GORLOV A OSTATNÍ proti Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 27057/06, 56443/09 a 25147/14

Datum: 2. 7. 2019

Složení senátu: De Gaetano (předseda senátu) (Malta), H. Keller (Švýcarsko), D. Dedov (Rusko), B. Lubarda (Srbsko), A. Poláčková (Slovensko), G. Felici (San Marino), E. Wennerström (Švédsko).

 

[§ 1.–4. Průběh řízení před ESLP]

 

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelé se narodili v roce 1965, resp. 1977 a 1976.

6. První dva stěžovatelé v současnosti vykonávají trest odnětí svobody ve vězeňských zařízeních v Krasnojarském kraji, konkrétně v UP-288/T (věznice) v Minusinsku a OIK-36 (nápravné zařízení). Třetí stěžovatel žije v obci Šilka v Zabajkalském kraji.

A. Kriminální anamnéza stěžovatelů

1. První stěžovatel

7. Prvoinstančním rozsudkem ze dne 21. 5. 2002 byl stěžovatel Nejvyšším soudem Republiky Burjatsko uznán vinným z několika trestných činů, včetně loupeže, krádeže, padělání, poškození majetku, účasti na organizované zločinecké skupině, držení a přepravy zbraní a vraždy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí.

8. K jeho odvolání byl rozsudek dne 19. 6. 2003 potvrzen Nejvyšším soudem Ruské federace. První stěžovatel ve svém odvolání netvrdil, že by složení soudu prvního stupně bylo nezákonné.

9. Dne 22. 9. 2004 uvedl Oblastní soud v Jenisejsku, spadající pod Krasnojarský kraj, odsouzení prvního stěžovatele do souladu s aktuálními změnami trestního zákoníku, takže učinil drobné opravy v právní kvalifikaci činů, které spáchal. Jeho trest však zůstal prakticky nezměněn.

10. Toto rozhodnutí bylo dne 30. 5. 2006 potvrzeno v rámci přezkumu ze strany Krajského soudu v Krasnojarsku.

11. V roce 2007 první stěžovatel podnikl šetření, aby zpětně přezkoumal zákonnost složení soudu prvního stupně v jeho věci. Zjistil přitom, že dva přísedící, kteří rozhodovali jeho případ v prvním stupni, nebyli oprávněni se řízení účastnit. Ve snaze zpochybnit na tomto základě zákonnost odsouzení tak stěžovatel požádal, aby Úřad prokuratury pro Republiku Burjatsko tyto skutečnosti prošetřil a odložil výkon rozsudku ze dne 21. 5. 2002. Jeho žádost byla neúspěšná.

2. Druhý stěžovatel

12. Rozsudkem Oblastního soudu v Krasnojarsku ze dne 5. 12. 2003 byl druhý stěžovatel uznán vinným z vraždy a poškození majetku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 let v nápravném zařízení se zostřeným režimem.

13. V návaznosti na jím podané odvolání se věcí zabýval Krajský soud v Krasnojarsku, který dne 5. 2. 2004 odsouzení druhého stěžovatele potvrdil.

14. Dne 6. 4. 2007 Oblastní soud v Krasnojarsku rozhodl o změně režimu výkonu trestu druhého stěžovatele a nařídil, aby byl na 3 roky přemístěn do věznice.

3. Třetí stěžovatel

15. Podrobnosti stran trestní minulosti třetího stěžovatele jsou neznámé.

B. Zbavení svobody stěžovatelů

1. První stěžovatel

16. První stěžovatel byl umístěn do věznice UP-288/T v Minusinsku, kde, jak se zdá, zůstává dodnes.

17. Spis dokládá, že jeho cela je nepřetržitě sledována vězeňskou stráží prostřednictvím kamerového systému s uzavřeným televizním okruhem (dále jen „CCTV kamera“), který je nainstalována uvnitř cely. První stěžovatel předložil kopii rozsudku ve věci jiného spoluvězně, z něhož vyplývá, že v rámci této věznice byla sledováním cely pověřena žena.

18. Dále předložil snímky pořízené CCTV kamerou nainstalovanou ve dvou celách, v nichž byl držen. Snímky ukazují, že v obou celách byly CCTV kamery nainstalovány nade dveřmi v úrovni stropu tak, aby jimi byla zřetelně viditelná celá cela včetně postele. Toaleta byla umístěna přímo pod CCTV kamerou, takže byla téměř skryta před jejím záběrem.

2. Druhý stěžovatel

19. Mezi 22. 5. 2007 a 24. 5. 2010 vykonával druhý stěžovatel rovněž trest ve věznici UP-288/T. Podle jeho vyjádření neměl v době svého držení v tomto zařízení povolené v zimním období vycházky či venkovní cvičení, jelikož pro něho neměli zimní boty odpovídající jeho velikosti, třebaže o ně opakovaně zažádal.

20. Blíže neurčitého dne byl druhý stěžovatel přemístěn do zařízení IK-5 (nápravné zařízení se zostřeným režimem) v Krasnojarsku. Dle jeho mínění byla cela pod neustálým dohledem vězeňského personálu s využitím CCTV kamery instalované uvnitř cely. Stěžovatel uvedl, že zaměstnancem věznice, který byl pověřen sledováním jeho cely, musela být žena, jelikož ji několikrát slyšel, když mu dávala skrze reproduktor příkazy.

3. Třetí stěžovatel

21. V době výkonu trestu odnětí svobody v zařízení IK-2 (nápravné zařízení se zvláštním režimem) v Zabajkalském kraji byl třetí stěžovatel dne 22. 6. 2013 přemístěn do zařízení IZ-1 (vazební věznice) v témže kraji, aby byla zajištěna jeho přítomnost u soudního řízení v jiné věci. Třetí stěžovatel byl umístěn na celu č. 465, kde setrval až do 22. 2. 2014.

