LACHIRI proti Belgii

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 18. září 2018 ve věci č. 3413/09 – Lachiri proti Belgii

Senát druhé sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že odepřením vstupu stěžovatelce do soudní síně na jednání, jelikož přes výzvu soudu odmítla odložit svůj hidžáb, vnitrostátní orgány nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatelky projevovat své náboženské vyznání a veřejným zájmem na zachování pořádku při soudním jednání, čímž došlo k porušení článku 9 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka se jakožto poškozená v trestní věci zamýšlela zúčastnit soudního jednání. Před vstupem do soudní síně byla na pokyn předsedy senátu s odkazem na procesní předpisy vyzvána, aby si sundala hidžáb (šátek zakrývající vlasy a krk s výjimkou obličeje) s upozorněním, že pokud tak neučiní, nebude do soudní síně vpuštěna. Stěžovatelka odmítla hidžáb odložit, a vstup do soudní síně jí tak byl odepřen.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 9 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že nevpuštění do soudní síně pro neuposlechnutí výzvy k odložení hidžábu představovalo porušení jejího práva projevovat náboženské vyznání zaručené článkem 9 Úmluvy.

a) K existenci zásahu

Soud nejprve připomněl, že nošení hidžábu lze považovat za „jednání motivované či inspirované náboženským vyznáním či přesvědčením“ (Leyla Şahin proti Turecku, č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 78; Dogru proti Francii, č. 27058/05, rozsudek ze dne 4. prosince 2008, § 47). Shledal proto, že nevpuštění stěžovatelky do soudní síně z důvodu, že odmítla odložit hidžáb, představovalo zásah do jejího práva projevovat své náboženské vyznání. K tomu, aby byl takový zásah v souladu s čl. 9 odst. 2 Úmluvy, musí být stanoven zákonem, založen na legitimním cíli a nezbytný v demokratické společnosti (Hamidović proti Bosně a Hercegovině, č. 57792/15, rozsudek ze dne 5. prosince 2017, § 30–31).

b) K zákonnosti zásahu

Soud podotkl, že v dané věci bylo zákonným základem zásahu ustanovení soudního řádu, které ukládalo osobám účastnícím se soudního jednání povinnost sejmout za účelem zachování důstojnosti a pořádku soudního jednání pokrývku hlavy. S ohledem na nejednotné používání tohoto ustanovení v praxi Soud vyjádřil pochybnosti o jeho předvídatelnosti, avšak s přihlédnutím ke své-mu závěru ohledně absence nezbytnosti namítaného zásahu nepovažoval za nutné se touto otázkou blíže zabývat.

c) K legitimitě zásahu

Soud poznamenal, že v projednávané věci vnitrostátní soud nepoužil předmětné ustanovení soudního řádu za účelem ochrany sekulárních a demokratických hodnot, tedy legitimního cíle ochrany práv a svobod druhých (Hamidović proti Bosně a Hercegovině, cit. výše, § 35). Dotčené ustanovení soudního řádu cílilo na předcházení neuctivého chování k soudní instituci či rušení poklidného průběhu soudního jednání. Soud podotkl, že v tomto lze spatřovat legitimní cíl zachovávání autority soudní moci chráněný čl. 10 odst. 2 Úmluvy (Sunday Times proti Spojenému království, č. 6538/74, rozsudek ze dne 26. dubna 1979, § 55–57), který však není mezi legitimními cíli uvedenými v čl. 9 odst. 2 (Hamidović proti Bosně a Hercegovině, cit. výše, § 35). Shledal však, že není důvodu, proč by legitimní cíl v dané věci nemohla představovat ochrana veřejného pořádku, která je v čl. 9 odst. 2 Úmluvy vyjmenována.

d) K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti

Soud předně připomněl obecné zásady týkající se svobody jednotlivce vyjádřit své náboženské vyznání či přesvědčení, jež byly použity na zákaz nošení náboženského oděvu na veřejnosti ve věci S. A. S. proti Francii (č. 43835/11, rozsudek velkého senátu ze dne 1. července 2014, § 124–136). Jelikož však v dané věci muslimský šátek zakrýval pouze hlavu a krk, a nikoli celý obličej vyjma očí, Soud odkázal na přiléhavější rozsudek Hamidović proti Bosně a Hercegovině (cit. výše, § 37–43), v němž se zabýval nošením náboženského symbolu během soudního jednání, a věc Ahmet Arslan a ostatní proti Turecku (č. 41135/98, rozsudek ze dne 23. února 2010, § 44 a 52) týkající se nošení náboženských oděvů na místech přístupných veřejnosti.

Při posouzení, zda bylo namítané opatření nezbytné v demokratické společnosti, Soud shledal, že se musí zabývat důvody, které vnitrostátní soudy vedly k nevpuštění stěžovatelky do soudní síně. Podotkl, že předseda senátu, z jehož podnětu byla stěžovatelka vykázána, i odvolací senát, který rozhodnutí přezkoumal, toliko odkázali na příslušné ustanovení soudního řádu, které nošení pokrývky hlavy v soudní síni zapovídalo.

Soud dále podotkl, že stěžovatelka se nijak nepodílela na výkonu státní moci, a nebyla tudíž v po-stavení osoby, na niž by se vztahovala povinnost zdrženlivosti ve veřejném projevu svého náboženského vyznání.

Soud poté konstatoval, že ač budovu soudu nelze označit za veřejný prostor srovnatelný s ulicí či náměstím, jedná se o veřejnou instituci, ve které by mohl mít respekt k neutralitě v náboženských otázkách přednost před výkonem práva projevovat své náboženské vyznání stejně jako například ve vzdělávacích zařízeních (Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše). Zachování neutrality však nebylo v projednávané věci cílem, který vnitrostátními orgány sledovaly.

Soud proto svůj přezkum nezbytnosti opatření omezil na cíl zachování veřejného pořádku. Z okolností případu však nevyplynulo, že by způsob, jakým stěžovatelka vystupovala při vstupu do soudní síně, byl neuctivý či by jím mohl být ohrožen řádný průběh jednání (Ahmet Arslan a ostatní proti Turecku, cit. výše, § 50; Hamidović proti Bosně a Hercegovině, cit. výše, § 42).

S ohledem na výše uvedené proto Soud rozhodl, že namítaný zásah nebyl nezbytný v demokratické společnosti, a došlo tak k porušení článku 9 Úmluvy.

III. Oddělená stanoviska

Soudci Vučinić a Griţco souhlasili se závěrem o porušení článku 9 Úmluvy, avšak měli za to, že se posouzení Soudu mělo zastavit již u otázky zákonnosti zásahu, neboť příslušné ustanovení soudního řádu nenaplňovalo podmínku předvídatelnosti, jelikož, jak konstatovala i většina, nebylo v praxi používáno jednotně.

Soudkyně Mourou-Vikström názor o porušení článku 9 Úmluvy nesdílela. Zdůraznila, že by Soud v hodnocení vnitrostátní úpravy měl být zdrženlivější. Předmětné ustanovení soudního řádu necílilo primárně na omezení práva na svobodu vyznání, ale na zachování důstojnosti jednání před soudem. Ochrana veřejného pořádku při soudním jednání neměla být vykládána jako prevence rušení soudního jednání, ale jako součást řádného fungování státních institucí. Uzavřela, že soud je „veřejnou institucí, ve které úcta k nestrannosti vůči víře může převažovat nad svobodou vykonávat právo projevovat své náboženské vyznání“ (Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše).