E.S. proti Rakousku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 38450/12

Datum: 25. 10. 2018

Složení senátu: A. Nußberger, předsedkyně senátu (Německo), A. Potocki (Francie), S. O’Leary (Irsko), M. Mits (Lotyšsko), G. Kucsko-Stadlmayer (Rakousko), L. Hüseynov (Ázerbájdžán), L. Chanturia (Gruzie).

[§ 1. – 5. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

6. Stěžovatelka se narodila v roce 1971 a bydlí ve Vídni.

7. Od ledna 2008 pořádala několik seminářů pojmenovaných „Základní informace o islámu“ (Grundlagen des Islams) na Vzdělávacím institutu pravicové Svobodné strany Rakouska (Bildungsinstitut der Freiheitlichen Partei Österreichs). Semináře nebyly přístupné pouze členům Svobodné strany nebo pozvaným hostům, ale též veřejně vypsány na jejích stránkách. Vedle toho, předseda Svobodné strany, H.-C. S. rozdával leták speciálně cílený na mladé voliče, který je propagoval jako „nejlepší semináře“ v rámci „balíčku bezplatného vzdělávání“. Stěžovatelka nebyla zapojena do výběru účastníků.

8. Dva ze seminářů se konaly 15. 10. a 12. 11. 2009 vždy s asi třiceti účastníky. Jeden z účastníků byla novinářka v utajení, která pracovala pro týdeník N.

9. Na podnět týdeníku bylo proti stěžovatelce zahájeno předběžné vyšetřování, a dne 11. 2. 2010 byla policií vyslýchána ohledně určitých prohlášení pronesených během seminářů, která byla namířena proti doktríně islámu.

10. Dne 12. 8. 2010 obvinil Úřad státního zástupce ve Vídni (Staatsanwaltschaft Wien – dále jen „státní zastupitelství“) stěžovatelku z podněcování k nenávisti (Verhetzung) podle § 283 trestního zákoníku. Jednání se uskutečnila ve dnech 23. 11. 2010, 18. 1. 2011 a 15. 2. 2011.

11. Na jednání dne 18. 1. 2011 Zemský soud pro trestní věci ve Vídni (Landesgericht für Strafsachen Wien – dále jen „zemský soud“) informoval stěžovatelku, že právní kvalifikace, kterou může soud zaujmout ve věci, se může lišit od obvinění. Proto bylo jednání odročeno, aby měla čas na řádnou přípravu obhajoby.

12. Na konci jednání dne 15. 2. 2011 zemský soud stěžovatelku zprostil obvinění ve vztahu k několika prohlášením původně zahrnutým v obžalobě podle § 283 trestního zákoníku. Důvodem bylo zčásti zpětvzetí obvinění státního zastupitelství týkajícího se určitých prohlášení, a částečně to, že nemohlo být prokázáno, že stěžovatelka prohlásila některá další prohlášení přesně, anebo alespoň přibližně tak, jak byla uvedena v obžalobě. Byla však usvědčena ze znevažování náboženských doktrín (Herabwürdigung religiöser Lehren) podle § 188 trestního zákoníku, pokud jde o tři zbývající prohlášení. Byla jí uložena povinnost zaplatit náklady řízení a denní pokutu ve výši 4 eur za období 120 dní (celkově 480 eur), která by se změnila ve vězení v délce 60 dnů v případě neplnění. Soud považoval stěžovatelčino opakované porušení za přitěžující okolnost, a za polehčující okolnost skutečnost, že neměla dřívější trestní záznamy. Soud ji shledal vinnou z veřejného znevažování objektu uctívání vnitrostátní církve nebo náboženské společnosti, konkrétně Mohameda, proroka islámu, způsobem, který byl způsobilý vzbudit oprávněné rozhořčení (geeignet, berechtigtes Ärgernis zu erregen).

13. Prohlášení, která soud považoval za trestná, byla následující:
Anglický překlad:

„I./1. Jeden z největších problémů, kterým dnes čelíme je, že je na Mohameda nahlíženo jako na ideálního muže, dokonalého člověka, dokonalého muslima. To znamená, že nejvyšší přikázání pro muslima mužského pohlaví je napodobit Mohameda, žít jeho život. To se neděje podle našich sociálních standardů a zákonů. Protože byl vojenským diktátorem, měl spoustu žen, abych to takto vyjádřila, a rád to dělal i s dětmi. A podle našich standardů nebyl dokonalým člověkem. Dnes máme obrovské problémy s tím, že muslimové se dostávají do konfliktu s demokracií a naším hodnotovým systémem.
2. Nejvýznamnější ze všech sbírek Hadísů uznanou napříč všemi právními školami: Nejvýznamnější je Sahíh al-Buchárí. Je-li Hadís citován podle Buchárí, můžete si být jisti, že to muslimové poznají. A v al-Buchárí je bohužel napsáno to s Aišou a dětským sexem …
II./1. Vzpomínám si na svou sestru, už jsem to vyprávěla několikrát, když [S. W.] prohlásila své slavné vyjádření v Grazu, moje sestra mi zavolala a zeptala se: ,Proboha, to ty jsi to [S. W.] řekla?‘ Na to jsem odpověděla: ‚Ne, to jsem nebyla já, ale můžeš si to vyhledat, není to zrovna tajemství.‘ A ona: ‚Takhle se to nedá říct!‘ A já: ‚Šestapadesátiletý a šestiletá? Jak tomu říkáš ty? Dej mi příklad? Jak jinak to chceš nazvat, když ne pedofilie.‘ Ona: ‘No jo, ale to se musí trochu popsat, říct diplomatičtěji.‘ Moje sestra je typická. Už jsme to slyšeli tolikrát. ‚To byla jiná doba.‘ – nebylo to v pořádku tehdy a není to v pořádku ani dnes. Tečka. A stále se to dnes děje. Něco takového nelze nikdy schvalovat. Vytváří si svou vlastní realitu, protože pravda je tak krutá…“

[Originál v němčině]

14. Zemský soud konstatoval, že výše uvedená prohlášení v zásadě vyjádřila, že Mohamed měl pedofilní tendence. Uvedl, že stěžovatelka odkazovala na manželství, které Mohamed uzavřel s Aišou, které bylo šest let, a konzumoval jej, když jí bylo devět. Zemský soud konstatoval, že těmito prohlášeními stěžovatelka naznačovala, že Mohamed nebyl objekt hodný uctívání. Zemský soud však dále konstatoval, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka měla v úmyslu napadat všechny muslimy. Nenaznačovala, že všichni muslimové jsou pedofilové, ale kritizovala nerozvážné napodobování životního vzoru (role model). Podle zemského soudu obecná definice pedofilie je primární sexuální zájem o děti, které nedosáhli puberty. Protože je pedofilie chování, které je ve společnosti vyloučené a zákonem zakázané, bylo zjevné, že prohlášení stěžovatelky byla způsobilá zapříčinit rozhořčení. Zemský soud uzavřel, že stěžovatelka hodlala neoprávněně obvinit Mohameda z pedofilních tendencích. Přestože kritika dětských manželství je opodstatněná, obvinila objekt náboženského uctívání z primárního sexuálního zájmu o dětská těla, které dovodila z jeho manželství s dítětem, bez ohledu na názor, že manželství pokračovalo až do prorokovy smrti, kdy Aiše bylo již osmnáct let, a tak prošla obdobím puberty. Navíc, zemský soud konstatoval, že díky veřejné povaze seminářů, které nebyly omezeny pouze na členy Svobodné strany, bylo myslitelné, že alespoň někteří účastníci mohli být těmito prohlášeními rozrušeni.

15. Zemský soud dále konstatoval, že kdokoliv, kdo měl v úmyslu uplatnit právo podle čl. 10 Úmluvy, podléhá povinnostem a odpovědnosti, jako například zdržet se prohlášení, která bezdůvodně zraňují ostatní, a proto nepřispívají k diskusi ve veřejném zájmu. Musí být provedeno vyvažující cvičení mezi právy podle čl. 9 na straně jedné, a těch podle čl. 10 na straně druhé. Zemský soud uvážil, že prohlášení stěžovatelky nebyla skutková tvrzení, ale hanlivé hodnotové soudy, které překročily přípustné meze. Konstatoval, že stěžovatelka neměla v úmyslu přistupovat k tématu objektivním způsobem, ale přímo cílila na pokoření Mohameda. Zemský soud uvedl, že manželství s dětmi nejsou stejná jako pedofilie a nebyla fenoménem pouze islámu, ale také byla široce rozšířená v rámci evropských vládnoucích dynastií. Dále soud argumentoval, že svoboda náboženského vyznání chráněná čl. 9 Úmluvy je jedna ze základů demokratické společnosti. Ti, kteří se dovolávají své náboženské svobody, nemohou očekávat, že budou vyňati z kritiky, dokonce musí akceptovat popření jejich přesvědčení. Avšak způsob, kterým byly náboženské názory napadeny, může vyvolat odpovědnost státu za účelem zaručení pokojného výkonu práv podle čl. 9. Provokativní způsob prezentace objektů náboženského uctívání, který je způsobilý zranit city stoupenců tohoto náboženství, by mohl být považován za zlovolné porušení ducha tolerance, který byl jedním ze základů demokratické společnosti. Soud uzavřel, že zásah do svobody projevu stěžovatelky ve formě odsouzení v trestním řízení byl opodstatněný, neboť byl založen v zákoně a byl nezbytný v demokratické společnosti, konkrétně v zájmu ochrany náboženského míru v Rakousku.

16. Stěžovatelka podala odvolání, v němž tvrdila, že napadená prohlášení byla skutkovými tvrzeními, nikoliv hodnotovými soudy. Odkázala na několik dokumentů, které předložila jako důkaz, který podle jejího názoru jasně potvrzoval, že když bylo Mohamedovi padesát šest let, měl pohlavní styk s devítiletou Aišou. Uvedla, že prezentace těchto skutečností byla nic víc než opodstatněná ve světle hodnot dnešní společnosti. Nebylo jejím záměrem znevažovat Mohameda. Pouze kritizovala názor, že dospělý měl pohlavní styk s devítiletým dítětem a vyslovila pochybnosti, zda to vyústilo do pedofilie. Pokud by měly platit argumenty zemského soudu, znamenalo by to, že ten, kdo se ožení s dítětem a udrží manželství do doby, než toto dítě dosáhne zletilosti, nebude moct být označen za pedofila. Dále trvala na tom, že nepoužila výraz „pedofil“ v jeho striktně odborném významu, ale způsobem, kterým je používán v každodenní řeči, kdy odkazuje na člověka, který měl sex s nezletilými. Uvedla, že nikdy neřekla, že by Mohamed byl pedofil, protože se oženil s dítětem, ale proto, že s ním měl pohlavní styk. V každém případě byla její prohlášení chráněna podle čl. 10 Úmluvy, který zahrnuje též právo na rozšiřování názorů a myšlenek, které urážejí, šokují či zneklidňují.

17. Dne 20. 12. 2011 Odvolací soud ve Vídni (Oberlandesgericht Wien, dále jen „odvolací soud“) zamítl odvolání stěžovatelky a v zásadě potvrdil právní a skutkové závěry soudu nižší instance. Zemský soud založil své závěry na skutečnostech, které předložila stěžovatelka, že Mohamed se oženil s Aišou, když jí bylo šest let a konzumoval manželství, když jí bylo devět. Oprávněně vymezil rozdíl mezi dětskými manželstvími a pedofilií. Své závěry nezaložil na nepředvídatelné definici výrazu „pedofilie“, ale na obecné definici, která byla srovnatelná s tou, kterou používá Světová zdravotnická organizace. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 10 Úmluvy, odvolací soud s odkazem na rozhodovací činnost Soudu (Ý. A. proti Turecku a Aydýn Tatlav proti Turecku) konstatoval, že musel posoudit, zda sporné komentáře byly pouze provokativní, anebo byly zamýšleny jako hrubý útok na proroka islámu. Dospěl k závěru, že šlo o druhý z uvedených případů, neboť muslimové mohli považovat prohlášení stěžovatelky „rád to dělal s dětmi“, „ta záležitost s Aišou a sexem s dítětem“ a „Šestapadesátiletý a šestiletá? Jak tomu říkáš ty? Dej mi příklad? Jak jinak to chceš nazvat, když ne pedofilie.“ za nesprávné a urážlivé, i kdyby se Mohamed oženil se šestiletou a měl s ní styk, když jí bylo devět.

18. Odvolací soud uvedl, že důvod pro odsouzení stěžovatelky nespočíval v tom, že události se údajně odehrály víc jak před tisíci lety a obdobné chování by již nebylo tolerovatelné podle současného trestního práva a současných morálních a hodnotových představ, ale v tom, že stěžovatelka obvinila Mohameda z pedofilie použitím plurální formy „děti“, „dětský sex“, „jak jinak to chceš nazvat, když ne pedofilie“, aniž by předložila důkaz, že jeho primární sexuální zájem o Aišu spočíval v tom, že zatím nedosáhla puberty. Kromě toho, neexistovaly žádné spolehlivé zdroje pro takové obvinění, neboť neexistuje žádný písemný důkaz, který by naznačoval, že jeho další manželky nebo konkubíny byly podobně mladé. Naopak, jeho první žena byla o patnáct let starší než on, jak je patrné z dokumentů, které předložila sama stěžovatelka. I kdyby stěžovatelka měla právo kritizovat pokusy jiných napodobňovat Mohameda, její prohlášení ukazovala na její záměr zbytečně znevažovat a vysmívat se muslimům. Drsná kritika církví nebo náboženských společností (Religionsgesellschaften) a náboženských tradic a zvyklostí je v souladu se zákonem. Avšak přípustné meze jsou překročeny, když kritika končí a začnou urážky nebo výsměch náboženské víře nebo osobám, které uctívá (Beschimpfung oder Verspottung einer Religion oder von ihr verehrten Personen). Zásah do práv stěžovatelky podle čl. 10 Úmluvy byl proto odůvodněný. Pokud jde o argument stěžovatelky, že účastníci semináře si byli vědomi jejího kritického přístupu, a nemohli být proto dotčeni, odvolací soud shledal, že veřejné semináře byly nabízeny zdarma mladým voličům Vzdělávacím institutem Svobodné strany Rakouska, a minimálně jedna účastnice dotčena byla, kteréžto stížnosti vedly ke stíhání stěžovatelky.

19. Dne 16. 4. 2012 podala stěžovatelka žádost o obnovu trestního řízení (Antrag auf Erneuerung des Strafverfahrens) k Nejvyššímu soudu (Oberster Gerichtshof) podle § 363a trestního řádu (Strafprozessordnung) a podle čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Úmluvy.

20. Dne 6. 6. 2012 podala stěžovatelka stížnost k Soudu.

21. Dne 11. 12. 2013 Nejvyšší soud žádost o obnovu řízení zamítl. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 10, konstatoval, že odsouzení stěžovatelky podle § 188 trestního zákoníku založilo zásah do její svobody projevu, který však byl odůvodněný podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy. S odkazem na judikaturu Soudu (Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, Ý. A. proti Turecku, cit. výše, Wingrove proti Spojenému království, Aydýn Tatlav proti Turecku, cit. výše, a Giniewski proti Francii) uvedl, že cílem zásahu byla ochrana náboženského míru a náboženské cítění jiných, a proto byl legitimní. Soud mnohokrát konstatoval, že v kontextu náboženského vyznání mají státy povinnost potlačovat jisté formy chování nebo projevy, které jsou hrubě urážlivé vůči ostatním a znevažující. V případech, kde napadaná prohlášení nejen urážela, šokovala, či vyjadřovala „provokativní“ názor, ale rovněž byla považována za urážlivý útok na náboženskou skupinu – například urážlivý útok na proroka islámu, jako v případě stěžovatelky – může být odsouzení v trestním řízení nezbytné na ochranu svobody náboženského vyznání jiných. Tam, kde bylo odsouzení založeno na § 188 trestního zákoníku, musí být při posouzení, zda byl výrok způsobilý „vzbudit oprávněné rozhořčení“, zvažovány principy vytvořené podle čl. 9 a 10 Úmluvy. Výrok nelze považovat za způsobilý vzbudit rozhořčení, pokud byl v souladu s čl. 9 a 10 Úmluvy. Proto musely soudy zkoumat význam napadeného výroku, jakož i kontext, ve kterém byl pronesen a zda byl tento výrok založen na faktech, anebo byl hodnotovým soudem. Pouze poté, co budou zvážena všechna tato hlediska, může být zkoumána otázka způsobilosti vzbudit oprávněné rozhořčení.

