ILNSEHER proti Německu

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 4. prosince 2018 ve věci č. 10211/12 a 27505/14 – Ilnseher proti Německu

Velký senát Soudu rozhodl patnácti hlasy proti dvěma, že nedošlo k porušení práva na osobní svobodu dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy, když byla stěžovateli trpícímu duševní poruchou ve formě sexuálního sadismu, jenž se v minulosti dopustit brutální vraždy, uložena po vykonání trestu odnětí svobody následná zabezpečovací detence. Velký senát Soudu dále shledal čtrnácti hlasy proti třem, že výkonem tohoto opatření nedošlo k porušení článku 7 Úmluvy, neboť detence nepředstavovala trest ve smyslu Úmluvy. Velký senát jednomyslně shledal, že nedošlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy z důvodu délky řízení o přezkumu zákonnosti zbavení svobody, a konečně patnácti hlasy proti dvěma naznal, že nedošlo ani k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy pro namítanou podjatost soudce rozhodujícího v řízení před soudem prvního stupně, když z jeho poznámky nebylo možné dovodit, že by nebyl nestranný.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl v roce 1999 odsouzen k deseti letům odnětí svobody za brutální sexuálně motivovanou vraždu ženy, kterou přepadl a uškrtil, když si byla venku zaběhat. Následně její tělo zčásti obnažil a ukájel se nad ním. Vraždy se stěžovatel dopustil v roce 1997 ve věku devatenácti let. Dva soudní znalci z oboru lékařství v trestním řízení konstatovali, že stěžovatel byl v době spáchání trestného činu plně příčetný, a neshledali, že by trpěl sexuální deviací. V roce 2008 poté, co vykonal celý trest odnětí svobody, byla stěžovateli na základě nové právní úpravy o soudnictví ve věcech mládeže uložena zabezpečovací detence, když bylo psychiatrem a kriminologem shledáno, že stěžovatel trpí sadistickými sexuálními fantaziemi, a přetrvává tak velké riziko, že by se mohl dopustit závažného trestného činu proti životu nebo důstojnosti v sexuální oblasti. Stěžovatel se proti uložení opatření odvolal. Uložení zabezpečovací detence však bylo opakovaně vnitrostátními soudy potvrzeno jako nezbytné opatření. Ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. Posuzovaný rozsah stížnosti před velkým senátem

Jelikož rozsudkem senátu došlo k vyškrtnutí stížnosti č. 10211/12 ze seznamu případů z důvodu jednostranného prohlášení vlády o porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy a článku 7 Úmluvy v období, kdy stěžovatel vykonával zabezpečovací detenci ve zvláštním oddělení věznice, předmětem posuzování velkého senátu byla toliko druhá stížnost vztahující se k detenci v nově vybudovaném zařízení při věznici Straubing v období po 20. červnu 2013.

B. K tvrzenému porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že zabezpečovací detence, která mu byla uložena „retroaktivně“, představovala porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy.

a) Obecné zásady

1. Důvody pro zbavení svobody

Pojem „duševně nemocná osoba“, již je možné na základě čl. 5 odst. 1 písm. e) zbavit svobody, má autonomní význam (Glien proti Německu, č. 7345/12, rozsudek ze dne 28. října 2013, § 78 a násl.). Duševně nemocnou osobu je možné zbavit svobody pouze za splnění tří podmínek (Winterwerp proti Nizozemsku, č. 6301/73, rozsudek ze dne 24. října 1979, § 39). Zaprvé, diagnóza duševní poruchy musí být ve vztahu k dotyčnému jednotlivci příslušným orgánem konstatována na základě objektivní lékařské zprávy. Tato zpráva musí být v některých případech vypracována lékaři se zvláštní specializací (C. B. proti Rumunsku, č. 201207/03, rozsudek ze dne 20. dubna 2010, § 56) a musí být dostatečně aktuální (Varbanov proti Bulharsku, č. 31365/96, rozsudek ze dne 5. října 2000, § 47). Zadruhé, duševní porucha musí být takového druhu nebo stupně, který vyžaduje zbavení svobody. Této závažnosti porucha dosahuje, pokud pacient vyžaduje terapii, medikaci k léčení či zmírnění svých potíží nebo vyžaduje kontrolu, aby nezpůsobil újmu sobě či jinému (Hutschinson Reid proti Spojenému království, č. 50272/99, rozsudek ze dne 20. února 2003, § 52). A zatřetí, zákonnost pokračujícího zbavení svobody je podmíněna tím, že tato porucha přetrvává (Stanev proti Bulharsku, č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012, § 145; Bergmann proti Německu, č. 23279/14, rozsudek ze dne 7. ledna 2016, § 96). Změny v duševním stavu osoby zbavené svobody musí být brány v potaz.

