© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PRVNÍ SEKCE

VĚC KUKLÍK A OSTATNÍ proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 15493/12 a čtyři další – viz připojený seznam)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

4. října 2018

Tento rozsudek je pravomocný, avšak může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Kuklík a ostatní proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (první sekce), zasedající ve výboru ve složení

Krzysztof Wojtyczek, předseda,
Aleš Pejchal,

Armen Harutyunyan, soudci,

a Renata Degener, zástupkyně tajemníka sekce,

po poradě konané dne 11. září 2018,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno pěti stížnostmi (č. 15493/12, 34297/13, 25705/14, 39843/16 a 45417/16) směřujícími proti České republice, které podalo k Soudu šest stěžovatelů, a to F. Kuklík („první stěžovatel“), J. Jošt („druhý stěžovatel“), O. Heldenburg a M. Heldenburg („třetí stěžovatelka a čtvrtý stěžovatel“), O. Ráž („pátý stěžovatel“) a V. Stuchlý („šestý stěžovatel“), na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“). Podrobnosti jsou uvedeny v příloze.

2. Stěžovatele zastupují různí advokáti uvedení v přiložené tabulce. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec Vít A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

3. Ve dnech 2. července 2015 (stížnosti č. 15493/12, 34297/13 a 25705/14), 14. září 2016 (stížnost č. 39843/16) a 13. října 2016 (stížnost č. 45417/16) byla o námitkách vznesených na základě článku 1 Protokolu č. 1 uvědomena vláda. Současně byly veškeré ostatní námitky prohlášeny za nepřijatelné podle čl. 54 odst. 3 jednacího řádu Soudu.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

4. Stěžovatelé jsou vlastníky bytových domů či bytů, na které se vztahoval systém regulace nájemného. Ústavní soud však dospěl k závěru, že systém regulace nájemného v České republice je protiústavní a porušuje právo vlastníků na majetek chráněné článkem 1 Protokolu č. 1. Tento stav, který označil jako „právní vakuum“, trval od 1. ledna 2002 do 30. března 2006 a ani v období od 31. března do 31. prosince 2006 neexistoval právní základ pro opatření regulující nájemné. Soud tento zásah v uvedeném období prohlásil za nezákonný (viz R & L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05 a čtyři další, rozsudek ze dne 3. července 2014, § 123–127).

A. Stížnost č. 15493/12 podaná F. Kuklíkem

5. Stěžovatel je spoluvlastníkem nájemního domu v Praze. Jeden z bytů v domě byl pronajat v rámci systému regulace nájemného.

6. Dne 16. března 2004 podal stěžovatel spolu s dalšími třemi spoluvlastníky proti nájemkyni bytu J. M. žalobu o zaplacení dlužného nájemného za říjen a listopad 2003 ve výši 3 338 Kč (131 €), úhrady za služby za roky 2000, 2001 a 2002 ve výši 5 118 Kč (201 €) a nájemného z vybavení bytu za říjen a listopad 2003 v částce 50 Kč (2 €).

7. Dne 29. března 2005 Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl mimo jiné o vyloučení nároku spoluvlastníků k samostatnému projednání a o přerušení řízení o tomto nároku do pravomocného rozhodnutí o určení nájemního práva J. M. k předmětnému bytu. Dne 30. května 2005 soud rozhodl, že J. M. je nájemkyní bytu, neboť na ni nájem přešel úmrtím jejího děda. K odvolání stěžovatele a spoluvlastníků tento rozsudek dne 21. září 2005 potvrdil městský soud. Dne 23. ledna 2007 Nejvyšší soud odmítl dovolání podané spoluvlastníky.

8. Mezitím dne 28. listopadu 2005 obvodní soud uložil J. M. povinnost zaplatit spoluvlastníkům nájemního domu částku 30 Kč (1,2 €). Ve zbytku žalobu spoluvlastníků zamítl. K odvolání stěžovatele a spoluvlastníků tento rozsudek dne 1. března 2006 potvrdil městský soud.

9. Na základě ústavní stížnosti podané stěžovatelem a spoluvlastníky Ústavní soud tento rozsudek nálezem ze dne 26. července 2007 zrušil. Odkázal při tom na svoji judikaturu k dané problematice.

10. Městský soud v odvolacím řízení rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007 potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 28. listopadu 2005. Ústavní soud však na základě další ústavní stížnosti dne 19. února 2009 potvrzující rozsudek zrušil.

11. Dne 29. května 2009 městský soud v odvolacím řízení zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 28. listopadu 2005 v části týkající se nároku spoluvlastníků na zaplacení částky 3 388 Kč (133 €). Dne 20. srpna 2009 obvodní soud nejprve nevyhověl jejich návrhu na změnu výše žalobního nároku vyčísleného na 3 388 Kč a poté žalobu zamítl.

12. Dne 15. září 2011 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou stěžovatelem proti poslednímu rozsudku obvodního soudu.

13. Dne 4. května 2007 podal stěžovatel společně s ostatními spoluvlastníky proti nájemkyni žalobu o náhradu škody ve výši 172 210 Kč (6 780 €). Tvrdil, že J. M. v předchozích řízeních zatajila skutečnost, že její tehdejší manžel vlastní další byt. Požadoval proto náhradu škody odpovídající rozdílu mezi tržním nájemným a skutečně zaplaceným nájemným za období od 1. května 2004 do 30. listopadu 2006.

14. Obvodní soud blíže neuvedeného dne na návrh pronajímatelů povolil, aby k řízení přistoupil stát.

15. Rozsudkem ze dne 5. května 2011 obvodní soud žalobu spoluvlastníků zamítl. Rozhodl, že nájemkyně nebyla povinna v předchozích řízeních sdělit skutečnost, že její (tehdejší) manžel je vlastníkem bytu, a pronajímatelé tudíž nemohou z tohoto důvodu požadovat náhradu škody. Nemohou se domáhat ani vydání bezdůvodného obohacení, neboť také rozsudek ze dne 30. května 2005 založil právní nárok, na jehož základě J. M. nabyla nájemní právo. Pokud šlo o požadovanou náhradu škody v souvislosti se systémem regulace nájemného, obvodní soud odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (dále jen „stanovisko pléna“) ze dne 28. dubna 2009, podle něhož mohly obecné soudy stanovit novou výši nájemného pouze pro futuro (tj. ode dne podání žaloby) do 1. ledna 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. Nemohly tedy určit výši nájemného se zpětnou účinností. Nárok na náhradu škody vůči státu pak soud zamítl z důvodu promlčení.