22. Podle jeho vyjádření byla cela uzpůsobena pobytu dvou osob, ale po většinu času se v ní přesto nacházel sám. Cela byla pod nepřetržitým dohledem CCTV kamery, kterou obsluhovala žena. Snímek CCTV kamery, který třetí stěžovatel doložil, ukazuje, že kamera byla instalována v úrovni stropu nad vchodovými dveřmi, a to způsobem, aby zabírala celý prostor cely včetně přinejmenším části postele. Ze snímku dále vyplývá, že toaleta byla od zbytku místnosti oddělena příčkami po obou stranách, avšak nebyla zakryta, takže ve výsledku byla horní část kabinky v záběru kamery.

C. Soudní řízení zahájené třetím stěžovatelem

23. Blíže neupřesněného data podal třetí stěžovatel u Oblastního soudu v Ingodinsku stížnost proti jednání správy vazební věznice IU-1. V ní tvrdil, že trvalé snímání jeho cely kamerou, kterou obsluhoval ženský personál věznice, bylo ponižující, neboť se musel v příkrém rozporu se svými právy převlékat pod dohledem třetí osoby. Požádal proto soud, aby uložil vazební věznici povinnost zdržet se dalšího porušování jeho práv.

24. V rámci jednání zástupce vazební věznice připustil, že příslušníky vězeňské stráže, kteří prováděli dohled, byly nezřídka ženy. Ty však plnily pouze své profesní povinnosti. Zástupce dále poukázal, že i všechny ostatní cely vazební věznice byly vybaveny CCTV kamerami, jež byly nainstalovány k bezpečnostním účelům. V neposlední řadě uvedl, že prostory určené ke spánku a toalety v celách se nacházely mimo záběr CCTV kamer.

25. Rozsudkem ze dne 5. 7. 2013 oblastní soud stížnost třetího stěžovatele zamítl.

26. Přitom naznal, že bylo prokázáno, že cela třetího stěžovatele, stejně jako ostatní cely ve vazební věznici IZ-1, byla vybavena CCTV kamerou umístěnou u stropu za účelem monitorování zadržovaných osob. Dále přijal argument vazební věznice, že toaleta a spací prostory byly vně zorného pole kamery.

27. Soud dále konstatoval, že § 83 zákona o výkonu trestů (viz § 33 níže) a § 34 odst. 1 zákona výkonu vazby (viz § 34 níže) umožňují používání audiovizuálního vybavení pro potřeby dohledu a kontroly, aby se zabránilo únikům, jiným trestným činům nebo narušování vnitřního pořádku v zařízení. Tyto právní instrumenty, podobně jako příslušná nařízení Ministerstva spravedlnosti, včetně prováděcího nařízení č. 204-dsp ze dne 2. 11. 2005 ve znění ke dni 25. 5. 2011 (viz § 35–38 níže), navíc stanoví, že toliko osobní prohlídky a dozor nad prováděním osobní hygieny osob zbavených svobody by měli vykonávat výhradně příslušníci vězeňské služby téhož pohlaví, kdežto dohled nad celami s využitím CCTV kamer osobami opačného pohlaví tyto právní předpisy nezapovídají. Úřední osoby ve vazební věznici IZ-1 byly státními zaměstnanci, kteří toliko v rámci svých pravomocí plnili své profesní povinnosti, vyplývající zejména z § 21 prováděcího nařízení č. 204-dsp ze dne 3. 11. 2005 (viz § 36 níže). V té souvislosti soud dále uvedl, že mu nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by zaměstnanci vazební věznice IZ-1 porušili své profesní povinnosti nebo jednali ultra vires.

28. Oblastní soud rovněž poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu Ruské federace č. 1393-O-O ze dne 19. 10. 2010 (viz § 42 a § 43 níže), v němž se uvádí, že používání technických prostředků dohledu a kontroly ze strany nejrůznějších orgánů vězeňských či vazebních zařízení je součástí širšího systému k zajištění osobní bezpečnosti osob zbavených svobody, respektování jejich práv, jakož i výkonu jejich povinností. Podle názoru oblastního soudu používání kamer k těmto účelům sledovalo ústavně konformní cíle, a proto nemůže být považováno za nepřiměřené omezení práv třetího stěžovatele.

29. Oblastní soud dospěl k závěru, že podle použitelných ustanovení právního řádu, jak byla vykládána ze strany Ústavního soudu Ruské federace, bylo tudíž přípustné, aby úřední osoby opačného pohlaví vykonávaly dohled nad vězni prostřednictvím CCTV kamer. Tímto postupem tedy nemohlo dojít k újmě na důstojnosti třetího stěžovatele, jelikož ženský personál zařízení jednal v rámci svých pravomocí a při výkonu profesních povinností.

30. Dne 11. 9. 2013 rozhodl Zabajkalský krajský soud tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně poté, co se ztotožnil s jeho odůvodněním.

II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 31.–41. Relevantní ustanovení vnitrostátního práva

§ 42.–55. Relevantní rozhodovací praxe ruských soudů]

III. Právní nástroje Rady Evropy

[§ 56. Relevantní části doporučení Výboru ministrů Rady Evropy týkající se vedení vězeňských správ v oblasti dlouhodobých a doživotních trestů]

 

I. Spojení stížností

57. S ohledem na skutkovou a právní podobnost projednávaných stížností Soud podle pravidla § 42 odst. 1 jednacího řádu rozhoduje o jejich spojení.

II. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

58. Stěžovatelé namítali, že nepřetržitým sledováním cel s využitím kamerového systému, prováděným výhradně nebo přinejmenším povětšinou ženským personálem, došlo k porušení jejich práva na respektování soukromého života, zaručeného v článku 8 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na respektování soukromého … života…

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. Argumentace stran

1. Stěžovatelé

59. Stěžovatelé namítali, že v době, kdy se nacházeli v celách, byli podrobeni soustavnému sledování CCTV kamerami. Rozporovali přitom tvrzení vlády, že jim bylo zajištěno soukromí na toaletách, jelikož byly umístěny vně zorného pole CCTV kamer (viz § 77 níže). Naopak tvrdili, že v jejich celách byly kamery umístěny nade dveřmi, takže jimi byl zabírán celý prostor cely bez jakýchkoli slepých míst. V důsledku toho zůstali vystaveni sledování po celou dobu, včetně převlékání spodního prádla anebo při vykonávání základních fyziologických potřeb. Stěžovatelé zdůraznili, že bylo přísně zakázáno, byť po krátkou dobu, bránit výkonu dozoru zakrýváním CCTV kamer, a to kupříkladu po dobu převlékání spodního prádla nebo používání toalety.

60. První stěžovatel s poukazem na snímky jeho cely, které předložil Soudu (viz § 18 výše), zejména tvrdil, že v obou celách jeho spoluvězni kartónem zakryli výhled kamer směrem k toaletám, které by jinak zůstaly viditelné. Nadto doplnil, že dotyční spoluvězni byli nakonec za dané jednání správou vězeňského zařízení potrestáni, načež bylo krytí výhledu kamer odstraněno. Dále uvedl, že toaletní kóje byla navržena takovým způsobem, že aby si mohli vězni ulevit, museli vystoupit na zvýšenou cihlovou základnu přibližně 40 až 50 cm nad úrovní podlahy, takže ve výsledku hleděli přímo do CCTV kamery.

61. Druhý stěžovatel uvedl, že CCTV kamera byla nainstalována takovým způsobem, aby snímala celý prostor cely včetně toalety, která nebyla náležitě oddělena od obytných prostor.

62. Třetí stěžovatel se odkazoval na snímky, které předložil (viz § 22 výše), a uvedl, že kabinka toalety měla asi 1 m² a přibližně 1,8 m na výšku. Sice poskytovala soukromí ve vztahu k ostatním spoluvězňům, ale nikoliv k CCTV kameře, jelikož asi metr od stropu zůstávala odkrytá.

63. Stěžovatelé tvrdili, že nepřetržitý audiovizuální dohled nad jejich celami představoval závažný zásah do jejich práva na respektování soukromého života. Potvrdili také, že byli o této praxi předem vyrozuměni správou vězeňských zařízení. První stěžovatel potvrdil, že v tomto směru podepsal příslušné poučení, nicméně mělo jít čistě jen o formalitu, protože CCTV monitoring byl prováděn bez ohledu na to, zda konkrétní osoba dokument podepsala, anebo tak odmítla učinit. Stěžovatelé dále trvali na tom, že právě při vědomí skutečnosti, že jsou trvale kamerami sledováni a že dohled provádí ženský personál zařízení, byly zesíleny jejich pocity ponížení a úzkosti, které jim toto invazivní opatření působilo.

64. Stěžovatelé dále připustili, že sledování prostřednictvím CCTV kamer by v některých částech vězeňských zařízení mohlo být v zásadě považováno za nezbytné k zajištění bezpečnosti, kontroly a udržování pořádku. Rozporovali však, že by bylo k dosažení těchto cílů nezbytné natolik invazivní opatření, jako je nepřetržité audiovizuální sledování všech cel, tedy obytných prostor věznice.

65. Třetí stěžovatel navíc polemizoval s argumentem vlády, dle které měl audiovizuální dohled účinně bránit útěkům (viz § 73 níže). Poukázal na to, že informace předložené vládou naopak dokládají, že mezi roky 2010 a 2013 počet útěků ve skutečnosti vzrostl. Pokud jde o tvrzení vlády, že sledování cel stěžovatelů CCTV kamerami bylo nezbytné k zajištění jejich osobní bezpečnosti, třetí stěžovatel oponoval, že případy, na které poukazovala vláda (viz § 74 a § 75 níže), byly irelevantní vůči jeho situaci, neboť netrpěl sebevražednými sklony a nikdy se nedostal do střetu se spoluvězni. Situace, kterou se Soud zabýval ve věci Buntov proti Rusku (cit. výše), kde stěžovatel odmítal vycházky na dvůr věznice ze strachu, že by mohl být napaden spoluvězni, dle něho pouze ilustruje, že sledování CCTV kamerami může být užitečné v místech, která jsou přístupná všem vězňům, nikoliv ovšem na celách. Třetí stěžovatel proto namítal, že vláda přesvědčivě neprokázala, jakým legitimním cílům mělo sloužit nepřetržité sledování vězňů uvnitř cel.

66. Třetí stěžovatel dále upozornil, že jej orgány vězeňského zařízení nikdy nevyrozuměly o pravidlech pro ukládání záznamů z CCTV kamer, zejména pak o tom, kdo k nim má přístup, jak dlouho mají být uchovávány a kdy a při splnění jakých podmínek by měly být zničeny. Tvrdil, že úzkost a ponížení, které utrpěl z důvodu soustavného sledování jeho každodenního života, byly umocněny obavou, že záznamy mohou uniknout na veřejnost.

2. Argumentace vlády

67. Vláda uznala, že cely stěžovatelů – ve věznici UP-288/T v případě prvního stěžovatele, v nápravném zařízení se zostřeným režimem IK-5, pokud jde o druhého stěžovatele, a ve vazebním zařízení IK-2 ve vztahu k třetímu stěžovateli – byly vybaveny CCTV kamerami a že tyto cely byly pod neustálým dohledem. Vláda rovněž upozornila, že správy těchto vazebních a vězeňských zařízení měly podle vnitrostátního práva a příslušných nařízení povinnost nainstalovat CCTV kamery do každé cely.

68. Dále vláda připustila, že tato praxe uplatňovaná ve vazebních a vězeňských zařízeních vedla k zásahu do práva stěžovatelů na respektování jejich soukromého života, zaručeného podle článku 8 Úmluvy. Vláda měla nicméně za to, že jako součást mechanismu, který zajišťoval osobní bezpečnost podezřelých, obviněných a odsouzených, dodržování režimu zbavení svobody, respektování práv a výkonu povinností těchto osob, byl namítaný zásah ospravedlněn podle druhého odstavce tohoto ustanovení.

69. Vláda tvrdila, že předmětné opatření bylo opřeno o zákonný základ – jde-li o osoby ve vazebních věznicích, konkrétně o § 34 zákona o výkonu vazby (viz § 34 výše), a co se týče odsouzených, o § 83 odst. 1 zákona o výkonu trestů (viz § 33 výše). Tato ustanovení zakládala oprávnění správ vězeňských zařízení používat technické prostředky dohledu k zajištění bezpečnosti osob zbavených svobody a personálu zařízení, předcházení útěkům a páchání jiných trestných činů a konečně i k zajištění pořádku v zařízení pro výkon trestů skrze získávání informací o chování odsouzených.

70. Vláda uvedla, že v souladu s příslušnými požadavky § 83 odst. 2 zákona o výkonu trestů správa věznice UP-288/T informovala prvního stěžovatele v den jeho přijetí do zařízení, že budou používány „technické prostředky dohledu“. V tomto smyslu rovněž podepsal poučení, které mu bylo předloženo. Vláda neupřesnila, zda se dostalo obdobného poučení i druhému a třetímu stěžovateli a zda některý z nich takový dokument také podepsal.

71. Dále vláda upozornila, že seznam technických prostředků dohledu a kontroly, jejich počet v jednotlivých zařízeních a způsob jejich používání byly stanoveny v prováděcích nařízeních č. 759 a 533 Federální služby pro výkon trestů ze dne 13. 8. 2005, resp. 25. 8. 2008 (viz § 41 výše). Způsob a konkrétní požadavky na instalaci technických prostředků dohledu a kontroly ve vězeňských zařízeních byly blíže popsány v prováděcím nařízení Ministerstva spravedlnosti č. 279 ze dne 4. 9. 2006 (viz § 39 a § 40 výše).

72. Podle vlády předmětná ustanovení stanovila, že veškeré prostory (obytné, společné a servisní) v rámci zařízení, do nichž mají přístup osoby vazebně stíhané nebo odsouzené, by měly být vybaveny CCTV kamerami. Správy těchto zařízení měly proto povinnost kamery nainstalovat do všech prostor, kde byly tyto osoby drženy. Aby neexistovaly žádné šedé zóny, muselo být nainstalováno dostatečné množství kamer. Vláda dále upozornila, že všechna nově budovaná vězeňská zařízení musejí být vybavena CCTV kamerami nainstalovanými podle příslušné projektové dokumentace, kdežto u stávajících vězeňských zařízení bylo ponecháno na jejich správách, aby určily umístění CCTV kamer vně a uvnitř těchto prostor.

73. Vláda pokračovala argumentací, že předmětný zásah, jak vyplývalo z použitelné právní úpravy, sledoval řadu legitimních cílů. Předně směřoval k zabránění útěkům z vězeňských zařízení. V této souvislosti se opírala o informace od Federální služby pro výkon trestů, podle níž před instalací CCTV kamer došlo v Rusku v roce 2010 k deseti útěkům, z nichž sedm se odehrálo ve vazebních věznicích. V roce 2011 došlo k sedmi únikům, zatímco v roce 2013 dokonce k 27 útěkům.

74. Zadruhé, kamerový dohled nad jednotlivci ve vazbě či ve výkonu trestu byl zacílen na předcházení kriminalitě, která by mohla být jimi nebo proti nim páchána. V tomto ohledu vláda odkázala na případ Buntov proti Rusku (cit. výše), v němž stěžovatel namítal, že po několik týdnů nemohl na vycházky na dvůr věznice, který nebyl vybaven CCTV kamerou, jelikož měl strach z napadení spoluvězni.

75. Třetím cílem namítaného zásahu bylo sledovat chování zadržovaných coby jednotlivců pod kontrolou státu. Vláda se dovolávala případu Trubnikov proti Rusku (cit. výše), kde stěžovatel v detenci spáchal sebevraždu. K tomu dodala, že audiovizuální dohled umožňuje sledovat chování osoby pod kontrolou státu a přijmout nezbytná opatření pro případ nouze, kdy je zapotřebí odvrátit negativní důsledky. V této souvislosti vláda rovněž upozornila na doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec(2003)23, přijaté dne 9. 10. 2003 (viz § 56 výše), které řadí CCTV kamerové systémy mezi doplňková bezpečnostní opatření.

76. Vláda dále uznala, že příležitostně byly CCTV kamery v celách stěžovatelů opravdu obsluhovány ženským personálem. Dle vlády šlo o běžnou praxi slučitelnou s požadavky článku 8 Úmluvy. Na tomto místě zdůraznila, že podle příslušných nařízení ohledně náboru zaměstnanců orgánů odpovědných za vymahatelnost práva mohl být přijat do služby ve věznici kterýkoli ruský občan, nehledě na jeho pohlaví, pakliže splnil zvláštní předepsané požadavky a byl-li schopen plnit příslušné profesní povinnosti.

77. Vláda také tvrdila, že sanitární vybavení cel stěžovatelů bylo odděleno příčkami, takže jim poskytovalo soukromí, neboť byli skryti před záběry CCTV kamer. Vláda uvedla, že příčky v cele prvního stěžovatele byly 1,7 m vysoké a měly dřevěná dvířka. Neposkytla však žádné další podrobnosti ve vztahu ke druhému a třetímu stěžovateli.

78. Vláda dále argumentovala, že co se týče zbavení svobody prvního stěžovatele ve věznici UP-288/T, záznamy pořízené CCTV kamerovým systémem byly přístupné pouze omezenému okruhu úředních osob daného zařízení (bez ohledu na pohlaví), a to jen k plnění jejich profesních úkolů. Záznamy nikdy nebyly zpřístupněny veřejnosti ani jinak použity k veřejným účelům.

79. Nakonec vláda upozornila na věc Van der Graaf proti Nizozemsku (cit. výše), v níž Soud připustil, že soustavný kamerový dohled nad stěžovatelem po dobu přibližně čtyř měsíců sice představoval závažný zásah do jeho práva na respektování soukromého života, ale přesto shledal, že dané opatření bylo opodstatněné, jelikož mělo základ ve vnitrostátním právu, sledovalo legitimní cíl spočívající v zabránění útěku stěžovatele ze zařízení anebo v sebepoškozování, a proto bylo nadto nezbytné v demokratické společnosti v zájmu zajištění veřejné bezpečnosti a předcházení nepokojům či zločinnosti.