2. Zákonnost zbavení svobody

Článek 5 odst. 1 vyžaduje, aby bylo zbavení svobody v souladu „s postupem předepsaným zákonem“, čímž odkazuje na vnitrostátní právní řád, jehož hmotněprávní i procesní pravidla musejí být dodržena. Soulad detence s vnitrostátním právem však není sám o sobě postačující. Aby detence nebyla svévolná, je nezbytné, aby se jednalo o opatření, které je za daných okolností nezbytné, neboť mírnější opatření by nebylo k zajištění soukromého i veřejného zájmu dostatečné (C. B. proti Rumunsku, cit. výše, § 48). Pro naplnění požadavku zákonnosti je dále nezbytný vztah mezi důvody, pro které byla osoba zbavena svobody, a místem a podmínkami detence. Detence duševně nemocné osoby tak bude zákonná ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) pouze za předpokladu, že bude vykonávána v nemocnici či jiném vhodném zařízení (Hutschinson Reid proti Spojenému království, cit. výše, § 49). Soud dále poukázal na to, že jelikož se zdravotní stav pacienta může v průběhu času měnit, pro posouzení Soudu není rozhodující jeho stav v okamžiku zbavení svobody, ale stav, ve kterém se nacházel v době probíhajícího řízení před Soudem.

b) Použití obecných zásad na projednávanou věc

1. Důvody pro zbavení svobody

Soud úvodem objasnil, proč nelze zbavení svobody stěžovatele opřít o důvody uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. a) a c) Úmluvy. První ustanovení není použitelné, jelikož o zabezpečovací detenci bylo rozhodnuto až následně a na základě samostatného rozsudku soudu. Mezi ním a zbavením svobody stěžovatele po odsouzení tudíž neexistuje dostatečná příčinná spojitost. Pokud jde o písmeno c), Soud připomněl, že dané ustanovení sice připouští zbavení svobody za účelem zabránění ve spáchání trestného činu, neslouží však jako nástroj generální prevence, neboť vyžaduje bezprostřední hrozbu spáchání konkrétního trestného činu, který je určitelný z hlediska místa a času.

Ohledně výjimky dle čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy Soud podotkl, že duševní poruchu stěžovatele spočívající v sexuálním sadismu potvrdili dva psychiatři. Vnitrostátní soud z jejich zprávy o sexuálních fantaziích stěžovatele s mrtvými ženami zjistil, že duševní porucha je závažné povahy a že byla příčinou brutální vraždy, kterou spáchal. Stěžovatele tak bylo možné označit za duševně nemocného ve smyslu zákona o terapeutické detenci. Soud odmítl námitku intervenující organizace, že vnitrostátní soud přistoupil k příliš širokému výkladu pojmu duševně nemocná osoba, když jej vztáhl i na osoby, jejichž trestní odpovědnost nebyla, tak jako v případě stěžovatele, duševní nemocí při spáchání trestného činu ovlivněna. Soud nevyžaduje, aby pojmy vnitrostátního práva byly vykládány shodně s pojmy obsaženými v Úmluvě. Stěžovatel konečně nepředložil žádné důvody, proč by povolaní psychiatři nebyli kompetentní jeho zdravotní stav posoudit.

Soud při posuzování první podmínky zbavení svobody připustil, že v trestním řízení o spáchané vraždě nedospěli soudní znalci k závěru, že by se stěžovatel dopustil skutku pro duševní poruchu ve formě sexuálního sadismu. Stěžovatel totiž svůj sadistický motiv úspěšně skrýval. Až vnitrostátní soud rozhodující o nezbytnosti zabezpečovací detence upozornil na nově zjištěné skutečnosti o stěžovatelově duševní poruše, která jej vedla ke spáchání trestného činu. Své závěry opřel o zjištění dvou znalců, jimž se stěžovatel teprve v letech 2005 až 2006 svěřil se svými sexuálními představami. Soud připomněl, že při rozhodování o zbavení svobody osoby trpící duševní poruchou nehraje roli její zdravotní stav v okamžiku spáchání trestného činu, ale je nutné vycházet z nebezpečí, které osoba představovala ke dni vydání rozhodnutí a v budoucnu. Soud tak uznal, že detenci stěžovatele je možné označit za následnou po jím spáchaném zločinu a odsouzení. Soud dal dále vnitrostátním soudům zapravdu v tom, že povaha a závažnost duševní poruchy dosahovala intenzity vyžadující zbavení svobody, čímž byla naplněna i druhá podmínka detence. Z dostupných dokumentů přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by se riziko, které stěžovatel pro společnost představoval, v mezidobí snížilo. Byla tak naplněna i třetí podmínka, tedy že duševní porucha přetrvávala. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel byl duševně nemocnou osobou pro potřeby článku 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.

2. Zákonnost zbavení svobody

Vnitrostátní soud rozhodl na základě platné právní úpravy o umístění stěžovatele do zabezpečovací detence, aniž by určil, v jakém zařízení má být vykonána. Zákonnost zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) však vyžaduje, aby byla duševní poruchou stižená osoba umístěna do odpovídajícího zařízení. Stejný závěr vyplýval také z klíčového nálezu ústavního soudu. Předmětem stížnosti bylo toliko období po 20. červnu 2013, kdy byl stěžovatel přemístěn do nově vybudovaného ústavu zabezpečovací detence při věznici Straubing, kde mu byla poskytována odborná péče specializovanými zdravotními pracovníky. Stěžovatel zde měl k dispozici řadu terapeutických individuálních i skupinových programů a byla mu poskytována plně individualizovaná péče vycházející z jeho zvláštních potřeb.

Soud dále konstatoval, že z okolností případu mohly vnitrostátní soudy dospět důvodně k závěru, že existovalo značné riziko, že by se stěžovatel mohl opakovaně dopustit spáchání jednoho z nejzávažnějších trestných činů; mírnější opatření by v dané situace nebyla postačující a zbavení svobody stěžovatele tak bylo nezbytné.

Soud učinil závěr, že následná zabezpečovací detence ve specializovaném ústavu uložená stěžovateli, který byl duševně nemocnou osobou ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy, byla odůvodněná a zákonná. Proto nedošlo ani k porušení jeho práv chráněných čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

C. K tvrzenému porušení článku 7 Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že retroaktivním uložením zabezpečovací detence došlo k porušení článku 7 Úmluvy, který zapovídá, aby byl uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.

a) Obecné zásady

Soud nejprve připomněl, že záruky obsažené v článku 7 Úmluvy jsou základními kameny právního řádu a v systému ochrany lidských práv a základních svobod zaujímají přední místo. To je patrné i z toho, že od nich nelze odstoupit ani v době války či jiného veřejného ohrožení. Pojem „trestu“ obsažený v článku 7 je nutné pro účely Úmluvy vykládat a uplatňovat takovým způsobem, aby byly zajištěny záruky proti svévolnému stíhání, odsouzení a trestání (Kafkaris proti Kypru, č. 21906/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2008, § 137). Jedná se o autonomní pojem; Soudu proto přísluší, aby sám posoudil, zda určité opatření představuje „trest“ ve smyslu článku 7 Úmluvy. Výchozím bodem je otázka, zda předmětné opatření bylo uloženo po odsouzení za „trestný čin“. Další okolnosti, které je nutné zvažovat, jsou: a) povaha a účel předmětného opatření, b) jeho kvalifikace ve vnitrostátním právu, c) řízení spojené s jeho přijetím a výkonem a také d) jeho závažnost (Welch proti Spojenému království, č. 17440/90, rozsudek ze dne 26. února 1996, § 28; Van der Velden proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 7. prosince 2006). Pro závěr, zda určité opatření představuje trest ve smyslu článku 7 Úmluvy, jsou také důležité zvláštní podmínky jeho výkonu. V některých vzácných případech Soud dříve připustil, že může dojít k tomu, že pokud se podmínky výkonu opatření uloženého jedním rozhodnutím v průběhu času významně změní, může se změnit i závěr Soudu o tom, zda opatření představuje trest ve smyslu článku 7 (W. P. proti Německu, cit. výše, § 76–80). Velký senát zdůraznil, že Soud musí vzít v potaz případnou změnu způsobu a podmínek výkonu trvajícího opatření, a tedy změnu jeho povahy. Úkolem Soudu je tudíž posoudit všechna uvedená kritéria, z nichž některá jsou „statická“, jako např. zda opatření následovalo po trestním odsouzení, zatímco jiná „dynamická“, jako je povaha a účel opatření anebo jeho závažnost, která se mohou v čase měnit. Soud přitom musí zkoumat, jaký byl skutečný způsob výkonu daného opatření. Z tohoto důvodu je nerozhodné, kdy bylo opatření vydáno, neboť je třeba posuzovat období, kdy bylo vůči stěžovateli uplatňováno.

