N.K. proti Německu

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 26. července 2018 ve věci č. 59549/12 – N. K. proti Německu

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že i když stěžovatel ani jeho obhájce neměli v žádném stádiu trestního řízení možnost vyslechnout manželku stěžovatele coby klíčového svědka a oběť domácího násilí, nedošlo tím k narušení celkové spravedlivosti řízení, a tedy ani k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Na počátku srpna roku 2009 byly proti stěžovateli zahájeny úkony trestního řízení pro podezření z násilí, kterého se měl dopustit na své manželce R. K. Ta měla být dlouhodobě obětí psychického a fyzického týrání, které vyvrcholilo tím, že byla přes víkend držena ve sklepení domu, kde byla opakovaně bita, ponižována a nakonec i přinucena sepsat dopis manželce svého bývalého partnera. R. K. se nakonec podařilo s četnými poraněními a v šoku uniknout na ulici před dům, kde zoufale volala o pomoc. Na radu kolemjdoucích se ukryla před stěžovatelem v sousedství, kam byla přivolána policejní hlídka. Stěžovatel mezitím ze společného obydlí ujel osobním vozidlem, jehož registrační značku sousedé zaznamenali. S odstupem čtyř dní byla R. K. na žádost státního zástupce vyslechnuta vyšetřujícím soudcem. Stěžovatel ani jeho obhájce nebyli výslechu přítomni, jelikož panovala obava, že by se R. K. bála vypovídat pravdivě.

R. K. byla posléze předvolána k hlavnímu líčení u zemského soudu. Jako osoba blízká však využila svého práva nevypovídat. Svědeckou výpověď o výslechu manželky proto před soudem podal vyšetřující soudce, který ji vyslýchal v přípravném řízení. Obhajoba marně vznesla proti tomuto postupu námitku. O průběhu událostí podali svědectví také dva policisté, kteří byli přivoláni na místo a bezprostředně po incidentu s R. K. hovořili, jakož i několik sousedů a kolemjdoucích. V průběhu řízení R. K. popřela své dřívější výpovědi a dožadovala se, aby byl její manžel zproštěn obžaloby. Uvedla, že svého muže obvinila neprávem. Následně však i toto tvrzení odvolala. Zemský soud uznal stěžovatele vinným z několika násilných trestných činů a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v délce šest a půl roku. V odůvodnění rozsudku soud vycházel z relevantní judikatury Soudu k otázce přípustnosti výpovědi bez slyšení svědka u hlavního líčení. Z té dovodil, že nemožnost podrobit svědka křížovému výslechu nezakládá bez dalšího porušení Úmluvy, nota bene nejde-li o výlučný nebo rozhodující důkaz viny. S opravnými prostředky stěžovatel neuspěl.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy

Dle stěžovatele došlo k porušení práva na výslech svědků proti sobě dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy tím, že obhajobě nebylo v žádném stádiu řízení umožněno vyslechnout klíčového svědka, na základě jehož výpovědi před vyšetřujícím soudcem pořízené v rámci přípravného řízení byl shledán vinným.

a) K přijatelnosti stížnosti

Vláda namítala, že stěžovatel řádně nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy. Před vnitrostátními soudy totiž neargumentoval tak, že výpověď R. K. představuje výlučný nebo rozhodující důkaz jeho viny ani že by nebyla přijata dostatečná opatření způsobilá vyvážit ztíženou pozici obhajoby. Soud námitku vlády zamítl s tím, že stěžovateli nelze vytýkat, že nepracoval s kritérii, jež vyplývají z relevantní judikatury Soudu. Podstatné je, že stěžovatel po celé vnitrostátní řízení namítal porušení práva na spravedlivý proces, konkrétně práva na výslech svědků proti sobě. Co do podstaty tedy danou námitku před vnitrostátními soudy uplatnil.

b) K odůvodněnosti stížnosti

Stran obecných zásad Soud odkázal na rozsudky ve věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011) a Schatschaschwili proti Německu (č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015). Článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy zakotvuje obecné pravidlo, podle něhož dříve, než je obžalovaný shledán vinným, musí být všechny důkazy proti němu provedeny v jeho přítomnosti na hlavním líčení a v souladu se zásadou kontradiktornosti řízení. Použití výpovědi získané v rámci přípravného řízení jako důkazu není samo o sobě neslučitelné s Úmluvou, ta však vyžaduje, aby obhajoba měla až na výjimky příležitost zpochybnit a vyslechnout daného svědka, ať již při jeho výslechu v přípravném řízení či v pozdější fázi trestního řízení. Při posuzování, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, Soud bere v potaz: a) zda existoval závažný důvod pro absenci výslechu svědku na hlavním líčení, a tedy i pro připuštění jeho výpovědi z přípravného řízení, b) zda byla jeho výpověď výlučným nebo rozhodujícím důkazem pro odsouzení obžalovaného a c) zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku připuštění takové výpovědi a zajistily, aby byla zachována celková spravedlivost řízení.

Soud předně uvedl, že důvodem, proč nebyla R. K. vyslechnuta, nebyla její nedosažitelnost, ale využití práva nevypovídat, které jí přiznával vnitrostátní právní řád (srov. Hümmer proti Německu, č. 26171/07, rozsudek ze dne 19. července 2012, § 41–42). Proto bylo přistoupeno k výslechu vyšetřujícího soudce a dvou policistů, před nimiž R. K. učinila výpověď krátce po předmětných událostech. Dle Soudu tedy existoval závažný důvod, který bránil výslechu stěžovatelky u hlavního líčení. Ve druhém kroku zkoumal, jakou mělo připuštění těchto důkazů váhu z hlediska odsouzení stěžovatele. Soud naznal, že nešlo o výlučné anebo rozhodující důkazy. Odsouzení stěžovatele bylo založeno na výpovědích několika sousedů, syna R. K., dopisu, který ji stěžovatel přiměl sepsat, ale i jiných důkazech. Přesto lze dle Soudu výpověď před vyšetřovacím soudcem považovat přinejmenším za důkaz významný, jehož připuštění mohlo nepříznivě ovlivnit možnosti obhajoby. Proto Soud přistoupil ke třetímu kroku testu. Vláda po vzoru zemského soudu připustila, že pro účely výslechu R. K. ze strany vyšetřovacího soudce v přípravném řízení měl být stěžovateli ustanoven obhájce. Soud přihlédl k tomu, že zemský soud důkladně a obezřetně posuzoval věrohodnost a spolehlivost výpovědi R. K., která byla nadto podpořena silnými podpůrnými důkazy. Stěžovateli bylo kromě toho umožněno, aby před soudy předestřel vlastní verzi událostí, čehož nevyužil. V neposlední řadě mohl vyslechnout vyšetřujícího soudce, který vypovídal coby svědek.

S ohledem na váhu výpovědi R. K., existenci dostatečně silných podpůrných důkazů a vyvažující faktory, které kompenzovaly znevýhodnění obhajoby, nakonec Soud shledal, že za okolností projednávané věci nedošlo k narušení spravedlivé povahy řízení jako celku, a tedy ani k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.