SARISHVILI-BOLKVADZE proti Gruzii

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 19. července 2018 ve věci č. 58240/08 – Sarishvili-Bolkvadze proti Gruzii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že v souvislosti s úmrtím syna stěžovatelky, k níž došlo v důsledku nedbalostního pochybení zdravotnického personálu, došlo k porušení hmotněprávní i procesní složky práva na život dle článku 2 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Po pádu z jeřábu byl syn stěžovatelky přijat na jednotku intenzivní péče. Zde bylo zjištěno, že utrpěl frakturu lebky a otřes mozku. Druhého dne se do nemocnice dostavil vyšetřovatel, aby prověřil okolnosti pádu. Bylo mu však sděleno, že poškozený není schopen vypovídat. Později vyšlo najevo krvácení do trávicího traktu, načež byla synu stěžovatelky poskytnuta odpovídající léčba. Jeho zdravotní stav se pozvolna zlepšoval, až byl přeložen na běžné lůžkové oddělení. Druhý den se nicméně jeho stav náhle prudce zhoršil v důsledku prasknutí vředu na dvanácterníku. O čtyři dny později podstoupil operaci s cílem zastavit krvácení, ovšem po dalších čtyřech dnech zemřel.

Za deset dní se opět dostavil do nemocnice vyšetřovatel, jemuž bylo sděleno, že syn stěžovatelky v mezidobí zemřel. Bezprostředně poté bylo zahájeno vyšetřování okolností jeho úmrtí. V rámci šetření byl dožádán panel znalců, aby určil příčinu úmrtí. Stěžovatelka odpírala udělit souhlas s provedením pitvy. Bez ní však znalci nemohli spolehlivě určit příčinu úmrtí. I tak uvedli, že došlo k nedbalostnímu pochybení lékařů, kteří v důsledku nesprávného vyhodnocení údajů z laboratorního vyšetření nemístně odkládali nezbytný operativní zákrok. Proti lékařům byly zahájeny úkony trestního řízení. Státní zástupce požádal soud o povolení k provedení exhumace těla poškozeného. Stěžovatelka k tomuto postupu znovu odmítla udělit souhlas, i když byla poučena o významu tohoto vyšetřovacího úkonu. Trestní řízení tak muselo být zastaveno, protože se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi nedbalostním pochybením lékařů a úmrtím pacienta. Na žádost stěžovatelky bylo vyšetřování obnoveno, ale bez provedení pitvy skončilo se stejným výsledkem.

Stěžovatelka v průběhu trestního řízení podala též občanskoprávní žalobu na náhradu újmy proti nemocnici a jejímu personálu. V řízení vyšla najevo řada pochybení, včetně toho, že nemocnice neměla povolení vykonávat léčbu v některých odvětvích. Na péči o syna stěžovatelky se nadto podílelo i několik osob, které nikdy nebyly držiteli příslušných oprávnění. Znalci potvrdili, že příčinou úmrtí bylo krvácení do trávicího traktu, kterému šlo zabránit včasným zákrokem. I když byla nemocnice nakonec shledána odpovědnou, stěžovatelce nebyla přiznána náhrada vzniklé nemajetkové újmy, jelikož nebyly dány zákonné důvody pro její přiznání.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Tvrzené porušení článku 2 Úmluvy

Stěžovatelka na poli článku 2 Úmluvy namítala, že stát nedostál svému pozitivnímu závazku ochránit život jejího syna před nedbalostním jednáním lékařů a že neprovedl účinné vyšetřování okolností jeho úmrtí.

