JANSEN proti Norsku

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 2822/16

Datum: 6. září 2018

Složení senátu: A. Nußberger, předsedkyně senátu (Německo), E. Mřse (Norsko), Y. Grozev (Bulharsko), M. Mits (Lotyšsko), G. Kucsko-Stadlmayer (Rakousko), L. Hüseynov (Ázerbájdžán), L. Chanturia (Gruzie).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před ESLP]

I. Okolnosti případu

A. Kontext a nařízení svěření do péče

1. Kontext

5. A. se narodila v roce 2011 a je dcerou stěžovatelky a Y. Když se dítě narodilo, matce i otci bylo čerstvě devatenáct let. Byli zasnoubeni, jejich vztah se však rozpadl a stěžovatelka neuvedla Y. jako otce dítěte. Na návrh otce bylo otcovství určeno soudem dne 18. 4. 2012. Stěžovatelka a otec dítěte se později dohodli na společné rodičovské odpovědnosti.

6. Když se dítě narodilo, stěžovatelka bydlela se svými rodiči, norskými Romy. Krátce nato byla stěžovatelka s A. otcem stěžovatelky – dědou dítěte z matčiny strany – vyhozena a stěžovatelka se s pomocí sociálních služeb rozhodla, že bude s dítětem bydlet v R. rodinném centru – instituci pro rodiny s dětmi. Za necelé tři týdny se přestěhovali zpět domů, avšak za další tři týdny se vrátili zpět do rodinného centra, jelikož děda z matčiny strany se ke stěžovatelce choval násilnicky.

7. Zatímco stěžovatelka pobývala v R. rodinném centru, 1. 12. 2011 děda pobodal sousedský manželský pár, rodiče jedné ze stěžovatelčiných přítelkyň. Učinil tak, protože věřil, že stěžovatelce pomohli se přestěhovat do rodinného centra. Stěžovatelka byla vybavena tísňovým alarmem (voldsalarm).

8. Stěžovatelka a A. pobývaly v rodinném centru tři a půl měsíce, do 16. 2. 2012. Poté se přestěhovaly zpět ke stěžovatelčině rodině. Krátce nato služby sociální péče o děti podaly návrh na nařízení svěření do péče dle čl. 4-12(a) zákona na ochranu dětí (viz § 67 níže).

9. Dne 14. 6. 2012 sociální služby péče o děti vydaly mimořádné nařízení na umístění A. do náhradního domova na tajné adrese v souladu s druhým odstavcem čl. 4-6 zákona na ochranu dětí (viz § 67 níže). V rozhodnutí bylo uvedeno, že služby sociální péče o dítě znaly rodinnou síť mnoho let a že se rodina, včetně stěžovatelky, vyhýbala pomocným opatřením. Okresní výbor sociální péče (fylkesnemnda for barnevern og sosiale saker – „Výbor“) schválil krizové umístění následující den. Dne 18. 6. 2012 byla A. přesunuta do náhradního domova a 21. 6. 2012 bylo rozhodnuto, že stěžovatelce bude umožněn styk s dohledem v rozsahu jedné hodiny týdně. Důvodem pro dohled bylo riziko, že by dítě mohlo být uneseno.

10. Dne 25. 6. 2012 Výbor přezkoumal mimořádné nařízení svěření do péče. Poznamenal, že služby sociální péče o dítě byly personálem R. rodinného centra informovány, že se vyskytly podstatné nedostatky ve stěžovatelčině schopnosti pečovat o sebe a dítě, a že přesto nepřijala pomoc. Nadto Výbor mimo jiné konstatoval, že se stěžovatelka opakovaně stěhovala z rodinného centra zpět ke svým rodičům, kde byla několikrát obětí násilí a svědkem násilí na ostatních členech rodiny a sousedech i po narození A. Svědek z R. rodinného centra vypověděl, že matka nepřijímala rady, sama prožila problémové dětství a byla pod nadvládou svého otce. Svědek zmínil, že stěžovatelčin otec rozhodoval za stěžovatelku a měl kontrolu nad jejími financemi. Taktéž ji vzal ke službám sociální péče a představil ji jako osobu s mentálním postižením (psykisk utviklingshemmet), aby pro sebe získal byt. Výbor doplnil, že přestože stěžovatelka žila v bezpečném prostředí v R. rodinném centru, následovala příkazy svého otce, aby se vrátila domů.

