WUNDERLICH proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 18925/15

Datum: 10. 1. 2019

Složení senátu: Y. Grozev, předseda senátu (Bulharsko), A. Nußberger (Německo), S. O’Leary (Irsko), M. Mits (Lotyšsko), G. Kucsko-Stadlmayer (Rakousko), L. Hüseynov (Azerbajdžán), L. Chanturia (Gruzie).

[§ 1. – 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

A. Pozadí případu

6. Stěžovatelé, Petra Wunderlich, která se narodila v roce 1967, a Dirk Wunderlich, který se narodil v roce 1966, jsou manželé.

7. Stěžovatelé jsou rodiči čtyř dětí: M. (nar. v červenci 1999), J. (nar. v září 2000), H. (nar. v dubnu 2002) a S. (nar. v září 2005).

8. Stěžovatelé odmítají státní školský systém a povinnou školní docházku a přejí si vzdělávat své děti doma. V roce 2005 jejich nejstarší dcera dosáhla školního věku. Stěžovatelé jí odmítli zapsat do školy. Za nerespektování předpisů o povinné školní docházce bylo stěžovatelům uděleno několik správních pokut a bylo proti nim vedeno několik trestních řízení. Stěžovatelé přijali tyto rozhodnutí a pokuty zaplatili bez toho, aby to změnilo jejich chování.

9. Mezi rokem 2008 a 2011 žili stěžovatelé se svými dětmi v zahraničí. V roce 2011 se vrátili dlouhodobě do Německa, nezapsali však své děti do žádné školy.

B. Řízení ve věci

10. Dopisem ze dne 13. 7. 2012 státní úřad pro vzdělávání (staatliches Schulamt) informoval příslušný rodinný soud o tom, že stěžovatelé záměrně a trvale odmítají posílat své děti do školy a poskytl chronologický seznam udělených správních pokut a trestních stíhání vedených proti stěžovatelům – mimo jiné kvůli udeření jedné z dcer – jakož i jiné incidenty od roku 2005. Úřad pro vzdělávání dospěl k závěru, že děti vyrůstají v „paralelním světě“ bez jakéhokoli kontaktu se svými vrstevníky a že nedostaly žádnou pozornost, která by jim umožnila mít společný život v Německu. Proto navrhl soudu přijmout opatření podle čl. 1666 německého občanského zákoníku (viz § 25 níže) s odůvodněním, že nejlepší zájmy dětí byly ohroženy kvůli systematickému zamezení možnosti vést „normální“ život. Orgán sociálně-právní ochrany dětí (Jugendamt) podpořil návrh úřadu pro vzdělávání. Shledal, že přetrvávající odmítavý postoj stěžovatelů ohrožoval nejlepší zájmy dětí.

11. Rodinný soud v Darmstadte zahájil soudní řízení a vyslechl oba stěžovatele, jejich děti a orgán sociálně-právní ochrany dětí. Rovněž určil kolizního opatrovníka pro děti. Během ústního jednání dne 6. 9. 2012, stěžovatelé uvedli, že zaplatili všechny správní pokuty uložené za neposílání jejich dětí do školy a že, navzdory těmto sankcím, budou pokračovat s domácím vzděláváním jejich dětí. Již v předchozím písemném podání stěžovatelé potvrdili jejich neochotu posílat své děti do školy a uvedli, že by úřady musely jejich děti odebrat z rodinného domova a vzít je celkově pryč, pokud by měly děti někdy státní školu navštěvovat. Během jednání děti vysvětlily, že to byla primárně jejich matka, která učila všechny čtyři děti, a že vyučování začalo normálně v 10 hodin a končilo v 15 hodin s přestávkou na oběd, který byl připraven jejich matkou.

12. Dne 6. 9. 2012 rodinný soud v Darmstadte zbavil stěžovatele jejich práva na určení místa pobytu jejich dětí, práva na rozhodování o jejich vzdělávání, práva vystupovat před úřady ve jménu jejich dětí a převedl tyto práva na orgán sociálně-právní ochrany dětí. Zároveň přikázal stěžovatelům odevzdat jejich děti orgánu sociálně-právní ochrany dětí za účelem výkonu předpisů o povinné školní docházce a povolil orgánu sociálně-právní ochrany dětí použít sílu v případě nezbytnosti. Ve svém odůvodnění vnitrostátní soud uvedl, že trvalý odpor rodičů posílat své děti do státní školy nebo uznané dotované nezávislé školy nejenom vedl k porušení § 67 hesenského školního zákona (Hessisches Schulgesetz) – viz § 31 níže – ale rovněž představoval zneužití rodičovské odpovědnosti, což by mohlo ohrozit nejlepší zájmy dětí v dlouhodobém horizontu. Nezávisle na otázce, zda děti byly dostatečně vzdělávané v rámci domácího vzdělávání, neúčast ve škole jim bránila stát se součásti komunity a neumožňovala jim získat sociální dovednosti, jako je tolerance, asertivita a schopnost prosadit své vlastní přesvědčení proti většinovým názorům. Soud shledal, že děti potřebují být vystaveny vlivům odlišným od těch přítomných v rodičovské domácnosti, za účelem získání výše uvedených dovednosti. Konečně, soud dospěl k závěru, že méně závažná opatření nebyla k dispozici. Díky trvalému odmítání stěžovatelů posílat své děti do školy, výhradně zbavení části rodičovské odpovědnosti mohlo zajistit neustálou školní docházku dětí a zabránit újmě v důsledku vzdělávání doma.

13. Stěžovatelé se proti rozhodnutí odvolali.

14. Dopisem ze dne 15. 11. 2012 informoval orgán sociálně-právní ochrany dětí stěžovatele, že hodlá hodnotit úroveň vzdělání jejich dětí dne 22. 11. 2012 a požádal stěžovatelé, aby v tento den připravili své děti k vyzvednutí. Dne 22. 11. 2012 se zaměstnanec orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který vystupoval ve věci jako kolizní opatrovník, pokusil vzít děti do prostorů úřadu pro vzdělávání za účelem provedení hodnocení vzdělání. Děti s ním však odmítly odejít. Druhý pokus vzít dětí k hodnocení vzdělávání proběhl v ten samý den dvěma členy kanceláře veřejného pořádku a policejní hlídkou a nebyl rovněž úspěšný z důvodu odmítnutí dětí je doprovázet. V dopise ze dne 10. 12. 2012 byli stěžovatelé informováni o dvou termínech (19. 12. 2012 a 17. 1. 2013), během nichž měly být hodnoceny doma. Stěžovatelé předložili úřadu pro vzdělávání prohlášení, ve kterém ho informovali o tom, že se děti nechtějí účastnit hodnocení. V dopise ze dne 20. 12. 2012 úřad pro vzdělávání informoval advokáta stěžovatelů, že za účelem zajištění školní docházky dětí, musí tyto nejprve podstoupit hodnocení úrovně jejich vzdělání. Zároveň byli rodiče informováni o tom, že schůzka během dne 19. 12. 2012 byla zrušena, ale schůzka během dne 17. 1. 2013 nadále platí. Navzdory tomu nebylo zaměstnancům úřadu pro vzdělávání dovoleno vstoupit do rodinného obydlí, když v lednu 2013 přišli na místo. Otec promluvil se zaměstnanci a vysvětlil jim, že je přesvědčen o tom, že rozhodnutí rodinného soudu bylo nezákonné a že on sám byl zmocněn k tomu, aby rozhodl, zda jeho děti navštěvují školu nebo ne.

