BIKAS proti Německu

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 25. ledna 2018 ve věci č. 76607/13 – Bikas proti Německu

Senát páté sekce Soudu jednohlasně rozhodl, že nedošlo k porušení zásady presumpce neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, přihlédl-li trestní soud při stanovení výměry trestu jako k přitěžujícím okolnostem k dalším dílčím útokům pokračujícího trestného činu, o nichž bylo řízení sice nakonec zastaveno, a pachatel nebyl odsouzen, ale stalo se tak pro nemožnost prokázat přesné místo a čas jejich spáchání, přičemž soud neměl po provedeném dokazování pochybnosti o tom, že k jejich spáchání došlo.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel dlouhodobě zneužíval ženu trpící mírnou duševní, autistickou poruchou a vadami řeči tím, že ji nutil k vlastnímu sexuálnímu uspokojování. Stěžovatel byl původně obžalován z více než tří set dílčích případů sexuálního nátlaku. Na závěr hlavního líčení však soud prvního stupně omezil trestní stíhání na pouhé čtyři případy, jichž se stěžovatel dopustil v rozmezí jednoho týdne. Ve zbytku soud v souladu s vnitrostátní právní úpravou stíhání dočasně zastavil, neboť nebylo s ohledem na vadu řeči poškozené možné spolehlivě určit čas a místo, kdy k činům došlo. Stěžovatel byl vyrozuměn, že v případě odsouzení může soud při stanovení výše trestu vzít v potaz jako přitěžující okolnost i zjištění ohledně dalších padesáti případů sexuálního násilí, jichž se stěžovatel měl dopustit v předchozích letech. Stěžovatel byl i s přihlédnutím k těmto případům obtěžování a nátlaku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let. Se svojí námitkou porušení presumpce neviny stěžovatel neuspěl ani u Spolkového ústavního soudu.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy

Stěžovatel namítal porušení presumpce neviny tím, že i když byl shledán vinným pouze ze čtyř dílčích útoků, přesto v odůvodnění rozsudku soud uvedl, že je přesvědčen o spáchání dalších přibližně padesáti podobných útoků, k čemuž přihlédl jako k přitěžující skutečnosti.

a) K přijatelnosti stížnosti

Vláda namítala, že zásada presumpce neviny není použitelná na stádium řízení, v němž je rozhodováno toliko o druhu a výměře trestu, jelikož již nejde o řízení o „oprávněnosti trestního obvinění“ ve smyslu článku 6 Úmluvy.

Soud připomněl, že slovní spojení „obvinění z trestného činu“ dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy má autonomní výklad. Pod pojmem „obvinění“ je třeba rozumět oficiální oznámení konkrétní osobě příslušným orgánem obsahující sdělení, že se dopustila trestného činu (např. Reinhardt a Slimane-Kaïd proti Francii, č. 23043/93 a 22921/93, rozsudek velkého senátu ze dne 31. března 1998, § 93). Zásada presumpce neviny se nevztahuje jen k probíhajícímu trestnímu řízení. Chrání totiž i osoby, které byly obžaloby zproštěny, nebo vůči nimž bylo stíhání zastaveno, před tím, aby s nimi bylo následně zacházeno, jako kdyby byly ve skutečnosti uznány vinnými. Je-li nastolena otázka použitelnosti čl. 6 odst. 2 Úmluvy v souvislosti s pozdějšími řízeními, musí stěžovatel prokázat existenci vazby mezi řízením skončeným a těmito řízeními pozdějšími. Ochrana v podobě presumpce neviny končí v okamžiku, kdy byla prokázána vina zákonným způsobem, tj. pravomocným odsouzením (Konstas proti Řecku, č. 53466/07, rozsudek ze dne 24. května 2011, § 35–36). Článek 6 odst. 2 Úmluvy tak nemá žádné dopady na hodnocení stěžovatelovy osobnosti a chování jako součásti procesu stanovení a vyměření trestu, ledaže je takové povahy, že dosahuje v podstatě nového „obvinění“ v autonomním významu, který je tomuto obratu přiznáván.

