Přehled
Anotace
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 17. května 2018 ve věci č. 19017/16 – Ljatifi proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii
Senát první sekce Soudu dospěl poměrem šesti hlasů proti jednomu k závěru, že došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 7, jelikož rozhodnutí o vyhoštění vydané na základě utajované zprávy zpravodajské služby, která stěžovatelku označila za „riziko pro národní bezpečnost“, nebylo podrobeno dostatečné soudní kontrole.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelka v roce 1999 uprchla z Kosova do Bývalé jugoslávské republiky Makedonie, kde jí byl v roce 2005 udělen azyl včetně povolení k pobytu. To jí bylo každoročně prodlužováno až do roku 2014, kdy jí byl azylový status odebrán. V předmětném rozhodnutí ministerstvo vnitra uvedlo, že stěžovatelka představuje „riziko pro národní bezpečnost“ a nařídilo jí, aby opustila území státu do dvaceti dnů od přijetí konečného rozhodnutí. Vnitrostátní soudy rozhodnutí ministerstva potvrdily, přičemž uvedly, že bylo založeno na utajované zprávě zpravodajské služby. Skutečnost, že stěžovatelce utajovaný dokument nebyl nikdy zpřístupněn, shledaly za irelevantní. V době rozhodnutí Soudu byla přítomnost stěžovatelky na území Bývalé jugoslávské republiky Makedonie ze strany státu tolerována.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 7
Stěžovatelka s poukazem na článek 6 Úmluvy namítala, že neexistují žádné důkazy o tom, že by představovala hrozbu pro národní bezpečnost a že jí nebyla dána možnost se k případným důkazům vyjádřit. Zároveň vnitrostátní orgány neposkytly pro svá rozhodnutí jakékoliv odůvodnění. Soud se rozhodl námitku stěžovatelky posoudit z hlediska možného porušení článku 1 Protokolu č. 7, jenž stanoví procesní záruky v případě vyhoštění cizinců (např. Radomilja a ostatní proti Chorvatsku, č. 37685/10, rozsudek velkého senátu ze dne 20. března 2018, § 124).
(i) K použitelnosti článku 1 Protokolu č. 7
Soud připomněl, že na základě rozhodnutí ministerstva byl stěžovatelce odebrán azyl, který představoval jediný důvod pro její legální pobyt. Rozhodnutí rovněž obsahovalo explicitní příkaz k opuštění území ve stanovené lhůtě. Rozhodnutí nebylo následně zrušeno ani nijak zneplatněno. Jeho výkon nebyl pozastaven či podmíněn a nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by stěžovatelce umožnilo na území legálně pobývat (a contrario, Saeed proti Dánsku, č. 53/12, rozhodnutí ze dne 24. června 2014); k vyhoštění tak může dojít kdykoliv. Skutečnost, že stěžovatelce bylo umožněno po vydání rozhodnutí území Bývalé jugoslávské republiky Makedonie opustit a zase se do něj navrátit, stejně jako fakt, že k vyhoštění doposud nedošlo, vyvěrají pouze z uvážení státních orgánů a nemají žádný zákonný základ. Nemohou proto nic změnit na tom, že vůči stěžovatelce bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o vyhoštění. Článek 1 Protokolu č. 7 je proto na projednávanou věc použitelný.
(ii) K vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy
Vláda namítala, že se stěžovatelka nepokusila normalizovat její pobytový status skrze udělení dočasného pobytu dle cizineckého zákona. V této souvislosti Soud připomněl, že povinnost vyčerpat vnitrostátní prostředky nápravy vyžaduje, aby stěžovatel využil opravných prostředků, které jsou dostupné a dostatečné pro nápravu namítaného porušení Úmluvy. V projednávané věci Soud konstatoval, že i kdyby stěžovatelce povolení k dočasnému pobytu bylo uděleno, nic nenasvědčuje tomu, že by toto opatření umožnilo napravit namítaná pochybení, jež spočívala v neposkytnutí minimálních procesních záruk na ochranu jejích zájmů v předmětném řízení. Soud proto stížnost shledal přijatelnou.
