Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že se stěžovatel, který byl v roce 1970 určen otcem dítěte, nemohl domáhat nápravy situace po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, přestože analýza DNA z roku 2012 jednoznačně prokázala, že biologickým otcem není, došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy.
Přehled
Anotace
Rozsudek
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PRVNÍ SEKCE
VĚC NOVOTNÝ proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 16314/13)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
7. června 2018
Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.
Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.
Ve věci Novotný proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (první sekce), zasedající v senátu ve složení
Linos-Alexandre Sicilianos, předseda,
Kristina Pardalos,
Aleš Pejchal,
Ksenija Turković,
Armen Harutyunyan,
Pauliine Koskelo,
Tim Eicke, soudci,
a Abel Campos, tajemník sekce,
po neveřejných poradách konaných dne 27. března 2018 a dne 7. května 2018,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat v posledně uvedený den:
Řízení
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 16314/13) směřující proti České republice, kterou dne 19. února 2013 podal k Soudu pan František Novotný („stěžovatel“) na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).
2. Stěžovatele zastupoval pan A. Čáp, advokát působící v Jihlavě. Českou vládu („vláda“) zastupoval její zmocněnec pan V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.
3. Stěžovatel namítal porušení článků 6, 8 a 14 Úmluvy.
4. Dne 19. února 2015 byla stížnost oznámena vládě.
Skutkový stav
I. Okolnosti případu
5. Stěžovatel se narodil v roce 1942, žije v Batelově.
6. V roce 1965 měl poměr se ženou, které se dne 2. března 1966 narodila dcera Z.
7. Jelikož stěžovatel popřel, že by byl otcem, zákonná zástupkyně Z. podala u Okresního soudu v Jihlavě návrh na určení otcovství.
8. Po narození Z., nicméně ještě před zahájením výše uvedeného soudního řízení, se matka provdala za jiného muže.
9. Dne 23. dubna 1970 okresní soud rozhodl, že stěžovatel je otcem Z. a že je povinen přispívat na její výživu.
10. Soud se při svém rozhodování opíral o svědectví několika svědků. Vycházel též z listinných důkazů a vzal v úvahu výsledky krevního testu označovaného jako „dědicko-biologická zkouška“. Navíc soud prokázal, že stěžovatel měl s matkou pohlavní styk v době, od které neuplynulo do narození Z. méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů. V takovém případě se na základě ustanovení § 54 zákona o rodině uplatní domněnka otcovství, pokud ji závažné okolnosti nevyvracejí. V rozhodné době měl s matkou pohlavní styk také jiný muž, nicméně z krevního testu vyplynulo, že otcem není.
11. Stěžovatel se odvolal ke Krajskému soudu v Brně a žádal další znalecký posudek. Krajský soud jeho žádost odmítl, jelikož okolnosti případu byly dostatečným způsobem prokázány. Dne 2. června 1970 krajský soud rozhodnutí okresního soudu nakonec potvrdil a to nabylo právní moci dne 10. června 1970.
12. Stěžovatel podal v roce 2011 podnět nejvyššímu státnímu zástupci k podání návrhu soudu na popření jeho otcovství. Dopisem ze dne 21. června 2011 bylo stěžovateli oznámeno, že předpoklady stanovené v § 62 zákona o rodině pro zahájení takového řízení nebyly naplněny. Z., která mezitím dospěla, si popření otcovství nepřála, nebylo to v jejím zájmu a stěžovatel nepředložil žádný odborný důkaz věrohodným způsobem zpochybňující jeho otcovství.
13. Dne 29. února 2012 stěžovatel a Z. podstoupili test DNA. Zpráva o výsledcích testu DNA ze dne 19. dubna 2012 jednoznačně potvrdila, že stěžovatel není otcem Z.
14. Dne 9. května 2012 stěžovatel opětovně podal podnět nejvyššímu státnímu zástupci, aby u soudu podal návrh na popření jeho otcovství.
15. Dne 12. září 2012 nejvyšší státní zástupce sdělil stěžovateli, že Okresní soud v Jihlavě rozhodl o určení jeho otcovství na základě § 54 zákona o rodině, a z tohoto důvodu státní zastupitelství nemohlo zahájit řízení na základě § 62 a 62a zákona o rodině. Nejvyšší státní zástupce měl tuto zvláštní pravomoc pouze při uplatnění zákonné domněnky otcovství podle § 51 odst. 1 a § 52 zákona o rodině. Zákon neumožňoval napadnout rozhodnutí o otcovství za situace, kdy toto bylo určeno rozhodnutím soudu dle § 54 zákona o rodině, a rozsudek nabyl právní moci, což byl stěžovatelův případ.