V projednávané věci vzhledem ke konkrétním časovým okolnostem Soud odmítl námitku vlády neslučitelnosti stížnosti ratione materiae, neboť ve světle shora uvedených zásad měl za to, že v okamžiku, kdy soud přihlédl k ostatním sexuálním útokům jako přitěžujícím okolnostem, bylo stále potřeba na stěžovatele hledět jako na „obviněného z trestného činu“.

b) K odůvodněnosti stížnosti

Soud zopakoval, že zásada presumpce neviny nechrání obviněného pouze v průběhu trestního řízení, ale jejím cílem je i následná ochrana jednotlivců, kteří byli zproštěni obžaloby, nebo jejichž stíhání bylo zastaveno před tím, aby s nimi bylo orgány veřejné moci zacházeno, jako kdyby byli ve skutečnosti shledáni vinnými (Allen proti Spojenému království, č. 25424/09, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2013, § 94). Ve své rozhodovací praxi nicméně Soud rozlišuje oba výše uvedené případy. Při pravomocném zproštění obžaloby je jakékoli následné vyjádření zpochybňující nevinu jednotlivce nepřípustné (Sekanina proti Rakousku, č. 13126/87, rozsudek ze dne 25. srpna 1993, § 30). Naopak, došlo-li k zastavení trestního stíhání, může být zásada presumpce neviny ex post porušena jen tehdy, pokud soudní rozhodnutí obsahuje názor o jeho vině, i když dříve nebyla zákonným způsobem prokázána (Englert proti Německu, č. 10282/83, rozsudek ze dne 25. srpna 1987, § 37). Soudní rozhodnutí může poukazovat na vinu dotyčného jedince i jinak než výslovným prohlášením. Postačuje i pouhé odůvodnění, z něhož lze usuzovat, že ho soud považuje za vinného. Rozhodující význam z hlediska dodržení zásady presumpce neviny mohou mít i zvolený jazyk sporného vyjádření (Allen proti Spojenému království, cit. výše, § 126). V úvahu je třeba vzít také povahu a souvislosti řízení, v němž bylo takové vyjádření učiněno, jakož i jeho skutečný obsah a smysl (Petyo Petkov proti Bulharsku, č. 32130/03, rozsudek ze dne 7. ledna 2010, § 90). Ne každá nešťastně užitá formulace musí nutně znamenat porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy (Englert proti Německu, cit. výše, § 39 a 41).

Dle názoru Soudu je projednávaný případ odlišný od předchozích. Sporné vyjádření, dle něhož je soud „přesvědčen, že kromě čtyř dílčích incidentů ze srpna 2007, ve vztahu k nimž byl obžalovaný uznán vinným, došlo od ledna roku 2001 při nejmenším k dalším padesáti podobným událostem“, bylo totiž učiněno týmž soudem, před nímž bylo vedeno řízení a v rozsudku, kterým byl stěžovatel shledán vinným z několika dílčích útoků pokračujícího trestného činu. S přihlédnutím ke znění tohoto vyjádření měl Soud za nesporné, že daný soud shledal stěžovatele vinným i z dalších padesáti případů sexuálního násilí. Soud nicméně přihlédl k dalším procesním souvislostem, za nichž byl tento výrok učiněn.

Předně jde o vyjádření z doby vynášení rozsudku, jemuž předcházelo sedmnáct dní trvající dokazování, v němž byla plně respektována práva obhajoby. Stěžovatel byl navíc předem poučen, že k uvedeným padesáti skutkům může soud přihlédnout následně při výměře trestu. Dle názoru Soudu vlastně soud v souladu s vnitrostátním právem uplatnil při konstatování stěžovatelovy viny ve vztahu k dalším dílčím útokům sice vysoký, ale odlišný důkazní standard. Krajský soud byl po provedeném dokazování přesvědčen o vině stěžovatele, avšak kvůli nemožnosti určení přesného času a místa spáchání těchto činů v důsledku poruchy řeči oběti nemohl tyto skutky kvalifikovat jako trestné činy v procesním smyslu. Přitom mezi těmito dílčími útoky a čtyřmi, pro které byl stěžovatel nakonec odsouzen, existovala úzká spojitost. Všechny dílčí útoky směřovaly k naplnění skutkové podstaty téhož trestného činu, byly spáchány obdobným způsobem a vykonány vůči jedné oběti. Za daných okolností dle Soudu skutečně nebylo nezbytné zjišťovat přesný čas a místo jejich spáchání. Soud tak uvedl, že stěžovatel byl v podstatě shledán vinným i ve vztahu k padesáti dalším případům sexuálního nátlaku, byť byl uplatněn jiný důkazní standard. Ten byl však dle vnitrostátního práva dostatečný, aby k nim mohlo být přihlédnuto při stanovení výměry trestu jako k přitěžující skutečnosti, nikoli však pro formální odsouzení stěžovatele. Jelikož je určení důkazního standardu k prokázání viny konkrétní osoby ponechán na vnitrostátních orgánech, Soud uzavřel, že k porušení zásady presumpce neviny dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy za daných okolností nedošlo.