B. Posouzení Soudem

1. K přijatelnosti

80. Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále podotýká, že není nepřijatelná ani z jakéhokoli jiného důvodu. Musí být proto prohlášena za přijatelnou.

2. K odůvodněnosti

a) Obecné zásady

81. Soud úvodem připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které vězněné osoby obecně požívají všech základních práv a svobod zaručených Úmluvou s výjimkou práva na osobní svobodu tam, kde zbavení svobody podle zákona výslovně spadá pod rozsah článku 5 Úmluvy [viz Hirst proti Spojenému království (č. 2), cit. výše, § 69]. I když uvěznění – stejně jako jiná opatření, která osobu zbavují osobní svobody – neodmyslitelně zahrnuje i různá další omezení jejích práv a svobod, daná osoba neztrácí Úmluvou zaručená práva a svobody, včetně těch chráněných v článku 8 Úmluvy, jen na základě postavení vězně, takže jakákoli omezení těchto práv musejí být v každém případě opodstatněná (viz Khoroshenko proti Rusku, cit. výše, § 106 a § 116–117 a tam citovanou judikaturu).

82. V souvislosti s právem vězněných osob na respektování jejich soukromého života Soud shledal, že umístění osoby zbavené svobody pod nepřetržitý kamerový dohled – který již představuje značné omezení jejího soukromí – musí být považováno za závažný zásah do práva jednotlivce na respektování jeho soukromí coby součásti pojmu „soukromého života“, a proto musí být článek 8 Úmluvy použitelný (viz Van der Graaf proti Nizozemsku, cit. výše, a Vasilică Mocanu proti Rumunsku, cit. výše, § 36).

b) Použití těchto obecných zásad v projednávané věci

i. Existence zásahu

83. V projednávané věci vláda uznala, že v předmětných vězeňských zařízeních (viz § 16, § 20 a § 21 výše) byli stěžovatelé na celách pod neustálým dohledem (viz § 67 výše). Dále uvedla, že správy těchto zařízení měly povinnost nainstalovat CCTV kamery na všechny cely a že nepřetržité sledování vězňů na celách CCTV kamerami bylo nedílnou součástí bezpečnostní ochrany těchto zařízení (viz § 67–68 výše). Dále vláda potvrdila, že sledování prostřednictvím CCTV kamer bylo běžně prováděno ženským personálem vězeňské stráže (viz § 76 výše).

84. Dále mezi stranami nebylo sporu o tom, že předmětné opatření představovalo zásah do práva stěžovatelů na respektování jejich soukromého života ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz § 68 výše). Takový zásah představuje porušení článku 8 Úmluvy, ledaže byl „stanoven zákonem“, sledoval jeden nebo více legitimních cílů vypočtených ve druhém odstavci tohoto ustanovení, a za předpokladu, že byl k dosažení tohoto cíle anebo cílů „nezbytný v demokratické společnosti“ (viz Van der Graaf proti Nizozemsku, cit. výše).

ii. Zda byl zásah „stanoven zákonem“

85. Soud dále připomíná, že výraz „stanoven zákonem“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy vyžaduje, aby mělo předmětné opatření základ ve vnitrostátním právním řádu a aby bylo slučitelné s pojetím právního státu, o němž se výslovně zmiňuje preambule Úmluvy a které je vlastní i smyslu a účelu článku 8. Zákon musí být dostatečně dostupný a předvídatelný, tedy být formulován s dostatečnou přesností, aby jednotlivci umožnil – a to případně i s využitím odborné pomoci – přizpůsobit mu své chování. Aby vnitrostátní právo dostálo těmto požadavkům, musí poskytovat dostatečnou právní ochranu před svévolí a v souladu s tím i dostatečně jasně stanovit rozsah uvážení, které je ponecháno příslušným orgánům, jakož i způsob jeho výkonu (viz mimo jiné M. M. proti Spojenému království, cit. výše, § 193). Soud se proto musí ujistit, zda existovaly dostatečné a účinné záruky proti zneužití. Toto posouzení záleží na všech okolnostech případu, jako jsou povaha, rozsah a doba trvání opatření, právní základ jejich nařízení, pravomoci orgánů, které jsou oprávněny je nařídit, provádět a kontrolovat, a v neposlední řadě i prostředky nápravy dostupné podle vnitrostátního práva (viz Benedik proti Slovinsku, cit. výše, § 125 a tam citovaná judikatura).

86. Soud dále připomíná, že výklad a aplikace vnitrostátního práva jsou především na vnitrostátních orgánech, zejména soudech. Musí však ověřit, zda způsob, jakým bylo vnitrostátní právo vyloženo nebo aplikováno, nevedl k důsledkům, které odporují zásadám Úmluvy a navazující judikatury Soudu (viz Cocchiarella proti Itálii, cit. výše, § 81 a § 82).

87. V projednávané věci se vláda coby právního základu posuzovaného opatření dovolávala § 83 zákona o výkonu trestů (viz § 33 výše), § 34 zákona o výkonu vazby (viz § 34 výše), prováděcího nařízení Ministerstva spravedlnosti č. 279 ze dne 4. 9. 2006 ve znění ke dni 17. 6. 2013 (viz § 39–40 výše) a prováděcích nařízení Federální služby pro výkon rozsudků č. 759 a 533 ze dnů 13. 8. 2005 a 25. 8. 2008 (viz § 41 výše).

88. Soud shledává, že § 83 zákona o výkonu trestů svěřuje správám vězeňských zařízení oprávnění používat audiovizuální, elektronické a jiné technické prostředky dohledu a kontroly vězňů. Podobně i § 34 zákona o výkonu vazby stanoví, že „audiovizuální zařízení mohou být používána za účelem kontroly“ jednotlivců ve vazbě. Zatímco tato ustanovení zakládají všeobecné pravidlo umožňující správám vězeňských a vazebních zařízení uchylovat se ke sledování osob, nestanoví v tomto ohledu žádné podrobnosti. Neupravují tak například, zda by měly být sledovány jak společné, tak i ubytovací prostory těchto zařízení, v jakých částech dne mohou být kamerové systémy v provozu, podmínky sledování a délku jeho trvání, použitelné postupy apod. Jediná povinnost, kterou § 83 odst. 2 zákona o výkonu trestů správám těchto zařízení ukládá, se týká informování vězňů a získání jejich podpisu jako souhlasu k použití výše uvedených prostředků kontroly a sledování.

89. Soud připouští, že je obtížné dosáhnout při legislativní činnosti naprosté úrovně jistoty a že potřeba vyvarovat se přehnané rigiditě a držet krok s měnícími se podmínkami znamená, že mnohé zákony musejí být nevyhnutelně formulovány s pomocí obratů, které jsou ve větší či menší míře neurčité (viz Silver a další proti Spojenému království, cit. výše, § 88). Kritérium předvídatelnosti tak nelze vykládat způsobem, jako by vyžadovalo, aby všechny detailní podmínky a postupy upravující zásah byly stanoveny v zákonné úpravě, takže požadavek „zákonnosti“ může být splněn i tehdy, když otázky, které nemohou být uspokojivě řešeny na úrovni zákona, jsou upraveny podzákonnými předpisy (tamtéž, § 88–89 a § 93–94; Sdružení Ekin proti Francii, cit. výše, § 46; Lebois proti Bulharsku, cit. výše, § 66). V projednávané věci stojí za zmínku, že § 83 odst. 3 zákona o výkonu trestů stanoví, že seznam technických prostředků kontroly a dohledu, stejně jako postupy pro jejich užití, má být upraven jinými právními nástroji a předpisy (viz § 33 výše).

90. Pokud jde o prováděcí nařízení Ministerstva spravedlnosti č. 279 ze dne 4. 9. 2006 ve znění ke dni 17. 6. 2013, kterého se dovolávala vláda, a prováděcí nařízení Federální služby pro výkon trestů č. 759 a 533 ze dne 13. 8. 2005, resp. 25. 8. 2008 (viz § 41 výše), Soud poznamenává, že citované nástroje stanoví pouze technickou specifikaci pro bezpečnostní a kontrolní systémy užívané ve vězeňských a vazebních zařízeních. Obsahují tak seznam technických prostředků ochrany, dohledu a kontroly, k nimž patří i CCTV kamerové systémy, a podrobné technické a inženýrské standardy ve vztahu k těmto prostředkům. Stanoví zejména, že každá cela ve vězeňském či vazebním zařízení by měla být vybavena CCTV kamerou, a popisují technické požadavky a charakteristiky, které musejí tyto kamery splňovat (viz § 40 výše). Citované předpisy však nestanoví metody, podmínky nebo postupy pro používání CCTV kamer, a proto je v projednávané věci nelze považovat za právní základ namítaného opatření.

91. Soud dále konstatuje, že v příslušných rozhodnutích vnitrostátní soudy dále poukazovaly na prováděcí nařízení č. 204-dps („pouze pro vnitřní užití“) ze dne 2. 11. 2005 ve znění prováděcího nařízení Ministerstva spravedlnosti č. 166-dsp („pouze pro vnitřní užití“; viz § 27, § 30, § 35–38 a § 44–45 výše). Soud předně shledává, že daná prováděcí nařízení se vztahují pouze na vazební věznice, a proto zjevně nemohou posloužit jako právní základ pro napadená opatření v rozsahu, v němž byla uplatňována ve vězeňských zařízeních (viz § 32 výše). Do takového zařízení byl umístěn druhý stěžovatel (viz § 20 výše).

92. Nadto jsou tyto instrumenty označeny jako „pouze pro vnitřní užití“, což ve výsledku znamená, že jejich obsah není veřejnosti dostupný. Stěžovatelé zároveň potvrdili, že po přijetí v daných vězeňských zařízeních jim byla sdělena skutečnost, že budou umístěni pod nepřetržitý kamerový dohled (viz § 63 výše). Na pozadí těchto skutečností Soud považuje za přiměřené vycházet z předpokladu, že obsah těchto instrumentů anebo přinejmenším jejich relevantní části byly stěžovatelům dostatečně přístupné (srov. Pasko proti Rusku, cit. výše, § 81–83 a naopak Lebois proti Bulharsku, cit. výše, § 67).

93. Dále Soud shledává, že do té míry, co je příslušná část posuzovaného prováděcího nařízení citována v rozhodnutích soudů (viz § 46 a § 52 výše), obsahuje pouze obecné ustanovení, které stanoví, že „pro účely dohledu mohou být použity i CCTV kamery“. Co do podstaty dané ustanovení jen kopíruje ustanovení § 83 zákona o výkonu trestů a § 34 zákona o výkonu vazby, která nijak podrobněji nerozvádí. Nestanoví tedy žádná zvláštní pravidla co do podmínek, za nichž lze toto opatření uplatňovat, přípustnou dobu jeho trvání nebo postupy pro přezkum. V této souvislosti stojí dále za zmínku, že i Nejvyšší soud Ruské federace poznamenal, že dané prováděcí nařízení zakládá obecná pravidla, jejichž cílem je zajistit dodržování režimu ve vazebních a vězeňských zařízeních, ale nestanoví žádné konkrétní postupy pro používání CCTV kamer (viz § 49 a § 54 výše).

94. Jde-li o vězeňská zařízení, § 83 odst. 1 zákona o výkonu trestů umožňuje používání audiovizuálních, elektronických a jiných technických prostředků dohledu a kontroly mimo jiné pro účely „získávání nezbytných informací o chování odsouzených“ (viz § 33 výše). Toto ustanovení ani jiný právní nástroj, který má Soud k dispozici, však nestanoví, zda je získávání takových informací omezeno na sledování CCTV kamerami, nebo zda jsou tyto informace zaznamenávány a uchovávány, a pokud ano, jaké jsou použitelné záruky a pravidla upravující okolnosti, za nichž mohou být tyto údaje shromažďovány, po jakou dobu mohou být uchovávány, důvody použití a okolnosti, za nichž musejí být zničeny (srov. M. M. proti Spojenému království, cit. výše, § 199–206). Je významné, že technické požadavky schválené Ministerstvem spravedlnosti upravují technickou možnost uchovávání záznamů z CCTV kamerových systémů po dobu 30 dnů (viz § 40 výše). Soud připomíná, že vnitrostátní právo musí poskytovat dostatečné záruky, aby byly uchovávané osobní údaje účinně chráněny proti neoprávněnému užití a zneužití (S. a Marper proti Spojenému království, cit. výše, § 103).

