M.A. A OSTATNÍ proti Litvě

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 59793/17

Datum: 11. 12. 2018

Složení senátu: G. Yudkivska, předsedkyně senátu (Ukrajina), P. Pinto de Albuquerque (Portugalsko), F. Vehabovicě (Bosna a Herzegovina), E. Kūris (Litva), G. Ravarani (Lucembursko), M. Bošnjak (Slovinsko), P. Paczolay (Maďarsko).

 

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

 

I. Okolnosti případu

5. První stěžovatel se narodil v roce 1988, druhá stěžovatelka v roce 1994 a ostatní stěžovatelé byli narozeni mezi lety 2010 a 2016. Podle posledního dopisu jejich zástupce adresovaného Soudu ze dne 20. 5. 2018 v současnosti pobývají v Polsku, kde je projednávána jejich žádost o azyl.

A. Události v Čečenské republice a první pokus stěžovatelů o vstup do Polska

6. Stěžovatelé žili v Čečenské republice. Jejich popis událostí předcházejících jejich odchodu je následující.

7. Mezi lety 2005–2006 začal mít první stěžovatel problémy s ruskými bezpečnostními službami. Byl přesvědčen, že tyto problémy vznikly v důsledku účasti jeho příbuzných v druhé čečenské válce. Příslušníci místní policie jej navštívili u něj doma a následně jej vyslýchali na policejní stanici, ozbrojení lidé s maskami také provedli razii v jeho domě. V roce 2009 se rozhodl opustit Čečensko a požádat o mezinárodní ochranu v Polsku, později se přestěhoval do Rakouska. V roce 2010 se vrátil do Čečenska. Začal pracovat v bezpečnostních složkách státu, kde se účastnil protiteroristických operací a poskytoval ochranu nejvyšším představitelům Čečenska. Z tohoto zaměstnání odešel v říjnu 2015, ještě předtím však byli on i jeho matka dotázáni, zda se chystají připojit se k ilegálním ozbrojeným skupinám v Sýrii. V únoru 2017 byl předveden na velitelství útvaru, pro který pracoval, kde byl požádán o to, aby se stal informátorem, což odmítl. V březnu 2017 přišli k němu domů dva policisté a násilím ho předvedli na policejní stanici, kde byl znovu požádán, aby se stal informátorem, což znovu odmítl. Poté byl policisty mučen prostřednictvím elektrických šoků, bit do ledvin, hlavy a dalších částí těla. Následně nabídku stát se informátorem přijal a po pěti dnech zadržení byl propuštěn. Následkem bití trpěl stěžovatel zdravotními problémy, bolestí v ledvinách a výpadky paměti.

8. V dubnu 2017 opustili stěžovatelé Čečensko a odešli do Běloruska s cílem překročit hranice do Polska. Podle jejich tvrzení se na polských hranicích opakovaně pokoušeli podat žádost o azyl, ale pohraniční pracovníci vždy odmítli jejich žádost převzít a rovnou je vrátili do Běloruska (viz M. A. a další proti Polsku).

B. Pokusy stěžovatelů o vstup do Litvy

1. Hraniční přechod Medininkai 16. 4. 2017

9. Dne 16. 4.2017 okolo poledne přijeli stěžovatelé na hraniční přechod Medininkai na hranicích mezi Litvou a Běloruskem. Podle jejich tvrzení sdělili pohraničním úředníkům, že chtějí požádat o azyl, azylové řízení však zahájeno nebylo.

10. Státní hraniční bezpečnostní služba (dále jen „SHBS“) vydala všem sedmi stěžovatelům rozhodnutí o odmítnutí vstupu. V rozhodnutí uváděla, že stěžovatelům byl odmítnut vstup do země, protože neměli platná víza ani povolení k pobytu. Uváděla také, že ve lhůtě čtrnácti dnů je možné se proti rozhodnutí odvolat ke krajskému správnímu soudu. Rozhodnutí byla vydána v litevštině a angličtině.

11. Rozhodnutí byla stěžovatelům předložena k podpisu. Na místě určeném pro podpis, které bylo na každém ze sedmi rozhodnutí, uvedli první a druhý stěžovatel slovo „azul“ v azbuce (ŕçóëü) – v podání Soudu uvedli, že tato slova jsou čečenskými uprchlíky často používána jako označení pro azyl.

12. Pohraniční pracovník, který byl v tu dobu na hraničním přechodu Medininkai ve službě, předložil svému nadřízenému následujícího dne oficiální zprávu:

„Tímto Vás informuji, že dne 16. 4. 2017 v 12.15 hodin dopoledne na hraničním přechodu Medininkai … byl ruskému státnímu příslušníku [M. A.], který přišel pěšky … odmítnut vstup do Litvy.

Důvodem odmítnutí vstupu byla absence platných víz nebo povolení k pobytu. Ve 12.45 byl cizinec navrácen do Běloruska. Jeho dokumenty byly prověřeny nadřízeným pohraničním pracovníkem [A. B.].“

Zprávy podobného znění byly vydány ve vztahu ke všem stěžovatelům.

13. Stěžovatelé byli téhož dne navráceni do Běloruska. Proti rozhodnutím o odmítnutí vstupu do Litvy se neodvolali.

2. Hraniční přechod Kena 11. 5. 2017

14. Dne 11. 5. 2017 okolo poledne přijeli stěžovatelé na hraniční přechod mezi Litvou a Běloruskem Kena. Podle tvrzení, která předložili Soudu, chtěli žádat o mezinárodní ochranu a o azyl, protože první stěžovatel byl v Čečensku mučen. Azylové řízení však nebylo zahájeno.

15. Stejného dne vydala SHBS všem sedmi stěžovatelům rozhodnutí o odmítnutí vstupu se stejným obsahem jako minule (viz § 10 výše). Rozhodnutí byla vydána v litevštině. První a druhý stěžovatel podepsali všechna rozhodnutí s poznámkou, že jim byla přeložena do ruštiny.