16. Samostatným rozsudkem vyneseným téhož dne ve věci žaloby spoluvlastníků o zaplacení 75 292 Kč (2 964 €) podané proti nájemkyni (a následně i proti státu) pak obvodní soud uložil nájemkyni zaplatit pronajímatelům částku 60 Kč (2,36 €). Vůči státu žalobu zamítl z důvodu promlčení. Dne 21. září 2011 městský soud v odvolacím řízení tento rozsudek v části týkající se nájemkyně potvrdil, avšak zrušil jej ve vztahu ke státu s odůvodněním, že při stanovení počátku tříleté zákonné promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 zákona o odpo­věd­nosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci mělo být přihlédnuto ke zveřejnění stanoviska pléna v roce 2009.[1]

17. Dne 27. října 2011 městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 5. května 2011 ve věci náhrady škody ve výši 172 210 Kč (6 780 €), jíž se domáhali spoluvlastníci. Ztotožnil se s odůvodněním soudu prvního stupně a zamítl námitku žalobců, že tříletá promlčecí doba podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci měla počít běžet dnem přijetí stanoviska pléna, tj. dnem 28. dubna 2009.

18. Rozsudkem ze dne 6. února 2012 obvodní soud uložil státu povinnost zaplatit spoluvlastníkům náhradu způsobené škody ve výši 4 846 Kč (191 €).

19. Dne 20. listopadu 2012 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou stěžovatelem proti rozsudku městského soudu ze dne 27. října 2011.

B. Stížnost č. 34297/13 podaná J. Joštem

20. Stěžovatel vlastní byt v nájemním domě v Pardubicích, který byl pronajat v rámci systému regulace nájemného.

21. Dne 31. března 2006 podal proti nájemci žalobu, jíž se domáhal určení výše nájemného obvyklého v dané lokalitě.

22. Po přijetí stanoviska pléna stěžovatel navrhl, aby k řízení přistoupil stát. Okresní soud v Pardubicích dne 24. června 2009 návrh zamítl s odůvodněním, že přistoupení státu k řízení by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Dne 19. srpna 2009 toto usnesení potvrdil v odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že jelikož předmětem řízení bylo původně určení výše nájemného v dané lokalitě, přistoupení státu k řízení by mělo za následek uplatnění nároku na náhradu škody. Poučil proto stěžovatele o možnosti podat samostatnou žalobu na náhradu škody.

23. Rozsudkem ze dne 11. ledna 2010 okresní soud uložil nájemci zaplatit nájemné ve výši 3 500 Kč (138 €) měsíčně za období od 31. března do 31. prosince 2006. Konstatoval, že účastníci řízení se shodli na tom, že tržním nájemným z bytu v dané lokalitě je částka 3 500 Kč (138 €). Současně zamítl stěžovatelův nárok vztahující se k obdobím od 1. ledna 2002 do 30. března 2006 a od 1. ledna 2007 do budoucna.

24. Dne 9. prosince 2010 podal stěžovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu proti státu, jíž se domáhal náhrady škody ve výši 133 248 Kč (5 246 €). Žaloba se týkala období od 1. ledna 2002 do 31. března 2006 a žalovaná částka byla vypočtena jako rozdíl mezi vybraným nájemným a tržním nájemným (3 500 Kč mínus 792 Kč) krát šest měsíců (období od 1. ledna 2002 do 30. června 2002) a (3 500 Kč mínus 900 Kč) krát 45 měsíců (období od 1. července 2002 do 31. března 2006). Obvodní soud tuto žalobu rozsudkem ze dne 9. září 2011 zamítl, neboť akceptoval státem vznesenou námitku promlčení. Dne 22. února 2012 tento rozsudek potvrdil v odvolacím řízení městský soud.

25. Dne 20. listopadu 2012 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou stěžovatelem jako zjevně neopodstatněnou.

C. Stížnost č. 25705/14 podaná O. a M. Heldenburgovými

26. Stěžovatelé vlastní nájemní dům v Praze. Jeden z bytů je pronajat v rámci systému regulace nájemného. V červenci 2002 činilo nájemné a úhrady za služby stanovené Obvodním soudem pro Prahu 8 částku 2 653,95 Kč (104 €), resp. 424 Kč (17 €).

27. Dne 14. září 2003 stěžovatelé nájemci oznámili, že měsíční nájemné bude zvýšeno na 10 000 Kč (394 €), ten však odmítl nové nájemné platit. Nájemní smlouva byla ke dni 31. prosince 2004 vypovězena.

28. Dne 5. května 2005 stěžovatelé podali proti bývalému nájemci žalobu k Obvod­ní­mu soudu pro Prahu 8, jíž se domáhali doplatku nájemného ve výši 117 846 Kč (4 640 €) za období od listopadu 2003 do prosince 2004.

29. Obvodní soud rozsudkem ze dne 17. června 2010 uložil nájemci zaplatit částku 17 223,30 Kč (678 €), která odpovídala rozdílu mezi nájemcem skutečně zaplaceným nájemným za příslušné období a částkou, která měla být placena podle dřívějšího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (viz § 26 výše). Soud odkázal mimo jiné na stanovisko pléna, které obecným soudům zakazovalo zvyšovat nájemné retroaktivně.

30. Dne 17. března 2011 městský soud v odvolacím řízení tento rozsudek potvrdil, pokud šlo o nesouhlas bývalého nájemce s placením zvýšeného nájemného, a uložil nájemci zaplatit stěžovatelům poplatky z prodlení ve výši 12 028 Kč (474 €).

31. Dne 19. března 2013 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů a odkázal na stanovisko pléna. Dodal, že zrušení cenové regulace nelze považovat za změnu právních předpisů, která by stěžovatelům umožňovala zvýšit nájemné.

32. Dne 30. října 2013 Ústavní soud odmítl stěžovateli podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

D. Stížnost č. 39843/16 podaná O. Rážem

33. Stěžovatel je spoluvlastníkem nájemního domu v Praze, v němž bylo devět z jede­nácti bytů pronajato v rámci systému regulace nájemného.

