BEUZE proti Belgii

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 9. listopadu 2018 ve věci č. 71409/10 – Beuze proti Belgii

Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že trestní řízení, v němž byl stěžovatel odsouzen na doživotí za vraždu a pokus o vraždu, přičemž během přípravného řízení byl vyslýchán bez přítomnosti obhájce, aniž byl náležitě informován o svém právu nevypovídat, a jeho výpovědi byly následně použity jako jeden z důkazů jeho viny, nebylo jako celek spravedlivé, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

V prosinci 2007 byl stěžovatel na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného pro podezření z trestných činů vraždy a pokusu vraždy předán z Francie do Belgie. V den předání byl stěžovatel vyslýchán policií a později téhož dne i vyšetřujícím soudcem. Při výsleších mj. uvedl, že v okamžiku vraždy byl na místě činu, avšak dotyčnou ženu zabil její syn. Vypovídal i k dalším okolnostem a k pokusu o druhou vraždu a vyjádřil se i k výpovědím jiných osob a dalším materiálům, se kterými ho policie a soudce konfrontovali. Při výsleších stěžovatel nebyl zastoupen advokátem. Vyšetřující soudce následně stěžovatele obvinil z vraždy a pokusu o vraždu a stěžovatel byl vzat do vazby.

V následujících měsících se stěžovatel mohl radit s obhájcem, avšak ten se nemohl zúčastnit žádného z dalších deseti výslechů stěžovatele k dané věci ani jiných vyšetřovacích úkonů vykonaných během přípravného řízení, například rekonstrukce činu.

Na úvod řízení před soudem stěžovatelův obhájce navrhl, aby byly ze spisu vyřazeny všechny protokoly z výslechů stěžovatele, jelikož během nich stěžovatel neměl k dispozici právní pomoc. Soud shledal, že stěžovatel během výslechu sám sebe neobvinil, nebyl na něj vyšetřovateli vyvíjen žádný nátlak, nebyl během výpovědí ve stavu zvláštní zranitelnosti, mohl se svobodně vyjadřovat a měl možnost nevypovídat. Po každém výslechu se mohl poradit s obhájcem a obžaloba byla navíc vystavěna především na jiných důkazech než výpovědích stěžovatele. Soud proto návrh obhajoby zamítl a po provedeném řízení stěžovatele v únoru 2010 odsoudil za vraždu a pokus o vraždu k trestu doživotí. Stěžovatel následně s námitkou proti nedostatku právního zastoupení během přípravného řízení neuspěl asi v dovolacím řízení.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Senát druhé sekce Soudu, jemuž byla stížnost původně přidělena, se vzdal pravomoci ve prospěch velkého senátu.

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy

Stěžovatel namítal, že během zadržení na policii po svém předání z Francie neměl přístup k obhájci a nebyl dostatečně informován o svém právu nevypovídat a neobviňovat sebe sama. Dále namítal, že jeho obhájce nebyl přítomen ani při následných vyšetřovacích úkonech provedených během přípravného řízení, zejména jeho dalších výsleších ze strany policie a vyšetřujícího soudce.

a) K obecným zásadám

1. Obecně k trestní složce článku 6 Úmluvy

Soud připomněl, že článek 6 Úmluvy se ve své trestní složce počíná uplatňovat od okamžiku, kdy je jednotlivci příslušným orgánem úředně sděleno, že je podezírán ze spáchání trestného činu, případně od okamžiku, kdy je jeho postavení podstatně ovlivněno úkony příslušných orgánů provedenými v důsledku daného podezření (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, č. 50541/08 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. září 2016, § 249). Soulad s článkem 6 Úmluvy je třeba posoudit z hlediska řízení jako celku, a nikoli na základě jednotlivého aspektu či události, ačkoli nelze vyloučit, že takový aspekt může být natolik zásadní, že bude možné spravedlivost řízení posoudit ještě před skončením řízení (Salduz proti Turecku, č. 36391/02, rozsudek velkého senátu ze dne 27. listopadu 2008, § 50). Minimální záruky spravedlivosti trestního řízení zakotvené v čl. 6 odst. 3 Úmluvy nejsou cíli samy o sobě, ale jejich účelem je zajištění spravedlivosti řízení jako celku (Correia de Matos proti Portugalsku, č. 56402/12, rozsudek velkého senátu ze dne 4. dubna 2018, § 120).

