Pastörs proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 55225/14

Datum: 3. 10. 2019

Složení senátu: Y. Grozev, předseda senátu (Bulharsko); A. Nuẞberger (Německo); A. Potocki (Francie); S. O’Leary (Irsko); M. Mits (Lotyšsko); G. Kucsko-Stadlmayer (Rakousko); L. Chanturia (Gruzie).

 

[§ 1.–4. Průběh řízení před ESLP]

 

I. Okolnosti případu

A. Pozadí případu

5. Stěžovatel byl poslancem a předsedou Národnědemokratické strany Německa (NPD) v Zemském sněmu Meklenburska – Předního Pomořanska. Dne 27. 1. 2010, v den Památky obětí holokaustu, se v Zemském sněmu konala pamětní akce. Stěžovatel ani další členové parlamentní skupiny NPD se jí nezúčastnili. Následujícího dne pronesl stěžovatel v parlamentu řeč na téma zařazené na pořad dne pod titulem „K památce obětí nejhorší pohromy německé námořní historie – připomenutí těch, kdo zahynuli na palubě [válečné přepravní lodi] Wilhelm Gustloff“. Během tohoto projevu stěžovatel mimo jiné pronesl následující:

„S výjimkou skupin, jejichž spolupráci jste si koupili, se sotva kohokoliv dalšího skutečně, emocionálně dotýkají vaše teatrální projevy účasti. A proč je tomu tak? Protože lidé cítí, že ten takzvaný holokaust je využíván k různým politickým a komerčním účelům… Od konce druhé světové války jsou Němci vystavováni nekončícímu přívalu kritiky a propagandistických lží – nepoctivým způsobem pěstovaných zejména představiteli takzvaných demokratických stran, dámy a pánové. Rovněž akce, kterou jste včera zorganizovali zde na hradě, nebyla ničím jiným než vnucováním vašich osvětimských projekcí německým občanům způsobem, který je vychytralý a brutální zároveň. Doufáte, dámy a pánové, v to, že lži zvítězí nad pravdou.“

6. Dne 1. 2. 2012 Zemský sněm Meklenburska – Předního Pomořanska zprostil stěžovatele imunity vůči trestnímu stíhání.

B. Vnitrostátní řízení

7. Dne 16. 8. 2012 Okresní soud ve Schwerinu, rozhodující v senátu složeném z předsedy a dvou laických přísedících, shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestných činů zneuctění památky zemřelých a pomluvy (viz § 28 níže) na základě výroků citovaných výše; soud mu uložil trest odnětí svobody v délce osmi měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu.

8. Stěžovatel se odvolal proti skutkovému i právnímu posouzení věci. Hlavní líčení před Zemským soudem ve Schwerinu v souvislosti s podaným odvoláním se konalo dne 25. 3. 2013; během líčení bylo rovněž provedeno dokazování. Stěžovatel se k obviněním vzneseným proti jeho osobě nevyjádřil. Soud v rozsudku vyneseném téhož dne zamítl odvolání stěžovatele jako neopodstatněné.

9. Zemský soud v rozsudku citoval celý projev stěžovatele, zdůraznil přitom pasáž citovanou výše, kterou považoval za relevantní pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele. Soud vyslovil, že výše uvedené výroky stěžovatele, objektivně nazírány, měly následující obsah:

„Stěžovatel prohlásil, že k masovému vyhlazování Židů spojovanému s Osvětimí nedocházelo, nebo alespoň ne v takové podobě, jakou vykreslují historici. Zvěrstva spojovaná s Osvětimí jsou lží, projekcí. Tyto lži pojící se k Osvětimi jsou od konce druhé světové války využívány k různým politickým a ekonomickým účelům.“

Zemský soud shledal, že stěžovatel kvalifikovaným způsobem odmítl systematické, rasově motivované a masové vyhlazování Židů, k němuž docházelo v Osvětimi během třetí říše (qualifizierte Auschwitzleugnung).

10. Při vyslovení tohoto závěru Zemský soud přihlédl k tomu, že stěžovatel nejprve hovořil o „přívalu propagandistických lží“, kterému byli Němci neustále vystavováni od konce druhé světové války, a že zmínil „osvětimskou projekci“ (Auschwitzprojektion) jako příklad uvedeného. Z hlediska jazykového výkladu použil termín „lež“ a „projekce“ v úzkém sledu jako výrazy mající stejný zamýšlený význam, což lze zjistit ze struktury dané věty. Stěžovatel použil termín „osvětimská projekce“ ve větě, která rovněž obsahovala výrazy „propagandistické lži“, „nepoctivý“ a „lež“, spojené slovem „rovněž“. Pokud jde o pachatele a motivy „osvětimské lži“, stěžovatel vyslovil, že tyto propagandistické lži byly „pěstovány nepoctivým způsobem zejména zástupci takzvaných demokratických stran“ a že „tento takzvaný holokaust [byl] využíván pro politické a komerční účely“.

11. Zemský soud podotkl, že výrazy jako je „osvětimská lež“, „osvětimský mýtus“ a „osvětimský obušek“ – které bývají opakovaně používány v souvislosti s tvrzením, že vyvražďování milionů Židů během třetí říše je (sionistický) podvod – odrážejí postoj, podle kterého k událostem v Osvětimi nedošlo tak, jak je dokládají oficiální historické publikace. Výraz „osvětimská projekce“ byl použit k témuž účelu. Stěžovatelem předkládané zdůvodnění údajné „osvětimské projekce“ – a sice „[využívání] holokaustu k politickým a komerčním účelům“ – se dovolávalo ideje, kterou se německé soudy zabývaly v početných případech: jedná se o propojení „popírání Osvětimi“ s konkrétní myšlenkou údajného potlačování a vykořisťování Německa (ve prospěch Židů), což podle německých soudů představuje „kvalifikované popírání Osvětimi“. Zemský soud vyloučil možnost, že by výroky stěžovatele – které objektivně musely být vyloženy jako „kvalifikované popření Osvětimi“ – mohly být pouze špatně pochopeny.

12. Zemský soud podotkl, že stěžovatel se ke svému projevu během odvolacího řízení nevyjádřil a že jeho obhájce předložil pouze nepřesvědčivé interpretace. Nebylo sporu o tom, že velká část projevu stěžovatele nebyla z hlediska trestního práva problematická, ať již proto, že nezakládala trestné činy, nebo s ohledem na indemnitu stěžovatele (Indemnität, viz § 29 níže). Tyto části projevu stěžovatele však nijak nemohly zmírnit nebo očistit (schön reden) výroky citované výše. Soud shledal, že stěžovatel si zvolil téma Wilhelm Gustloff v úmyslu postavit je do kontrastu s pamětní akcí konanou dne 27. 1. 2010. Ve většině svého projevu poukazoval na německé oběti druhé světové války – zejména na ty, které zahynuly na lodi Wilhelm Gustloff – a na další hromadné vraždy, ke kterým došlo v průběhu dějin. Tyto části projevu nebyly z hlediska trestního práva relevantní. V rozsahu, v jakém stěžovatel kritizoval způsob připomínání obětí národního socialismu a používal k tomu účelu dramatickou, výraznou terminologii (jako např. „kult viny“, „akce založené na kultu viny“ a „teatrální projevy účasti“), se mohl jako člen parlamentu opírat o své právo svobody projevu, které zahrnovalo právo pronášet absurdní výroky v parlamentním projevu.