a) K porušení hmotněprávní složky práva na život

Soud odkázal na použitelné obecné zásady, které shrnul v nedávné věci Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku (č. 56080/13, rozsudek velkého senátu ze dne 19. prosince 2017, § 185–196). Je-li namítáno, že došlo k úmrtí v důsledku nedbalostního pochybení zdravotnického personálu, může být stát shledán odpovědným jedině tehdy, pokud nepřijal účinný právní rámec, který by zdravotnická zařízení – ať už soukromá nebo veřejná – nutil k přijetí vhodných opatření k ochraně životů jejich pacientů. Pochybení spočívající v mylném úsudku lékaře anebo nedbalá koordinace vhodných léčebných postupů mezi různými lékaři naopak povětšinou nejsou způsobilá odpovědnost státu založit. Z tohoto pravidla však existují dvě výjimky. První se týká situací, kdy byl život pacienta vědomě ohrožen odepřením život zachraňující lékařské péči. Druhou skupinou jsou případy systémových nedostatků v poskytování zdravotnických služeb, které vedly ke stejnému výsledku, kdy vnitrostátní orgány o existujícím riziku věděly nebo vědět měly a mohly, a přesto nepřijaly vhodná opatření k jeho odstranění.

K založení odpovědnosti státu však může dojít pouze tehdy, pokud jsou kumulativně splněny následující čtyři podmínky. Zaprvé, předmětné jednání nebo opomenutí musí překračovat pouhý omyl v úsudku lékaře, tedy musí se jednat o situace odepření nezbytné péče, kdy muselo být zřejmé, že je tím život pacienta vystaven zvýšenému riziku. Zadruhé, musí jít o pochybení, která objektivně vzato plynou z nedostatků systémové nebo strukturální povahy. Nespadají sem tudíž případy, kdy se za daných okolností něco nezdařilo či pokazilo. Zatřetí, musí existovat příčinná souvislost mezi namítaným pochybením a vzniklou újmou na zdraví. Konečně začtvrté, předmětné pochybení musí pramenit z nesplnění povinnosti státu přijmout účinný právní rámec a opatření k jeho uplatňování, kontrole a vynucování.

Podstatou projednávané věci nebylo vědomé odepření přístupu k nezbytné lékařské péči, a proto dle Soudu případ nespadal pod první výše definovanou výjimku.

Jde-li o druhou výjimku, Soud zkoumal splnění čtyř shora uvedených podmínek. Ani při vědomí systémových nedostatků v předmětném zařízení, na něž poukázali znalci, nepovažoval Soud za splněnou už první podmínku, tedy že by namítané pochybení překračovalo pouhý omyl v úsudku lékaře. Z 29 zdravotníků, kteří se podíleli na léčbě syna stěžovatelky, sice někteří postrádali potřebnou kvalifikaci a oprávnění, zákrok samotný však provedl chirurg, jehož odbornost nikdy nebyla zpochybněna. Dle vyjádření znalců bylo prodlení s provedením zákroku způsobeno chybným vyhodnocením výsledků předoperačních testů. To opět poukazuje na nedbalostní omyl v úsudku lékařů, a nikoli na vědomé odepření život zachraňující péče (srov. Asiye Genç proti Turecku, č. 24109/07, rozsudek ze dne 27. ledna 2015, § 82). Při nesplnění první podmínky Soud nepovažoval za nutné zkoumat další podmínky, jelikož odpovědnost státu může vyvstat jedině tehdy, jsou-li splněny všechny zároveň. Dle Soudu tedy projednávaná věc nespadala ani pod druhou z výjimek.

Soud se proto dále zaměřil na posouzení, zda žalovaný stát dostál své povinnosti plynoucí z článku 2 Úmluvy přijmout účinný právní rámec k ochraně životů pacientů, konkrétně zda přijal odpovídající opatření, aby zajistil, že zdravotničtí pracovníci budou splňovat vysoké profesní standardy. Tato povinnost zahrnuje i opatření k zajištění účinné kontroly a vynucování právem stanovených povinností. Mezi stranami bylo přitom nesporné, že v předmětném zařízení působilo v rozporu s vnitrostátní právní úpravou několik lékařů bez příslušných oprávnění. Z nich se někteří podíleli i na péči o syna stěžovatelky. Dle zjištění znalců nadto nemocnice vykonávala činnosti i v oblastech, k nimž neměla odpovídající oprávnění a licence. Vláda přitom nebyla schopna vysvětlit, jakými nástroji je v praxi zajišťováno, aby zdravotnická zařízení plnila povinnosti, které jim ukládají vnitrostátní předpisy. Za daných okolností proto Soud učinil závěr, že došlo k porušení povinnosti zajistit účinné fungování právního rámce k ochraně životů pacientů. K porušení článku 2 Úmluvy v jeho hmotněprávní složce tedy došlo.