16. Pohraniční pracovník, který byl v tu dobu na hraničním přechodu Kena ve službě, předložil svému nadřízenému stejného dne oficiální zprávu:

„Tímto Vás informuji, že dne 11. 5. 2017 … během prohlídky vlaku [z Moskvy do Kaliningradu] okolo 12.00 následující ruští občané [stěžovatelé] předložili ke kontrole své dokumenty. Žádný z nich neměl platná víza nebo povolení k pobytu, a proto jim byl vstup do Litvy odmítnut. Ve vztahu k těmto osobám bylo vydáno sedm rozhodnutí o odmítnutí vstupu …

Ve 3.10 byly tyto osoby přes hraniční přechod Medininkai přepraveny do Běloruska.

17. Stěžovatelé byli na hraničním přechodu zadrženi po několik hodin a poté byli navráceni do Běloruska. Proti rozhodnutím o odmítnutí vstupu do Litvy se neodvolali.

3. Hraniční přechod Vilnius 22. 5. 2017

18. Dne 22. 5. 2017 okolo 10.20 přijeli stěžovatelé na železniční hraniční přechod ve Vilniusu. Podle tvrzení, která předložili Soudu, měli s sebou písemnou žádost o azyl v ruském jazyce připravenou běloruskou lidskoprávní organizací, kterou předali pohraničním úředníkům. Soudu předložili kopii dané žádosti a její fotografii spolu s lístky na vlak, pořízenou podle jejich tvrzení na hraničním přechodu. Azylové řízení však nebylo zahájeno.

19. SHBS vydala ve vztahu ke všem sedmi stěžovatelům rozhodnutí o odmítnutí vstupu se stejným obsahem jako v předchozím případě (viz § 10 a 15 výše). První a druhý stěžovatel podepsali rozhodnutí týkající se jich samotných, ale rozhodnutí týkající se dětí (zbylých stěžovatelů) nebyla podepsána. Rozhodnutí byla vydána v litevštině a nebylo na nich uvedeno, zda byla přeložena do ruštiny.

20. Pohraniční pracovník, který byl v tu dobu na železničním hraničním přechodu Vilnius ve službě, předložil svému nadřízenému stejného dne oficiální zprávu:

„Tímto Vás informuji, že dne 22. 5. 2017 jsem byl ve službě na železničním hraničním přechodu Vilnius.

Okolo 10.50 … v souvislosti s příjezdem osobního vlaku [z Minsku do Vilniusu] bylo zaznamenáno, že občané ruské federace neměli platná schengenská víza nebo povolení k pobytu …

…

Výše uvedení jednotlivci byli navráceni před hraniční přechod Medininkai dne 23. 5. 2017 ve 4.24 hodin.“

Zpráva obsahovala jména druhé stěžovatelky a tří dětí. Soud neobdržel informaci, že by zpráva obdobného obsahu byla vydána také ve vztahu k prvnímu stěžovateli a zbývajícím dvěma dětem.

21. Stěžovatelé byli na hraničním přechodu zadrženi přes noc a ráno dne 23. 5. 2017 byli navráceni do Běloruska. Proti rozhodnutím o odmítnutí vstupu se neodvolali.

C. Následné události

22. Stěžovatelé se dále bezúspěšně pokoušeli podat žádost o azyl v Polsku a proti Polsku také podali stížnost ke zdejšímu Soudu. Dne 16. 6. 2017 Soud ve vztahu ke stěžovatelům aplikoval pravidlo 39 pravidel pro řízení před Soudem, ukládající polské vládě, aby stěžovatelé nebyli navráceni do Běloruska. Obdržené informace však ukazují, že zpět do Běloruska navráceni byli (viz M. A. a ostatní proti Polsku, citované výše).

23. Pobyt stěžovatelů v Bělorusku byl legální do 10. 7. 2017.

24. Mezi říjnem a prosincem 2017 obdrželi příbuzní prvního stěžovatele v Čečensku několik jemu adresovaných předvolání k výslechu na policii. V prosinci 2017 bylo předvolání doručeno prvnímu stěžovateli do Běloruska. Ohlásil se na místní policejní stanici a bylo mu oznámeno, že musí opustit Bělorusko. Navrátili se proto na konci prosince 2017 do Ruska. Krátce poté byl první stěžovatel zajištěn. Druhá stěžovatelka nebyla o místě jeho zajištění informována.

25. V lednu 2015 druhá stěžovatelka spolu se zbylými stěžovateli znovu odjela do Běloruska, kde se jí podařilo na polské hranici podat žádost o azyl. Byli přijati do azylového přijímacího zařízení v Polsku a očekávají rozhodnutí o své azylové žádosti.

26. V únoru 2018 byl první stěžovatel propuštěn z detence. Podle vlastního tvrzení neví, kde byl držen, a dále tvrdí, že byl opakovaně bit zaměstnanci detenčního zařízení. Poskytl Soudu fotografie modřin na svém těle, které podle svých tvrzení obdržel v detenci. V březnu 2018 přicestoval první stěžovatel do Běloruska, kde se mu na polských hranicích podařilo podat žádost o azyl. Přidal se ke druhé stěžovatelce a zbylým stěžovatelům v azylovém přijímacím zařízení v Polsku a očekává rozhodnutí o své azylové žádosti.

[§ 27. – 50. II. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

§ 51. – 53. Relevantní ustanovení mezinárodního práva

§ 54. – 55. Relevantní dokumenty Rady Evropy

§ 56. – 60. V. Relevantní ustanovení práva Evropské unie

§ 61. – 65. Relevantní informace o dotčených zemích]

 

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

66. Stěžovatelé namítali, že litevské úřady odmítly zahájit řízení o azylu a navrátily je do Běloruska, čímž je vystavily reálnému riziku mučení nebo nelidského zacházení v Rusku. Odkazovali na článek 3 Úmluvy, který zní:

„Nikdo nesmiě byět mučen nebo podrobovaěn nelidskeěmu či ponižujiěciěmu zachaězeniě anebo trestu.“

I. K přijatelnosti

A. Přijatelnost ratione personae

1. Argumenty stran

67. Vláda namítala, že z důvodu umožnění stěžovatelům vstoupit do Polska a projednání jejich azylových žádostí polskými autoritami (viz § 25 a 26 výše) „by Litva neměla mít povinnost zahájit azylové řízení s těmi stejnými osobami“. Tvrdila, že Litva „už neměla nad těmito osobami jurisdikci“, a stížnost je tedy nepřijatelná ratione personae.

68. Stěžovatelé se k tomuto bodu nevyjádřili.

2. Posouzení Soudem

69. Soud poznamenává, že stěžovatelé předkládají, že litevští pohraniční úředníci odmítli přijmout jejich azylovou žádost a odmítli jejich vstup do Litvy při třech různých příležitostech mezi dubnem a květnem 2017. Z námitky vlády není zřejmé, zda tvrdí, že stěžovatelé již nemohou být považováni za oběti porušení Úmluvy, nebo že litevské úřady nejsou odpovědné za újmu stěžovatelům způsobenou. Soud se proto bude zabývat oběma těmito aspekty.

70. Ve vztahu k odpovědnosti litevských úřadů Soud konstatuje, že není sporu, že všechna rozhodnutí, o která stěžovatelé své podání opírají, byla vydána litevskými úřady. Je proto zřejmé, že namítané jednání je přičitatelné Litvě, a proto spadá do její jurisdikce ve smyslu článku 1 Úmluvy. Není zde ani sporu o tom, že v době, kdy byl stěžovatelům odmítnut vstup do Litvy (duben a květen 2017), jejich azylové žádosti nebyly projednávány Polskem – azylové řízení v Polsku bylo zahájeno až na počátku roku 2018 (viz § 25 a 26 výše). S ohledem na uvedené není důvod pro vyloučení odpovědnosti Litvy ve vztahu k projednávání azylových žádostí stěžovatelů z dubna a května 2017 (viz relevantní právo EU v § 59 výše).

71. Ve vztahu k tomu, zda stěžovatelé mohli být nadále považováni za oběti ve smyslu Úmluvy, Soud opakuje, že rozhodnutí nebo opatření ve prospěch stěžovatelů není v principu dostačující pro odepření statusu oběti, pokud národní autority neuznaly, výslovně nebo implicitně, porušení Úmluvy a neposkytly adekvátní zadostiučinění (Nada proti Švýcarsku, § 128, a zde citovaná judikatura). Vláda neuvedla, že by jakákoli z takových opatření byla litevskými úřady přijata, a Soud nepovažuje následné azylové řízení v Polsku za dostačující zadostiučinění ve vztahu ke stížnostem, které byly vzneseny proti litevským úřadům.

72. V souladu s uvedeným Soud odmítá námitku vlády o nepřijatelnosti stížnosti ratione personae.

B. Vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy

1. Argumenty stran

a) Vláda

73. Vláda argumentuje, že stěžovatelé nevyužili možnosti se odvolat proti rozhodnutím odmítajícím jim vstup do Litvy. Tvrdí, že stěžovatelé byli informováni o možnosti podat odvolání, protože tato informace byla zahrnuta do textu všech rozhodnutí, a v jednom z incidentů (11. 5. 2017) stěžovatelé výslovně uznali, že jim tato rozhodnutí byla přeložena do ruštiny (viz § 15 výše).

74. Vláda namítala, že odvolání u správního soudu by byla efektivním nápravným prostředkem ve vztahu k dané stížnosti. Podle nich mají ve vnitrostátním právu správní soudy v řízení aktivní roli, a jejich vyhodnocení by proto podle všeho nebylo limitované formalitami (tedy pouze otázkou, zda měli stěžovatelé platná víza nebo povolení k pobytu), ale zabývalo by se všemi relevantními okolnostmi situace stěžovatelů.

75. Vláda poskytla následující relevantní příklady vnitrostátní judikatury (…).

Podle vlády, i když všichni odvolatelé ve zmíněných příkladech nebyli ve svých podáních úspěšní, bylo důležité zdůraznit, že správní soudy nezávisle posoudily všechny relevantní okolnosti a neopakovaly pouze důvody poskytnuté pohraničními úředníky.

76. Vláda také odkázala na rozhodnutí Krajského správního soudu ve Vilniusu z prosince 2017 a Nejvyššího správního soudu z února 2018, ve kterých odvolatelé v podobné situaci jako stěžovatelé byli ve svých podáních úspěšní.

77. Vláda dále uvedla, že absence odkladného účinku odvolání proti rozhodnutí o navrácení je v souladu se Schengenským hraničním kodexem, i přesto však stěžovatelé mohli o tento odkladný účinek v souladu s vnitrostátním právem požádat. Vláda také argumentovala, že za každých okolností jsou případy týkající se navracení cizinců projednávány správními soudy přednostně, takže projednávání jejich odvolání by netrvalo příliš dlouho, a v tomto směru poskytla několik příkladů.

b) Stěžovatelé

78. Stěžovatelé v prvé řadě argumentovali, že možnost odvolání proti rozhodnutí SHBS o odmítnutí vstupu do Litvy jim nebyla vysvětlena ve dvou ze tří případů jejich pokusu o překročení hranic – rozhodnutí z 16. 4. a 22. 5. 2017 nebyla přeložena do ruštiny a byla dostupná jen v litevštině a angličtině, kterým stěžovatelé nerozuměli.

79. Dále by podle nich odvolání u správních soudů nebylo možné považovat za efektivní prostředek nápravy, protože toto odvolání nemělo automatický odkladný účinek, a nezamezilo by proto jejich navrácení do Běloruska.

80. Stěžovatelé také tvrdili, že potom, co byli navráceni do Běloruska, měli právo tam zůstat pouze několik málo dalších měsíců – do 10. 7. 2018. Podle nich by řízení před správními soudy v Litvě trvalo déle, a nebylo by proto efektivní, protože v každém případě by se museli navrátit do Ruska nebo zůstat v Bělorusku nelegálně pod hrozbou deportace.

81. Stěžovatelé také namítli, že případy přeložené vládou (§ 75 výše) nebyly pro jejich případ relevantní, protože žádný z uvedených případů se netýkal žádosti o mezinárodní ochranu.

2. Posouzení Soudem

82. Soud na úvod poznamenává, že když se stěžovatelé pokoušeli vstoupit do Litvy 16. 4. a 22. 5. 2017, rozhodnutí o odmítnutí vstupu byla napsána v litevštině a angličtině a nic nenasvědčuje tomu, že byla přeložena do ruštiny (§ 10 a 19 výše). S ohledem na tento fakt nelze říci, že stěžovatelé byli informováni o možnosti se proti těmto rozhodnutím odvolat, a nebylo proto možné od nich očekávat, že tak učiní.

83. V každém případě Soud v minulosti v mnoha případech konstatoval, že pokud se stěžovatel snaží zabránit svému přemístění z členského státu, za účinný lze považovat pouze takový prostředek nápravy, který má automatický odkladný účinek (viz, mimo jiné, M. S. S. proti Belgii a Řecku, § 293; L.M. a další proti Rusku, § 100; a Kebe a další proti Ukrajině, § 101).

84. V daném případě není sporu o tom, že podle litevského práva odvolání ke správnímu soudu proti rozhodnutí o odmítnutí vstupu nemá automatický odkladný účinek (§ 38, 77 a 79 výše). I v případě, že by stěžovatelé toto odvolání podali, by podle litevského práva přesto byli přesunuti do Běloruska a nebylo by jim dovoleno vyčkat na rozhodnutí na hranicích nebo v přijímacím zařízení. Tento prostředek nápravy tedy není možné považovat za efektivní ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy, který byli stěžovatelé nuceni využít.

[85. – 86. Odmítnutí ostatních námitek vlády]

C. Závěr

[§ 87. Stížnost je přijatelná]

II. K meritu věci

A. Vyjádření stran

1. Stěžovatelé

88. Stěžovatelé v prvé řadě tvrdili, že předložili dostatečné důkazy, že na litevských hranicích požádali o azyl. 16. 4. 2017 na každé ze sedmi rozhodnutí o odmítnutí vstupu napsali „azul“ (§ 11 výše) – argumentovali, že tento termín byl běžně užíván mezi žadateli o azyl z Čečenska, a pohraniční pracovníci s adekvátním proškolením jej tedy museli poznat. To, že dne 22. 5. 2017 požádali o azyl, bylo prokázáno jejich písemnou azylovou žádostí a fotografií této žádosti vedle vlakových jízdenek, které předložili soudu (§ 18 výše). Stěžovatelé dále namítají, že rozhodnutí o odmítnutí vstupu ani oficiální zprávy pohraničních pracovníků neobsahovaly žádnou zmínku o komunikaci mezi stěžovateli a pohraničními pracovníky (§ 10, 12, 15. 16, 19 a 20 výše). Oficiální zprávy nebyly stěžovatelům předloženy, a oni tedy neměli možnost k nim přidat komentář. Tyto zprávy proto nemohou sloužit jako důkaz, že stěžovatelé nepožádali o azyl.

89. Stěžovatelé dále argumentují, že obdobná situace, kdy pohraniční pracovníci odmítli přijmout azylovou žádost, se opakovala již v minulosti – odkázali v tomto ohledu na, inter alia, komentáře UNHCR ve vztahu k Litvě a na případ projednávaný před litevskými správními soudy týkající se odmítnutí přístupu k azylovému řízení. Stěžovatelé tedy tvrdili, že odmítání přístupu k azylovému řízení na litevské hranici může být systémového charakteru.

90. Stěžovatelé dále namítali, že i v případě absence výslovné žádosti o azyl by litevské úřady byly povinny být proaktivní v identifikování možných žadatelů o azyl a v informování o jejich právech a relevantních řízeních (§ 28 výše). Stěžovatelé argumentují, že tato povinnost vyplývá z judikatury Soudu (Hirsi Jamaa a další proti Itálii, § 157). Odkázali rovněž na to, že z dostupných statistik vyplývá, že výrazné procento žadatelů o azyl v Litvě je původem z Čečenska (§ 98 níže), a že to samo o sobě mělo být pohraničním pracovníkům signálem k tomu, že stěžovatelé pravděpodobně budou chtít žádat o azyl.

91. Stěžovatelé dále namítali, že odmítnutí projednat jejich azylovou žádost bylo v rozporu s principem non-refoulement, zakotveném v mnoha mezinárodních právních dokumentech. Upozornili, že Bělorusko nemá fungující systém mezinárodní ochrany a je známé tím, že čečenské státní příslušníky navrací do Ruska.

92. Nakonec stěžovatelé argumentují, že první stěžovatel byl v Čečensku podroben mučení a že mu mučení pravděpodobně po návratu do Čečenska hrozilo znovu. Mnoho lidskoprávních organizací opakovaně informuje o závažném porušování lidských práv v Čečensku, včetně mimosoudních poprav, nucených zmizení, mučení, špatného zacházení a nelegální detence, a tato situace je navíc demonstrována více než dvěma sty rozsudky, které tento Soud vydal proti Rusku. Stěžovatelé proto tvrdí, že odmítnutí prozkoumat jejich žádost o azyl ze strany Litvy je vystavilo reálnému riziku závažné újmy v Čečensku.

2. Vláda

93. Vláda nejprve argumentovala, že neexistuje „přímý důkaz“, že stěžovatelé „jakýmkoli způsobem vyjádřili úmysl požádat v Litvě o azyl“. V odpovědi na podání stěžovatelů ze dne 16. 4. 2017, kde na rozhodnutí o odmítnutí vstupu napsali na místo pro podpis slovo „azul“ (§ 88 výše), vláda tvrdí, že od pohraničních pracovníků nebylo možné očekávat „zpochybňování platnosti jejich podpisů“ a vykládat je jako žádost o azyl. Vláda také dodává, že znalost ruského jazyka není pro pohraniční pracovníky v Litvě povinná a že nikdo, kdo tento jazyk neovládá, by nemohl nápisu v azbuce porozumět. Vláda také upozornila na to, že stěžovatelé na další rozhodnutí o odmítnutí vstupu nic podobného nenapsali (§ 15 a 19 výše). Vláda proto tvrdí, že stěžovatelé měli o azyl požádat „jasnějším způsobem“.

94. Vláda také namítla, že oficiální zprávy sepsané pohraničními úředníky při každé ze tří příležitostí, kdy se stěžovatelé pokusili o vstup do Litvy, obsahovaly detaily okolností pokusu o vstup i důvodů odmítnutí vstupu (§ 12, 16 a 20 výše). Bylo z nich zřejmé, že „pohraniční úředníci si nevšimli jakéhokoli náznaku přání požádat o azyl“. Vláda tvrdí, že stěžovatelé nemohli tyto zprávy okomentovat, protože se jednalo o interní dokumenty a stěžovatelé nebyli jejich adresáty. Pokud by se však stěžovatelé proti uvedeným rozhodnutím odvolali před správní soudy, bylo by jim umožněno se s nimi seznámit.

95. Vláda dále uvedla, že UNHCR ve svém podání Úřadu komisaře pro lidská práva (§ 53 výše) nezahrnula žádná data týkající se odmítnutí převzetí azylových žádostí na hranicích, ale pouze odkázala na jeden konkrétní případ dvou afghánských státních příslušníků; tento případ byl projednán před litevskými soudy, které uznaly porušení práv těchto osob a také poskytly zadostiučinění. Podle vlády stěžovatelé nepředložili žádné hodnověrné důkazy o tom, že azylové žádosti bývají na litevské hranici odmítány. V jediném relevantním příkladu, na který stěžovatelé odkázali (§ 48–50 a 89 výše), soudy stanovily vnitrostátním autoritám povinnost umožnit odvolatelům podat azylovou žádost. Podle vlády tento fakt dokazuje efektivitu tohoto domácího prostředku nápravy, který stěžovatelé nevyužili (§ 73–77 výše).

96. Vláda dále uvedla, že litevské právo je v plném souladu s mezinárodními lidskoprávními standardy týkajícími se azylu, včetně principu non-refoulement. Cizinecký zákon ukládá pohraničním pracovníkům, aby proaktivně informovali cizince na hranicích v jazyce, kterému cizinci rozumí, o právu požádat o azyl a o souvisejícím řízení (§ 28 výše). Vláda uvedla, že informace o právech žadatelů o azyl byly dostupné na všech hraničních přechodech – byl zde leták v několika jazycích připravený UNHCR a litevským Červeným křížem, které byly distribuovány na místech dostupných žadatelům o azyl (§ 47 výše).

97. Status a povinnosti pohraničních pracovníků jsou navíc podrobeny striktním pravidlům a systému supervize, který umožňuje každému vyššímu úředníkovi identifikovat jakékoli nedostatky v hraniční kontrole, a předejít tak chybám v aplikaci práva. Všichni pohraniční pracovníci jsou vyškolení v oblasti lidských práv, včetně práva žádat o azyl, a v odpovídajících postupech při podání žádosti o azyl na hranicích. Navíc po podepsání Memoranda o porozumění mezi SHBS, UNHCR a litevským Červeným křížem v roce 2010 (§ 47 výše) získali zástupci UNHCR právo monitorovat přijímání žadatelů o azyl na hranicích, poskytujíce tak další záruku toho, že žádosti o azyl jsou správně registrovány a předávány kompetentním autoritám.

[98. Informace vlády k žádostem o azyl podaným v Litvě v letech 2015–2017]

99. Vláda proto argumentuje, že stěžovatelé měli možnost podat azylovou žádost na hranicích, ale neučinili tak. V souvislosti s tímto vláda namítá, že Litva je zemí na vnějších hranicích schengenského prostoru, a je proto vnímána žadateli o azyl jako „tranzitní země na cestě to destinací v západní Evropě“, což může vysvětlit také „neochotu stěžovatelů podat azylovou žádost v Litvě, protože jejich cílem byly jiné země“.

100. Vláda dále argumentovala, že „bez jakéhokoli náznaku snahy stěžovatelů podat žádost o azyl“ byli pohraniční pracovníci povinni aplikovat relevantní vnitrostátní a evropské právo týkající se kontroly hranic a vnitrostátní autority neměly žádný důvod prověřovat potenciální rizika, která stěžovatelům mohou hrozit při návratu do Ruska.

101. V posledním bodě vláda tvrdila, že protože bylo stěžovatelům umožněno legálně pobývat v Bělorusku až do 10. 7. 2017, jejich návrat do Běloruska v dubnu a květnu 2017 je reálně nevystavil riziku návratu do Ruska.

B. Posouzení Soudem

1. Relevantní obecné principy

102. Soud považuje za důležité zopakovat, že smluvní státy mají v souladu s ustáleným mezinárodním právem i smluvními závazky včetně těch vyplývajících v Úmluvy právo na kontrolu vstupu a pobytu i na vyhoštění cizinců. Vyhoštění cizince ze smluvního státu však může být v rozporu s článkem 3 Úmluvy v situaci, kdy existují dostatečné důvody se domnívat, že dotčená osoba čelí reálnému riziku mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání v zemi, do které je vracena. V takovém případě závazek pod článkem 3 Úmluvy zahrnuje povinnost tohoto jednotlivce do daného státu nepřemisťovat (viz Paposhvili proti Belgii, § 172–173, a judikatura zde citovaná; dále ostatní mezinárodní materiály citované v § 51, 56 a 58 výše a relevantní vnitrostátní úprava).

