STOMAKHIN proti Rusku

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 9. května 2018 ve věci č. 52273/07 – Stomakhin proti Rusku

Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že odsouzení novináře k pětiletému trestu odnětí svobody a tříletému zákazu novinářské činnosti za publikování článků ostře kritizujících ruskou vládu a příslušníky ruské armády a vyjadřujících podporu čečenskému separatistickému hnutí, byť některé z nich podněcovaly k násilí a nenávisti, nebylo „nezbytné v demokratické společnosti“, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel vydal v letech 2003 a 2004 jako novinář a aktivista vystupující zároveň v roli zakladatele, majitele, vydavatele a šéfredaktora měsíčního zpravodaje Radikalnaya Politika několik článků zabývajícími se událostmi v Čečenské republice, ve kterých ostře kritizoval ruskou vládu a tamní činy příslušníků ruské armády a ve kterých vyjadřoval podporu čečenskému separatistickému hnutí. V roce 2006 byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu podněcování k extremistickým aktivitám a k nenávisti na základě etnického původu, náboženství či příslušenství k určité sociální skupině skrze hromadné sdělovací prostředky a byl odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody. Zároveň mu byl uložen zákaz vykonávat novinářskou činnost po dobu tří let.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že odsouzení pro vyjádření názorů ve zpravodaji, který distribuoval na několika veřejných akcích, porušilo jeho právo na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy.

Soud předně považoval za nesporné, že trestněprávní postih představuje zásah do svobody projevu. Má-li být takový zásah slučitelný s Úmluvou, musí být dle druhého odstavce článku 10 Úmluvy „stanoven zákonem“, sledovat jeden nebo více legitimních cílů zde vypočtených a být k dosažení těchto cílů „nezbytný v demokratické společnosti“.

Jelikož nebylo namítáno, že by zásah nebyl „stanoven zákonem“, Soud zkoumal, zda sledoval legitimní cíl. Připomněl, že pojmy národní a veřejné bezpečnosti ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy mají být vykládány restriktivně a měly by být uplatňovány pouze v případech, kdy je nutné zabránit zveřejnění informací za účelem ochrany národní a veřejné bezpečnosti (Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2007, § 54). S ohledem na citlivou povahu konfliktu v Čečenské republice Soud připustil, že odsouzení stěžovatele lze považovat za zásah směřující jak k ochraně práv jiných, tak národní bezpečnosti, územní celistvosti a veřejné bezpečnosti a předcházení nepokojům a zločinnosti.

Ohledně nezbytnosti daného zásahu v demokratické společnosti Soud uvedl, že tolerance a respektování důstojnosti každého člověka tvoří základ demokratické a pluralitní společnosti, a proto v ní může být zásadně považováno za nezbytné postihovat všechny formy vyjadřování, které šíří, podněcují, propagují nebo ospravedlňují násilí, nenávist nebo nesnášenlivost, nebo jim dokonce zabraňovat. Jakékoliv „formality“, „podmínky“, „omezení“ nebo „sankce“ nicméně musejí být přiměřené sledovanému legitimnímu cíli (obdobně Gündüz proti Turecku, č. 35071/97, č. 35071/97, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 40). Soud dále dodal, že v případě, že projev podněcuje k násilí vůči jednotlivci, veřejnému činiteli nebo části obyvatelstva, má stát při posuzování potřeby přijetí opatření trestněprávní povahy širší prostor pro uvážení (např. Öztürk proti Turecku, č. 22479/93, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 1999, § 66). Projevy, o nichž je tvrzeno, že vyvolávají nebo ospravedlňují násilí, nenávist či nesnášenlivost, je třeba posoudit s ohledem na kontext, ve kterém byly učiněny, jejich povahu a znění, jejich potenciál vést ke škodlivým následkům a důvody uváděné vnitrostátními soudy pro odůvodnění předmětného zásahu (Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2018, § 205–208).

V rámci posouzení nezbytnosti daného opatření Soud předně zkoumal, zda odpovídalo „naléhavé společenské potřebě“ a zda jeho odůvodnění vnitrostátními soudy bylo „relevantní a dostatečné“. Uvedl, že předmětná vyjádření byla součástí debaty o záležitost obecného a veřejného zájmu (konflikt v Čečenské republice), ve které musí být přípustná omezení svobody projevu vykládána restriktivně [Sürek proti Turecku (č. 1), č. 26682/95 rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 61]. Zohlednil dále, že byla učiněna na pozadí separatistických tendencí v regionu, které vedly k závažným nepokojům mezi jednotkami ruské armády a čečenských povstaleckých bojovníků, jež si vyžádaly vysoké ztráty na životech a jež zároveň vedly ke smrtelným teroristickým útokům v jiných oblastech Ruska, tedy za situace, kdy je třeba dbát zvláštní opatrnosti vůči projevům prosazujícím použití násilí (např. Erdoğdu proti Turecku, cit. výše, § 62).

Soud předmětná vyjádření následně dle jejich znění a obsahu rozdělil do tří skupin. První skupina dle Soudu podporovala, ospravedlňovala a oslavovala terorismus a násilí s úmyslem romantizovat a idealizovat čečenské separatistické hnutí a stigmatizovala federální ozbrojené a bezpečnostní složky jako absolutní zlo. Ačkoli meze přípustné kritiky jsou vůči vládě (např. Ceylan proti Turecku, č. 23556/94, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 34) nebo státním zaměstnancům (Mamère proti Francii, č. 12697/03, rozsudek ze dne 7. listopadu 2006, § 27) širší než vůči soukromým osobám a ochrany svobody projevu požívají i informace a myšlenky, které urážejí, šokují nebo ruší (např. Morice proti Francii, č. 29369/10, rozsudek velkého senátu ze dne 23. dubna 2015, § 124), předmětná vyjádření dalece přesáhla přijatelné meze kritiky, jelikož oslavovala terorismus a smrtící násilí. Zobecňováním a označením všech členů ozbrojených složek za „vrahy“ či „maniaky“ dotčené texty rozdmýchaly hluboce zakořeněnou nenávist vůči nim a také s ohledem na citlivý kontext jimi prováděných protiteroristických operací je mohly vystavit riziku fyzického násilí. Vyšší stupeň regulace takových výroků byl opodstatněný tím spíše, že byly zveřejněny jen několik měsíců po teroristických útocích (Perinçek proti Švýcarsku, cit. výše, § 250). I když dané výroky nepostrádaly skutkový základ, Soud shledal, že zásah do svobody projevu stěžovatele odpovídal „naléhavé společenské potřebě“ a důvody, o něž se vnitrostátními soudy opřely, byly „relevantní a dostatečné“. To se dle Soudu vztahuje i na posouzení výroků o „prezidentu Maskhadovovi“ prohlašujících ho za „legitimního prezidenta Čečenska“, jež samy o sobě nevolaly po použití násilí a v jiném kontextu by neospravedlňovaly zásah do svobody projevu (Belge proti Turecku, č. 50171/09, rozsudek ze dne 6. prosince 2016, § 34).

U druhé skupiny vyjádření, ač velice jízlivých, Soud shledal, že nepřekročily meze přijatelné kritiky, jež jsou vzhledem k činnosti vlády a armádních složek široké. Poukázal na skutečnost, že texty vyzývající k neúčasti na prezidentských volbách byly publikovány během volební kampaně, tedy období, kdy je svobodné šíření názorů a informací zvláště důležité (Długołęcki proti Polsku, č. 23806/03, rozsudek ze dne 24. února 2009, § 30). Co se týče prohlášení vyzývajících k „bezprostřední povinné psychiatrické prohlídce“ všech ruských vojáků a policistů, Soud konstatoval, že vnitrostátní soudy nepřihlédly ke kontextu, v jakém byly učiněny. Předmětná fráze dle Soudu nepodněcovala k nenávisti či spáchání trestného činu, ale šlo spíše o kritiku reakce trestních soudů na vraždu mladé ženy vysoce postaveným důstojníkem, který byl přitom do Čečenské republiky vyslán za účelem zachování ústavního pořádku a ochrany civilistů. Jednalo se také o vyjádření obav, že psychicky nestabilní osoba byla postavena do velení, a volání po přijetí nutných opatření, aby se podobné incidenty již neopakovaly. Soud zdůraznil, že je důležité, aby vnitrostátní orgány přistupovaly obezřetně k určování toho, co již představuje tzv. „hate speech“, a příslušná trestněprávní ustanovení vykládaly, jde-li o kritiku vlády a státních orgánů, restriktivně. Jelikož vnitrostátní soudy nepřihlédly ke všem skutečnostem a relevantním aspektům, odůvodnění jejich rozhodnutí není možné považovat za „relevantní a dostatečné“. Zásah do svobody projevu stěžovatele ohledně této druhé skupiny vyjádření tedy neodpovídal „naléhavé společenské potřebě.“

Třetí skupina vyjádření obviňovala etnické Rusy z otrokářství a izolované případy zneužívání označovala za typické a charakteristické pro všechny Rusy a pravoslavné věřící. Takto široké útoky vůči celým etnickým a náboženským skupinám jsou dle Soudu v rozporu s hodnotami, na nichž stojí Úmluva, zejména s tolerancí, společenským smírem a nediskriminací (Perinçek proti Švýcarsku, cit. výše, § 206). Navíc, ačkoli článek 10 Úmluvy ponechává jen malý prostor pro omezení diskuse o věcech veřejného zájmu, jde-li o projevy urážející intimní osobní přesvědčení v oblasti morálky či náboženství, státy požívají širšího prostoru pro uvážení (Wingrove proti Spojenému království, č. 17419/90, rozsudek ze dne 25. listopadu 1996, § 58). Soud proto shledal, že důvody uváděné vnitrostátními soudy pro omezení této třetí skupiny výroků byly „relevantní a dostatečné“.

Soud konečně zkoumal, zda odsouzení stěžovatele bylo přiměřené sledovaným legitimním cílům a zda pro něj vnitrostátní soudy uvedly „dostatečné a relevantní“ důvody. Klíčový pro toto posouzení byl charakter a závažnost uložených sankcí (např. Skalka proti Polsku, č. 43425/98, rozsudek ze dne 27. května 2003, § 41–42). V projednávané věci řada výroků stěžovatele oslavovala terorismus a vyzývala k násilí a nenávisti. Přiměřená sankce by tedy byla v souladu s článkem 10 Úmluvy. Stěžovatel byl nicméně odsouzen k pěti letům odnětí svobody a tříletému zákazu výkonu profese novináře, přičemž trest vykonal v plné výši. Soud se rozhodl ponechat otevřenou otázku, zda je zákaz výkonu novinářské činnosti sám o sobě v rozporu s článkem 10 Úmluvy, a soustředil se na posouzení uloženého trestu v jeho celku. Tento trest zhodnotil jako extrémně tvrdé opatření, které vyžaduje velmi přesvědčivé důvody. Vnitrostátní soudy se však odvolaly toliko na „osobnost“ stěžovatele a „společenské nebezpečí“, které představuje jím spáchaný trestný čin. I když jsou tyto úvahy dle Soudu „relevantní“, nemohou být považovány za „dostatečné“ k odůvodnění takto mimořádně přísného trestu. Stěžovatel nebyl v minulosti nikdy odsouzen za podobný trestný čin (Gough proti Spojenému království, č. 49327/11, rozsudek ze dne 28. října 2014, § 174–176). Navíc, potenciální dopad předmětných vyjádření byl velice omezený (Murphy proti Irsku, č. 44179/98, rozsudek ze dne 10. července 2003, § 69), jelikož byla obsažena ve zpravodaji, který stěžovatel vydával sám a v malém počtu výtisků a který šířil jen osobám, které o něj projevily zájem. Trest uložený stěžovateli tedy nebyl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli.

Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jelikož vůči řadě vyjádření vnitrostátní soudy nedostatečně prokázaly „naléhavou společenskou potřebu“ pro zásah do svobody projevu a uložily stěžovateli nepřiměřeně přísný trest, nebyl posuzovaný zásah „nezbytný v demokratické společnosti“, čímž došlo k porušení článku 10 Úmluvy.

III. Oddělená stanoviska

Soudkyně Jäderblom v souhlasném stanovisku, ke kterému se přidala soudkyně Keller, uvedla, že třetí skupina vyjádření odpovídající dvěma kontroverzním nadpisům článků neměla být Soudem posuzována izolovaně od textů na ně navazujících a měla spadat pod ochranu článku 10 Úmluvy.

Soudkyně Keller v souhlasném stanovisku namítala, že vyjádření neměla být posuzována jednotlivě, ale holisticky, upozornila na možné problémy zvoleného přístupu a určitá vyjádření sama kvalifikovala jinak. Dále argumentovala, že potenciální dopad textů stěžovatele měl být zohledněn již v rámci posouzení „naléhavé společenské potřeby“, a ne jenom v rámci posouzení přiměřenosti. V neposlední řadě namítala, že uložený zákaz výkonu novinářské činnosti nebyl „stanoven zákonem“.

Soudce Pastor Vilanova v částečně nesouhlasném stanovisku namítal, že zamítnutí proplacení odměny advokáta z důvodu, že ji stěžovatel doposud nezaplatil, bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Soudu.