CARREFOUR FRANCE proti Francii

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 1. října 2019 ve věci č. 37858/14 – Carrefour France proti Francii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně prohlásil za zjevně neopodstatněnou námitku stěžovatelky, že došlo k porušení zásady personality trestů coby součásti spravedlivého řízení dle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy, jelikož jí byla uložena pokuta za omezení hospodářské soutěže, kterého se dopustila její dceřiná společnost, později zanikla fúzí sloučením se stěžovatelkou, čímž se tato stala její právní nástupkyní.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka je obchodní společností, která provozuje hypermarkety Carrefour na francouzském trhu. Hypermarkety původně provozovala její dceřiná společnost, jíž byla stěžovatelka výlučným společníkem. Tato společnost podle ministerstva hospodářství porušila pravidla hospodářské soutěže, když si od několika dodavatelů vynutila nepřiměřené výhody ve srovnání s hodnotou poskytované služby. Ministerstvo proto v roce 2006 podalo proti dceřiné společnosti stěžovatelky žalobu k obchodnímu soudu. V lednu 2009 rozhodla stěžovatelka o zániku žalované dceřiné společnosti sloučením se stěžovatelkou, čímž došlo k přechodu všech práv a závazků této společnosti na stěžovatelku, která se tím stala rovněž účastníkem předmětného soudního řízení. Stěžovatelka se později začala bránit hrozící pokutě námitkou, že s ohledem na zásadu personality trestů nemůže odpovídat za jednání, kterého se dopustila odlišná společnost, třebaže se stala její právní nástupkyní. Soudy však poukázaly na nepoužitelnost této zásady, jelikož na dané řízení nelze pohlížet jako na řízení kvazi-trestní. Jeho účelem totiž nebylo potrestání stěžovatelky, nýbrž narovnání podnikatelského prostředí. Stěžovatelce byla uložena občanskoprávní pokuta ve výši 60 tis. eur.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelka namítala, že uložení pokuty za jednání, kterého se měla dopustit její právní předchůdkyně coby samostatná právnická osoba, bylo neslučitelné se zásadou personality trestů, jejímž nerespektováním došlo k porušení jejích práv zaručených v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy.

Soud se předně zabýval tím, zda měla uložená občanskoprávní pokuta povahu „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a zda tedy stěžovatelka byla „obviněna z trestného činu“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Oba tyto pojmy mají autonomní povahu. Posouzení, zda má určitá sankce kvazi-trestní povahu, se řídí kritérii, která Soud rozvinul ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku (č. 5100/71 a další, rozsudek pléna ze dne 8. června 1976, § 82). Prvním je právní kvalifikace deliktu podle vnitrostátního práva, druhým povaha deliktu a třetím stupeň závažnosti nejpřísnější hrozící sankce. Dle Soudu bylo v projednávané věci rozhodující třetí kritérium. I když šlo o pokutu za porušení povinností v oblasti soukromého práva, její výše mohla dosahovat až 2 mil. eur. Dle Soudu jde o sankci natolik závažnou, že má sama o sobě trestněprávní povahu (srov. Produkcija Plus storitveno podjetje d.o.o. proti Slovinsku, č. 47072/15, rozsudek ze dne 23. října 2018, § 45–46). Navíc dospěl francouzský ústavní soud v jiném řízení k závěru, že je na ni použitelná zásada personality trestů. Článek 6 odst. 1 ve své trestní složce, jakož i čl. 6 odst. 2 Úmluvy tedy Soud proto prohlásil za použitelné.