b) K porušení procesní složky práva na život

Soud dále připomněl, že z článku 2 Úmluvy vyplývá také povinnost vytvořit nezávislý a účinný soudní systém, který by byl způsobilý odhalit příčiny úmrtí pacientů v soukromých i veřejných zdravotnických zařízeních a vyvodit odpovědnost zúčastněných osob. Na rozdíl od případů, kdy došlo k úmrtí či ublížení na zdraví úmyslným jednáním, článek 2 Úmluvy nevyžaduje, aby byla v případech nedbalostního pochybení lékařů nutně založena odpovědnost v rovině trestného práva. Proto zpravidla postačí, má-li dotčená osoba možnost domoci se nápravy ve formě odškodnění, případně vyvození kárné odpovědnosti lékařů. Je přitom na uvážení jednotlivých států, které prostředky nápravy ve svých právních řádech zakotví. Mají-li však státy dostát svým povinnostem plynoucím z článku 2 Úmluvy, musí tyto prostředky nápravy existovat nejen v teoretické rovině, ale i v praxi (Lopes de Sousa Fernandez proti Portugalsku, cit. výše, § 214–221).

V projednávané věci stěžovatelka netvrdila, že by byl její syn usmrcen úmyslným jednáním. Článek 2 Úmluvy tak nutně nevyžadoval trestněprávní odezvu. V řízení před Soudem přesto namítala, že vyšetřování bylo dvakrát předčasně ukončeno, aniž by byla určena příčina úmrtí. Soud připomněl, že vyšetřování bylo vždy zastaveno z důvodu, že stěžovatelka odmítala provedení pitvy coby klíčového důkazního prostředku k prokázání příčinné souvislosti mezi pochybením podezřelých lékařů a úmrtím jejího syna. Jinak bylo při vyšetřování postupováno s náležitou péčí, rozhodnutí nebyla přijata ukvapeně, nevykazovala známky svévole a byla pečlivě odůvodněna. Za daných okolností se Soud nedomníval, že by zastavení trestního řízení bylo z hlediska procesních povinností státu problematické.

Co se týče občanského soudního řízení proti nemocnici a jejímu personálu, vyústilo v jednoznačné určení, že při léčbě syna stěžovatelky došlo v rozporu s vnitrostátní právní úpravou k nedbalostním pochybením. Daný prostředek nápravy tak byl účinný do té míry, že umožnil postavit najisto rozhodná skutková zjištění. Účinnost prostředku nápravy však závisí také na formě a výši přiznaného odškodnění. Stěžovatelce byla přiznána náhrada majetkové škody v částce přibližně 2 701 eur. Její žádost o náhradu nemajetkové újmy však byla v plném rozsahu zamítnuta, neboť ji nešlo podřadit pod žádný ze zákonem stanovených důvodů. Jinak by tomu bylo, jak připustila vláda, pokud by bylo zjištěno, že daná újma má souvislost se spácháním trestného činu. Bez takového výroku trestního soudu nebylo možné stěžovatelce náhradu přiznat. V projednávané věci tedy nebyl Soud postaven před otázku, zda byla přiznaná výše náhrady přiměřená, neboť vnitrostátní právní úprava za daných okolností vylučovala přiznání jakékoli náhrady nemajetkové újmy. Soud vyzdvihl, že v případech porušení článků 2 a 3 Úmluvy by zásadně měla být náhrada vzniklé nemajetkové újmy nedílnou součástí nápravy (Movsesyan proti Arménii, č. 27524/09, rozsudek ze dne 16. listopadu 2017, § 73). Jelikož úmrtí syna muselo stěžovatelce nepochybně způsobit značné duševní útrapy, což potvrdil i nejvyšší soud, zbavilo ji bezvýjimečné zákonné omezení příležitosti dosáhnout jakékoli náhrady nemajetkové újmy v penězích. Ani občanskoprávní žaloba tak za daných okolností nebyla z hlediska namítaného porušení Úmluvy adekvátním a účinným prostředkem nápravy. I procesní složka článku 2 Úmluvy tak byla porušena.