CATT proti Spojenému království

Catt proti Spojenému království

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 43514/15

Datum: 24. 1. 2019

Složení senátu: L.-A. Sicilianos, předseda senátu (Řecko), A. Pejchal (Česká republika), K. Turković (Chorvatsko), A. Harutyunyan (Arménie), P. Koskelo (Finsko), T. Eicke (Spojené království), G. Felici (San Marino).

 

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

 

I. Okolnosti případu

A. Skutkové okolnosti případu

5. Stěžovatel se narodil v roce 1925 a žije v Brightonu.

6. Stěžovatel se v roce 1948 připojil k mírovému hnutí a od této doby se pravidelně zapojuje do veřejných demonstrací.

7. V roce 2005 se stěžovatel začal účastnit demonstrací organizovaných skupinou Smash EDO. Smash EDO se snažila dosáhnout toho, aby ve Spojeném království ukončila svůj provoz americká společnost EDO MBM Technology Ltd, zaměřující se na výrobu zbraní a zbrojních součástí, jejíž provozovna sídlila v Brightonu. Řadu protestů organizovaných skupinou Smash EDO provázely závažné nepokoje a kriminalita. Protesty Smash EDO proto vyvolávaly potřebu významného nasazení policejních složek.

8. Stěžovatel byl na demonstracích organizovaných Smash EDO ve dvou případech zadržen pro narušení provozu na veřejné komunikaci, nikdy však nebyl shledán vinným ze spáchání jakéhokoliv deliktu.

9. V březnu 2010 podal stěžovatel na policii žádost o informaci o zpracování osobních údajů vedených o jeho osobě v souladu s § 7 zákona o ochraně osobních údajů z roku 1998 (viz „Relevantní vnitrostátní úprava“ níže). Bylo mu sděleno, že jeho jméno bylo vyhledáno v 66 případech ve jmenných záznamech vedených pro jiné osoby a informačních zprávách týkajících se událostí mezi březnem 2005 a říjnem 2009, v nichž bylo jeho jméno náhodně zmíněno. Tyto záznamy tvořily součást policejní databáze známé jako „databáze extremismu“, která v rozhodné době podléhala pravomoci zpravodajské jednotky policie pro ochranu vnitrostátního veřejného pořádku (National Public Order Intelligence Unit of the Police, NPOIU).

10. Většina záznamů se týkala demonstrací konaných v sídle provozovny EDO MBM Technology Ltd, třináct záznamů se však vztahovalo k jiným demonstracím. Tyto zahrnovaly mimo jiné záznam o účasti stěžovatele na konferenci Kongresu odborových svazů v Brightonu v září 2006; na demonstraci konané při konferenci Labouristické strany v Bournemouthu v září 2007; na demonstraci pro podporu pásma Gazy v Brightonu v lednu 2009 a na demonstraci zaměřené proti hnutí „New Labour“ zorganizované skupinou odborů v září 2009. V převážné většině případů bylo ve vztahu k osobě stěžovatele zaznamenáno jeho jméno, doba přítomnosti, datum narození a adresa. V několika případech byl také popsán jeho vzhled. V reakci na podanou žádost mu byla také doložena jeho fotografie pořízená na jedné demonstraci pořádané v roce 2007.

11. V srpnu 2010 podal stěžovatel k policejnímu prezidiu (Association of Chief Police Officers; ACPO) žádost o výmaz zápisů ze jmenných záznamů a informačních zpráv zmiňujících jeho osobu. ACPO v září 2010 tuto žádost zamítlo. Zamítnutí nebylo nijak odůvodněno.

12. V listopadu 2010 stěžovatel zahájil řízení proti ACPO za účelem soudního přezkumu zamítnutí žádosti o výmaz uvedených údajů. Namítal, že uchovávání těchto dat nebylo „nezbytné“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Soudní přezkum byl povolen v březnu 2011 (viz část B níže).

13. V lednu 2012 vydal HM Inspectorate of Constabulary (Policejní inspekce) zprávu týkající se utajených policejních operací zaměřených na získání informací o protestních hnutích (viz § 50 až 53 níže). Tato zpráva vyslovila závěr, že policejní záznamy obsahují informace, které není nezbytné uchovávat. Zpráva se zabývala informacemi získanými v utajení, přesto vedla k rozsáhlému přezkumu databáze obsahující rovněž informace získané z otevřených zdrojů a vedla k odstranění velkého množství jmenných záznamů a informačních zpráv. Po dokončení procesu se počet záznamů zmiňujících stěžovatele zřejmě snížil na dva.

14. V návaznosti na řízení o soudním přezkumu adresoval stěžovatel policii další žádost o informaci o zpracování osobních údajů vedených o jeho osobě. Policie odpověděla sdělením ze dne 12. 11. 2015, v němž uvedla:

„ … uvedené záznamy jsou uchovávány, aby umožnily britským policejním složkám zvládat hrozbu budoucí trestné činnosti – jejíž můžete [Vy] být obětí. Tyto samotné záznamy by [Vám] neměly být a nebudou zpřístupněny ze zřejmých důvodů. Zpravodajská databáze ztrácí jakýkoliv význam, pokud nezůstane zachována její důvěrnost.“

15. V reakci na dotaz položený zdejším soudem v průběhu komunikace případu vláda naznačila, že v databázi byly nalezeny další čtyři záznamy zmiňující stěžovatele. Vláda objasnila, že v době, kdy byl případ posuzován vnitrostátními soudy, tak bylo celkem o stěžovateli vedeno šest záznamů, nikoliv dva.

16. Dva z těchto dodatečně zjištěných záznamů obsahovaly vyjádření zúčastněných stran k probíhajícímu vnitrostátnímu řízení. Vláda ve svém stanovisku naznačila, že jeden z nich byl dodatečně odstraněn. Další dva záznamy se týkaly přímo stěžovatele. Jeden byl datován dnem 15. 4. 2011 a obsahoval údaje o účasti stěžovatele na pěti samostatných akcích, neorganizovaných skupinou Smash EDO, které vyžadovaly značné policejní nasazení a při nichž docházelo k zatýkání osob. Druhý byl datován dnem 19. 7. 2011 a vztahoval se primárně k jiné osobě, nicméně zmiňoval účast stěžovatele na akci neorganizované Smash EDO. Ze záznamu nevyplývá, zda při této akci byla nasazena policie a zda byl někdo zatčen.

17. Vláda uvedla, že policie neposkytla žádné vysvětlení, proč nebyly uvedené záznamy zpřístupněny již v předchozím případě. Tuto záležitost však prověřují. O dodatečných záznamech byl vyrozuměn Nejvyšší soud a stěžovatel.

B. Řízení před vnitrostátními soudy

1. Řízení před High Court

18. Ve svědecké výpovědi (…) národní koordinátor (National Coordinator) vysvětlil úlohu zpravodajské jednotky policie pro ochranu vnitrostátního veřejného pořádku (NPOIU) a její pozici ve vztahu k uchovávání osobních údajů stěžovatele. Ve svědecké výpovědi národní koordinátor objasnil, že informace zpřístupněné stěžovateli v reakci na jeho žádost subjektu údajů z března 2010 nepředstavovaly všechny o něm uchovávané informace: značná část dalších informací mu zpřístupněna nebyla, protože by to zmařilo vyšetřování nebo odhalování trestné činnosti, a na takový materiál proto nedopadá povinnost zpřístupnění dle § 29 zákona o ochraně osobních údajů (viz „Relevantní vnitrostátní úprava“ níže).

19. Poté, co objasnil povahu své činnosti a vyjmenoval jednotky, nad nimiž vykonává dohled, národní koordinátor dále uvedl:

„16. Pojem ,vnitrostátní extremismus‘ není definován zákonem. Jedná se o termín obecně používaný policejními složkami a s nimi spolupracujícími subjekty pro označení činnosti jednotlivců či skupin, kteří páchají trestnou činnost bezprostředními akty vedenými úmyslem posunout svou protestní kampaň za hranice demokratického procesu.“

20. Následně uvedl příklady, jakým způsobem informační zprávy napomohly policii při zvládnutí protestu skupiny Smash EDO v roce 2010, a potvrdil, že dle jeho názoru byly údaje týkající se stěžovatele zpracovávány oprávněně a v souladu se zákonem.

21. Jednání v rámci soudního přezkumu se konalo dne 9. 2. 2012. Se souhlasem stran se k řízení připojil komisař metropolitní policie (Commissioner of Police of the Metropolis) jako osoba zúčastněná na řízení na straně žalovaného. High Court vynesl rozsudek dne 30. 5. 2012. Soud shledal, že případ se nedotýká článku 8 Úmluvy, a i kdyby ano, zásah byl odůvodněný ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Stěžovateli bylo dne 31. 10. 2012 přiznáno právo se odvolat k Odvolacímu soudu (Court of Appeal).

2. Řízení před Odvolacím soudem (Court of Appeal)

22. V návaznosti na dvoudenní jednání, v jehož rámci byli vyslyšeni právní zástupci stěžovatele, nevládní nezisková organizace, národní lidskoprávní instituce pro Anglii a Wales, ACPO a státní tajemník (Secretary of State), Odvolací soud jednomyslně vyhověl odvolání stěžovatele v rozsudku ze dne 14. 3. 2014. Soud shledal, že uchovávání osobních údajů stěžovatele v předmětné databázi představovalo neodůvodněný zásah do jeho práv vyplývajících z článku 8 Úmluvy. Soud vyslovil, že nezpochybňuje význam zpravodajského shromažďování podrobných informací pro moderní policejní činnost, a připustil, že je namístě zvýšená opatrnost, má-li být přehodnocen závěr policie, že určitá informace má pro ni význam při plnění jí svěřených úkolů. Soud poznamenal, že v projednávaném případě bylo takovým úkolem lépe pochopit způsob organizace skupiny Smash EDO, aby bylo možno předvídat místo konání a povahu dalšího protestu této skupiny, odhadnout počet lidí, kteří se ho zúčastní, a taktiku, kterou při protestu zvolí.

23. Soud uvedl, že nebylo „jednoduché pochopit, jak informace v současnosti uchovávané o panu Cattovi mohou být nápomocny ve vztahu k jakékoliv z uvedených záležitostí“. Poukázal na poznámku obsaženou ve výpovědi národního koordinátora, podle kterého mělo smysl uchovávat informace o účasti stěžovatele na protestních akcích, protože se na nich stýkal s osobami, které měly sklon k násilí a páchání trestné činnosti. Soud nicméně shledal, že tento výrok neobjasnil, proč by tomu tak mělo být, když stěžovatel se obdobných protestů účastnil po mnoho let, aniž by se sám uchýlil k trestné činnosti nebo aktivně podporoval ty, kteří se jí dopouštěli. Soud dále uvedl:

„44. … Systematické shromažďování, zpracovávání a uchovávání osobních údajů ve vyhledávací databázi, i kdyby bylo prováděno relativně rutinně, představuje závažný zásah do práva na respektování soukromého života. Může být ospravedlněno, bude-li prokázáno, že dostatečně zásadním způsobem slouží veřejnému zájmu, nicméně v projednávaném případě žalovaný podle našeho názoru neprokázal, že hodnota informace postačuje k tomu, aby ospravedlnila její soustavné uchovávání. Je pozoruhodné, že [národní koordinátor] neuvádí, že by informace uchovávané ve vztahu k panu Cattovi po dobu mnoha let byly policii ve skutečnosti jakkoliv nápomocny. Divisional Court vyslovil názor, že pravidelné provádění výmazu informací uchovávaných ve vztahu k určitému jednotlivci není prakticky proveditelné. Tento závěr však není ničím podložený a nejsme přesvědčeni, že je správný. Nelze přehlížet skutečnost, že důkazní břemeno, pokud jde o to, zda je zásah do práv pana Catta plynoucích mu z článku 8 odůvodněný, leží na straně žalované.

45. Zbývá posoudit, zda je zásah do práv pana Catta v souladu se zákonem. To představuje velmi živé téma vzhledem k poměrně vágní povaze některých prvků režimu zakotveného v kodexu a směrnici pro správu policejních informací (Management of Police Informaction Code of Practice a Guidance) a s ohledem na kritiku, kterou Divisional Court vyslovil v části C (§ [54]) [viz „Relevantní vnitrostátní úprava“ níže] a ESLP v rozsudku ve věci M. M. proti Spojenému království (2012) (stížnost č. 24029/07). Nicméně ve světle závěru, který jsme vyslovili k otázce proporcionality, není nezbytné, abychom v tomto bodu dosáhli konečného rozhodnutí.“

3. Řízení před Nejvyšším soudem (Supreme Court)

24. Nejvyšší soud přiznal komisaři metropolitní policie a ACPO právo se odvolat. Po třech dnech jednání (…) vyhověl odvolání v rozsudku vydaném dne 4. 3. 2015 rozhodnutím většiny čtyř soudců proti jednomu. Všech pět soudců dospělo ke shodnému závěru, že článek 8 byl použitelný v projednávané věci a že uchovávání předmětných údajů představovalo zásah do práv stěžovatele plynoucích z tohoto článku.

25. Lord Sumption shrnul rozhodující stanovisko většiny. Vymezil použitelný právní rámec pro shromažďování a uchovávání údajů. Poté, co shrnul požadavky „zákonnosti“ dle článku 8 Úmluvy s odkazem na rozsudek S. a Marper proti Spojenému království, uzavřel, že předmětný zásah byl v souladu se zákonem. Podotkl, že zákon o ochraně osobních údajů vymezil relevantní principy přímo použitelné na informace zpracovávané policií a zakotvil rámec pro jejich prosazování. Tyto principy byly dále rozvedeny v zákonem předvídaném kodexu a administrativní směrnici (viz „Relevantní vnitrostátní úprava“), jejichž dodržování je povinné. Uvedené schéma nevyhnutelně zakotvuje určité prvky volného uvážení, jejich využití je však omezeno. Lord Sumption shledal nerealistickým tvrzení stěžovatele, že kodex a směrnice mu neumožňují získat přesnou informaci o tom, jaké údaje budou shromažďovány a uchovávány a po jak dlouhou dobu. Vysvětlil, že nekonečné množství situací, v nichž mohou vyvstat otázky souladu s platnou úpravou, a nevyhnutelný prvek uvážení spojený s jejich posuzováním znemožňují jakoukoliv úplnou kodifikaci. Podotkl nicméně, že každý, kdo se domnívá, že policie uchovává informace týkající se jeho osoby, má právo požadovat jejich zpřístupnění dle § 7 zákona o ochraně osobních údajů, a pokud s jejich uchováváním či používáním nesouhlasí, může se obrátit ve věci na informačního komisaře (Information Commissioner).

26. Lord Sumption poté přistoupil k posouzení otázky přiměřenosti daného zásahu. Uvedl, že politický protest představuje základní právo uznané obecným právem (common law) a zaručené články 10 a 11 Úmluvy. Shrnul skutkové okolnosti projednávaného případu, včetně povahy činnosti skupiny Smash EDO a účasti stěžovatele na veřejných demonstracích, a příslušný rámec pro policejní sběr a uchovávání údajů v kontextu tohoto případu. Dospěl k závěru, že uchovávání informací, včetně těch vztahujících se k osobám jako je stěžovatel, které nikdy nebyly spojovány s trestnou činností, je odůvodněné. Výchozím bodem je podle jeho názoru povaha a míra zásahu do soukromí, k němuž při uchovávání informací tohoto druhu dochází, kterou označil za zanedbatelnou. Jakkoliv uchovávaná informace představovala osobní údaj v tom smyslu, že se týkala určitého jednotlivce, nejednalo se o informaci v žádném ohledu důvěrnou či citlivou. Jednalo se spíše o informace o otevřeném jednání těchto jednotlivců na veřejně dostupných místech, jehož hlavním cílem bylo přitáhnout pozornost veřejnosti k jimi propagovanému zájmu. Jakkoliv shromažďování těchto informací v podobě, v jaké jsou ukládány v policejních záznamech, není veřejně přístupné, primární skutečnosti takto zaznamenané pocházely a vždy budou pocházet z veřejné sféry; k jejich získání a zaznamenání nebyly použity žádné intruzivní metody.

27. Posléze se zabýval odůvodněností uchovávání osobních údajů o osobě, která má čistý trestní rejstřík a od níž lze jen stěží očekávat páchání násilné trestné činnosti. S odkazem na výpověď národního koordinátora (viz § 18 až 20) identifikoval tři důvody ospravedlňující potřebu uchovávat takové údaje: (1) umožnit policii informovanější posouzení rizik a hrozeb pro veřejný pořádek; (2) vyšetřit trestné činy, které byly spáchány, a identifikovat možné svědky a oběti; (3) poznat vedení, organizaci, taktiku a metody protestních skupin soustavně se uchylujících k násilí. Rovněž zdůraznil některé základní rysy typické pro zpravodajské shromažďování informací:

„31. … Většina zpravodajských informací je v první fázi nutně získávána nahodile. Jejich hodnota může být vyhodnocena až zpětně, poté, co následná analýza prováděná ke konkrétnímu účelu odhalí určitý významný vzorec … Posoudit lze pouze to, zda hodnota určitého materiálu odpovídá závažnosti možné hrozby vůči veřejnosti …“

28. Lord Sumption dále usoudil, že uchovávání jména třetích osob, jako je stěžovatel, ve jmenných záznamech týkajících se jiných osob a v informačních zprávách s sebou nenese žádné stigma podezření či viny. Neznamená to, že všechny osoby, o nichž je uvedeno, že se účastnily událostí podobných protestům organizovaným Smash EDO, jsou považovány za extremisty. Dále považoval za vhodné zmínit, že předmětný materiál nemohl být využíván či zpřístupněn k jiným účelům než pro potřeby policie, s výjimkou žádosti subjektu údajů o jejich zpřístupnění podle zákona o ochraně osobních údajů. Nebyl využíván pro politické účely ani za účelem jakékoliv viktimizace disidentů a nebyl přístupný potenciálním zaměstnavatelům. Materiál byl rovněž podrobován pravidelnému přezkumu, jehož cílem bylo zajistit další uchovávání nebo odstranění informací podle racionálních a přiměřených kritérií založených na vyhodnocování hrozeb pro veřejnost a informační hodnoty pro policejní účely.

29. Závěrem byly podle lorda Sumptiona dány dostatečné záruky, aby informace osobní povahy nebyly uchovávány déle než po dobu nezbytnou pro účely udržování veřejného pořádku a předcházení či odhalování kriminality, a zpřístupnění třetím stranám bylo řádně omezeno.

30. Lady Hale souhlasila s lordem Sumptionem, naznačila však, že:

„51. … větším problémem by bylo, kdyby policie uchovávala jmenný záznam shromažďující na jednom místě všechny informace, které o něm v současnosti vedou. Takové složky musejí mít obzvláštní opodstatnění, už jen s ohledem na jejich potenciálně odrazující dopad na právo účastnit se pokojného veřejného protestu. Pan Catt sice může být pravidelným účastníkem demonstrací, z nichž některé jsou i organizované skupinou uchylující se k využívání extremistických metod, on sám se však nikdy nepodílel na žádné trestné činnosti páchané na těchto či jiných demonstracích ani nelze předpokládat, že tak učiní v budoucnu. Pokud by tedy policie uchovávala jmenný záznam vedený k jeho osobě, byla bych nakloněna závěru lorda Toulsona, že takové uchovávání je neodůvodněné.“

31. Lord Toulson, který vyslovil odlišné stanovisko, souhlasil s tím, že shromažďování a uchovávání předmětných údajů policií bylo v souladu se zákonem. Podle jeho názoru však bylo uchovávání těchto údajů nepřiměřené. Objasnil, že nemá v obecné rovině námitky vůči vysvětlení obsaženému ve výpovědi národního koordinátora, musejí však existovat určité limity, obzvláště ve vztahu k osobě, která nikdy nebyla obviněna z páchání násilností a nebyla vyhodnocena jako hrozba. Zmiňovaná výpověď nijak nevysvětluje, proč bylo nezbytné po mnoho let po konání určité akce uchovávat údaje o někom, u koho policie vyhodnotila, že nejedná násilně a že se zjevně nepodílí na koordinaci předmětných akcí. Neobjasňuje ani důvody, proč bylo považováno za nezbytné a přiměřené uchovávat detaily ohledně účasti stěžovatele na jiných politických protestních akcích, jako např. na konferenci Labour Party nebo konferenci odborových svazů.

32. Souhlasil se závěrem Odvolacího soudu, že komisař nijak neprokázal, že hodnota informace týkající se stěžovatele byla dostatečná pro její soustavné uchovávání. Pokud jde o názor, že pro policii by představovalo přílišnou zátěž, pokud by měla provádět časté přezkumy uchovávaných informací, lord Toulson poznamenal, že policie nepředložila žádný důkaz, že by jejich provádění bylo skutečně příliš zatěžující. Zdůraznil, že naopak z dokazování vyplynulo, že takové přezkumy jsou pravidelně prováděny, takže z ničeho nelze dovodit, že by výmaz historických záznamů o přítomnosti stěžovatele na protestních akcích představoval jakoukoliv skutečnou obtíž.

33. Lord Toulson připustil, že při vyšetřování závažného organizovaného zločinu je pro policii nezbytné, aby mohla sbírat a uchovávat podrobné záznamy z vyšetřování. Odmítl však to, že by tato potřeba byla jakkoliv narušena v případě, že bude potvrzen rozsudek Odvolacího soudu ve věci stěžovatele. Soud by sice vždy měl být ostražitý, má-li přehodnotit závěr policie, že určitý důkaz je pro ni potenciálně využitelný, za okolností projednávaného případu však lord Toulson nebyl schopen určit, jakou hodnotu spatřovala policie v neomezeném uchovávání záznamů o účasti stěžovatele na událostech, na nichž jen a pouze vykonával své demokratické právo pokojného protestu. Lord Toulson závěrem uvedl:

„69. Může se nabízet otázka, zda na tom skutečně tolik záleží, když ze strany policie nehrozí, že by došlo k nepatřičnému zpřístupnění předmětných informací třetím osobám. Záleží, protože v moderní společnosti má stát rozsáhlé pravomoci, pokud jde o uchovávání záznamů o svých občanech. Jedná-li občan v souladu se zákonem, měl by být uchráněn toho, aby o něm stát uchovával jakékoliv záznamy, pokud to skutečně není nezbytné z důvodu ochrany veřejného zájmu, a jen do té doby, dokud tento zájem trvá.“

[§ 34. – 57. Relevantní vnitrostátní úprava

§ 58. – 66. Relevantní právní nástroje Rady Evropy

§ 67. – 71. Relevantní právní dokumenty Evropské unie]

 

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

[§ 72. – 73. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

[§ 80. – 85. 1. Vyjádření stran

§ 86. – 91. 2. Vyjádření třetích stran]

3. Závěry Soudu

a) Zásah

92. Ve světle závěrů vyslovených Nejvyšším soudem vláda připustila, že sběr a uchovávání osobních údajů stěžovatele představovaly zásah do jeho práv plynoucích z článku 8 Úmluvy. Namítla nicméně, že narušení práv stěžovatele mělo omezenou povahu.

93. Soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které již pouhé ukládání informací představuje zásah do práv stěžovatelů na respektování jejich soukromého života zaručených čl. 8 odst. 1 Úmluvy (viz S. a Marper proti Spojenému království, § 67; Segerstedt-Wiberg a další proti Švédsku, § 73). Soud je toho názoru, že otázce údajně „omezené“ povahy zásahu do práv stěžovatele je vhodnější se věnovat v kontextu posuzování nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti (viz § 109–128 níže).

b) Odůvodnění

i. V souladu se zákonem

94. Jak Soud již dříve připomenul, ze spojení „v souladu se zákonem“ nevyplývá jen požadavek, aby napadené opatření bylo určitým způsobem zakotveno ve vnitrostátním právu, ale i požadavek na určitou kvalitu takové právní úpravy, která musí být pro daného jednotlivce dostupná a předvídatelná ve svých důsledcích. Má-li vnitrostátní právní úprava splnit tato kritéria, musí zakotvit přiměřenou právní ochranu proti svévoli a v tomto ohledu dostatečně jasně vymezit rozsah pravomocí a míru volného uvážení přiznanou příslušným vnitrostátním orgánům, jakož i způsob jejich uplatňování (viz, mimo jiné, M. M. proti Spojenému království).

95. Soud rovněž již dříve vyslovil, že otázky spojené s ochranou osobních údajů mohou vyvstat v různých fázích jejich zpracování, jako např. při shromažďování, ukládání, používání a předávání těchto údajů (viz M. M. proti Spojenému království, § 195).

Shromažďování údajů

96. Pokud jde o otázku shromažďování údajů, Soud podotýká, že v projednávaném případě bylo shromažďování dat prováděno na základě obecných policejních pravomocí vyplývajících z obecného práva (common law) s odvoláním na pracovní definici „vnitrostátního extremismu“. Tato definice byla jednotlivými policejními orgány používána rozdílně a její nejednoznačnost kritizovala i Policejní inspekce (HMIC; viz § 52 výše).

97. Vzhledem k obecnosti vymezení předmětných policejních pravomocí a rozličnosti jednotlivých definic pojmu „vnitrostátní extremismus“ se Soud domnívá, že také kritéria uplatňovaná policií při shromažďování daných údajů byla značně nejednotná. Možná také proto se předmětná databáze zdá být vytvářena poněkud nahodile (ad hoc). Soud proto souhlasí se stěžovatelem, že z dostupných informací lze jen obtížně určit přesný rozsah a obsah konkrétních shromážděných a do databáze vložených údajů.

98. Vláda nicméně namítla, že vytvoření obdobné databáze nemusí mít oporu v zákoně. Soud se domnívá, že tomuto tvrzení nasvědčuje i zásada 3.1. rezoluce Výboru ministrů (74) 29 o ochraně soukromí jednotlivců ve vztahu k elektronickým databázím ve veřejném sektoru (viz § 61 výše), podle které se vytvoření takové databáze musí opírat o právní úpravu nebo zvláštní regulaci nebo musí být zveřejněno formou určitého výroku či dokumentu v souladu s právním systémem jednotlivých členských států. V tomto ohledu Soud podotýká, že „správa“ předmětných údajů byla upravena legislativou a praktickým kodexem (viz § 37–40 a 99), přičemž obecná pravomoc policie umožňující shromažďování údajů vyplývala z obecného práva (common law). Nejvyšší soud na podporu svého závěru, že shromažďování předmětných osobních údajů stěžovatele bylo předvídatelné, poukázal na zprávu Policejní inspekce (HMIC) z roku 2003 (viz § 28 rozsudku Nejvyššího soudu) a obsah informací souběžně publikovaných v tisku. Zdejší Soud poznamenává, že existence speciální databáze nebyla otevřeně potvrzena až do doby zahájení vnitrostátního soudního řízení v projednávané věci, ačkoliv připouští, že z veřejně dostupných informací bylo možno dovodit, že policie takovou databázi pravděpodobně provozuje.

99. Skutečnost, že shromažďování údajů v předmětné databázi nebylo postaveno na jasnějším a jednoznačnějším právním základu, je hodna zvážení. Právní rámec dopadající na shromažďování údajů o stěžovateli nicméně nelze vykládat odděleně od právních ustanovení upravujících uchovávání a používání těchto osobních údajů stěžovatele. Proto dříve, než Soud dospěje k závěru v tomto bodu, přistoupí k posouzení uvedených právních ustanovení, v nichž jsou zakotveny i určité právní záruky proti svévoli.

Uchovávání a používání údajů

100. Ustanoveními dopadajícími na uchovávání dat použitelnými v projednávaném případě se Soud v nedávné době zabýval ve věci M. M. proti Spojenému království (cit. výše). Jednalo se o zákon o ochraně osobních údajů a praktický kodex z roku 2005 upravující zásady při správě policejních informací. V projednávaném případě uvedená pravidla pro uchovávání dat stanoví domněnku oprávněného uchovávání v případě, že tyto údaje nejsou nepřiměřeně rozsáhlé, jejich uchovávání je nezbytné pro policejní účely a je pravidelně aktualizováno. Od okamžiku prvotního rozhodnutí o uchovávání určitých údajů musejí tyto být uchovávány po dobu minimálně šesti let. Po uplynutí této doby by měly být podrobeny přezkumu a případně vymazány. Pravidla nestanoví žádnou pevnou lhůtu, v níž je nezbytné provést tento přezkum či dokdy je nutné provést výmaz. Policie má na základě volného uvážení právo rozhodnout o dalším uchovávání dat, pokud to považuje za nezbytné.

101. V rozsudku ve věci M. M. proti Spojenému království (cit. výše) Soud shledal porušení článku 8 na základě toho, že uchovávání a poskytování dotčených osobních údajů nebylo prováděno v souladu se zákonem. Soud uvedl, že nerozlišující a časově neomezené shromažďování osobních údajů nemůže být v souladu s požadavky článku 8 v situaci, kdy není dána jasná a podrobná zákonná úprava objasňující použitelné záruky a vymezující mimo jiné okolnosti, za nichž je možné údaje shromažďovat, po jak dlouhou dobu, k jakým účelům je lze použít, a okolnosti jejich případného výmazu. Soud také poukázal na chybějící mechanismus nezávislého přezkumu rozhodnutí uchovávat či zpřístupnit takové údaje (viz M. M. proti Spojenému království, § 199–206).

102. Jakkoliv jsou si ustanovení týkající se uchovávání údajů v projednávaném případě do jisté míry podobná s pravidly řešenými ve věci M. M. proti Spojenému království, ostatní okolnosti se liší.

103. Zaprvé, Soud podotýká, že věc M. M. se týkala uchovávání údajů z trestního rejstříku, které Soud považoval nejen za osobní, ale rovněž za citlivé údaje s „potenciálně zničujícími dopady“ v případě jejich zpřístupnění třetí straně. Navíc se stížnost ve věci M. M. netýkala policejního zpravodajského shromažďování informací, ale zaměřovala se na režim poskytování informací z trestního rejstříku a Soud zde kritizoval neexistenci zákonného rámce upravujícího (v některých případech povinné) předávání takových dat policií potenciálním zaměstnavatelům v Severním Irsku v rozhodné době (viz M. M., cit. výše, § 203).

104. S ohledem na tyto okolnosti Soud dále uvádí, že na rozdíl od stěžovatele ve věci M. M. měl stěžovatel v projednávané věci možnost podat žádost o přezkum a výmaz svých osobních údajů, kterého i využil (viz a contrario M. M., § 206).

Závěr

105. Soud má pochybnosti ohledně nejednoznačnosti právní úpravy, na jejímž základě byly shromažďovány osobní údaje stěžovatele. Soud zejména poukazuje na velmi volně definovaný pojem „vnitrostátního extremismu“ a na skutečnost, že údaje stěžovatele mohou být potenciálně uchovávány po neomezeně dlouhou dobu. Tyto údaje by ovšem nemohly být poskytnuty třetím osobám a stěžovatel měl právo požádat o jejich výmaz.

106. V tomto ohledu Soud připomíná, že otázka, zda shromažďování, uchovávání a použití osobních údajů stěžovatele probíhalo v souladu se zákonem, je úzce propojena s širší otázkou, zda byl takový zásah nezbytný v demokratické společnosti (S. a Marper, § 99).

107. S ohledem na rozbor obsažený v § 109–128 níže nepovažuje Soud za nezbytné rozhodnout, zda byl předmětný zásah „v souladu se zákonem“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

ii. Legitimní cíl

108. Otázka, zda policie při vytváření a udržování předmětné databáze sledovala legitimní cíl, nebyla mezi stranami spornou. Soud se rovněž domnívá, že jde o cíl legitimní, neboť chráněným zájmem je prevence nepokojů a kriminality a zajištění práv a svobod druhých.

iii. Nezbytné v demokratické společnosti

109. Soud již v mnoha předchozích případech vyložil prvky, které je třeba vzít v úvahu při posuzování otázky, zda byl zásah do práva stěžovatele plynoucího z článku 8 nezbytný, a tudíž odůvodněný. Zásah bude nezbytný v demokratické společnosti, pokud je vyvolán „naléhavou společenskou potřebou“, pokud je přiměřený legitimně sledovanému cíli a pokud důvody předkládané vnitrostátními orgány pro jeho použití jsou relevantní a dostatečné“. Při posuzování této otázky musí být příslušným vnitrostátním orgánům přiznána určitá míra posuzovací volnosti (viz S. a Marper proti Spojenému království, § 101–102).

110. Zvažuje nejprve druhý z uvedených prvků Soud podotýká, že podle vlády se vnitrostátní soudy důkladně zabývaly jeho aspekty ve světle článku 8 Úmluvy. Soudy se sice ve svých závěrech rozcházely, což ovšem pouze dokládá, že daná otázka je jednou z těch, u kterých řádná aplikace zásad vyplývajících z článku 8 může vést k rozdílnému výsledku. S odkazem na rozsáhlý soudní přezkum na vnitrostátní úrovni vláda namítala, že otázka, zda bylo nezbytné uchovávat údaje stěžovatele, spadá do rámce posuzovací volnosti státu, a zdejšímu Soudu o ní tedy nepřísluší rozhodovat.

111. V tomto ohledu Soud připomíná, že ve věcech týkajících se článku 8 Soud obecně vykládá otázku míry posuzovací volnosti tak, že v případě, že nezávislé a nestranné vnitrostátní soudy pečlivě posoudily předložené skutkové okolnosti, aplikovaly relevantní lidskoprávní standardy v souladu s Úmluvou a judikaturou k ní se pojící a řádně poměřily osobní zájem stěžovatele a obecnější veřejný zájem dotčený případem, Soudu nepřináleží nahrazovat svým vlastním posouzením (zejména vlastním posouzením skutkových okolností ve vztahu k otázce přiměřenosti) posouzení věci příslušnými vnitrostátními orgány, pokud k takovému postupu nevyzývají závažné důvody (viz McDonald proti Spojenému království, § 57).

112. Soud nicméně shledává, že v projednávaném případě jsou dány důvody k takovému postupu. V prvé řadě považuje za významné, že osobní data vypovídající o politickém přesvědčení spadají do kategorie citlivých údajů, se kterou se pojí vyšší úroveň ochrany (viz § 58–60 a 67–70 výše a S. a Marper proti Spojenému království, § 76). Soud podotýká, že na vnitrostátní úrovni byl tento aspekt stížnosti vyhodnocen jako otázka právní úpravy ochrany osobních údajů a během soudního projednávání na něj nebyla zaměřena pozornost. Ve svém závěru, že uchovávání údajů stěžovatele nebylo odůvodněné ve smyslu článku 8, Odvolací soud nepovažoval za nutné se blíže zabývat rozborem speciálních zásad ochrany osobních údajů (viz § 65). Stěžovatel neuplatnil námitky týkající se speciální ochrany osobních údajů ani před Nejvyšším soudem, který proto odkázal na právní úpravu ochrany osobních údajů pouze obecně v kontextu posuzování zákonnosti. Podle Soudu nicméně z povahy stížnosti stěžovatele vyplývá, že citlivá povaha předmětných údajů byla klíčovým rysem případu jak v řízení před vnitrostátními soudy, tak v řízení před tímto Soudem (viz § 80 výše).

113. Soud dále podotýká, že bez ohledu na ustálenou judikaturu (viz § 93 výše) vyslovil High Court závěr, že shromažďování a uchovávání předmětných údajů stěžovatele nepředstavovalo zásah ve smyslu článku 8 Úmluvy. Tato otázka byla následně řešena Odvolacím soudem a Nejvyšším soudem, které usoudily, že se o zásah jednalo, a předložily podrobná a úplná odůvodnění s rozsáhlými odkazy na štrasburskou judikaturu. Vláda nicméně trvala na tom, že uchovávání nebylo systematické a povaha zásahu byla omezená. Stěžovatel namítl, že je nezbytné vydat konečné rozhodnutí v této otázce. Soud souhlasí s tím, že případ volá po určitém vyjasnění těchto otázek.