34. Dne 7. října 2004 podal proti státu zastoupenému Ministerstvem financí žalobu o náhradu škody v částce 772 524 Kč (30 414 €) odpovídající rozdílu mezi regulovaným nájemným a tržním nájemným obvyklým v dané lokalitě za období od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2003. Stěžovatel tvrdil, že stát v důsledku své nečinnosti a trvajícího nezákonného zásahu do jeho majetkových práv odpovídá za jeho ušlý zisk.

35. Dne 9. února 2005 Obvodní soud pro Prahu 1 jeho žalobu zamítl. Rozhodl, že nepřijetí deregulační legislativy parlamentem nepředstavovalo „nesprávný úřední postup“ ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (zákon č. 82/1998 Sb.). Dále konstatoval, že na věc nelze použít § 420 občanského zákoníku, neboť vztah mezi občanem a státem není možné považovat za občanskoprávní vztah ve smyslu občanského zákoníku.

36. Městský soud v Praze dne 29. srpna 2005 tento rozsudek potvrdil. Ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně v otázce použitelnosti zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a konstatoval, že ohledně období před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. března 2003 (zveřejněného ve Sbírce zákonů dne 20. března 2003 pod č. 84/2003), jímž Ústavní soud s účinností ode dne 20. břez­na 2003 zrušil nařízení vlády č. 567/2002 Sb., stěžovatel nemohl tvrdit absenci právní úpravy, neboť taková úprava až do nálezu Ústavního soudu skutečně existovala. Existoval tedy právní předpis upravující danou problematiku, přičemž výše uvedený rozsudek neměl retroaktivní účinky. Navíc měl stěžovatel podle odvolacího soudu před zahájením řízení proti státu nejprve podat žalobu proti nájemcům o určení výše nájemného podle místních a materiálních podmínek.

37. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo dne 29. října 2007 odmítnuto. Nejvyšší soud byl zejména toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s jeho dřívější judikaturou.

38. Stěžovatel podal ústavní stížnost a namítal, že žalobu podal na základě dřívější judikatury Ústavního soudu, zejména nálezů sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a sp. zn. I. ÚS 717/05. Tvrdil, že nečinnost zákonodárného orgánu byla porušením jeho práv – konkrétně práva užívat svůj majetek.

39. Dne 30. července 2009 Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudky soudů nižších stupňů. Odvolal se při tom na stanovisko svého pléna (viz § 15 výše).

40. Stěžovatel poté čtyřmi podáními doplnil původní znění žaloby. Upřesnil, že požaduje náhradu škody pouze za pět z devíti bytů pronajatých za regulované nájemné, a žalova­nou částku omezil na 501 228 Kč (19 733 €) (viz § 34 výše) za období od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2003.

41. Obvodní soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011 uložil státu zaplatit stěžovateli náhradu ve výši 95 934 Kč (3 777 €) a v ostatním stěžovatelův nárok zamítl. Rozhodl, že došlo k omezení stěžovatelova práva na pokojné užívání majetku, a považoval za přiměřené přiznat stěžovateli výše uvedenou sumu. Ke způsobu výpočtu soud uvedl:

„... soud považuje za vhodné stanovit výši škody... jako průměr regulovaného a neregulovaného nájemného...“.

42. Dne 27. června 2012 městský soud v odvolacím řízení snížil náhradu škody přiznanou stěžovateli na částku 40 980 Kč (1 613 €). Učinil závěr, že soud prvního stupně vypočetl výši náhrady chybně, a konstatoval, že náhrada škody by neměla překročit nájemné, které bylo možno vybírat v roce 2007 po nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. Přiznaná náhrada škody by měla odpovídat rozdílu mezi možným jednostranně zvýšeným nájemným v roce 2007 a regulovaným nájemným v roce 2003. V roce 2003 mohl stěžovatel z pěti bytů inkasovat nájemné ve výši 109 956 Kč (4 329 €) a v roce 2007 částku 150 936 Kč (5 942 €). Rozdíl tudíž činil 40 980 Kč (1 613 €).

43. Stěžovatel podal dovolání, které však Nejvyšší soud dne 29. dubna 2015 zamítl. Odkázal na svoji dřívější judikaturu, zejména rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, podle kterého vlastníkovi bytů náleží náhrada, jestliže regulované nájemné s přihlédnutím k místním podmínkám a dalším konkrétním okolnostem neumožňuje v přiměřené době pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy a dosáhnout přiměřeného zisku. Náhradu za omezení vlastnického práva nelze podle Nejvyššího soudu považovat za náhradu škody a nepředstavuje náhradu ušlého zisku. Přiznaná částka náhrady však musí být přiměřená. Odvolací soud v tomto ohledu správně použil jako kritérium částku nájemného vypočtenou podle zákona č. 107/2006 Sb.

44. Dne 12. dubna 2016[2] Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. Vyšel ze své dřívější judikatury, v níž aproboval výše uvedené způsoby výpočtu náhrady, a prohlásil, že nárok na náhradu za protiústavní omezení majetkových práv není nárokem na náhradu škody, a tudíž nepředstavuje náhradu ušlého zisku.

E. Stížnost č. 45417/16 podaná V. Stuchlým

45. Stěžovatel je vlastníkem nájemního bytu v Praze, který byl pronajat v rámci systému regulace nájemného.

46. Dne 31. května 2007 podal žalobu proti státu (zastoupenému Ministerstvem financí) a své nájemkyni o náhradu škody v částce 129 448 Kč (5 096 €) odpovídající rozdílu mezi regulovaným nájemným a tržním nájemným v dané lokalitě za období od 1. června 2004 do 31. března 2006. Dne 20. srpna 2009 vzal žalobu proti nájemkyni zpět, avšak nadále uplatňoval nárok vůči státu. Tvrdil, že stát vzhledem ke své nečinnosti a trvajícímu zásahu do jeho majetkových práv odpovídá za jeho ušlý zisk.

47. Na žádost Obvodního soudu pro Prahu 1 byl dne 25. června 2009 předložen znalecký posudek o obvyklé výši nájemného.

48. Dne 29. listopadu 2010 Obvodní soud pro Prahu 1 přiznal stěžovateli náhradu škody ve výši 98 208 Kč (3 866 €) a zbývající část jeho nároku ve výši 31 240 Kč (1 230 €) představující zákonný úrok z přisouzené částky ode dne 1. června 2006 do 30. dubna 2008 zamítl.

49. Dne 23. srpna 2011 Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zrušil jej v části týkající se nákladů řízení.

50. Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž tvrdil porušení práva na spravedlivý proces a práva na pokojné užívání svého majetku. Konkrétně namítal, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Ústavní soud dne 10. ledna 2012 prohlásil, že předmět řízení se nedotýká stěžovatelových základních práv, a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

51. Stát podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který dne 23. dubna 2013 zrušil rozsudky soudů nižšího stupně v částech týkajících se nároku na náhradu škody a nákladů řízení. Zbývající část rozsudku obvodního soudu, tj. výrok o nepřiznání úroku z prodlení v částce 31 240 Kč (1 230 €), nabyla právní moci, neboť proti ní nebyl podán opravný prostředek. Nejvyšší soud v rozsudku konstatoval, že nalézací soudy nesprávně určily výši přiznané náhrady. V této souvislosti rozhodl, že měla být řádně zkoumána intenzita omezení stěžovatelova práva na majetek.

52. Stěžovatel podal novou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud dne 26. srpna 2013 odmítl jako předčasnou, a tudíž nepřípustnou.

53. V řízení, které následovalo po vydání rozsudku Nejvyššího soudu (viz § 51 výše), obvodní soud dne 3. února 2014 snížil náhradu přiznanou stěžovateli na částku 6 439 Kč (254 €) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Prohlásil, že výše náhrady by neměla překračovat nájemné, které bylo možno vybírat v roce 2007 po nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. Přiznaná náhrada škody by měla odpovídat rozdílu mezi možným jednostranně zvýšeným nájemným v roce 2007 a regulovaným nájemným za období let 2004 až 2006. V těchto letech mohl stěžovatel vybírat nájemné ve výši 5 850 Kč (230 €) měsíčně. Regulované nájemné však činilo 1 386 Kč (55 €) a od 1. ledna 2007 pak 1 678 Kč (66 €) měsíčně. Obvodní soud učinil závěr, že rozdíl mezi těmito nájemnými činil měsíčně 292,69 Kč (12 €) a během následujících 22 měsíců (od 1. června 2004 do 31. března 2006) pak 6 439 Kč (254 €).

54. Dne 3. června 2014 městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zrušil však výrok o přiznání náhrady nákladů řízení.

55. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud dne 14. července 2015 odmítl jako nepřípustné.

56. Stěžovatel podal třetí ústavní stížnost, kterou Ústavní soud dne 19. ledna 2016 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vycházeje ze své dřívější judikatury dospěl k závěru, že i když soudy vypočetly náhradu jako rozdíl mezi tržním nájemným a deregulovaným nájemným podle zákona č. 107/2006 Sb., nemohly tím nepřiměřeně zasáhnout do stěžovatelových práv.

II. PŘÍSLUŠNÉ VNITROSTÁTNÍ PRÁVO A PRAXE

57. Příslušné vnitrostátní právo a praxe jsou uvedeny v rozhodnutí ve věci Vomočil a Art 38, a. s. proti České republice, č. 38817/04 a 1458/07, rozhodnutí ze dne 5. března 2013, § 21–26, a rozsudku ve věci R & L, s. r. o. a ostatní (cit. výše, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09, rozsudek ze dne 3. července 2014, § 42 a příloha II). Příslušná vnitrostátní praxe k otázce spravedlivého zadostiučinění je dále popsána v rozsudcích Čapský a Jeschkeová proti České republice, č. 25784/09 a 36002/09, rozsudek (spravedlivé zadostiučinění) ze dne 9. února 2017, § 7–11; a Heldenburgovi proti České republice, č. 65546/09, rozsudek (spravedlivé zadostiučinění) ze dne 9. února 2017, § 10–14.

právní posouzení

I. SPOJENÍ STÍŽNOSTÍ

58. Soud je toho názoru, že vzhledem ke společnému skutkovému a právnímu základu je třeba pět[3] výše uvedených stížností spojit v souladu s čl. 42 odst. 1 jednacího řádu Soudu.

II. K PŘIJATELNOSTI

A. Stížnost č. 34297/13 podaná J. Joštem a stížnost č. 25705/14
podaná O. a M. Heldenburgovými

59. Vláda ve svém stanovisku k návrhu stěžovatelů na přiznání spravedlivého zadostiučinění ze dne 15. listopadu 2016 tvrdí, že tyto stížnosti je třeba prohlásit za nepřijatelné pro zneužití práva podat stížnost ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) in fine Úmluvy. Uvádí, že stěžovatelé okomentovali jednání o smírném urovnání ve stanovisku k požadavku na přiznání spravedlivého zadostiučinění a že ve sporném řízení zneužili informace získané v průběhu jednání o smírném urovnání.

60. Soud podotýká, že obdobné tvrzení vznesené toutéž žalovanou vládou již bylo posuzováno a odmítnuto ve dvou podobných případech (viz Čapský a Jeschkeová proti České republice ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 17–23) a Heldenburgovi proti České republice ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 22–32). Jelikož Soud v nyní projednávaných věcech neshledává žádné zvláštní okolnosti, které by vyžadovaly, aby se od svých závěrů ve výše uvedených případech odchýlil, musí být vládou vznesená námitka nepřijatelnosti z důvo­du porušení zásad důvěrnosti jednání o smírném urovnání zamítnuta.

B. Stížnost č. 39843/16 podaná O. Rážem

1. Postavení oběti

61. Vláda tvrdí, že stěžovatel se již nemůže považovat za oběť podle článku 34 Úmluvy, neboť vnitrostátní soudy uznaly, že došlo k porušení jeho práva na pokojné užívání majetku, a přiznaly mu za toto porušení dostatečnou náhradu, která mu byla skutečně vyplacena.

62. Soud připomíná, že k tomu, aby mohl stěžovatel tvrdit, že je obětí porušení ve smyslu článku 34 Úmluvy, musí mít postavení oběti nejen v době podání stížnosti, ale toto postavení musí trvat ve všech fázích řízení. Rozhodnutí či opatření příznivé pro stěžovatele v zásadě nepostačuje ke ztrátě postavení „oběti“, pokud vnitrostátní orgány výslovně či fakticky neuznaly porušení Úmluvy a neposkytly za ně odškodnění (viz Scordino proti Itálii (č. 1), č. 36813/97, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 180).