22. Použitím uvedených úvah na případ stěžovatelky Nejvyšší soud konstatoval, že jejím cílem nebylo přispět do seriózní diskuse o islámu nebo o fenoménu manželství s dětmi, ale pouze pomluvit Mohameda tím, že jej obvinila z určité sexuální preference, založené na domněnce, že měl pohlavní styk s nedospělým dítětem, aby poukázala na to, že není objektem hodným uctívání. Aniž by se jakkoliv mylně hodnotila důležitost diskuse o sexuálním kontaktu mezi dospělými a dětmi, stěžovatelka nepřispěla k diskusi veřejného zájmu, protože svá obvinění učinila primárně s cílem pomluvit Mohameda. Na základě závěrů zemského soudu, který kvalifikoval stěžovatelčina prohlášení jako hodnotící soudy, Nejvyšší soud konstatoval, že již nepředstavovala příspěvek do seriózní diskuse. Tato věc musí být posouzena odlišně od věci Aydýn Tatlav (cit. výše), kdy vědecká kniha vydaná v páté edici obsahovala pasáž drsné kritiky náboženského vyznání, která nebyla urážlivá. V posuzované věci přestavovalo odsouzení v trestním řízení opatření nezbytné v demokratické společnosti ve smyslu čl. 10 Úmluvy. Navíc, opatření přijaté trestním soudem bylo rovněž přiměřené, neboť stěžovatelce byla uložena pouze povinnost zaplatit pokutu ve výši 480 eur. Nejvyšší soud proto zamítl stěžovatelčinu žádost o obnovu řízení.

23. Rozsudek Nejvyššího soudu byl stěžovatelce doručen prostřednictvím jejího zástupce dne 8. 1. 2014.

[§ 24. – 25. II. Relevantní vnitrostátní právo
26. – 31. III. Mezinárodní dokumenty]

K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

32. Stěžovatelka namítla, že její odsouzení v trestním řízení za znevažování náboženských doktrín (doctrines) z pomluvy porušilo čl. 10 Úmluvy, který zní takto:

„1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

I. K přijatelnosti

33. Soud poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále poznamenává, že není nepřijatelná ani z dalších důvodů. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Vyjádření stran

34. Stěžovatelka se domnívala, že její odsouzení v trestním řízení za výše uvedená prohlášení vyústilo do nezákonného zásahu do její svobody projevu. S odkazem na rozhodovací činnost Soudu se domnívala, že vnitrostátní soudy se nedostatečně věnovaly obsahu napadených prohlášení ve světle čl. 10 Úmluvy. Pokud by tak učinily, neposoudily by je jako pouhé hodnotící soudy. Hodnotící soudy jsou nepřiměřené pouze tehdy, pokud nejsou spojeny s fakty, zatímco její inkriminovaná prohlášení byla založena na faktech. Stěžovatelka zdůraznila, že konstatováním, že Mohamed měl pohlavní styk s devítiletou, pouze citovala historicky prokázanou skutečnost a vyslovila pochybnosti, zda to mohlo být považováno za pedofilii; tím založila své hodnotové soudy na faktech, což je vždy přípustné ve smyslu čl. 10 Úmluvy. Dále, prostřednictvím napadených prohlášení projevila kritiku týkající se islámu a nerozvážného napodobňování Mohameda, v rámci objektivní a živé diskuse, kterou vnitrostátní soudy nezohlednily.

35. Stěžovatelka dále uvedla, že na náboženské skupiny je nezbytné nahlížet jako na veřejné instituce, a proto musí tolerovat i tvrdou kritiku. S odkazem na rozsudky Soudu inter alia ve věcech Aydin Tatlav, Giniewski (oba cit. výše), a Gündüz proti Turecku, stěžovatelka tvrdila, že nevhodné útoky na náboženské skupiny se musí tolerovat, i když by byly založeny na nepravdivých skutečnostech, pokud nepodněcují k násilí. Navíc, práva zaručená čl. 9 Úmluvy v sobě nezahrnují zákaz, aby jiní propagovali doktrínu, která je vůči víře jiných nepřátelská. Zákonem by měly být zakázány pouze projevy, které jsou bezdůvodně urážlivé vůči jiným, a tím porušením jejich práva, a které proto nepřispívají k žádné formě veřejné diskuse, zatímco podle mezinárodních standardů by nemělo docházet k přijímání takových zákonů o rouhačství, které stanovují trestní sankci. Porovnala svůj případ s věcí Ý. A. (cit. výše), jelikož napadený výrok, který byl předmětem věci Ý. A, nebyl spojen s faktem.