Soud dříve uznal, že případy dovození trestní odpovědnosti za činy, jichž se měl dopustit předchůdce dotčené osoby, který zemřel, si zaslouží pečlivé zkoumání. Mezi základní pravidla trestního práva totiž patří zásada individuální trestní odpovědnosti pachatele. Přenesení viny ze zesnulého pachatele na jeho právní nástupce není slučitelné se standardy trestního soudnictví v právním státě. Z tohoto důvodu tak v jiných věcech shledal porušení presumpce neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy (Succession Nitschke proti Švédsku, č. 6301/05, rozsudek ze dne 27. září 2007, § 52; E. L., R. L. aj. O.-L. proti Švýcarsku, č. 20919/92, rozsudek ze dne 29. srpna 1997, § 51–53; Silickiene proti Litvě, č. 20496/02, rozsudek ze dne 10. dubna 2012, § 51). Podobně Soud dovodil, že požadavek zákonnosti vtělený do článku 7 Úmluvy vylučuje, aby mohla být osoba potrestána za trestný čin, jehož se dopustil někdo jiný (Varvara proti Itálii, č. 17475/09, rozsudek ze dne 29. října 2013, § 63 a 66). Tato zásada se uplatní bez rozdílů na fyzické i právnické osoby (G.I.E.M. S.r.l. a ostatní proti Itálii, č. 1828/06 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 28. června 2018, § 271–274).

Soud dále konstatoval, že tytéž zásady jsou zakotveny i ve francouzském právu, jež chrání zásadu, že nikdo nesmí být potrestán za činy, kterých se sám nedopustil, na ústavní úrovni. Příslušná ustanovení praxe vykládá tak, že se uplatní jak na osoby fyzické, tak i právnické. Nejvyšší soud vzal v projednávané věci tuto zásadu v potaz a vysvětlil, že právní nástupnictví u právnických osob nebrání uložení soukromoprávní pokuty za porušování pravidel hospodářské soutěže. Tento výklad akceptoval i ústavní soud. Mimo oblast trestního práva stricto sensu je totiž nezbytné, aby byla tato zásada přizpůsobena povaze a účelu ukládaných sankcí. Prvořadým účelem právní úpravy totiž není postih pachatele, ale narovnání tržního prostředí. Jelikož dceřiná společnost stěžovatelky zanikla sloučením se stěžovatelkou, čímž se stěžovatelka stala její hospodářskou a funkční nástupkyní, přešla na ni kromě jmění i odpovědnost za protiprávní činnost a obohacení její předchůdkyně.

Přístup založený na zkoumání, zda nástupnická společnost pokračuje v hospodářské činnosti své předchůdkyně, dle Soudu pružně reaguje na situaci, že původce jednání zanikl sloučením s jiným hospodářským subjektem. Neporušuje proto zásadu personality trestů podle Úmluvy. V případě fúze sloučením dochází k univerzální sukcesi, tedy přechodu veškerého jmění zaniknuvší společnosti na společníky nástupnické společnosti, takže je fakticky pokračováno i v hospodářské činnosti. Tato kontinuita vylučuje, aby bylo na dotčené subjekty pohlíženo jako na dvě odlišné právnické osoby. Uložení sankce právní nástupkyni za jednání společnosti, která s ní byla sloučena, se tak jen zdánlivě protiví zásadě personality trestů. Mechanické a bezvýhradné uplatňování této zásady by mohlo naopak podkopat účinnost finančního postihu právnických osob. Dotčené společnosti by se mohly snadno vyhnout jakékoli odpovědnosti za své jednání prostřednictvím takových operací, jako je právě fúze sloučením. Ke stejným závěrům dospěl u přeměn obchodních korporací v souvislosti se sankcemi za porušování pravidel hospodářské soutěže i Soudní dvůr EU (viz např. Anic Partecipazioni, C-49/92 P, bod 145; ETI a další, C-280/06, bod 51).

V projednávané věci přitom o fúzi sloučením rozhodla sama stěžovatelka, která byla výlučným společníkem zaniknuvší společnosti. Navíc toto rozhodnutí přijala v průběhu soudního řízení těsně před vynesením rozsudku. Po právní stránce tak sice odpovědná společnost zanikla, ale ve skutečnosti bylo v její hospodářské činnosti pokračováno stěžovatelkou coby právní nástupkyní. Pokud jí bylo nařízeno, aby uhradila pokutu, jež byla vyměřena její zaniklé dceřiné společnosti, nedošlo tím k porušení zásady personality trestů. Soud proto stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.