63. V projednávané věci Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy uznaly porušení stěžovatelova práva na pokojné užívání majetku a přiznaly mu náhradu ve výši 40 980 Kč (1 613 €) (viz § 42 výše). Stěžovatel však požadoval částku 501 228 Kč (19 733 €) vypočtenou jako rozdíl mezi tržním nájemným v dané lokalitě a regulovaným nájemným z pěti bytů pronajímaných v rámci systému regulace nájemného po dobu 12 měsíců (od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2003). Soud zastává názor, že je-li postavení oběti, a tedy i existence porušení, spjato s peněžitou náhradou přiznanou na vnitrostátní úrovni, musí jím provedené hodnocení nutně zahrnovat i porovnání skutečně poskytnuté náhrady a částky, kterou Soud přiznává v obdobných případech (viz mutatis mutandis Scordino proti Itálii (č. 1), cit. výše, § 181 a 202). V nyní projednávané věci je Soud s ohledem na náhradu, kterou přiznal v obdobných případech (viz Čapský a Jeschkeová ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 48–49) a Heldenburgovi ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 51) přesvědčen, že náhradu poskytnutou vnitrostátními soudy za namítaná porušení nelze ve světle standardů stanovených Soudem pro obdobné situace považovat za přiměřenou.

64. Soud je tudíž toho názoru, že vnitrostátní orgány neposkytly stěžovateli ve vztahu k jeho námitce tvrzeného porušení práva na pokojné užívání majetku přiměřenou náhradu, a proto se stěžovatel může i nadále považovat za oběť tvrzeného porušení.

2. Zneužití práva podat stížnost

65. Vláda ve svém stanovisku ze dne 13. dubna 2017 uvádí, že stěžovatel nepřiznal, že v červenci 2003 uzavřel smlouvu o poskytnutí příspěvku z „povodňového fondu“ a obdržel částku 700 000 Kč (27 559 €) na odstranění škod způsobených povodní v létě roku 2002. Vzhledem k významu této informace pro rozhodnutí Soudu ve věci stěžovatele vláda navrhuje, aby stěžovatelův postup byl považován za zneužití práva podat stížnost ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) in fine Úmluvy.

66. Soud připomíná, že podání neúplných, a tudíž zavádějících informací může představovat zneužití práva podat stížnost, zejména týkají-li se tyto informace samotné podstaty případu a nebylo-li jejich neposkytnutí dostatečně vysvětleno (viz Gross proti Švýcarsku, č. 67810/10, rozsudek velkého senátu ze dne 30. září 2014, § 28 s odkazy na další judikaturu).

67. Totéž platí, pokud v průběhu řízení před Soudem nastaly nové důležité skutečnosti a stěžovatel o tom Soud neinformoval, přestože mu to výslovně ukládá čl. 47 odst. 7 (bývalý čl. 47 odst. 6) jednacího řádu Soudu, a znemožnil tak Soudu rozhodnout věc se znalostí všech skutkových okolností. Nicméně i v těchto případech musí být s dostatečnou jistotou prokázán úmysl stěžovatele uvést Soud v omyl (tamtéž).

68. Pokud jde o nyní projednávanou věc, Soud konstatuje, že stěžovatel podle svých tvrzení investoval do stavebních prací částku celkem 1 939 682 Kč (76 365 €). Z jeho podání však vyplývá, a vláda to také připouští, že ve stížnosti k Soudu požaduje náhradu majetkové škody pouze ve výši 1 002 033 Kč (39 450 €). Tato suma se skládá z částky 460 248 Kč (18 120 €) jakožto rozdílu mezi částkou, jíž se stěžovatel domáhal před vnitrostátními soudy, a částkou nakonec přiznanou (viz § 34, 40 a 42 výše) a částky 541 784,98 Kč (21 330 €) představující stěžovatelem vypočtený nezaplacený úrok. Příspěvek z povodňového fondu stěžovatel do svých nároků uplatněných před Soudem nezahrnuje.

69. Vzhledem k výše uvedenému Soud neshledává, že by stížnost byla založena na vědomě nepravdivých skutečnostech, a na straně stěžovatele nespatřuje žádný úmysl uvést jej v omyl. Nepovažuje proto za vhodné prohlásit stížnost za nepřijatelnou z důvodu zneužití práva ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy.

C. Ostatní stížnosti

70. Soud konstatuje, že ostatní stížnosti nejsou zjevně neopodstatněné ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále konstatuje, že nejsou ani z jiných důvodů nepřijatelné. Musí tedy být prohlášeny za přijatelné.

III. k tvrzenému porušení článku 1 protokolu č. 1

71. Stěžovatelé namítají, že systém regulace nájemného porušil jejich právo na majetek, přičemž stát tomuto právu neposkytl ochranu. Dovolávají se článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který zní:

„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

72. Vláda tvrzení stěžovatelů nepopírá.

73. Soud je přesvědčen, že situace stěžovatelů je svojí podstatou i okolnostmi shodná se situací stěžovatelů ve věci R & L, s. r. o. a ostatní proti České republice, kdy došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1. Otázka spravedlivého zadostiučinění pak byla řešena ve věcech Čapský a Jeschkeová ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše) a Heldenburgovi ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše) a Soud v těchto případech rozhodl, že dotčené osoby mají nárok na odškodnění zohledňující rozdíl mezi tržním nájemným a regulovaným nájemným. Vláda v projednávané věci nepředložila žádné důvody, které by Soud vedly k závěru, že zásah do práv stěžovatelů byl podle Úmluvy opodstatněný.

74. S ohledem na ustálenou judikaturu Soudu k dané problematice z výše uvedeného plyne, že k porušení článku 1 Protokolu č. 1 došlo.

IV. k použití článku 41 úmluvy

75. Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

76. Článek 60 jednacího řádu Soudu zní:

„1. Stěžovatel, který si přeje, aby mu bylo Soudem přiznáno spravedlivé zadostiučinění podle článku 41 Úmluvy v případě, že je konstatováno porušení jeho práv zaručených Úmluvou, o tom musí výslovně požádat.

2. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, musí stěžovatel své nároky podrobně vyčíslit a doložit je potřebnými doklady ve lhůtě, která mu byla stanovena pro předložení stanoviska k odůvodněnosti.

3. Nesplní-li stěžovatel podmínky uvedené v předchozích odstavcích, může senát jeho nároky zcela nebo zčásti zamítnout.

...“

A. Majetková škoda

77. Stěžovatelé požadují náhradu majetkové škody, která jim vznikla v důsledku povinnosti pronajímat své byty za podmínek stanovených systémem regulace nájemného. Požadují náhradu majetkové škody v těchto částkách:

– první stěžovatel: 1 130 238,38 Kč (44 498 €);

– druhý stěžovatel: 133 248 Kč (5 246 €);

– třetí stěžovatelka a čtvrtý stěžovatel: 100 623 Kč (3 962 €);

– pátý stěžovatel: 1 002 033 Kč (39 450 €);

– šestý stěžovatel: 91 768,82 Kč (3 613 €).