13. Tyto výroky však nemohly zmírnit nebo zakrýt kvalifikované popření Osvětimi. To bylo vyjádřeno jen v malé části projevu stěžovatele a stěžovatel vložil toto popření do svého projevu, jako kdyby „vmísil malou dávku jedu do sklenice s vodou, přičemž doufal, že to nebude ihned rozpoznáno“. Z toho důvodu ani předseda Zemského sněmu neuplatnil během projevu stěžovatele sankci a přítomní členové parlamentu pouze vyjádřili své rozhořčení. Zemský soud byl přesvědčen o tom, že stěžovatel měl v úmyslu předat své poselství právě takovým způsobem. Chtěl zpochybnit obecně přijímané skutečnosti týkající se Osvětimi a „podstrčit“ to parlamentu (dem Parlament „unterjubeln“) tak, že nebudou přijata žádná parlamentní opatření.

14. Zemský soud shledal, že kvalifikované popření Osvětimi, kterého se stěžovatel dopustil, představovalo pomluvu dle § 187 trestního zákona (viz § 28 níže). Oběťmi tohoto trestného činu byli Židé, kteří – jako součást německé populace – byli pronásledováni během nacistické tyranie z důvodu náboženství či etnické příslušnosti a kteří v důsledku toho buď přišli o život, nebo přežili takovou perzekuci. Systematické masové vyvražďování Židů, k němuž docházelo v koncentračních táborech během druhé světové války, je uznaným historickým faktem. Kvalifikované popření Osvětimi ze strany stěžovatele se rovnalo nepravdě. Výroky stěžovatele byly způsobilé hanobit pronásledování Židů v Německu (das Verfolgungsschicksal der betroffenen Juden in Deutschland verätlich zu machen) – tedy hanobit události, které tvořily nedílnou součást jejich osobní důstojnosti. Projev byl učiněn v parlamentu a byl paralelně vysílán na internetu. Stěžovatel jednal úmyslně. Pokud jde o popření holokaustu, stěžovatel se nemohl dovolávat svobody projevu. Svými hanobícími výroky stěžovatel rovněž zneuctil památku těch, kdo byli během nacistické diktatury zavražděni v Osvětimi z důvodu židovského původu. Dopustil se proto také trestného činu zneuctění památky těchto osob dle § 189 trestního zákona (viz § 28 níže).

15. Stěžovatel se nemohl dovolávat své imunity člena parlamentu, pokud jde o trestní stíhání, protože Zemský sněm Meklenburska – Předního Pomořanska ho této imunity zbavil (viz § 6 výše a § 29 níže). Rovněž nebyla trestní odpovědnost stěžovatele vyloučena s ohledem na jeho imunitu vyplývající z čl. 24 odst. 1 Ústavy Spolkové země Meklenburska – Předního Pomořanska a § 36 trestního zákona (viz § 29 níže), protože pomluva (verleumderische Beleidigungen) – jak dle § 187, tak dle § 189 trestního zákona – do rámce této imunity nespadá. I kdyby se stěžovatel mýlil, pokud jde o rozsah této imunity, na jeho trestní odpovědnost to nemělo žádný vliv.

16. Dne 25. 3. 2013 stěžovatel podal proti danému rozsudku dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci k Vrchnímu zemskému soudu v Rostocku.

17. Poté, co zjistil, že jeden ze tří soudců Vrchního zemského soudu v Rostocku, kteří projednávali jeho odvolání, soudce X, je manželem soudkyně okresního soudu (soudkyně Y), který stěžovatele odsoudil v prvním stupni (viz § 7 výše), stěžovatel uplatnil písemným podáním datovaným dne 5. 8. 2013 námitku podjatosti ve vztahu k soudci X.

18. Dne 6. 8. 2013 se soudce X písemně vyjádřil k otázce své možné podjatosti, přičemž uvedl, že jeho manželka jej – s ohledem na širokou mediální pozornost, kterou případ vyvolával – informovala o průběhu řízení před okresním soudem. S výjimkou toho však toto řízení v souladu s jejich běžnou praxí nebylo předmětem jejich konverzace. Soudce X nebyl podjatý v předmětném řízení. Zdůraznil také, že vrchní zemský soud byl povolán k tomu, aby přezkoumal rozsudek zemského soudu, nikoliv okresního soudu.

19. Dne 16. 8. 2013 vrchní zemský soud za účasti soudce X, proti němuž směřovala námitka podjatosti, zamítl tuto námitku jako nepřijatelnou dle § 26a trestního řádu (viz § 31 níže). Odůvodnil to tím, že soud přezkoumává výlučně rozsudek zemského soudu, nikoliv rozsudek prvostupňového okresního soudu. Po podání odvolání proti skutkovým zjištěním i právnímu posouzení věci nebylo úkolem zemského soudu přezkoumat rozsudek okresního soudu, ale provést vlastní hlavní líčení a nově vymezit všechny rozhodné okolnosti případu – jak po skutkové, tak po právní stránce. Skutečnost, že soudce X a soudkyně Y tvořili manželský pár, nemohla sama o sobě vést k obavě z podjatosti. Námitka byla tudíž zcela neopodstatněná (völlig ungeeignet).

20. V témže rozsudku zamítl vrchní zemský soud dovolání stěžovatele jako nedůvodné, když v rozsudku zemského soudu neshledal žádné právní pochybení jdoucí k tíži stěžovatele.

21. Dne 22. 8. 2013 podal stěžovatel návrh na slyšení, v němž uvedl, že odvolací soud se nevypořádal s některými jeho tvrzeními týkajícími se odsouzení a s některými tvrzeními ve vztahu k námitce podjatosti proti soudci X, zejména s tvrzením, že soudce X by v případě vyhovění dovolání stěžovatele musel nepřímo kritizovat závěry své manželky, čemuž by měl tendenci se vyhýbat; dále že manželé společně hovořili o daném řízení a za situace, kdy soudce X nespecifikoval obsah těchto rozhovorů, je nezbytné předpokládat, že řešili stěžejní právní otázky případu, a soudce X tudíž nebyl nestranný. Námitka podjatosti proti soudci X měla být přinejmenším shledána přijatelnou a mělo o ní být rozhodnuto bez účasti soudce X, tím spíše, že byl v řízení soudcem zpravodajem. Stěžovatel požadoval, aby byl rozsudek ze dne 16. 8. 2013 zrušen a řízení ve věci dovolání pokračovalo.

22. Stejným podáním uplatnil stěžovatel námitku podjatosti proti všem třem soudcům, kteří se podíleli na rozsudku ze dne 16. 8. 2013. Podle stěžovatele byla dána vážná pochybnost o jejich nestrannosti vzhledem k tomu, že se ani částečně nevypořádali s tvrzeními stěžovatele uplatněnými v jeho dovolání a že jim nepřipadala ani trochu problematická skutečnost, že by soudce X měl nepřímo kritizovat rozsudek své manželky. Dokonce učinili soudce X zpravodajem v dané věci a zamítli námitku stěžovatele proti soudci X jako nepřijatelnou. Tím prokázali, že jejich postoj k podstatě řízení byl neuvážený a byl ovlivněn nepatřičnými (sachfremd) úvahami vůči stěžovateli. Zvolený procesní přístup byl svévolný, zejména s ohledem na to, že nebyly naplněny podmínky vymezené v § 26a trestního řádu. Bylo zjevné, že námitka podjatosti nesměřovala k vydání čistě formálního rozhodnutí, ale k důkladnému posouzení věci. Svévolné vyřízení námitky podjatosti vyvolalo pochybnosti o nestrannosti soudců, kteří přijali dané rozhodnutí.

