Antkowiak proti Polsku

Typ rozhodnutí: rozhodnutí senátu (1. sekce) o nepřijatelnosti

Číslo stížnosti: 27025/17

Datum: 22. 5. 2018

Složení senátu: L. – A. Sicilianos, předseda senátu (Řecko), K. Pardalos (San Marino), K. Wojtyczek (Polsko), K. Turković (Chorvatsko), A. Harutyunyan (Arménie), P. Koskelo (Finsko), J. Ilievski (Makedonie).

1. Stěžovatelé, Monika Antkowiak („první stěžovatelka“) a Patryk Antkowiak („druhý stěžovatel“), jsou polskými občany, kteří se narodili v letech 1981, resp. 1983 a žijí v obci Psary Małe.

I. Okolnosti případu

2. Skutkový stav věci tak, jak ho stěžovatelé předložili, lze shrnout následovně.

1. Pozadí případu

3. Stěžovatelé jsou manželský pár, který chtěl adoptovat miminko od K. D., ženy, kterou našli na internetu a která (během svého těhotenství) souhlasila s tím, že své dítě předá k adopci.

4. Dne 7. 2. 2011 se K. D. narodil chlapec B. K. D. podepsala prohlášení, v němž souhlasila s tím, že stěžovatelé její dítě adoptují. Uvedla, že neví, kdo je otcem dítěte. Stěžovatelé z nemocnice odešli s dítětem.

2. Řízení o osvojení

5. Dne 10. 3. 2011 stěžovatelé zahájili řízení o osvojení B. (przysposobienie) u vřeseňského okresního soudu. Taktéž podali návrh na nařízení předběžného opatření, aby dítěti zajistili místo trvalého pobytu u nich doma a aby jim soud B. svěřil do péče.

6. Dne 21. 3. 2011 vřeseňský okresní soud odmítl návrh na předběžné opatření a předložil případ gryfickému okresnímu soudu. Avšak dne 24. 5. 2011 štětínský krajský soud rozhodl, že příslušným soudem je vřeseňský okresní soud.

7. Dne 19. 7. 2011 vřeseňský okresní soud řízení přerušil do skončení řízení o péči o nezletilého a o rodičovských právech (viz § 11–46 níže).

3. Žádost K. D. o navrácení dítěte

8. Dne 1. 3. 2011 K. D. ke gryfickému okresnímu soudu podala žádost o navrácení dítěte. Tvrdila, že otec B., turecký občan, U. Y. prohlásil, že je otcem dítěte dne 24. 2. 2011. Potvrdila, že přestože podepsala prohlášení, kterým souhlasila s adopcí B., nyní změnila názor.

9. Dne 2. 3. 2011 gryfický okresní soud případ předal vřeseňskému okresnímu soudu.

10. Dne 29. 7. 2011 vřeseňský okresní soud odmítl žádost K. D. o okamžité navrácení dítěte.

4. Řízení o péči o nezletilého a o rodičovských právech

11. Dne 4. 4. 2011 stěžovatelé podali ke gryfickému okresnímu soudu návrh na zbavení K. D. jejích rodičovských práv (pozbawienie władzy rodzicielskiej) a na zajištění svých kroků změnou dočasného bydliště dítěte na adresu svého bydliště a svěření B. do své péče (powierzenie wykonywania osobistej pieczy).

a) První předběžné opatření

12. Dne 14. 4. 2011 gryfický okresní soud odmítl jejich návrh na předběžné opatření, jelikož jejich návrh na obdobné opatření byl odmítnut v řízení o osvojení (viz § 6 výše).

13. Dne 20. 5. 2011 štětínský krajský soud vydal předběžné opatření a rozhodl, že B. bude bydlet se stěžovateli. Soud konstatoval, že návrh v řízení o osvojení byl odmítnut z důvodu chybějícího souhlasu s adopcí a že série předcházejících řízení se týkala způsobu, kterým K. D. vykonávala péči o B. Soud dále rozhodl, že nejdůležitějším hlediskem v tomto případě byl nejlepší zájem B. Ten znal pouze stěžovatele a jeho biologická matka pro něj byla (ze své vlastní vůle) cizí.

14. Dne 10. 6. 2011 gryfický okresní soud předal případ vřeseňskému okresnímu soudu (vzhledem k místu pobytu dítěte).

15. Na jednání dne 14. 7. 2011 byl návrh na zbavení rodičovských práv stěžovatelů rozšířen tak, že zahrnoval i biologického otce B. V týž den vřeseňský okresní státní zástupce oznámil vstup do řízení.

b) Znalecké posudky

16. Dne 19. 1. 2012 si vřeseňský okresní soud vyžádal zprávu od znalce z Rodinného diagnosticko-konzultačního centra v Poznani (Rodzinny Ośrodek Diagnostyczno-Konsultacyjny, „Poznaňský RODK“).

17. Dne 17. 4. 2012 byla zpráva od dvou psychologů předložena vřeseňskému okresnímu soudu. Znalci došli k závěru, že mezi B. a jeho biologickými rodiči neexistuje žádné citové pouto. B. si vytvořil silný vztah ke stěžovatelům a přijímal je za vlastní rodiče. Biologičtí rodiče nebyli psychologicky připravení se o B. starat. Matka K. D. neprojevovala požadovanou psychologickou ani citovou náklonnost k dítěti a nesnažila se o navázání vzájemného pouta. Otec, U. Y., byl motivován svými biologickými právy k dítěti a nebral v úvahu složitou situaci dítěte, ani jeho vazbu ke stěžovatelům jako primárním pečovatelům. Konečně přerušení citových pout se stěžovateli, a zejména s první stěžovatelkou, by, dle názoru znalců, traumatizovalo B. a zpomalilo jeho vývoj. Z těchto důvodů bylo zbavení biologických rodičů jejich rodičovských práv k B. ospravedlnitelné.

18. Dne 5. 11. 2012 si vřeseňský okresní soud vyžádal dodatečný posudek od Rodinného centra v Konině („Koninský RODK“).

19. Dne 27. 11. 2012 znalci z Koninského RODK (dva dětští specialisté na vzdělání, psycholog a psychiatr) předložili svou zprávu vřeseňskému okresnímu soudu. Konstatovali zejména, že neexistují žádné důvody ke zbavení biologických rodičů jejich rodičovských práv k B. Otec formálně prohlásil otcovství, jakmile se dozvěděl o narození B., a snažil se ho získat do péče. Matka během šesti týdnů od narození B. změnila svůj názor ohledně jeho osvojení a požádala o jeho okamžité vrácení. Podle znaleckého posudku by bylo z pohledu nejlepšího zájmu B. užitečné, aby byli stěžovatelé ustanoveni pěstouny B. a byl zajištěn pravidelný styk mezi dítětem a jeho biologickými rodiči.

20. Následkem reorganizace soudních okresů se ke dni 1. 1. 2013 vřeseňský okresní soud stal pracovištěm (ośrodek zamiejscowy) okresního soudu ve Velkopolské středě.

21. Dne 25. 2. 2013 ochránce dětských práv (Rzecznik Praw Dziecka) oznámil vstup do řízení, aby chránil nejlepší zájem dítětem, a konstatoval, že neexistovaly důvody ke zbavení biologických rodičů jejich rodičovských práv k B.

c) Druhé předběžné opatření

22. Mezitím, dne 22. 2. 2013 K. D. a U. Y. podali návrh, aby byl rozsudek ze dne 14. 4. 2011 změněn tak, aby mělo dítě dočasné bydliště u nich. Rovněž žádali jeho okamžité navrácení.

23. Dne 1. 3. 2013 okresní soud ve Velkopolské středě, pracoviště ve Vřesně, odmítl návrh biologických rodičů. Taktéž odmítl návrh stěžovatelů na změnu předběžného opatření a odmítl návrh ochránce dětských práv na vydání předběžného opatření. Vydal předběžné opatření bez návrhu za účelem zajištění styku mezi biologickými rodiči a B. Styk byl ustanoven v rozsahu dvakrát týdně v bydlišti stěžovatelů od devíti hodin ráno do jedné hodiny odpoledne a každý druhý týden v Poznaňském terénním centru pro ochranu dětských práv (Terenowy Komitet Ochrony Praw Dziecka) za účasti psychologa.

