MAZEPA A OSTATNÍ proti Rusku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 17. října 2018 ve věci č. 15086/07 – Mazepa a ostatní proti Rusku

Senát třetí sekce Soudu dospěl poměrem pěti hlasů proti dvěma k závěru o porušení procesní složky práva na život dle článku 2 Úmluvy, když shledal, že vyšetřování okolností vraždy investigativní novinářky nedostálo požadavkům na účinnost a rychlost, neboť neusilovalo o odhalení totožnosti zadavatele činu a ani po deseti letech nebylo skončeno.

I. Skutkové okolnosti

Případ se týkal vyšetřování vraždy Anny Politkovské, známé investigativní novinářky, která se zabývala porušováním lidských práv ze strany ruských ozbrojených sil a kritikou vládní politiky prezidenta Putina. K její vraždě došlo v říjnu 2006 ve výtahu moskevského domu, kde bydlela. Bezprostředně po činu bylo zahájeno vyšetřování. Vyšetřovatelé ohledali místo činu, kde na schodišti nalezli pistoli s tlumičem a nábojnice. Dále zajistili kamerové záznamy z okolí domu a prověřili záznamy telefonních hovorů v daném čase a místě. Pitva potvrdila, že příčinou úmrtí byly průstřely hlavy, hrudníku a pravé nohy oběti. V průběhu vyšetřování vyšlo mj. najevo, že krátce před vraždou byla oběť sledována ruskými úřady. Jeden z obviněných nadto vypověděl, že přijal nabídku od blíže neurčené osoby, aby za úplatu zorganizoval úkladnou vraždu novinářky. Objednatel vraždy měl přitom být znepokojen reportážemi ohledně porušování lidských práv, zpronevěry státního majetku a zneužívání pravomocí úředními osobami, které oběť uveřejnila. Řízení vyústilo v odsouzení a potrestání pěti osob, u nichž se podařilo prokázat přímý podíl na spáchání činu.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelé, příbuzní oběti, na poli článku 2 Úmluvy namítali, že vyšetřování nebylo účinné, jelikož se příslušné orgány omezily na odhalení přímých pachatelů, aniž se zabývaly tím, kdo si vraždu novinářky objednal. Zároveň tvrdili, že vyšetřování nebylo vedeno s náležitou péčí, když ani po deseti letech nebylo pravomocně skončeno.

A. K přijatelnosti

Vláda namítala, že si stěžovatelé nemohou nárokovat postavení oběti, jelikož: (i) nepředložili Soudu kopie některých dokumentů a (ii) obdrželi v rámci vnitrostátního řízení přiměřené odškodnění. Soud předně odmítl, že by mohlo mít neposkytnutí dokumentů vliv na posouzení otázky, zda lze stěžovatele považovat za oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy. Dále připomněl, že ani rozhodnutí nebo opatření, které je z hlediska stěžovatele příznivé, ho v zásadě nezbavuje postavení oběti, ledaže by vnitrostátní orgány porušení práva – výslovně anebo co do podstaty – uznaly a poskytly za něj odpovídající odškodnění (Nikolova a Velichkova proti Bulharsku, č. 7888/03, rozsudek ze dne 20. prosince 2007, § 49). Třetí a čtvrtý stěžovatel sice obdrželi odškodnění, avšak nikoliv z titulu porušení povinnosti státu vést účinné vyšetřování, která je předmětem stížnosti. Ruské orgány navíc nikdy výslovně ani co do podstaty neuznaly, že by došlo k porušení této stránky práva na život. Soud proto námitku zamítl a stížnost prohlásil za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

Soud připomněl, že závazek chránit život dle článku 2 Úmluvy vyžaduje, aby v případech, kdy došlo k úmrtí jednotlivce v důsledku použití síly ze strany úředních nebo soukromých osob, existovala nějaká forma účinného úředního vyšetřování (Branko Tomašić a ostatní proti Chorvatsku, č. 46598/06, rozsudek ze dne 15. ledna 2009, § 62). Smyslem této povinnosti je zajistit účinné uplatňování vnitrostátních norem určených k ochraně života a pohnat pachatele k odpovědnosti. Vyšetřování musí být v prvé řadě řádné, tedy způsobilé vést k odhalení skutkových okolností, a je-li to namístě, i ke zjištění totožnosti odpovědných osob a jejich odpovídajícímu potrestání. Povinnost vést účinné vyšetřování není povinností co do výsledku, nýbrž použitých prostředků (Mustafa Tunç a Fecire Tunç proti Turecku, č. 24014/05, rozsudek velkého senátu ze dne 14. dubna 2015, § 172–173). Jakékoli nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanými standardy. Závěry vyšetřování musí být založeny na pečlivém, objektivním a nezaujatém zhodnocení všech relevantních skutečností. Povaha a stupeň vyžadovaného přezkumu závisí na konkrétních okolnostech případu. Pokud úřední vyšetřování vyústilo v řízení před soudy, musí splňovat požadavky článku 2 řízení jako celek. Z tohoto ustanovení však nelze dovodit individuální právo na stíhání nebo potrestání třetí osoby ani absolutní povinnost, že všechna stíhání musí skončit odsouzením nebo dokonce uložením konkrétního trestu (Öneryildiz proti Turecku, č. 48939/99, rozsudek velkého senátu ze dne 30. listopadu 2004, § 95–96). Při posuzování, zda stát dostál svým procesním povinnostem, Soud bere v potaz, zda bylo vyšetřování: a) účinné, b) vedené urychleně a s náležitou péčí, c) pod kontrolou veřejnosti a příbuzných oběti a d) nezávislé a nestranné.

Tyto požadavky Soud následně použil na okolnosti projednávané věci. Vyšetřování bylo dle Soudu účinné do té míry, že vedlo k odsouzení pěti osob přímo odpovědných za spáchání vraždy. Proto se dále zaměřil na posouzení otázky, zda vyšetřující orgány vynaložily skutečné a vážně míněné úsilí, aby objasnily totožnost zadavatele vraždy. Jde-li o násilná úmrtí novinářů, je totiž dle Soudu zvláště důležité objasnit, zda čin nesouvisel s výkonem jejich činnosti. Soudu přitom nebyly předloženy žádné informace, které by nasvědčovaly snaze zjistit totožnost objednatele zločinu. Ruská vláda Soudu přinejmenším žádné takové písemnosti neposkytla a omezila se na zaslání kopií rozhodnutí vnitrostátních soudů. Z jejich obsahu je přitom zřejmé, že soudy vycházely z předpokladu, že objednatelem vraždy měl být jakýsi bývalý ruský politik žijící v Londýně, který však zemřel v roce 2013. Vláda ve svém podání tvrdila, že požádala britské orgány o součinnost. Ani tuto skutečnost však nebyla s to doložit. Soud se proto pozastavil nad tím, že soudy po celou dobu vycházely z domněnky, kdo byl objednatelem vraždy, aniž se ji v průběhu let snažily jakkoli ověřit. Závěry vyšetřování přitom musí být založeny na důkladném, objektivním a nestranném posouzení všech relevantních skutečností. Nečinnost soudů je zarážející tím spíše, že stěžovatelé namítali, že se na spáchání činu mohly podílet úřední osoby. Za daných okolností bylo žádoucí, aby se soudy s těmito závažnými nařčeními náležitě vypořádaly, což se nestalo. S ohledem na uvedené skutečnosti Soud naznal, že vyšetřování nelze z hlediska odhalení totožnosti zadavatele vraždy považovat za řádné.

Dále se zabýval otázkou, zda řízení bylo vedeno s náležitou péčí a rychlostí. Nepřiměřená délka vyšetřování a následného soudního řízení zpravidla naznačuje, že stát nedostál svým pozitivním závazkům, ledaže by ji byl schopen odůvodnit pádnými důvody (Lopez de Sousa Fernandes proti Portugalsku, č. 56080/13, rozsudek velkého senátu ze dne 19. prosince 2017, § 219). V projednávané věci započalo vyšetřování v roce 2006 a v době vynesení rozsudku Soudu nebylo skončeno. Žalovaná vláda přitom nepředložila žádné důvody, které by mohly celkovou délku řízení ospravedlnit. Vzhledem k tomu, že vyšetřování nebylo vedeno řádně ani urychleně, Soud považoval za nadbytečné zabývat se otázkou jeho nestrannosti a nezávislosti. K porušení článku 2 Úmluvy v jeho procesní složce tedy došlo.

III. Odlišná stanoviska

Soudkyně Jäderblom a Keller ve svém společném souhlasném stanovisku uvedly, že Soud zmeškal příležitost zabývat se požadavky na nezávislost vyšetřování, což bylo žádoucí vzhledem k tvrzení stěžovatelů, že příslušníci federální zpravodajské služby oběť bezprostředně před spácháním činu sledovali a že vyšetřovatelé záměrně přehlíželi roli a možné zapojení úředních osob. Dále měl Soud poukázat na vyšetřovací úkony, které měly být provedeny, aby orgány dostály svým povinnostem plynoucím z článku 2 Úmluvy.

Naopak soudce Dedov a soudkyně Poláčková vyjádřili svůj nesouhlas se závěrem většiny o porušení článku 2 Úmluvy. Dle jejich sdíleného přesvědčení bylo vyšetřování účinné, neboť vedlo k určení příčiny úmrtí a odsouzení přímo odpovědných osob. Třebaže se nepodařilo zjistit totožnost objednatele činu, neznamená to nutně, že vyšetřování jako celek nedostálo požadavkům Úmluvy. Ani délku řízení nepovažovali za nepřiměřenou, byť připustili, že se tak může jevit pod úhlem čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Účel článku 2 je však odlišný. Podstatné je, že vyšetřování bylo bezodkladně zahájeno, klíčové vyšetřovací úkony byly urychleně provedeny a že řízení netrpělo žádnými obdobími úplné nečinnosti, která by byla vyšetřovacím orgánům přičitatelná.