MARIYA ALEKHINA A OSTATNÍ proti Rusku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 17. července 2018 ve věci č. 38004/12 – Mariya Alekhina a ostatní proti Rusku

Senát třetí sekce Soudu šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že umístění stěžovatelek během soudního jednání do skleněných klecí a podmínky, v nichž byly přepravovány k soudnímu jednání, představovaly ponižující zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Dále jednomyslně shledal porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy z důvodu nedostatečného odůvodnění vazby stěžovatelek. Soud též jednomyslně rozhodl, že soudní řízení bylo vedeno v rozporu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy, jelikož umístění stěžovatelek ve skleněných klecích jim v průběhu soudního jednání bránilo v důvěrné komunikaci s jejich právními zástupci. Šesti hlasy proti jednomu pak označil odsouzení stěžovatelek ke dvěma letům odnětí svobody za vystoupení v moskevské katedrále Krista Spasitele za nepřiměřené, a tedy v rozporu s článkem 10 Úmluvy. V neposlední řadě Soud jednomyslně rozhodl, že prohlášením videozáznamu z daného vystoupení za extremistický a jeho následným zákazem bez řádného odůvodnění došlo k porušení článku 10 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelky jsou členky ruské feministické punkové kapely Pussy Riot. Ta v sérii svých neohlášených vystoupení na různých veřejných místech skrze provokativní texty písní kritizovala politický vývoj v Rusku, přičemž její členky měly na sobě pestrobarevné kukly a oblečení. V únoru 2012 se pět členek kapely včetně tří stěžovatelek pokusilo vystoupit v moskevské katedrále Krista Spasitele se svou písní Punk Prayer­ – Virgin Mary, Drive Putin Away. Bezpečnostní služba ovšem členky kapely velmi rychle vyprovodila ven a vystoupení trvalo jen něco přes minutu. V danou dobu neprobíhala mše a uvnitř katedrály bylo jen několik osob. Kapela na vystoupení pozvala novináře a média a na svých internetových stránkách zveřejnila video z vystoupení. Stěžovatelky byly následně obviněny z trestného činu výtržnictví motivovaného náboženskou nenávistí a odsouzeny ke dvěma letům odnětí svobody. Zároveň byl zakázán přístup k videozáznamu na internetu, neboť byl jeho obsah označen za extremistický.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatelky namítaly, že podmínky jejich přepravy k soudnímu jednání a zpět byly nelidské a ponižující. Soud úvodem připomněl, že se v minulosti ztotožnil se závěry Evropského výboru pro zabránění mučení (CPT), že prostory o rozměru 0,8 m2 nejsou vhodné pro přepravu osob bez ohledu na délku cesty (Khudoyorov proti Rusku, č. 6847/02, rozsudek ze dne 8. listopadu 2005, § 76). V projednávané věci jednotlivé prostory, ve kterých byly stěžovatelky přepravovány, měřily mezi 0,37 a 0,49 m2 a prostory vozidla pro společnou přepravu méně než 1 m2. Těmto stísněným podmínkám byly stěžovatelky vystaveny dvakrát denně třicetkrát za měsíc, přičemž jednotlivé cesty trvaly mezi dvaceti minutami a čtyřmi a půl hodinami. Soud proto shledal, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

Stěžovatelky dále namítaly, že jejich umístění do skleněných klecí v průběhu soudního jednání za přítomnosti ozbrojených bezpečnostních složek, kdy byly trvale vystaveny očím veřejnosti, bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Zatímco v kontextu bezpečnostních opatření v soudní síni Soud v minulosti shledal, že umístění v kovové kleci je pro svoji objektivně ponižující povahu samo o sobě v rozporu s článkem 3 Úmluvy (Svinarenko a Slyadnev proti Rusku, č. 32541/08 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 135–138), umístění obviněných ve skleněných klecích či kabinách takovou povahu nemá. Závažnosti ponižujícího zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy však může být dosaženo vzhledem k celkovým okolnostem (Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 92–94), přičemž veřejná povaha takového zacházení může být relevantním nebo přitěžujícím faktorem (např. Kummer proti České republice, č. 32133/11, rozsudek zde dne 25. července 2013, § 64). Skleněné klece stěžovatelkám v projednávané věci poskytovaly dostatečný osobní prostor, byly ale neustále obklopeny ozbrojenými policejními složkami se speciálně vycvičenými psy. Soud nepřijal argument vlády, že předmětná opatření byla zavedena za účelem ochrany stěžovatelek a policie před možnými agresivními projevy publika, neboť ozbrojené složky stály čelem ke stěžovatelkám. Vláda přitom netvrdila, že by daná opatření byla přijata kvůli možnosti narušování soudního jednání ze strany stěžovatelek. Použití hlídacích psů taktéž nebylo nijak zdůvodněno. Soudní jednání bylo navíc pozorně sledováno vnitrostátními i mezinárodními médii. Za těchto okolností Soud konstatoval, že celkové podmínky, za nichž se stěžovatelky účastnily soudního jednání, představovaly ponižující zacházení zakázané článkem 3 Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy

Stěžovatelky dále namítaly, že jejich držení ve vazbě po dobu více než pěti měsíců bez náležitých důvodů bylo v rozporu s čl. 5 odst. 3 Úmluvy.

Soud připomněl, že v minulosti mnohokrát shledal porušení daného ustanovení, pakliže vnitrostátní soudy zdůvodňovaly setrvání ve vazbě pouze přísností hrozícího trestu a obecnými formulacemi, aniž by se zabývaly konkrétními okolnostmi věci či zvážily alternativní opatření (např. Mamedova proti Rusku, č. 7064/05, rozsudek ze dne 1. června 2006). Nedostatečné zdůvodnění i relativně krátkého držení ve vazbě po dobu několika měsíců je v rozporu s čl. 5 odst. 3 Úmluvy (např. Belchev proti Bulharsku, č. 39270/98, rozsudek ze dne 8. dubna 2004, § 82). Soud proto konstatoval, že důvody vazby stěžovatelek sice mohou být považovány za relevantní, avšak nikoli za dostatečné. Došlo tedy k porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy.

C. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy

Stěžovatelky namítaly, že jejich umístění ve skleněných klecích během soudního jednání omezilo jejich právo na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy, neboť jim bránilo v důvěrné komunikaci s jejich právními zástupci.

Soud uvedl, že omezující opatření v soudní síni mohou mít dopad na výkon práva obviněného na účinnou účast v trestním řízení a práva získat praktickou a účinnou právní pomoc (Yaroslav Belousov proti Rusku, č. 2653/13 a další, rozsudek ze dne 4. října 2014, § 149). Zdůraznil, že právo obviněného komunikovat se svým právním zástupcem bez rizika, že je uslyší někdo třetí, je jedním ze základních požadavků spravedlivého procesu v demokratické společnosti, bez níž by právní pomoc ztratila na své užitečnosti (Sakhnovskiy proti Rusku, č. 21272/03, rozsudek velkého senátu ze dne 2. listopadu 2010, § 97). Soud poznamenal, že si je vědom důležitosti udržení pořádku v soudní síni za účelem klidného soudního přezkumu jakožto předpokladu spravedlivého projednání věci (Ramishvili a Kokhreidze, č. 1704/06, rozsudek ze dne 27. ledna 2009, § 131), nicméně všechna opatření omezující účast obžalovaného na soudním řízení nebo narušující jeho kontakt s právním zástupcem by měla být uplatněna jen v nezbytné míře a přiměřeně rizikům v jednotlivých případech (Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, č. 21363/93 a další, rozsudek ze dne 23. dubna 1997), přičemž právo obžalovaného na účinnou účast v trestním řízení a účinnou právní pomoc musí být nadále zajištěno (Yaroslav Belousov proti Rusku, cit. výše, § 152).

V projednávané věci byly stěžovatelky odděleny od zbytku soudní síně skleněnou klecí a se svým právním zástupcem mohly komunikovat jen skrze malé okénko umístěné metr nad zemí, a to v bezprostřední blízkosti policistů a justiční stráže. Předmětná opatření nebyla přitom opodstatněna bezpečnostními riziky. Nebyly zároveň přijaty jakékoliv kroky, které by omezující opatření kompenzovaly. Za těchto okolností Soud shledal, že zavedená opatření nebyla ani nezbytná, ani přiměřená, a trestní řízení tak bylo vedeno v rozporu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy.

D. K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy ve vztahu k trestnímu stíhání za vystoupení v katedrále

Stěžovatelky předně namítaly, že jejich trestní stíhání a následné odsouzení ke dvěma rokům odnětí svobody za vystoupení v katedrále bylo nepřiměřeným zásahem do jejich práva na svobodu projevu.

Soud úvodem připomněl, že svoboda projevu se vztahuje i na projevy, které uráží, šokují či znepokojují, jelikož tak vyžaduje pluralismus, tolerance a otevřenost, bez nichž demokratická společnost nemůže existovat (Oberschlick proti Rakousku (č. 1), č. 11662/85, rozsudek ze dne 23. května 1991, § 57). Dále připomněl, že právo na svobodu projevu zahrnuje i svobodu uměleckého projevu, jež zprostředkovává výměnu kulturních, politických a společenských informací a názorů, což je pro demokratickou společnost klíčové (Müller a ostatní proti Švýcarsku, č. 10737/84, rozsudek ze dne 24. května 1988, § 27 a 33). Uvedl, že názory mohou být vyjadřovány nejen skrze umělecký projev, ale také skrze chování (Tatár a Fáber proti Maďarsku, č. 26005/08 a 26160/08, rozsudek ze dne 12. června 2012, § 36). Vystoupení stěžovatelek v katedrále Soud posoudil jako směs chování a ústního projevu, jež představuje formu uměleckého a politického projevu požívajícího ochrany článku 10 Úmluvy.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že trestní stíhání, které vedlo až k odnětí svobody, představovalo zásah do práva stěžovatelek na svobodu projevu. Vzhledem k tomu, že vystoupení mělo proběhnout v místě náboženských obřadů, Soud uznal, že daný zásah sledoval legitimní cíl ochrany práv jiných. V rámci posouzení nezbytnosti předmětného zásahu v demokratické společnosti vzal Soud v úvahu, že vystoupení skupiny Pussy Riot mělo upozornit na politickou situaci v Rusku včetně postoje patriarchy Kirila k protestům proti výsledkům voleb a zopakoval, že čl. 10 odst. 2 Úmluvy ponechává jen velmi malý prostor pro omezení politického projevu, pro jehož zdůvodnění jsou vyžadovány velmi vážné důvody (Feldek proti Slovensku, č. 29032/95, rozsudek ze dne 12. července 2001, § 83). Soud nicméně konstatoval, že článek 10 nezaručuje pro výkon svobody projevu kterékoliv fórum a neumožňuje vstup na soukromé či veřejné pozemky (Appleby a ostatní proti Spojenému království, č. 44306/98, rozsudek ze dne 6. května 2003). Uvedl, že uspořádání uměleckého vystoupení nebo přednes politické řeči na veřejně přístupném místě může vyžadovat dodržení určitých pravidel.

Vzhledem k tomu, že vystoupení Pussy Riot proběhlo v katedrále, kde platí zavedená pravidla chování, uložení určitých sankcí za účelem ochrany práv jiných by mohlo být shledáno za opodstatněné. V dané věci však stěžovatelky nenarušily bohoslužbu ani nikoho nezranily. Za těchto okolností Soud jejich následné obvinění a odsouzení ke dvěma letům odnětí svobody označil za velmi přísné. Podotkl, že stěžovatelky byly odsouzeny pro trestný čin výtržnictví motivovaný náboženskou nenávistí z důvodu oblečení a kukel, které na sobě měly, jejich tělesných pohybů a vulgárního vyjadřování. Upozornil však, že vnitrostátní soudy neposuzovaly samotný text písně Punk Prayer – Virgin Mary, Drive Putin Away a odsouzení stěžovatelek plně založily na jejich chování. K tomu Soud zdůraznil, že posouzení nezbytnosti zásahu vůči nenávistným projevům musí být založeno na celkových okolnostech jednotlivých případů vnímaných v souvislostech (Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 208). Faktory, kterými je třeba se dle Soudu zbývat, jsou zejména skutečnost, zda byl projev učiněn za napjaté politické či sociální situace (Sürek proti Turecku (č. 1), č. 26682/95, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999), zda projev přímo či nepřímo vyzýval k násilí či zda jeho použití ospravedlňoval (Incal proti Turecku, č. 22678/93, rozsudek ze dne 9. června 1998, § 50) a zda projev s ohledem na způsob jeho pronesení a na další okolnosti mohl vést ke škodlivým následkům (Karataş proti Turecku, č. 23168/94, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 51–52). V projednávané věci však v posouzení vnitrostátních soudů nebylo dle Soudu možné nalézt žádné důvody, na jejichž základě by bylo možné shledat, že chování stěžovatelek podněcovalo k nenávisti. Soud dále uvedl, že vystoupení stěžovatelek neobsahovalo prvky násilí a nepodněcovalo či neospravedlňovalo použití násilí, nenávist a nesnášenlivost vůči věřícím (mutatis mutandis, Aydin Tatlav proti Turecku, č. 50692/99, rozsudek ze dne 2. května 2006, § 28). Připomněl, že za pokojné a nenásilné způsoby projevu by zásadně neměl hrozit trest odnětí svobody (Murat Vural proti Turecku, č. 9540/07, rozsudek ze dne 21. října 2014, § 66). Uložení trestních sankcí může přitom od výkonu svobody projevu odrazovat, což musí být dle Soudu zohledněno při posuzování přiměřenosti zásahu (Jersild proti Dánsku, č. 15890/89, rozsudek velkého senátu ze dne 23. září 1994, § 35).

S ohledem na výše uvedené Soud shledal, že určitá reakce ze strany státních orgánů na jednání stěžovatelek za účelem ochrany práv a svobod jiných byla namístě, avšak uložené trestní sankce nebyly podepřeny relevantními a dostatečnými důvody a nebyly přiměřené. Došlo proto k porušení článku 10 Úmluvy.

E. K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy z důvodu zákazu přístupu k záznamu z vystoupení na internetu

Dvě ze tří stěžovatelek konečně namítaly, že vnitrostátní soudy porušily jejich právo na svobodu projevu, když prohlásily videozáznam z vystoupení za extremistický a zakázaly k němu přístup na internetu.

Soud shledal, že tento zásah do svobody projevu stěžovatelek sledoval legitimní cíl ochrany morálky a práv jiných. V rámci posouzení nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud nejprve poznamenal, že klíčové právní posouzení extremistické povahy videozáznamu nebylo učiněno soudy, ale jazykovědci. Soudy znalecký posudek nijak neposuzovaly a jeho závěry toliko převzaly. Takový postup je dle Soudu neakceptovatelný, jelikož všechny právní otázky musí být řešeny výhradně soudy (Dmitriyevskiy proti Rusku, č. 42168/06, rozsudek ze dne 3. října 2017, § 113). Vnitrostátní soudy se nepokusily provést vlastní posouzení ani předmětného videomateriálu; neurčily, které konkrétní prvky ve videu považovaly za problematické, ani necitovaly příslušné části znaleckého posudku. S ohledem na celkovou absenci odůvodnění proto Soud nebyl přesvědčen, že vnitrostátní soudy postupovaly v souladu se zásadami zakotvenými v článku 10 Úmluvy a že se opřely o přijatelné posouzení relevantních skutečností. Pro nezbytnost zásahu tak v rozporu s článkem 10 Úmluvy nebyly uvedeny relevantní a dostatečné důvody.

Soud konečně připomněl, že zákon o potlačování extremismu navíc neumožňuje dotčeným stranám, aby se účastnily řízení. Stěžovatelky proto nemohly znalecké posudky napadnout. Vnitrostátní soudy nemohou poskytnout relevantní a dostatečné důvody pro zásah do práv zaručených článkem 10 Úmluvy, pokud neprovedou soudní přezkum založený na posuzování argumentů státních orgánů a dotčených osob. I z tohoto důvodu tedy došlo k porušení k článku 10 Úmluvy.

III. Oddělené stanovisko

Soudkyně Elósegui v částečně nesouhlasném stanovisku nepovažovala umístění stěžovatelek do skleněných klecí v průběhu soudního jednání vzhledem k jejich předchozímu chování za rozporné s článkem 3 Úmluvy. Vystoupení stěžovatelek v katedrále Krista Spasitele pak dle jejího názoru nespadalo pod ochranu článku 10 Úmluvy.