11. Dne 23. 8. 2012 Městský soud v Oslu (tingrett) přezkoumal a potvrdil mimořádné nařízení svěření do péče. Poznamenal mimo jiné, že existovalo evidentní (nćrliggende) riziko, že by ji její otec ovlivnil natolik, že by zabránil službám sociální péče o dítě s ní dále pracovat. Přihlédl k tomu, jak ji otec bránil chodit do školy, kvůli čemu stále neuměla číst ani psát a neměla znalosti nezbytné pro každodenní život. Nadto městský soud rozhodl, že stěžovatelka byla evidentně pod silným vlivem svého otce, což bylo zřejmé ze skutečnosti, že bez upozornění dvakrát opustila rodinné centrum (viz § 6 a 8 výše), protože ji k tomu otec vybídl. Z tohoto důvodu městský soud nekladl důraz na tvrzení stěžovatelky před soudem, že nyní chtěla pomocná opatření přijmout. Navíc stěžovatelka tvrdila, že v tu dobu bydlela s kamarádkou, ale nebyla schopna sdělit adresu. Otec A., Y., před městským soudem podpořil mimořádné nařízení svěření do péče.

12. Po třech měsících, dne 26. 9. 2012, byla A. přesunuta z krizového náhradního domova do její současné náhradní rodiny. Tento přesun byl způsoben skutečností, že krizová náhradní matka zpozorovala auto, které ji po styku v centru služeb sociální péče o děti o dva dny dříve, dne 24. 9., pronásledovalo. Oznámila tuto skutečnost oddělení krizové náhradní rodinné péče centra, které zjistilo, že auto patřilo dědovi stěžovatelky z matčiny strany. Auto řídil mladý muž, který byl v autě sám. Kvůli riziku únosu služby sociální péče o děti stěžovatelce mimořádně nařídily styk jednu hodinu za měsíc ve vhodných prostorách a s policejní asistencí. Podobné rozhodnutí bylo následující den přijato ve vztahu k Y., dne 27. 9.

13. Dne 5. 10. 2012 Y. proti stěžovatelce zahájil řízení o svěření do péče a žádal nařízení, aby A. žila v jeho péči. Ustanovený znalec, A. G. H., dospěl k závěru, že ani jeden z rodičů by neměl o dítě pečovat, mít za něj zodpovědnost či mít s A. povolen styk.

14. Dne 18. 10. 2012 Výbor přezkoumal nařízení o stykových právech ze dnů 26. a 27. 9. 2012 (viz § 12 výše). Mimo jiné rozhodl, že incident ze dne 24. 9., spolu s ostatními informacemi o chování matčiny rodiny a sítě, ukazuje, že stěžovatelka i Y. by mohli být vystaveni výhružkám a tlaku, z čehož opět vyplývalo riziko, že A. bude unesena. Výbor poznamenal, že by žádal uskutečnění některých setkání, aniž by identita A. byla stěžovatelčině rodině a síti odtajněna, avšak riziko by bylo sníženo omezeným počtem návštěv. Výbor taktéž kladl důraz na skutečnost, že A. je zranitelné dítě, které během svého prvního roku života zažilo podstatnou nestabilitu a zmatek. Nedávno byla opět přestěhována a zvláště potřebovala klid a stabilitu.

2. Minulost

15. Dne 19. 12. 2012 Výbor složený z předsedy, jež byl kvalifikovaný jednat jako profesionální soudce, psychologa a laika v souladu s prvním odstavcem čl. 7-2 a 7-5 zákona na ochranu dětí vydal nařízení o svěření do péče dle čl. 4-12(a) téhož zákona (viz § 67 níže). Před Výborem otec A., Y., podpořil nařízení svěření do péče a žádal právo na návštěvy.

16. Co se týče záležitosti denní péče, Výbor rozhodl, že A. byla zranitelná dívka, která již zažila několik zpřetrhaných vztahů. Odkazujíc na dokumenty a výpovědi ve věci zhodnotil, že A. je nejistá ve vazbě na své pečující osoby. Výbor dále poznamenal, že A. vykazovala „zpomalené“ a jinak nízké hodnoty v testech motorických dovedností, komunikace a sociálního fungování. Zdálo se, že do umístění v krizové náhradní péči byla nedostatečně stimulovaná. Potřebovala proto dle názoru Výboru stabilní a předvídatelné okolí a péči, která by mohla dále prohloubit její rozvoj (utviklingsfremmende omsorg). Dle Výboru bylo jasně prokázáno, že existovaly závažné nedostatky vzhledem k osobnímu kontaktu a bezpečnosti, které A. potřebovala ve světle svého věku a vývoje. To mohlo být spojeno se skutečností, že dospívání stěžovatelky samotné nebylo bezpečné a vhodné (trygg og god), včetně skutečnosti, že byla držena mimo, nebo se rozhodla nevyužívat, pomocná opatření ze strany orgánů péče o děti a jejich zdraví.

17. Výbor podotkl, že orgány sociální péče o děti by měly zvážit, zda stěžovatelce nenabídnout léčbu duševního zdraví, a dále zhodnotit, zda by nemohla využít pomocných opatření služeb sociální péče o děti bez přijetí pomoci se svým duševním zdravím. Mimoto Výbor poznamenal, že v materiálních podmínkách byly značné nedostatky: stěžovatelce byla poskytnuta pomoc se sehnáním vlastního bytu, avšak nezaplatila nájem a nepodařilo se jí získat dokumenty, aby jí mohly nájem pokrýt orgány sociálního zabezpečení. Tvrdila, že všechny peníze, které dostala jako finanční podporu, obdržel její otec, a tedy k nim měla omezený přístup. Výbor měl za to, že by se mohla během krátké doby dostat do situace, kdy by svým dětem nemohla nabídnout ani místo k žití, ani jídlo. Výbor přezkoumal záležitost romského původu A. ve světle Úmluvy OSN o právech dítěte z roku 1989 (viz § 69 níže) a Rámcovou úmluvu Rady Evropy o ochraně národnostních menšin (viz § 72 níže) a uzavřel, že nebrání vydání nařízení o svěření do péče.

18. Co se týče styku, Výbor konstatoval, že tato otázka musí být rozhodnuta ve světle požadavku proporcionality uvedeného v čl. 8 Úmluvy, stejně jako v Úmluvě OSN o právech dítěte z roku 1989 (viz § 69 níže). Dle judikatury Soudu bylo jasným počátečním bodem to, že nařízení o svěření do péče by mělo být dočasným opatřením, které má být ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí. Bylo rovněž odkázáno na věc Johansen proti Norsku, dle níž měly orgány „normální povinnost podle čl. 8 Úmluvy přijmout opatření za účelem sjednocení, pokud by se matka stala způsobilou poskytnout dceři vyhovující výchovu“. Současně mohl být omezen, či až odepřen, styk, který již neprohluboval vývoj dítěte. Výbor dále poznamenal, že dle judikatury Nejvyššího soudu a Soudu jsou nutné zvláštní a přesvědčivé důvody k ospravedlnění styku v tak omezeném rozsahu, že by mohl být považován za přerušený.

19. Výbor následně přezkoumal projednávaný případ s ohledem na skutečnost, že dle jeho názoru by se jednalo o dlouhodobé umístění. To znamenalo, že účelem styku by pro A. bylo seznámení se se svými biologickými kořeny s cílem případné budoucí vazby. Orgán sociálních služeb péče o děti Výboru předložil návrh, že styk by měl být naprosto přerušen kvůli riziku, že jinak bude A. unesena. Výbor považoval za prokázané, že člen stěžovatelčiny rodiny pronásledoval krizovou náhradní matku dne 24. 9. 2012 (viz § 12 výše), aby zjistil, kam byla A. umístěna. Výbor však rovněž souhlasil s rodiči, že je rozdíl mezi sledováním někoho za účelem zjištění adresy a únosem. Výbor byl proto názoru, že zde existovalo „určité riziko“, že A. bude unesena a skrývána, avšak v době rozhodnutí toto riziko nebylo dostatečně skutečné a evidentní (aktuell og nćrliggende). Dvě návštěvy se uskutečnily od doby, kdy byla A. přemístěna z krizové náhradní rodinné péče do běžné náhradní rodinné péče následkem „autonehody“, aniž by se kdokoli snažil zjistit její adresu. Žádné informace o umístění A. se neobjevily ani během návštěv, jelikož A. byla na sdělení této informace moc malá. Pravděpodobně by nebyla schopna tuto informaci sdělit ještě další rok.

20. Výbor neshledal žádné jiné okolnosti související se stykem mezi rodiči a A., které by naznačovaly existenci zvláštních a přesvědčivých důvodů na odepření styku, a přiznal oběma rodičům styk s dohledem v rozsahu jedné hodiny čtyřikrát ročně. Ani jeden z nich nebyl oprávněn vědět, kde se A. zdržuje.

[§ 21. – 38. B. První řízení o úpravě styku
§ 39. – 65. C. Druhé řízení o úpravě styku a konečný rozsudek]

[§ 66. – 72. II. Relevantní vnitrostátní a mezinárodní právo]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

73. Stěžovatelka namítala, že odepřením kontaktu s A. došlo k porušení jejího práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, který zní následovně:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

74. Vláda s touto námitkou nesouhlasila.

I. K přijatelnosti

75. Soud poznamenává, že stížnost není zjevně nepřijatelná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále poznamenává, že není nepřijatelná z žádného jiného důvodu. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.

II. K meritu věci

A. Vyjádření stran

1. Stěžovatelka

76. Stěžovatelka zdůraznila, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2014 konstatoval, že Vyšší soud případ řádně nepřezkoumal a že poukázal na okolnosti týkající se jí a jejího vývoje. Vyšší soud však tento přezkum při druhém slyšení věci neprovedl. Stejně tak odmítl návrh stěžovatelky, aby byl jmenován psycholog jako znalec.

77. Orgány předložily staré případy zmiňující osoby romské populace, přestože tyto osoby neměly naprosto žádnou spojitost se stěžovatelkou či její rodinou, včetně jejího otce. Tímto způsobem se řešení případu stalo rasistické a nebylo způsobilé nijak přispět k osvětlení situace stěžovatelky. Vyšší soud dále hovořil o statisticky nadměrném zastoupení Romů v případech únosů, přestože zde neexistovalo žádné spojení mezi předloženými náhodnými trestními případy a stěžovatelkou a její rodinou.

78. Důkazy neprokázaly, že existovalo skutečné a bezprostřední riziko únosu rovnající se zvláštním a přesvědčivým důvodům pro to, aby byl stěžovatelce odepřen styk. Pozornost byla věnována skutečnosti, že návštěvy mezi A. a jejími rodiči proběhly v roce 2012 po „autonehodě“ a k žádným problémům během nich nedošlo. Nebyly dány dostatečné důvody, proč by takové návštěvy nemohly být zprostředkovávány i následně.

79. Stěžovatelka zdůraznila pozitivní povinnosti vlády podle čl. 8. Ona a A. měly společné zájmy – neexistovalo zde žádné riziko vyplývající z kontaktu mezi nimi jako takového, a bylo na vládě zajistit, aby byla ona a její dcera během jejich setkání v bezpečí.

80. Co se týče kulturního zázemí A., bylo zřejmé, že dívka jejího věku nemohla nést odpovědnost za nabytí znalostí o své kultuře z knih a obrázků.

2. Vláda

81. Vláda uvedla, že byly předloženy relevantní a dostatečné důvody pro odepření styku. O odepření styku bylo rozhodnuto za účelem ochrany A., jelikož únos by byl na úkor jejích zájmů.

82. Mimoto rozhodovací proces byl spravedlivý a náležitě dbal stěžovatelčiných práv. Stěžovatelce byl poskytnut právní zástupce během celého procesu. Bylo jí plně umožněno předložit důkazy a vypovídat. Vnitrostátní soudy provedly hloubkové šetření případu. Jevilo se, že neexistuje žádný rozpor mezi stranami co do hranice používané vnitrostátními soudy při posuzování, zda riziko únosu stačí na ospravedlnění omezení stěžovatelčiných práv na styk – „skutečné a bezprostřední“ riziko. Co se týče záležitosti, zda skutečné a bezprostřední riziko v tomto případě existovalo, jedná se o skutkovou otázku. V souladu s „doktrínou čtvrté instance“ bylo primárně na vnitrostátních soudech důkazy zhodnotit.

83. Riziko únosu v projednávaném případě bylo posouzeno celkem pětkrát Výborem, městským soudem, Nejvyšším soudem a Vyšším soudem. Zohledňujíc, že vnitrostátní soudy měly výhodu přímého kontaktu s dotčenými osobami, vláda Soud vyzvala, aby se připojil k posouzení skutkového stavu Vyšším soudem. Vyšší soud zkoumal stěžovatelku a Y. jednotlivě. Informace o ostatních členech romské komunity byla relevantní, nikoli však rozhodná.

84. Při zvažování, co bylo v nejlepším zájmu A., by měl mít Soud na paměti následky únosu. Vláda měla povinnost A. před únosem chránit. Bylo odkázáno na čl. 3 Úmluvy a čl. 19 a 20 Úmluvy o právech dítěte. A. nadto bylo zranitelné dítě a vyžadovalo klidné a stabilní prostředí. V tomto ohledu bylo odkázáno na čl. 39 Úmluvy o právech dítěte. Nadto uběhla značná doba od chvíle, kdy byl stěžovatelce styk odepřen. Povolení návštěv by rovněž mohlo ovlivnit jak schopnost náhradních rodičů o A. pečovat, tak její bezpečnost. Konečně stěžovatelka měla možnost v budoucnosti přezkum otázky styku navrhnout.

85. Co se týče skutečnosti, že stěžovatelka měla v péči B., tato nezměnila posouzení situace ohledně A. Jak konstatoval Vyšší soud, s úctou k pozitivním povinnostem mohla vláda pro zajištění styku mezi stěžovatelkou a A. učinit jen málo. Mezinárodní ochrana etnických menšin nemohla změnit posouzení dle čl. 8 Úmluvy, pokud to bylo v nejlepším zájmu dítěte, který má prvořadý význam. Vláda tvrdila, že náhradní rodiče A. uvedli, že jí povídali příběhy o jejím etnickém původu a že služby sociální péče o děti nabídly předání knih a obrázků od stěžovatelky, která však neodpověděla.

B. Posouzení Soudem

86. Vláda nerozporovala, že odepření styku stěžovatelky s A. se rovnalo „zásahu“ do jejího práva na respektování rodinného života dle čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelka rovněž nezpochybňovala, že předmětné opatření bylo „v souladu se zákonem“ a přijato za účelem zajištění „práv a svobod“ A. a jejího „zdraví a morálky“ dle druhého odstavce téhož ustanovení.

87. Na základě jemu předložených dokumentů Soud neshledal důvod pro jiný závěr a bude tedy zkoumat, zda sporné zásahy byly „nezbytné v demokratické společnosti“.

1. Obecné zásady

88. Soud připomíná, že při rozhodování, zda použité opatření bylo „nezbytné v demokratické společnosti“, posoudí, zda ve světle případu jako celku byly důvody předložené k ospravedlnění opatření relevantní a dostatečné pro účely čl. 8 odst. 2 (viz, mezi mnoha jinými, Paradiso a Campanelli proti Itálii, § 179). Základním cílem čl. 8 je chránit jednotlivce proti svévolnému jednání ze strany orgánů veřejné moci (viz, např. Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, § 118).

89. V souladu s ustálenou judikaturou Soudu pojem nezbytnosti naznačuje, že zásah odpovídá naléhavé společenské potřebě, a zejména je proporcionální sledovanému legitimnímu cíli s přihlédnutím ke spravedlivé rovnováze, která musí být nastolena mezi relevantními protichůdnými zájmy. Při rozhodování, zda byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“, bere Soud v úvahu, že míra posuzovací volnosti je v rukou vnitrostátních orgánů, jejichž rozhodnutí zůstává předmětem přezkumu Soudu co do souladu s požadavky Úmluvy (viz Paradiso a Campanelli proti Itálii, § 180).

90. Míra posuzovací volnosti přenechaná příslušným vnitrostátním orgánům se bude lišit ve světle povahy záležitostí a vážnosti zájmů, které jsou v sázce, jako například důležitost ochrany dětí v situacích, které jsou považovány za vážně ohrožující jeho či její zdraví či vývoj, na jedné straně a cíl sjednotit rodinu, co nejdříve to podmínky dovolí, na straně druhé. Když uplyne značná doba od původního umístění dítěte do péče orgánů veřejné moci, zájem dítěte na tom, aby se jeho rodinná situace de facto opět nezměnila, může převážit nad zájmem rodičů na znovusjednocení rodiny. Soud proto uznává, že orgány požívají širokou míru posuzovací volnosti ohledně hodnocení nezbytnosti vzetí dítěte do péče. Nicméně přísnější přezkum je požadován vzhledem k dalším omezením a jakýmkoli právním zárukám na zajištění efektivní ochrany práv rodičů a dětí na respektování rodinného života. Taková další omezení způsobují nebezpečí, že rodinné vztahy mezi rodiči a malými dětmi budou ve skutečnosti přetrhány (viz K. a T. proti Finsku, § 155).