2. K právu na obhájce

Právo být účinně zastoupen obhájcem je základním prvkem spravedlivého procesu (Salduz proti Turecku, cit. výše, § 51). Toto právo jednotlivec požívá od okamžiku, kdy je z důvodu podezření zadržen (Simeonovi proti Bulharsku, č. 21980/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. května 2017, § 111, 114 a 121). Toto právo slouží též k předcházení justičním omylům a zajištění rovnosti zbraní. Představuje důležité vyvážení zranitelnosti zadržených osob a pojistku proti nátlaku a špatnému zacházení ze strany policie (Salduz proti Turecku, cit. výše, § 54). Jedním z poslání obhájce je zajistit respektování práva neobviňovat sebe sama (tamtéž). O právu nevypovídat a neobviňovat sebe sama musí být jednotlivec poučen, bez čehož by dané právo nebylo praktické a účinné (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 272). Pro opomenutí poučení v zásadě nemohou existovat dostatečné důvody. Soud nicméně i v těchto případech zkoumá spravedlivost řízení jako celku. Okamžitý přístup k obhájci, jenž by jednotlivce o jeho právech poučil, předejde narušení spravedlivosti řízení vyplývající z absence poučení. Pakliže však je jednotlivci přístup k obhájci umožněn až v pozdější fázi řízení, potřeba, aby příslušné orgány jednotlivce poučily o jeho právu na obhájce, právu nevypovídat a právu neobviňovat sebe sama, je o to naléhavější (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 273).

Ustanovení obhájce jako takové nicméně nezajistí účinnost obhajoby. Musí být proto mj. splněna následující minimální kritéria: (i) jednotlivec musí mít možnost hovořit s obhájcem před započetím prvního výslechu (Brusco proti Francii, č. 1466/07, rozsudek ze dne 14. října 2010, § 54) a radit se s ním v soukromí (Lanz proti Rakousku, č. 24430/94, rozsudek ze dne 31. ledna 2002, § 50); a (ii) jednotlivec má právo, aby jeho obhájce byl fyzicky přítomen úvodnímu výslechu ze strany policie i následným výslechům během přípravného řízení (Adamkiewicz proti Polsku, č. 54729/00, rozsudek ze dne 2. března 2010, § 87).

3. Ke vztahu mezi důvody odepření přístupu k obhájci a celkovou spravedlivostí řízení

Jednotlivec má právo na přístup k obhájci od prvního výslechu policií, ledaže by existovaly naléhavé důvody pro omezení tohoto práva. I pokud výjimečně takové důvody existují, je právo obhajoby nenapravitelně poškozeno, jsou-li během výpovědi bez obhájce učiněna sebeobviňující prohlášení, jež jsou následně použita pro odsouzení (Salduz proti Turecku, cit. výše, § 55). Samotné zákonné ustanovení, které v obecné rovině omezuje přístup k obhájci během přípravného řízení, nelze považovat za naléhavý důvod. I v těchto případech je však třeba zkoumat důsledky zařazení výpovědí učiněných bez přítomnosti obhájce mezi důkazy pro celkovou spravedlivost řízení (Salduz proti Turecku, cit. výše, § 52 a 57–58; Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 257–262).

4. K naléhavým důvodům

S ohledem na zásadní povahu a důležitost včasného přístupu k obhájci, zejména při prvním výslechu policií, jsou omezení přístupu k obhájci přípustná jen za výjimečných okolností, musí být dočasná a založená na individuálním posouzení věci. Naléhavými důvody mohou být prokázaná naléhavá potřeba odvrátit vážné ohrožení života, zdraví či fyzické integrity osob (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 259).

5. K posouzení celkové spravedlivosti řízení

Absence naléhavých důvodů pro omezení přístupu k obhájci sama o sobě nevede k porušení článku 6 Úmluvy (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 262). Pakliže však nebyly naléhavé důvody dány, jde o významný aspekt svědčící pro závěr o porušení článku 6 Úmluvy a je nutný velmi přísný přezkum. V řízení před Soudem pak bude na vládě, aby přesvědčivě prokázala, že za specifických okolností věci výjimečně nebyla celková spravedlivost řízení nenávratně porušena (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 265). Pakliže byl jednotlivci přístup k obhájci umožněn až v pozdější fázi a nebyl poučen o právu na právní pomoc a právu nevypovídat a neobviňovat sebe sama, bude pro vládu o to těžší prokázat, že řízení bylo jako celek spravedlivé (tamtéž).

Při posouzení celkové spravedlivosti řízení z judikatury Soudu vyplývá následující neuzavřený výčet faktorů, které je třeba zohlednit (Simeonovi proti Bulharsku, cit. výše, § 120):

(i) zda byl stěžovatel ve zvláště zranitelném postavení, například z důvodu věku či duševního stavu;

(ii) právní rámec přípravného řízení a přípustnosti důkazů během řízení před soudem, včetně skutečnosti, zda byl právní rámec dodržen;

(iii) zda měl stěžovatel příležitost zpochybnit autenticitu důkazu a brojit proti jeho použití;

(iv) kvalita důkazu, a zda okolnosti, za nichž byl obstarán, vrhají pochybnosti na jeho přesnost a spolehlivost;

(v) zda byl důkaz obstarán nezákonně, případně jaká byla povaha nezákonnosti, včetně toho, zda bylo porušeno i některé z práv zakotvených v Úmluvě;

(vi) povaha předmětné výpovědi, a zda byla následně rychle odvolána či změněna;

(vii) zda hrál důkaz významnou roli pro odsouzení a jaká byla síla ostatních důkazních prostředků;

(viii) zda bylo posouzení viny provedeno soudci či laickými porotci a jaké bylo poučení, jehož se porotcům dostalo;

(ix) váha veřejného zájmu na vyšetření a potrestání dané trestné činnosti;

(x) ostatní procesní záruky, které měl stěžovatel k dispozici.

b) Použití těchto obecných zásad na okolnosti projednávané věci

Soud úvodem konstatoval, že si je vědom, že výslechy stěžovatele v přípravném řízení proběhly předtím, než Soud vydal první klíčový rozsudek k dané problematice (Salduz proti Turecku, cit. výše), a trestní řízení proti stěžovateli bylo ukončeno předtím, než byla příslušná judikatura Soudu konsolidována rozsudkem ve věci Ibrahim a ostatní proti Spojenému království (cit. výše). Uznal, že vnitrostátní soudy, mají-li dostát takto souběžně či postupně se utvářejícím standardům, jsou v obtížné situaci. Ocenil též snahu soudu první stupně i dovolacího soudu vypořádat se se zásadami stanovenými ve věci Salduz proti Turecku (cit. výše).

1. K existenci omezení stěžovatelova práva na přístup k obhájci

Soud konstatoval, že omezení stěžovatelova práva na přístup k obhájci byla v projednávané věci obzvláště rozsáhlá. Stěžovatel neměl přístup k obhájci před oběma úvodními výslechy realizovanými v den předání z Francie policií a vyšetřujícím soudcem ani během nich. Zákon mu umožňoval konzultaci s obhájcem až poté, co soud rozhodl o jeho vzetí do vazby. Ačkoli dále mohl volně s obhájcem komunikovat, během dalších výslechů i ostatních vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení jeho obhájce přítomen být nemohl.

2. K existenci naléhavých důvodů omezení přístupu k obhájci

Výše uvedená omezení přístupu k obhájci plynula přímo z příslušné vnitrostátní právní úpravy. Potřeba omezení tedy nebyla nijak individuálně posuzována. Žádné výjimečné okolnosti, které by daná omezení mohly z pohledu článku 6 Úmluvy odůvodnit, v projednávané věci nebyly dány. Neexistovaly tedy naléhavé důvody pro omezení přístupu stěžovatele k obhájci.

3. K spravedlivosti řízení jako celku

Soud s ohledem na absenci naléhavých důvodů přistoupil k velmi přísnému přezkumu spravedlivosti řízení jako celku ve světle výše uvedených deseti kritérií v rozsahu, v jakém byly relevantní v kontextu skutkových okolností věci.

Soud v prvé řadě shledal, že stěžovatel nebyl zvláště zranitelný. Dle posudku znalce sice měl omezené verbální dovednosti a snížené mentální schopnosti, avšak jeho vyjadřování bylo i tak v normě. Stěžovatel ostatně nikdy neuváděl, že by měl obtíže s vyjadřováním či že by existovaly jiné okolnosti, které by ho činily zvýšeně zranitelným. Výslechy navíc netrvaly neobvykle či nadměrně dlouho.

Dále Soud konstatoval, že na stěžovatele nebyl ze strany vnitrostátních orgánů vyvíjen žádný nátlak.

Ohledně právního rámce Soud uvedl, že stěžovatel mohl mimo výslechy s obhájcem komunikovat volně, měl k dispozici protokoly z výslechů, a mohl tak připravit strategii své obhajoby. Dle Soudu je však klíčové, zda tyto záruky mohly v praxi vyvážit nepřítomnost obhájce během výslechů. V této souvislosti Soud zdůraznil, že stěžovatelovo jednání během výslechů mohlo mít takové důsledky pro vidinu úspěchu jeho obhajoby, které záruky v podobě dodatečné právní pomoci obhájce a kontradiktorní formy soudního řízení nemohly napravit. Navíc stěžovatel nebyl upozorněn předem na data svých výslechů, a tak se před jejich konáním na ně nemohl se svým obhájcem připravit; mohl obhájci jen následně vylíčit, jak výslech probíhal, a konzultovat, co z toho pro něj vyplývá do budoucna. Dohled soudu nad průběhem vyšetřování byl neúčinný, jelikož soud nijak nezhojil tyto procesní nedostatky, byť si jich měl být vědom. Nedostatky nezhojil ani soud prvního stupně, který na úvod zamítl stěžovatelův návrh, aby protokoly z výslechů nebyly zařazeny do spisu, s tím, že stěžovateli se před soudem dostane spravedlivého procesu. Dovolací soud pak toliko konstatoval, že stěžovatel během výslechů neučinil žádná sebeobviňující prohlášení a že v dalším průběhu přípravného řízení nebyl nikdy nucen taková prohlášení učinit a vždy se mohl vyjadřovat volně.

K povaze stěžovatelových výpovědí Soud zdůraznil, že právo neobviňovat sebe sama se nezužuje jen na výroky, které jsou přímo obviněním vlastní osoby. Za sebeobviňující je třeba považovat i výroky, které podstatně negativně ovlivňují stěžovatelovu pozici. V projednávané věci se stěžovatel nikdy k činu nepřiznal, avšak podal podrobný popis událostí, který ovlivnil průběh výslechů. Přiznal mj., že byl na místě činu a že následně vyhrožoval jednomu ze svědků. V průběhu času navíc stěžovatel opakovaně měnil své výpovědi, což podkopalo jeho celkovou věrohodnost. Jeho úvodní výpověď před vyšetřujícím soudcem proto byla velmi důležitá. Těmto skutečnostem je dle Soudu třeba přiznat významnou váhu při posouzení celkové spravedlivosti řízení.

Stěžovatel sice byl před každým výslechem poučen, že jeho prohlášení budou moci být později použita jako důkaz. To nicméně podle Soudu nelze považovat za dostatečně jasné sdělení, které by stěžovateli umožnilo být si skutečně vědom a využít své právo nevypovídat a neobviňovat sebe sama.

Pokud jde o složení soudu, který přijal verdikt o vině stěžovatele, jeho součástí byli i laičtí porotci. Jak vyplývá z rozhodnutí porotců, jejich závěr o tom, že se stěžovatel dopustil pokusu o předem promyšlenou vraždu, byl založen i na stěžovatelových výpovědích. Porotci přitom nebyli soudcem poučeni o tom, jakou váhu by měli přiznat stěžovatelovým výpovědím, a jak by jejich význam měli zhodnotit s ohledem na skutečnost, že byly učiněny bez právní pomoci. Tuto skutečnost je podle názoru Soudu třeba hodnotit jako velké procesní pochybení.

Dále Soud zohlednil, že na stíhání stěžovatele existoval s ohledem na činy, z nichž byl obviněn, rozumný a pevný veřejný zájem.

Konečně, co se týká dalších záruk, které měl stěžovatel eventuálně k dispozici, Soud neshledal žádné takové, kterými by se již nezabýval v rámci hodnocení předešlých kritérií.

4. Závěr Soudu

Soud při zvážení výše uvedeného shrnul, že v projednávané věci neexistovaly naléhavé důvody pro omezení stěžovatelova práva na přístup k obhájci. Řízení před soudem nezhojilo pochybení, ke kterým došlo v přípravném řízení, jelikož (i) omezení, kterým stěžovatel čelil, byla zvláště rozsáhlá, (ii) stěžovatel neobdržel před výslechy dostatečně jasnou informaci o právu nevypovídat, (iii) stěžovatel při výsleších uvedl skutečnosti, které, ačkoli nebyly bezprostředně sebeobviňující, významně ovlivnily jeho pozici zejména ve vztahu k obvinění z pokusu vraždy, (iv) všechna jeho prohlášení byla přijata mezi důkazy, aniž by soud náležitě zkoumal okolnosti, za nichž byly učiněny, a dopad absence přítomnosti obhájce, (v) výpovědi stěžovatele hrály důležitou roli v jeho obžalobě a v případě pokusu o vraždu byly nedělitelnou součástí důkazního materiálu, na základě něhož byl shledán vinným, a (vi) porotci nedostali žádné pokyny, jak mají posoudit důkazní hodnotu stěžovatelových výpovědí. Kombinace těchto faktorů Soud přivedla k závěru, že trestní řízení vedené proti stěžovateli nebylo jako celek spravedlivé, a došlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.

III. Oddělené stanovisko

Soudkyně Yudkivska a Turković a soudci Vučinić a Hüseynov ve společném souhlasném stanovisku vyjádřili názor, že se rozsudek v projednávané věci odchyluje od judikatury započaté ve věci Salduz proti Turecku (cit. výše) a rozvinuté ve stovce následných rozsudků. Dle názoru disentujících soudců v takových případech, jako byl ten projednávaný, kdy je omezení přístupu k obhájci dáno zákonem, dojde vždy k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a není třeba zkoumat celkovou spravedlivost řízení. Omezení přístupu k obhájci je totiž přípustné jen na základě individuálního zhodnocení všech okolností věci a lze k němu přistoupit jen ve výjimečných případech z naléhavých důvodů, kdy je nezbytně nutné odvrátit nebezpečí pro život, zdraví či fyzickou integritu jednotlivce či více osob. Omezení navíc musí být přiměřené, tedy nejmenší možné, a musí být časově omezeno na minimum. Konečně, každé takové omezení musí být nařízeno soudem.