15. Dne 25. 4. 2013 odvolací soud ve Frankfurtu nad Mohanem zamítl odvolání stěžovatelů, vyjasnil však, že stěžovatelé si ponechali právo na určení místa pobytu jejich dětí v průběhu školních prázdnin v Hesensku. Soud úvodem poznamenal, že až do tohoto data děti nenavštěvovaly školu, a to i přesto, že účinnost rozhodnutí rodinného soudu v Darmstadtu nebyla odložena. Také poznamenal, že všechny pokusy o provedení hodnocení úrovně vzdělání selhaly z důvodů odporu dětí a rodičů. Pokud jde o zákon, soud uvedl, že rozhodnutí o zbavení části rodičovské odpovědnosti podle § 1666 a § 1666a občanského zákoníku (viz § 25 a § 26 níže) předpokládalo významné ohrožení nejlepších zájmů dětí, kterému rodiče nemohli nebo nechtěli předcházet. K zjištění takového ohrožení, bylo potřeba vyvažovat různé zájmy, během čehož byly poměřeny práva a zájmy dětí a rodičů, stejně jako zájmy společnosti. Zejména zbavení rodičovské odpovědnosti nemohlo být odůvodněno tím, že se dětem umožní dosažení nejlepšího vzdělání, ale mohlo být výhradně odůvodněno ochranou před jakýmkoliv ohrožením dětí. Použitím těchto zásad v daném případě soud dospěl k závěru, že trvalým odmítáním stěžovatelů zajistit, aby jejich děti navštěvovaly školu, stěžovatelé riskovali poškození nejlepších zájmů dětí. Podle soudu, nejlepší zájmy dětí čelily konkrétnímu nebezpečí v podobě udržování v „symbiotickém“ rodinném systému a odmítání vzdělávání, které splňovalo standardy, které byly jak široce uznávané, tak i zásadně důležité pro vyrůstání ve společnosti. Vzdělání, které dostávaly od stěžovatelů, nemohlo nahradit školní docházku. Pět hodin domácího vzdělávání – včetně přestávky na oběd – které probíhalo souběžně pro všechny čtyři děti, nemohlo nabídnout každému dítěti rozsah výuky odpovídající jeho věku. Kromě toho děti nebyly ani členy a členkami žádného sportovního klubu, hudební školy nebo jiné organizace, kde mohly získat další dovednosti důležité pro jejich vzdělání. Soud rovněž poznamenal, že podání stěžovatelů jako celek ukázalo, že hlavní obavou bylo vytvoření silného pouta mezi dětmi a jejich rodiči za vyloučení ostatních. Navíc, jejich trvalým odmítáním také učily své děti tomu, že nemusí dodržovat pravidla společenského života, pokud s nimi nesouhlasí. Nakonec odvolací soud shledal, že neexistovala méně přísná opatření, neboť, jak plynulo z předchozího chování a podání stěžovatelů, výhradně vydávání pokynů by bylo neúčinné. Tudíž, zbavení části rodičovské odpovědnosti rodinným soudem bylo správné.

16. Dne 9. 9. 2014 odmítl spolkový ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů bez odůvodnění. Rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelům 16. 9. 2014.

17. V pozdějším řízení (viz § 23 níže) odvolací soud ve Frankfurtu nad Mohanem převedl právo rozhodnout o místě pobytu dětí zpátky na stěžovatele dne 15. 8. 2014.

C. Odebrání dětí z rodinného obydlí

18. Dne 26. 8. 2013 zorganizoval orgán sociálně-právní ochrany dětí schůzku mezi stěžovateli, jejich právním zástupcem, orgánem sociálně-právní ochrany dětí a úřadem pro vzdělávání. Během schůzky stěžovatelé prohlásili, že odmítají – z principu – vzdělávání jejich dětí mimo rodinu. Navíc pan Wunderlich, mimo jiné, uvedl, že považuje děti za „majetek“ rodičů.

19. Dne 29. 8. 2013 byly děti stěžovatelů odebrány z rodičovského obydlí a umístěny v dětském domově. Děti musely být vyneseny z domu individuálně za pomoci příslušníků policie poté, co odmítly vyhovět žádosti soudního vykonavatele, aby vyšly ven dobrovolně.

20. Dne 12. 9. 2013 a 16. 9. 2013 byly vědomosti dětí stěžovatelů hodnoceny po dobu 90 minut vždy během dvou školních schůzek za účelem určení vhodné třídy a školních požadavků pro děti.

21. V písemném podání ze dne 10. 9. 2013 ve věci jiných probíhajících řízení před rodinným soudem stěžovatelé souhlasili se školní docházkou jejich dětí. Dne 19. 9. 2013 soud vyslechl stěžovatele, jejich děti a zaměstnance úřadu pro vzdělávání. Poté byly děti ještě v ten samý den předány stěžovatelům, neboť stěžovatelé byli ochotni umožnit svým dětem návštěvy školy.

D. Další vývoj

22. Po návratu dětí dne 19. 9. 2013, navštěvovaly tyto školu během školního roku 2013/14. Dne 16. 5. 2014 podal úřad pro vzdělávání trestní oznámení proti stěžovatelům z důvodu porušení předpisů o povinné školní docházce. Dne 25. 6. 2014 stěžovatelé opětovně odhlásili své děti ze školy.

23. Dne 15. 8. 2014, v současně probíhajících řízeních, přesunul odvolací soud ve Frankfurtu nad Mohanem právo určit místo pobytu dětí zpátky na stěžovatele. Soud shledal, jak již bylo uvedeno v rozhodnutí ze dne 23. 4. 2013 (viz § 15 výše), že trvale odmítavý postoj stěžovatelů posílat své děti do školy představoval ohrožení dětí a že ani dočasné vzdělávání, ani hodnocení úrovně vzdělání dětí nezměnily tento závěr. Nicméně soud konstatoval, že situace se v porovnání se srpnem 2013 změnila, na tomto místě – podle informací poskytnutých orgánem sociálně-právní ochrany dětí – vedlo několik faktorů k odebrání dětí z rodinného domova: nemohlo být vyloučeno riziko ze strany jejich otce pro jejich psychickou integritu; neúspěšné pokusy policie přivést děti do školy vedly k riziku, že děti si internalizují postoj, že zákony pro ně neplatí; pokusy o provedení hodnocení vzdělání selhaly kvůli odporu stěžovatelů a podle v té době dostupných informací bylo možné předpokládat, že děti neměly žádný kontakt s kýmkoliv mimo rodinu. Podle informací shromážděných orgánem sociálně-právní ochrany dětí, jakékoliv riziko pro jejich fyzickou integritu ze strany stěžovatelů lze nyní vyloučit. Hodnocení úrovně vzdělání navíc ukázalo, že úroveň vědomostí dětí nebyla alarmující a že děti nebyly vzaty ze školy proti své vůli. Trvalé odebrání dětí od jejich rodičů by byl jediný možný způsob, jak zajistit pokračování školského vzdělávání dětí; toto však již nebylo přiměřené, neboť by to mělo větší dopad na děti než domácí vzdělávání jejich rodiči. Odvolací soud však zdůraznil, že jeho rozhodnutí by nemělo být chápáno jako povolení pro stěžovatele vzdělávat jejich děti doma. V tomto ohledu poznamenal, že úřad pro vzdělávání již podal trestní oznámení proti stěžovatelům pro porušení předpisů o povinné školní docházce, které se pojilo s trestem odnětí svobody v délce nejvýše šest měsíců.

[§ 24. – 31. II. Relevantní vnitrostátní úprava]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

32. Stěžovatelé namítali, že německé vnitrostátní orgány porušily jejich právo na respektování rodinného života, jak je stanoveno čl. 8 Úmluvy, a to částečným zbavením jejich rodičovské odpovědnosti – včetně práva na určení místa pobytu dítěte – přesunutím této části práv na orgán sociálně-právní ochrany dětí a výkonem tohoto zbavení formou nuceného odebrání dětí stěžovatelům a jejich umístění do dětského domova po dobu tří týdnů. Článek 8 Úmluvy zní následovně:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

33. Vláda tuto námitku zpochybnila.

[§ 34. – 38. I. K přijatelnosti]