36. Ve vztahu k otázce legitimního cíle trestního odsouzení stěžovatelky vláda uvedla, že § 188 trestního zákoníku nezakazuje kritické nebo urážlivé výroky o církevních nebo náboženských společenstvích per se, pouze upravoval způsob, kterým lze takové výroky pronést. Jak uváděla důvodová zpráva k návrhu vládního zákona (Erläuternde Bemerkungen zur Regierungsvorlage ...), primárním účelem tohoto ustanovení byla ochrana náboženského míru, který je důležitým prvkem obecného míru ve státě. Náboženský mír je nutno chápat jako pokojné vzájemné soužití různých církví a náboženských společenství, jakož i těch, kteří nepatří do církve nebo náboženského společenství. Vláda uzavřela, že trestní odsouzení stěžovatelky sledovalo legitimní cíl udržení pořádku (ochraňovat náboženský mír) a ochraňovat práva jiných (zejména jejich náboženské cítění).

37. Vláda tvrdila, že vnitrostátní soudy v souladu s judikaturou Soudu vyvážily při zkoumání napadených výroků právo stěžovatelky na zveřejnění jejich názorů obecné veřejnosti ve vztahu k právům jiných na respektování jejich svobody náboženského vyznání. Podstatě napadených výroků se věnovaly komplexně a dospěly k závěru, že nebyly součástí objektivní diskuse, týkající se islámu a dětských manželství, ale spíš cílily na očernění Mohameda, proto byly způsobilé vzbudit oprávněné rozhořčení. Vláda zdůraznila, že Nejvyšší soud akceptoval, že otázka sexuálního kontaktu dospělých s nezletilými vzbudila veřejnou diskusi, a proto byly limity přípustné kritiky širší. Avšak výroky stěžovatelky ve své podstatě nařkly Mohameda z pedofilie, a v tomto ohledu postrádaly dostatek skutkového základu, byly znevažující vůči Mohamedovi, a proto nepřispěly k objektivní veřejné diskusi. S odkazem na judikaturu Soudu vláda poukázala na to, že kritické výroky, které věřící považují za extrémně urážlivé a provokativní, jakož i obecné důrazné útoky na náboženskou nebo etnickou skupinu, jsou neslučitelné s hodnotami tolerance, sociálního míru a nediskriminace, které tvoří základ Úmluvy, a proto nejsou chráněny svobodou projevu. Konečně, uložená sankce byla mírná denní sazba ve výši 4 eur (zákonné minimum) v délce trvání 120 dnů, a tudíž pouze třetiny možné maximální délky 360 dnů.

B. Zástupce třetích stran

38. Evropské centrum pro právo a justici (European Center for Law and Justice) v pozici zástupce třetích stran uvedlo, že výroky, které vyústily do hodnotových soudů, ale ne zcela postrádaly skutkový základ, přispěly do veřejné diskuse a bezprostředně nepodněcovaly k násilí, jsou přípustné podle čl. 10 Úmluvy. Poznamenalo, že trestní odsouzení, které spíš sledovalo cíl ochraňovat samotnou víru než cítění věřících, je jedna z forem rouhačství – trestního obvinění, které by podle standardů mezinárodního práva mělo být odstraněno. Tvrdilo, že § 188 trestního zákoníku slouží jako odstrašující prostředek (chilling effect), který brání volné diskusi. Uchýlení se spíše k trestní sankci než k občanskoprávní, na ochranu svobody náboženského vyznání, není nezbytná v demokratické společnosti.

C. Posouzení Soudem

39. Soud konstatuje, a o tom není mezi stranami sporu, že trestní odsouzení, které vedlo k projednávané věci, vyústilo do zásahu do práva stěžovatelky na svobodu projevu. Takový zásah představuje porušení čl. 10 Úmluvy, ledaže je „stanoveno zákonem“, sleduje jeden nebo více legitimních cílů uvedených v odstavci 2 a je „nezbytné v demokratické společnosti“, aby mohl být dosažen cíl nebo cíle, o které jde.

1. K otázce, zda byl „stanoven zákonem“

40. Soud uvádí, že nebylo sporu o tom, že zásah byl „stanoven zákonem“, kdy odsouzení stěžovatelky bylo založeno na § 188 trestního zákoníku.

2. K otázce legitimního cíle

41. Zatímco stěžovatelka zdůraznila, že její výroky nikdy nebyly zaměřené na znevažování Mohameda, nerozporovala legitimní účel trestního odsouzení podle § 188 trestního zákoníku, a to chránit náboženský mír. Soud souhlasí s hodnocením vlády, že napadený zásah sledoval cíl předcházet nepokojům zabezpečením náboženského míru, jakož i ochránit náboženské cítění, které odpovídá ochraně práv jiných ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

