M.L. A W.W. proti Německu

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 28. června 2018 ve věcech č. 60798/10 a 65599/10 – M. L. a W. W. proti Německu

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že odmítnutím anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu známé osobnosti, nedošlo k porušení práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy. Dle Soudu převažuje zájem na tom, aby byly informace dostupné pro archivaci nedávné historie. Navíc mají novináři i veřejnost právo takové informace sdílet a přijímat.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé jsou nevlastní bratři odsouzení v roce 1993 na doživotí pro vraždu známého herce. Z vězení byli podmíněně propuštěni na přelomu let 2007 a 2008. Mezitím se různými opravnými prostředky marně snažili o očištění svého jména.

V roce 2007 stěžovatelé podali žalobu proti veřejnoprávní rozhlasové stanici a požadovali anonymizaci svých osobních údajů v mediálních dokumentech, které pocházely z roku 2000, kdy připomínaly desetileté výročí vraždy, a byly na webových stránkách rozhlasu přístupné i s plnými jmény stěžovatelů.

Soud prvního stupně i soud odvolací stěžovatelům vyhověly s odvoláním na zájem stěžovatelů na tom, aby po tak dlouhé době nebyli konfrontováni se svými činy z minulosti.

Podle spolkového nejvyššího soudu však odvolací soud dostatečně nezohlednil právo rozhlasové stanice na svobodu projevu a s ohledem na její poslání ani zájem veřejnosti na takových informacích. Zdůraznil, že ochrana osobnosti není bezbřehá a že je třeba za pomoci řady kritérií toto právo vyvažovat s jinými protichůdnými zájmy. Podotkl, že sporné informace o závažném trestném činu a navazujícím trestním řízení, jakož i o postoji stěžovatelů, kteří poukazovali na svou nevinu, byly objektivní. Jejich uveřejnění na internetu nemělo velký dosah. Veřejnost má oprávněný zájem i na možnosti zkoumat minulé události. Tím se sdělovací prostředky podílejí na utváření demokratického veřejného mínění. Vypuštění jmen z internetového archivu by vedlo ke smazání historie a k úplné imunitě pachatelů trestných činů, na kterou nemají právo. Podle nejvyššího soudu by uložení povinnosti, které se stěžovatelé domáhali, znamenalo nepřiměřené omezení svobody tisku v situaci, kdy samotný původní dokument nebyl nezákonný. Ani ochrana osobních údajů nemůže vést k tomu, že by sdělovací prostředky nemohly dále dělat svoji práci.

V červenci 2010 se ústavní soud rozhodl ústavní stížností stěžovatelů nezabývat.

Stěžovatelé vedli řízení s obdobným průběhem a výsledkem také proti některým soukromoprávním médiím.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že nejvyšší soud porušil jejich právo na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy tím, že neuložil žalovaným médiím, aby na svých internetových stránkách neuchovávala dokumenty obsahující jejich plná jména spolu s informacemi o jejich trestním řízení.

a) Obecné zásady

Soud nejprve připomněl široký rozsah pojmu „soukromý život“, který zahrnuje i takové osobní informace, u nichž jednotlivec může oprávněně očekávat, že nebudou zveřejněny bez jeho souhlasu (Flinkkilä a další proti Finsku, č. 25576/04, rozsudek ze dne 6. dubna 2010, § 75; Saaristo a ostatní proti Finsku, č. 184/06, rozsudek ze dne 12. října 2010, § 61).

Ochrana osobních údajů hraje zásadní roli při výkonu práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v článku 8 Úmluvy, který také zakládá právo na informační sebeurčení, jež opravňuje jednotlivce dovolávat se svého práva na soukromí ohledně údajů, které jsou sice neutrální, ale jsou shromažďovány, zpracovávány a veřejně šířeny způsoby, jimiž mohou být dotčena práva jednotlivců podle článku 8 (Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, č. 931/13, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017, § 136 a 137). Článek 8 je však použitelný pouze tehdy, pokud zásah do osobní pověsti dosáhne určité míry závažnosti a došlo k němu způsobem, kterým je dotčeno užívání práva na soukromý život; nelze se dovolávat poškození dobrého jména, které by předvídatelně vyplynulo z vlastního předchozího chování jednotlivce, například ze spáchání trestného činu (Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 83).

Projednávaná stížnost vyžaduje nalezení spravedlivé rovnováhy mezi právem stěžovatelů na respektování soukromého života podle článku 8 a svobodou projevu médií a souvisejícím právem veřejnosti šířené informace přijímat chráněnými v článku 10 Úmluvy. Soud musí zohlednit pozitivní povinnosti státu z hlediska článku 8 i zásadní roli, kterou hraje tisk v demokratické společnosti a která zahrnuje rovněž informování o soudních řízeních (Axel Springer AG proti Německu, cit. výše, § 79–81). Není na Soudu ani na vnitrostátních soudech, aby nahrazovaly tisk při volbě způsobu podávání zpráv v konkrétním případě (Jersild proti Dánsku, č. 15890/89, rozsudek velkého senátu ze dne 23. září 1994, § 31).

Kromě této primární role existuje vedlejší, a přesto důležitá, funkce médií, kterou je vytvářet a zpřístupňovat internetové archivy, což významně přispívá k zachování a dostupnosti již zveřejněných informací. Digitální archivy jsou cenným zdrojem výuky a historického výzkumu, zejména pokud jsou bezprostředně a obvykle bezplatně přístupné veřejnosti (Times Newspapers Ltd proti Spojenému království (č. 1 a 2), č. 3002/03 a 23676/03, rozsudek ze dne 10. března 2009, § 27 a 45; Węgrzynowski a Smolczewski proti Polsku, č. 33846/07, rozsudek ze dne 16. července 2013, § 59).

Internetové stránky mají ve srovnání s tiskem větší schopnost uchovávat a rozšiřovat informace, a proto jsou i zdrojem většího nebezpečí z hlediska užívání základních práv a svobod (Delfi AS proti Estonsku, č. 64569/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16. června 2015, § 133), především s ohledem na roli internetových vyhledávačů.

Prostor států pro uvážení je ve vztazích mezi jednotlivci obdobný na poli článku 8 i článku 10 Úmluvy (Axel Springer AG proti Německu, cit. výše, § 87). Je však spojen s evropskou kontrolou, třebaže není úkolem Soudu vnitrostátní soudy nahrazovat. Pokud bylo vyvažování soupeřících práv provedeno v souladu s kritérii stanovenými judikaturou Soudu, bylo by třeba závažných důvodů k tomu, aby Soud přehodnotil názor vnitrostátních soudů (MGN Limited proti Spojenému království, č. 39401/04, rozsudek ze dne 18. ledna 2011, § 150 a 155).

Soud již měl příležitost vytýčit zásady pro posouzení nezbytnosti zásahu v dané oblasti. Těmi jsou: míra příspěvku do diskuse o obecném zájmu, známost dotčené osoby, předmět reportáže, předchozí chování dotčené osoby, obsah, forma a dopad zveřejnění, jakož i případně okolnosti pořízení fotografií (Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, cit. výše, § 165).

b) Použití uvedených zásad na projednávanou věc

Soud nejprve poukázal na potřebu odlišit původní vydavatele zpráv, kteří realizují svoji svobodu projevu, od internetových vyhledavačů, které původní zásah do soukromí osob zesilují a umožňují shromáždit dostupné informace o osobě a vytvořit její profil. Proto může hledání spravedlivé rovnováhy u obou vést k odlišným výsledkům (viz také Google Spain a Google, věc C-131/12, rozsudek Soudního dvora ze dne 13. května 2014).

K uplatnění jednotlivých zásad Soud uvedl následující.

Stran příspěvku do diskuse o obecném zájmu Soud souhlasil s nejvyšším soudem, že předmětný zločin i trestní řízení v dané době vzbudily značný zájem veřejnosti, stěžovatelé se opakovaně snažili o obnovu řízení a sdělovací prostředky o případu informovaly pravdivě a objektivně, takže odpovídaly na oprávněný zájem veřejnosti (Schweizerische Radio- und Fernsehgesellschaft SRG proti Švýcarsku, č. 34124/06, rozsudek ze dne 21. června 2012, § 56; Egeland a Hanseid proti Norsku, č. 34438/04, rozsudek ze dne 16. dubna 2009, § 58). V projednávané věci však jde primárně o to, zda dostupnost sporných reportáží po delší době stále přispívala k diskusi o obecném zájmu.

Po uplynutí určitého času, zejména v době svého propuštění z výkonu trestu, má odsouzený zájem nebýt konfrontován se svým činem za účelem svého opětovného začlenění do společnosti (Österreichischer Rundfunk proti Rakousku, č. 35841/02, rozsudek ze dne 7. prosince 2006, § 68; Segerstedt-Wiberg a ostatní proti Švédsku, č. 62332/00, rozsudek ze dne 6. června 2006, § 90–91). Zájem veřejnosti o trestní řízení se také v průběhu času mění (Axel Springer AG proti Německu, cit. výše, § 96).

Soud připomněl názor nejvyššího soudu, podle něhož má veřejnost rovněž zájem na zkoumání minulých událostí. Vytváření digitálních archivů významně přispívá k přístupu veřejnosti k informacím a k jejich šíření, přičemž tento přístup veřejnosti k takovým veřejným archivům sdělovacích prostředků je chráněn článkem 10 Úmluvy a veškerá opatření omezující přístup k informacím, které má veřejnost právo přijímat, musí být podepřena obzvláště závažnými důvody (Timpul Info-Magazin a Anghel proti Moldavsku, č. 42864/05, rozsudek ze dne 27. listopadu 2007, § 31; Times Newspapers Ltd proti Spojenému království (č. 1 a 2), cit. výše, § 41). Souhlasil dále s nejvyšším soudem v tom, že pokud by sdělovací prostředky měly vyhovět požadavku stěžovatelů, byť omezenému na anonymizaci v konkrétním případě, vzniklo by tu nebezpečí odrazujícího účinku na svobodu projevu médií, které by mohly mít v rozporu s veřejným zájmem sklon do svých původních zpráv raději některé údaje nezařazovat a zprávy nearchivovat. Opatření nebo sankce vůči sdělovacím prostředkům nesmí odrazovat od účasti tisku v diskusi o otázkách legitimního veřejného zájmu (Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, č. 21980/93, rozsudek velkého senátu ze dne 20. května 1999, § 64). Přestože by anonymizace údajů měla menší dopad než smazání celé zprávy (obdobně Times Newspapers Ltd proti Spojenému království (č. 1 a 2), cit. výše, § 47), je věcí svobody novinářů, aby se při dodržení etických a profesních pravidel sami rozhodli, které informace uveřejní (Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, cit. výše, § 186). Uvedení jména dotyčných osob lze považovat za důležitý prvek novinářské práce (Fuchsmann proti Německu, č. 71233/13, rozsudek ze dne 19. října 2017, § 37), zejména v reportáži o řízení vyvolávajícím značný veřejný zájem. Podle Soudu tedy dostupnost reportáží i po uplynutí několika let stále přispívala k diskusi o obecném zájmu.

Ohledně předmětu reportáže, známosti stěžovatelů a jejich předchozího chování vůči sdělovacím prostředkům Soud připustil, že s postupem času zájem veřejnosti na informacích o trestném činu klesá. Stěžovatelé se však sami do hledáčku veřejnosti vrátili tím, že se několikrát pokoušeli obnovit skončené trestní řízení a sami kontaktovali média. Nejsou tedy čistě soukromými, veřejnosti neznámými osobami. Proto Soud rozhodl, že nemohli legitimně očekávat anonymizaci nebo využití práva být zapomenut (Axel Springer AG proti Německu, cit. výše, § 101). Navíc průběh trestního řízení i následná žádost o jeho obnovu mohly přispět do debaty v demokratické společnosti.

Soud dále hodnotil obsah, formu a důsledky zveřejnění dotčených mediálních textů. Dospěl k závěru, že texty popisovaly soudní řízení objektivním způsobem. Přestože některé z nich uváděly podrobnosti ze života stěžovatelů, šlo o takové informace, které musejí soudci při svém rozhodování běžně vzít v úvahu při svém rozhodování v trestním řízení a které zaznívají během veřejných soudních líčení. Navíc žádný z článků nesměřoval k záměrnému ponížení nebo poškození pověsti stěžovatelů (Lillo-Stenberg a Sæther proti Norsku, č. 13258/09, rozsudek ze dne 16. ledna 2014, § 41; Sihler-Jauch a Jauch proti Německu, č. 68273/10 a 34194/11, rozhodnutí ze dne 24. května 2016, § 38).

U otázky rozsahu zveřejnění vzal Soud v úvahu, že články byly umístěny na webových stránkách mezi staršími zprávami (a u soukromoprávních médií dokonce za poplatek), tedy způsobem, který nepřitahoval pozornost uživatelů internetu, ledaže by hledali informace právě o stěžovatelích (a contrario a mutatis mutandis viz Mouvement raëlien proti Švýcarsku, č. 16354/06, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2012, § 69). K námitce stěžovatelů, že internet zintenzivnil šíření informací, Soud poznamenal, že stěžovatelé nepoukázali na své případné pokusy o snížení dohledatelnosti sporných informací vůči provozovatelům internetových vyhledávačů (Fuchsmann proti Německu, cit. výše, § 53; Phil proti Švédsku, č. 74742/14, rozhodnutí ze dne 7. února 2017). Není v každém případě úkolem Soudu posuzovat, zda vnitrostátní soudy mohly nařídit jiná opatření, která by méně omezovala svobodu projevu dotčených médií a nebyla projednávána ani před vnitrostátními soudy, ani před Soudem.

Okolnostmi pořízení fotografií se sice vnitrostátní soudy nezabývaly, nicméně Soud uvedl, že neobsahovaly žádné kompromitující prvky a pocházely ostatně z období procesu, tedy z doby třinácti let před propuštěním stěžovatelů. Tím bylo sníženo nebezpečí, že je na snímcích někdo rozpozná.

S ohledem na výše uvedené Soud rozhodl, že vnitrostátní soudy nepřekročily prostor pro uvážení, jelikož dostatečně zvážily soupeřící zájmy s ohledem na nezpochybněnou zákonnost uveřejněných článků i chování stěžovatelů k médiím. K porušení článku 8 Úmluvy tedy nedošlo.