II. K meritu věci

A. Stanoviska stran

39. Stěžovatelé namítali, že německé úřady zasáhly do jejich práva na respektování rodinného života nejenom tím, že je částečně zbavily rodičovské odpovědnosti a tím, že převedly tato práva na orgán sociálně-právní ochrany dětí, ale i výkonem rozhodnutí a umístěním jejich dětí v dětském domově po dobu tří týdnů. Tyto zásahy nesledovaly legitimní zájem – zejména necílily na ochranu zdraví, práv a svobod jejich dětí – neboť děti byly vzdělávány a odebráním od svých rodičů a z rodinného obydlí jim byla způsobena újma namísto toho, aby jim byla poskytnuta ochrana. Navíc, zásahy nebyly nezbytné v demokratické společnosti. Zaprvé, neexistovaly dostatečné důkazy o ohrožení dětí, natož relevantní a dostatečné důvody pro odůvodnění odebrání a zbavení rodičovské odpovědnosti. Zadruhé, orgány nejednaly v nejlepším zájmu dětí, ale konaly pouze za účelem zabránění domácímu vzdělávání a výkonu předpisů o povinné školní docházce. Zatřetí, úřady se nepokusily přijmout méně rušivá opatření, nepracovaly na sjednocení rodiny, a co nejdříve nepřevedly rodičovská práva zpět na stěžovatele. Konečně byla rozhodnutí orgánů založena na mylných představách o domácím vzdělávání a nesprávné domněnce, že takové vzdělávání by vedlo k sociální izolaci a nedostatku vzdělání. Tyto domněnky však nevycházely ze skutkového stavu.

40. Vláda souhlasila s tím, že rozhodnutí zbavit, mimo jiné, stěžovatele práva na určení místa pobytu dětí a skutečnost, že jejich děti byly následně násilně odděleny od svých rodičů, představovaly zásahy do práva stěžovatelů na respektování rodinného života. Zásahy však byly v souladu se zákonem a sledovaly legitimní zájem, a to ochranu zdraví, práv a svobod dětí stěžovatelů. Kromě toho byly zásahy nezbytné v demokratické společnosti. Na základě informací dostupných v tom čase, měly německé úřady za to, že nejlepší zájem děti byl ohrožen a že tato skutečnost vyžadovala částečné zbavení rodičovské odpovědnosti. I přes povinnou školní docházku, děti nenavštěvovaly státní školu několik let. Vzdělávání, zejména jejich matkou, bylo považováno za nedostatečné, protože děti byly vyučovány pouze po dobu pěti hodin denně, přerušených obědovou přestávkou a navzdory různému věku, byly všechny děti učeny společně a dle těch samých učebních osnov. Děti navíc neměly pravidelný kontakt se společností a stěží nějakou příležitost setkat se s dětmi v jejich věku, například během hudebních kroužků nebo ve sportovních klubech, nebo získat sociálních dovedností. Jako důsledek děti vyrůstaly izolovaně v jejich vlastní rodinné enklávě, v jejímž rámci stěžovatelé zajistili, aby si k nim jejich děti vyvinuly silnou citovou vazbu s vyloučením ostatních. Soudy tedy správně předpokládaly, že vznikl „symbiotický“ rodinný systém. Další informace nebyly orgánům k dispozici, neboť se stěžovatelé trvale bránili a předcházeli situaci, kdy by jejich dětí mohly být podrobněji vyšetřeny orgánem sociálně-právní ochrany děti nebo úřadem pro vzdělávání. Vnitrostátní soudy, zejména odvolací soud ve Frankfurtu nad Mohanem, podrobně popsaly tyto dostatečné a relevantní důvody ve svých rozhodnutích. Soudy rovněž posoudily, zda byla k dispozici méně přísná opatření, a správně dospěly k závěru, že vzhledem k předchozímu jednání stěžovatelů a trvalému odmítání vzdělávání mimo jejich vlastní domov, které dokonce nemohlo být změněno trestními sankcemi, nebylo k dispozici žádné jiné opatření. Kromě toho, jakmile bylo provedeno hodnocení úrovně vzdělání a stěžovatelé souhlasili s tím, že pošlou své děti do veřejné školy, byly děti vráceny rodičům.

[§ 41. Vyjádření třetí strany]

B. Posouzení Soudem

42. Na úvod a s ohledem na stanoviska stran a vyjádření třetích stran, Soud považuje za nezbytné objasnit rozsah stížnosti. Soud poznamenává, že se stížnost týká slučitelnosti dočasného a částečného odnětí rodičovské odpovědnosti a výkonu tohoto rozhodnutí s čl. 8 Úmluvy. Zatímco zákaz domácího vzdělávání v Německu tvoří základ této stížnosti, Soud konstatuje, že již v minulosti rozhodl o slučitelnosti tohoto zákazu s Úmluvou – zejména s čl. 8 a čl. 2 Protokolu č. 1 (viz např. Konrad a další proti Německu; Dojan a další proti Německu; Leuffen proti Německu), a že příslušná část stížnosti byla prohlášena za nepřijatelnou (viz § 4 výše).

43. Soud připomíná, že protistrany souhlasily s tím, že částečné zbavení rodičovské odpovědnosti, převedení těchto práv na orgán sociálně-právní ochrany dětí a výkon tohoto rozhodnutí odebráním dětí stěžovatelů z domova jejich rodičů a jejich umístění do dětského domova po dobu tří týdnů, představovalo zásah do práva stěžovatelů na respektování jejich rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. Rovněž není dále zpochybňováno, že k těmto zásahům došlo na základě § 1666 a § 1666a občanského zákoníku (viz § 25 a 26 výše). Soud tyto závěry potvrzuje.

44. Takové zásahy představují porušení čl. 8, pokud nesledují legitimní zájem a nelze je považovat za „nezbytné v demokratické společnosti“. V tomto kontextu stěžovatelé tvrdili, že zásahy žádný legitimní zájem nesledovaly, neboť umístění dětí do institucionální péče jim způsobilo újmu namísto poskytnutí ochrany. Nicméně, vláda tvrdila, že orgány jednaly s cílem chránit zdraví, práva a svobody dětí stěžovatelů.

45. Soud poznamenává, že § 1666 a § 1666a občanského zákoníku (viz § 25 a 26 výše) směřují k ochraně fyzického, duševního nebo duševního nejlepšího zájmu dítěte. Neexistuje nic, co by naznačovalo, že tato ustanovení byla použita pro jakýkoliv jiný účel v projednávaném případu. V důsledku toho je Soud spokojen s tím, že orgány jednaly s cílem dosažení legitimních zájmů, a to ochrany „zdraví či morálky“ a „práv a svobod jiných“.

46. Otázka, zda zásah byl „nezbytný v demokratické společnosti“ vyžaduje posouzení, zda ve světle případu jako celku, byly důvody pro odůvodnění opatření „relevantní a dostatečné“. Ustanovení čl. 8 vyžaduje nastolení spravedlivé rovnováhy mezi zájmem dítěte a rodičů, přičemž u nastolování této rovnováhu je potřeba věnovat zvláštní pozornost nejlepším zájmům dítěte, které, v závislosti na jejich povaze a závažnosti, mohou přebít zájmy rodičů (viz Elsholz proti Německu, § 48, 50; T. P. a K. M. proti Spojenému království, § 70; Hoppe proti Německu, § 48–49; Wetjen a další proti Německu, § 68).

47. Při posuzování důvodů odůvodňujících dotyčné opatření Soud náležitě zohlední míru svěřené posuzovací volnosti poskytnuté příslušným vnitrostátním orgánům, které měly přímý kontakt se všemi zúčastněnými osobami, často ve fázi, kdy se schylovalo k udělení opatření v souvislosti s péčí nebo bezprostředně po jejich udělení (viz Kutzner proti Německu, § 66). Míra posuzovací volnosti se bude lišit v závislosti na povaze otázek a závažnosti jednotlivých zájmů, jako jsou například, na jednu stranu důležitost ochrany dítěte v situaci, která je posouzena jako vážně ohrožující jeho zdraví nebo vývoj a na druhou stranu, cíl spojit rodinu, jakmile to okolnosti dovolí (K. a T. proti Finsku; Mohamed Hasan proti Norsku, § 145). Soud navíc zohlední skutečnost, že vnímání vhodnosti zásahu orgánů sociálně-právní ochrany dětí veřejnosti se v jednotlivých smluvních státech liší v závislosti na takových faktorech, jako jsou tradice týkající se role rodiny a zásahu ze strany státu v rodinných věcech a dostupnost zdrojů pro veřejné opatření v této konkrétní oblasti. Nicméně, posouzení toho, co je v nejlepším zájmu dítěte, je v každém případě nesmírně důležité (viz Kutzner, cit. výše, § 66).

