STOIAN proti Rumunsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 25. června 2019 ve věci č. 289/14 – Stoian proti Rumunsku

Výbor čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní orgány přijaly vůči stěžovateli, žáku základní školy upoutanému na kolečkové křeslo, přiměřené úpravy pro uzpůsobení vzdělání, a proto k porušení jeho práva na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy ani práva na vzdělání ve smyslu článku 2 Protokolu č. 1, ať samostatně nebo ve spojení s článkem 14 Úmluvy zakazujícím diskriminaci, nedošlo.

I. Skutkové okolnosti

První stěžovatel se narodil roku 2001 a trpí kvadruplegií, zdravotním postižením charakterizovaným zhoršenou funkcí končetin, kvůli kterému je upoután na kolečkové křeslo. Druhá stěžovatelka je jeho matkou a samoživitelkou. Vzhledem ke svému postižení musí první stěžovatel pravidelně podstupovat komplexní léčbu zaměřenou na udržení pohyblivosti včetně chirurgických zákroků. Když v roce 2007 dosáhl školního věku, vnitrostátní orgány posoudily jeho situaci a doporučily, aby navštěvoval běžnou školu, přičemž tento závěr nebyl v budoucnu změněn. První stěžovatel následně navštěvoval několik běžných škol, namítal nicméně, že výuka a školní prostory na dvou z těchto škol nebyly uzpůsobeny jeho specifickým potřebám.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy a článku 2 Protokolu č. 1, samostatně nebo ve spojení s článkem 14 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že vnitrostátní orgány nepřijaly dostatečná opatření pro zajištění respektování fyzické integrity a důstojnosti prvního stěžovatele ve škole, jakož i jeho práva na kvalitní vzdělání bez diskriminace.

Soud úvodem odkázal na obecné zásady týkající se práva na vzdělání nedávno shrnuté ve věci Çam proti Turecku (č. 51500/08, rozsudek ze dne 23. února 2016, § 52–53). Připomněl, že státy mají ve vztahu ke vzdělání na základě článku 14 Úmluvy povinnost v případech osob se zdravotním postižením učinit přiměřené úpravy (tamtéž, § 54 a 65), aby mohly užívat základních práv a svobod na rovném základě s ostatními. V tomto ohledu zopakoval, že inkluze je široce přijímána jako nejvhodnější prostředek zaručující začlenění a nediskriminaci v oblasti vzdělávání (tamtéž, § 64). V případě fyzické nepřístupnosti prostředí v běžné škole mají vnitrostátní orgány povinnost před integrací dítěte učinit přiměřené úpravy. Tato povinnost však pro ně nesmí představovat nepřiměřené nebo nadměrné břemeno. Soudu ovšem nepřísluší stanovit, jaké konkrétní přiměřené úpravy mají být ze strany státu za účelem uspokojení vzdělávacích potřeb osob se zdravotním postižením přijaty (Enver Şahin proti Turecku, č. 23065/12, rozsudek ze dne 30. ledna 2018, § 61). Ty mohou být různé povahy, ať již materiální či nehmotné, vzdělávací nebo organizační, v podobě architektonického zpřístupnění školních budov, úpravy vzdělávacího plánu, školení učitelů apod.

V projednávané věci považoval Soud za důležité, že první stěžovatel nebyl nikdy zcela zbaven práva na vzdělání, neboť školu nepřestal navštěvovat, byl za svou práci hodnocen a postupoval dle školních osnov (Şanlisoy proti Turecku, č. 77023/12, rozhodnutí ze dne 8. listopadu 2016, § 60). Dále poznamenal, že si vnitrostátní orgány byly po celou dobu vědomy povinnosti zajistit prvnímu stěžovateli přístup ke vzdělání, což bylo opakovaně připomínáno i vnitrostátními soudy v rámci řízení zahájených stěžovateli. V dané souvislosti Soud vyzdvihl, že přiměřené úpravy byly ve prospěch prvního stěžovatele skutečně učiněny. Vnitrostátní soudy v odpovědi na námitky stěžovatelů nařídily příslušným orgánům, aby přijaly konkrétní opatření ve prospěch prvního stěžovatele, a to i cestou předběžných opatření k provedení okamžitých přiměřených úprav. Soud konstatoval, že vnitrostátní soudy reagovaly rychle a adekvátně na změny stěžovatelovy situace a obnovovaly pokyny příslušným orgánům, kdykoli zjistily, že jimi provedená opatření nebyla dostačující.

Soud dále přihlédl k obtížím, které příslušné orgány měly při hledání vhodného osobního asistenta pro prvního stěžovatele. Zdrojem některých z těchto obtíží přitom byla druhá stěžovatelka, když po asistentech žádala, aby plnili úkoly neslučitelné s jejich popisem práce. Vnitrostátní orgány zároveň později obnovily svoji snahu o nalezení vhodného osobního asistenta a snažily se v tomto ohledu vyhovět rozhodnutím vnitrostátních soudů. Soud rovněž poznamenal, že druhá stěžovatelka znemožnila účinnost dalších opatření přijatých ze strany škol. Konkrétně pro svého syna odmítla logopedickou terapii, pomoc asistenta pedagoga, fyzioterapii a psychologické poradenství nebo instalaci výtahu pro vozíčkáře.

Soud zopakoval, že jeho úkolem není definovat, jakými prostředky mají být zajištěny vzdělávací potřeby dětí se zdravotním postižením; k tomu jsou příslušné vnitrostátní orgány. Státy ovšem musí být při přijímání opatření v dané oblasti zvláště pozorné s ohledem na dopady svých rozhodnutí na děti s postižením, které jsou obzvláště zranitelné (Çam proti Turecku, cit. výše, § 66–67). S ohledem na výše uvedené Soud shledal, že příslušné vnitrostátní orgány nepomíjely potřeby prvního stěžovatele. Naopak školám, které první stěžovatel navštěvoval, přidělily prostředky pro uspokojení jeho potřeb. Školy pak skutečně provedly mnohé úpravy, aby stěžovateli školní prostředí zpřístupnily a pro jeho výuku mu zajistily asistenty pedagoga a různé terapeuty.

Soud s ohledem na výše uvedené rozhodl, že vnitrostátní orgány splnily svou povinnost přijmout vůči stěžovateli přiměřené úpravy a v rámci svého prostoru pro uvážení využily takových prostředků, aby uspokojily jeho vzdělávací potřeby. K porušení článku 8 Úmluvy ani článku 2 Protokolu č. 1, ať již samostatně či ve spojení s článkem 14 Úmluvy, proto nedošlo.