91. Pokud se záležitost dotýká dětí, jejich nejlepší zájem musí být vzat v úvahu. Soud opakuje, že existuje široká shoda, i v mezinárodním právu, ve prospěch myšlenky, že při veškerém rozhodování, které se týká dětí, musí být jejich nejlepší zájem nejdůležitějším hlediskem (viz, mezi jinými, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, § 135). Soud tedy zdůraznil, že v případech týkajících se péče o děti a omezení styku, zájem dítěte musí mít přednost přede všemi ostatními zohledňovanými faktory (viz Jovanovic proti Švédsku, § 77; Gnahoré proti Francii, § 59).

92. Nejlepší zájem dítěte na jedné straně určuje, že vazby dítěte s jeho rodinou musí být udržovány s výjimkou případů, kdy se rodina ukázala jako zvláště nezpůsobilá. Na druhé straně je rovněž zřejmě v zájmu dítěte zajistit jeho vývoj ve zdravém prostředí a rodič nemůže mít nárok podle čl. 8 Úmluvy na přijetí opatření, která by poškodila zdraví či vývoj dítěte (viz, mezi mnoha jinými, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, § 136).

93. Podle judikatury Soudu, opatření, která naprosto zbavují stěžovatele rodinného života s jeho dítětem a nejsou v souladu s cílem jejich sjednocení, by měla být „použita pouze ve výjimečných případech a mohou být ospravedlnitelná, jen pokud jsou motivována převažujícím požadavkem vztahujícím se k nejlepšímu zájmu dítěte“ (viz např. Johansen proti Norsku, § 78; a Aune proti Norsku, § 66). Mělo by být taktéž připomenuto, že ve věci Gnahoré proti Francii, § 59 (viz také Görgülü proti Německu, § 48), Soud rozhodl, že:

„ … je zřejmé, že je stejně tak v zájmu dítěte udržet vazby s jeho rodinou s výjimkou případů, kdy se rodina ukázala jako zvláště nezpůsobilá, protože přetrhat tato pouta znamená odstřihnout dítě od jeho kořenů. Z toho vyplývá, že zájem dítěte ukládá, aby rodinná pouta byla přetrhána pouze za velice výjimečných podmínek a že musí být učiněno vše pro zachování osobních vztahů a, pokud a kde je to vhodné, i pro „zrekonstruování“ rodiny.“

94. Co se týče rozhodovacího procesu, musí být posouzeno, zda se vzhledem ke zvláštním okolnostem případu a zejména k závažné povaze přijatých rozhodnutí rodiče dostatečně zúčastnili rozhodovacího procesu, vnímaného jako celku, aby jim byla poskytnuta požadovaná ochrana zájmů a aby se mohli plně zapojit do svého případu. Proto je na Soudu, aby zjistil, jestli vnitrostátní soudy provedly hloubkové prověření celé rodinné situace a všech faktorů, především těch skutkové, emoční, psychologické, materiální a zdravotní povahy a uskutečnily vyrovnané a rozumné zhodnocení příslušných zájmů každé osoby, a to s neustálou snahou posoudit, co by bylo nejlepším řešením pro dítě. V praxi je pravděpodobný určitý stupeň přesahu v tomto ohledu s potřebou pro relevantní a dostatečné důvody pro ospravedlnění opatření týkajícího se péče o dítě (viz, mezi jinými, Y. C. proti Spojenému království, § 138).

95. Při určování, zda důvody pro napadené opatření byly relevantní a dostatečné za účelem odstavce 2 článku 8 Úmluvy, Soud přihlédne ke skutečnosti, že představa o vhodnosti zásahu orgánů veřejné moci do péče o děti se stát od státu liší podle takových faktorů, jako je tradice týkající se role rodiny a státního zásahu do rodinných záležitostí a dostupnosti zdrojů na veřejná opatření v této specifické oblasti. Nicméně zvážení, co je v nejlepším zájmu dítěte, je v každém případě klíčové. Navíc je třeba mít na paměti, že národní úřady mají výhodu přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami, často již ve fázi, kdy jsou opatření péče předpokládána, příp. ihned po jejich implementaci. Z těchto úvah vyplývá, že úkolem Soudu není nahrazovat vnitrostátní orgány ve výkonu jejich zodpovědnosti za řízení péče o děti a práva rodičů, jejichž děti byly vzaty do péče místních úřadů, ale spíše rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu jejich moci posouzení přezkoumat podle Úmluvy (viz např. K. a T. proti Finsku, § 154).