23. Dne 11. 11. 2013 vrchní zemský soud zamítl námitku podjatosti vůči všem třem soudcům, kteří se podíleli na rozsudku ze dne 16. 8. 2013. Soud rozhodoval v senátu složeném ze tří soudců, z nichž žádný se nepodílel na rozhodnutí ze dne 16. 8. 2013, a vyslovil závěr, že námitky podjatosti uplatněné po vydání rozsudku, kterým bylo zamítnuto dovolání jako nedůvodné, jsou z podstaty věci opožděné, a tudíž nepřijatelné dle § 26a trestního řádu. Má-li být námitka podjatosti přijatelná, musí být uplatněna před vydáním rozsudku, kterým je dovolání zamítnuto jako nedůvodné. Totéž platí o námitce podjatosti uplatněné společně s podáním neopodstatněného návrhu na slyšení. Smyslem a účelem § 356a trestního řádu, který se týká porušení práva na slyšení v řízení o podaném dovolání, je umožnit vrchnímu zemskému soudu, aby napravil porušení práva na slyšení dodatečným posouzením věci samé. Jeho smyslem však není umožnit (Geltung verschaffen) podání opožděné, a tudíž nepřijatelné námitky podjatosti uplatněné prostřednictvím nedůvodného tvrzení, že bylo porušeno právo na slyšení. V projednávaném případě však bylo rozsudkem ze dne 16. 8. 2013 zamítnuto jako nedůvodné nejen dovolání, ale rovněž námitka podjatosti. S ohledem na tyto konkrétní okolnosti by nebylo vhodné rozhodnout o následné námitce podjatosti stěžovatele podle § 26a trestního řádu vzhledem k tomu, že předmětné ustanovení je třeba vykládat úzce a má být použito jen ve výjimečných případech, s ohledem na omezení jeho použitelnosti pro případy čistě formálních rozsudků. Stěžovatelem následně podaná námitka podjatosti byla proto shledána přijatelnou.

24. Pokud jde o meritum věci, soud nicméně shledal, že ani druhá námitka podjatosti uplatněná stěžovatelem vůči daným třem soudcům nebyla důvodná. Pochybnosti o nestrannosti soudce jsou namístě tehdy, pokud osoba namítající podjatost má na základě rozumného posouzení jí známých skutečností důvod se domnívat, že dotyčný soudce by mohl zaujmout postoj narušující jeho nestrannost. Rozhodující hledisko je zde rozumný obžalovaný a úvahy, ke kterým by mohl dospět takový účastník řízení, který je duševně zdravý a při plném rozumu (ein geistig gesunder, bei voller Vernunft befindlicher Prozessbeteiligter), pokud by posoudil dané okolnosti natolik rozvážně, jak je od něj možno rozumně očekávat. Pravidlem je, že účast soudce na rozhodování dřívějších věci není sama o sobě důvodem pro uplatnění námitky proti tomuto soudci (Ablehnungsgrund), protože rozumný obžalovaný musí předvídat, že dotyčný soudce z předchozího rozhodování nevyvozuje postoj pro rozhodnutí, která bude činit v budoucnu. Jiná situace by nastala v případě takových okolností dřívějšího působení soudce, jako např. zatížení rozhodnutí hrubým pochybením, či dokonce svévolí ke škodě dotčené osoby, kdy tyto okolnosti mohou vést k (důvodnému) podezření o podjatosti v individuálním případě.

25. V projednávané věci takové důvody pro uplatnění námitky podjatosti stěžovatel nepředložil ani nebyly zjevné. Stěžovatel nedoložil existenci objektivně odůvodněných skutečností svědčících o možné podjatosti. Skutečnost, že se dříve zabýval určitým případem, nikdy sama o sobě nepředstavuje důvod pro uplatnění námitky vůči soudci, protože rozumný obžalovaný může předpokládat, že soudce bude přistupovat k rozhodování případu nezaujatě, i kdyby si dříve učinil na daný případ nějaký názor. To platí rovněž pro soudce rozhodující o dovoláních. Je pravdou, že stěžovatel dodatečně uvedl, že samotný způsob, jakým se zapojili do rozhodování věci, prokazoval, že soudci, vůči nimž námitku podjatosti uplatnil, nebyli nestranní. Konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly takové obavy rovněž z pohledu rozumného obžalovaného, však nebyly zjevné. Podání stěžovatele se ve své podstatě omezovalo na stížnost, že daní soudci nerespektovali jeho argumentaci, a na tvrzení, že dotčení soudci tak „opakovaně a záměrně“ porušili jeho právo být vyslyšen, a postupovali tak v řízení „objektivně svévolným“ způsobem. To však není dostačující. Rozumné posouzení rozhodnutí v neprospěch stěžovatele, které stěžovatel považoval za chybné, nezakládalo samo o sobě důvod k obavám o podjatosti dotčených soudců.

26. Dne 14. 11. 2013 vrchní zemský soud zamítl námitku stěžovatele proti rozsudku ze dne 16. 8. 2013, v níž se dovolával porušení práva na slyšení v řízení o jím podaném dovolání.

27. Dne 5. 6. 2014 Spolkový ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, bez poskytnutí odůvodnění. (č. 2 BvR 2636/13)

[§ 28.–32. Relevantní vnitrostátní úprava a praxe]

 

I. K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

[§ 33. Článek 10 Úmluvy]

A. Vyjádření stran

34. Vláda uvedla, že názor vyslovený stěžovatelem, to jest popření holokaustu, je v rozporu s textem a duchem Úmluvy, a stěžovatel se proto v souladu s článkem 17 nemůže dovolávat ochrany plynoucí z článku 10 ve vztahu k napadeným výrokům. Tato část stížnosti byla proto neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy. Vláda alternativně namítala, že stížnost je neopodstatněná. Odsouzení stěžovatele za napadené výroky představovalo důvodný zásah ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Vnitrostátní soudy pečlivě posoudily skutkové a právní okolnosti případu a důkladně odůvodnily svá rozhodnutí, zejména závěr, proč dané výroky představovaly popření holokaustu. Skutečnost, že byl stěžovatel v rozhodné době členem parlamentu a že tyto výroky učinil na parlamentní půdě, nemůže vést k odlišnému závěru.

35. Stěžovatel uvedl, že vnitrostátní soudy nesprávně vyložily jeho výroky jako popření holokaustu. Nesprávně vyčlenily malou část jeho projevu a stěžovatele odsoudily na základě těchto aspektů vytržených z kontextu namísto posouzení jeho projevu jako celku. Projev neměl být pochopen jako popření, ale jako kritika zavedeného způsobu připomínání si předmětných událostí v německé společnosti. Smyslem jeho projevu nebylo popřít utrpení židovských obětí, ale požádat, aby bylo také uznáno utrpení „německých“ obětí. Na jeho výroky se nevztahuje článek 17 Úmluvy. Jako poslanec Zemského sněmu Meklenburska – Předního Pomořanska nebyl trestněprávně odpovědný za výroky učiněné v parlamentu a zásahy do jeho práva na svobodu projevu si žádaly co nejdůkladnější přezkum.

B. Závěry Soudu

36. Jak dřívější Komise, tak tento Soud se již dříve zabývaly mnoha případy porušení článku 10 a/nebo 17 Úmluvy, které se týkaly popírání holokaustu a jiných výroků vztahujících se k nacistickým zločinům, přičemž tyto stížnosti byly shledány nepřijatelnými buď z důvodu své zjevné neopodstatněnosti (viz z nedávné doby Williamson proti Německu, cit. výše) – přičemž článek 17 posloužil jako vodítko pro výklad čl. 10 odst. 2 Úmluvy a o něj se opíral závěr o nezbytnosti zásahu –, nebo z důvodu své neslučitelnosti ratione materiae s ustanoveními Úmluvy ve smyslu článku 17 Úmluvy (viz Perinçek proti Švýcarsku, § 209–212, cit. výše; pro rozbor judikatury týkající se článku 17 viz dále Roj Tv A/S proti Dánsku, § 26–38, cit. výše).

