IBRAGIM IBRAGIMOV A OSTATNÍ proti Rusku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 28. srpna 2018 ve věcech č. 1413/08 a 28621/11 – Ibragim Ibragimov a ostatní proti Rusku

Senát třetí sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že rozhodnutími vnitrostátních orgánů o zákazu vydávat a šířit knihy obsahující výklad Koránu, jelikož byly znaleckými posudky označeny za extremistickou literaturu, došlo k porušení práva stěžovatelů na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Předmětem řízení byly dvě stížnosti, které pojí obdobné skutkové pozadí. První stížnost byla podána kulturní vzdělávací nadací „Nuru Badi“ a jejím zakladatelem a výkonným ředitelem. Tato nevládní organizace vydala knižní sbírku kurdského učence Saida Nursiho čítající čtrnáct samostatných knih. Knihy z této sbírky byly používány pro náboženské a vzdělávací účely v mešitách po celém Rusku. Druhá stížnost se týkala náboženského sdružení, které si u nakladatelství zadalo vydání jedné knihy od stejného autora. Státní prokuratura v obou případech podala návrh, aby soudy prohlásily tyto publikace za extremistické a zakázaly jejich další vydávání a šíření, jelikož podněcují k nenávisti a náboženské nesnášenlivosti. V případě druhé stížnosti prokurátor dokonce navrhl, aby byly všechny dosud vydané výtisky knihy zabaveny. Soudy svá rozhodnutí založily na závěrech posudků znalců, které za tímto účelem samy ustanovily, aniž by vzaly naopak v potaz znalecké posudky předložené stěžovateli. Dle soudy ustanovených znalců přitom zkoumané publikace Saida Nursiho podněcovaly k nenávisti mezi věřícími a nevěřícími, obsahovaly výroky snižující důstojnost nevěřících, zatímco stavěly na nadřazeném postavení věřících. Na základě těchto posudků soudy prohlásily napadené knižní tituly za extremistické a vyhověly návrhům prokuratury na zákaz jejich vydávání a šíření. Odvolací soudy tato rozhodnutí potvrdily.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatelé shodně namítali, že zákazem vydávat a šířit knihy Saida Nursiho došlo k porušení jejich práva svobodně projevovat své náboženské vyznání dle článku 9 Úmluvy a svobody projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy. Soud se rozhodl posoudit stížnost výlučně na poli článku 10 Úmluvy, nicméně zdůraznil, že přitom musí zohlednit relevantní judikaturu ke svobodě náboženského vyznání.

a) K přijatelnosti

Vláda namítala, že výroky obsažené v předmětných knihách byly namířeny proti hodnotám, na nichž je Úmluva založena, a proto nemohou podléhat ochraně svobody projevu, jelikož jde v podstatě o zneužití tohoto práva podle článku 17 Úmluvy. Soud měl za to, že rozhodnutí o této námitce odvisí od posouzení, zda dotčené knihy podněcovaly k nenávisti, násilí nebo netoleranci a zda se stěžovatelé jejich zveřejněním pokoušeli vyvíjet činnost nebo se dopustit činů zaměřených na popření práv a svobod zaručených Úmluvou. Soud se proto s námitkou na poli článku 17 Úmluvy rozhodl vypořádat v části věnované odůvodněnosti stížností.

b) K odůvodněnosti

Mezi stranami nebylo sporu v tom, že zákaz vydávat a šířit předmětné knihy představoval zásah do práva stěžovatelů na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy. Výkon svobody projevu přitom může dle druhého odstavce daného ustanovení podléhat omezením za předpokladu, že jsou: a) stanovena zákonem, b) sledují některý z legitimních cílů v něm vypočtených a c) jsou-li taková omezení v demokratické společnosti nezbytná k dosažení cílů, které sledují.