b) Použití obecných zásad na projednávanou věc

1. Závěry Soudu v předchozích případech týkajících se zabezpečovací detence

Při posouzení, zda je napadené opatření trestem ve smyslu článku 7 Úmluvy, musí Soud vzít úvahu kvalifikaci srovnatelných opatření v jiných státech Úmluvy. Ve věci M. proti Německu (č. 19359/04, rozsudek ze dne 17. prosince 2009) dospěl Soud k závěru, že zabezpečovací detenci spočívající v detenci ve zvláštním křídle věznice, aniž by vyžadovala přítomnost duševní poruchy, je nutné označit za trest. Ve věci Bergmann proti Německu (cit. výše) rozhodoval Soud o následně prodloužené zabezpečovací detenci, která byla vykonávána v novém ústavu z důvodu potřeby léčit duševní poruchu stěžovatele, což byla podmínka nové právní úpravy. Aniž by Soud vyloučil předchozí závěr, že preventivní detence představuje zpravidla trest, uvedl, že povaha a účel detence se v tomto případě natolik změnily, že následná zabezpečovací detence již nenaplňovala pojem trestu ve smyslu článku 7 Úmluvy.

2. Opatření uložené v návaznosti na odsouzení za trestný čin

Opatření sice nebylo stěžovateli uloženo v řízení o trestném činu, ale o několik let později ve zvláštním řízení, avšak jeho uložení mělo dle Soudu s původním odsouzením zřejmou souvislost. Detence byla označována jako „následná“ a pro její uložení bylo nezbytné splnit zákonné podmínky, včetně spáchání závažného trestného činu proti životu, fyzické integritě či důstojnosti v sexuální oblasti. Soud vzal na zřetel, že vnitrostátní soud uložil následnou detenci v zařízení, jehož podmínky se měly co nejvíce blížit běžným podmínkám života a které mělo být schopno zajistit stěžovateli lékařskou péči plně vycházející z jeho potřeb.

3. Povaha opatření dle vnitrostátního práva

Zabezpečovací detence nikdy nebyla dle vnitrostátního práva žalovaného státu považována za trest, a tudíž na ni nebylo nutné vztahovat ústavní zásadu zákazu retroaktivity trestní sankce. I když ústavní soud ve svém klíčovém nálezu potvrdil východisko, že zabezpečovací detence není trestem, připustil, že platná právní úprava dostatečně nerozlišovala mezi opatřeními ochrannými a nápravnými, jako je zabezpečovací detence, a trestními sankcemi. Ústavní soud proto ve svém nálezu vyzval k přijetí nové právní úpravy, která by tyto odlišnosti patřičně odrážela.

4. Povaha a účel opatření

Stěžovatel vykonával zabezpečovací detenci v nově zbudovaném ústavu, a nikoliv ve věznici. V zařízení mu byla k dispozici zdravotní péče reagující na jeho potřeby. Stěžovatel pobýval v prostředí s výrazně lepšími materiálními podmínkami, než jaké panovaly ve věznicích. Obýval celu o velikosti 15 m2, ve které byla kuchyňská linka a oddělená koupelna. Mohl se volně pohybovat po prostorách ústavu, kde měl možnost se účastnit různých volnočasových činností. Pečoval o něj odborný zdravotnický personál, měl k dispozici individuální i skupinovou terapii a intenzivní program pro sexuální delikventy. Ačkoli stěžovatel začal tyto terapie využívat až po době rozhodné pro tuto stížnost, nic to nemění na skutečnosti, že přiměřený a dostatečný léčebný program mu byl k dispozici od doby, kdy byl přemístěn do tohoto ústavu.

Soud ocenil široce pojatá opatření, která byla v Německu přijata v návaznosti na nález ústavního soudu s cílem uzpůsobit výkon zabezpečovací detence požadavkům ústavy a Úmluvy. Soud vyjádřil spokojenost s tím, že výkon zabezpečovací detence nově směřuje k tomu, aby dotčené osoby mohly být co nejdříve propuštěny na svobodu. Nová právní úprava nadto stanovila pro následné uložení zabezpečovací detence podmínku v podobě závěru o přítomnosti duševní poruchy. Ta je přitom nezávislá na původní sankci uložené za spáchaný trestný čin. Tím zákonodárce zásadně rozlišil mezi ochranným opatřením ukládaným v rámci trestního řízení coby sankcí za spáchaný skutek a zabezpečovací detencí následnou, jejímž účelem je poskytnutí nezbytné terapeutické péče osobě s trestní minulostí, aby se mohla znovu začlenit do společnosti. Soud proto rozhodl, že následná zabezpečovací detence, která byla uložena stěžovateli za účelem léčby jeho poruchy, není svou povahou a účelem trestem, zatímco běžnou zabezpečovací detenci je stále nutné považovat za trest ve smyslu článku 7 Úmluvy.

5. Postupy při ukládání a výkonu zabezpečovací detence

Soud podotkl, že následná detence byla stěžovateli uložena trestním soudem, a nikoli soudem občanskoprávním, což by více zdůrazňovalo terapeutickou funkci tohoto opatření. Připustil však argumentaci vlády, která upozorňovala, že trestní soudy mají v oblasti hodnocení duševního stavu pacientů, kteří se dopustili trestné činnosti, dlouhodobě největší zkušenosti a odbornost. Kritéria pro uložení detence by byla stejná, i kdyby byla posuzována občanskoprávními soudy.

6. Závažnost opatření

Soud připustil, že zabezpečovací detence, která nemá stanovenou žádnou maximální délku trvání, patří mezi nejzávažnější opatření, která lze uložit. Dodal však, že toto opatření je v praxi používáno jako prostředek ultima ratio, o čemž svědčí skutečnost, že v roce 2017 vykonávalo toto opatření v celém Německu s 81 mil. obyvatel pouze 591 osob. Z hlediska stěžovatele byla absence absolutní délky trvání opatření závažnější s ohledem na jeho nízký věk v době, kdy mu byla zabezpečovací detence poprvé uložena. V teoretické rovině by tak mohl strávit v zabezpečovací detenci delší část života než osoby v pokročilejším věku. Závažnost opatření však není sama o sobě rozhodující. V dané věci navíc existovaly významné okolnosti, které závažnost tohoto opatření mírnily. Propuštění stěžovatele bylo závislé na zjištění soudu, že jeho propuštění již nepředstavuje riziko spáchání závažného trestného činu z důvodu duševní poruchy. Délku trvání detence tak mohl stěžovatel významnou měrou ovlivnit tím, že se účastnil léčebných terapií. Jeho duševní stav konečně podléhal pravidelnému přezkumu soudů v krátkých intervalech.

7. Závěr

Soud tak ve světle výše uvedených úvah dospěl k závěru, že zabezpečovací detenci uloženou stěžovateli, jejíž výkon se řídil novým právním rámcem, nelze označit za trest ve smyslu článku 7 Úmluvy. Stěžovateli byla zabezpečovací detence uložena pro potřebu léčit jeho duševní poruchu s ohledem na jeho trestní minulost. Povaha a účel této následné zabezpečovací detence se přitom zásadně lišily od běžné zabezpečovací detence ukládané bez ohledu na duševní poruchu. Sankční element zabezpečovací detence byl v případě stěžovatele natolik potlačen, že opatření již nebylo možné považovat za trest ve smyslu článku 7 Úmluvy. S ohledem na tento závěr již nebylo nutné se dále zabývat otázkou, zda byla vůči stěžovateli retroaktivně použita trestní sankce přísnější než sankce použitelná v době, kdy spáchal trestný čin. K porušení článku 7 Úmluvy nedošlo.

D. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že vnitrostátní soudy nepřezkoumaly jeho žádost o přezkum zákonnosti prozatímní zabezpečovací detence dostatečně rychle.

a) Obecné zásady

Soud připomněl, že právo zahájit řízení o přezkumu zákonnosti zbavení svobody dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy v sobě zahrnuje také právo na urychlené projednání takové žádosti a nařízení propuštění osoby, pokud by se zbavení svobody ukázalo jako nezákonné (Mooren proti Německu, č. 11364/03, rozsudek velkého senátu ze dne 9. července 2009, § 106). Splnění požadavku rychlosti je třeba zkoumat ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím, jimiž se posuzuje projednání v „přiměřené lhůtě“ dle čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K těm náleží: a) složitost věci, b) procesní chování stěžovatele, c) postup vnitrostátních orgánů a d) význam předmětu řízení z hlediska stěžovatele. Byla-li věc projednávána na více stupních, je třeba zkoumat jeho délku z hlediska řízení jako celku. Tam, kde vnitrostátní právní řád umožňuje přezkum odvolacím orgánem, je však Soud ochoten tolerovat delší přezkum ze strany takového orgánu (Lebedev proti Rusku, č. 4493/04, rozsudek ze dne 25. října 2007, § 96). To samé platí také pro řízení před ústavním soudem (Žúbor proti Slovinsku, č. 7711/06, rozsudek ze dne 6. prosince 2011, § 89), byť i na ně se čl. 5 odst. 4 uplatní (Smatana proti České republice, č. 18642/04, rozsudek ze dne 27. září 2007, § 124–131). Z dosavadní judikatury plynou poměrně přísné standardy: odvolací řízení, které trvalo 3 až 4 týdny, může být již vnímáno jako porušení daného ustanovení (Lebedev proti Rusku, cit. výše, § 98–102).

b) Použití těchto zásad na projednávanou věc

Soud shrnul, že z celkové doby přezkumu zákonnosti prozatímní zabezpečovací detence, která zabrala na třech stupních 11 měsíců a jeden den, trvalo řízení před okresním soudem 5 dnů, před odvolacím soudem 43 dnů a před ústavním soudem 8 měsíců a 23 dnů. Přiměřenost délky řízení před soudem prvního stupně byla nesporná. Soud připomněl, že v případech, kdy řízení zahrnuje složité lékařské či jiné otázky, je ochoten pro zachování požadavků čl. 5 odst. 4 Úmluvy tolerovat i delší dobu řízení. Na druhou stranu ani složitost řízení a velký objem spisu vnitrostátní orgány nezbavují povinnosti dostát svým závazkům na poli tohoto článku (Musiał proti Polsku, č. 24557/94, rozsudek ze dne 25. března 1999, § 47). Soud podotkl, že v případě stěžovatele se skutečně o značně složité řízení jednalo po stránce skutkové i právní. Odvolací soud se musel vyrovnat s nově vydaným klíčovým nálezem ústavního soudu a své rozhodnutí podrobně odůvodnit. Dle Soudu tak odvolací řízení dostálo požadavku na urychlené projednání.

Při posuzování délky řízení před ústavním soudem si Soud povšiml, že soud vydal již po 47 dnech prozatímní rozhodnutí o žádosti o odklad uložené detence. Ústavní soud se otázkou zabezpečovací detence zabýval v případě stěžovatele poprvé od svého klíčového nálezu, což přispělo ke složitosti přezkumu. Soud dále zohlednil, že ústavní soud předložil ústavní stížnost bavorské vládě, předsedovi spolkového nejvyššího soudu či nejvyššímu státnímu zástupci, kteří k věci zaslali svá vyjádření, na něž stěžovatel následně dostal možnost reagovat. Soud považoval za významné, že ústavní soud není pouhou další instancí. Jím prováděný přezkum je omezen na otázky ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Odlišné postavení tohoto soudu se promítá také do skutečnosti, že rozhodnutí nabývají právní moci poté, co rozhodl odvolací soud. Podstatné je, že jednotlivci zbavení svobody nemusí vyčkávat na rozhodnutí ústavního soudu. Naopak se mohou domáhat nového přezkoumání zákonnosti zbavení svobody před obecnými soudy, i když nebylo dřívější řízení o téže otázce u ústavního soudu skončeno (srov. Şahin Alpay proti Turecku, č. 16538/17, rozsudek ze dne 20. března 2018, § 137). Soud podtrhl, že standardy, které vyplývají z jeho dosavadní judikatury, se tudíž na řízení před ústavními soudy neuplatní se stejnou přísností. S ohledem na složitost a zvláštní povahu řízení před ústavním soudem dospěl Soud k závěru, že požadavek na rychlost přezkumu zákonnosti zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy byl i v tomto případě zachován. K porušení tohoto článku tak nedošlo.

E. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když soudce, který v jeho věci rozhodoval o uložení zabezpečovací detence, byl podjatý, čímž byla porušena zásada nestrannosti soudu.

Soud připomněl, že splnění kritéria nestrannosti vyžaduje absenci podjatosti či předpojatosti, která se určuje dvěma způsoby, a to subjektivním testem, který cílí na osobní přesvědčení a chování konkrétních soudců, a objektivním testem, který se zaměřuje na soudní orgán jako celek a jeho složení, zejména zda orgán nabízí dostatečné záruky k vyloučení důvodných pochybností o jeho nestrannosti. Při subjektivním testu je nestrannost soudce presumována, dokud není prokázán opak (Morel proti Francii, č. 34130/96, rozsudek ze dne 6. června 2000, § 41).

Důvodem podjatosti soudce měl být výrok, který pronesl po vydání rozsudku při neformální rozpravě s dalšími soudci a obhájci stěžovatele. Soudce údajně konstatoval, že obhájkyně stěžovatele by měla být v případě propuštění stěžovatele opatrná, aby jej nenašla, jak na ni čeká před dveřmi, aby jí osobně „poděkoval“. Dle Soudu tato poznámka toliko potvrzovala závěry, ke kterým soud v právě vydaném rozsudku dospěl, a nelze z ní dovozovat osobní zaujatost soudce vůči stěžovateli, která by mohla zpochybnit jeho nestrannost. Ani skutečnost, že soudce byl členem senátu, který ve věci rozhodoval po třech letech opětovně, nestačí ke vznesení důvodných pochybností o jeho nestrannosti, když soud v pozdějším řízení provedl nové důkazy, aby posoudil, zda byla detence stěžovatele nezbytná. Soud tak učinil závěr, že i kdyby se soudce této vrcholně nevhodné poznámky dopustil, nelze z ní dovodit, že by byl vůči stěžovateli osobně zaujatý a mohly tak vzniknout důvodné pochybnosti o jeho nestrannosti v řízení. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy tak nedošlo.

III. Oddělená stanoviska

Soudce Ravarani ve svém souhlasném stanovisku podotkl, že při posouzení kritéria vnitrostátní kvalifikace opatření pro potřeby článku 7 je třeba přistoupit k třístupňovému testu. Zaprvé, zda je opatření dle vnitrostátního práva označováno jako terapeutické, zadruhé, jaké jsou aspekty právní úpravy výkonu tohoto opatření, a konečně zhodnotit, zda praxe výkonu tohoto opatření také vylučuje, aby bylo na opatření nahlíženo Soudem jako na „trest“ v autonomním významu tohoto pojmu. Teprve po tomto testu by měl Soud přistoupit k dalším kritériím pro posouzení, zda opatření představuje trest.

Soudce Sicilianos ve svém stanovisku vyjádřil nesouhlas se závěrem většiny, že uložená zabezpečovací detence nepředstavovala trest ve smyslu článku 7 Úmluvy. Poukázal přitom na to, že podle judikatury Soudu je předním kritériem, zda bylo opatření uloženo v souvislosti se spáchaným trestným činem, což bylo v případě stěžovatele splněno. Dále konstatoval, že závažnost opatření by měla být hodnocena podobně jako dle tzv. Engelovských kritérií se zohledněním nejzávažnějšího opatření, jehož uložení stěžovateli hrozilo. S ohledem na absenci maximální délky detence i okolnost, že stěžovatel je v detenci ke dni vydání rozsudku Soudu již více než 10 let, byl toho názoru, že i tento argument hovoří pro hodnocení opatření jakožto trestu. Dodal, že terapeutický cíl detence, který většina označila za stěžejní, by neměl být schopen převážit jiné okolnosti hovořící pro kvalifikaci opatření jakožto trestu. Shledal proto, že opatření spadalo do působnosti článku 7, který byl v dané věci porušen.

Soudce Pinto de Albuquerque rovněž zaujal názor, že zabezpečovací detence měla být většinou považována za trest ve smyslu článku 7 Úmluvy. Zdůraznil přitom, že toto teoreticky celoživotní pseudoterapeutické opatření uložené stěžovateli retroaktivně bylo v rozporu se zásadou nulla poena sine lege praevia, která je součástí právních řádů všech demokratických právních států.