37. Soud připomíná, že článek 17 lze použít jen výjimečně a v krajních případech a měl by se v případech týkajících se porušení článku 10 Úmluvy použít pouze tehdy, pokud je bezprostředně zřejmé, že napadené výroky se snaží obejít pravý smysl tohoto ustanovení dovoláváním se práva na svobodu projevu k účelům, které jsou v zjevném rozporu s hodnotami Úmluvy (viz Perinçek, § 114, cit. výše). Rozhodujícím kritériem při posuzování, zda jsou určité verbální či neverbální výroky vyloučeny z ochrany plynoucí z článku 10 uplatněním článku 17, je to, zda jsou tyto výroky namířeny přímo proti základním hodnotám Úmluvy, např. vyvoláváním nenávisti či násilí, nebo se daným výrokem jeho autor snažil dovolávat Úmluvy při činnostech či skutcích zaměřených na zničení Úmluvou zaručených práv a svobod jiných (viz tamtéž, § 115; Roj TV A/S, § 31, cit. výše). Jde-li o případy popírání holokaustu, Soud se rozhoduje případ od případu a se zohledněním všech okolností jednotlivého případu, zda použije článek 17 Úmluvy přímo a prohlásí stížnost neslučitelnou ratione materiae, nebo zda shledá použitelným článek 10 a článku 17 se dovolá v pozdější fázi při posuzování nezbytnosti namítaného zásahu.

38. Soud ve své judikatuře soustavně zdůrazňuje zásadní význam svobody projevu, jde-li o členy parlamentu, tedy ve vztahu k politickým projevům par excellence. Státy mají velmi omezenou volnost při regulaci obsahu parlamentních projevů. Určitá forma regulace je však nezbytná s cílem zabránit takovým projevům, které např. přímo či nepřímo nabádají k násilí. Státy poskytují zvýšenou úroveň ochrany parlamentním projevům prostřednictvím všeobecně uznávaných pravidel parlamentní imunity (jakožto obecného konceptu zahrnujícího jak indemnitu, tak imunitu), v důsledku čehož lze předpokládat, že zásah Soudu bude nezbytný jen ojediněle. Zásahy do svobody projevu zástupce opoziční strany v parlamentu vyžadují co nejpečlivější přezkum ze strany Soudu (viz shrnutí relevantních zásad ve věci Karáscony a další proti Maďarsku, § 137–141, cit. výše).

39. V projednávaném případě Soud na jedné straně shledává, že výroky stěžovatele svědčily o jeho opovrhování obětmi holokaustu, což hovoří ve prospěch neslučitelnosti ratione materiae stížnosti s ustanoveními Úmluvy (srovnej Witzsch proti Německu, č. 2, cit. výše). Na druhé straně Soud bere v úvahu skutečnost, že tyto výroky učinil poslanec během parlamentního zasedání, což vyvolává zvýšenou potřebu ochrany a jakýkoliv zásah zasluhuje co nejdůkladnější přezkum ze strany Soudu. S přihlédnutím k významu parlamentní imunity pro zajištění zvýšené ochrany projevům učiněným v parlamentu Soud považuje za obzvlášť významné, že Zemský sněm Meklenburska – Předního Pomořanska zbavil stěžovatele trestněprávní imunity (viz § 6, 15 a 29 výše).

40. V rozsahu, v jakém se stěžovatel může dovolávat článku 10 Úmluvy, Soud shledává, že odsouzení stěžovatele za předmětné výroky představovalo zásah do jeho práva na svobodu projevu. Takový zásah bude v rozporu s Úmluvou, pokud nesplňuje požadavky plynoucí z čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

41. Soud připomíná, že jeho úkolem není posuzovat splnění jednotlivých předpokladů trestných činů úmyslné pomluvy a zneuctění památky zemřelých; není ani povolán k tomu přezkoumávat, jaký rozsah indemnity požívají členové parlamentu. Je v prvé řadě úlohou vnitrostátních orgánů, zejména soudů, aby vykládaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz M’Bala M’Bala proti Francii, § 30, cit. výše). Pro Soud je dostačující, že daný zásah byl stanoven zákonem (konkrétně § 187 a § 189 trestního zákona) a že sledoval legitimní cíl ochrany pověsti a práv jiných.

42. Soud tedy musí určit, zda daný zásah do práva stěžovatele na svobodu projevu byl „nezbytný v demokratické společnosti“. Relevantní zásady jsou dobře vymezeny v judikatuře Soudu a nedávno byly shrnuty v rozsudku ve věci Karácsony a další proti Maďarsku (§ 132, § 137–141, cit. výše).

43. Soud se vždy musí ujistit, že vnitrostátní orgány založily svá rozhodnutí na přijatelném posouzení relevantních okolností (viz M’Bala M’Bala, § 30, cit. výše). Proto podotýká, že zemský soud citoval projev stěžovatele v jeho plné délce a shledal, že velká část tohoto projevu nebyla z hlediska trestního práva relevantní. Zemský soud nicméně shledal, že tyto části projevu stěžovatele nemohly zmírnit, zastřít či očistit kvalifikované popření holokaustu, které stěžovatel vyslovil v krátké části proslovu. Soud shledal, že stěžovatel vmísil toto popření do své řeči jako „jed do sklenice čisté vody, přičemž doufal, že to nebude ihned rozpoznáno“. Zpochybnil skutečnou povahu událostí v Osvětimi a „propašoval“ to do parlamentu takovým způsobem, aby nebylo přijato žádné parlamentní opatření. Zemský soud byl přesvědčen o tom, že stěžovatel zamýšlel předat své sdělení právě tímto způsobem. Soud provedl jazykový rozbor výroků stěžovatele a zasadil ho do kontextu. Dospěl k závěru, že tyto výroky mohly být objektivně chápány jedině jako odmítnutí systematického, rasově motivovaného hromadného vyvražďování Židů prováděného v Osvětimi během třetí říše (nebo alespoň jeho rozsahu) tak, jak je doloženo historiky, a že záměrem stěžovatele bylo vyslovit tvrzení o potlačování a vykořisťování Německa ve prospěch Židů.

44. Tento závěr vnitrostátních soudů se zakládal na posouzení skutkových okolností, se kterým se Soud ztotožňuje. Zejména nemůže přijmout tvrzení stěžovatele, podle něhož vnitrostátní soudy nesprávně vyčlenily pouze malou část jeho proslovu, posoudily ji vytrženou z kontextu a na této části založily odsuzující rozsudek. Opak je pravdou. Zemský soud citoval a posoudil projev stěžovatele v plném rozsahu. Objasnil, že převážná část projevu, v níž stěžovatel hovořil o „německých“ obětech druhé světové války, nečinila problém z hlediska trestního práva, a stěžovatel se mohl dovolávat svého práva na svobodu projevu, pokud kritizoval způsob připomínání si obětí národního socialismu a používal k tomu účelu ostré výrazy (viz § 12 výše). Soud podotýká, že výroky stěžovatele týkající se připomínání obětí národního socialismu navazovaly na probíhající parlamentní debatu, což neplatí o výrocích stěžovatele obsahujících kvalifikované popření holokaustu, které vedly k jeho odsouzení. Tento aspekt významně odlišuje tento případ od rozhodnutí ve věci Kurłowicz proti Polsku (cit. výše), v níž napadené urážlivé výroky tvořily nedílnou součást politické debaty.

