Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že omezením rodičovské odpovědnosti příslušníků náboženského společenství, kteří vůči dětem systematicky uplatňovali tělesné tresty, nedošlo k porušení jejich práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.

Přehled

Text rozhodnutí
Datum rozhodnutí
22.3.2018
Rozhodovací formace
Významnost
2
Číslo stížnosti / sp. zn.

Anotace

Rozsudek ze dne 22. března 2018 ve věci č. 11308/16 a 11344/16Tlapak a ostatní proti Německu

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že omezením rodičovské odpovědnosti příslušníků náboženského společenství, kteří vůči dětem systematicky uplatňovali tělesné tresty, nedošlo k porušení jejich práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé jsou členy náboženského společenství Dvanáct kmenů, jehož dvě komunity žily v Německu. V roce 2012 se v tisku objevily zprávy o tom, že členové této církve uplatňují vůči dětem tělesné tresty, zejména bití rákoskou. Následně se o společenství začal zajímat orgán péče o dítě rovněž z toho důvodu, že členové komunity neposílali děti do školy. V srpnu 2013 se objevil videozáznam natočený skrytou kamerou televizním reportérem, na které byly zaznamenány různé formy tělesných trestů dětí ve věku tří až dvanáct let. Na základě zpráv z tisku a svědectví bývalých členů církve byly děti žijící v těchto komunitách v roce 2013 odebrány. Děti stěžovatelů byly umístěny do pěstounské péče a rodičům byla omezena rodičovská odpovědnost, a to pokud jde o rozhodování o místě pobytu dětí, jejich zdraví a vzdělávání. Soudy uvedly, že stěžovatelé byli na základě svého náboženského vyznání přesvědčeni o oprávněnosti svých výchovných prostředků spočívajících v systematickém bití rákoskou pokaždé, když děti porušily pravidla. Děti tak žily v neustálém strachu z fyzické bolesti, zažívaly ponížení a psychické utrpení.

Některé z dětí byly stěžovatelům následně vráceny do péče, jiné zůstaly u pěstounů. V roce 2015 se rodiny přestěhovaly do České republiky.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že rozhodnutí o omezení jejich rodičovské odpovědnosti byla nepřiměřená a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Dále uváděli, že důvodem pro odebrání dětí bylo náboženské přesvědčení rodičů, přičemž jim bylo znemožněno vychovávat děti v souladu s jejich náboženským přesvědčením.

Soud zkoumal všechny námitky pod zorným úhlem článku 8 Úmluvy, který zaručuje právo na respektování rodinného života.

a) K existenci zásahu, zákonnosti a legitimnímu cíli

Soud předně konstatoval, že rozhodnutí o omezení rodičovské odpovědnosti bylo zásahem ve smyslu článku 8 Úmluvy, který měl oporu v občanském zákoníku.

Soud se dále zabýval námitkou stěžovatelů, že zásah nesledoval legitimní cíl a že rozhodnutí nebylo založeno na úvahách o tělesných trestech, ale na členství stěžovatelů v komunitě Dvanáct kmenů a výchově v souladu s jejich vírou. Soud k tomu uvedl, že články 8 a 9 Úmluvy a článek 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě dávají rodičům právo na výchovu dětí v souladu s jejich náboženským přesvědčením (Vojnity proti Maďarsku, č. 29617/07, rozsudek ze dne 12. února 2013, § 37), což nicméně neznamená, že děti mohou být vystaveny nebezpečným praktikám nebo fyzické či psychické újmě. Takovou ochranu nezletilých ostatně zakotvují i další mezinárodní úmluvy, jako např. Úmluva o právech dítěte, která zavazuje státy přijmout opatření na ochranu dětí před jakýmkoli tělesným nebo duševním násilím. Ačkoli se soudy zabývaly členstvím stěžovatelů v církevním společenství a jejich náboženským přesvědčením, rozhodnutí byla založena na pravděpodobnosti, že děti budou bity rákoskou. Nadto spojení mezi náboženským přesvědčením a bitím rákoskou uváděli sami stěžovatelé, když ospravedlňovali své výchovné metody. Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí byla určena na ochranu práv a svobod dětí, a sledovala tudíž legitimní cíl ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

b) K nezbytnosti zásahu

Soud v prvé řadě zopakoval svoji ustálenou judikaturu, že je v nejlepším zájmu dítěte zachovat si vazbu na biologickou rodinu vyjma případů, kdy je rodina obzvláště nezpůsobilá, a zajistit výchovu dítěte v bezpečném a spolehlivém prostředí, přičemž rodiče nesmí přijmout opatření, která by poškozovala zdraví nebo vývoj dítěte (Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 136). Státy mají pozitivní závazky zajistit, aby osoby v jejich jurisdikci nebyly objektem mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu, včetně takového zacházení soukromými osobami, jako např. v případě A. proti Spojenému království, č. 25599/94, rozsudek ze dne 23. září 1998, § 22, ve kterém bylo dítě bito rákoskou nevlastním otcem. Špatné zacházení může být shledáno v rozporu s článkem 3 Úmluvy, pokud např. vede ke snížení lidské důstojnosti, nebo vzbuzuje pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti (Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 87).

