PETITHORY LANZMANN proti Francii

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 12. listopadu 2019 ve věci č. 23038/19 – Petithory Lanzmann proti Francii

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost, v níž matka namítala porušení článku 8 Úmluvy v souvislosti s tím, že jí nebylo umožněno převézt spermie svého zesnulého syna do zahraničí za účelem jejich využití k umělému oplodnění.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka přišla v roce 2017 o svého jediného syna, který ve věku 23 let podlehl rakovině; krátce nato zemřel i její manžel. Syn stěžovatelky ještě před smrtí vyjevil příbuzným a několika lékařům přání, že by se chtěl stát otcem, byť po své smrti. Za tímto účelem uložil své spermie ve specializovaném centru jedné z pařížských nemocnic. Po synově smrti požádala stěžovatelka o umožnění převozu jeho spermií do zařízení asistované reprodukce v Izraeli, což pařížská nemocnice odmítla. V říjnu 2018 podala stěžovatelka v rámci správního soudnictví návrh na předběžné opatření směřující k umožnění výše zmíněného převozu; dovolávala se tu práva na soukromý a rodinný život zaručeného článkem 8 Úmluvy, které dle jejího názoru zahrnuje i možnost stát se babičkou, jakož i respektování vůle jejího zesnulého syna stát se otcem.

Vnitrostátní soudy její návrh zamítly s poukazem na dvě ustanovení zákona o veřejném zdraví. První zakazuje využití pohlavních buněk na umělé oplodnění po smrtí dárce, což soud rozhodující v této věci nepovažoval za neslučitelné s článkem 8 Úmluvy, jelikož členské státy v dané oblasti požívají širokého prostoru pro uvážení. Druhé ustanovení zakazuje vývoz pohlavních buněk do zahraničí, pokud by tam měly být využity způsobem, který není povolen na území Francie, což dle soudu zabraňuje obcházení vnitrostátního zákona. Soud dále shledal, že byť syn stěžovatelky podle všeho opakovaně vyjádřil přání stát se otcem, nebylo prokázáno, zaprvé, že v této oblasti zahájil konkrétní proces, zadruhé, že vyjádřil vůli, aby jeho spermie byly využity k umělému oplodnění po jeho smrti, a zatřetí, že zmocnil svoji matku, aby jeho spermie k tomuto účelu využila. Podle francouzského soudu napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do práva stěžovatelky na respektování jejího soukromého anebo rodinného života.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému poručení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelka namítala porušení článku 8 v důsledku neumožnění převozu spermií svého zesnulého syna do zahraničí za účelem umělého oplodnění, a to zejména prostřednictvím jejich darování neplodnému páru nebo formou náhradního mateřství, což jsou postupy povolené např. v Izraeli či USA. Odvolávajíc se na věc Evans proti Spojenému království (č. 6339/05, rozsudek velkého senátu ze dne 10. dubna 2007) uvedla, že článek 8 je v projednávané věci použitelný a že namítaný zásah nelze odůvodnit z hlediska vývoje společnosti a rodiny, ani z hlediska zájmu nenarozeného dítěte, které by mělo jednoho nebo několik rodičů a tito by mu předali památku rodiny Lanzmann.

Soud předně uvedl, že stížnost je nutno rozdělit na dvě části: stěžovatelka totiž podala stížnost jednak jménem svého zesnulého syna coby nepřímá oběť porušení článku 8, jednak jako přímá oběť v souvislosti se ztrátou možnosti mít potomstvo v druhé generaci.

Pokud jde o první námitku, stěžovatelka se de facto dovolávala práva svého zesnulého syna, a to konkrétně práva rozhodnout o tom, jakým způsobem a kdy se stane rodičem; toto právo nicméně patří do kategorie práv nepřenosných (Sanles Sanles proti Španělsku, č. 48335/99, rozhodnutí ze dne 26. října 2000), a stěžovatelka ho tudíž nemůže uplatnit jménem svého syna. Tuto část stížnosti proto Soud prohlásil za neslučitelnou s Úmluvou ratione personae.

Co se týče druhé námitky, dle Soudu bylo nutné se zabývat především otázkou její slučitelnosti ratione materiae s ustanoveními Úmluvy, a to konkrétně otázkou, zda se namítané opatření týká soukromého nebo rodinného života stěžovatelky ve smyslu článku 8 Úmluvy. Soud v této souvislosti připomněl, že byť pojem soukromého a rodinného života zahrnuje i právo na respektování rozhodnutí osoby ohledně toho, zda se stane rodičem v genetickém smyslu (Evans proti Spojenému království, cit. výše, § 72), jakož i právo párů zvolit si asistovanou reprodukci (S. H. a ostatní proti Rakousku, č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011, § 82), článek 8 Úmluvy nezaručuje právo založit rodinu (E. B. proti Francii, č. 43546/02, rozsudek velkého senátu ze dne 22. ledna 2008, § 41).

V projednávané věci Soud poukázal na argumentaci vnitrostátních soudů, a to zejména na tu část, dle níž nebylo prokázáno, že by syn stěžovatelky zmocnil svoji matku, aby po jeho smrti využila jeho spermie k umělému oplodnění, jakož i na část týkající se účelu francouzské právní úpravy v oblasti asistované reprodukce. Ta byla vyhrazena párům jako pomoc pro řešení dlouhodobé neplodnosti. Jinými slovy, vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že odmítnutí žádosti stěžovatelky v projednávané věci nepředstavuje zásah do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života. Soud nespatřoval důvod se od tohoto závěru odchýlit. Stěžovatelka v řízení před Soudem podtrhla zejména důsledky namítaného opatření, pokud jde o vymření rodiny Lanzmann. Soud uvedl, že i když je její touha zajistit genetickou rodovou kontinuitu úctyhodná, nespadá pod ochranu článku 8 Úmluvy. Uvedené ustanovení nezaručuje právo na založení rodiny a nepatří do něj ani právo na potomstvo v podobě vnoučat. I tato část stížnosti byla tudíž prohlášena za nepřijatelnou a odmítnuta jako neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy.