FRÖHLICH proti Německu

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (5. sekce)
Číslo stížnosti: 16112/15
Datum: 26. 7. 2018

Složení senátu: E. Mřse, předseda senátu (Norsko), A. Nußberger (Německo), Y. Grozev (Bulharsko), S. O’Leary (Irsko), M. Mits (Lotyšsko), L. Hüseynov (Ázerbájdžán), L. Chanturia (Gruzie).

[§ 1. – 4. Průběh řízením před ESLP]

5. Stěžovatel se narodil v roce 1966 a žije v Köthelu.

I. Pozadí případu

6. V roce 2004 navázal stěžovatel vztah s X, vdanou ženou, která stále žila se svým manželem, s nímž měla šest dětí. Na počátku roku 2006 X otěhotněla a prozradila to stěžovateli. V říjnu 2006 se narodilo děvčátko. Krátce poté stěžovatel vztah ukončil.

7. X a její manžel, právní otec dívky, bránili následným snahám stěžovatele o kontakt s dítětem. Přeli se o to, že stěžovatel je biologickým otcem, ale odmítali souhlasit s testem otcovství.

8. Stěžovatel zahájil různá řízení s cílem postavit najisto své právní otcovství, aby byl proveden test biologického otcovství a aby získal střídavou péči. Jeho návrhy však byly neúspěšné.

II. Rozporovaná řízení

A. Řízení před rodinným soudem

9. Dne 21. 12. 2010 podal k rodinnému soudu v Obernburgu návrh na úpravu pravidelného styku s dítětem, a odkazoval na rozsudek Soudu ve věci Anayo proti Německu, jenž byl vydán tentýž den. Tvrdil, že je biologickým otcem dítěte, a nabídl se, že prokáže svůj nárok prostřednictvím znaleckého posudku. Vedle toho místopřísežně prohlásil, že měl s X v rozhodné době pohlavní styk.

10. Dne 9. 5. 2011 rodinný soud návrh stěžovatele zamítl. Shledal, že otcovství stěžovatele nebylo prokázáno a že tedy není možné mu přiznat kontakt.

B. Řízení před odvolacím soudem

1. Řízení stěžovatele

11. Dne 14. 6. 2011 se stěžovatel odvolal. Dne 16. 11. 2011 doplnil své odvolání a především se opřel o rozsudek Soudu ve věci Schneider proti Německu a požadoval styk s dítětem alespoň jednou měsíčně, zpočátku jako styk asistovaný.

12. Dne 1. 12. 2011 odvolací soud vyslechl stěžovatele a právního otce dítěte. Ten prohlásil, že věděl o vztahu mezi jeho manželkou a stěžovatelem, a rovněž předpokládal, že došlo k sexuálnímu styku. V říjnu 2005 X jemu a dětem sdělila, že její vztah se stěžovatelem skončil, ačkoli nemohl vyloučit opak, a dokonce považoval za pravděpodobné, že pokračovala ve vztahu za jeho zády. O těhotenství své ženy se dozvěděl v únoru 2006 a měl za to, že je otcem. V prosinci 2006 mu stěžovatel telefonicky sdělil, že otcem dítěte je on. V tu chvíli si matka oddychla, že doba tajností je pryč. Tento moment byl pro ně jako pár zlomovým bodem, a jejich vztah se následně zlepšil. Oba si dítě přáli. Ačkoli se domníval, že stěžovatel je otcem dítěte, nesouhlasil by s jakýmkoli kontaktem, protože jim stěžovatel způsobil mnoho utrpení a musí nést důsledky svého jednání. Řízení, která stěžovatel zahájil, byla pro pár zátěží, ale neměla negativní dopad na vztah mezi manželi, spíše jej naopak upevnila. Každý z rodiny kromě dítěte věděl, že si stěžovatel myslí, že je otcem dítěte.

13. Dne 9. 2. 2012 odvolací soud vyslechl matku dítěte. Na závěr jednání informoval strany řízení, že nemá za to, že je v současné době styk se stěžovatelem v nejlepším zájmu dítěte, a navrhl, aby stěžovatel stáhl své odvolání.

14. Dne 21. 6. 2012 kolizní opatrovnice dítěte (Verfahrenspfleger), psycholožka, poskytla detailní písemné vyjádření, z něhož vyplývalo, že styk se stěžovatelem by byl pro blaho dítěte v tomto věku škodlivý.

15. Dne 17. 8. 2012 požádal stěžovatel odvolací soud, aby si vyžádal znalecký posudek, zda by byl styk pro dívku škodlivý, nebo by sloužil jejímu nejlepšímu zájmu; aby nařídil jednání, na němž by kolizní opatrovnice vysvětlila své písemné vyjádření; aby provedl test otcovství a vyslechl dítě.

16. Dne 28. 9. 2012 odvolací soud strany informoval, že považuje za nezbytné vyslechnout dítě. Proti tomu brojila opatrovnice dítěte. Uvedla, inter alia, že dítě nemá ponětí o návrzích stěžovatele, že stěžovatel nemůže prokázat své otcovství, když chybí právní základ a že právní rodiče dítěte neposkytli jediný důkaz jejich tvrzení, že manžel matky byl rovněž biologickým otcem dítěte.

17. Dne 29. 10. 2012 odvolací soud vyslechl šestileté dítě pouze za přítomnosti jeho opatrovnice. Podle zápisu si bylo dítě – aniž by tušilo skutečné důvody – vědomo, že rodiče jsou ve sporu se stěžovatelem, který jej chce vídat a chce, aby vídalo ono jeho, ale ani ono, ani rodiče s tím nesouhlasili.

18. Dne 19. 11. 2012 opatrovnice uvedla, že slyšení dítěte potvrdilo její písemné vyjádření z června 2012.

19. Dne 21. 11. 2012 se stěžovatel vyjádřil k pohovoru s dítětem, předložil soukromý znalecký posudek a požádal, aby odvolací soud obstaral znalecký posudek ohledně práva styku a jmenoval nového kolizního opatrovníka. Dále požadoval, aby odvolací soud informoval dítě o jeho návrhu při novém jednání. Dodal, že v případě, že jeho odvolání bude zamítnuto, měl by obdržet zprávu o vývoji dítěte a dvě aktuální fotografie každých šest měsíců.

2. Rozsudek odvolacího soudu

20. Dne 13. 12. 2012 odvolací soud návrhy stěžovatele zamítl. Hned zpočátku shledal, že se stěžovatel nemůže opřít o § 1684 odst. 1 občanského zákoníku, jelikož není právním otcem dítěte. Nemohl se ani opřít o § 1685 odst. 2 občanského zákoníku, neboť nikdy fakticky nepožíval skutečné odpovědnosti za dítě. Dále se odvolací soud věnoval otázce, zda § 1685 odst. 2 občanského zákoníku lze interpretovat tak, že ve světle rozsudku Soudu Anayo proti Německu a Schneider proti Německu (cit. výše) lze předvídat, že na otce, který byl schopen prokázat, že se vážně snažil nést skutečnou odpovědnost, ale nepodařilo se mu to z důvodu odmítání matky nebo právního rodiče, lze nazírat tak, že nesl skutečnou odpovědnost ve smyslu tohoto článku.

21. Tato otázka však mohla zůstat nezodpovězena, protože kontakt musí za každých okolností svědčit nejlepšímu zájmu dítěte. V tomto ohledu odvolací soud shledal, že je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte už posuzovat předběžnou otázku, zda byl stěžovatel biologickým otcem dítěte. Dítě žilo v dobře uspořádané a emocionálně stabilní rodině sestávající z otce, matky a dalších dětí. Odvolací soud zdůraznil své přesvědčení, že by toto rodinné spojení bylo zničeno, kdyby bylo potvrzeno otcovství stěžovatele a nařízen styk. Slyšení dítěte a právních rodičů dítěte ukázalo, že ve vnímání dítěte existuje pouze jeden otec, manžel matky. Nebyly zde žádné indicie, že by později jmenovaný převzal vůči dítěti svou roli jako otec nebo ji vykonával rozdílně vůči svým dalším dětem. Toto dítě bylo do rodiny dobře integrováno a cítilo se v ní pod ochranou a bezpečně. Toto posouzení bylo v souladu se závěry kolizního opatrovníka.

22. Odvolací soud se obával, že vyjasnění otázky otcovství by neslo riziko, že by se rodina rozpadla, což by mělo pro dítě značné negativní důsledky, jelikož by ztratilo hlavní vztahové osoby. Jak podotkl po jednání, měl za to, že je vysoce pravděpodobné, že je stěžovatel biologickým otcem dítěte. Tato otázka by však mohla být s konečnou platností určena testem otcovství, proti němuž právní rodiče dítěte brojili. Matka potvrdila, že její manžel je biologickým otcem její dcery a oba zaujali neústupný postoj proti stěžovateli. Podle odvolacího soudu to vyplynulo při soudním jednání, že právní otec dítěte důvěřoval v zásadě tvrzení své manželky, ale zároveň pochyboval o svém otcovství, ačkoli to přímo nevyslovil. I přes tyto pochybnosti a dlouho trvající soudní řízení nezpochybnil prohlášení své ženy. Odvolací soud nabyl dojmu, že manželé se vůči stěžovateli opevnili jako ve vozové hradbě, jak ukázalo prohlášení právního otce dítěte, že soudní řízení nemají negativní dopad na vztah s jeho ženou, ale naopak jej upevňují. Odvolací soud uzavřel, že právní otec může žít s touto nejistotou a že jeho postoj neměl žádné důsledky pro dítě. Kdyby však bylo postaveno najisto biologické otcovství stěžovatele, právní otec by si uvědomil, že jeho dlouhodobá důvěra ženě byla neoprávněná. Nebylo možné předvídat reakci právního otce, ale nebylo lze vyloučit očividné riziko, že by se manželství rozpadlo s ohledem na předchozí problémy páru. Rozpad páru by v podstatě znamenal rozpad rodiny dítěte a ztrátu jeho vztahů, což by ohrozilo jeho blaho.

23. Odvolací soud zdůraznil, že si je s ohledem na důležitost blaha dítěte vědom, že by mohlo dlouho trvat, než by se vyjasnila předběžná otázka otcovství, a uběhly roky předtím, než by bylo přiznáno právo styku. Ten by se mohl rozvinout, jakmile začne dítě klást otázky, ale nyní to nebylo v jeho zájmu, aby bylo konfrontováno s otázkou otcovství. Nebylo tedy doporučeníhodné mu říci o návrzích stěžovatele, nebo vyměnit kolizního opatrovníka.

24. Odvolací soud pokračoval a uvedl, že i když lze předpokládat, že je stěžovatel biologickým otcem dítěte, styk se stěžovatelem nebyl v nejlepším zájmu dítěte. Kvůli vysoce emotivním konfliktům mezi právními rodiči a stěžovatelem a kvůli skutečnosti, že stěžovatel nevyloučil, že by mohl dítěti říct, že je jeho biologickým otcem, když by ho viděl, by styk ohrozil blaho dítěte. Proto nebylo vhodné nařídit znalecký posudek stran otázky, zda a jak by se dítě vyrovnalo se dvěma otci nebo zda by bylo obecně vhodné přiznat dětem v raném věku kontakt s jejich biologickými rodiči. Tyto otázky bylo nutné posoudit ve světle těchto extrémně napjatých vztahů mezi stěžovatelem a právními rodiči dítěte a s ohledem na předvídatelné důsledky pro dítě, pokud by byl styk přiznán. Odvolací soud dodal, že zahrnul a opřel se o písemné vyjádření kolizní opatrovnice, zkušené psycholožky, dobře známé z jiných řízení.