3. K otázce „nezbytnosti v demokratické společnosti“

a) Obecné principy

42. Soud opakuje základní principy, na kterých je vystavěna judikatura týkající se čl. 10, jak je uvedeno například ve věci Handyside proti Spojenému království a Fressoz a Roire proti Francii. Svoboda projevu představuje jeden z nezbytných základů demokratické společnosti a jednu ze základních podmínek pro její pokrok a pro sebenaplnění každého jednotlivce. Podle čl. 10 odst. 2 není použitelná jen na „informace“ anebo „myšlenky“, které jsou příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Soud dále uvádí, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy připouští jen malý prostor na omezení politického projevu nebo debaty o otázkách veřejného zájmu (viz Baka proti Maďarsku, § 159, a Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, § 167). Ti, co se rozhodnou pro výkon svobody projevu, aby projevili své náboženské vyznání podle čl. 9 Úmluvy, bez ohledu na to, zda tak činí jako členové náboženské většiny, anebo menšiny, proto nemohou očekávat, že nebudou podléhat kritice. Musí tolerovat a přijmout odmítnutí jejich náboženských přesvědčení jinými, a dokonce i šíření učení nepřátelských k jejich víře (viz Otto-Preminger-Institute, § 47; Ý. A. proti Turecku, § 28; Aydin Tatlav, § 27, všechny cit. výše).

43. Avšak jak rozlišuje čl. 10 odst. 2 Úmluvy, výkon svobody projevu s sebou nese též závazky a odpovědnost. Mezi nimi, v kontextu náboženských názorů, je obecným požadavkem zajištění pokojného užívání práv zaručených v čl. 9 jejich nositelům, včetně povinnosti vyhýbat se, jak jen to je možné, výroku, který je ve vztahu k objektu uctívání hrubě urážlivý k jiným a znevažující (viz Sekmadienis Ltd. proti Litvě, § 74, a tam uvedené odkazy). Tam, kde takové výroky překračují limity kritického odmítání náboženského přesvědčení jiných lidí, a které jsou s to podnítit náboženskou nesnášenlivost, například v případě nevhodného nebo dokonce hrubého útoku na objekt náboženského uctívání, může je stát legitimně posoudit jako neslučitelné s respektováním svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání a učinit přiměřené omezující opatření (viz např., mutatis mutandis, Otto-Preminger-Institute, § 47, a Ý. A. proti Turecku, § 29, oba cit. výše). Navíc, výroky, které usilují o šíření, podněcování nebo ospravedlňování nenávisti založené na nesnášenlivosti, včetně náboženské nesnášenlivosti, nepožívají ochranu poskytovanou čl. 10 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, Gündüz proti Turecku, cit. výše, § 51).

44. Při zkoumání, zda omezení práv a svobod zaručených Úmluvou mohou být považována za „nezbytné v demokratické společnosti“, Soud často vyslovil, že Smluvní státy požívají určitou míru uvážení (viz např. Wingrove, cit. výše, § 53 a 58, a Murphy proti Irsku, § 67). Nedostatek jednotné evropské koncepce požadavků na ochranu práv jiných ve vztahu k útokům na jejich náboženská přesvědčení rozšiřuje míru uvážení Smluvního státu při regulaci svobody projevu ve vztahu k otázkám způsobilým urazit osobní přesvědčení ve sféře morálky nebo náboženského vyznání (viz Otto-Preminger-Institute, § 50; Wingrove, § 58; Ý. A., § 25; Giniewski, § 44; Aydin Tatlav, § 24, všechny cit. výše). A nejenže v tomto ohledu požívají širokou míru uvážení. Mají rovněž pozitivní závazek podle čl. 9 Úmluvy zajistit pokojné soužití všech náboženství a těch, kteří nepatří k náboženské skupině, zajištěním vzájemné tolerance (viz Leyla Şahin proti Turecku, § 107 a 108, a S. A. S. proti Francii, § 123–128).

45. Stát proto může legitimně považovat za nezbytné učinit opatření cílené na potlačení určitých forem chování, včetně rozšiřování informací a myšlenek, které vyhodnotil jako neslučitelné s respektováním svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání jiných (viz v kontextu čl. 9, Kokkinakis proti Řecku; Otto-Preminger-Institut, § 47; Aydin Tatlav, § 25, oba cit. výše). Avšak je na Soudu, aby vydal konečné rozhodnutí o slučitelnosti omezení s Úmluvou, a učiní tak posouzením okolností v konkrétním případě.

46. Otázka předložená Soudu proto zahrnuje vyvažování protichůdných zájmů na výkonu dvou základních svobod, konkrétně právo stěžovatelky na sdělení jejích názorů veřejnosti o náboženské doktríně na straně jedné, a právo jiných na respektování jejich svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání na straně druhé (viz Otto-Preminger-Institut, § 55, a Aydin Tatlav, § 26, oba cit. výše).

47. Soud ve své rozhodovací činnosti rozlišuje mezi skutkovými tvrzeními (statements of fact) a hodnotovými soudy (value judgments). Zatřídění výroku do skutkových tvrzení nebo do hodnotových soudů je otázka, která především spadá do míry uvážení vnitrostátních orgánů, zejména vnitrostátních soudů (viz Prager a Oberschlick proti Rakousku, § 36). Avšak Soud může toto zatřídění změnit při výkonu jeho dohledové funkce (viz Kharmalov proti Rusku, § 31; Pinto Pinheiro Marques proti Portugalsku, § 43).