78. Vláda tyto nároky popírá, nicméně s odkazem na vlastní způsob výpočtu (viz Čapský a Jeschkeová (spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 33, a Heldenburgovi (spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 39) tvrdí, že přiměřená náhrada majetkové škody by měla být v této výši:

– první stěžovatel: 13 470 Kč (530 €);

– druhý stěžovatel: 13 583 Kč (535 €);

– třetí stěžovatelka a čtvrtý stěžovatel: 10 759 Kč (424 €).

Pokud jde o pátého stěžovatele, vláda poukazuje na to, že svůj nárok na spravedlivé zadostiučinění nevyčíslil v souladu s článkem 60 jednacího řádu Soudu. Tvrdí proto, že na náhradě majetkové škody mu nelze nic přiznat.

Ohledně šestého stěžovatele vláda navrhuje, aby mu Soud přiznal částku stanovenou na spravedlivém základě, nanejvýš však 3 000 €.

79. S ohledem na své závěry ve věcech Čapský a Jeschkeová ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 39), a Heldenburgovi ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 43) je Soud toho mínění, že stěžovatelé nepochybně utrpěli škodu v důsledku ztráty práva užívat svůj majetek za podmínek zaručených článkem 1 Protokolu č. 1, za kterou jim náleží náhrada (viz R & L, s. r. o. a ostatní, cit. výše, § 104).

80. Pokud jde o výši přiznané částky, Soud poznamenává, že při stanovení výše náhrady by se mělo vycházet mimo jiné z rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na které měli stěžovatelé právo podle vnitrostátní právní úpravy prohlášené Soudem za nezákonnou (viz Čapský a Jeschkeová ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 45) a Heldenburgovi proti České republice ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 49). Nicméně podle článku 60 jednacího řádu Soudu musí být nárok na spravedlivé zadostiučinění, včetně náhrady majetkové škody, podrobně vyčíslen a předložen písemně spolu s příslušnými doklady či stvrzenkami; v opačném případě může Soud nárok zcela nebo zčásti zamítnout (viz Novruz Ismayilov proti Ázerbájdžánu, č. 16794/05, rozsudek ze dne 20. února 2014, § 92).

1. Stížnost č. 15493/12 podaná F. Kuklíkem

81. Stěžovatel požaduje náhradu majetkové škody v částce 1 130 238,38 Kč (44 498 €) za období od 28. května 1995 do 31. srpna 2011.

82. Vláda předně poznamenává, že stěžovatelem udaný časový rámec překračuje rozhodné období vymezené Soudem ve věci R & L, s. r. o. a ostatní (cit. výše).

83. Soud bere námitku vlády v potaz a je toho názoru, že rozhodným obdobím v pro­jednávané věci je období od 1. května 2004 do 30. listopadu 2006 (viz Čapský a Jeschkeová (spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 42; Heldenburgovi (spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 46).

84. Vláda dále tvrdí, že stěžovatel svůj nárok nedoložil podáním písemného vysvětlení.

85. Soud poznamenává, že stěžovatel svůj nárok na náhradu majetkové škody vypočetl jako rozdíl mezi nájemným obdrženým v rámci systému regulace nájemného a nájemným ze srovnatelných bytů na volném trhu. Svůj odhad nájemného na volném trhu předložil pouze ve formě přehledu, aniž by jej doložil příslušnými důkazy jako například příslušným znaleckým posudkem o výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným (a contrario, Mečiar a ostatní proti Slovensku, č. 62864/09, rozsudek ze dne 10. ledna 2017, § 8; Čapský a Jeschkeová (spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 48-49; srv. též Riedel a ostatní proti Slovensku, č. 44218/07 a tři další, § 11–14, rozsudek ze dne 10. ledna 2017; Čapský a Jeschkeová (spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 46; Heldenburgovi (spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 50).

86. Z těchto důvodů a zejména s ohledem na veškerý důkazní materiál, který má k dis­pozici, je Soud toho názoru, že při absenci relevantních dokladů potvrzujících stěžovatelův odhad výše tržního nájemného nemůže stěžovateli z tohoto titulu nic přiznat.

2. Stížnost č. 34297/13 podaná J. Joštem

87. Stěžovatel požaduje náhradu majetkové škody ve výši 133 248 Kč (5 246 €) za období od 1. ledna 2002 do 31. března 2006.

88. Vláda namítá, že stěžovatel nedoložil své nároky žádným písemným vysvětlením ani výpočtem.

89. Soud konstatuje, že stěžovatel majetkovou škodu vyčísluje jako rozdíl mezi nájemným vybraným v rámci systému regulace nájemného a výší tržního nájemného (3 500 Kč/měsíc), kterou určily soudy ve vnitrostátním řízení (viz § 24 výše). Částku a způsob výpočtu stěžovatel specifikoval ve svém žalobním nároku před vnitrostátními soudy, přičemž tento nárok nebyl v řízení před vnitrostátními soudy ani vládou popřen.

90. Z těchto důvodů a zejména s ohledem na veškerý důkazní materiál, který má Soud k dispozici, považuje za přiměřené přiznat stěžovateli z titulu majetkové škody částku 133 248 Kč (5 246 €).

3. Stížnost č. 25705/14 podaná O. a M. Heldenburgovými

91. Stěžovatelé požadují náhradu majetkové škody ve výši 100 623 Kč (3 962 €) za období od 1. listopadu 2004 do 31. prosince 2004. Nárok vyčíslili jako rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným. Odečetli částku 17 223 Kč, která jim byla přiznána ve vnitrostátním řízení proti nájemci u Obvodního soudu pro Prahu 8 (viz § 29 výše). Vedle toho požadují úrok z prodlení ve výši 0,25 % denně z výše uvedené částky ode dne 30. března 2007.