25. Co se týče návrhu stěžovatele na poskytování informací, shledal odvolací soud následující:

„Požadavek stěžovatele na poskytování informací, jenž podal alternativně jeho právního zástupce v podání ze dne 21. 11. 2012, neexistuje. Takový nárok nelze založit na § 1686, první věta, občanského zákoníku, protože stěžovatel není, jak vyžaduje toto ustanovení, právním otcem dítěte. Zda může být toto ustanovení interpretováno ve světle výše zmíněných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, tedy tak, že lze předpokládat, že biologický otec může rovněž uplatňovat právo na informace, lze ponechat otevřené: vyžadovalo by to posoudit předběžnou otázku, zda byl stěžovatel biologickým otcem dítěte. Jak bylo již dříve prokázáno, vyjasnění této otázky nařízením testu otcovství by bylo v rozporu s blahem dítěte.“

26. Dne 11. 2. 2013 odvolací soud zamítl námitku stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo být slyšen.

C. Řízení před Federálním ústavním soudem

27. Předtím, dne 28. 1. 2013, podal stěžovatel ústavní stížnost k Federálnímu ústavnímu soudu (sp. zn. BvR 844/13).

28. Dne 18. 7. 2013 informoval Federální ústavní soud stěžovatele, že dne 13. 7. 2013 vstoupil v platnost zákon o posílení práv biologických a nikoli právních otců, který poskytoval podle § 1686a občanského zákoníku biologickým otcům novou možnost získat právo na styk a na informace, ačkoli nemají s dítětem žádný sociální nebo rodinný vztah (viz § 32 níže). Dodal, že v soudních řízeních ohledně výkonu takových práv může být posouzení předběžné otázky otcovství nezbytné podle § 167a odst. 2 zák. o rodinných věcech (viz § 33 níže). Dotázal se stěžovatele, zda za takových okolností vezme zpět svou ústavní stížnost.

29. Dne 13. 8. 2013 stěžovatel odpověděl, že trvá na své stížnosti, protože by ani podle nového zákona nezískal příznivější rozhodnutí. Poukázal na to, že odvolací soud zamítl jeho návrh na styk, ač předpokládal, že je biologickým otcem dítěte, neboť by kontakt nebyl v zájmu dítěte. Odvolací soud tudíž již rozhodl ve světle nového § 1686a občanského zákoníku. Stěžovatel dodal, že stejné odůvodnění použil na jeho návrh o poskytování informací. Vzhledem k tomu, že by podle jeho názoru určení otcovství ohrozilo rodinu, upustil by odvolací soud od nařízení lékařského vyšetření, protože od právních rodičů nelze rozumně očekávat podstoupení lékařského vyšetření podle § 167a odst. 2 zák. o rodinných věcech.

30. Dne 21. 9. 2014 Federální ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

[§ 31. – 35. II. Relevantní vnitrostátní právo a judikatura]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

I. Stížnost ohledně odmítnutí práva styku

36. Stěžovatel namítal, že rozhodnutí domácích soudů o odmítnutí styku s dítětem porušilo jeho právo na respektování jeho soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. Dále uvedl, že domácí soudy pochybily, když nezjistily dostatečně relevantní skutečnosti týkající se jeho vztahu s jeho dcerou, konkrétně jeho otcovství, a porušily čl. 8 ve spojení s čl. 6 Úmluvy.

[§ 37. Citace čl. 8 Úmluvy]

38. Stěžovatel tvrdil, že odvolací soud upřednostnil v principu sociální rodinu, aniž by zohlednil různé ohrožené zájmy a aniž by vyvážil tyto zájmy s otevřeným výsledkem. Stěžovatel uvedl, že odvolací soud nezvážil asistovaný styk a pochybil při zadání znaleckého posudku ohledně otázky, zda by byl styk v nejlepším zájmu dítěte.

39. Soud shledává, že odmítnutí odvolacího soudu přiznat stěžovateli právo styku dosáhlo zásahu minimálně do práva stěžovatele na soukromý život (Anayo proti Německu, § 58, a Schneider proti Německu, § 90, cit. výše). Dále poznamenává, že rozsudek odvolacího soudu má zákonnou oporu ve vnitrostátním právu a sledoval ochranu práv a svobod dítěte.

40. Při stanovení, zda byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“, odkazuje Soud na principy stanovené ve své judikatuře. Opakovaně zdůrazňuje zejména to, že čl. 8 je možné vykládat tak, že klade signatářským státům povinnost přezkoumat, zda bylo v nejlepším zájmu dítěte umožnit biologickému otci vytvořit si vztah s jeho dítětem, zejména tak, že by mu bylo přiznáno právo styku (Anayo proti Německu, cit. výše, § 67–73, Schneider proti Německu, cit. výše, § 95–105, a Ahrens proti Německu, § 74). To může v řízeních o styk implikovat určení biologického otcovství – jako protikladu k právnímu, jestliže za zvláštních okolností případu na kontakt mezi tvrzeným biologickým otcem – máme-li za to, že je skutečně biologickým rodičem dítěte – a dítětem, je možné nahlížet jako na souladný s nejlepším zájmem dítěte (Schneider proti Německu, cit. výše, § 103; Kautzor proti Německu, § 76).

41. Soud rovněž zdůrazňuje, že míra posuzovací volnosti daná členským státům je ve vztahu ke stanovení právního statusu dítěte široká, je však více limitovaná v otázce práva styku a práva na informace (A. L. proti Polsku, § 68; L. D. a P. K. proti Bulharsku, § 59). Bude se však jednat obvykle o širokou míru posuzovací volnosti, pokud má stát nastolit rovnováhu mezi soupeřícími soukromými a veřejnými zájmy nebo právy podle Úmluvy (S. H. a další proti Rakousku, § 94; Mandet proti Francii, § 52 s dalšími odkazy).

42. Soud hned zpočátku shledává, že odvolací soud zvážil, že stěžovatel nemohl žalovat svá práva styku podle německé právní úpravy, která byla účinná v rozhodné době, protože nebyl ani právním otcem dítěte, ani nenesl skutečnou odpovědnost za dítě. Dále uvádí, že co se týče možnosti založit právo styku na tvrzeném biologickém otcovství stěžovatele s ohledem na rozsudky Soudu Anayo proti Německu a Schneider proti Německu, odvolací soud judikoval, že určení biologického otcovství stěžovatele proti vůli právních rodičů by bylo v rozporu s blahem dítěte; Soud však může ponechat tuto otázku otevřenou, neboť kontakt se stěžovatelem by za všech okolností ohrozil blaho dítěte, jelikož mezi stěžovatelem a právními rodiči byly hluboké rozepře, a kvůli riziku, které představoval fakt, že stěžovatel nevyloučil, že nesdělí děvčeti, že je jejím biologickým otcem. Odvolací soud tudíž uvedl dostatečné důvody pro své rozhodnutí.

43. Pokud jde o rozhodovací proces, Soud zaprvé poznamenává, že byl stěžovatel přímo osobně zapojen do řízení a byl zastoupen právním zástupcem. Zadruhé, odvolací soud vyslechl nejen stěžovatele, ale rovněž dítě a právní rodiče dítěte. Mimo to, když dospěl k rozhodnutí zamítnout styk, zvážil odvolací soud situaci celé rodiny a opřel se o rozsáhlé písemné vyjádření kolizní opatrovnice dítěte, zkušené psycholožky. Není zde tedy žádná známka toho, že by soudci odvolacího soudu založili své závěry na standardizovaných argumentech ve prospěch sociálních rodin. Navíc, zatímco je pravda, že odvolací soud zamítl návrh stěžovatele stanovit jeho biologické otcovství, je podle Soudu pravdou, že soud mohl upustit od nařízení testu otcovství v případech, kdy další podmínky pro styk nejsou splněny (srov. Schneider proti Německu, cit. výše, § 103; viz též judikaturu Federálního ústavního soudu, § 34). Soud je tudíž přesvědčen, že procesní postup odvolacího soudu byl v tomto ohledu rozumný.

44. S ohledem na výše uvedené je Soud utvrzen, že vnitrostátní soudy uvedly dostatečné důvody pro své rozhodnutí nepřiznat stěžovateli právo na styk a poskytly stěžovateli nezbytnou ochranu jeho zájmů.

45. Stížnosti stěžovatele jsou tedy zjevně neopodstatněné a musí být odmítnuty v souladu s čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy.

II. Stížnost stran zamítnutí poskytnutí informací o dítěti

46. Stěžovatel namítal, že rozhodnutí vnitrostátních soudů nepřiznat mu právo na informace o osobní situaci dítěte porušilo jeho právo podle čl. 8 Úmluvy na respekt k jeho soukromému a rodinnému životu. Dále namítal, že pochybení vnitrostátních soudů prověřit dostatečně relevantní skutečnosti týkající se jeho vztahu s dcerou, zejména jeho otcovství, porušilo čl. 8 ve spojení v čl. 6 Úmluvy. Soud má za to, že stížnost má být posouzena samostatně podle čl. 8.

47. Vláda tento argument zpochybnila.

[§ 48. A. K přijatelnosti]

B. K meritu věci

1. Podání stran

a) Stěžovatel

49. Stěžovatel byl názoru, že rozsudek nepřiznávajícímu mu právo na informace o dítěti neměl oporu v zákoně, neboť § 1686 občanského zákoníku byl použitelný pouze ve vztahu k rodičům dítěte. Rozsudek rovněž nesledoval legitimní cíl, stejně tak nebyl nezbytný v demokratické společnosti. Odvolací soud pouze shledal, že soudní určení otcovství zároveň s přiznáním práva styku by ohrozilo rodinu, ale nerozhodl o tom, že právo na informace o dítěti by bylo v rozporu s blahem dítěte. Navíc mohl odvolací soud provést dokazování ohledně otcovství stěžovatele neformálním způsobem.

50. Stěžovatel zdůraznil, že odvolací soud považoval jeho otcovství za pravděpodobné, když posoudil opačná tvrzení matky dítěte jako nepřesvědčivá. Měl sexuální styk s matkou v rozhodné době početí, veřejně své otcovství oznámil, navštívil matku v nemocnici v říjnu 2006, byl s matkou v kontaktu do února nebo března 2007 a předestřel mnoho důkazů, aby své otcovství potvrdil.

51. Předpoklad odvolacího soudu, že rodina se rozpadne, byl tedy pouhou spekulací a nebyl založen na doložitelných důkazech. V tomto ohledu si stěžovatel povšimnul, že manžel matky nikdy nevysvětlil, proč i přes předložené důkazy nenamítal, že je otcem dítěte. Stejně tak nikdy neprohlásil, že by opustil matku v případě, že by bylo určeno otcovství dítěte. Námitka právních rodičů, že manžel X věřil jejímu prohlášení o otcovství, představovala pouze procesní taktiku, aby zabránili styku nebo právu na informace.

52. Konečně stěžovatel namítal, že, v rozporu s postřehy vlády, neopřel odvolací soud své rozhodnutí zamítnout mu právo na informace o písemné vyjádření kolizní opatrovnice. V kaž-dém případě neměla kolizní opatrovnice stejnou funkci jako soudem jmenovaný znalec.

b) Vláda

53. Vláda uznala, že napadené rozhodnutí zasáhlo do práva stěžovatele na respekt k jeho soukromému životu a nejspíš i do jeho rodinného života. To bylo vydáno na základě § 1686 občanského zákoníku, účinného v rozhodné době. Zároveň odvolací soud interpretoval toto ustanovení ve světle rozsudků Soudu ve věci Schneider proti Německu a Anayo proti Německu (cit. výše) jako rovněž aplikovatelných v případech, v nichž biologický otec požadoval informace o svém dítěti. Rozsudek odvolacího soudu sledoval ochranu nejlepšího zájmu dítěte, práva právních rodičů a jejich dětí a byl nezbytný v demokratické společnosti.

54. Vláda zdůraznila, že právo na informace o vývoji dítěte může být přiznáno proti vůli právních rodičů, pokud by navrhovatel měl blízký právní nebo biologický vztah k dítěti. V projednávaném případu nebylo postaveno najisto, že je stěžovatel biologickým otcem S., na rozdíl od situace ve věci Schneider proti Německu, v němž přijaly německé soudy rozhodnutí na základě předpokladu, že byl stěžovatel biologickým otcem. Právo dítěte na ochranu jeho soukromého života muselo tudíž v projednávaném případu převážit. Stěžovatel neměl nárok na to, aby bylo jeho otcovství prokázáno, protože to nebylo v nejlepším zájmu dítěte.

55. Vláda zastávala stanovisko, že podle judikatury Soudu určení otcovství ne vždy převáží nad zájmy jiných zainteresovaných osob (Jäggi proti Švýcarsku, § 38) a národní orgány mohou přikládat větší váhu soukromí a rodinným zájmům právní (adoptivní) rodiny než zájmům biologické matky (I. S. proti Německu, § 86). Když došlo na vyvažování různých ohrožených zájmů, rozhodným prvkem bylo blaho dítěte (Kautzor proti Německu, cit. výše, § 64, K. a T. proti Finsku, § 135). Odvolací soud neopřel své závěry o standardizované argumenty ve prospěch sociálních rodin, nýbrž o zevrubnou a detailní analýzu rodinné situace a zejména role dítěte v rámci rodiny a role manžela matky vůči dítěti. Dospěl k závěru poté, co ústně vyslechl všechny zúčastněné osoby, a na základě písemného vyjádření kolizní opatrovnice, zkušené psycholožky. Nic nesvědčilo proto tomu, že by rozhodovací proces nebyl spravedlivý.

56. Vláda konečně zastávala stanovisko, že odvolací soud by dospěl ke stejnému závěru i podle nové právní úpravy, použitelné od 13. 7. 2013. Podle § 167a odst. 2 zák. o rodinných věcech je na uvážení rodinného soudu, zda by měl přezkoumat nejprve biologické otcovství, nebo otázku nejlepšího zájmu dítěte. Určení otcovství lze odmítnout, pokud nelze rozumně očekávat, že by testovaná osoba podstoupila lékařské vyšetření. V tomto ohledu vláda zdůraznila, že je nutné posuzovat nesmyslnost jak ve vztahu k formě testu, tak k důsledkům výsledku testu pro tu osobu a pro příbuzné této osoby.

B. Posouzení Soudem

57. Soud nejprve poznamenává, že nebylo mezi stranami sporným, že napadené rozhodnutí představovalo zásah do práva stěžovatele na soukromý život. S ohledem na vlastní judikaturu v případech, v nichž je třeba rozhodnout, zda zamýšlený rodinný život spadá do rámce čl. 8 (srov. Schneider proti Německu, cit. výše, § 79–90), dospívá Soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu odmítnout stěžovateli právo na informace o S., s přihlédnutím k specifickým okolnostem případu, zasáhl do jeho práva na respekt k jeho soukromému životu (tamtéž, § 90).

58. Tento zásah představuje porušení čl. 8, pokud není „v souladu s právem“, nesleduje cíl nebo cíle, které jsou legitimní podle odstavce 2 tohoto ustanovení, a nelze jej považovat za „nezbytný v demokratické společnosti“.

59. Odvolací soud založil své rozhodnutí odmítnout poskytnout stěžovateli právo na informace o S. na § 1686 občanského zákoníku a ponechal otevřenou otázku, zda by dospěl k jinému závěru, kdyby vyložil toto ustanovení ve světle judikatury Soudu. Rozsudek cílil na sledování nejlepšího zájmu dítěte a práv jeho právních rodičů. Byl proto přijat k ochraně jejich „práv a svobod“ a dle toho představoval legitimní cíl ve smyslu čl. 8 odst. 2.

60. Při stanovení, zda zásah byl „nezbytný v demokratické společnosti“, odkazuje Soud na principy stanovené v jeho judikatuře citované výše (§ 40–41). Soud by zejména zdůraznil, že vnitrostátní orgány měly výhodu přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami a není úlohou Soudu je nahrazovat ve výkonu jejich povinností ohledně otázek styku a poskytování informací o vývoji dítěte, ale spíše je jeho úlohou přezkoumat ve světle Úmluvy rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu jejich posuzovacích pravomocí (Anayo proti Německu, cit výše, § 66; Schneider proti Německu, cit. výše, § 94). Nad to, existující rodinné vazby mezi manžely a dětmi, o něž skutečně pečují, zasluhují ochrany podle Úmluvy (srov. Anayo proti Německu, cit. výše, § 70; I. S. proti Německu, cit. výše, § 86; Krisztián Barnabás Tóth proti Maďarsku, § 35; Mandet proti Francii, cit. výše, § 56).