1. K zákonnosti zásahu

Co se týče zákonnosti zásahu, Soud konstatoval, že omezení svobody projevu stěžovatelů bylo opřeno o ustanovení zákona o potlačování extremismu. Soud zároveň zdůraznil, že Úmluva kromě požadavku na existence zákonného základu stanoví i určité požadavky na kvalitu zákonného rámce, který musí být dostupný a předvídatelný. Stěžovatelé přitom namítali, že ustanovení zákona, na jehož základě došlo k omezení jejich svobody projevu, nevymezovala klíčové právní pojmy jako „extremistická činnost“ nebo „nesnášenlivost“. Soud poukázal na stanovisko Benátské komise, která dříve shledala vymezení „extremistické činnosti“ podle napadeného zákona za značně široké, nejasné a připouštějící různé výklady. Přesto tuto otázku Soud ponechal nezodpovězenou s tím, že v projednávané věci se námitky stěžovatelů vztahují především k posouzení přiměřenosti zásahu.

2. K legitimnímu cíli

Soud dále vycházel z předpokladu, že namítaný zásah sledoval legitimní cíl spočívající v předcházení nepokojům, ochraně územní celistvosti, veřejné bezpečnosti a práv a svobod jiných.

3. K nezbytnosti v demokratické společnosti

Soud shrnul obecné zásady, které se týkají obou dotčených práv.

Svobody náboženského vyznání představuje jeden ze základů demokratické společnosti, který utváří identitu věřících a jejich způsob života, ale je rovněž významnou hodnotou pro agnostiky, skeptiky a osoby nevěřící. Svoboda náboženského vyznání zahrnuje nejen svobodu určité náboženské vyznání zastávat, ale i svobodu projevovat jej navenek, a to veřejně i v soukromí. Článek 9 poskytuje ochranu nejrůznějším projevům víry v podobě bohoslužby, vyučování, provádění náboženských úkonů a zachovávání obřadů. V demokratické společnosti, ve které existují různá náboženství vedle sebe, může být nezbytné uložit na svobodu projevovat své náboženské vyznání určitá omezení za účelem sladění zájmů různých skupin a zajištění respektu k přesvědčení jednotlivce (Kokkinakis proti Řecku, č. 14307/88, rozsudek ze dne 25. května 1993, § 33; Leyla Şahin proti Turecku, 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 106). Úlohou států je vystupovat v roli neutrálního a nestranného pořadatele provozování různých náboženství, věrouk a přesvědčení. Za tímto účelem jsou státy povinny udržovat harmonii a vzájemnou toleranci mezi náboženskými skupinami, aniž by vyloučily náboženský pluralismus (Serif proti Řecku, č. 38178/97, rozsudek ze dne 14. prosince 1999, § 53).

Svoboda projevu je rovněž jedním ze základních pilířů demokratické společnosti. Úmluva nechrání pouze informace a myšlenky, které jsou přijímaný příznivě nebo jsou považovány za neurážlivé, ale i ty, které urážejí, šokují nebo znepokojují, neboť takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a otevřené demokratické společnosti. I svoboda projevu však má své meze. Dle druhého odstavce článku 10 s sebou svoboda projevu nese určité povinnosti a odpovědnost. V kontextu náboženského vyznání dané ustanovení vyžaduje, aby byla respektována práva jednotlivců chráněná článkem 9 Úmluvy, tedy i povinnost vyvarovat se projevů, které bezdůvodně urážejí ostatní, aniž by jakkoli přispívala k veřejné debatě (Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, č. 13470/87, rozsudek ze dne 20. září 1994, § 49). Ani věřící osoby však nemohou očekávat, že budou vyňaty ze vší kritiky. Musejí tak strpět a tolerovat odmítání jejich víry ze strany okolí, ba dokonce i podporu věrouk, které jsou k jejich náboženskému vyznání nepřátelské (Sekmadienis Ltd. proti Litvě, č. 69317/14, rozsudek ze dne 30. ledna 2018, § 81). V některých případech však může být nezbytné potírat nebo dokonce bránit všem formám projevu, které podněcují, šíří, podporují nebo ospravedlňují nenávist založenou na intoleranci, včetně náboženské, a to za předpokladu, že taková opatření jsou přiměřená vzhledem k legitimnímu cíli, který sledují (Gündüz proti Turecku, č. 35071/97, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 40). Podněcování k nenávisti nemusí nutně zahrnovat výslovné výzvy k násilným nebo jiným trestným činům. Útoky na jedince prostřednictvím urážek, zesměšňování a pomluv, které jsou často namířeny proti určité skupině obyvatelstva, mohou postačovat k tomu, aby příslušné orgány přijaly opatření k boji proti xenofobii a jiným diskriminačním projevům, které představují přinejmenším nezodpovědný, pokud ne přímo zneužívající, výkon svobody projevu (Dmitriyevskiy proti Rusku, č. 42168/06, rozsudek ze dne 3. října 2017, § 99). Smluvní státy mají v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení, neboť vnitrostátní orgány jsou obecně v lepším postavení než mezinárodní soud k tomu, aby vyhodnotily potřebu přijetí takových opatření. Jejich prostor pro uvážení však není neomezený. Úkolem Soudu je konečně rozhodnout, zda jsou přijatá omezení ve světle konkrétních okolností případu v souladu s Úmluvou. To vyžaduje, aby Soud posoudil, zda byl zásah do svobody projevu nezbytný, tj. přiměřený vzhledem ke sledovanému legitimnímu cíli, a zda důvody předložené vnitrostátními orgány, zejména soudy, k odůvodnění potřeby zásahu lze považovat za „relevantní a dostatečné“. Přitom se Soud musí ubezpečit, že vnitrostátní orgány uplatnily standardy, které jsou slučitelné s obecnými zásadami plynoucími z článku 10 Úmluvy. Klíčovým je právní posouzení sporného projevu. Při tomto hodnocení je třeba přihlédnout k nejrůznějším kritériím, jako jsou: a) celkové souvislosti, za nichž byl projev učiněn, b) jeho povaha a znění, c) riziko, že povede k nepříznivým důsledkům, a d) důvody předložené vnitrostátními soudy k ospravedlnění potřeby zásahu do svobody projevu (Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 205–208).

Následně Soud přistoupil k použití těchto zásad na okolnosti projednávaných stížností. Soud předně konstatoval, že Said Nursi je známý muslimský teolog a komentátor Koránu. Muslimská obec v Rusku i v zahraničí stejně jako odborníci v oboru islámských studií potvrzují, že jeho texty přináleží spíše k umírněnému hlavnímu proudu islámu. Obhajují nadto otevřené a tolerantní vztahy s jinými náboženstvími a staví se proti použití násilí. Knižní sbírka, která stojí v pozadí první stížnosti, byla napsána v první polovině 20. století a od té doby byla přeložena asi do 50 jazyků. Její ruský překlad vyšel poprvé v roce 2000 a byl volně šířen až do roku 2007, kdy byla sbírka zakázána. I když tyto publikace byly po desetiletí široce dostupné v mnoha zemích (v Rusku minimálně po dobu sedmi let), ruská vláda nepředložila žádné důkazy, které by svědčily o tom, že vyvolaly nějaké náboženské konflikty.

Pokud jde o první stížnost, Soud připomněl, že sbírka knih byla označena za „extremistickou“ poté, co soudy naznaly, že: a) podněcuje k náboženské nesnášenlivosti a b) zastává názor o nadřazenosti skupiny věřících nad zbytkem obyvatel. Ruský právní řád přitom nevyžaduje prvek násilí nebo podněcování k nenávisti coby podmínku pro uznání činnosti za extremistickou. Rozsudek soudu byl založen na dvou soudem zadaných znaleckých posudcích, které vypracoval panel znalců z Ruské akademie věd složený z odborníků z oblasti filologie, jazykové psychologie a sociální psychologie. Soudy se ztotožnily se závěry znaleckých posudků bez jakéhokoliv jejich kritického posouzení. Znalci přitom zjevně vybočili ze svého zadání, když jimi zpracované posudky jsou v podstatě právní kvalifikací sporných textů, když konstatují, že jsou svou povahou a obsahem extremistické. Právní otázky přitom musejí být dle názoru Soudu posuzovány výlučně jen nezávislými soudy (Dmitriyevskiy proti Rusku, cit. výše, § 113). Právní posouzení, zda předmětné knihy představují extremistickou literaturu, tak nebylo činěno vnitrostátními soudy, ale odborníky z oblasti lingvistiky a psychologie. Vnitrostátní soudy rovněž neuvedly, které části dotčených publikací považovaly za problematické a jakým způsobem podněcovaly k náboženské nesnášenlivosti. Dále se nijak nevěnovaly otázce nezbytnosti zákazu šíření knih, jejich povaze a znění ani potencionálně nepříznivým důsledkům, které mohly vyvolat, tedy kritériím, která jsou z hlediska relevantní judikatury Soudu klíčová. Stěžovatelům nadto nebylo umožněno napadnout závěry znaleckých posudků, neboť okresní soud jimi předložené posudky odmítl, aniž by se s nimi jakkoli vypořádal. Soud v tomto ohledu připomněl, že již v minulosti dospěl k závěru o porušení článku 10 Úmluvy z důvodu nedodržení rovnosti zbraní v řízeních ohledně výkonu svobody projevu (Castells proti Španělsku, č. 11798/85, rozsudek ze dne 23. dubna 1992, § 48; Steel a Morris proti Spojenému království, č. 68416/01, rozsudek