2. Použití těchto zásad na okolnosti případu

96. Zásadní otázkou v projednávané věci je, zda tvrzené nebezpečí únosu a jeho důsledky na návštěvy ospravedlňovaly rozhodnutí úřadů odepřít stěžovatelce styk s její dcerou i přes možné negativní dlouhodobé následky na vztah mezi dítětem a matkou v případě, že by se žádná návštěva neuskutečnila.

97. Z hodnocení důkazů vnitrostátními soudy, od kterých se Soud nemá důvod odklonit, byly patrné náznaky, že existovalo reálné riziko únosu, které pocházelo především ze strany otce stěžovatelky, ale nejen od něj. Kupříkladu ze skutečnosti, že otec stěžovatelky pobodal sousedící manželský pár v domnění, že pomohli stěžovatelce vzít dítě z jejich domu (viz § 7 výše); stěžovatelce bylo řečeno, že ji otec plánoval vzít do jiné země, zabít ji a vzít jí dítě (viz § 51 výše); otci A. bylo vyhrožováno, když usiloval o určení otcovství (viz § 55 výše); a člen rodiny sledoval náhradní rodiče, pravděpodobně za účelem zjištění, kde se A. nachází (viz § 12 výše). Soud neshledává žádný základ odůvodňující závěr, že vnitrostátní soudy pochybily, když zhodnotily rizika únosu a jeho kvalifikování jako „reálné riziko“ v souladu s vnitrostátní judikaturou [viz například § 19 (Výbor), § 34 a 36 (Nejvyšší soud) a § 46-47 (Vyšší soud) výše].

98. Soud taktéž přijímá zhodnocení vnitrostátních orgánů, že následky únosu by pro vývoj A. byly škodlivé, protože by pravděpodobně opět byla zanedbávána (viz § 56 výše). V tomto ohledu připomíná, že vnitrostátní orgány měly výhodu přímého kontaktu s dotčenými osobami (viz § 95 výše).

99. Co se týče procesu, Soud poznamenává, že po vydání nařízení Výboru o svěření do péče v prosinci 2012 (viz § 15 výše) byla věc přezkoumána městským soudem (viz § 21–25 výše), dvakrát Vyšším soudem (viz § 26–30 a 39–59) a jednou v plném rozsahu Nejvyšším soudem (viz § 31–37 výše). Nadto byla věc v červenci 2015 přezkoumána Výborem Nejvyššího soudu pro povolování podání opravného prostředku, když zkoumal, zda by mělo být podání opravného prostředku povoleno (viz § 62–65 výše). Senát Vyššího soudu byl složen ze tří profesionálních soudců, jednoho soudce z lidu a psychologa (viz zejm. § 41 výše). Proto nemohl být namítán nedostatek odborného stanoviska. Nic nenaznačuje, že by Vyšší soud pochybil, když považoval ustanovení odborného svědka v souladu se stěžovatelovým návrhem za nevhodný způsob, jak objasnit stěžovatelčinu schopnost a vůli chránit A. před členy rodiny (viz § 39 výše). Stěžovatelce a jejímu právnímu zástupci bylo umožněno předložit důkazy a podat svědectví před městským soudem a v obou případech před Vyšším soudem (viz § 22, 26 a 41 výše). S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem Soud konstatuje, že vnitrostátní rozhodovací proces byl komplexní, a že do něj byla stěžovatelka dostatečně zapojena, protože jí byla poskytnuta požadovaná ochrana zájmů a mohla se plně účastnit svého případu (viz § 94 výše).

