DIMITROV A MOMIN proti Bulharsku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 7. června 2018 ve věci č. 35132/08 – Dimitrov a Momin proti Bulharsku

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že odsouzením stěžovatelů na základě výpovědi svědkyně, oběti znásilnění, která v průběhu přípravného řízení podlehla rakovině a stěžovatelé ji nemohli vyslechnout ani dát vyslechnout v žádné fázi řízení, nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Dne 14. března 1998 se na policejní stanici dostavila mladá žena, S. D., a uvedla, že ji předchozího dne stěžovatelé unesli a znásilnili. Policie zahájila trestní řízení a S. D. se podrobila lékařské prohlídce, při níž lékař shledal na jejím těle několik podlitin a povrchových zranění, avšak nikoliv jednoznačných známek pohlavního styku. O několik dní později S. D. svou původní výpověď vzala zpět. Vyšetřovatel vyslechl oba stěžovatele, kteří přiznali, že kritického dne se s S. D. setkali, přičemž druhý stěžovatel popřel, že by s ní měl pohlavní styk, a první stěžovatel sdělil, že ke styku mezi ním a S. D. sice došlo, avšak s oboustranným souhlasem.

V lednu 1999 byla S. D. vyslechnuta znovu. Uvedla, že příslušného dne měla dobrovolný styk s prvním stěžovatelem a následně podala trestní oznámení proti oběma stěžovatelům pod nátlakem blízkých osob a z touhy po pomstě vůči prvnímu stěžovateli, s nímž v minulosti udržovala intimní poměr a který se jí posléze přiznal, že je ženatý. V dubnu 2000 adresovala S. D. státnímu zástupci dopis, v němž uvedla, že své původní trestní oznámení chce stáhnout, a zároveň ho informovala, že onemocněla rakovinou a podrobuje se chemoterapii.

V květnu 2000 byl první stěžovatel obviněn ze znásilnění. V prosinci 2000 soudce za přítomnosti státního zástupce vyslechl S. D., přičemž první stěžovatel byl o tomto úkonu předem písemně uvědomen. Při výslechu se S. D. vrátila ke své původní verzi událostí, dle níž jí oba stěžovatelé unesli a znásilnili. Uvedla rovněž, že tuto verzi následně odvolala kvůli výhrůžkám ze strany prvního stěžovatele a dalších osob blízkých oběma stěžovatelům.

V dubnu 2001 byli oba stěžovatelé obviněni z únosu a znásilnění S. D. Jejich advokát následně požádal, aby jeho klienti byli odděleně konfrontováni s S. D. Státní zástupce tuto žádost zamítl s odůvodněním, že jde o fakultativní opatření, které v dané věci není nezbytné ke zjištění skutkového stavu.

V červnu 2001 S. D. podlehla své nemoci.

V lednu 2004 se věcí začal zabývat okresní soud. Výpověď S. D. z prosince 2000 přijal jako důkaz a záznam této výpovědi byl během líčení přečten. Soud rovněž vzal v potaz výpovědi obou stěžovatelů, policistů, kteří převzali trestní oznámení S. D., jejích blízkých osob a dalších svědků, jakož i závěry lékařské prohlídky S. D. V únoru 2007 vydal soud rozsudek, kterým byl první stěžovatel uznán vinným ze znásilnění S. D. Druhý stěžovatel byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že shromážděné důkazy umožňují toliko závěr o nedobrovolném pohlavním styku S. D. s prvním stěžovatelem; zbylou část výpovědi S. D. soud nevyhodnotil jako důvěryhodnou.

Odvolací soud v červenci 2007 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a shledal oba stěžovatele vinnými z únosu a znásilnění S. D. V odůvodnění čítajícím přes čtyři desítky stran soud založil své skutkové závěry na výpovědi S. D. z prosince 2000, na výpovědích policistů a dalších svědků, jakož i stěžovatelů, na závěrech z prohlídky místa činu, na různých dokumentárních důkazech, na výsledcích původní lékařské prohlídky S. D., na dvou nových lékařských posudcích a na psychiatrických vyšetřeních stěžovatelů. Pokud jde o výpověď S. D. z prosince 2000, soud její analýze věnoval v rozsudku šest stran a shledal jí jako konzistentní, logickou, konkrétní a detailní, a rovněž v souladu s dalším důkazním materiálem.

Stěžovatelé proti rozsudku podali dovolání, které však bylo v lednu 2008 nejvyšším soudem zamítnuto.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že byli odsouzeni na základě výpovědi svědkyně, s níž nebyli nikdy konfrontováni a kterou nemohli vyslechnout, čímž došlo k porušení jejich práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě zaručeného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

Soud úvodem připomněl, že požadavky vyjmenované v čl. 6 odst. 3 Úmluvy jsou vyjádřením rozličných aspektů práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011, § 118). Ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) zakotvuje zásadu, dle níž nikoho nelze odsoudit, aniž by předtím byly všechny důkazy proti němu předloženy v jeho přítomnosti na veřejném jednání a v rámci kontradiktorního řízení; tato zásada připouští výjimky, které však nesmí porušovat práva obhajoby (tamtéž).

Ve věci Al-Khawaja a Tahery Soud vymezil tři kritéria, na jejichž základě posuzuje spravedlivost řízení jako celku v případech, kdy je jako důkaz připuštěna výpověď svědka, byť obviněný neměl možnost tohoto svědka vyslechnout či dát vyslechnout. Soud musí určit: (i) zda pro nepřítomnost svědka během řízení existoval závažný důvod; (ii) zda bylo odsouzení stěžovatele založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi nepřítomného svědka; a (iii) zda existovaly vyvažující faktory, zejména silné procesní záruky, které dostatečně kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, cit. výše, § 119 a 147).

Ve věci Schatschaschwili proti Německu (č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 118) Soud upřesnil, že při třetím z výše uvedených kritérií je třeba vzít v potaz, jak se příslušný soud vypořádal s výpovědí nepřítomného svědka, jak vyhodnotil další důkazy ve věci a k jakým procesním opatřením přistoupil, aby vyvážil nemožnost vyslechnout nepřítomného svědka během řízení (Schatschaschwili proti Německu, cit. výše, § 125–131).

V dalším kroku Soud zkoumal uplatnění zmíněných kritérií v projednávané věci. Zaprvé, pokud jde o existenci závažných důvodů pro neumožnění konfrontace stěžovatelů se svědkyní, Soud připomněl, že S. D. nebyla vyslechnuta během řízení před soudem, jelikož zemřela ještě před jeho zahájením. Její výpověď byla zaznamenána v přípravném řízení a posléze soudy zahrnuta mezi důkazový materiál. Dle Soudu lze smrt S. D. hodnotit jako "závažný důvod" pro nevyslechnutí svědka v rámci řízení před soudem (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, cit. výše, § 153).

K námitce stěžovatelů, že jim nebylo umožněno konfrontovat svědkyni ani během přípravného řízení, Soud poukázal na to, že první stěžovatel byl o výslechu S. D. předem informován, avšak nezúčastnil se ho. V té době ovšem ještě neměl advokáta, který by mu mohl vysvětlit důležitost daného výslechu pro další řízení; jeho neúčast tudíž dle Soudu nelze považovat za vzdání se práva vyslechnout svědka v pozdějším stádiu řízení (Pishchalnikov proti Rusku, č. 7025/04, rozsudek ze dne 24. září 2009, § 77). Co se týče druhého stěžovatele, ten v relevantní době ještě nebyl formálně obviněn, a vnitrostátní právo proto ani příslušným orgánům neukládalo povinnost ho o výslechu informovat. Dále se Soud v této souvislosti zabýval skutečností, že již po vznesení obvinění vůči stěžovatelům, avšak ještě před smrtí S. D., požádal advokát stěžovatelů, aby tito mohli být s S. D. konfrontováni; jeho žádost však státní zástupce zamítl. Soud zdůraznil, že dané trestní řízení se týkalo mimořádně závažného činu, znásilnění doprovázeného fyzickým násilím. V takových případech by příslušné orgány měly věnovat zvláštní pozornost obětem, které jsou zvláště psychicky zranitelné, a to zejména pokud jde o jejich výslech a případnou konfrontaci s předpokládanými agresory (Przydział proti Polsku, č. 15487/08, rozsudek ze dne 24. května 2016, § 48). To platí tím spíš v projednávané věci, kde oběť navíc trpěla závažnou nemocí a byla během vyšetřování terčem nátlaku, aby změnila svou výpověď. S ohledem na tyto velmi specifické okolnosti nelze dle Soudu zazlívat příslušným orgánům, že nepřistoupily ke konfrontaci S. D. se stěžovateli během přípravného řízení.

Na druhou stranu ovšem Soud uznal, že smrt S. D. před ukončením vyšetřování ve svém důsledku zbavila stěžovatele možnosti, aby byli s touto svědkyní v rámci řízení konfrontováni. Vyšetřovací orgány přitom byly již od dubna 2000 informovány o tom, že S. D. je vážně nemocná a podrobuje se chemoterapii. Nic však dle Soudu nenasvědčuje tomu, že by vyšetřovatel nebo státní zástupce věděli, že z důvodu zdravotního stavu S. D. existuje riziko, že se nebude moct účastnit jednání před soudem. Během svého výslechu v prosinci 2000 S. D. sice zmínila, že trpí rakovinou, ale dodala, že aktuálně se cítí dobře. V tomto ohledu se projednávaná věc liší od věci Schatschaschwili proti Německu (cit. výše, § 159–160), kde příslušné orgány věděly, že klíčové svědky pravděpodobně nebude možné během řízení před soudem vyslechnout.

Zadruhé Soud zkoumal otázku, zda bylo odsouzení stěžovatelů založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi S. D. Konstatoval, že její výpověď byla hlavním důkazem, na němž spočíval odsuzující verdikt v projednávané věci. Zároveň však upozornil, že výpověď S. D. nebyla jediným důkazem obžaloby a že odsouzení stěžovatelů bylo založeno na celém souboru důkazů, mezi kterými byly kupříkladu výpovědi policistů, kteří zaznamenali trestní oznámení S. D., lékařské zprávy a závěry kontroly probíhajícího vyšetřování.

Konečně, zatřetí, se Soud zabýval tím, zda existovaly dostatečně vyvažující faktory, které zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé. Zatímco soud prvního stupně v projednávané věci výpověď S. D. z větší části odmítl jako nedůvěryhodnou, odvolací soud tuto výpověď akceptoval jako celek, k čemuž se posléze přiklonil i dovolací soud. Odvolací soud přitom věnoval analýze výpovědi S. D. ve svém rozsudku značnou pozornost a konfrontoval ji s dalším důkazovým materiálem; ve výsledku pak tuto výpověď shledal jako důvěryhodnou. Při posuzování věrohodnosti výpovědi musel vzít soud v úvahu, že byla učiněna až s odstupem dvou let od popisované události; i tak však byla velmi podrobná. Odvolací soud se věnoval i otázce změny výpovědi S. D., přičemž dospěl k závěru, že k ní došlo následkem nátlaku, který na S. D. vyvinuli stěžovatelé a jejich příbuzní. Soud tak shledal, že analýzu provedenou odvolacím soudem lze hodnotit jako podrobnou, objektivní a vyčerpávající. Odvolací soud se vypořádal se všemi relevantními otázkami ohledně věrohodnosti S. D. a pravdivosti její výpovědi; jeho závěr byl přitom náležitě odůvodněný.

Soud dále připomněl, že odvolací soud měl k dispozici i další důkazy ve prospěch obžaloby, které podporovaly výpověď S. D.; odsouzení stěžovatelů tudíž spočívalo na celém souboru důkazů.

V neposlední řadě Soud vyzdvihl procesní záruky, kterých stěžovatelé požívali: aktivně se účastnili celého řízení, měli k dispozici právní pomoc, mohli napadnout přípustnost a důvěryhodnost výpovědi oběti a navrhovat důkazy ve svůj prospěch, čehož obojího využili. Odvolací i dovolací soud se jejich argumenty zabývaly, a byť je následně zamítly, jejich rozhodnutí byla podrobně odůvodněna a prosta svévole. Řízení jako celek bylo proto dle Soudu spravedlivé.

Ve světle uvedeného Soud shledal, že k porušení čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy nedošlo.