ze dne 15. února 2005, § 95) nebo v případech, kdy vnitrostátní soudy souhrnným způsobem odmítly veškerou argumentaci ve prospěch stěžovatele, a tím ho zbavily procesní ochrany, jež plyne z článku 10 Úmluvy (Dmitriyevskiy proti Rusku, cit. výše, § 116). V projednávané věci Soud nespatřoval rozumné důvody se od těchto závěrů odchýlit. Soud se v neposledním řadě vypořádal s argumentací odvolacího soudu, dle něhož se zákaz týkal výhradně knižního vydání Risale-i Nur, a nevztahoval se tak na veškeré učení Saida Nursiho. S ohledem na skutečnost, že vnitrostátní soudy neoznačily konkrétní části dotčených publikací, které považovaly za extremistické, stěžovatelům bylo fakticky znemožněno opětovně publikovat tyto knihy po dodatečných úpravách. Ve světle těchto skutečností Soud shledal, že k porušení článku 10 Úmluvy došlo.

Ve vztahu k druhé stížnosti dospěl Soud k obdobným závěrům, jelikož rozhodnutí vnitrostátních soudů trpěla prakticky totožnými nedostatky. I zde soudy vycházely ze zprávy znalců z oblasti filologie a psychologie. Znovu převzaly její závěry, přičemž zpráva svým obsahem přesahovala pouhé posuzování sporného textu, když činila i závěry z hlediska jeho právní kvalifikace. Na rozdíl od první stížnosti zde soudy poukázaly na konkrétní výrazy, které lze považovat za extremistické. Zejména šlo o skutečnost, že muslimové byli v textu popisováni pozitivně jako „věrní“ a „spravedliví“, zatímco ostatní za „nemravné“, „žvanící“ a „méněcenné“. Publikace rovněž obsahovala tvrzení, že nebýt muslimem je závažný zločin. Soud připustil, že těmito dílčími výroky mohou být někteří lidé pohoršeni. Na druhou stranu však zdůraznil, že skutečnost, že některé osoby mohou tyto postoje urazit, neznamená, že se jedná bez dalšího o projevy z nenávisti známé coby „hate speech“ (Vajnai proti Maďarsku, č. 33629/06, rozsudek ze dne 8. července 2008, § 57). Klíčové je však pohlížet na tyto výrazy v širších souvislostech z hlediska publikace jako celku. Teprve poté lze učinit závěr o tom, zda podněcují k násilí, nenávisti anebo nesnášenlivosti (Perinçek proti Švýcarsku, cit. výše, § 240). To však vnitrostátní soudy neučinily, když zejména nevzaly v potaz skutečnost, že se jednalo o náboženský text, u něhož jsou dle odborníků podobné výrazy vcelku běžné. Soud považoval za rozhodující, že i když text zjevně podporoval myšlenku nadřazenosti muslimů, neurážel, nezesměšňoval ani nepomlouval nemuslimy. Ve světle těchto skutečností nelze text považovat za podněcování k násilí, nenávisti či netoleranci. Vnitrostátní soudy přitom ani v tomto případě neodůvodnily svůj závěr, jakým způsobem by mohla dotčená publikace podněcovat k násilí nebo vést k náboženským nepokojům. Nepředložily tedy pro namítaný zásah relevantní a dostatečné důvody. Z těchto důvodů Soud odmítl předběžnou námitku vlády o zneužití práv ve smyslu článku 17 Úmluvy a naopak shledal, že došlo k porušení článku 10 Úmluvy.