BJARNI ÁRMANNSSON proti Islandu

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 16. dubna 2019 ve věci č. 72098/14 – Bjarni Ármannsson proti Islandu

Výbor druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že stěžovatel byl v daňovém a trestním řízení, jež nebyla dostatečně věcně a časově propojená, stíhán a potrestán dvakrát za tentýž daňový trestný čin, v rozporu se zásadou ne bis in idem vtělenou do článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Skutkové okolnosti

V červnu 2009 provedla finanční správa daňovou kontrolu za účelem zjištění, zda stěžovatel přiznal příjem z prodeje akcií, když opustil funkci ředitele jedné z největších islandských bank. Rozhodnutím, jež nabylo právní moci v srpnu 2012, mu byla doměřena daň z příjmu za zdaňovací období let 2006 až 2008 a uloženo penále. Stěžovatel vyměřené částky zaplatil, aniž se odvolal. Finanční správa v březnu 2012 informovala o věci státní zastupitelství, které v prosinci 2012 podalo na stěžovatele obžalobu. Stěžovatel byl v červnu 2013 uznán vinným ze závažného daňového trestného činu spočívajícího v předložení neúplného daňového přiznání, byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody a peněžitý trest. Nejvyšší soud v květnu 2014 nevyhověl stěžovatelově námitce založené na rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, peněžitý trest potvrdil a podmíněný trest odnětí svobody dokonce zvýšil.

Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 4 protokolu č. 7 k Úmluvě

Stěžovatel namítal, že byl stíhán a potrestán dvakrát za tentýž trestný čin ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Soud se ve své analýze zabýval otázkami, zda bylo uložení daňového penále svou povahou trestní sankcí, zda byl stěžovatel stíhán dvakrát za tentýž čin, zda bylo v daňovém řízení vydáno konečné rozhodnutí a zda došlo ke zdvojení řízení.

a) Za bylo penále trestním postihem

V obdobných případech týkajících se daňového penále Soud na základě tzv. „engelovských kritérií“ (Engel a ostatní proti Nizozemsku, č. 5100/71 a další, rozsudek pléna ze dne 8. června 1976) shledal, že uvedená řízení byla svou povahou trestními řízeními pro účely článku 6 Úmluvy a článku 4 Protokolu č. 7 (A a B proti Norsku, č. 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016, § 107, 136 a 138; Jóhannesson a ostatní proti Islandu, č. 22007/11, rozsudek ze dne 18. května 2017, § 43).

b) Zda byl stíhaný trestných čin stejný

Pro účely článku 4 Protokolu č. 7 je „tentýž trestný čin“ takový, který se zakládá na totožných či v podstatě stejných skutečnostech (Sergey Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009, § 78–84). Účastníci řízení v projednávané věci potvrdili, že stěžovatel byl stíhán za jednání spočívající v nepřiznání příjmu. Navíc se daňové i trestní řízení týkalo téhož zdaňovacího období a téže částky nezaplacené daně. Prvek idem je tudíž naplněn.

c) Zda bylo vydáno pravomocné rozhodnutí

Tato otázka je bez významu, pokud nedošlo ke skutečnému zdvojení, ale spíše ke kombinaci řízení tvořících propojený celek. V projednávané věci Soud nepovažoval za nutné se touto otázkou s ohledem na své další úvahy zabývat (A a B proti Norsku, cit. výše, § 126 a 142; Jóhannesson a ostatní proti Islandu, cit. výše, § 48).

d) Zda došlo ke zdvojení řízení

Zdvojení řízení je podle Soudu přípustné, pokud žalovaný stát prokáže, že obě řízení byla věcně a časově propojená, a že se tato řízení tudíž jako odpověď společnosti na protiprávní jednání vzájemně doplňují a jsou časově provázaná a že je postih takového jednání přiměřený a předvídatelný.

Soud úvodem připomněl rozdílné posouzení v citovaných věcech A a B proti Norsku a Jóhannesson a ostatní proti Islandu, kdy v první z nich mimo jiné uznal, že daňové a trestní řízení bylo věcně i časově propojené, kdežto ve druhé nikoli.

Co se týče věcného propojení, na straně jedné řízení v projednávané věci sledovala doplňkové cíle, sled událostí byl pro stěžovatele předvídatelný a islandské soudy, aniž svůj výpočet blíže upřesnily, při výměře trestu vzaly v potaz předchozí uvalení daňového penále. Na straně druhé státní zastupitelství sice mělo k dispozici informaci daňové správy, avšak policie vedla své vlastní nezávislé vyšetřování. Stěžovatelovo jednání a jeho právní odpovědnost byly zkoumány podle různých ustanovení daňového a trestního práva různými orgány v řízeních, jež byla na sobě nezávislá.

Co se týče časového propojení, obě řízení celkově probíhala po dobu čtyř let a deseti měsíců od zahájení daňové kontroly až po konečné rozhodnutí nejvyššího soudu, z toho souběžně jen po dobu zhruba pěti měsíců. Stěžovatel byl obžalován až po dalších čtyřech měsících a trestní řízení pak samostatně pokračovalo po dobu jednoho roku a pěti měsíců.

Za těchto okolností, zejména s ohledem na nedostatečný časový překryv a nezávislé dokazování v obou řízeních, Soud nemohl konstatovat, že je pro účely slučitelnosti s kritériem bis podle článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě dáno dostatečné věcné a časové propojení mezi oběma řízeními. Stěžovatel byl tudíž stíhán a potrestán za stejné nebo v podstatě stejné jednání různými orgány ve dvou různých řízeních, která postrádala vyžadované propojení.

Došlo tudíž k porušení článku 4 protokolu č. 7 k Úmluvě.