24. Dne 28. 6. 2013 poznaňský krajský soud odmítl prozatímní opravný prostředek biologických rodičů, aby získali přímý styk s B.

d) Rozhodnutí okresního soudu o rodičovských právech

25. Dne 29. 1. 2014 okresní soud ve Velkopolské středě pracoviště ve Vřesně odmítl návrh stěžovatelů na zbavení K. D. a U. Y. jejich rodičovských práv a rozhodl, že neexistovaly důvody k jejich omezení. Avšak pozastavil K. D. a U. Y. jejich rodičovská práva k B. a prodloužil předběžné opatření ze dne 20. 5. 2011 do konce řízení o rodičovských právech. Soud taktéž odmítl návrh ochránce dětských práv na předání B. jeho biologickým rodičům.

26. Během řízení vzal soud v úvahu znalecké posudky vydané Poznaňským RODK a Koninským RODK. Rovněž vyslechnul velké množství svědků. Obě strany byly zastoupeny advokáty.

27. Soud konstatoval, že biologičtí rodiče spolu měli ještě jednoho syna (narozeného dne 1. 6. 2012) a vzali se dne 22. 7. 2012. K. D. měla dále z předchozího vztahu dceru W. (narozenou v roce 2000), která žila se svou babičkou. U. Y. a K. D. pracovali oba v malé restauraci. Stěžovatelé byli manželi od roku 2004. Nemohli mít vlastní děti. Jejich situace ohledně financí a bydlení byla dobrá. B. byl zdravé dítě, žil se stěžovateli od čtvrtého dne po narození a považoval je za své rodiče. Soud poznamenal, že stěžovatelé používali jméno N., zatímco biologičtí rodiče jméno B. (jak bylo uvedeno v rodném listě).

28. Soud měl za to, že B. nemohl být se svými rodiči opět sloučen, jelikož vazby mezi nimi nebyly dostatečně silné a B. je nepovažoval za své rodiče. Soud, zohledňujíc nejlepší zájem dítěte, rozhodl, že B. zůstane se stěžovateli. Avšak nevyloučil možnost, že biologičtí rodiče by si mohli vytvořit vazbu a pevný vztah k B. Dle § 110 zákoníku o rodině a péči z roku 1964 tudíž soud biologickým rodičům pozastavil rodičovská práva k B.

29. Obě strany a ochránce dětských práv se odvolali k poznaňskému krajskému soudu.

e) Rozhodnutí krajského soudu o rodičovských právech

30. Dne 17. 11. 2014 si poznaňský krajský soud od Koninského RODK vyžádal dodatečný posudek za účelem zjištění, zda by bylo možné, aby si B. a jeho biologičtí rodiče vytvořili takový vztah, že by předání B. do jejich péče bylo v jeho nejlepším zájmu.

31. Dne 25. 2. 2015 znalci z Koninského RODK (dva dětští specialisté na vzdělání, psycholog a psychiatr) podali svou zprávu k poznaňskému krajskému soudu. Znalci došli k závěru, že otázku soudu zodpovědět nemohou. Podle jejich názoru v podmínkách případu nebylo možné nalézt citově neutrální řešení k vyřešení situace dítěte. Potvrdili, že B. měl velice silné citové pouto ke stěžovatelům, jeho primárním pečovatelům. Byl v dobrém styku se svou biologickou matkou K. D. Naopak nenastala žádná změna v jeho vztahu k jeho biologickému otci, poněvadž ten se nedostavoval na schůzky.

32. Dne 19. 6. 2015 se u poznaňského krajského soudu konalo jednání a byli vyslechnuti znalci z Koninského RODK. Znalkyně E. A., uvedla, že B. považoval stěžovatele za své rodiče a že ti mu poskytovali stabilní prostředí. Dále trvala na tom, aby dítě mělo jeden domov. Druhá znalkyně, M. C.-S., uvedla, že vztah by nikdy nebyl dostatečně silný na to, aby B. zajistil bezpečné navrácení, které, podle jejího názoru, v tu chvíli, nebylo v jeho nejlepším zájmu. Třetí znalec, R. G., potvrdil svůj předchozí závěr, že navrácení B. zpět k jeho biologickým rodičům by ho traumatizovalo a že všechny dostupné prostředky by měly být použity na minimalizování této možnosti.

33. Dne 23. 6. 2015 poznaňský krajský soud, zohledňujíc znalecké posudky, vydal předběžné opatření o úpravě styku. Biologickým rodičům přiznal styk s B. jednou týdně (v místě bydliště stěžovatelů, v místě bydliště biologických rodičů a u místního výboru pro práva dětí).

34. Dne 29. 9. 2015 předběžné opatření bylo změněno přidáním ustanovení, že styk bude probíhat za účasti kurátora.

35. Dne 9. 2. 2016 si soud vyžádal posudek od znalce koninského krajského soudu za účelem zjištění, zda změna v úpravě styku ovlivnila vztah mezi B. a jeho biologickými rodiči tak, že by bylo možné ho navrátit zpět k nim.

36. V posudku ze dne 9. 8. 2016 znalci došli k závěru, že citové pouto se mezi B. a jeho biologickými rodiči nevytvořilo na takové úrovni, aby bylo možno ho k nim navrátit bez jeho traumatizace.

37. Následně bylo několik znalců vyslechnuto během řízení: M. C. S. uvedla, že navrácení B. zpět k jeho biologickým rodičům by ho hluboce netraumatizovalo, ale způsobilo by mu určité nepříjemné pocity. R. G. a A. P. tvrdili, že zatímco se nejevilo, že by B. v péči svých biologických rodičů utrpěl jakoukoli újmu, v tu dobu měl B. zůstat se stěžovateli. Nejvyšší státní zástupce se jednání účastnil a rovněž uvedl, že B. by měl zůstat se stěžovateli. Ochránce dětských práv naopak tvrdil, že B. by měl žít se svými biologickými rodiči.

38. Stěžovatelé a biologičtí rodiče byli v řízení před poznaňským krajským soudem zastoupeni advokáty.

39. Dne 16. 12. 2016 poznaňský krajský soud vydal rozsudek. Změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že nebyl důvod pozastavit biologickým rodičům jejich rodičovská práva k B. Nařídil, aby stěžovatelé B. předali biologickým rodičům do 18. 3. 2017 a oprávnil biologické rodiče do té doby B. jednou týdně navštěvovat v místě jejich bydliště za účasti kurátora. Dále biologickým rodičům omezil rodičovská práva ustanovením kurátora a stanovil jim povinnost B. poskytnout psychologickou péči. Rovněž stanovil stěžovatelům povinnost dítě informovat o rozsudku a poskytnout mu psychologickou péči. Nakonec požadoval, aby stěžovatelé a biologičtí rodiče podstoupili terapii.

40. Soud poznamenal, že zpočátku předmětný případ představoval spor mezi stěžovateli a biologickými rodiči ohledně práva vychovat dítě. Tento spor se týkal zajištění vlastních potřeb účastníků, a nikoliv potřeb a zájmů dítěte. Dle názoru soudu cílem biologických rodičů bylo získat dítě zpět, aniž by brali v úvahu jeho psychologické blaho. Naopak, přestože si stěžovatelé měli být vědomi dočasné povahy situace od počátku řízení, již ve své mysli dítě adoptovali a soustředili se na uspokojení svých vlastních rodičovských potřeb.

41. Soud definoval nejlepší zájem dítěte berouc v úvahu čl. 8 a 9 Úmluvy o právech dítěte (viz § 56 níže). Konstatoval, že situace B. žijícího se stěžovateli měla být považována za dočasnou, ačkoli dítě mělo pocit, že na emocionální úrovni je vše v pořádku. V budoucnosti by mělo otázky o své identitě a považovalo by svou situaci za negativní a rozdílnou od svých vrstevníků, což by pro něj bylo traumatizující. Soud vysvětlil, že pokud by dítě bylo ponecháno se stěžovateli jakožto pěstouny, pouze by to prohloubilo trauma, které B. prožil během řízení. Toto trauma bylo největší hrozbou rozvoje dítěte neb se dotýkalo jeho pocitu bezpečí a emocionální stability a bránilo mu přijmout konečnou situaci. Z těchto důvodů soud posoudil možnost, že by B. zůstal se stěžovateli, jako odporující jeho nejlepším zájmům.

42. Soud poznamenal, že obě rodiny byly schopné B. vychovávat. Nadto nebyl důvod pochybovat o rodičovských dovednostech biologických rodičů. Fungovali jako rodina při výchově svého druhého syna I. a byli připraveni poskytnout B. péči. Proto, v jeho nejlepším zájmu, musel být B. navrácen svým biologickým rodičům a vazby se stěžovateli musely být zpřetrhány za účelem umožnění vzniku nového vztahu s biologickými rodiči.