45. Zemský soud shledal, že stěžovatel si záměrně zvolil téma Wilhelm Gustloff v kontrastu se vzpomínkovou akcí pro oběti holokaustu pořádanou předchozího dne (které se stěžovatel a další členové jeho parlamentní skupiny nezúčastnili). Soud se domnívá, že podstata odůvodnění předloženého zemským soudem (viz § 43 výše) byla trojí: stěžovatel vmísil kvalifikované popření holokaustu do svého projevu, z něhož velká část nevyvolávala problém z hlediska trestního práva, jako by přimíchal „jed do sklenice vody, přičemž doufal, že to nebude hned rozpoznáno“; ty části projevu stěžovatele, které nebyly z hlediska trestněprávního relevantní, nemohly nijak zmírnit, zastřít nebo očistit kvalifikované popření holokaustu stěžovatelem; a stěžovatel chtěl předat své sdělení přesně tak, jak je pochopil zemský soud, pohledem objektivního pozorovatele.

46. Soud přikládá zásadní význam skutečnosti, že stěžovatel plánoval svůj proslov předem a záměrně volil slova, která použije (srovnej Otegi Mondragon proti Španělsku, § 54, cit. výše), a pro účely předání svého sdělení se uchýlil k zamlžování skutečnosti, tj. uchýlil se ke kvalifikovanému popření holokaustu, projevuje tak opovržení oběťmi holokaustu a odmítání prokázaných historických skutečností prostřednictvím tvrzení, že představitelé „takzvaných“ demokratických stran používají holokaust k potlačování a vykořisťování Německa. Právě s ohledem na tento aspekt případu stěžovatele sehrává významnou úlohu článek 17 Úmluvy, bez ohledu na to, že článek 10 byl shledán použitelným (viz § 36–37 výše). Soud se domnívá, že záměrem stěžovatele bylo využít své právo na svobodu projevu za účelem vyjádření podpory myšlenkám, které jsou v rozporu s textem a duchem Úmluvy. To má zásadní dopad na posuzování nezbytnosti zásahu (viz Perinçek proti Švýcarsku, § 209–212).

47. Jakkoliv si zásahy do práva na svobodu projevu žádají co nejdůkladnější přezkum, týkají-li se výroků volených zástupců parlamentu, vyjádření pronesená v obdobném scénáři si zasluhují jen minimální, pokud vůbec nějakou ochranu, pokud je jejich obsah v rozporu s demokratickými hodnotami systému založeného Úmluvou. Výkon svobody projevu, a to i na půdě parlamentu, s sebou nese „povinnosti i odpovědnost“ uvedené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy (viz Karácsony a další proti Maďarsku, § 139, cit. výše). Parlamentní imunita v tomto ohledu skýtá zvýšenou, nikoliv však neomezenou ochranu projevům proneseným v parlamentu (viz tamtéž).

48. V projednávaném případě stěžovatel úmyslně vyslovil nepravdy za účelem hanobení Židů a pronásledování, kterému byli vystaveni během druhé světové války. Soud připomíná, že při posuzování otázky, zda byla dána naléhavá společenská potřeba zásahu do práv zaručených Úmluvou, vždy citlivě zohledňuje historický kontext dotčené smluvní strany a že od států, které zakusily hrůzy nacistického režimu, lze ve světle jejich historického postavení a zkušenosti očekávat zvláštní morální odpovědnost spočívající v nutnosti distancovat se od hromadných zvěrstev páchaných nacisty (viz Perinçek proti Švýcarsku, § 242–243, cit. výše; viz dále Nix proti Německu). Soud se proto domnívá, že se napadené výroky dotkly důstojnosti Židů v takové míře, která ospravedlňovala trestněprávní odezvu. Odsouzení stěžovatele k trestu odnětí svobody ve výši osmi měsíců s podmíněným odkladem sice není zanedbatelné, Soud je však toho názoru, že vnitrostátní orgány předložily relevantní a dostatečné důvody a nepřekročily jim přiznanou míru posuzovací volnosti. Zásah byl proto přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, a byl tudíž „nezbytný v demokratické společnosti“.

49. Za těchto okolností Soud neshledal porušení článku 10 Úmluvy. Stížnost proto musí být zamítnuta jako zjevně neopodstatněná v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.

II. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

50. Stěžovatel namítal porušení svého práva na nestranný soud, jak je zaručeno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když podle něj odvolací soud nebyl nestranný s ohledem na účast soudce X. (…)

51. Vláda se proti tomuto tvrzení ohradila.

[§ 52. K přijatelnosti]

B. K podstatě sporu

1. Vyjádření stran

53. Stěžovatel namítal, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, protože soudce X byl členem senátu vrchního zemského soudu, který zamítl dovolání stěžovatele, navzdory tomu, že stěžovatel vůči němu uplatnil námitku podjatosti zakládající se na skutečnosti manželství soudce X se soudkyní okresního soudu Y. V případě, že by vrchní zemský soud vyhověl dovolání, znamenalo by to přinejmenším nepřímou kritiku rozsudku okresního soudu. S ohledem na jejich manželský vztah nemusel být soudce X ochoten takovým způsobem kritizovat svou manželku, která odsoudila stěžovatele v prvním stupni. Tato podjatost byla ještě posílena skutečností, že manželský pár diskutoval o řízení vedeném proti stěžovateli. Navíc bylo v rozporu se zákonem, že se soudce X podílel na rozhodnutí o námitce podjatosti namířené proti němu. Taková vada rozhodnutí ze dne 16. 8. 2013 nebyla zhojena následným rozhodnutím ze dne 11. 11. 2013.

54. Vláda uvedla, že nebyly dány okolnosti nasvědčující či naznačující, že by soudce vrchního zemského soudu X byl podjatý. Rozsudek okresního soudu vynesený manželkou soudce X a dvěma laickými přísedícími vrchní zemský soud nepřezkoumával, zabýval se výlučně rozsudkem zemského soudu v souvislosti s podaným dovoláním. Nic nenasvědčovalo tomu, že by soudce X při výkonu své funkce přejímal právní názory své manželky bez vlastního posouzení věci. Účast soudce X na rozhodování o námitce podjatosti namířené proti němu byla v souladu s vnitrostátní právní úpravou. Vláda doplnila, že podle nedávné judikatury Soudu není nezbytné, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno, má-li být zhojena vada nestrannosti.

2. Závěry Soudu

a) Obecné zásady

55. Soud úvodem připomíná, že v demokratické společnosti má zásadní význam požadavek, aby soudy vzbuzovaly důvěru ve veřejnosti a zejména, pokud se jedná o trestní řízení, v obžalovaných (viz Kyprianou proti Kypru, § 118, cit. výše). Za tím účelem článek 6 stanoví požadavek, aby soud byl nestranný (tamtéž). Nestrannost obvykle označuje nepřítomnost předsudků či podjatosti a to, zda je nestrannost dána, či nikoliv, se zkoumá různými způsoby. Podle ustálené judikatury Soudu musí být nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 stanovena na základě subjektivního testu, podle kterého je třeba přihlédnout k osobnímu přesvědčení a jednání určitého soudce, tj. zda dotyčný soudce neměl žádné předsudky či nebyl podjatý v dané projednávané věci; a rovněž na základě objektivního testu, tj. zjišťováním, zda samotný soud a (krom jiného) jeho složení poskytuje dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochyby o jeho nestrannosti. V převážné většině případů týkajících se nestrannosti se Soud zaměřil na objektivní test, který vyžaduje posouzení otázky, zda mimo jednání soudce lze zjistit skutečnosti vyvolávající pochyby ve vztahu k jeho či její nestrannosti. Objektivní test se zejména týká hierarchických či dalších vazeb mezi soudcem a dalšími osobami účastnícími se řízení. V každém jednotlivém případě tak musí být rozhodnuto o tom, zda dotčený vztah je takové povahy a stupně, že svědčí o nedostatku nestrannosti na straně soudu. V tomto ohledu může mít význam i to, jak se tyto skutečnosti jeví, nebo jinými slovy, „spravedlnost musí být nejen vykonána, musí být také považována za vykonanou“ (viz Ramos Nunes de Carvalo e Sá proti Portugalsku, § 145–149, cit. výše).

56. Pokud jde o „jiné vazby“ mezi soudcem a ostatními osobami účastnícími se řízení, Soud již dříve shledal objektivně odůvodněnou pochybnost ohledně nestrannosti předsedkyně senátu rozhodujícího soudu, jejíž manžel byl vedoucím týmu vyšetřovatelů ve věci stěžovatelů (viz Dorozhko a Pozharskiy proti Estonsku, § 56–58, cit. výše).

57. Vnitrostátní procesní postupy pro zajištění nestrannosti jsou dalším relevantním faktorem, který Soud zohledňuje při posuzování otázky, zda byl soud nestranný, a zejména toho, zda obavy stěžovatele lze považovat za objektivně odůvodněné (viz Micallef proti Maltě, § 99, cit. výše). Soud již dříve shledal, že pochyby stěžovatele ohledně nestrannosti soudců rozhodujících v jeho věci byly objektivně odůvodněné s ohledem na procesní postup, který soudci zvolili pro zamítnutí námitky podjatosti stěžovatele namířené proti nim, přestože se domníval, že důvody předložené stěžovatelem pro namítanou podjatost nebyly dostačující pro vyvolání legitimních a důvodných pochybností o nestrannosti těchto soudců (viz A. K. proti Lichtenštejnsku, § 74 a násl., cit. výše). V tomto případě, který se týkal námitek podjatosti uplatněných proti pěti soudcům Ústavního soudu, však Ústavní soud rozhodoval o každé námitce podjatosti ve složení obsazeném čtyřmi dalšími soudci, proti kterým byla rovněž uplatněna námitka podjatosti (tamtéž, § 77), a tedy za okolností, kdy všichni rozhodovali o námitkách vznesených proti každému z nich ze stejného důvodu (tamtéž, § 79).

b) Použití uvedených zásad v projednávané věci

58. Projednávaná věc se odlišuje od rozhodování Soudu ve věci Dorozhko a Pozharskiy (cit. výše) v tom ohledu, že nešlo o manželství mezi soudcem a účastníkem řízení, ale mezi dvěma soudci rozhodujícími ve stejné věci na různých stupních soudního rozhodování.

59. V tomto ohledu Soud podotýká, že z judikatury vnitrostátních soudů vyplývá, že manželský vztah mezi soudci z různých instancí soudního rozhodování, které na sebe bezprostředně navazují, tj. kdy jeden z manželů jakožto soudce vyšší soudní instance má za úkol posoudit rozsudek či rozhodnutí druhého z manželů, který jednal jako soudce nižší instance, může vyvolávat důvodné pochybnosti o nestrannosti rozhodujícího soudce (viz § 30 výše).

60. V projednávané věci však vrchní zemský soud jednal jako třetí instance trestního řízení vedeného proti stěžovateli, zatímco okresní soud rozhodoval v prvním stupni. V souladu s vnitrostátní právní úpravou zemský soud, který přezkoumával rozhodnutí k odvolání stěžovatele po stránce skutkové i právní, konal v odvolacím řízení hlavní líčení, během kterého rovněž provedl dokazování a znovu komplexně vymezil skutkové okolnosti případu (viz § 8 a § 19 výše). Pokud jde o dovolání stěžovatele, vrchní zemský soud byl povolán výhradně k přezkumu rozsudku zemského soudu.

61. Soudce X proto nebyl povolán k přezkumu rozsudku soudu prvního stupně, na němž se podílela jeho manželka. Zemský soud samostatně vymezil okolnosti případu jak po skutkové, tak po právní stránce a přezkum vrchního zemského soudu se omezoval na tento rozsudek zemského soudu, i když se v zásadě vyjadřoval ke stejným otázkám jako okresní soud. Zdejší Soud nespatřuje důvod zpochybnit vyjádření soudce X, podle kterého ho jeho manželka informovala o průběhu řízení před okresním soudem, ale v souladu s jejich obecnou praxí toto řízení dále nebylo předmětem jejich konverzace (viz § 18 výše). Nicméně skutečnost, že soudci X a Y byli manželé a že se zabývali věcí stěžovatele na různých stupních soudního rozhodování, může vyvolávat pochyby o nestrannosti soudce X.

62. Pokud jde o procesní pravidla pro zajištění nestrannosti, vrchní zemský soud rozhodoval týmž rozsudkem o námitce podjatosti uplatněné stěžovatelem i o samotném dovolání a soudce X se podílel na obou rozhodnutích. Podle vnitrostátní právní úpravy by nebylo možné rozhodovat o námitce podjatosti proti soudci X bez jeho účasti (viz A. K. proti Lichtenštejnsku, § 83, cit. výše), představovalo by to dokonce vadu řízení předvídanou právní úpravou (viz § 31 výše). Cílem sledovaným výjimečnou procesní úpravou stanovenou v § 26a trestního řádu je zabránit tomu, aby soudy byly nuceny přerušit, nebo dokonce zastavit řízení z důvodu nutnosti přezkoumat zneužívající nebo irelevantní námitky podjatosti (viz § 31 výše) – což představuje legitimní zájem na řádném výkonu spravedlnosti (viz A. K. proti Lichtenštejnsku, cit. výše, § 68) a lze jej přirovnat k účasti soudců v řízeních týkajících se pohrdání soudem, ke kterému došlo v jejich řízení, která rovněž může být za výjimečných okolností slučitelná s Úmluvou (viz Kyprianou, § 124–125, cit. výše; viz dále Słomka proti Polsku, cit. výše).

63. Soudu sice nepřísluší vykládat vnitrostátní právo, je však obtížné pochopit, proč mohla být námitka podjatosti stěžovatele proti soudci X označena za „zjevně nepřijatelnou“. Jak bylo naznačeno výše, manželka soudce X jej informovala o průběhu řízení před okresním soudem. Soud se domnívá, že námitka podjatosti proti soudci X uplatněná stěžovatelem nemohla být považována za zneužívající či irelevantní, protože dané okolnosti mohly vyvolávat pochybnosti o nestrannosti (viz A. K. proti Lichtenštejnsku, § 80, cit. výše; a contrario viz Debled proti Belgii, § 37, cit. výše). Účast soudce X na rozhodnutí ze dne 16. 8. 2013 ohledně námitky podjatosti uplatněné vůči němu rozptýlení možných pochybností nijak nenapomohla.

64. Vrchní zemský soud však následně zasedal v senátu složeném ze tří soudců, z nichž se žádný nepodílel na rozhodnutí ze dne 16. 8. 2013 či na jakémkoliv dřívějším rozhodování v dané věci – a zamítl námitku podjatosti uplatněnou vůči soudci X a dalším dvěma rozhodujícím soudcům. Tato námitka se zakládala na témže odůvodnění, totiž na existenci manželského vztahu mezi soudcem X a soudkyní Y, ačkoliv v tomto případě nebyla namířena jen proti soudci X, ale rovněž vůči dalším dvěma soudcům z důvodu jejich účasti na zamítnutí první námitky podjatosti. Toto – druhé – rozhodnutí bylo přijato po věcném přezkoumání námitky stěžovatele (viz § 23–25 výše).

65. Soud již dříve vyslovil závěr, že nedostatek nestrannosti v trestním řízení nebyl zhojen v případech, kdy soud vyšší instance nezrušil rozsudek soudu nižšího stupně přijatý podjatým soudcem nebo senátem postrádajícím nestrannost (viz Kyprianou, § 134, cit. výše). Na rozdíl od projednávané věci, v níž se objektivní důvody vedoucí k pochybnosti stěžovatele o nestrannosti soudců rozhodujících o jeho dovolání zakládaly primárně na procesním postupu, který soudci zvolili pro vypořádání námitky podjatosti namířené vůči nim, byly v předchozích případech vady nestrannosti buď závažnější (objektivní a subjektivní podjatost shledaná ve věci Kyprianou, § 128 a § 133, cit. výše; zásadní vady systému vojenského soudnictví ve věci Findlay proti Spojenému království, § 78–19, cit. výše; složení soudu první instance a otázky vnitřní organizace ve věci De Cubber proti Belgii, § 33, cit. výše), nebo následná rozhodnutí neobsahovala věcné vypořádání námitky podjatosti uplatněné stěžovatelem, a tudíž nezhojila vadu nestrannosti (viz Boyan Gospodinov proti Bulharsku, § 58–59, cit. výše).

66. Soud také zohledňuje své závěry vyslovené v rozsudku ve věci Vera Fernández – Huidobro proti Španělsku (§ 131–136, cit. výše), kde shledal, že vady nestrannosti v původním vyšetřování vedeném proti stěžovateli v důsledku podjatosti prvního vyšetřujícího soudce byly zhojeny novým vyšetřováním vedeným vyšetřujícím soudcem soudu vyššího stupně (Nejvyšší soud), navzdory tomu, že stěžovatel byl Nejvyšším soudem odsouzen, a byl tak odsouzen v jednoinstančním řízení. Ve věci Crompton proti Spojenému království (§ 76–79; cit. výše), která se týkala civilní větve článku 6 Úmluvy, Soud shledal, že soud vyšší instance byl dostatečně povolán k tomu, aby věc přezkoumal v souladu s požadavky článku 6 Úmluvy týkajícími se nezávislosti a nestrannosti, a zejména aby zhojil jakékoliv nedostatky nezávislosti na straně soudu nižšího stupně, jakkoliv tento soud nemohl rozhodovat o odškodnění přiměřeném okolnostem daného případu. Zdejší Soud považoval za dostačující, že soud vyšší instance byl oprávněn přezkoumat a přezkoumal jak způsob výpočtu, tak vstupní údaje pro výpočet a ve věci stěžovatele shledal, že byly tyto vstupní údaje nepřesné, a nařídil soudu nižšího stupně, aby provedl výpočet nový.

67. V projednávaném případě nebylo následné rozhodnutí ze dne 11. 11. 2013 vyneseno soudem vyšší instance, ale toliko senátem tří soudců téhož soudu, kteří se nepodíleli na předchozím rozhodování ve věci stěžovatele. Toto rozhodnutí nepředstavovalo úplný přezkum dovolání stěžovatele ani rozhodnutí ze dne 16. 8. 2013, kterým byla námitka zamítnuta jako neopodstatněná, ale omezovalo se na posouzení otázky, zda soudci, kteří se podíleli na rozhodnutí ze dne 16. 8. 2013, byli podjatí. Pokud by však přezkum námitky podjatosti stěžovateli vyhověl, musel by o návrhu stěžovatele na slyšení následně rozhodovat senát složený z jiných soudců (viz § 32 výše). Námitka podjatosti tak byla následně předložena soudnímu orgánu vybavenému dostatečnou pravomocí a skýtajícímu záruky vyžadované článkem 6 Úmluvy (viz Vera Fernánez-Huidobro, § 131, cit. výše). Projednávaný případ se odlišuje od rozhodnutí ve věci A. K. proti Lichtenštejnsku (cit. výše), v němž se namítaná vada řízení rovněž vztahovala ke zvolenému procesnímu postupu pro vypořádání námitky podjatosti, protože v dané věci nedošlo k žádnému následnému přezkoumání námitky podjatosti a soudci rozhodovali o námitkách podjatosti uplatněných vůči každému z nich ze stejných důvodů (viz § 57 výše).

68. Stěžovatel konečně nepředložil žádná konkrétní tvrzení, proč by profesionální soudce – ženatý s jinou profesionální soudkyní – měl být podjatý při rozhodování téže věci na odlišném stupni, navíc v situaci, kdy nebyl povolán přezkoumávat rozsudek své manželky a vrchní zemský soud se ve svém rozhodnutí ze dne 11. 11. 2013 dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele (a contrario viz Boyan Gospodinov, § 58–59, cit. výše).

69. Za těchto okolností Soud dospěl k závěru, že účast soudce X na rozhodování o námitce podjatosti vznesené proti němu byla zhojena následným věcným přezkoumáním námitky podjatosti, kterou stěžovatel založil na stejných důvodech, rozhodnutím odlišného senátu soudců téhož soudu ze dne 11. 11. 2013.

70. V důsledku toho Soud shledal, že nebyly dány objektivní důvodné pochybnosti o nestrannosti vrchního zemského soudu. Článek 6 odst. 1 Úmluvy proto nebyl porušen.

 

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že stížnost pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je přijatelná, a ve zbytku shledal stížnost nepřijatelnou;

2. čtyřmi hlasy ku třem, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.

 

Plně souhlasíme s tím, že se výroky stěžovatele, jakkoliv učiněné v parlamentu, dotkly důstojnosti židovského národa v takové míře, že při zohlednění konkrétních okolností německého kontextu byl trestněprávní postih v dané věci odůvodněný. Stížnost pro porušení článku 10 proto musela být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Principiálně se však nemůžeme ztotožnit s rozhodnutím většiny, podle kterého nebyly dány objektivně odůvodněné pochybnosti o nestrannosti odvolacího soudu. Shledáváme, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v projednávané věci.

Obecné zásady vztahující se k objektivní nestrannosti

V projednávané věci se jedná o otázku objektivní nestrannosti. Jak bylo shrnuto v § 55 rozsudku, podstatou objektivního testu je posouzení, zda daný soud, včetně svého složení, poskytoval dostatečnou záruku, aby byla vyloučena jakákoliv legitimní pochybnost o jeho nestrannosti. Objektivní test se zaměřuje zejména na existenci hierarchických či jiných vazeb mezi soudcem a dalšími osobami účastnícími se řízení. Jeho cílem je určit v každém jednotlivém případě, zda namítaný vztah je takové povahy a stupně, že může vést k nedostatku nestrannosti na straně rozhodujícího soudce či soudu. Zdejší Soud soustavně zdůrazňuje, že i to, jak se tyto okolnosti jeví, může mít určitý význam, nebo jinými slovy, „spravedlnost musí být nejen vykonána, musí být také považována za vykonanou“ (viz Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku, § 145–149, cit. výše).

Při rozhodování o tom, zda je v daném případě legitimní důvod se obávat, že určitý soudce či soudní orgán není nestranný, je stanovisko daného soudce sice významné, nikoliv však rozhodné. Rozhodné je naopak to, zda lze danou obavu považovat za objektivně odůvodněnou (viz Micallef proti Maltě, § 96, cit. výše). Výchozím bodem při aplikaci objektivního testu je, zda chování soudce může vyvolat objektivní pochybnosti o nestrannosti z pohledu externího pozorovatele (viz např. Kyprianou proti Kypru, § 119, cit. výše).

Konečně, relevantním kritériem, které Soud zohledňuje při posuzování, zda byl soud nestranný, jsou také vnitrostátní procesní postupy pro zajištění nestrannosti a zejména to, zda obavy stěžovatele lze považovat za objektivně odůvodněné (viz Micallef proti Maltě, § 99, cit. výše).

Použití uvedených zásad v projednávaném případě

Souhlasíme se závěrem rozhodující většiny, že skutečnost, že soudce X a soudkyně Y byli manželé a zabývali se případem stěžovatele na různých stupních soudního rozhodování, může sama o sobě vyvolávat legitimní pochyby o nestrannosti soudce X. Podle nás je tato skutečnost obzvlášť významná, protože jsme přesvědčeni, že blízké rodinné vazby mají v očích externího pozorovatele velkou váhu, a tudíž vytvářejí důvodnou obavu z podjatosti. Chtěli bychom zdůraznit, že přístup zvolený ve věci Dorozhko a Pozharskiy proti Estonsku (cit. výše) je z koncepčního hlediska platný i pro tento případ (pro opačné stanovisko viz např. § 58 tohoto rozsudku). Je pravdou, že ve věci Dorozhko a Pozharskiy proti Estonsku vyplynuly objektivně odůvodněné obavy ze skutečnosti, že rozhodující soudkyně byla vdaná za osobu zúčastněnou na řízení, za hlavního vyšetřovatele. Základ problému je však stejný. Konkrétně obava z podjatosti vyplývající z důvěrně blízkého vztahu mezi manželi, kteří přijímají věcná rozhodnutí v témže případu. Není podle nás důležité, zda se manželé nacházejí v postavení různých stran stejného případu, nebo soudců na různých úrovních soudního přezkumu. V sázce je důvěra, kterou musejí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u široké veřejnosti.

Jakmile byla dána existence legitimního důvodu pro obavu o nestrannost soudce X, bylo namístě posoudit vnitrostátní procesní úpravu pro přezkum nestrannosti. Okresní soud ve Schwerinu, zasedající v senátu složeném ze soudkyně Y a dvou laických přísedících, shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestního činu zneuctění památky zemřelých a pomluvy a odsoudil jej k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců. Zemský soud ve Schwerinu, zasedající v senátu složeném ze tří soudců, přezkoumal rozhodnutí po věcné a právní stránce a potvrdil rozsudek o vině a trestu za tytéž trestné činy. V průběhu řízení o podaném dovolání probíhajícím u Vrchního zemského soudu v Rostocku podal stěžovatel námitku podjatosti proti soudci X, manželi soudkyně Y, která jej odsoudila na prvním stupni. Vrchní zemský soud v Rostocku, zasedající v senátu složeném ze soudce X jako soudce zpravodaje a dvou dalších soudců, zamítl námitku podjatosti uplatněnou stěžovatelem jako nepřijatelnou a současně zamítl jeho dovolání jako neodůvodněné.

Ve vztahu k námitce podjatosti soudce X objasnil, že jej jeho manželka, soudkyně Y, informovala o průběhu řízení, okolnosti řízení však spolu nerozebírali. Vrchní zemský soud v Rostocku, zasedající v senátu, jehož členem byl soudce X, uvedl, že přezkoumával rozsudek Zemského soudu ve Schwerinu, a nikoliv rozsudek okresního soudu, a že skutečnost, že byli soudce X a soudkyně Y manželé, nemohla sama o sobě vést k obavě o nestrannost. Podle našeho názoru v této fázi vnitrostátní řízení nejenže „nenapomohlo rozptýlení možných pochybností“ (viz § 63 tohoto rozsudku). Přímým odmítnutím přiznat jakoukoliv legitimitu dané obavě z podjatosti založené na existenci blízkých rodinných vazeb mezi soudcem X a soudkyní Y a umožněním, aby se soudce X podílel na rozhodování o námitce podjatosti uplatněné vůči němu samotnému, Vrchní zemský soud v Rostocku ve skutečnosti ještě posílil obavu z podjatosti namísto toho, aby ji rozptýlil.

Rozhodující většina sice vyslovila kritiku tohoto rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Rostocku, shledala však, že následný přezkum námitky stěžovatele podané vůči dotyčným třem soudcům vrchního zemského soudu představoval za okolností daného případu dostatečnou nápravu. Právě v tomto bodu se se závěry rozhodující většiny rozcházíme. Jak je v rozsudku v § 65 správně uvedeno, nedostatek nestrannosti může být zhojen novým posouzením věci soudem vyšší instance, jehož nestrannost nemůže být zpochybněna. V projednávané věci se tak nicméně nestalo, protože následný přezkum provedený jiným senátem Vrchního zemského soudu v Rostocku nepředstavoval nové posouzení obžaloby namířené proti stěžovateli, přezkoumána byla pouze námitka podjatosti uplatněná proti třem soudcům téhož soudu.

Jakmile byly dovolání stěžovatele a námitka podjatosti proti soudci X zamítnuty senátem Vrchního zemského soudu v Rostocku, jehož členem byl i soudce X, stěžovatel podal návrh na slyšení, v němž se mj. dovolával toho, že se soud nevypořádal s některými z jeho tvrzení, včetně těch, která se vztahovala k námitce podjatosti proti soudci X. Současně uplatnil námitku podjatosti proti všem třem soudcům Vrchního zemského soudu v Rostocku. Tři další soudci téhož Vrchního zemského soudu v Rostocku rozhodli o námitce podjatosti uplatněné vůči jejich kolegům a zamítli ji jako neopodstatněnou. Tento závěr zdůvodnili zejména tím, že nebyly dány důvody pro podání námitky a že předchozí zapojení se soudce do případu neodůvodňovalo samo o sobě námitku proti jeho účasti na rozhodování věci (viz § 24–25 tohoto rozsudku).

Výsledkem vnitrostátního řízení bylo odsouzení stěžovatele pro stejné trestné činy a uložení stejného trestu, jaký byl původně uložen Okresním soudem ve Schwerinu, rozhodujícím v senátu, jehož členkou byla soudkyně Y. Dovolání společně s námitkou podjatosti proti soudci X, včetně tvrzení o nepřímém přezkoumávání rozhodnutí manželky tohoto soudce, bylo v meritu věci přezkoumáno pouze Vrchním zemským soudem v Rostocku za účasti soudce X. Rozsudek Vrchního zemského v Rostocku, který sám vyvolal legitimní pochyby o nestrannosti, nebyl zrušen, a tvrzení stěžovatele týkající se podjatosti plynoucí z manželského vztahu mezi soudcem X a soudkyní Y tak nebylo vypořádáno s náležitou pozorností a odůvodněním.

Na tomto místě bychom rádi připomenuli komentář ke Kodexu chování soudců z Bangalore schválený justiční skupinou pro posílení etiky v justici (Judicial Group on Strengthening Integrity) v roce 2007, který podrobně upravuje, jak je třeba vykládat podjatost při posuzování objektivní nestrannosti:

„81. Podjatost je třeba chápat přiměřeně tomu, jak by ji chápala rozumně a spravedlivě uvažující a informovaná osoba, jejíž pohled by se využil pro účely dané otázky, pokud by měla požadované informace. Test má ukázat, ‚[k] čemu by taková osoba, nahlížející na danou záležitost realisticky a prakticky a po zralé úvaze, dospěla? Bylo by podle této osoby více pravděpodobné, že daný soudce, ať již vědomě či nevědomě, nerozhodne spravedlivě‘… Koncept pomyslného rozumného pozorovatele jednání soudce je používán proto, aby bylo zdůrazněno, že daný test je objektivní, vychází z potřeby důvěry veřejnosti v justici a nezakládá se výlučně na posouzení schopností nebo výkonu soudce ze strany jeho kolegů.“

Nemělo by být opomíjeno, že test objektivní nestrannosti se nezakládá pouze na tom, jak ostatní soudci posoudí schopnost svého učeného kolegy vykonávat funkci nestranně. Je založen na potřebě důvěry veřejnosti v soudní moc, a proto musí být daný problém nahlížen z perspektivy vnějšího pozorovatele. Tyto klíčové prvky se někdy vytratí v rámci právní analýzy jednotlivých zvratů využitých procesních postupů.

Závěr

Shledali jsme, že obava o nedostatek nestrannosti na straně Vrchního zemského soudu v Rostocku byla objektivně odůvodněná a procesní postupy použité v projednávaném případě nevedly k odstranění této objektivní obavy. Z toho vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.