114. Soud také připomíná stěžejní význam posouzení souladu se zásadami plynoucími z článku 8 v případech, kdy pravomoci státu nejsou jednoznačně vymezené, a vzniká tak nebezpečí svévole, zejména s ohledem na stále výraznější sofistikovanost dostupných technologií (viz Roman Zakharov proti Rusku, § 229, a Szabó a Vissy proti Maďarsku, § 68). Na rozdíl od projednávaného případu se citované spory týkaly utajeného sledování. Soud se však domnívá, že by se měl řídit postojem zde zaujatým, zejména když již dříve vyjádřil obavy plynoucí z nejednoznačnosti pravomocí státu v této oblasti (viz § 105 výše).

115. Soud konečně bere v úvahu způsob a načasování zpřístupnění předmětných údajů a to, že ve skutečnosti bylo uchováváno více údajů stěžovatele, než kolik policie přiznala v době probíhajících vnitrostátních řízení (viz § 11, 15–17 výše). Tato skutečnost má dopad na to, jak Soud hodnotí uplatnitelné záruky (viz § 122 níže).

116. Soud se proto obrací k dalším prvkům, které je třeba posoudit, v prvé řadě k otázce, zda byla dána „naléhavá společenská potřeba“, aby policie vytvořila a udržovala takovou databázi. Soud se touto otázkou v obecnější rovině již zabýval, když uvedl, že databáze sledovala legitimní cíl (viz § 108 výše). V tomto okamžiku je úkolem Soudu posoudit, zda sběr a uchovávání osobních údajů stěžovatele mohou být považovány za odůvodněné ve smyslu Úmluvy (viz mutatis mutandis S. a Marper, § 106).

117. Pokud jde o to, zda byla dána naléhavá potřeba shromažďovat osobní údaje stěžovatele, Soud připouští, že tomu tak bylo. Souhlasí s Nejvyšším soudem, podle kterého z povahy zpravodajského shromažďování informací plyne, že policie nejprve potřebuje údaje shromáždit a teprve následně je může vyhodnocovat (viz § 27 výše). V tomto ohledu Soud připomíná, že dotčená osobní data byla získána z otevřených zdrojů.

118. Soud také souhlasí s vnitrostátními soudy v závěru, že zjevným úkolem policie bylo monitorovat protesty organizované Smash EDO s ohledem na to, že aktivity této skupiny provázejí násilnosti a případná kriminalita. Proto i když stěžovatel sám nebyl podezřelý z přímého podílu na trestné činnosti této skupiny, bylo ospravedlnitelné, aby policie shromažďovala i jeho osobní údaje. Ostatně sám stěžovatel se rozhodl opakovaně a veřejně vyjadřovat svou přináležitost k aktivitám násilného protestního uskupení.

119. Pokud jde o to, zda byla dána naléhavá potřeba uchovávat údaje stěžovatele, Soud se domnívá, že nikoliv. Sdílí obavy vyjádřené vnitrostátními soudy, že je třeba být ostražitý, má-li být přehodnocen závěr policie, že určité informace považuje za důležité pro naplňování svých úkolů (viz § 22 výše). V tomto ohledu Soud zdůrazňuje, že jeho závěr nijak nezpochybňuje skutečnost, že mohla být dána naléhavá potřeba, aby policie uchovávala předmětné údaje stěžovatele po určitou dobu po jejich shromáždění. Nicméně za neexistence pravidel, která by upravila maximální dobu pro uchovávání takových údajů, byl stěžovatel zcela odkázán na pečlivé uplatňování značně nejistých záruk zakotvených v kodexu a směrnici, chtěl-li dosáhnout toho, aby uchovávání jeho údajů bylo přiměřené. Jestliže se stát rozhodne pro takový režim, stává se nezbytnost efektivních procesních záruk rozhodující otázkou (viz mutatis mutandis S. M. M. proti Spojenému království, § 84). Tyto záruky musejí umožnit výmaz údajů, jakmile se jejich další uchovávání stane nepřiměřeným.

120. Soud v tomto směru uvádí, že vzhledem k tomu, že osobní údaje stěžovatele mohly být uchovávány po neomezeně dlouhou dobu, jediný časový limit, kterým si mohl být stěžovatel jistý, byl ten, že jeho data budou uchovávána po dobu minimálně šesti let, po jejímž uplynutí měl být proveden přezkum. V projednávaném případě není zřejmé, zda byly tyto šestileté či jiné přezkumy prováděny jakýmkoliv smysluplným způsobem. V každém případě nevedly k výmazu žádného z osobních údajů stěžovatele.

121. Soud podotýká, že okolnosti tohoto případu jsou v kontrastu s přístupem zakotveným v zásadě č. 4 rezoluce Výboru ministrů (74) 29 o ochraně soukromí jednotlivců ve vztahu k elektronickým databázím ve veřejném sektoru, podle které by měla být stanovena pravidla určující maximální dobu, po jejímž vypršení určitá data nemohou být nadále používána či uchovávána, nejsou-li dány výjimečné okolnosti (viz § 62 výše).

122. Dále jakkoliv stěžovatel mohl požádat o zpřístupnění a výmaz svých údajů a také o ně požádal, dopad této záruky se zdá být omezený, vezme-li se v úvahu, že provedení výmazu údajů bylo zamítnuto a pro jejich pokračující uchovávání nebylo poskytnuto žádné odůvodnění – jakož i vzhledem k pozdějšímu vyrozumění o uchovávání dalších údajů bez předložení jakéhokoliv vysvětlení (viz § 11 a 15–17 výše). Pokud je Soudu známo, alespoň část z osobních údajů stěžovatele týkajících se jeho účasti v nenásilných protestech byla shromážděna před více než šesti lety a nadále zůstává uložena v „databázi extremismu“ (viz § 16 výše) navzdory závěru policie, který potvrdily i vnitrostátní soudy, že stěžovatel nepředstavoval žádnou hrozbu (viz § 31 výše).

123. Neexistence dostatečných záruk je navíc v projednávaném případě obzvlášť závažná s ohledem na to, že osobním údajům vypovídajícím o politickém přesvědčení náleží vyšší úroveň ochrany (viz § 112 výše). Zapojení se do pokojných protestů požívá zvláštní ochranu dle článku 11 Úmluvy, který také stanoví speciální režim ochrany pro odbory, jejichž akce stěžovatel rovněž navštěvoval (viz § 10 výše). Soud v tomto směru podotýká, že podle výpovědi národního koordinátora se definice „vnitrostátního extremismu“ vztahuje ke shromažďování údajů o skupinách či jednotlivcích, kteří se dopouštějí jednání „překračujícího hranice demokratického procesu“. Policie tudíž zjevně nedodržela svou vlastní definici (nakolik je proměnlivá, viz § 105 výše), když uchovávala údaje o zapojení stěžovatele do pokojných politických událostí: takové události jsou přitom nezbytnou součástí demokratického procesu (viz Gorzelik a další proti Polsku, § 92). Soud již dříve zdůraznil nebezpečí spočívající v nejednoznačně vymezeném rozsahu shromažďování údajů, jaký je patrný i v projednávaném případě (viz § 97 výše). V souladu s tím se Soud domnívá, že rozhodnutí uchovávat osobní údaje stěžovatele nezohlednilo zvýšenou úroveň ochrany, která na ně jakožto data vypovídající o politickém přesvědčení dopadala, a že za daných okolností muselo uchovávání těchto dat mít odrazující účinek („chilling effect“).

124. Dále zásada č. 2 týkající se shromažďování údajů zakotvená v doporučení R (87) 15 (viz § 65 výše) stanoví, že shromažďování údajů o jednotlivci zakládající se výlučně na tom, že daný jednotlivec náleží k určitému hnutí či organizaci, které nejsou zakázány zákonem, by mělo být vyloučeno, není-li zcela nezbytné pro účely konkrétního vyšetřování (viz mutatis mutandis Segerstedt-Wiberg a další, § 79). Soud je toho názoru, že ve vztahu k uchovávání konkrétních údajů stěžovatele týkajících se pokojných protestů nebylo prokázáno, že bylo zcela nezbytné, ani to, že bylo prováděno pro účely konkrétního vyšetřování.

125. Soud dále zdůrazňuje, že své závěry ve vztahu ke stěžovateli činí rovněž s ohledem na jeho věk, který je podle zásady č. 7 doporučení R (87) 15 nutno zvlášť vzít v úvahu (viz § 66 výše).

126. Vláda namítala, že by bylo příliš zatěžující provádět pravidelný přezkum databáze a vymazávat všechny záznamy týkající se stěžovatele, protože databáze není zcela automatizovaná. Soud nicméně podotýká, že směrnice o správě policejních informací zakotvuje povinnost provést přezkum uchovávaných dat a jejich výmaz po uplynutí šesti let. Jakkoliv k tomu v projednávaném případě nedošlo, je zjevné, že přezkum a výmaz záznamů má být reálně prováděn. V tomto ohledu Soud také připomíná, že v roce 2012 v důsledku zprávy Policejní inspekce bylo vymazáno značné množství osobních dat stěžovatele, což jasně dokazuje, že přezkum a výmaz záznamů je proveditelný (viz § 13 výše). Soud také upozorňuje na to, že směrnice pro správu policejních informací označuje za nezbytné, aby uchovávané informace byly jednoduše dostupné a použitelné (viz § 42 výše).

127. Soud s ohledem na výše uvedené není přesvědčen o tom, že by výmaz předmětných údajů byl natolik zatěžující, aby požadavek na jeho provádění byl nepřiměřený. V obecnější rovině Soud dodává, že by bylo v přímém rozporu s potřebou chránit soukromí ve smyslu článku 8, pokud by vláda mohla vytvořit databázi, v níž by uchovávané informace nebylo možno jednoduše přezkoumat či upravit, a následně by touto skutečností odůvodňovala odmítnutí provést výmaz informace v databázi uložené.

128. Předchozí závěry jsou dostačující pro to, aby Soud shledal, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

[§ 129. – 134. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

 

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že článek 8 Úmluvy byl porušen.

 

 

A. Přístup k projednávané věci

1. Souhlasím s výsledkem tohoto případu, tedy se závěrem, že došlo k porušení práv stěžovatele plynoucích z článku 8 Úmluvy. Většina soudců senátu dospěla k tomuto závěru na základě posouzení otázky, zda byl namítaný zásah „nezbytný“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. K samotné podstatě tohoto posouzení nemám žádných zásadních námitek. Mé pochybnosti se týkají předchozího vyhodnocení otázky, zda byl daný zásah do práv stěžovatele plynoucích z článku 8 „v souladu se zákonem“. V tomto bodu poukázala rozhodující většina na řadu sporných momentů, nicméně shledala, že není nezbytné v projednávaném případě vyslovit nějaký pevný závěr ohledně toho, zda byl naplněn požadavek zákonnosti. Bohužel podle mého názoru postrádá takový přístup důslednost a soudržnost se stávající judikaturou.

2. Podle ustálené judikatury Soudu ze spojení „v souladu se zákonem“ dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy vyplývá nejen požadavek, aby napadené opatření bylo zakotveno ve vnitrostátním právu, ale také že musí být slučitelné s principy právního státu, jak je výslovně stanoveno v preambuli Úmluvy a vyplývá z předmětu a účelu článku 8. Požadavek zákonnosti tudíž dopadá rovněž na určitou kvalitu předmětné právní úpravy. To znamená, že tato právní úprava má být dostatečně dostupná a předvídatelná ve svých důsledcích, tedy formulovaná dostatečně přesně, aby každý – případně s přiměřenou pomocí – mohl podle ní směrovat své jednání (viz např. S. a Marper proti Spojenému království, § 95).

3. Má-li vnitrostátní úprava dostát těmto požadavkům, musí zakotvovat dostatečnou právní ochranu proti svévoli a v souladu s tím dostatečně jasně vymezit míru volného uvážení přiznaného příslušným orgánům státu i způsob jeho uplatňování. Úroveň preciznosti vnitrostátní právní úpravy – která nemůže řešit každou jednotlivou situaci – značně odvisí od kontextu a obsahu dotčeného práva, tj. oblasti, kterou má regulovat (viz § 96).

4. V oblasti ochrany osobních údajů Soud označil již dříve za stěžejní, aby relevantní právní úprava zakotvila jasná, podrobná pravidla týkající se rozsahu a aplikace příslušných opatření, jakož i dostatečné záruky proti zneužití a svévoli v každé fázi zpracování osobních údajů (viz M. M. proti Spojenému království, § 195, a Surikov proti Ukrajině, § 74). Jedná se skutečně o zásadní požadavky.

5. V kontextu obdobném projednávanému případu, tedy při zpracovávání osobních údajů, včetně citlivých osobních údajů, policií pro účely zvládání hrozeb zaměřených proti veřejnému pořádku, je namístě obzvláštní opatrnost při posuzování požadavků na kvalitu právní úpravy dopadající na toto zpracování osobních údajů. Jakkoliv představují sběr a další zpracovávání osobních údajů neodmyslitelnou součást náplně práce policejních a bezpečnostních orgánů, pojí se s tím současně značné riziko zneužití ve vztahu k výkonu a ochraně práv a svobod jednotlivců, jejichž údaje jsou zpracovávány. K posouzení kvality předmětné právní úpravy je tudíž nutno přistupovat dostatečně důkladně. Takový přístup je ještě důležitější ve světle vývoje, na nějž poukazuji ve svém odlišném stanovisku vysloveném ve věci Big Brother Watch a další proti Spojenému království (rozsudek ještě není v právní moci; § 15 odlišného stanoviska), zejména postupné oslabování respektu k demokratickým standardům a principům právního státu, jehož dokladem je dění v mnoha členských státech. Opět bez jakéhokoliv náznaku, že k obdobnému dění dochází ve státě dotčeném v projednávané věci, při aplikaci zásad vyplývajících z Úmluvy musí být přesto zohledněno nebezpečí plynoucí z nastíněného vývoje tváří v tvář společně uznávaným lidským právům a základním svobodám.