(iii) K odůvodněnosti
Na úvod posouzení odůvodněnosti stížnosti Soud připomněl, že jednou ze specifických záruk plynoucí z článku 1 Protokolu č. 7, která jde nad rámec ochrany poskytovanou články 3, 8 a 13 Úmluvy, je, že cizinec „může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem“ (C. G. a ostatní proti Bulharsku, č. 1365/07, rozsudek ze dne 24. dubna 2008, § 70). Nejde přitom jen o existenci právního základu, ale také o jeho kvalitu. Příslušný zákon musí být přístupný a předvídatelný a poskytovat ochranu před svévolnými zásahy ze strany vnitrostátních orgánů do práv chráněných Úmluvou (Lupsa proti Rumunsku, č. 10337/06, rozsudek ze dne 8. června 2006, § 55). Soud dále uvedl, že koncepty zákonnosti a právního státu v demokratické společnosti vyžadují, aby i rozhodnutí o vyhoštění z důvodu ohrožení národní bezpečnosti podléhala alespoň určité formě kontradiktorního řízení před nezávislým orgánem nebo soudem, který bude moci přezkoumat, zda je rozhodnutí založeno na rozumném skutkovém základě nebo zda je nezákonné či svévolné a v rozporu se zdravým rozumem (C. G. a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 40).
Na základě zkoumání utajovaného dokumentu, který byl Soudu poskytnut pouze v upravené podobě, dospěl Soud k závěru, že jedinou relevantní skutečností pro zdůvodnění napadeného rozhodnutí byla údajná stěžovatelčina známost a podpora osob, které se měly dopustit krádeží. Nicméně tyto osoby nebyly blíže identifikovány a nebyl ani specifikován jejich údajný vztah se stěžovatelkou. Na podporu těchto tvrzení nebyly doloženy žádné další důkazy a proti stěžovatelce nebylo zahájeno ani trestní řízení.
Vzhledem k tomu, že předmětná utajovaná zpráva zpravodajské služby nebyla stěžovatelce k dispozici a ministerstvo jí neposkytlo ani sebemenší náznak, proč mohla být označena za bezpečnostní riziko, stěžovatelka nebyla schopna se adekvátně bránit v rámci následujícího soudního přezkumu. Zároveň dle Soudu nic nenaznačuje tomu, že by utajovaný dokument či jakékoliv další informace byly předloženy vnitrostátním soudům za účelem ověření, že stěžovatelka skutečně danou bezpečnostní hrozbu představovala. Vnitrostátní soudy se omezily na čistě formální přezkoumání daného případu. Navíc jakkoliv nevysvětlily důležitost zachování tajnosti předmětného dokumentu nebo neuvedly rozsah přezkumu, kterou v dané věci samy vykonaly (Regner proti České republice, č. 35289/11 rozsudek velkého senátu ze dne 19. září 2017, § 158–160).
S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní soudy nepodrobily předmětné rozhodnutí o vyhoštění jakékoli smysluplné kontrole. Došlo proto k porušení článku 1 Protokolu č. 7.
III. Oddělená stanoviska
Soudce Eicke ve svém částečně nesouhlasném stanovisku uvedl, že nemělo být shledáno porušení článku 1 Protokolu č. 7, ale spíše jeho možné porušení v případě uskutečnění vyhoštění, neboť článek 1 Protokolu č. 7 zakazuje vyhoštění a ne rozhodnutí o vyhoštění per se (mutatis mutandis, Paposhvili proti Belgii, č. 41738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2016).
Soudce Sicilianos ve svém souhlasném stanovisku naopak obhajoval shledání porušení Úmluvy, jelikož článek 1 Protokolu č. 7 se oproti článku 3 Úmluvy nezabývá věcnými důvody pro vyhoštění, ale řadou procesních záruk preventivního charakteru, které, aby byly účinné, by měly být zásadně uplatňovány před výkonem rozhodnutí o vyhoštění.