92. Vláda tvrdí, že stěžovatelé nepředložili žádné konkrétní výpočty, jimiž k požado­vané částce dospěli.

93. Soud konstatuje, že stěžovatelé obdobně, jako je tomu v případě stížnosti č. 15493/12, své odhady možného tržního nájemného nedoložili například příslušným znaleckým posudkem (a contrario, Mečiar a ostatní, cit. výše, § 8; Čapský a Jeschkeová (spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 48–49) ani jinými relevantními důkazy (srov. Riedel a ostatní, cit. výše, § 11–14; Čapský a Jeschkeová (spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 46; Heldenburgovi (spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 50), které by rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným prokazovaly. Projednávaná věc se navíc liší od stížnosti č. 34297/13 v tom, že výše tržního nájemného nebyla jednoznačně prokázána před soudy ve vnitrostátním řízení.

94. Z těchto důvodů a zejména s ohledem na veškerý důkazní materiál, který má k dispozici, je Soud toho názoru, že při absenci jakýchkoli relevantních dokladů o výši tržního nájemného, které bylo možno vybírat v rozhodném období, nemůže stěžovatelům z tohoto titulu nic přiznat.

4. Stížnost č. 39843/16 podaná O. Rážem

95. Stěžovatel se domáhá náhrady majetkové škody ve výši 460 248 Kč (18 120 €) za období od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2003. Kromě toho požaduje úrok z prodlení ve výši 541 785 Kč (21 330 €).

96. Vláda namítá, že stěžovatel své nároky nepodložil žádným znaleckým posudkem, nájemními smlouvami ani písemným vysvětlením.

97. Soud podotýká, že stěžovatel doložil svůj odhad možného tržního nájemného odkazem na vnitrostátní řízení a dvěma nájemními smlouvami. Vzhledem k tomu, že výše tržního nájemného tvrzená stěžovatelem v projednávané věci ani podlahová plocha bytů s regulo­vaným nájemným nebyly v řízení před vnitrostátními soudy zpochybněny (viz § 41–42 výše), a s ohledem na veškerý důkazní materiál, který má Soud k dispozici, zejména na dvě stěžovatelem předložené nájemní smlouvy, považuje Soud za přiměřené přiznat stěžovateli částku 450 000 Kč (17 717 €).

5. Stížnost č. 45417/16 podaná V. Stuchlým

98. Stěžovatel se opírá o znalecký posudek a požaduje náhradu majetkové škody za období od 1. června 2004 do 31. března 2006 ve výši 91 768,82 Kč (3 613 €). Dále požaduje úrok z prodlení v částce 66 493,73 Kč (2 618 €).

99. Vláda s tím nesouhlasí a tvrdí, že způsob výpočtu použitý znalcem je chybný. Mimo to podotýká, že nemohla předložit protinávrh, neboť tržní nájemné nebylo oficiálně stanoveno, a že odhad nájemného na volném trhu byl nadhodnocen. Náhrada škody by proto měla být přiznána na spravedlivém základě, neměla by však překročit 3 000 €.

100. Soud poznamenává, že stěžovatel předložil odhad nájemného na volném trhu založený na znaleckém posudku vypracovaném na žádost Obvodního soudu pro Prahu 1 v rámci vnitrostátního řízení (viz § 47 výše). Své tvrzení navíc doložil dvěma nájemními smlouvami na podobné byty v tomtéž domě pronajaté za podmínek volného trhu.

101. Z těchto důvodů a zejména s ohledem na veškeré podklady, které má Soud k dispozici, považuje za přiměřené přiznat stěžovateli[4] na náhradě majetkové škody částku 91 768,82 Kč (3 613 €) a ve zbytku jeho nárok zamítá.

B. Nemajetková újma

102. Stěžovatelé požadují náhradu nemajetkové újmy, která jim vznikla v důsledku povinnosti pronajímat své byty za podmínek stanovených systémem regulace nájemného. Z titulu nemajetkové újmy[5] požadují následující částky:

– první stěžovatel: 1 000 000 Kč (39 370 €);

– druhý stěžovatel: 10 000 000 Kč (393 700 €);

– třetí stěžovatelka a čtvrtý stěžovatel: 300 000 Kč (11 811 €);

– pátý stěžovatel: 3 000 €;

– šestý stěžovatel: 5 000 €.

103. Vláda považuje požadavky stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy za přemrštěné. Přestože stěžovatelé nepochybně zažili určitý pocit zklamání v důsledku právního vakua, které Soud prohlásil za porušení Úmluvy, vláda je přesvědčena, že za daných okolností představuje samotný závěr o porušení Úmluvy dostatečnou nápravu nemajetkové újmy, kterou mohli stěžovatelé utrpět.

104. Soud připomíná své závěry ve věci Čapský a Jeschkeová ((spravedlivé zadostiučinění), cit. výše, § 51), podle nichž stěžovatelé nepochybně utrpěli nemajetkovou újmu ve formě dlouhodobých pocitů zklamání, zmaru a dokonce obav z rizika zhoršení stavu svých nemovitostí. S ohledem na povahu porušení a na „právní vakuum“, které trvalo po dobu pěti let a které nelze napravit pouhým konstatováním porušení Úmluvy, proto Soud na spravedlivém základě přiznává prvnímu, druhému, pátému a šestému stěžovateli z tohoto titulu částky 3 000 € a třetí stěžovatelce a čtvrtému stěžovateli společně částku 3 000 €, vždy zvýšené o případnou částku daně.

C. Náklady řízení

105. Stěžovatelé požadují na nákladech řízení tyto celkové částky:

– první stěžovatel: 414 943 Kč (16 336 €);

– druhý stěžovatel: 112 614 Kč (4 434 €);

– třetí stěžovatelka a čtvrtý stěžovatel: 153 742,30 Kč (6 053 €);

– pátý stěžovatel: 178 710 Kč (7 036 €);

– šestý stěžovatel: 181 866 Kč (7 160 €).

106. Vláda tyto částky rozporuje.

107. Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení pouze tehdy, je‑li prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nezbytně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené (viz Iatridis proti Řecku, č. 31107/96, rozsudek velkého senátu (spravedlivé zadostiučinění) ze dne 19. října 2000, § 54; Tarakhel proti Švýcarsku, č. 29217/12, rozsudek velkého senátu ze dne 4. listopadu 2014, § 142).