100. Soud dále pozoruje, že kromě zhodnocení situace stěžovatelky a A. v době, kdy byla A. vzata do péče, vnitrostátní soudy rovněž sledovaly pozdější vývoj. Takto Vyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 4. 2015 rozsáhle zhodnotil stěžovatelčin předešlý vývoj a situaci v té době včetně skutečnosti, že její otec po celou dobu vykonával trest odnětí svobody (viz zejm. § 50–54 výše). V podstatě uzavřel, že ačkoli byly zjevné náznaky pozitivního vývoje, bylo zde taktéž velké množství faktorů, které ukazovaly na posun opačným směrem (viz zejména § 50 výše). Mnoho různých aspektů tedy bylo v rámci rozhodovacího procesu vzato v potaz, a to nejen stupeň rizika únosu (viz § 50–55 výše), ale rovněž následky pro případ, že by se únos stal, známky zanedbávání A., její zranitelnost a potřeby (viz § 56 výše), její zájem znát svůj romský původ a kulturu (viz § 57 výše) a vliv, jaký by měl styk na náhradní rodiče a podmínky v náhradním domově (viz § 8 výše). Dle názoru Soudu nebyl důvod zpochybňovat, že vnitrostátní orgány případ dostatečně hluboce prozkoumaly, a že rozhodnutí bylo přijato na základě přesvědčení, že takové řešení je v nejlepším zájmu A.

101. Otázkou zůstává, zda rozhodnutí Vyššího soudu bylo založeno na výkladu a použití pojmu „nejlepší zájem dítěte“ slučitelných s judikaturou Soudu (viz § 91–92 výše) s přihlédnutím k obecné zásadě, podle které by se na nařízení o svěření do péče mělo nahlížet jako na dočasné opatření, které má být ukončeno, jakmile to podmínky dovolí (viz § 90 výše), na což dále navazuje pozitivní závazek přijmout opatření na usnadnění sjednocení rodiny, co nejdříve je to rozumně proveditelné (viz, mezi mnoha jinými, K. a T. proti Finsku, § 178).

102. Soud bere na vědomí posouzení Vyššího soudu, že riziko únosu se vztahovalo nejen na dobu, kdy se konaly návštěvy, ale taktéž na nebezpečí v případě, že by se stěžovatelčina rodina dozvěděla adresu a identitu náhradních rodičů (viz § 60 výše). Zatímco Soud přijímá, že organizace takovýchto návštěv může být náročná a že jakýkoli počet setkání by mohl mít za následek, že informace o tom, kde A. žije, bude vyzrazena, současně zdůrazňuje, že nikdy nebyly předpokládány více než čtyři návštěvy ročně, což je okolnost snižující jak riziko vyzrazení, kde se A. zdržuje, tak obtíže způsobené orgánům.

103. Mimoto sporné rozhodnutí mělo za následek nebezpečí, že rodinné vztahy mezi stěžovatelkou a A. by byly ve skutečnosti přetrhány (viz § 90 výše). Ve svém rozhodnutí Vyšší soud výslovně nezmínil, že stěžovatelka a A. se neviděly tři roky – následující po pár návštěvách po „autonehodě“ (viz § 12 výše). Nadto se rozhodnutí Vyššího soudu nesoustředilo na znovusjednocení A. a stěžovatelky (viz § 93 výše) nebo na přípravu znovusjednocení v blízké budoucnosti, avšak spíše na ochranu A. před možným únosem a jeho následky. S přihlédnutím k okolnostem projednávaného případu Soud konstatuje, že existovalo riziko, že by A. naprosto ztratila kontakt se svou matkou. Dle judikatury Soudu je nezbytné zvážit dlouhodobé důsledky, které může trvalé odloučení dítěte od vlastní matky mít (viz, mutatis mutandis, Görgülü proti Německu, § 46). To platí tím spíše, že odloučení A. od její matky by mohlo vést k odcizení A. od její romské identity.

104. Závěrem lze uvést, že ačkoli Soud přijímá, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů bylo přijato dle toho, co bylo podle nich v nejlepším zájmu dítěte, a bere na vědomí, že vnímání vhodnosti zásahu veřejných úřadů do péče o děti se stát od státu liší (viz § 95 výše), konstatuje, že v projednávaném případě možné negativní dlouhodobé důsledky ztráty kontaktu A. s její matkou a pozitivní závazek přijmout opatření pro usnadnění znovusjednocení rodiny, jakmile je to rozumně proveditelné, nebyly v rámci vyvažování dostatečně vyváženy.

105. Ve světle výše zmíněného Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení čl. 8 Úmluvy.

[106. – 110. K aplikaci čl. 41 Úmluvy.]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 8 Úmluvy byl porušen.


© Wolters Kluwer ČR, a. s.