A.P. proti Slovensku

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 28. ledna 2020 ve věci č. 10465/17 – A. P. proti Slovensku

Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že uštědřením facky stěžovateli policistou při zatýkání došlo k porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy zakazujícího mj. ponižující zacházení. Jednomyslně potom rozhodl o porušení procesní složky tohoto ustanovení, jelikož vyšetřování incidentu bylo neúčinné. Poměrem pěti hlasů ku dvěma Soud naopak dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti námitky porušení článku 14 Úmluvy. V projednávané věci neexistovaly dostatečně konkrétní okolnosti svědčící o možném rasovém motivu počínání policistů, a proto orgány činné v trestním řízení nepochybily, když se touto okolností nezabývaly.

I. Skutkové okolnosti

V únoru 2015 otec romského mladíka M. Č. vypověděl, že jeho syn byl napaden. Následující den M. Č. v doprovodu dvou policistů identifikoval u školy pachatele. Jedním z nich byl stěžovatel, slovenský občan romského původu, kterému bylo v době incidentu 16 let. Dalším pachatelem byl rovněž romský mladík A. T. Dle vyjádření stěžovatele ho při zadržení policista popadl za kapuci, přimáčkl ho na vozidlo a několikrát jej udeřil do obličeje. Následně ho odvezl spolu s A. T. na policejní stanici. I zde ho měli policisté bít a nutit ho, aby se přiznal k útoku na M. Č. Stěžovatel byl podle úředního záznamu propuštěn z policejní služebny po 20 minutách a bez jakýchkoli známek poranění. Stěžovatel posléze předložil dvě lékařské zprávy vystavené v den jeho propuštění z policejní stanice, které u něj zmiňují mj. krvácení z nosu a opuchlý horní ret. Dle hlášení o použití donucovacích prostředků stěžovatel kladl při zadržení odpor, plivl na policistu, kterému sdělil, že se ho nebojí, a pokusil se mu vykroutit z držení. Teprve poté mu dal policista facku, aby se zklidnil. Neutrpěl však žádná zranění.

Druhého dne podal stěžovatel trestní oznámení. Na jeho základě bylo zahájeno trestní stíhání policistů pro zneužití pravomoci úřední osoby. Vyšetřovatel vyslechl stěžovatele a jeho matku i dotčené policisty, kteří připustili, že uštědřili stěžovateli facku. Orgány činné v trestním řízení nechaly zpracovat lékařský posudek, který potvrdil, že poranění mohla být způsobena fackou. V červnu 2015 bylo trestní řízení zastaveno s tím, že policisté jednali v souladu se zákonem. Státní zástupce v září 2015 závěr policie potvrdil; stěžovatel kladl odpor a užití donucovacích prostředků bylo zákonné. Následná ústavní stížnost stěžovatele byla v červnu 2016 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel s odkazem na články 3 a 13 Úmluvy předně namítal, že byl ze strany policistů podroben špatnému zacházení, přičemž jeho námitky nebyly účinně vyšetřeny. Soud námitky posuzoval výhradně na poli článku 3 Úmluvy.

a) Hmotněprávní složka článku 3 Úmluvy

Soud předně uvedl, že stěžovatel poukazoval na špatné zacházení při zadržení, v policejním autě a na policejní stanici, nicméně řízení na vnitrostátní úrovni a před Soudem se soustředila na okolnosti stěžovatelova zatčení. Pozdější špatné zacházení nepodporují žádné důkazy. Soud se proto zaměřil jen na průběh zadržení stěžovatele. Připomněl, že zásady relevantní pro projednávanou věc nedávno shrnul ve věci Bouyid proti Belgii (č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 81–90) a v kontextu zatčení ve věci Yusiv proti Litvě (č. 55894/13, rozsudek ze dne 4. října 2016, § 53–56). V té zejména zdůraznil, že jakékoli použití síly ze strany donucovacích orgánů, které není zcela nezbytné a přiměřené vzhledem k předchozímu chování oběti, je bez dalšího ponižující a jako takové představuje porušení článku 3 Úmluvy.

Vláda, na které leželo důkazní břemeno, závěry vyšetření stěžovatele nerozporovala. S ohledem na lékařské zprávy vypracované v den zadržení a výpovědi svědků měl Soud za prokázané, že zranění vznikla v důsledku jednání policistů (a contrario, Adam proti Slovensku, č. 68066/12, rozsudek ze dne 26. července 2016, § 59). Dle lékařů stěžovatel utrpěl drobná zranění vlivem působení tupé síly mírné intenzity do tváře. Tato zranění odpovídají verzi událostí, podle které uštědřil jeden z policistů stěžovateli facku (a contrario, Brahmi proti Polsku, č. 4972/14, rozhodnutí ze dne 17. prosince 2015). Naopak nebyla shledána zranění odpovídající kopání, bití nebo jinému špatnému zacházení. Soud se dále zabýval tím, zda bylo použití fyzické síly nezbytně nutné a přiměřené vzhledem k předchozímu chování stěžovatele. Ten sice klad odpor, plivl na policistu a choval se arogantně, ale nebyl ozbrojen a policista jej udeřil fackou bez varování. Soud již v minulosti shledal, že facka má značný dopad na dotčenou osobu, a to zejména s ohledem na význam této části lidského těla (Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 104). V této souvislosti připomněl, že pro shledání ponižujícího zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy postačuje, pokud je oběť ponížena v jejích vlastních očích. Pouhá facka tak může být jednotlivcem vnímána jako ponižující bez ohledu na to, nese-li s sebou závažné nebo dlouhotrvající následky (Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 104 a 105). Veřejná povaha zacházení, jako v projednávané věci, je dalším faktorem, který je relevantní při posuzování, zda byla facka ponižující (Svinarenko a Slyadnev proti Rusku, č. 32541/08 a 43441/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 115). Závěrem Soud zdůraznil zranitelnost nezletilých v kontextu článku 3 Úmluvy (Rivas proti Francii, č. 59584/00, rozsudek ze dne 1. dubna 2004, § 42) a požadavek na profesionalitu a vysokou úroveň odborné způsobilosti policistů. Přestože na ně stěžovatel plivl a bránil se zadržení (mutatis mutandis, Yusiv proti Lotyšsku, cit. výše, § 61), za okolností projednávané věci nebylo nezbytně nutné, aby vyškolený policista přinutil stěžovatele ke spolupráci užitím fyzické síly. Za daných okolností tedy nešlo o nezbytné použití fyzické síly, a proto popsané jednání bylo ponižující ve smyslu článku 3 Úmluvy.

b) Procesní složka článku 3 Úmluvy

Soud připomněl, že pokud jednotlivec předloží hájitelné tvrzení o tom, že byl ze strany státních orgánů podroben zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, toto ustanovení ve spojení s článkem 1 Úmluvy vyžaduje, aby v dané věci proběhlo účinné vyšetřování (např. El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 39630/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, §182). Dále je nezbytné, aby příslušné orgány postupovaly z vlastní iniciativy, přičemž jejich vyšetřování musí být patřičně rychlé a důkladné, aby mohlo vést k identifikaci a potrestání odpovědných osob (Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 114–123).

V projednávané věci Soud konstatoval, že stěžovatelovo tvrzení o špatném zacházení bylo dostatečně věrohodné na to, aby vyvolalo povinnost příslušných orgánů provést vyšetřování v souladu s požadavky článku 3 Úmluvy. Dle vnitrostátních orgánů stěžovatel kladl odpor, a užití donucovacích prostředků bylo tudíž zákonné. Naopak stěžovatel tvrdil, že odpor nekladl. Vyšetřující orgány vyslechly stěžovatele a jeho matku, příslušné policisty, A. T., M. Č. a jeho otce B. Č. a ustanovili znalce za účelem posouzení stěžovatelových zranění. Dle úředního záznamu policie stěžovatel v průběhu zadržení neutrpěl žádná zranění. Dle výpovědí B. Č. a M. Č. stěžovatel ani A. T. nevykazovali na policejní stanici žádné známky zranění. Na druhou stranu A. T. vypověděl, že stěžovatel v policejním autě i po propuštění krvácel z nosu, avšak popřel násilí ze strany policie na policejní stanici. Dle lékařských zpráv měl stěžovatel poraněný nos a opuchlý ret. Soud uvedl, že vnitrostátní orgány se v trestním řízení spolehly zejména na lékařskou zprávu zpracovanou na jejich žádost cca tři měsíce po zranění stěžovatele, nikoli na jím opatřené lékařské zprávy vypracované v den incidentu. Rozpor mezi jednotlivými písemnými důkazy a svědeckými výpověďmi nebyl v průběhu vyšetřování ani soudního řízení odstraněn. Všechny soudní instance pouze obecně uváděly, že rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna a že bylo učiněno vše za účelem vyšetření události (Adam proti Slovensku, cit. výše, § 75). Vláda nepopřela, že událost se stala v 7:45 hodin před školou. Ačkoli se na místě mohli nacházet další očití svědci, žádný z nich nebyl identifikován a vyslechnut (Yusiv proti Litvě, cit. výše, § 73). Námitky stěžovatele, že policisté nepředložili svému nadřízenému hlášení o použití donucovacích prostředků a až následně se snažili zakrýt svá pochybení, nebyly vyšetřeny a přehlédl je i ústavní soud.

Ve světle těchto skutečností Soud rozhodl, že příslušné orgány nejednaly z vlastní iniciativy a důkladně nevyšetřily všechny relevantní aspekty případu, včetně nezbytnosti a přiměřenosti užití síly policisty v průběhu zadržení stěžovatele. S ohledem na závěr o neúčinnosti vyšetřování jako celku Soud nepovažoval za nutné zvlášť hodnotit otázku nezávislosti vyšetřování (Adam proti Slovensku, cit. výše, § 64 a 83). K porušení procesní složky článku 3 Úmluvy tedy došlo.

B. K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy

Stěžovatel s odkazem na článek 14 Úmluvy dále namítal, že jeho romský původ byl rozhodujícím faktorem, který vedl policisty ke špatnému zacházení, což nebylo řádně vyšetřeno.

Soud v této souvislosti odkázal na různé mezinárodní materiály týkající se citlivého postavení Romů na Slovensku v daném období, které zohlednil u dříve projednávaných stížností proti tomuto státu (Adam proti Slovensku, cit. výše, § 32 a 81; Koky a ostatní proti Slovensku, č. 13624/03, rozsudek ze dne 12. června 2012, § 239). Soud nicméně musí zkoumat každý případ zvlášť a určit, zda byl vyšetřen možný rasový motiv špatného zacházení.

Soud shledal, že tvrzení stěžovatele jsou obecné povahy a neodkazují na konkrétní okolnosti projednávané věci. Rasový motiv nelze dovodit ani z jednání policistů při zadržení stěžovatele. Událost se odehrála mezi soukromými osobami a obětí byl jiný romský chlapec, přičemž zásah policie byl vyvolán stížností otce napadeného chlapce. Proto je dle Soudu nutné tuto věc odlišit od věcí, v nichž bylo důkazní břemeno ohledně přítomnosti či absence rasového motivu na straně státních orgánů přesunuto na žalovanou vládu (Adam proti Slovensku, cit. výše, § 94). Nelze tedy říci, že příslušné orgány měly k dispozici dostatek informací pro to, aby byly z vlastní iniciativy povinny vyšetřit možné rasové motivy příslušných policistů (Mižigárová proti Slovensku, č. 74832/01, rozsudek ze dne 14. prosince 2010, § 122–123). Stěžovatel tedy nevznesl hájitelné tvrzení rasového motivu jednání policistů, a proto Soud jeho námitku odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

III. Oddělená stanoviska

Soudkyně Keller a soudce Serghides ve svém společném částečně nesouhlasném stanovisku uvedli, že Soud se měl zabývat odůvodněností námitek na poli článku 14 Úmluvy (Stoica proti Rumunsku, č. 42722/02, rozsudek ze dne 4. března 2008, § 116). Většina nevzala dostatečně v potaz citlivost situace Romů na Slovensku v rozhodné době, přičemž Soud by se neměl vyhýbat podstatě obvinění z rasové diskriminace, která má nebezpečné důsledky (D. H. a ostatní proti České republice, č. 57325/00, rozsudek ze dne 13. listopadu 2007, § 176).