43. Soud odkázal na věk dítěte a poznamenal, že B. již bylo pět let, vytvořil si citové vazby ke stěžovatelům jako jeho primárním pečovatelům a že jeho život se odehrával kolem nich. Zároveň mu bylo pouze pět let a měl před sebou nejméně dvanáct let v péči biologických rodičů. Pohlížejíc na situaci z tohoto pohledu, nebylo možné uzavřít, že bylo moc pozdě na to, aby B. byl vychováván ve své biologické rodině.

44. Soud uznal, že řešení bylo proti vůli B. a způsobilo mu trápení, avšak uzavřel, že existovaly pouze dvě možnosti, jak jeho situaci trvale upravit a vyvarovat se více emocionálním komplikacím v budoucnosti.

f) Vykonávací řízení

45. Dne 20. 7. 2017 vydal vřeseňský okresní soud příkaz k výkonu rozsudků ze dne 29. 1. 2014 a 16. 12. 2016.

46. Dne 3. 8. 2017 K. D. a U. Y. zahájili vykonávací řízení v souvislosti s rozsudkem ze dne 16. 12. 2016. Dle posledního dopisu stěžovatelů Soudu (ze dne 2. 10. 2017) vykonávací řízení stále běží.

5. Řízení o omezení rodičovských práv K. D. a U. Y.

47. Dne 13. 2. 2017 stěžovatelé zahájili řízení před kolobřehským okresním soudem za účelem omezení rodičovských práv k B. jeho biologickým rodičům. Žádali, aby byli ustanoveni pěstouny B. a podali návrh na vydání předběžného opatření za účelem zajištění místa pobytu dítěte u nich doma.

48. Dne 16. 3. 2017 kolobřehský okresní soud vydal předběžné opatření a rozhodl, že B. bude bydlet se stěžovateli.

49. Dne 19. 6. 2017 koszalinský krajský soud změnil tento rozsudek a odmítl návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření.

50. V posudku ze dne 14. 8. 2017, vyžádaného kolobřehským okresním soudem, znalec z oboru psychologie došel k následujícím závěrům:

„1. B. a stěžovatelé jsou spojeni silným citovým poutem typickým pro vztahy rodiče a dítěte … B. si nevytvořil žádné pouto ke svým biologickým rodičům ani svému bratrovi …

2. Stěžovatelé jsou vhodnými kandidáty na poskytování péče B., jak ukazuje silné citové pouto mezi nimi a jejich správné rodičovské smýšlení …

3. Stěžovatelé a biologičtí rodiče nejsou schopni spolupracovat v nejlepším zájmu dítěte. U. Y. odmítá všechny snahy o jakoukoli dohodu mezi nimi, tedy vylučuje možnost spolupráce mezi dospělými …

4. Stěžovatelé jsou odhodláni se o dítě starat, považují ho za své vlastní dítě a poskytují mu pocit bezpečí a stability … Jeho biologičtí rodiče jsou naopak odhodláni vynucovat svá práva k dítěti a zdá se, že nepřihlíží k jeho emociálnímu stavu …

5. Kontraindikací vylučující, aby biologičtí rodiče pečovali o dítě, je nedostatek citových vazeb mezi nimi, stejně jako psychologický stav dítěte. Jak diagnostikoval znalec z oboru psychologie, chlapec vykazuje projevy separační úzkosti; je hyperaktivní a trpí nočním pomočováním, bolestmi břicha a zvracením, poruchami spánku a projevuje chování typické pro regresivní vývoj …

6. V současnosti by nebylo možné dítě navrátit k biologickým rodičům, aniž by neutrpěl vážnou mentální a emocionální újmu…

7. … Není možné změnit dítěti pečovatele, aniž by neutrpěl vážnou újmu typu trauma. Z těchto důvodů navrhujeme vyhovět návrhu stěžovatelů.“

51. Dne 25. 8. 2017 kolobřehský okresní soud, odkazujíc na znalecké posudky, opět vydal předběžné opatření a rozhodl, že B. bude po dobu řízení bydlet u stěžovatelů.

52. Řízení stále běží.

B. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 53. – 55. 1. Vnitrostátní právo a praxe
§ 56. – 58. 2. Relevantní mezinárodní právní dokumenty]

Stížnosti

59. Stěžovatelé tvrdili, že rozhodnutí vnitrostátního soudu o navrácení B. k jeho biologickým rodičům představovalo porušení čl. 8 Úmluvy.

I. Rozsah případu

60. Soud považoval za nezbytné zpočátku vyjasnit rozsah předmětného případu. Poznamenal, že návrh byl podán stěžovateli výhradně jejich jmény. Stěžovatelé výslovně ani jinak nepodali žádnou stížnost jménem dítěte. Jediná záležitost, o které má být v tomto případě rozhodnuto, tudíž je, zda došlo k porušení práv stěžovatelů na poli čl. 8 Úmluvy.
II. K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

61. Stěžovatelé tvrdili, že rozsudek vnitrostátního soudu o navrácení B. k jeho biologickým rodičům zasáhlo do jejich práva na rodinný život zaručeného čl. 8 Úmluvy, který zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. K aplikaci čl. 8 Úmluvy

62. Soud konstatuje, že zatímco neexistovalo žádné biologické pouto mezi stěžovateli a dítětem, B. byl v jejich nepřetržité péči od svého narození, tedy dosud více než šest let. Vzhledem k blízkým osobním vazbám mezi nimi a skutečnosti, že stěžovatelé předpokládali svoji roli vůči dítěti jako roli rodičů, Soud má za to, že takový vztah spadá pod pojem rodinný život v mezích významu čl. 8 odst. 1 (viz Moretti a Benedetti proti Itálii, § 48–52).

B. Soulad s čl. 8 Úmluvy

63. Stěžovatelů se v projednávaném případě dotklo soudní rozhodnutí nařizující odebrání dítěte a jeho umístění zpět k biologickým rodičům. Soud má za to, že toto opatření představovalo zásah do práva stěžovatelů na respektování rodinného života. Jakýkoli takový zásah bude v rozporu s čl. 8, pokud nebude „stanoven zákonem“, nebude sledovat jeden či více legitimních cílů podle čl. 8 odst. 2 a nebude moci být považován za „nezbytný v demokratické společnosti“.

1. „Stanoven zákonem“ a „legitimní cíl“

64. Soud konstatuje, že opatření sloučit B. s jeho biologickými rodiči bylo přijato v souladu se zákonem, konkrétně relevantními ustanoveními zákoníku o rodině a péči (viz § 53 výše), a neexistují pochybnosti o skutečnosti, že bylo přijato za účelem ochrany „práv a svobod“ B.

2. „Nezbytný v demokratické společnosti“

65. Při určování, zda napadené opatření bylo „nezbytné v demokratické společnosti“, Soud zváží, zda ve světle případu jako celku byly důvody uvedené k jeho ospravedlnění relevantní a dostatečné pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy (viz např. K. a T. proti Finsku, § 154).

66. Soud nejprve připomíná, že existuje široká shoda včetně mezinárodního práva na podporu názoru, že ve všech rozhodnutích, která se týkají dětí, má jejich nejlepší zájem nejvyšší důležitost (viz mezi jinými Paradiso a Campanelli proti Itálii, § 208, a odkazy na mezinárodní právo v § 56–58 výše).

67. V tomto ohledu Soud poznamenává, že krajský soud rozhodl, že nejlepší zájem B. byl v tomto případě předním hlediskem (viz § 41 výše). Dále zkoumal dostupné možnosti a došel k závěru, že ačkoli přijaté řešení by bylo pro B. velice náročné a způsobilo by mu trápení, byl to jediný způsob, jak dlouhodobě upravit jeho situaci a vyhnout se emocionálním komplikacím v budoucnosti (viz § 41 a 44 výše).

68. Krajský soud pečlivě analyzoval nejlepší zájem B. a poznamenal, že B. si vytvořil citové pouto ke stěžovatelům. Rovněž vzal v úvahu nízký věk dítěte a skutečnost, že nebylo pozdě mu dát šanci být vychováván ve své biologické rodině (viz § 43 níže).

69. Soud dále konstatuje, že během vnitrostátního řízení nebylo tvrzeno, že stěžovatelé nebyli schopni B. vychovávat. Naopak byli uznáni schopnými zajistit jeho základní potřeby (viz § 42 výše). Vzhledem k biologickým rodičům je pravda, že původně měly vnitrostátní orgány určité pochybnosti ohledně jejich rodičovských dovedností (viz § 17 níže). Avšak následně – s ohledem na znalecké posudky – byli stejně tak uznáni schopnými vychovávat B. (viz § 42 výše).

70. Soud konstatuje, že v projednávaném případě byly vnitrostátní soudy postaveny před těžkou volbu mezi dovolením, aby stěžovatelé pokračovali ve vztahu s B., a přijetím opatření za účelem sjednocení chlapce s jeho biologickou rodinou (srov., a contrario, Paradiso a Campanelli proti Itálii, § 209).

71. Soud uznává, že v tomto případě vnitrostátní orgány přijaly opatření směřující k usnadnění sjednocení rodiny, aby si dítě mohlo vytvořit pouto ke svým biologickým rodičům (viz, mutatis mutandis, K. a T. proti Finsku, § 179). Zejména okresní soud ve Velkopolské středě vydal předběžné opatření bez návrhu, aby zajistil styk mezi biologickými rodiči a B. (viz § 23 výše). Tato úprava styku byla následně změněna ve světle znaleckých posudků (viz § 33 výše).

72. V této souvislosti Soud uznává, že vnitrostátní orgány byly postaveny před náročný a citlivý úkol nastolit spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy v komplexním případě. Avšak v jejich rozhodnutích pro ně vždy byl nejlepší zájem B. předním hlediskem tak, jak to vyžaduje mezinárodní právo (viz § 28 a 41 výše). Zatímco Soud přijímá, že rozsudek poznaňského krajského soudu musel stěžovatelům způsobit citové útrapy, jejich práva nemohou převážit nad nejlepším zájmem dítěte (viz mezi jinými Görgülü proti Německu, § 43). Vzhledem ke skutečnosti, že vnitrostátní orgány měly možnost stýkat se se všemi zúčastněnými, Soud uzavírá, že národní orgány poskytly relevantní a dostatečné důvody v rámci jejich míry posuzovací volnosti a přijaly napadená opatření, a tedy neporušily požadavek, že jakékoli omezení práva na rodinný život musí být „nezbytné v demokratické společnosti“.

73. Soud poznamenává, že případ předložený stěžovateli byl přezkoumán dvěma soudními instancemi. Okresní soud vyslechl množství svědků a vyžádal si několik znaleckých posudků (viz § 26 výše). Během odvolacího řízení poznaňský krajský soud obdržel dodatečné zprávy znalců a taktéž znalce vyslechl (viz § 30, § 32, § 35, § 37 výše). Názory znalců nebyly konsistentní a krajský soud byl postaven před rozdílná odborná posouzení ohledně určení, co je v nejlepším zájmu B. Nicméně přezkoumal a posoudil odlišné zprávy a výpovědi. Soudní rozhodnutí obsahovalo rozsáhlé odůvodnění a zabývalo se argumenty stěžovatelů.

74. Případ byl taktéž přezkoumán ochráncem dětských práv, který pečlivě posoudil situaci dítěte. Rozhodl se v soudním řízení intervenovat, aby bránil nejlepší zájmy B., a ve svém stanovisku opakovaně prosazoval, že neexistovaly důvody pro to, aby byli biologičtí rodiče zbaveni svých rodičovských práv (viz § 21 výše).

75. S ohledem na vnitrostátní řízení může Soud pouze poznamenat, že délka rozhodovacího procesu v projednávaném případě zjevně nepřispěla k ochraně nejlepšího zájmu B. Konstatuje však, že stěžovatelé se plně účastnili řízení před okresním i krajským soudem a během těchto řízení byli zastoupeni advokátem (viz § 26 a 38 výše). Vzhledem k výše uvedenému je Soud přesvědčen, že vnitrostátní rozhodovací proces byl spravedlivý a způsobilý chránit jejich práva podle čl. 8 Úmluvy (viz R. a H. proti Spojenému království, § 75).

76. Z výše uvedeného vyplývá, že je stížnost zjevně neopodstatněná a musí být odmítnuta v souladu s čl. 35 odst. 3 písm. a) a 4 Úmluvy.

Z těchto důvodů Soud prohlašuje většinou hlasů stížnost za nepřijatelnou.





© Wolters Kluwer ČR, a. s.