48. V předchozích případech Soud zdůraznil, že pravdivost hodnotového soudu není prokazatelná. Požadavek na prokázání pravdivosti hodnotového soudu není možné naplnit a porušuje samotné právo na názor, které je základní částí práva zaručeného čl. 10. Avšak, i když výrok dosahuje hodnotového soudu, přiměřenost zásahu může být závislá na tom, zda existuje dostatečný skutkový základ pro napadený výrok, jelikož i hodnotový soud bez jakéhokoliv skutkového základu, o který by se opíral, může být nepřiměřený. Jak soud již uvedl v předchozích případech, rozdíl spočívá ve stupni skutkového důkazu, který musí být zjištěn (viz Jerusalem proti Rakousku, § 43; Feldek proti Slovensku, § 73–76; Genner proti Rakousku, § 38).

49. Při výkonu své dohledové funkce není úkolem Soudu, aby nahradil vnitrostátní orgány, ale aby znovu posoudil optikou čl. 10 ve světle případu jako takového rozhodnutí, která vydaly v souladu s jejich pravomocí uvážení, zejména, zda založily svá rozhodnutí na přípustném hodnocení relevantních skutečností (viz Vogt proti Německu, § 52; Jerusalem, cit. výše, § 33, a tam citované odkazy), a zda zásah odpovídal „naléhavé sociální potřebě“ a byl „přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“ (viz Ý. A., cit. výše, § 26, a tam citované odkazy). K tomu, aby Soud mohl rozhodnout o přiměřenosti napadeného výroku, musí jej posoudit nejen ve světle obsahu výroků, o které jde, ale též v kontextu, v němž byly proneseny. Dále je nutno též zohlednit povahu a tvrdost uložené sankce (viz např. Gündüz, cit. výše, § 42). Tam, kde vnitrostátní orgány provedly vyvažující cvičení v souladu s kritérii zakotvenými v rozhodovací činnosti Soudu, Soud vyžadoval silné důvody k nahrazení závěru vnitrostátních soudů svými [viz Von Hannover proti Německu (č. 2), § 107].

b) Použití těchto principů na projednávanou věc

50. Soud na začátku uvádí, že předmět tohoto případu má obzvláště citlivou povahu a (potenciální) dopady napadených výroků záleží do jisté míry na situaci v příslušné zemi, kde byly výroky proneseny, na době a kontextu, ve kterém byly proneseny. Podle toho, a navzdory některým úvahám vnitrostátních soudů, jako například trvání předmětného manželství, se proto Soud domnívá, že vnitrostátní orgány měly v projednávané věci širokou míru uvážení, jelikož ze své pozice mohly lépe zhodnotit, které výroky by mohly narušit náboženský mír v zemi.

51. Soud uvádí, že vnitrostátní soudy považovaly výroky stěžovatelky za pronesené „veřejně“ (viz bod 14 in fine výše). Skutečně, semináře byly široce inzerovány veřejnosti na internetu a prostřednictvím letáků. Letáky byly rozesílány hlavou pravicové Svobodné strany, adresované zejména mladým voličům a prezentované jako „top semináře“ v rámci „bezplatného vzdělávacího balíčku“. Příspěvek stěžovatelky byl nazván „Základní informace o islámu“ a byl zamýšlen jako kritická analýza islámské doktríny připouštějící diskusi s účastníky semináře. Název vzbudil dojem – při zpětném pohledu zavádějící – že semináře budou obsahovat objektivní informace o islámu. Uvádí se, že každý, kdo měl zájem, se mohl přihlásit; podmínkou nebylo členství ve Svobodné straně. Proto stěžovatelka nemohla předpokládat, že v místnosti budou jen stejně smýšlející lidi, kteří budou sdílet její velmi kritické názory na islám, ale musela očekávat, že by v obecenstvu mohli být též lidé, kteří by mohli být jejími výroky dotčeni. Není proto relevantní, že se v průměru zúčastnilo jen třicet lidí. Výroky stěžovatelky byly totiž nahrávány novinářkou, která se účastnila semináře a jejíž zaměstnavatel je následně oznámil veřejnému žalobci (viz bod 9 výše).

52. Soud opakuje, že náboženské skupiny musí tolerovat odmítání jejich náboženských přesvědčení jinými, a dokonce i šíření učení nepřátelských k jejich víře, pokud předmětné výroky nepodněcují k nenávisti nebo náboženské nesnášenlivosti. Ustanovení § 188 trestního zákoníku (viz bod 24 výše) totiž nepostihuje jakékoliv chování, které je schopno zranit náboženské cítění nebo dosahuje rouhačství, ale navíc vyžaduje, aby okolnosti takového chování dokázaly vzbudit oprávněné rozhořčení, proto je zaměřené na ochranu náboženského míru a tolerance. Soud uvádí, že vnitrostátní soudy obšírně vysvětlily, proč považovaly výroky stěžovatelky za způsobilé vzbudit oprávněné rozhořčení, zejména, že nebyly proneseny objektivním způsobem s cílem přispět do diskuse veřejného zájmu, ale mohly být chápány pouze jako zaměřené na poukázání, že Mohamed nebyl objekt hoden uctívání (viz bod 22 výše). Soud se s tímto hodnocením ztotožňuje.