103. K tomu, zda jsou tyto podmínky v daném případě naplněny, Soud konstatuje, že v případech, které se týkají vyhošťování cizinců, Soud nepřezkoumává samotné žádosti o mezinárodní ochranu ani neověřuje, jak státy kontrolují vstup, pobyt nebo vyhošťování cizinců. Podle článku 1 Úmluvy nesou primární odpovědnost za implementaci a ochranu práv a svobod vnitrostátní autority, jejichž povinností je tudíž prověřovat obavy stěžovatelů a vyhodnocovat rizika, která by jim hrozila, pokud by měli být přesídleni do jiné země, z pohledu článku 3 Úmluvy. Stížnostní systém Soudu je ve vztahu k národnímu systému subsidiární. Tato subsidiarita je vyjádřena v článku 13 a čl. 35 odst. 1 Úmluvy. V podobných případech je tedy povinnost vnitrostátních autorit pod článkem 3 Úmluvy chránit integritu dotčených osob naplněna zejména zakotvením odpovídajících řízení, během nichž bude toto posouzení spolehlivě provedeno (ibid., § 184–185, a judikatura zde citovaná).

104. Soud také opakuje, že nepřímý refoulement cizince nevylučuje odpovědnost smluvního státu a tento stát má povinnost v souladu s ustálenou rozhodovací praxí zajistit, že daná osoba nebude čelit reálnému riziku zacházení v rozporu s článkem 3 v případu návratu do své země. Je na státu, který vykonává vyhoštění, aby zajistil, že zprostředkovávající země poskytuje dostatečné záruky, že daný člověk nebude navrácen do své země původu bez pečlivého vyhodnocení možných rizik. Tento závazek je o to více důležitý, kde zprostředkovávající země není členskou zemí Úmluvy (viz Hirsi Jamaa a další, cit. výše § 146–147, a citovaná judikatura).

2. Aplikace principů na posuzovaný případ

105. V daném případě stěžovatelé argumentují, že byli vystaveni reálnému riziku mučení v Čečensku a že Bělorusko není možné považovat za bezpečnou zemi (viz § 91 a 92 výše). Soud bere v potaz veřejně dostupné materiály o stavu dodržování lidských práv v Čečensku a o nedostatcích azylového systému v Bělorusku. V kontextu daného případu však považuje za centrální otázku nikoli to, zda stěžovatelé čelili reálnému riziku špatného zacházení po návratu do Čečenska, ale to, zda Litva adekvátně posoudila tvrzení stěžovatelů, že by takovému riziku čelili, kdyby byli navráceni do Běloruska, z 16. 4., 11. 5. a 22. 5. 2017 (viz Babajanov proti Turecku, § 43; Amerkhanov proti Turecku, § 52; a Batyrkhairov proti Turecku, § 46).

106. Soud poznamenává, že litevské právo explicitně zakotvuje povinnost úředníků SHBS přijímat žádosti o azyl na hranicích. Právo nedovoluje SHBS odmítnout vstup těm cizincům, kteří podali žádost o azyl, a rozhodnutí, zda bude azylová žádost meritorně projednána, přijímá Cizinecké oddělení, ne SHBS. Vnitrostátní právo vůbec neumožňuje, aby pohraniční pracovníci odmítli převzít žádost o azyl, a vnitrostátní soudy explicitně konstatovaly, že i neodůvodněné stížnosti musejí být registrovány spolu s důvody pro jejich podání.

107. Stěžejním nesouladem mezi stranami v daném případě je otázka, zda stěžovatelé skutečně žádost o azyl na hranicích podali (§ 88, 93 a 94 výše). Soud na úvod poznamenává, že v každém z těchto tří případů stěžovatelé stáli před pohraničními pracovníky, předložili své dokumenty a nepokoušeli se skrývat fakt, že nemají ani víza, ani jiné dokumenty opravňující je vstoupit do Litvy (§ 12, 16 a 20 výše). Považuje proto chování stěžovatelů za konzistentní s jejich tvrzením, že důvodem jejich přítomnosti na litevských hranicích bylo požádat o azyl (srovnej R. H. proti Švédsku, § 72).

108. Co se týče situace z 16. 4. 2017, stěžovatelé tvrdili, že nejprve oznámili svůj záměr požádat o azyl ústně – což vláda popírá (§ 9 a 93 výše). Nebylo však zpochybněno, že také na všech sedm rozhodnutí o odmítnutí vstupu do Litvy napsali „azul“ v azbuce, tedy slovo často používané čečenskými uprchlíky pro „azyl“ (§ 11 a 88 výše). Vláda argumentovala tím, že pohraniční pracovníci nejsou povinni ovládat ruský jazyk nebo rozumět azbuce, neměli ani povinnost ověřovat, co bylo napsáno na místě pro podpis na rozhodnutích (§ 93 výše). Soud však poznamenává, že vláda neposkytla žádnou informaci o tom, zda konkrétní pohraniční úředníci, kteří byli v daných dnech na hraničním přechodu Medininkai, hovořili rusky a ovládali azbuku. Poznamenává také, že hraniční přechod Medininkai je umístěn na hranicích s Běloruskem, ve kterém je ruština jedním z oficiálních jazyků, a podle Shengenského hraničního kodexu mají členské státy podporovat pohraniční pracovníky ve znalosti jazyků, které jsou nezbytné k vykonávání jejich povinností. V každém případě ani za předpokladu, že žádný z pohraničních pracovníků na hraničním přechodu Medininkai nemluvil rusky, Soud nemůže přijmout argument vlády, že stěžovatelé „žádným způsobem nevyslovili své přání požádat o azyl“ (§ 93 výše), jen z důvodu, že by tito pohraniční pracovníci rozuměli ústní žádosti stěžovatelů v ruštině. V tomto smyslu Soud vyzdvihuje důležitost překladatelů v přístupu k azylovému řízení (viz M. S. S. v. Belgie a Řecko, cit. výše, § 301). Odkazuje rovněž na požadavek zajistit pro účely azylového řízení překladatele vyplývající z procedurální směrnice EU (§ 52 výše). Vláda neargumentovala tím, že najít překladatele z ruštiny do litevštiny by bylo příliš složité.