Výbor OSN pro práva dítěte ve svém obecném komentáři č. 13 k Úmluvě o právech dítěte (CRC/C/GC/13 ze dne 18. dubna 2011) definuje tělesné trestání jako jakýkoli trest, ve kterém je fyzická síla použita a určena ke způsobení určitého, ať už jakkoli mírného, stupně bolesti a nepohodlí, a zdůrazňuje, že jsou zapovězeny jakékoli formy násilí na dětech, jakkoli mírné.

Konečně v případech vztahujících se ke článkům 3 a 8 Úmluvy Soud zdůrazňuje povinnost státu chránit fyzický a morální vývoj dětí a jiných zranitelných osob (K. U. proti Finsku, č. 2872/02, rozsudek ze dne 2. prosince 2008, § 46).

V projednávané věci bylo zásadní posoudit, zda rodičovská praxe spočívající v bití rákoskou je dostatečným důvodem pro omezení rodičovské odpovědnosti a odebrání dětí. Stěžovatelé přitom tvrdili, že bití nedosahovalo stupně závažnosti ve smyslu článku 3 Úmluvy a že při vyšetření po odebrání děti nevykazovaly známky fyzického násilí. Soud nezkoumal stížnost z pohledu článku 3 Úmluvy, nicméně konstatoval, že dané zacházení by mohlo spadat do působnosti tohoto článku.

Soud považuje za chvályhodné, pokud státy zakážou všechny formy tělesných trestů dětí, aby se předešlo riziku špatného a ponižujícího zacházení. Německo již zavedlo právo dětí na výchovu bez násilí a zakázalo fyzické tresty, psychická zranění a jiné ponižující zacházení. Právní ustanovení zakazující tělesné trestání nezletilých by měla být prosazována přiměřenými opatřeními, aby byly zákazy v praxi účinné. Soud shledal, že riziko systematického a pravidelného bití rákoskou je relevantním důvodem pro omezení rodičovské odpovědnosti a odebrání dětí z péče rodičů.

Pokud jde o rozhodovací proces, stěžovatelé byli zastoupeni advokátem, mohli předestřít své argumenty a stejně jako jejich děti a opatrovníci vypovídali u soudu. Pokud jde o slyšení jednoho z dětí tehdy dvouletého, Soud poznamenal, že požadavek na výpovědi dětí v opatrovnických řízeních závisí na okolnostech případu, zejména na věku a vyspělosti dítěte (Sahin proti Německu, č. 30943/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 73). S ohledem na věk dítěte Soud považoval za přijatelné, že soudy dítě nevyslechly. Soud jmenoval znalce a vyslechl ho, stejně jako znalce zvoleného stěžovateli. Následné odvolání souhlasu stěžovatelů s vyšetřením znalcem jmenovaným soudem, kterého se původně účastnili dobrovolně, nečiní znalecký posudek nepoužitelným důkazem, a vzetí názoru znalce v potaz bylo ospravedlněno obecným zájmem na účinné ochraně dětí v opatrovnických řízeních. Rovněž s ohledem na skutečnosti, že vnitrostátní orgány mají výhodu přímého kontaktu s účastníky řízení, Soud dospěl k závěru, že procesní požadavky vtělené do článku 8 Úmluvy byly naplněny.

Konečně pokud jde o proporcionalitu zásahu, Úmluva za všech okolností zakazuje jakékoli trestání bez ohledu na chování dotčené osoby. Soudy neposuzovaly riziko pro děti obecně s ohledem na názor stěžovatelů na rodičovství, ale u každého dítěte zvlášť zkoumaly, zda existovalo riziko tělesného trestání. S ohledem na právo dětí na výchovu bez násilí zakotvené v právním řádu a výchovné přesvědčení stěžovatelů vnitrostátní soudy uvedly, že odebrání dětí bylo namístě. Podrobně odůvodnily, proč nebylo možné zvolit mírnější opatření k ochraně dětí. S poukazem na znalecký posudek, který uváděl, že fyzické následky bití byly pouze krátkodobé, zatímco psychické mohou být vysledovány až s delším časovým odstupem, soudy správně uvedly, že účinná ochrana dětí spočívající v neohlášených návštěvách a bližším sledování dětí nebyla možná. Soud k tomu dodal, že řízení se týkalo institucionalizovaného násilí na nezletilých, které bylo ze strany rodičů považováno za prvek výchovy. Z uvedeného důvodu žádná pomoc ze strany orgánu péče o dítě, jako např. proškolení rodičů, nemohla děti účinně ochránit, jelikož výchova pomocí tělesných trestů byla založena na jejich pevném přesvědčení. Rodiče nadto během řízení odjeli z Německa a dohled příslušných orgánů tak nebyl možný. Vnitrostátní soud se rovněž pokusil zprostředkovat uzavření dohody mezi orgánem péče o dítě a rodiči, aby jim děti mohly být vráceny a aby současně ochránily děti před tělesnými tresty.

S ohledem na výše uvedené Soud učinil závěr, že existovaly relevantní a dostatečné důvody pro omezení rodičovské odpovědnosti. Ve spravedlivém řízení soudy nastolily rovnováhu mezi nejlepším zájmem dětí a stěžovatelů, která nevybočila z jim daného prostoru pro uvážení. K porušení článku 8 Úmluvy tudíž nedošlo.

Rozhodnutí je k dispozici v: Angličtina