61. Soud shledává, že v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu neposkytovalo německé právo možnosti soudního přezkumu otázky, zda jakýkoli vztah, ať už formou styku mezi – předpokládaným – biologickým otcem a jeho dítětem nebo formou poskytování informací o dítěti, byl v nejlepším zájmu dítěte, pokud by jiný muž byl právním otcem dítěte a pokud by biologický otec ještě nenesl žádnou odpovědnost za dítě (srov. Schneider proti Německu, cit. výše, § 92).

62. Avšak odvolací soud neopřel své odmítnutí práv na informace o neexistenci právní úpravy ve vnitrostátním právu, nýbrž o to, že shledal, že vyjasnění otázky otcovství jako předběžné otázky by samo o sobě bylo proti blahu dítěte, které nevědělo o nárocích stěžovatele. Argumentoval, že pokud by bylo potvrzeno biologické otcovství stěžovatele, nebylo možné vyloučit, že by to mohlo zničit současnou rodinu dítěte, jelikož by manžel matky mohl k ní ztratit důvěru.

63. Soud podotýká, že odvolací soud považoval za pravděpodobnější, že biologickým otcem dítěte je stěžovatel, a nikoli manžel matky. Podle odvolacího soudu mohl později jmenovaný mít pochybnosti o jeho biologickém otcovství, ale shledal, že mohl žít v této nejistotě a jeho postoj neměl pro dítě žádné negativní důsledky. Soud poznamenává, že odvolací soud byl přesvědčen, že pokud by mělo být potvrzeno biologické otcovství stěžovatele proti vůli manželů, existovalo riziko, že by se jejich manželství rozpadlo, a tím by ohrozilo blaho dítěte, které by ztratilo svou rodinu a vztahy. Odvolací soud dospěl k tomuto závěru po zevrubné analýze integrace dítěte do rodiny, v níž se cítilo bezpečně a pod ochranou, analýze role manžela matky jako otce a při zohlednění problémů manželů a krize v minulosti, která souvisela se stěžovatelem.

64. Soud dále podotýká, že odvolací soud si byl vědom důležitosti, jakou otázka otcovství může pro dítě znamenat v budoucnosti, jakmile se začne ptát na svůj původ, ale zastával názor, že v rozhodné době nebylo v nejlepším zájmu šestiletého dítěte, aby bylo konfrontováno s otázkou otcovství.

65. Pokud jde o rozhodovací proces, odkazuje Soud na své úvahy učiněné výše (viz § 43). Obzvláště poznamenává, že odvolací soud se speciálně rozhodl ústně vyslechnout dítě proti názoru jeho kolizní opatrovnice. Navíc, i kdyby se posledně jmenovaná rozhodla ve svém písemném vyjádření věnovat toliko otázce slučitelnosti práva na styk s blahem dítěte, mohl odvolací soud získat relevantní obecné informace týkající se rodiny, ve které dítě vyrůstalo.

66. Soud má proto za to, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán v nejlepším zájmu dítěte, a je spokojen, že odvolací soud uvedl relevantní a dostatečné důvody, aby ospravedlnil, že zamítl nejen přiznat právo styku (viz § 42–45 výše), ale rovněž nařídit rodičům dítěte poskytnout stěžovateli informace o dítěti. Je pravdou, že v tomto kontextu se odvolací soud nevěnoval výhradně právu na informace. Zvláště nepřiznal dostatečnou váhu otázce, zda by povinnost poskytnout stěžovateli informace o dítěti měla jakýkoli významný dopad na právo manželů na respekt k jejich rodinnému životu. Avšak za specifických okolností případu může Soud akceptovat argumentaci odvolacího soudu, založenou na negativních konsekvencích určení otcovství pro dítě, což bylo prvotní podmínkou pro to, aby bylo přiznáno právo na informace (viz § 25 výše).

67. S ohledem na tyto úvahy a maje na paměti subsidiární roli Soudu a míru posuzovací volnosti dané státům, je Soud spokojen, že vnitrostátní soudy uvedly dostatečné důvody pro svá rozhodnutí nepřiznat stěžovateli právo na informace a poskytly stěžovateli náležitou ochranu jeho zájmů.

68. Nedošlo proto k porušení čl. 8 Úmluvy.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že čl. 8 Úmluvy nebyl porušen.




© Wolters Kluwer ČR, a. s.