108. Soud dále připomíná, že čl. 60 odst. 2 jeho jednacího řádu, a tudíž i jeho judikatura (viz Efstathiou a Michailidis & Co. Motel Amerika proti Řecku, č. 55794/00, rozsudek ze dne 10. července 2003, § 40), vyžadují, aby stěžovatelé předložili podrobné vyčíslení všech svých nároků na spravedlivé zadostiučinění spolu s veškerými příslušnými doklady, a pokud tak neučiní, Soud může jejich nároky zcela nebo zčásti zamítnout (čl. 60 odst. 3). Soud požaduje položkově rozepsané účty a faktury dostatečně podrobné k tomu, aby mohl rozhodnout, nakolik byly výše uvedené požadavky splněny (viz Žáková proti České republice, č. 2000/09, rozsudek (spravedlivé zadostiučinění) ze dne 6. dubna 2017, § 52).

1. Stížnost č. 15493/12 podaná F. Kuklíkem

109. První stěžovatel požaduje celkovou částku 414 943 Kč (16 336 €) skládající se z následujících položek:

(i) 123 893 Kč (4 878 €) za právní pomoc poskytnutou na vnitrostátní úrovni;

(ii) 156 650 Kč (6 167 €) na nákladech řízení před vnitrostátními soudy;

(iii) 134 400 Kč (5 291 €) na cestovních výdajích stěžovatele a jeho advokátů na jednání před vnitrostátními soudy.

110. Vláda zaprvé tvrdí, že některé ze stěžovatelem předložených dokladů jsou neurčité a není možné zjistit, jakého vnitrostátního řízení se týkají. Zadruhé, některé z těchto dokladů (nebo jejich části) se nevztahují k předmětnému řízení. Zatřetí, některé z dokumentů jsou nečitelné. Požadovanou částku považuje vláda navíc za přemrštěnou.

111. Soud konstatuje, že stěžovatel své náklady řízení dostatečně nedoložil. Předložil pouze doklady prokazující náklady řízení vzniklé ve vnitrostátním řízení ve výši 146 802 Kč (5 780 €).

112. Za těchto okolností Soud přiznává stěžovateli na nákladech řízení částku 146 802 Kč (5 780 €) zvýšenou o případnou částku daně.

2. Stížnost č. 34297/13 podaná J. Joštem

113. Druhý stěžovatel požaduje celkovou částku 112 614 Kč (4 434 €) jako náhradu nákladů řízení před vnitrostátními soudy.

114. Vláda k tomu uvádí, že stěžovatel svůj nárok nedoložil příslušnými doklady.

115. Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení jen tehdy, je-li prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nutně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené (viz § 107 výše). S ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebyly předloženy žádné relevantní doklady, Soud nárok na náhradu nákladů řízení zamítá.

3. Stížnost č. 25705/14 podaná O. a M. Heldenburgovými

116. Stěžovatelé požadují částky 122 982,30 Kč (4 842 €) na náhradě nákladů vzniklých v řízení před vnitrostátními soudy, 25 460 Kč (1 002 €) za právní zastupování před Soudem a 5 300 Kč (209 €) za překlad svých podání k Soudu.

117. Vláda soudí, že není možné ověřit, zda byly požadované částky skutečně vynaloženy, neboť příslušné faktury se vztahují i k jiným řízením. Požadavek stěžovatelů je podle jejího názoru navíc přemrštěný.

118. Stěžovatelé předložili doklady prokazující náklady vnitrostátního řízení ve výši 48 853,77 Kč (1 923 €) a náklady na překlad svých podání k Soudu v částce 5 300 Kč (209 €).

119. Za těchto okolností Soud přiznává stěžovatelům na nákladech řízení částku 54 153,77 Kč (2 132 €) zvýšenou o případnou částku daně.

4. Stížnost č. 39843/16 podaná O. Rážem

120. Stěžovatel požaduje celkovou částku 178 710 Kč (7 036 €), která se skládá z následujících položek:

(i) 63 450 Kč (2 498 €) na nákladech řízení před vnitrostátními soudy;

(ii) 83 360 Kč (3 282 €) za právní pomoc poskytnutou na vnitrostátní úrovni;

(iii) 31 900 Kč (1 256 €) za právní zastupování před Soudem.

121. Vláda tyto částky považuje za nepřiměřené. Navrhuje přiznat stěžovateli na nákladech řízení nanejvýš 2 000 €.

122. Stěžovatel předložil doklady prokazující náklady vzniklé ve vnitrostátním řízení v částce 130 750 Kč (5 148 €) a náklady řízení před Soudem ve výši 31 900 Kč (1 256 €).

123. Za těchto okolností Soud přiznává stěžovateli na nákladech řízení částku 162 650 Kč (6 404 €) zvýšenou o případnou částku daně.

5. Stížnost č. 45417/16 podaná V. Stuchlým

124. Šestý stěžovatel požaduje celkovou částku 181 866 Kč (7 160 €), která se skládá z následujících položek:

(i) 14 769 Kč (581 €) na nákladech řízení před vnitrostátními soudy;

(ii) 115 386 Kč (4 543 €) za právní pomoc poskytnutou na vnitrostátní úrovni;

(iii) 3 311 Kč (130 €) za překlad jeho podání k Soudu;

(iv) 48 400 Kč (1 906 €) za právní zastupování před Soudem.

125. Vláda tyto částky považuje za přemrštěné a navrhuje přiznat stěžovateli nanejvýš částku 3 000 €.

126. Soud konstatuje, že stěžovatel své náklady řízení dostatečně nedoložil. Předložil doklady k nákladům vnitrostátního řízení v částce 130 155 Kč (5 124 €) a k nákladům řízení před Soudem ve výši 51 711 Kč (2 036 €).

127. Za této situace Soud přiznává stěžovateli na nákladech řízení částku 181 866 Kč (7 160 €) zvýšenou o případnou částku daně.

D. Úrok z prodlení

128. Soud považuje za vhodné, aby úroky z prodlení byly založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1. rozhoduje o spojení stížností;

2. prohlašuje stížnosti za přijatelné;

3. rozhoduje, že došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě;

4. rozhoduje,

a) že žalovaný stát má stěžovatelům zaplatit ve lhůtě tří měsíců částky uvedené v při­pojené tabulce, které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení budou stanovené částky navyšovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

5. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 4. října 2018 v soula­du s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

PŘÍLOHA

[1] Dne 18. května 2009.

[2] Pozn. vlády: Opravena zjevná nesprávnost.

[3] Pozn. vlády: Opravena zjevná nesprávnost.

[4] Pozn. vlády: Opravena zjevná nesprávnost.

[5] Pozn. vlády: Opravena zjevná nesprávnost.