HOVHANNISYAN proti Arménii

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 19. července 2018 ve věci č. 18419/13 – Hovhannisyan proti Arménii

Senát první sekce Soudu jednomyslně shledal porušení zákazu špatného zacházení dle článku 3 Úmluvy v jeho procesní složce, k němuž došlo tím, že nebylo zahájeno účinné vyšetřování okolností, za nichž měla být stěžovatelka ze strany svých nadřízených fyzicky a verbálně napadena. Kvůli absenci takového vyšetřování Soud neměl dostatek důkazů, aby mohl nade vši rozumnou pochybnost vyslovit, že se stěžovatelka stala obětí přinejmenším ponižujícího zacházení, a tedy že došlo i k porušení hmotněprávní složky tohoto ustanovení.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelka byla zaměstnána jako inspektorka na ministerstvu. K předmětným událostem mělo dojít v lednu 2012. Podle stěžovatelky byla zamčena v kanceláři svého nadřízeného H. A., kde měla být jím a jeho zástupcem A. K. napadena. Oba muži měli stěžovatelku slovně ponižovat, násilně ji držet za ruce a silou jí sebrat papír s osobním hodnocením zaměstnance, který stěžovatelka odmítla na místě podepsat, jelikož k němu hodlala uplatnit námitky. V důsledku tohoto napadení podle svých slov na krátkou dobu omdlela, měla zhmožděniny na rukou a cítila se vážně ponížena. Bezprostředně po události byla dva týdny v pracovní neschopnosti. Její nadřízení měli v mezidobí vytvořit na pracovišti nehostinné prostředí, které jí bránilo v návratu do obvyklého pracovního procesu. Stěžovatelka předmětnou událost nejprve písemně oznámila personálnímu řediteli ministerstva, jehož žádala, aby byla přijata odpovídající opatření. Po čtyřech dnech stěžovatelka nahlásila incident na policii. Vyšetřovatel nařídil, aby byla stěžovatelka ještě téhož dne prohlédnuta lékařem. Druhého dne na policii vypovídal H. A, podle kterého stěžovatelka odmítla vrátit papír se svým hodnocením, načež H. A. odešel a vrátil se spolu s A. K. Stěžovatelka během této doby křičela, nadávala a následně zavolala společnému nadřízenému, kterému nepravdivě sdělila, že ji H. A. zamknul v kanceláři. H. A. popřel, že by on nebo A. K. použili vůči stěžovatelce násilí. Tuto výpověď potvrdil rovněž A. K. a několik dalších zaměstnanců, kteří byli předmětného dne přítomni na pracovišti. Naopak lékařské vyšetření potvrdilo, že stěžovatelka utrpěla zranění, která mohla být způsobena jí popsanými událostmi. Stěžovatelka požadovala, aby bylo vůči jejím nadřízeným zahájeno trestní stíhání. Státní zástupce dal však pokyn vyšetřovateli, aby věc odložil, jelikož se skutek, v němž bylo spatřováno spáchání trestného činu, nestal. Stěžovatelka napadla tyto závěry stížností u soudu. Soudy několika stupňů však její podání odmítly s tím, že rozhodnutí bylo zákonné a stěžovatelčiny argumenty opřeny o subjektivní vnímání události bez opory ve výsledcích prověřování.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy

Stěžovatelka namítala, že byla ze strany svých nadřízených na pracovišti vystavena špatnému zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, což dokládají její zranění, zejména pohmožděniny na rukou, které byly potvrzeny lékařem.

Soud zdůraznil, že špatné zacházení musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti, pokud má spadat do působnosti článku 3 Úmluvy. Posouzení této hranice je přitom z podstaty věci relativní. Závisí na všech okolnostech případu, jako je doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické účinky a v některých případech také pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 86). Stěžovatelka podle Soudu před vnitrostátními orgány přednesla hájitelné tvrzení špatného zacházení, které svou závažností spadá do působnosti článku 3 Úmluvy coby ponižující zacházení. Tím může být totiž jednání, které u oběti vyvolává pocity strachu, utrpení a méněcennosti (Irsko proti Spojenému království, č. 5310/71, rozsudek ze dne 18. ledna 1978, § 167), nerespektuje její důstojnost (Svinarenko a Slyadnev proti Rusku, č. 32541/08 a 43441/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 118 a 138), vede k jejímu pokoření či snížení její důstojnosti – ať už jen v jejích očích (Raninen proti Finsku, č. 20972/92, rozsudek ze dne 16. prosince 1997, § 32), nebo v očích jiných (Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013, § 136) – nebo překonává fyzický nebo duševní odpor oběti a nutí ji k chování proti její vůli nebo svědomí (Jalloh proti Německu, č. 54810/00, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2006, § 68). Jakékoliv tvrzení o porušení článku 3 Úmluvy však musí být podpořeno dostatečnými důkazy. Při jejich posuzování přitom Soud vychází z důkazního standardu „nade vši rozumnou pochybnost“ (Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 82). Z mála důkazů, které byly na vnitrostátní úrovni provedeny, však Soud nemohl učinit závěr, že stěžovatelka byla nade vši rozumnou pochybnost vystavena zacházení rozpornému s článkem 3 Úmluvy. K porušení hmotněprávní složky tohoto ustanovení tudíž nedošlo.

B. K tvrzenému porušení procesní složky článku 3 úmluvy

Jinak tomu bylo ve vztahu k námitce stěžovatelky, dle níž vnitrostátní orgány nedostály svým procesním závazkům plynoucím z daného ustanovení Úmluvy. Soud uvedl, že jakmile stěžovatelka vznesla hájitelné tvrzení špatného zacházení, bylo povinností vnitrostátních orgánů, aby okolnosti případu podrobily účinnému vyšetřování. Aby vyšetřování bylo účinné, musí být v první řadě řádné (Ramsahai a ostatní proti Nizozemsku, č. 52391/99, rozsudek velkého senátu ze dne 15. května 2007, § 324), tedy způsobilé objasnit relevantní skutkové okolnosti a identifikovat – a případně i potrestat – odpovědné osoby (Giuliani a Gaggio proti Itálii, č. 23458/02, rozsudek velkého senátu ze dne 24. března 2011, § 301). To však neznamená, že by každé vyšetřování muselo skončit odsouzením nebo uložením určitého trestu. Nejde totiž o povinnost co do výsledku, ale náležité péče a použitých prostředků. Vyšetřování musí být také důkladné. To znamená, že příslušné orgány musí postupovat v dobré víře a s úmyslem zjistit skutkový stav, nesmí se spoléhat na ukvapené závěry a musí přijmout veškerá rozumná opatření k zajištění důkazů. Jakákoliv pochybení, která mohou podkopat účinnost vyšetřování, představují zpravidla porušení Úmluvou požadovaných standardů (Mikheyev proti Rusku, č. 77617/01, rozsudek ze dne 26. ledna 2006, § 108).

Soud vyzdvihl, že jakmile stěžovatelka ohlásila událost na policii, bylo nařízeno její vyšetření lékařem. Neprodleně byli také vyslechnuti oba podezřelí H. A. a A. K., jakož i řada zaměstnanců ministerstva, kteří byli tou dobou přítomni na pracovišti. Na základě těchto důkazů ve věci ale nikdy nebylo zahájeno žádné oficiální vyšetřování. Státní zástupce naopak odmítl trestní stíhání zahájit. Stejně tak neproběhlo ani žádné šetření uvnitř samotného ministerstva. Z posudku lékaře přitom jasně vyplývalo, že stěžovatelka utrpěla určitá, nikoli nevýznamná zranění. I přesto vnitrostátní orgány nevynaložily opravdové úsilí, aby objasnily jejich původ. Místo toho se spokojily s tím, že všichni zaměstnanci, kteří vypovídali, přisvědčili tvrzením stěžovatelčiných nadřízených. Svědkové tak např. nebyli vyslechnuti pod přísahou, aby se vyloučilo riziko nepravdivé výpovědi v důsledku přirozeného strachu vypovídat proti vlastním nadřízeným. Stejně tak nebyly vysvětleny některé rozpory ve výpovědích H. A. a prověřena jejich pravdivost. Za daných okolností tak nebylo skutečné vyšetřování nikdy zahájeno, natož aby splňovalo přísné požadavky stran účinnosti. Soud rozhodl, že vzhledem k těmto nedostatkům vnitrostátní orgány nedostály pozitivnímu závazku zahájit účinné vyšetřování přinejmenším ponižujícího zacházení, jemuž měla být stěžovatelka vystavena. Došlo tak k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy.