15 a 57). Pokud se týká profilů DNA, Nejvyšší soud měl za to, že neexistuje rozdíl mezi uchováváním dat po dobu života subjektu údajů a neomezeným uchováváním (odst. 15). Soud toto tvrzení odmítl (odst. 81).

(â) Závěr

87. Soud připomíná, že stížnost ve věci Peruzzo a Martens proti Německu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V tomto případě byli stěžovatelé opakovaně odsouzeni pro spáchání závažných trestných činů a byl jim uložen trest odnětí svobody. Zákon umožňoval neomezeně dlouhé uchovávání jejich biometrických údajů. Tyto údaje byly uchovávány u osob odsouzených za závažné a/nebo opakované trestné činy a Federální úřad kriminální policie byl povinen v pravidelných intervalech přezkoumávat, zda pokračující uchovávání údajů bylo stále nezbytné, nebo zda by mělo dojít k jejich vymazání, nejméně jednou za deset let. Soud však rovněž shledal jako porušující Úmluvu takový režim, který sice stanovil maximální dobu uchování údajů na 40 let, avšak praxi docházelo k uchovávání údajů bez omezení (Aycaguer proti Francii, § 42). V tomto případě byl stěžovatel odsouzen pro méně závažný trestný čin a byla mu uložena pokuta. Jeho biometrické údaje byly uchovány na základě ustanovení, které nerozlišovalo podle povahy a/nebo závažnosti spáchaného trestného činu, a neměl možnost požádat o vymazání údajů (Aycaguer proti Francii, § 43 až 47). Ve věci Peruzzo a Martens proti Německu Soud neměl pochybnosti o tom, že by vnitrostátní soudy nebo orgány nedodržovaly příslušné záruky (viz § 48). Naopak ve věci Aycaguer proti Francii úřady neaplikovaly příslušnou vyhlášku a došlo tak k vytvoření pochybností o jednoznačnosti právní úpravy uchovávání údajů. Úřady navíc neposkytly informace o tom, že by byla přijata opatření reagující na rozhodnutí Ústavní rady ze dne 16. září 2010 kritizujícího tehdy platný režim (§ 42 až 43).

88. Státy mají při stanovování limitů pro uchovávání biometrických údajů odsouzených osob k dispozici omezený prostor pro uvážení (§ 84). S ohledem na výše uvedené úvahy (viz § 87) se však Soud domnívá, že pokud jde o režimy uchovávání biometrických údajů odsouzených osob, není doba uchovávání nutně rozhodující pro posouzení, zda stát překročil míru volného uvážení. Při uchovávání údajů v nyní posuzovaném případě neexistuje stejné riziko stigmatizace jako ve věci S. a Marper proti Spojenému království (§ 122). Důležité je také to, zda režim zohledňuje závažnost trestného činu, nutnost uchovávat údaje a záruky dostupné jednotlivci. Pokud se stát sám ocitl na hranici možného volného uvážení tím, že si přidělil nejširší pravomoc na neomezenou dobu, je rozhodující existence a fungování příslušných záruk (Catt proti Spojenému království, § 119).

89. Pokud jde o to, zda důvody předložené vnitrostátními orgány k odůvodnění neomezeného uchovávání byly „relevantní a dostatečné“, Soud poznamenává, že vláda uvedla, že čím více údajů je uchováno, tím více trestné činnosti je možné zabránit, a poskytla různé případové studie na podporu tohoto obecného tvrzení. V této souvislosti se Soud domnívá, že přijetí takového argumentu by v praxi mohlo znamenat ospravedlnění pro neomezené uchovávání informací o celé populaci a všech zesnulých příbuzných, což by bylo rozhodně nadměrné a irelevantní (M. K. proti Francii, § 40, a Aycagauer proti Francii, § 34). Soud v této souvislosti rovněž poznamenává, že vláda zdůraznila, že ti, kteří byli odsouzeni, byli ve skutečnosti s největší pravděpodobností opětovně odsouzeni po relativně krátkém období dvou let (viz bod 62 výše).

90. Vláda rovněž zdůraznila zvláštní potřebu zachovat profily DNA právě v Severním Irsku v souvislosti s povinností vyšetřit historické případy, což je součástí závazků dle článku 46 Úmluvy při výkonu rozhodnutí takzvané „skupiny případů McKerr“ (§ 49).

91. Pokud jde o závazky Spojeného království podle čl. 46 odst. 2 Úmluvy, Soud připomíná, že kontrola plnění závazku Smluvní strany řídit se jeho konečnými rozsudky nespadá do rozhodovací pravomoci Soudu s výjimkou případů, kdy je tato otázka vznesena v rámci „řízení pro nesplnění povinnosti“ upraveného v čl. 46 odst. 4 a 5 Úmluvy [Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2), § 102]. Vláda ve svých vyjádřeních vysvětlila, že využití databáze DNA Severního Irska jí prakticky umožní naplnit její povinnosti podle čl. 46 odst. 2. Volba prostředků ze strany Spojeného království nespadá v tomto kontextu do rozhodovací pravomoci Soudu a nemůže ovlivnit přezkum souladu s Úmluvou, který má Soud v projednávané věci provést. K posouzení konkrétních přijatých opatření je předurčen Výbor ministrů (Rutkowski a další proti Polsku, § 207).

92. Soud má za to, že argument o nutnosti uchovat databázi DNA pro účely historického vyšetřování se významně neliší od obecných argumentů vznesených ohledně užitečnosti zachování biometrických údajů pro vyšetřování jiných typů „odložených případů“, jejichž příklady byly zahrnuty jako případové studie ilustrující výše uvedený obecný argument vlády (odst. 89).

93. Soud obecně připomíná, že v souvislosti s pozitivním závazkem vyplývajícím z článku 2 dospěl k závěru, že existuje důležitý veřejný zájem na vyšetření a případném stíhání a odsouzení pachatelů neoprávněného zabití i mnoho let po jeho spáchání (Jelić proti Chorvatsku, § 52). Vyšetřování „odložených případů“ je ve veřejném zájmu i v obecném smyslu boje proti trestné činnosti (odst. 75). Soud však také v této souvislosti zdůraznil, že policie musí vykonávat své povinnosti způsobem slučitelným s právy a svobodami jiných osob (Osman proti Spojenému království, § 121). Bez respektování požadované přiměřenosti vůči legitimním cílům, které jsou těmto mechanismům přiřazeny, by jejich výhody byly vyváženy vážným porušením práv a svobod, které musejí státy zaručit podle Úmluvy všem osobám, které podléhají jejich jurisdikci (Aycaguer proti Francii, § 34).

94. Stát, který se rozhodl zavést režim uchovávání údajů na neomezenou dobu, musí zajistit, aby stěžovatel, který byl odsouzen za trestný čin (nyní zahlazený), měl k dispozici účinné záruky (§ 88). Biometrické údaje a fotografie žadatele však byly uchovávány bez ohledu na závažnost jeho činu a bez ohledu na pokračující potřebu uchovávat tyto údaje na dobu neurčitou. Policie je navíc oprávněna odstranit biometrická data a fotografie pouze ve výjimečných případech (odst. 30). Neexistuje žádné ustanovení, které by stěžovateli umožnilo požádat o vymazání údajů, které se ho týkají, pokud by se zachování údajů již nezdálo být nezbytné s ohledem na povahu trestného činu, jeho věk, dobu, která uplynula, nebo jeho aktuální osobnostní nastavení (Gardel proti Francii, § 68). Z výše uvedeného vyplývá, že ochrana, kterou má jednotlivec k dispozici, je tak úzká, že je téměř hypotetická (§ 31, jakož i M. K. proti Francii, § 25).

95. V souvislosti s fotografiemi Soud považuje za zajímavé, že režim v Anglii a Walesu byl po rozsudku ve věci RMC změněn tak, že umožnil osobám odsouzeným pro méně závažné trestné činy zapisované do rejstříku po šesti letech požádat o vymazání jejich fotografií, přičemž se presumovalo, že žádosti bude vyhověno (§ 39). Soud však zdůrazňuje, že test proporcionality neznamená konstatovat, zda mohl být zaveden jiný, méně omezující režim. Jeho hlavní otázkou je zjistit, zda zákonodárce při přijímání opatření a hledání rovnováhy jednal v mezích uvážení, které mu bylo poskytnuto (Animal Defenders International proti Spojenému království, § 110).

96. Z výše uvedených důvodů je třeba konstatovat, že nerozlišující povaha pravomoci uchovat profil DNA, otisky prstů a fotografie žadatele jako osoby odsouzené za trestný čin, který je nyní zahlazen, která nebere ohled na závažnost spáchaného trestného činu ani na vyhodnocení potřeby neomezeného uchovávání, a neexistence skutečné možnosti přezkumu neumožnila vládě dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi konkurujícími si veřejnými a soukromými zájmy. Soud připomíná své zjištění, že stát měl k dispozici mírně širší prostor pro volné uvážení, pokud jde o uchovávání otisků prstů a fotografií (odst. 84). Ani tato vyšší míra posuzovací volnosti však nestačila Soudu ke konstatování, že uchovávání takových údajů by mohlo být přiměřené okolnostem, mezi něž patří neexistence jakýchkoli příslušných záruk, včetně neexistence skutečného přezkumu.

97. V důsledku toho žalovaný stát překročil přijatelnou míru volného uvážení a dotčené uchovávání údajů představuje nepřiměřený zásah do práva stěžovatele na respektování soukromého života a nelze jej považovat za nezbytný v demokratické společnosti.

98. V důsledku toho došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

[§ 99.–103. II. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

Výrok Soudu

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že

1. stížnost je přijatelná;

2. článek 8 Úmluvy byl porušen.

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.