6. S ohledem na tyto úvahy se domnívám, že jádro právních otázek vyvolaných projednávaným případem se spíše než k otázce nezbytnosti zásahu vztahuje zejména k nedostatečné kvalitě předmětné právní úpravy. Jak bude podrobněji rozebráno níže, vnitrostátní právní rámec, stojící na krajně vágním a nepřesném základu, umožnil dané zpracovávání citlivých osobních údajů bez poskytnutí dostatečných záruk. Stěžejní význam kvalitní právní úpravy v kontextu obdobném projednávanému případu lze nejjednodušeji podtrhnout poukazem na to, že obecné principy práva na ochranu osobních údajů – mezi nimi princip, podle kterého zpracování určitých osobních údajů musí být nezbytné pro určitý účel zpracování a že údaje, které mají být zpracovávány, musejí být přiměřené, relevantní a nesmějí překračovat meze vymezeného účelu – téměř ztrácejí praktickou využitelnost v případě, že samotný účel není nijak smysluplně definován či vymezen.

B. Rozbor případu

7. V projednávaném případě došlo ke zpracování osobních údajů na základě obecného práva (common law). (…) Nezakládá se tudíž na zákonném podkladu a základ této úpravy v obecném právu je tak vágní, jak jen může být. Pokud jde o konkrétní dotčenou databázi, nevztahuje se k ní žádný další právní podklad.

8. Pokud jde o účel předmětné databáze, bylo uvedeno, že „záznamy jsou uchovávány, aby umožnily britským policejním složkám zvládat hrozbu budoucí trestné činnosti“ (viz § 14 tohoto rozsudku). Podle stanoviska předloženého Soudu vládou jsou informace uchovávány „pro policejní účely“ a „zahrnují informace vztahující se k extremismu, ale rovněž k případům veřejných nepokojů, které nejsou spojeny s extremismem“. Vše tak zůstává extrémně vágní a mlhavé. Co se týče praktického kodexu vydaného státním tajemníkem (viz § 40 tohoto rozsudku), definice „policejních účelů“ zde uvedená je zakončena obecným odkazem na výkon „policejních služebních povinností“, a tudíž nenabízí žádné další upřesnění.

9. Zcela tak chybí jasná pravidla vymezující rozsah předmětných opatření. Dostupnost a předvídatelnost těchto právních norem je tudíž zjevně nedostačující. Jak bylo uvedeno výše, tyto rysy právní úpravy samy o sobě oslabují význam a účinnost záruk proti zneužití a svévoli vycházejících z obecných principů ochrany osobních údajů zakotvených v zákoně o ochraně osobních údajů.

[§ 10. Nezbytnost podrobných pravidel a záruk pro jednotlivé fáze zpracování osobních údajů]

11. V projednávaném případě vláda zdůraznila, že informace byly uchovávány pro policejní účely a nebyly určeny k poskytnutí jakékoliv třetí straně ani skutečně nebyly komukoliv zpřístupněny. (…) Vláda také ve shodě s vnitrostátním Nejvyšším soudem zdůraznila, že předmětné informace nebyly získány v utajení.

12. Žádné z uvedených tvrzení však v daném kontextu a za daných okolností nepředstavuje zásadní změnu. Ačkoliv je pravdou, že utajené sledování nebo v utajení prováděné shromažďování zpravodajských informací, stejně jako přístup k osobním a zejména k citlivým osobním údajům vyvolávají zvýšené nároky na kvalitu právní úpravy jak ve smyslu dostatečné podrobnosti daného právního rámce, tak pokud jde o dostatečnou sílu nezbytných záruk, samo o sobě to neznamená, že v ostatních případech je možný laxní přístup k uvedeným požadavkům, zejména v případech, v nichž jde o zpracování citlivých osobních údajů. S ohledem na ustálené evropské principy dopadající na zpracování osobních údajů není ve vztahu k požadovaným prvkům ochrany rozhodující, že jsou určitá data zpracovávána pouze pro „interní“ potřeby veřejných orgánů, aniž by byla poskytována třetím subjektům, ani to, že uvedená data nebyla získána v rámci utajených operací. Stejně tak nehraje žádnou roli, že předmětné údaje byly shromážděny ve vztahu k událostem probíhajícím na veřejně dostupných místech nebo že zahrnují primární skutečnosti dostupné ve „veřejné sféře“, jako je jméno a adresa určité osoby. Je ustáleným názorem, že potřeba chránit osobní údaje často závisí zejména na otázkách, jako je kontext, propojování, používání a dostupnost takových údajů (z judikatury Soudu viz např. Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, § 134–137).

13. Rád bych tímto zdůraznil, že výklad relevantních standardů vyplývajících z Úmluvy by se neměl měnit v závislosti na kritériích či rozlišujících faktorech, které by vedly k neodůvodněnému odklonu ochrany osobních údajů dle článku 8 Úmluvy od ochrany plynoucí ze speciálních právních nástrojů mezinárodního práva v dané oblasti. Soud i v kontextu jiných případů uvedl, že Úmluva by měla být vykládána v souladu s obecnými principy mezinárodního práva a že cílem Soudu by mělo být propojené a souladné uplatňování relevantních mezinárodních nástrojů (viz např. X. proti Lotyšsku, § 92–94).

C. Závěr

14. Projednávaný případ podle mého názoru zejména v individuální rovině dokresluje důsledky vyplývající z nedostatků příslušného právního rámce. Stěžovatel, který nebyl nikdy obviněn ze spáchání trestného činu či násilností ani podezřelý z přímého zapojení do jakékoliv trestné činnosti, které se dopouštěla skupina Smash EDO, a který byl vyhodnocen jako jednotlivec nepředstavující hrozbu (viz § 31 a 119 tohoto rozsudku), se ocitl v situaci, kdy jeho osobní data vztahující se k jeho účasti na demonstracích a akcích odborů, tedy k pokojnému výkonu práv zaručených mu článkem 10 a 11 Úmluvy, byla po neomezeně dlouhou dobu uchovávána v policejních záznamech tvořících součást vyhledávací databáze. Do zahájení vnitrostátních soudních řízení v projednávané věci nebyla jednoznačně potvrzena ani samotná existence této databáze (viz § 98 tohoto rozsudku). Následný přezkum otázek souvisejících s utajenými policejními operacemi, provedený mimo jiné pod nátlakem whistleblowerů, vedl rovněž k přezkumu databáze zahrnující zpravodajské informace získané z otevřených zdrojů (viz § 13 tohoto rozsudku) a vyústil ve výmaz části údajů týkajících se stěžovatele, které byly původně uchovávány. Jak poukázal stěžovatel ve svém vyjádření, systém, který se musí spoléhat na whistleblowery, soudní spory a mediální odhalení, aby zajistil své řádné fungování, není přiměřený ve smyslu ochrany proti zneužití či svévoli.

15. Z výše uvedených důvodů se domnívám, že by bylo vhodné, aby se senát ve svém rozboru důkladněji a důsledněji zaměřil na posouzení aspektu „kvality právní úpravy“ projednávaného případu, protože ten představuje jádro celého sporu, namísto toho, aby ponechal tuto otázku otevřenou a vystavěl rozhodnutí na posouzení otázky „nezbytnosti“. Podle mého názoru nebyla v kontextu projednávaného případu kvalita relevantního právního rámce dostatečná, a tudíž nebyl zásah „v souladu se zákonem“ ve smyslu čl. 8 odst. 2. Tento závěr postačuje k tomu, aby bylo vysloveno porušení článku 8 Úmluvy.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.