109. Soud dále konstatuje, že UNHRC ve svých podáních kanceláři Vysokého zmocněnce týkajících se Litvy zdůrazňuje, že přání podat žádost o azyl nemusí být vyjádřeno specifickou formou. Podobně Výbor ministrů Rady Evropy doporučuje, aby členské státy zajistily školení pohraničních pracovníků v rozpoznávání a porozumění azylovým žádostem i v případech, kdy žadatelé o azyl tento svůj úmysl nejsou schopni jednoznačně sdělit. Ve světle uvedeného Soud dovozuje, že slovo „azul“ napsané v azbuce na všech sedmi rozhodnutích o odmítnutí vstupu do Litvy mělo být dostatečným signálem pohraničním pracovníkům na hraničním přechodu Medininkai, že stěžovatelé chtěli požádat o azyl.

110. Soud se dále bude věnovat událostem na železničním hraničním přechodu ve Vilniusu 22. 5. 2017. Stěžovatelé soudu předložili kopii písemné azylové žádosti a fotografii této žádosti vedle vlakových jízdenek z Minsku do Vilniusu – tvrdili, že tato fotografie byla pořízena na hraničním přechodu a že tuto žádost předali pohraničním pracovníkům (§ 18 a 88 výše). Vláda nezpochybnila autentičnost azylové žádosti ani fotografie, nezpochybnila ani tvrzení stěžovatelů, že fotografie byla pořízena na hraničním přechodu. Za těchto okolností Soud nevidí žádný důvod pochybovat o tvrzení stěžovatelů, že 22. 5. 2017 podali písemnou žádost o azyl na železničním hraničním přechodu ve Vilniusu.

111. Soud nemá žádný přímý důkaz o tom, že stěžovatelé podali žádost o azyl také 11. 5. 2017. Stěžovatelé tvrdí, že tak učinili ústně (§ 14 výše), a vláda toto tvrzení popírá. Vláda také poukázala na fakt, že tentokrát stěžovatelé nenapsali „azul“ ani nic podobného na rozhodnutí o odmítnutí vstupu (§ 93 výše). Podle Soudu není možné stěžovatelům klást za vinu, že žádost o azyl nepodali písemně na rozhodnutí o odmítnutí vstupu, protože tak už předtím na hraničním přechodu Medininkai učinili, ale bezvýsledně (§ 9–12 výše). Soud také konstatuje, že detaily vylíčené stěžovateli, tedy datum a čas jejich příchodu na hraniční přechod Kena, korespondují s informacemi obsaženými v oficiálních zprávách pohraničních pracovníků (§ 14 a 16 výše) a popis pokusu stěžovatelů podat žádost o azyl na tomto přechodu byl konzistentní s popisem jejich dalších dvou pokusů, které Soud považuje za důvěryhodné na základě doložených dokumentů (§ 108–110 výše). Za těchto okolností Soud považuje tvrzení stěžovatelů, že 11. 5. 2017 ústně informovali pohraniční pracovníky na hraničním přechodu Kena, že si přejí požádat o azyl, za důvěryhodné (srovnej M. O. proti Švýcarsku, § 75).

112. Dále Soud poznamenává, že verze událostí popsaná stěžovateli je konzistentní se zprávami UNHCR Úřadu komisaře pro lidská práva týkajícími se Litvy, ve kterých bylo uvedeno, že zde jsou „obavy týkající se přístupu do země a k azylovému řízení“ a že si je UNHCR vědomo „případů, kdy se objevily prodlevy v přístupu k azylovému řízení“ (viz § 53 výše; viz také Kebe a další, cit. výše, § 105).

113. V souladu s uvedeným Soud přijímá tvrzení, že stěžovatelé podali žádosti o azyl, ústně nebo písemně, na litevských hranicích 11. 4., 11. 5. a 22. 5. 2017. Pohraniční pracovníci však tyto žádosti nepřijali a nepostoupili je odpovědným autoritám k přezkumu a k vyhodnocení, jak po nich vyžadovalo vnitrostátní právo. Úředníci navíc nezmínili přání stěžovatelů požádat o azyl ani v jednom ze tří případů (§ 12, 16 a 20 výše) – neuvedli zmínku o nápisu „azul“ na rozhodnutích ani o jejich písemné azylové žádosti. Soud neobdržel ani žádnou zmínku o tom, zda se pohraniční pracovníci pokusili vysvětlit, co bylo důvodem – pokud ne pokus požádat o azyl – přítomnosti stěžovatelů na hranicích bez jakýchkoli platných cestovních dokumentů. Z podkladů také nevyplývá, že proběhlo jakékoli vyhodnocení toho, zda bylo bezpečné navrátit stěžovatele – rodinu s pěti velmi malými dětmi – do Běloruska, které není smluvní stranou Úmluvy a podle veřejně dostupných informací nemůže být pro čečenské žadatele o azyl považováno za bezpečnou zemi (viz § 64–65 výše).

114. V důsledku uvedeného byli stěžovatelé navráceni do Běloruska bez jakéhokoli vyhodnocení svých azylových tvrzení (viz, mutatis mutandis, Hirsi Jamaa a další, § 147; Amerkhanov, § 57; a Batyrkhairov, § 50, všechny citované výše). Je proto evidentní, že opatření, která podle vlády měla představovat adekvátní záruky proti svévolnému navracení žadatelů o azyl – jako například dohled vyšších pohraničních úředníků nebo monitoring hranic nevládními organizacemi (§ 96 a 97 výše) –, nebyly v tomto případě účinné.

115. Soud proto dovozuje, že neumožnění stěžovatelům podat azylové žádosti a jejich navrácení do Běloruska ve dnech 16. 4., 11. a 22. 5. 2017 bez jakéhokoli vyhodnocení jejich tvrzení, že budou čelit reálnému riziku návratu do Čečenska a špatnému zacházení tam, bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy

116. Stěžovatelé dále tvrdili, že neměli přístup k účinnému prostředku nápravy proti rozhodnutím o odmítnutí vstupu do Litvy. (…)

I. K přijatelnosti

117. Soud konstatuje, že tato stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 1 písm. a) Úmluvy a není nepřijatelná z jiného důvodu. Musí proto být prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Argumenty stran

118. Strany sporu přenesly v zásadě stejné argumenty, jako ty týkající se vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ve vztahu ke stížnosti pod článkem 3 Úmluvy.

B. Posouzení soudem

119. Soud již dovodil, že odvolání ke správnímu soudu proti odmítnutí vstupu do Litvy nebylo účinným vnitrostátním prostředkem ve smyslu Úmluvy, protože nemělo automatický odkladný účinek (odstavce 83–86 výše). Vláda nenavrhla k posouzení jiné dostupné vnitrostátní prostředky nápravy, které by naplnily kritéria článku 13 Úmluvy. V souladu s uvedeným Soud konstatuje, že dané ustanovení bylo porušeno.

[§ 120. – 129. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

 

Výrok rozsudku:

Z těchto důvodů Soud rozhodl:

1. jednomyslně, že stížnost je přijatelná;

2. čtyřmi hlasy ku třem, že článek 3 Úmluvy byl porušen ve vztahu ke všem sedmi stěžovatelům;

3. čtyřmi hlasy ku třem, že článek 13 Úmluvy byl porušen ve vztahu ke všem sedmi stěžovatelům.

 

Konkurující stanovisko soudce Pinto De Albuquerque souhlasí s názorem většiny týkajícím se porušení článku 3 a článku 13 Úmluvy, přičemž však považuje za důležité ve světle současné situace na hranicích Evropy zdůraznit a detailně vysvětlit určité podstatné okolnosti rozsudku. Věnuje se zejména okolnostem jurisdikce, kdy zdůrazňuje, že ve smyslu článku 1 Úmluvy je ve světle judikatury Soudu (Hirsi Jamaa a další proti Itálii, cit. výše) do jurisdikce zahrnuta také aktivita státu v neutrálních vodách v situaci, kdy vede de facto ke znemožnění vstupu na území státu. A fortiori tedy nemůže být sporu o tom, že nepřijetí na hranicích daného státu je rovněž v jeho jurisdikci (§ 3–9 stanoviska).

Soudce rovněž zaujímá stanovisko, že případ mohl být posouzen i pod článkem 4 Protokolu č. 4. V případě šlo sice o neumožnění vstupu, v daném kontextu a při užití teleologického výkladu daného ustanovení, který jediný v dané situaci poskytuje reálnou, a nejen iluzorní ochranu práv, se jednalo o de facto vyhoštění, a musejí proto být aplikovány standardy týkající se vyhoštění (§ 13–16).

Soudce zejména z pohledu naplnění požadavků článku 3 Úmluvy zdůrazňuje důležitost přístupu k řízení o mezinárodní ochraně (§ 22–25). V závěru upozorňuje Soud, že pokud si přeje zůstat „svědomím Evropy“, musí zajistit efektivní ochranu migrantů a zejména žadatelů o azyl, což vyžaduje přísnou kontrolu garance možnosti požádat na hranicích státu o azyl. Hranice ani tranzitní zóny mezi hranicemi nejsou vyňaty z jurisdikce státu, který zde vykonává efektivní kontrolu. Jeho závazky vyplývající z Úmluvy jsou tedy plně platné i zde.

 

Disentující soudci vyjadřují svůj nesouhlas s výrokem i odůvodněním rozsudku ve dvou hlavních oblastech; v oblasti vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a v oblasti posouzení skutkových okolností, zejména faktu, zda lze mít za prokázané, že stěžovatelé podali žádost o azyl.

Podle disentujících soudců není zdaleka zřejmé, a ani Soud v odůvodnění tuto otázku lépe neozřejmil, zda se na situaci navracení na hranicích dají aplikovat standardy soudu týkající se vyhoštění (§ 5, srovnej konkurující stanovisko soudce Pinto De Albuquerque, § 13–16). Podle disentu tomu tak není, protože judikatura, na kterou Soud především odkazoval v otázce požadavků na vnitrostátní prostředky nápravy, se týkala situací, kdy byl cizinec vyhošťován ze státu, ve kterém již nějakou dobu pobýval. Jednalo se zejména o požadavek automatického odkladného účinku, který je vyžadován v případech vyhoštění, ne však v jiných případech. Pokud však situaci v tomto případě nepovažujeme za vyhoštění, a podle disentního stanoviska skutečně není možné ji za vyhoštění považovat, není možné říci, že prostředek (tedy odvolání proti rozhodnutí o neumožnění vstupu do Litvy) by nebyl účinný. Soudci zároveň odkázali na fakt, že vláda poukázala na vnitrostátní praxi soudů, kde daný procesní prostředek ve srovnatelné situaci zjevně účinný byl (§ 4–5).

Druhý okruh námitek soudců se týkal skutkového posouzení, tedy otázky, zda je možné vzít za prokázané, že stěžovatelé požádali o azyl. To se podle soudců prokázat nepodařilo, pohraniční pracovníci totiž nemohli předpokládat, že nápis v azbuce na místě pro podpis na rozhodnutí obsahuje zprávu se žádostí o azyl; jiné důvěryhodné důkazy však stěžovatelé nepředložili (§ 8). Stěžovatelé zároveň neprokázali, že jakýmkoli způsobem před litevskými úřady tvrdili, že jim hrozí mučení nebo špatné zacházení, když budou navráceni do Běloruska (§ 9). Disentující soudci proto uzavírají, že většina případ posoudila nesprávně z právního i faktického hlediska a porušení článku 3 a článku 13 za daných okolností nebylo možné dovodit.

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.