95. Co se týče odkazu vlády na rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Van der Graaf proti Nizozemsku (viz § 79 výše), kde bylo umístění stěžovatele pod nepřetržitý kamerový dohled po dobu asi čtyř a půl měsíce shledáno „nezbytné v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti a předcházení nepokojům a zločinnosti“, Soud podotýká, že tento případ je nutné odlišit od projednávaného. V citovaném případě bylo napadené opatření uplatňováno vůči vězni, který byl odsouzen za vraždu známého politika, na základě individuálního posouzení situace. Opatření bylo založeno na podrobné vnitrostátní úpravě, která mimo jiné stanovila vyčerpávající seznam důvodů pro jeho aplikaci a která stanovila použitelné postupy. V souladu s touto úpravou bylo umístění stěžovatele pod nepřetržitý kamerový dohled nařízeno na základě individualizovaného a odůvodněného rozhodnutí příslušné úřední osoby, podpořeno nezbytnou zdravotnickou dokumentací dokládající stav stěžovatelova duševního zdraví a zjištění přítomnosti sebevražedných sklonů v jeho chování. Každé rozhodnutí, jímž bylo nařízeno, aby byl stěžovatel umístěn pod kamerový dohled, bylo navíc omezeno na dva týdny, takže ve výsledku bylo opatření pravidelně přezkoumáváno (viz Van der Graaf proti Nizozemsku, cit. výše).

96. Avšak v projednávané věci nebylo stěžovatelovo umístění pod permanentní kamerový dohled založeno na individualizovaném a odůvodněném rozhodnutí, které by objasnilo potřebu uložení takového opatření ve světle sledovaných legitimních cílů. Napadené opatření tak nebylo omezeno v čase a správy vězeňských a vazebních zařízení nebyly v jednotlivých případech povinny pravidelně (nebo vůbec) zkoumat důvodnost trvání opatření. Nezdá se navíc, že by ve vnitrostátním právu existoval jakýkoli základ pro přijímání takových individualizovaných rozhodnutí, což potvrdil Nejvyšší soud Ruské federace ve svém rozhodnutí ze dne 12. 3. 2014, když podotkl, že stávající právní rámec „nestanoví právní základ pro individuální povolování použití technických prostředků kontroly a dohledu“ (viz § 48 výše).

97. Za daných okolností, jakkoli je Soud připraven připustit, že posuzované opatření mělo určitý základ ve vnitrostátním právu, není přesvědčen, že stávající právní rámec je slučitelný s požadavky na „kvalitu zákona“. I když svěřuje správám vězeňských a vazebních zařízení oprávnění používat kamerový dohled, nevymezuje dostatečně jasně rozsah jim přiznaných pravomocí a způsob jejich výkonu tak, aby byli dotčení jednotlivci přiměřeně chráněni před svévolí. Ve skutečnosti vnitrostátní právní rámec, jak jej vykládají vnitrostátní soudy, svěřuje správám vazebních a vězeňských zařízení neomezenou pravomoc umístit kteréhokoli jednotlivce, ať už jde o obviněného, nebo odsouzeného, pod nepřetržitý, tj. denní i noční, dohled kamerového systému, a to kdekoli v zařízení, včetně cel, po neurčitou dobu a bez periodického přezkumu. Platná právní úprava tak v podstatě nestanoví žádné záruky proti svévoli úředních osob.

98. Ve světle výše uvedených úvah, ač je Soud připraven připustit, že může být nezbytné sledovat některé prostory vazebních či vězeňských zařízení anebo některé z vězňů prostřednictvím CCTV kamerových systémů nepřetržitě, shledává, že stávající právní rámec v Ruské federaci nemůže být považován za dostatečně jasný, přesný a podrobný, aby poskytoval dostatečnou ochranu před svévolným zasahováním orgánů do práva stěžovatelů na respektování jejich soukromého života.

99. Proto Soud uzavírá, že namítané opatření nebylo „stanoveno zákonem“, jak požaduje čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Není tudíž zapotřebí zkoumat, zda sledovalo kterýkoli z legitimních cílů a zda bylo „nezbytné v demokratické společnosti“, tedy přiměřené k dosažení těchto cílů. Soud zvláště ponechává otevřenou otázku, zda skutečnost, že nepřetržité sledování kamerovým systémem bylo provozováno ženským personálem věznice, byla slučitelná s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, neboť dle jeho názoru jde o součást hodnocení přiměřenosti namítaného zásahu.

100. Soud proto uzavírá, že článek 8 Úmluvy byl porušen.

III. K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy

101. Druhý a třetí stěžovatel namítali, že v rozporu s článkem 13 Úmluvy neměli ve vztahu k nepřetržitému kamerovému sledování cel k dispozici žádné účinné opravné prostředky v souvislosti s porušením svého práva na respektování soukromého života, zaručeného v článku 8 Úmluvy. Článek 13 Úmluvy zní následovně:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní opravné prostředky před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

A. Argumentace stran

102. Vláda tvrdila, že druhý a třetí stěžovatel měli k dispozici účinné opravné prostředky, jelikož mohli napadnout opatření správ vězeňských a vazebních zařízení před soudem, včetně jeho zákonnosti a opodstatněnosti permanentního sledování jejich cel. Ani na otevřenou výzvu Soudu však vláda neposkytla žádné bližší podrobnosti a nepoukázala na žádné příklady relevantní soudní praxe.