16. Stěžovatel podal proti rozhodnutí nejvyššího státního zástupce ze dne 12. září 2012 ústavní stížnost, ve které se dovolával svých práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zdůraznil, že se mu podařilo prokázat, že není otcem Z., a žádal Ústavní soud, aby nejvyššímu státnímu zástupci uložil zahájit řízení a popřít jeho otcovství. Rovněž poukázal na neústavnost § 61 odst. 1 a § 62 odst. 1 zákona o rodině.
17. Dne 13. prosince 2012 Ústavní soud stížnost stěžovatele zamítl. Poukázal na to, že otcovství stěžovatele bylo určeno rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci, a mimo jiné konstatoval, že nejvyšší státní zástupce je oprávněn využít své pravomoci pouze tehdy, jsou-li naplněny všechny zákonné předpoklady, což se v případě stěžovatele nestalo.
II. Příslušné vnitrostátní právo a praxe
A. Ústava České republiky
18. Příslušná ustanovení Ústavy České republiky (Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) zní:
Článek 1
„...
2. Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“
Článek 10
„Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“
Článek 95
„1. Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
...“
Článek 112
„1. Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992.
...“
B. Listina základních práv a svobod
19. Příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod (Ústavní zákon č. 2/1993 Sb.) zní:
Článek 10
„...
2. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
...“
Článek 36
„1. Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
...“
C. Zákon o rodině
20. Příslušná ustanovení zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., účinný do 31. prosince 2013), ve znění účinném v rozhodné době zněla:
§ 51 odst. 1
„Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky.“
§ 52 odst. 1
„Za otce se jinak považuje muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo soudem.“
§ 54
„1. Nedošlo-li k určení otcovství podle předchozích ustanovení, může dítě, matka i muž, který o sobě tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství určil soud.
2. Za otce se považuje muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto osmdesát a více než tři sta dnů, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují.“
§ 57 odst. 1
„Manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy mu vzniknou důvodné pochybnosti o tom, že je otcem dítěte, popřít u soudu otcovství. Nejpozději však může popřít otcovství do tří let od narození dítěte.“
§ 59
„1. Manžel má právo popřít otcovství vůči dítěti a matce, jsou-li oba na živu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému. ...
2. Matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel. ...“
§ 61 odst. 1
„Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může je před soudem popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte a dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; tato lhůta neskončí před uplynutím šesti měsíců od narození dítěte.“
§ 62
„1. Vyžaduje-li to zájem dítěte, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství vůči otci, matce a dítěti, pokud lhůta stanovená pro popření otcovství některému z rodičů uplynula.
2. Je-li vzhledem ke všem okolnostem zřejmé, že muž považovaný za otce dítěte otcem není a uplynula-li lhůta stanovená pro popření otcovství některému z rodičů, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství, ledaže zájem dítěte výjimečně vyžaduje, aby k popření otcovství nedošlo.“
21. Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., účinný od 1. ledna 2014) zní:
§ 776 odst. 1
„Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má se za to, že otcem je manžel matky.“
§ 777 odst. 1
„Narodí-li se dítě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství a třístým dnem po rozvodu manželství, a manžel, popřípadě bývalý manžel matky prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k oběma prohlášením.“
§ 778
„Narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas.“
§ 779 odst. 1
„Nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, má se za to, že otcem je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením matky a tohoto muže. ...“
§ 783
„1. Nedojde-li k určení otcovství podle § 776, 777 nebo 778, ani podle § 779, může matka, dítě i muž, který tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství určil soud.
2. Má se za to, že otcem je muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto šedesát a více než tři sta dní, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti.“
D. Občanský soudní řád
22. Příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb.), ve znění účinném v rozhodné době zněla:
§ 159
„Doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.“
§ 159a
„1. Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení....
3. Výrok pravomocného rozsudku, je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.
4. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
5. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.“
E. Zákon o Ústavním soudu (zákon č. 182/1993 Sb.)
23. O příslušné vnitrostátní právní úpravě týkající se ústavní stížnosti pojednává rozsudek Soudu Kinský proti České republice, č. 42856/06, rozsudek ze dne 9. února 2012, § 44.
F. Judikatura Ústavního soudu
1. Judikatura k aplikaci Ústavy vnitrostátními soudy
24. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. června 2002, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod číslem 403/2002, mimo jiné uvedl:
„... rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodních smlouvy o lidských právech a základních svobodách.“
25. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 310/05 ze dne 15. listopadu 2006 konstatoval, že mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách mají mezi ostatními mezinárodními smlouvami zvláštní postavení a tvoří součást českého ústavního pořádku. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod bezesporu patří do kategorie těchto smluv. Soud dále poznamenal, že bezprostřední aplikovatelnost mezinárodních smluv zahrnuje též povinnost českých soudů a jiných orgánů veřejné moci přihlížet k interpretaci těchto smluv příslušnými mezinárodními tribunály. To se pochopitelně vztahuje též na interpretaci Evropské úmluvy Evropským soudem pro lidská práva, přičemž relevance jeho rozhodnutí dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality. Soudy jsou proto povinny přihlížet k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i ve věcech, které se týkají jiného členského státu Úmluvy, pokud tyto věci mají podle své povahy význam též pro interpretaci Úmluvy v českém kontextu.
26. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. května 2010 se Ústavní soud kriticky vyjádřil ke skutečnosti, že obecné soudy neznají či dokonce ignorují judikaturu Soudu. Ústavní soud shledal napadená rozhodnutí nezákonná, přičemž nezákonnost rozhodnutí shledává Ústavní soud v nesprávné interpretaci zákona o odpovědnosti státu, která nebyla v souladu s Evropskou úmluvou tak, jak ji vykládá Soud.
2. Judikatura ve věcech týkajících se řízení o určení otcovství
27. Ve svých rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 289/07 ze dne 26. dubna 2007 a sp. zn. III. ÚS 1506/07 ze dne 17. ledna 2008 Ústavní soud apeloval na Nejvyšší státní zastupitelství, aby při rozhodování o tom, zda (podle § 62 zákona o rodině) podá žalobu na popření otcovství či nikoliv, vzalo v úvahu příslušnou judikaturu Soudu, včetně rozsudku Paulík proti Slovensku, č. 10699/05, ESLP 2006 XI (výňatky).
28. Dne 8. července 2010 Ústavní soud v plenárně projednávané věci vydal nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 o § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve kterém poukázal na omezenou možnost manžela podat žalobu na popření otcovství ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o narození dítěte. Ústavní soud rozhodl, že právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s (někdy i značným) časovým odstupem od narození dítěte, jakož i to, že i v této době může převážit zájem právního otce na popření otcovství. Ústavní soud odkázal mimo jiné i na rozsudek Paulík.
29. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/09 ze dne 18. listopadu 2010 se zabýval pochybením obecných soudů, které namísto ústavního pořádku (včetně Ústavy) použily zákonná ustanovení nižší právní síly, jež jsou v rozporu s ústavními. V daném případě se domnělému otci nepodařilo zahájit takové soudní řízení, v rámci kterého by měl možnost popřít otcovství po uplynutí šestiměsíční lhůty po narození dítěte. Ústavní soud zejména konstatoval, že:
„[n]apadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jakož i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.“
G. Judikatura Nejvyššího správního soudu
30. Nevyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 2 Ads 40/2003 ze dne 20. listopadu 2003 zejména konstatoval, že pokud nedostatečná zákonná úprava znemožnila stěžovatelce přístup k soudu a pokud odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nemohlo být odstraněno ani projednáním věci před Ústavním soudem (podle článku 95 odst. 2 Ústavy) spolu s návrhem na zrušení zákona, pak jediným ústavně přijatelným řešením byla přímá aplikace ustanovení ústavního pořádku, v tomto případě čl. 36 odst. 1 Listiny.
Právní posouzení
- K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
31. Stěžovatel namítal, že se mu nepodařilo zrušit rozhodnutí o určení otcovství ani poté, co v roce 2012 zjistil, že není biologickým otcem Z. Opíral se přitom o článek 8 Úmluvy, jehož příslušná část zní:
„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života ...
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“
A. K přijatelnosti
32. Vláda argumentovala, že stížnost je nepřijatelná pro nedodržení šestiměsíční lhůty k podání stížnosti. Namítala, že lhůta pro podání stížnosti musí být počítána od okamžiku, kdy se stěžovatel dozvěděl na jisto, že není biologickým otcem Z. K tomu došlo, když obdržel znalecký posudek vypracovaný dne 19. dubna 2012, a k jehož doručení došlo nejpozději dne 9. května 2012, kdy stěžovatel podal opakovaný podnět nejvyššímu státnímu zástupci. Stížnost však byla datována dne 23. ledna 2013, což je za hranicí lhůty šesti měsíců od doručení znaleckého posudku, a z toho důvodu by měla být prohlášena za nepřijatelnou ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy.
33. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasil a v podstatě tvrdil, že dle zákona o rodině byl nejvyšší státní zástupce jediným orgánem, který mohl jeho otcovství napadnout, a stěžovatel tak byl povinen využít tento prostředek nápravy.
34. Soud připomíná, že smyslem pravidla šesti měsíců zakotveného v čl. 35 odst. 1 Úmluvy je posílit právní jistotu a zajistit, aby případy spadající do působnosti Úmluvy byly řešeny v přiměřené lhůtě (viz El-Masri proti bývalé jugoslávské republice Makedonii, rozsudek velkého senátu č. 39630/09, ze dne 13. prosince 2012, § 135). Je-li od počátku zřejmé, že stěžovatel nemá k dispozici účinný prostředek nápravy, běží lhůta od vzniku napadených skutečností či opatření, nebo od okamžiku, kdy se stěžovatel o těchto skutečnostech dozvěděl, nebo od vzniku dopadů na stěžovatele či jeho újmy (viz kromě mnoha jiných zdrojů Kulykov a ostatní proti Ukrajině, č. 5114/09 a 17 dalších, rozsudek ze dne 19. ledna 2017, § 125).
35. K projednávanému případu Soud uvádí, že stížnost byla podána dne 19. února 2013, tedy ve lhůtě šesti měsíců od dopisu nejvyššího státního zástupce ze dne 12. září 2012, kterým odpověděl na podnět stěžovatele napadnout jeho otcovství u soudu na základě výsledků testu DNA (viz § 13 a 14 výše) a objasnil, že § 62 zákona o rodině nebylo možné použít. Bylo to rovněž ve lhůtě šesti měsíců po rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2012, které za okolností daného případu nemohlo být zpočátku považováno za neúčinný prostředek nápravy (viz Paulík, cit. výše, § 35).
36. Námitka vlády tudíž musí být odmítnuta.
37. Soud konstatuje, že tato část stížnosti není ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy zjevně neopodstatněná. Dále dodává, že stížnost není nepřijatelná ani z jiných důvodů, a musí být proto prohlášena za přijatelnou.
B. K odůvodněnosti
1. Tvrzení účastníků řízení
38. Stěžovatel namítal porušení svého práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného článkem 8 Úmluvy.
39. Vláda tvrdila, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení otcovství stěžovatele zakládalo překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), která brání tomu, aby byla věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, znovu projednána. Takový přístup odpovídal účelu právní jistoty a omezoval popěrné oprávnění nejvyššího státního zástupce.
40. Dle stanoviska vlády Okresní soud v Jihlavě a Krajský soud v Brně se v 70. letech ve sporném řízení otcovstvím stěžovatele komplexně a dostatečně důkladně zabývaly a stěžovatel měl možnost využít celou škálu procesních záruk včetně práva předložit soudu vlastní důkazy. Soudy vyvodily své skutkové závěry na základě vyjádření znalců a svědeckých výpovědí a jejich odůvodnění a rozhodnutí nebyla svévolná. Vláda závěrem uvedla, že v obdobných případech převažuje nad nízkým rizikem pochybení zájem společnosti na zachování takto určených právních vztahů, zájem právní jistoty a ochrana rodičovských vztahů. Nutná spravedlivá rovnováha tak nebyla narušena natolik, aby mohlo dojít k porušení článku 8 Úmluvy.
2. Hodnocení Soudu
41. Soud se v minulosti případy stěžovatelů, kteří se snažili zahájit řízení k popření jejich otcovství, již zabýval. Opakovaně konstatoval, že řízení týkající se určení nebo popření otcovství je součástí práva na soukromý život dle článku 8, který zahrnuje důležité stránky osobní identity.
42. Soud shledal, že článek 8 se použije zejména tehdy, když stěžovatel začal pochybovat o svém otcovství po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby na popření otcovství a dítě se narodilo v manželství (viz Shofman proti Rusku, č. 74826/01, rozsudek ze dne 24. listopadu 2005, § 30 – 32) nebo když se dítě narodilo mimo manželství a rodiče učinili souhlasné prohlášení (viz např. A. L. proti Polsku, č. 28609/08, rozsudek ze dne 18. února 2014, § 59). Článek 8 se rovněž použije za situace, kdy se dítě sice narodilo v manželství, stěžovatel ale věděl na jisto nebo měl důvody předpokládat, že otcem není, avšak z důvodů nezávislých na právu nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonem stanovené lhůtě (viz Rasmussen proti Dánsku, č. 8777/79, rozsudek ze dne 28. listopadu 1984, § 33, a Yildirim proti Rakousku, č. 34308/96, rozhodnutí ze dne 19. října 1999). Obdobně se článek 8 použije také tehdy, má-li stěžovatel od počátku o svém otcovství pochybnosti, avšak to bylo určeno soudem poté, co se dítě narodilo v manželství (viz Tavlı proti Turecku, č. 11449/02, rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, § 26), a dále tehdy, když stěžovatel měl poměr s matkou a byl považován za otce dítěte (viz Paulík, cit. výše, § 6 a 7 a § 42).
43. V projednávaném případě se dítě narodilo mimo manželství, stěžovatel měl od počátku pochybnosti, jeho otcovství však bylo určeno soudním rozhodnutím na základě domněnky, že měl poměr s matkou. Jelikož usiloval o zrušení rozhodnutí o určení otcovství na základě nového biologického důkazu, je zde spojitost mezi jeho úmyslem dosáhnout dřívějšího rozhodnutí o zrušení jeho otcovství Z. a soukromým životem (viz Paulík, cit. výše, § 42). Soud poznamenává, že podstata stěžovatelovy stížnosti není, že se stát měl zdržet jednání, ale spočívá spíše v tom, že stát měl v rámci sporu o otcovství podniknout kroky k zajištění odpovídajících opatření s cílem vyřešit s určitostí jeho vztah k dítěti (viz Tsvetelin Petkov proti Bulharsku, č. 2641/06, rozsudek ze dne 15. července 2014, § 50). Skutkové okolnosti případu tedy lze podřadit pod pojem „soukromý život“ ve smyslu článku 8 Úmluvy, a Soud se tak musí zabývat tím, zda vnitrostátní orgány při výkonu svých pozitivních povinností požadavkům a duchu tohoto ustanovení vyhověly.
44. Pokud jde o požadavek zákonnosti a legitimního cíle, mezi stranami je nesporné, že závěry vnitrostátních orgánů byly „v souladu se zákonem“ (viz výše § 38 – 40) a že chybějící právní mechanismus, který by stěžovateli umožnil chránit právo na respektování jeho soukromého života, může být obecně odůvodněn „legitimním zájmem“ na zajištění právní jistoty a na stabilitě rodinných vztahů a potřebou chránit zájmy dítěte (viz Paulík, cit. výše, § 44). Není totiž úkolem Soudu suplovat příslušné vnitrostátní orgány při stanovování nejvhodnějších metod pro určování otcovství (viz Tsvetelin Petkov, cit. výše, § 51). Je však třeba zjistit, zda tyto orgány zajistily spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem chránit právní jistotu rodinných vztahů a zájmem stěžovatele na přezkoumání otcovství ve světle výsledků testu DNA.
45. V tomto ohledu Soud uvádí, že dle jeho ustálené judikatury obsahuje článek 8 Úmluvy, s výhradou přípustných omezení, právo domnělého otce zahájit řízení o popření otcovství k dítěti, které dle vědeckých důkazů není jeho vlastním dítětem (viz Shofman, cit. výše, § 45; Mizzi proti Maltě, č. 26111/02, § 112, ESLP 2006-I (výňatky); A. L., cit. výše, § 78; ale oproti tomu Marinis proti Řecku, č. 3004/10, rozsudek ze dne 9. října 2014, § 62). Soud již dříve přijal situace, kdy se stěžovatel, prostřednictvím státního zástupce, obrátil na soud s návrhem na popření otcovství a buď státní zástupce (viz Kňákal proti České republice, č. 39277/06, rozhodnutí ze dne 8. ledna 2007; Yildirim, cit. výše) anebo soudy posoudily protichůdné hodnoty a zájmy v sázce, tyto zájmy pečlivě vyvážily a své závěry řádně odůvodnily (srov. Różański proti Polsku, č. 55339/00, rozsudek ze dne 18. května 2006, § 77–79; viz A. L., cit. výše, § 78). Soud na druhou stranu kritizoval nepružné časové lhůty, které běží bez ohledu na to, zda má domnělý otec povědomí o okolnostech zpochybňujících jeho otcovství (viz Shofman, cit. výše, § 43), a rovněž rozhodl o porušení článku 8 Úmluvy v případech, kdy stěžovatelé neměli žádnou možnost napadnout rozhodnutí soudů ve světle nových biologických důkazů (viz Paulík, cit. výše, § 45; Tavlı, cit. výše, § 36; Ostace proti Rumunsku, č. 12547/06, rozsudek ze dne 25. února 2014, § 49), nebo jim nebyla dána příležitost zúčastnit se jednání soudu a předložit test DNA (viz Tsvetelin Petkov, cit. výše, § 58).
46. V projednávaném případě Soud nejprve poznamenává, že česká právní úprava zná tři domněnky otcovství (viz § 20 – 21 výše). První dvě domněnky se uplatní, když se dítě narodí v manželství (viz Andrle, č. 38633/08, rozhodnutí ze dne 22. ledna 2013) a když otcovství dítěte narozeného mimo manželství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů (viz Kňákal, cit. výše). Soud se v takových případech již vyjádřil, že stěžovatelé mohou zahájit řízení o popření otcovství. Projednávaná věc však musí být posuzována odlišně od případů Kňákal a Andrle, jelikož se jedná o třetí domněnku, kdy otcovství dítěte narozeného mimo manželství bylo určeno rozhodnutím soudu, které je vnitrostátními orgány považováno za nevyvratitelnou domněnku a věc rozhodnutou (res iudicata) bez ohledu na nové důkazy (viz § 15 a Error! Reference source not found.17 výše). Stejně tak jako ve věci Paulík tedy stěžovatel nemohl zahájit řízení o popření otcovství, ačkoliv předložil nové biologické důkazy (a contrario, Darmoń proti Polsku, č. 7802/05, rozhodnutí ze dne 17. listopadu 2009; a Klocek proti Polsku, č. 2674/07, rozhodnutí ze dne 27. dubna 2010), které mu nebyly známy v době původního řízení o určení otcovství (viz Paulík, cit. výše, § 45).