53. Vyslovením „Jak jinak to chceš nazvat, když ne pedofilie.“ stěžovatelka dle svých vlastních vyjádření citovala konverzaci se svou sestrou, která zastávala názor, že „[nařčení, že Mohamed byl pedofil] se [mělo] trochu popsat, říct diplomatičtěji.“ Soud uvádí, že stěžovatelka se označuje za experta v oblasti islámské doktríny, která již přednášela na seminářích tohoto typu nějakou dobu. Její argument, že napadené výroky byly proneseny v kontextu živé diskuse, ve které již nemohly být odvolány (viz bod 34 výše), je proto nepřesvědčivý (na rozdíl od věci Gündüz, cit. výše). Soud se proto ztotožňuje s vnitrostátními soudy, že stěžovatelka si musela být vědoma, že její výroky byly částečně založeny na nepravdivých skutečnostech a způsobilé u jiných vzbudit (oprávněné) rozhořčení. V tomto kontextu Soud opakuje, že Smluvní státy jsou dokonce povinny na základě jejich pozitivních závazků podle čl. 9 Úmluvy zajistit pokojné soužití náboženských a nenáboženských skupin a jednotlivců v jejich jurisdikci zajištěním atmosféry vzájemné tolerance (viz bod 44 výše). Soud souhlasí se závěrem Zemského soudu v rozsudku ze dne 15. 2. 2011, podle kterého prezentace objektů náboženského uctívání provokativním způsobem způsobilá zranit city stoupenců tohoto náboženství by mohlo být vnímáno jako zlovolné porušení ducha tolerance, které je jedním ze základů demokratické společnosti (viz bod 15 in fine výše).

54. Soud uvádí, že vnitrostátní soudy posoudily napadené výroky jako hodnotové soudy na základě analýzy slovního znění vyřčených výroků (viz zejména bod 18 výše). Konstatovaly, že stěžovatelka jednostranně charakterizovala Mohameda pedofilií jako jeho obecnou sexuální preferencí a nepodařilo se jí nestranně informovat její obecenstvo o historických souvislostech, což následně neumožnilo seriózní debatu o této otázce (viz body 14–15 a 17–18 výše). Soud proto souhlasí s vnitrostátními soudy, že napadené výroky lze zatřídit jako hodnotové soudy bez dostatečného skutkového základu. I pokud by měly být zařazeny jako skutková tvrzení, na čemž trvala stěžovatelka, nepodařilo se jí k tomu uvést žádný důkaz ani během vnitrostátního řízení, ani během řízení před Soudem.

55. Pokud jde o argument stěžovatelky, že několik jednotlivých výroků musí být během živé diskuse tolerováno, Soud konstatuje, že je neslučitelné s čl. 10 Úmluvy zabalit usvědčující výroky do obalu jinak akceptovatelného vyjádření názoru a vyvozovat, že toto učiní výroky, které překračují přípustné limity svobody projevu, dovolenými. Navíc, stěžovatelka se mýlila, pokud se domnívala, že nevhodné útoky na náboženské skupiny musí být tolerovány, i když byly založeny na nepravdivých skutečnostech (viz bod 35 výše). Naopak, Soud konstatoval, že výroky, které jsou založeny na (zjevně) nepravdivých skutečnostech nepožívají ochrany čl. 10 (viz, mutatis mutandis, Giniewski, § 52, cit. výše, a Medžlis Islamske Zajednice Brčko a další proti Bosně a Hercegovině, § 117).

56. Konečně, Soud opakuje, že stěžovatelce bylo nařízeno zaplatit mírnou pokutu ve výši pouze 480 eur za celkem tři výroky, přestože trestní zákoník alternativně umožňoval uložit odnětí svobody až do šesti měsíců. Dále, pokuta byla uložena na spodní hranici zákonné sazby trestu až do výše 360 denních pokut, konkrétně pouze 120 denních pokut, a vnitrostátní soudy uložily pouze minimální denní pokutu ve výši 4 eur. Přestože stěžovatelka dosud neměla trestní záznam, což bylo zohledněno jako polehčující okolnost, její opakované porušení muselo být posouzeno jako přitěžující. Na základě těchto okolností Soud nepovažuje trestní sankci za nepřiměřenou.

57. Soud v závěru konstatuje, že v projednávaném případě vnitrostátní soudy komplexně posoudily širší kontext výroků stěžovatelky a pečlivě vyvážily její právo na svobodu projevu s právy jiných na ochranu jejich náboženského cítění a na zachování náboženského míru v rakouské společnosti. Posoudily přípustné limity kritiky náboženských doktrín versus jejich znevažování, a konstatovaly, že výroky stěžovatelky byly způsobilé vzbudit v muslimech oprávněné rozhořčení. Navíc, soud konstatuje, že napadené výroky nebyly vysloveny nestranným způsobem s cílem, aby byly objektivním příspěvkem do veřejné diskuse týkající se dětských manželství (rozdílně Aydin Tatlav a Giniewski, oba již citované výše), ale vyústily do zobecňování bez skutkového základu. Proto, tím, že je posoudily jako znevažující útok na proroka islámu, který byl způsobilý rozproudit předsudky a riskovat náboženský mír, vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že předmětné skutečnosti obsahovaly prvky podněcování k náboženské nesnášenlivosti. Soud proto akceptuje, že uvedly relevantní a dostatečné důvody a konstatuje, že zásah do práv stěžovatelky podle čl. 10 vskutku odpovídal naléhavé sociální potřebě a byl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli.

58. Proto Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy nepřekročily svou – širokou – míru uvážení v projednávaném případě, když odsoudily stěžovatelku ze znevažování náboženských doktrín.

59. Podle toho nedošlo k porušení čl. 10 Úmluvy.


Výrok rozsudku

Z těchto důvodu Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 10 Úmluvy nebyl porušen.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.