48. Pokud jde o skutečnosti v projednávané věci, Soud připomíná, že skutečnost, že dítě mohlo být umístěno, co do výchovy do vhodnějšího prostředí, sama o sobě neodůvodňuje povinné opatření k odebrání z péče biologických rodičů; musí existovat další skutečnosti poukazující na „nezbytnost“ takového zásahu do práva rodičů podle čl. 8 Úmluvy na rodinný život se svým dítětem (viz K. a T. proti Finsku, cit. výše, § 173).

49. Rovněž konstatuje, že německé soudy odůvodnily částečné zbavení rodičovské odpovědnosti odkazem na riziko ohrožení dětí. Vnitrostátní soudy posoudily riziko trvalého odmítání stěžovatelů poslat své děti do školy, kde by tyto nejen získaly znalosti, ale také sociální dovednosti, jako je tolerance nebo asertivita, a byly by v kontaktu s jinými osobami, než je jejich rodina, zejména s dětmi v jejich věku. Odvolací soud dále konstatoval, že děti stěžovatelů byly drženy v „symbiotickém“ rodinném systému.

50. Soud dále zdůrazňuje, že již přezkoumal případy německého systému ukládání povinné školní docházky a vyloučení domácího vzdělávání. Bylo zjištěno, že zavedením takového systému, se stát zaměřil na zajištění integrace dětí do společnosti, s cílem zamezit vzniku paralelních společností. Tyto úvahy byly v souladu s judikaturou Soudu týkající se významu pluralismu pro demokracii a spadaly do míry posuzovací volnosti smluvních států při vytváření a výkladu předpisů o vzdělávacích systémech (viz Konrad a další, Dojan a další, a Leuffen, všechny cit. výše).

51. Soud má za to, že vymáhání povinné školní docházky za účelem zabránění sociální izolace dětí stěžovatelů a zajištění jejich integrace do společnosti bylo relevantním důvodem pro zdůvodnění částečného zbavení rodičovské odpovědnosti. Dále shledal, že vnitrostátní orgány rozumně předpokládaly – na základě informací, které měly k dispozici – že děti byly ohroženy stěžovateli tím, že nebyly posílány do školy a byly udržovány v „symbiotickém“ rodinném systému.

52. V rozsahu, v němž stěžovatelé tvrdili, že hodnocení vzdělání jejich dětí ukázalo, že děti mají dostatek znalostí, sociálních dovedností a láskyplný vztah se svými rodiči, Soud poznamenává, že tyto informace nebyly k dispozici orgánu sociálně-právní ochrany dětí a vnitrostátním soudům, když rozhodovaly o dočasném a částečném zbavení rodičovské odpovědnosti a přijímání dětí do péče. S ohledem na prohlášení zejména pana Wunderlicha – například, že považoval děti za „majetek“ svých rodičů – a na informacích, které byly v té době k dispozici příslušným orgánům, tyto důvodně předpokládaly, že děti byly izolované, neměly žádný kontakt s nikým jiným mimo svou rodinu a že existovalo ohrožení jejich fyzické integrity (viz § 10, § 18 a § 23 výše). Soud rovněž zdůrazňuje, že i mylné rozsudky nebo hodnocení odborníků nečiní per se opatření týkající se péče o děti neslučitelná s požadavky čl. 8. Vnitrostátní orgány – zdravotní i sociální – mají povinnost chránit děti a děti a nemůžou být odpovědny pokaždé, když jsou skutečné a přiměřené obavy o bezpečnost dětí ve vztahu k rodinným příslušníkům, retrospektivně prokázány jako zavádějící (viz R. K. a A. K. proti Spojenému království, § 36). Soud by také dodal, že nedostupnost těchto informací byla založena na odmítavém postoji stěžovatelů k tomu, aby hodnocení vzdělání bylo činěno před odebráním dětí.

53. S cílem posouzení, zda byly důvody předložené vnitrostátními soudy také dostačující pro účely čl. 8 odst. 2, bude Soud muset rozhodnout, zda rozhodovací proces, jako celek, poskytl stěžovatelům nezbytnou ochranou jejich zájmů (viz, mezi jinými, T. P. a K. M. proti Spojenému království, cit. výše, § 72, a Süß proti Německu, § 89). Soud konstatuje, že rodinný soud v Darmstadtu vyslechl stěžovatele, jejich dětí a orgán sociálně-právní ochrany dětí a jmenoval kolizního opatrovníka pro děti za účelem hájení jejích zájmů. Stěžovatelé navíc předložili vnitrostátním soudům rozsáhlé písemné podání. Soud je tedy přesvědčen, že stěžovatelé zastoupení právním zástupcem byli v pozici umožňující jim předložení všech námitek proti dočasnému a částečnému zbavení rodičovské odpovědnosti a že procesní požadavky vyplývající z čl. 8 Úmluvy byly splněny.

54. Konečně musí Soud přezkoumat, zda rozhodnutí o odnětí části rodičovské odpovědnosti a umístění dětí do institucionální péče byla přiměřená. Vnitrostátní soudy podrobně zdůvodnily, proč méně závažné opatření než umístění dětí do institucionální péče nebyla dostupná. Shledaly zejména, že předchozí jednání stěžovatelů a jejich trvalý odpor vůči opatřením ukázala, že výhradně vydání pokynů by nebylo účinné. Soud poznamenává, že ani předchozí správní pokuty nezměnily odmítavý postoj stěžovatelů posílat své děti do školy. Za okolností projednávaného případu proto považuje závěry vnitrostátních soudů za přijatelné.

55. Soud by dále zdůraznil, že závažnost opatření, které oddělují rodiče od dítěte, vyžaduje, aby tyto netrvaly déle, než je nezbytné pro uplatnění práv dítěte a stát by měl přijmout opatření k obnově vztahů mezi dětmi a rodiči, pokud je to možné (viz T. P. a K. M. proti Spojenému království, cit. výše, § 78 s dalšími odkazy). V tomto ohledu konstatuje, že děti byly navráceny k rodičům poté, co proběhlo hodnocení úrovně jejich vzdělání a stěžovatelé souhlasili s posíláním svých dětí do školy. Soudní dvůr proto dospěl k závěru, že skutečné odebrání dětí netrvalo déle, než bylo nezbytné v nejlepším zájmu dětí, a také nebylo provedeno způsobem, který byl obzvláště hrubý nebo výjimečný (viz K. a T. proti Finsku, cit. výše, § 173). V tomto ohledu Soud rovněž připomíná, že stěžovatelé neuplatnili námitky co do umístění jejich dětí do konkrétního zařízení nebo zacházení s jejich dětmi během institucionální péče.

56. V rozsahu námitky stěžovatelů, že částečné odnětí rodičovské odpovědnosti bylo zrušeno až v srpnu 2014, Soud poznamenává, že po prvním hodnocení úrovně vzdělání bylo nezbytné provést další hloubkové dlouhodobé posouzení vývoje dětí, což vyžadovalo nepřetržitou školní docházku. Dále Soud shledává, že existence nevykonaného rozhodnutí nestanovila žádnou identifikovatelnou skutečnou újmu (srov. R. K. a A. K. proti Spojenému království, cit. výše, § 38).

57. Výše uvedené úvahy jsou postačující k tomu, aby Soud mohl dospět k závěru, že existovaly „relevantní a postačující“ důvody pro zbavení části rodičovské odpovědnosti a dočasném odebrání dětí z jejich rodinného obydlí. Vnitrostátní orgány nastolily přiměřenou rovnováhu mezi nejlepšími zájmy dětí a zájmy stěžovatelů, přičemž nepřekročily míru posuzovací volnosti svěřené vnitrostátním orgánů.

58. V důsledku toho nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil stížnost stěžovatelky týkající se čl. 8 Úmluvy za přijatelnou;
2. rozhodl, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.



© Wolters Kluwer ČR, a. s.