47. V tomto ohledu se Soud dále vyslovuje, že stěžovatel má legitimní právo dostat přinejmenším příležitost popřít otcovství dítěte, které není dle vědeckých důkazů jeho vlastní, a že Z. také může mít zájem poznat svého biologického otce (viz Tavlı, cit. výše, § 34). Soud rovněž zaznamenává vývoj v českém právním řádu ve věci otcovství. Zejména nový občanský zákoník upřednostňuje biologickou skutečnost před právní fikcí (viz § 21 výše) například tím, že domnělému otci dává možnost přímého přístupu k soudům v případech první a druhé domněnky otcovství (viz Andrle, cit. výše). Tohoto vývoje však stěžovatel nemohl využít.
48. Soud dále poznamenává, že Ústavní soud České republiky již rozhodl, že vnitrostátní soudy by měly vykládat vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s Úmluvou tak, jak ji vykládá Soud (viz výše § 24 – 26). Stěžovateli však tato vnitrostátní judikatura nebyla ku prospěchu, jelikož se zdá, že Ústavní soud České republiky nevzal v úvahu ani svoji vlastní judikaturu (viz § 24 – 29 výše), ani rozsudek Soudu ve věci Paulík, který se sice týkal jiného členského státu, řešil však obdobný případ a použití v podstatě stejných pravidel (viz Paulík, cit. výše, § 23 – 38). Ústavní soud mohl případ rozhodnout v souladu s judikaturou Soudu a na základě své vlastní judikatury, a to i při absenci legislativních změn (viz Topčić-Rosenberg proti Chorvatsku, č. 19391/11, rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, § 48; Habulinec a Filipović proti Chorvatsku, č. 51166/10, rozhodnutí ze dne 4. června 2013, § 30).
49. Při posuzování obecného zájmu Soud v projednávané věci také zdůrazňuje, že domnělé dceři stěžovatele je v současné době více než padesát let a na výživném od stěžovatele není závislá (srov. Yildirim, cit. výše). Obecný zájem na ochraně jejích práv tak za této situace značně ztratil na významu v porovnání s dobou, kdy byla ještě dítě. Navíc Z. s provedením testu DNA souhlasila, vůči snahám stěžovatele popřít otcovství nic nenamítala a stěžovatele za svého otce zjevně ani nepovažovala (viz Paulík, cit. výše, § 46; oproti tomu Darmon, cit. výše). Zdá se tedy, že neexistence řízení, které by uvedlo do souladu stav právní se stavem biologickým, je v rozporu s přáním dotčených osob a ve skutečnosti nikomu neprospívá (viz Kroon a ostatní proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 27. října 1994, řada A č. 297-C, str. 58, § 40).
50. Dle judikatury Soudu by stav, kdy je umožněno, aby právní domněnka byla nadřazena biologické skutečnosti, nemusel být v souladu s povinností zajistit účinné „respektování“ soukromého a rodinného života, a to i s přihlédnutím k prostoru pro uvážení, který je členským státům ponechán (viz mutatis mutandis Kroon a ostatní, cit. výše, § 40; Mizzi, cit. výše, § 113; Paulík, cit. výše, § 46; Tavlı, cit. výše, § 34). S ohledem na výše uvedené dospěl Soud k závěru, že nebyla zajištěna spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti, a vnitrostátní právní systém tak selhal při ochraně práva stěžovatele na „respektování“ jeho „soukromého života“.
51. Došlo tudíž k porušení článku 8 Úmluvy.
II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ÚMLUVY
52. Stěžovatel rovněž namítal, že neexistence jakéhokoliv řízení, které by mu umožnilo napadnout rozhodnutí o určení otcovství, představuje samostatné porušení práva chráněného článkem 6 Úmluvy, jehož relevantní část zní:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, ... projednána ... soudem ..., který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích ...“
53. Soud konstatuje, že podstatou této námitky je skutečnost, že stěžovatel neměl možnost napadnout právně určené otcovství na základě nových biologických důkazů, a v tomto ohledu s ním tedy bylo zacházeno diskriminačně. Soud se výše uvedenou otázkou v rámci posuzování porušení článku 8 Úmluvy již zabýval (viz např. Różański, cit. výše, § 63; Paulík, cit. výše, § 42 a 62; Tavlı, cit. výše, § 25; Phinikaridou proti Kypru, č. 23890/02, rozsudek ze dne 20. prosince 2007, § 71) a dospěl k závěru, že článek byl porušen. S přihlédnutím k těmto svým závěrům Soud shledává, že není nutné zabývat se okolnostmi daného případu samostatně na poli článku 6 Úmluvy.
III. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 14 VE SPOJENÍ S ČLÁNKY 6 A 8 ÚMLUVY
54. Stěžovatel namítal, že byl diskriminován při užívání práva na respektování jeho rodinného života v porovnání s tím, jak je zacházeno s matkami. Poukazuje přitom na článek 14 ve spojení s články 6 a 8 Úmluvy.
55. Čl. 14 Úmluvy zní:
„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“
56. Při posouzení veškerých podkladů, které má k dispozici, Soud poukazuje na to, že stěžovatel nenamítal porušení těchto práv před Ústavním soudem. Nevyužil tak veškeré vnitrostátní prostředky nápravy, jak je požadováno v čl. 35 odst. 1 Úmluvy.
57. Tato námitka tak musí být ve smyslu čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy zamítnuta z důvodu nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
IV. K UŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY
58. Čl. 41 Úmluvy zní:
„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“
- Újma
59. Stěžovatel uvedl, že nepožaduje finanční náhradu, spíše by si přál uznání porušení jeho práv chráněných Úmluvou.
60. Vláda namítla, že by se na stěžovatele mělo hledět, jako by ve lhůtě stanovené Soudem formálně neuplatnil nárok na náhradu majetkové ani nemajetkové újmy.
61. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že stěžovatel neuplatňuje žádný nárok z titulu majetkové ani nemajetkové újmy, a proto mu nepřiznává žádné zadostiučinění.
- Náklady řízení
62. Stěžovatel požádal o náhradu nákladů řízení vedeného před Soudem. Požadovanou částku neupřesnil.
63. Vláda podotkla, že stěžovatel nepředložil jednotlivé položky svého nároku na náhradu nákladů řízení, ani neposkytl žádné doklady na podporu svého nároku.
64. V souladu s judikaturou Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení pouze potud, pokud se prokáže jejich reálnost a nezbytnost a účelnost vynaložené částky. Soud shledal, že stěžovatel v daném případě nepředložil podklady, ze kterých by bylo možné zjistit, že tyto náklady byly skutečně vynaloženy (viz Vojáčková proti České republice, č. 15741/02, § 35, rozsudek ze dne 4. dubna 2006). Soud proto tento nárok odmítá.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ
1. prohlašuje stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitky založené na porušení článků 6 a 8 Úmluvy;
2. rozhoduje, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy;
3. rozhoduje, že není nutné zkoumat odděleně námitku založenou na článku 6 Úmluvy;
4. prohlašuje stížnost ve zbytku za nepřijatelnou;
5. zamítá návrh stěžovatele na přiznání spravedlivého zadostiučinění.
Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 7. června 2018 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
Abel Campos | Linos-Alexandre Sicilianos |
tajemník | předseda |
V souladu s čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu je k tomuto rozsudku připojeno oddělené stanovisko soudkyně Koskelo a soudce Eickeho.
L. A. S.
A. C.
SOUHLASNÉ STANOVISKO
SOUDKYNĚ KOSKELO A SOUDCE EICKEHO
1. Ačkoliv souhlasíme s výrokem a podstatnou částí odůvodnění tohoto rozsudku, máme některé výhrady k § 48. Nemůžeme se zejména ztotožnit s poslední větou tohoto odstavce, ve kterém se uvádí, že Ústavní soud České republiky “mohl případ rozhodnout v souladu s judikaturou Soudu a na základě své vlastní judikatury, a to i při absenci legislativních změn“.
2. Přestože se to může jevit jako docela nepodstatný důvod pro vyjádření odděleného stanoviska, pro nás je, z principu, důležité vyslovit náš nesouhlas se zněním přijatým většinou. Dle našeho názoru se část rozsudku citovaná výše dotýká dosti základní záležitosti principu v tom smyslu, že naznačuje kritiku ze strany Soudu ohledně užití vnitrostátních ústavních zákonů vnitrostátním ústavním soudem. Domníváme se, že v tomto ohledu většina nepřípustně překročila vlastní úlohu Soudu.
3. Posláním tohoto Soudu je v souladu s články 19 a 32 Úmluvy zajistit plnění závazků přijatých Vysokými smluvními stranami v Úmluvě (a jejích protokolech) a do pravomoci Soudu spadá výklad a aplikace Úmluvy a jejích protokolů ohledně všech záležitostí. Naproti tomu Soudu v zásadě nepřísluší hodnotit, zda vnitrostátní ústavní orgány řádně vykládaly a uplatňovaly vnitrostátní ústavní právo, včetně toho, zda ústavní soud z hlediska vnitrostátního ústavního práva chyboval, když v napadeném rozhodnutí zaujal nějaké konkrétní stanovisko. Smluvní strany jsou povinny zajistit dodržování Úmluvy v souladu se svým vnitrostátním ústavním pořádkem a s rozdělením pravomocí zakotveným tamtéž. Není věcí tohoto Soudu rozhodovat o tom, zda a který z vnitrostátních orgánů má podle vnitrostátního ústavního pořádku povinnost resp. schopnost v daném kontextu zajistit soulad vnitrostátního ústavního práva se závazky danými Úmluvou.
4. Z ustálené judikatury Soudu nakonec jasně vyplývá, že nejasnosti při výkladu vnitrostátního práva musí v první řadě vyřešit vnitrostátní orgány. Úloha Soudu se omezuje pouze na to, aby ověřil, zda jsou dopady takového výkladu v souladu s Úmluvou. S výjimkou zjevné svévole tak není na Soudu, aby se zabýval výkladem vnitrostátního práva příslušnými vnitrostátními soudy (viz mimo jiné Károly Nagy proti Maďarsku, č. 56665/09, rozsudek velkého senátu ze dne 14. září 2017, § 62).
5. Zásada subsidiarity, která klade důraz na odpovědnost vnitrostátních orgánů za zajištění souladu s požadavky Úmluvy a která je skutečně zásadního významu, dle našeho názoru výše uvedené základní složky úlohy Soudu v rámci systému Úmluvy neoslabuje, ale naopak je posiluje. Je v pravomoci Soudu dohlížet na to, zda Vysoké smluvní strany, (jednající prostřednictvím svých různorodých vnitrostátních orgánů) vyhověly požadavkům a standardům uložených Úmluvou. Není však, ani by nemělo být, jeho úlohou převzít pravomoc (nebo schopnost) dohlížet na to, zda příslušné ústavní orgány řádně plnily své funkce a pravomoci v rámci vnitrostátního právního řádu. Problematika dodržování Úmluvy na vnitrostátní úrovni se v tomto ohledu liší od problematiky vnitrostátního rozdělení kompetencí a odpovědnosti, jako např. rozdělení moci zákonodárné a soudní. Tato druhá problematika zásadně zůstává mimo kontrolu Soudu.
6. Navíc by mělo být uvedeno, že případ Habulinec a Filipović proti Chorvatsku, citovaný většinou soudců v § 48, nepodporuje opačný názor. Příslušná pasáž rozsudku se přece jen týká problému, zda stěžovatelé vyhověli požadavku přijatelnosti na vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. V tomto kontextu je ze zřejmých důvodů možné, že Soud bude muset dosti podrobně a konkrétně zkoumat dostupný systém opravných prostředků ve vnitrostátním právním řádu. Okolnosti projednávaného případu jsou však zcela odlišné, jelikož se jedná o rozsudek ve věci samé, tedy o řešení otázky, zda Česká republika vyhověla požadavkům článku 8 Úmluvy. Vnitřní přidělování či rozdělování odpovědností dle vnitrostátního právního řádu není předmětem nebo zájmem tohoto zkoumání. Může-li být rozsudek ve věci Topčić-Rosenberg proti Chorvatsku, rovněž citovaný v tomto rozsudku, vykládán na podporu postoje přijatého většinou, my se nepřikláníme k postoji Soudu v tomto rozsudku a rozhodně se jím necítíme být vázáni.
7. Kromě toho naše neochota ztotožnit se s tím, co většina konstatuje na konci odstavce 48, není dána pouze principiálními důvody. Na rozdíl od vnitrostátního soudce, který je velmi dobře obeznámen s vnitrostátním právním řádem, náš přístup je také dán limity naší vlastní odbornosti. Zatímco některým skutečnostem z vnitrostátního práva mohou bez většího úsilí dostatečně porozumět i nezasvěcené osoby, např. když se jedná o jednoznačná zákonná ustanovení, když tyto skutečnosti odpovídají obecně uznávaným principům společných právních zásad, nebo když spočívají v přímo použitelném právu EU, které je jednotné v celé unii, mnohé oblasti vnitrostátního práva, včetně práva ústavního a jeho vzájemné působení s ostatními oblastmi vnitrostátního právního řádu, jsou však často složité a subtilní a pro nezasvěcené osoby, jako jsme my, je proto obtížné a nepatřičné zároveň vytvořit si na věc názor, tím méně ho vyjádřit. Jelikož konstatování na konci odstavce 48 může, ale také nemusí být z hlediska českého ústavního práva správné, nelze od nás očekávat, neboť není ani naší rolí jako členů tohoto Soudu, ani není v rámci naší odbornosti, abychom do těchto záležitostí vstupovali, že se k takovémuto závěru připojíme, a proto zdvořile odmítáme tak učinit.