103. Druhý a třetí stěžovatel tvrdili, že vláda nedoložila na konkrétních případech, že by opravný prostředek, který jim měl být údajně dostupný, byl za jejich situace ve světle existující soudní praxe účinný. Třetí stěžovatel kromě toho tvrdil, že ve skutečnosti zahájil z důvodu sledování kamerovým systémem řízení proti předmětnému vězeňskému zařízení, ale nevedlo to k žádnému výsledku.

B. Posouzení Soudem

1. K přijatelnosti

104. Soud připomíná, že článek 13 Úmluvy je použitelný, jen pokud má jednotlivec „hájitelné tvrzení“, že se stal obětí porušení práv zaručených Úmluvou (viz Boyle a Rice proti Spojenému království, cit. výše, § 52). Vzhledem k výše popsaným zjištěním ve vztahu k článku 8 Úmluvy se Soud domnívá, že druhý a třetí stěžovatel takové hájitelné tvrzení pro účely článku 13 Úmluvy měli.

105. Dále shledává, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Není navíc nepřijatelná ani z žádného jiného důvodu, a proto musí být prohlášena za přijatelnou.

2. K odůvodněnosti

106. Soud připomíná, že článek 13 Úmluvy zaručuje na vnitrostátní úrovni dostupnost opravného prostředku, jehož prostřednictvím se mohou jednotlivci domáhat, aby byla zajištěna podstata Úmluvou zaručených práv a svobod, ať už nabývají jakékoli formy. Rozsah závazků smluvních států podle článku 13 Úmluvy se liší v závislosti na povaze stěžovatelových námitek. Avšak opravný prostředek vyžadovaný článkem 13 musí být „účinný“ v praxi, ale i právně. „Účinnost“ opravného prostředku ve smyslu článku 13 neodvisí od jistoty, že se stěžovatel jeho prostřednictvím domůže příznivého výsledku (viz Voynov proti Rusku, cit. výše, § 38 a tam citovaná judikatura).

107. V projednávané věci, ač obecně bylo namítáno, že druhý a třetí stěžovatel měli ve vztahu k námitce porušení článku 8 Úmluvy k dispozici účinný vnitrostátní opravný prostředek, vláda blíže neozřejmila, jaké smysluplné způsoby nápravy jim byly otevřeny, ani neposkytla žádné příklady soudní praxe způsobilé prokázat jejich účinnost v praxi. Nebylo zejména prokázáno, že jednotlivec ve vazbě nebo ve výkonu trestu umístěný pod nepřetržitý kamerový dohled může dosáhnout soudního přezkumu předmětného opatření se zřetelem k právu na respektování jeho soukromého života.

108. Soud opakuje, že v souladu s ustálenou judikaturou je účinným podle článku 13 Úmluvy takový opravný prostředek, který vyžaduje, aby vnitrostátní orgán projednávající věc zvážil podstatu námitky opírající se o Úmluvu. V případech na poli článku 8 Úmluvy to znamená, že takový orgán musí provést vyvažující cvičení a přezkoumat, zda zásah do práv stěžovatelů odpovídal naléhavé společenské potřebě a zda byl přiměřený vzhledem ke sledovanému legitimnímu cíli, tedy se ujistit, že šlo o opodstatněné omezení práva (viz Voynov proti Rusku, cit. výše, § 42). Co se týče opatření v projednávané věci, příslušná soudní rozhodnutí odhalují, že vnitrostátní soudy, včetně těch na nejvyšší úrovni – Ústavního soudu a Nejvyššího soudu Ruské federace –, obecně měly permanentní sledování za nedílnou součást trestu v podobě uvěznění stejně jako součást mechanismu, jenž zajišťuje osobní bezpečnost osob zbavených svobody a zaměstnanců příslušných zařízení, výkon jejich povinností a dodržování režimu zbavení svobody (viz § 28, § 43, § 48 a § 53 výše). Je tudíž zřejmé, že vnitrostátní právo, jak bylo soudy vykládáno, nepředvídá provádění vyvažujícího cvičení ani jednotlivci neumožňuje, aby se domohl soudního přezkumu přiměřenosti umístění pod trvalý kamerový dohled.

109. Soud si uvědomuje skutečnost, že dříve při mnoha příležitostech shledal, že článek 13 nemůže být vykládán tím způsobem, jako by vyžadoval opravný prostředek proti stavu vnitrostátního práva, neboť jinak by Soud ukládal smluvním státům požadavek, aby Úmluvu začlenily do svých právních řádů (viz Ostrovar proti Moldavsku, cit. výše, § 113; Greens a M. T. proti Spojenému království, cit. výše, § 90–92, a Szabó a Vissy proti Maďarsku, cit. výše, § 93). Podstatou námitek stěžovatelů v této věci je však neexistence jakéhokoli smysluplného fóra, kde by se mohli na vnitrostátní úrovni domáhat nápravy ve vztahu ke své konkrétní situaci, tj. umístění pod nepřetržitý audiovizuální dohled ve vazebních anebo vězeňských zařízeních, který nepříznivě ovlivnil jejich soukromí.

110. Ve světle uvedeného má Soud za to, že druhý a třetí stěžovatel neměli v rozporu s článkem 13 Úmluvy k dispozici účinný opravný prostředek ve vztahu k námitce na poli článku 8 Úmluvy, že byli vystaveni nepřetržitému sledování kamerovým systémem.

IV. K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

[§ 111.–116. Další stěžovateli namítaná porušení Úmluvy, jimiž se Soud podrobněji nezabýval

§ 117.–126. K aplikaci článků 41 a 46 Úmluvy]

 

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil stížnost na poli článku 8 Úmluvy stran nepřetržitého sledování kamerovým systémem v celách stěžovatelů, stejně jako námitku porušení článku 13 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy ohledně absence účinných opravných prostředků v tomto směru za přijatelné, zatímco ve zbylém rozsahu prohlásil stížnosti za nepřijatelné;

2. rozhodl, že článek 8 Úmluvy byl porušen;

3. rozhodl, že článek 13 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy byl porušen.

 

[Jmenovaní soudci se neztotožnili s postojem většiny, dle níž konstatování porušení práv chráněných články 8 a 13 Úmluvy představuje samo o sobě postačující spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mohli stěžovatelé utrpět.]

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.